Loi Chatel

Tak se to nakonec stalo. Přišla mi carte vitale. Krásná, zelená a s čipem. A také s průvodním dopisem, kde bylo napsáno, že platí do konce roku. Po konzultaci s domorodci se ukázalo, že to je pouze doporučení. Kartu je potřeba totiž každý rok „aktualizovat“. Dobře si vybavuji historku, kterou vyprávěl kolega, jak jednou v lékárně se ho zeptali, zda chce aktualizovat svoji kartu a on naivně řekl ano. Pak trvalo asi tři měsíce uvést věci zpět do pořádku.

Nicméně, tohle si teď nepřipouštím. Až příště navštívím svého praktického lékaře budu moci konečně vyzkoušet výhody online propojení, kterým disponuje. S kartou a finálním číslem ze sociálky také přišel čas bilancování. Zjistil jsem, že tento rok se mi nahromadilo celkem dost různých dokumentů, které jsem zatím jen štosoval, v očekávání věcí příštích. Teď ovšem přišla chvíle je zpeněžit, respektive požádat o proplacení všeho, co jsem absolvoval. Jak jsem už zmiňoval, systém zdejší se liší od českého v tom, že většinu (což je většinou do 70 %) proplácí sociálka (CPAM - Caisse Primaire d'Assurance Maladie), zbytek pak proplácí Mutuelle, podle toho, jak výhodnou Mutuelle dotyčný má. Francouz si tedy nevybírá zdravotní pojišťovnu, tu má přímo ve státu, ale vybírá si pak Mutuelle, aby dostal i ten zbytek. Systém je, jak se dá čekat, poměrně komplikovaný, takže např. návštěva lékaře je, tuším od roku 2005, zatížená poplatkem 1 euro, který neproplácí nikdo. Stejně tak věci ne nutně nezbytné jsou většinou spíš v režii Mutuelle. Například proplácení brýlí, apod.

Za rok jsem napočítal 12 konzultací (návštěv praktického lékaře), což byly většinou rýmičky, nebo návštěvy kvůli pravidelným odborným vyšetřením, na které mi, stejně jako v Česku, musí napsat doporučení praktický lékař. Pět neschopenek a čtyři lístky z lékárny. Ty konzultace a lékárny by se částěčně (konzultace), nebo zcela (lékárny) vyřešily sami, pokud bych měl kartu. Že jsem ji neměl, dostal jsem vždy jen „potvrzení o zaplacení“, což byl list A4 popsaný odshora dolů. Normálně bych do listu vyplnil svoje nacionále a číslo a poslal na místní pobočku sociálky. Protože jsem neměl ale dlouho ani číslo (a když jsem pak měl provizorní, tak jsem to stejně raději odkládal), přišlo to na  mne až teď. Včetně neschopenek, které se normálně musí odesílat do dvou dnů od vystavení na sociálku také.

Vyplňování vedlo mimo jiné k tomu, že jsem si uvědomil, jak často vlastně jsem musel chodit k doktorovi. Normálně bych to vyřešil krátkou absencí, chvíli si doma poležel a zase byl fit, ale místní systém bohužel vyžaduje neschopenku byť na jediný den, takže to dopadlo takto. Druhý důsledek byl, že jsem se naučil svoje číslo sécurité sociale (nebo, jak říkají místní zkráceně sécu) zpaměti, přestože má 15 cifer. Normálně nejsem schopný si už zapamatovat ani PIN na platební kartu. Celé to vedlo k tomu, že jsem posílal poměrně tlustou obálku a proto jsem se k tomu rozhodl napsat i průvodní dopis a zkusit si trochu procvičit krkolomné úvody a závěry. Naštěstí jsem našel tabulku, kde byly i fráze pro sociálku, a přestože mi to přišlo laciné, a měl jsem nutkání zaimprovizovat, nakonec jsem, s pocitem, že stejně budu za zoufalce, použil schválenou formulaci z tabulky. A poslal to doporučeně s doručenkou. Zrovna včera mi přišlo avízo o doručení.

Zajímavé bylo, že ohledně mé žádosti o ukončení mobilního paušálu mi avízo přišlo také poštou do schránky. Čekal jsem, že technologie třetího tisíciletí by mohly zvládnout doručenku i emailem, ale chápu, že jiné mechanismy ve státní mašinérii nejsou zatím na tento futuristický přístup nastaveny.

Mimochodem, když jsem u těch futuristických technologií, dnes jsem se při návštěvě svého bankovního konta online dozvěděl, že do února 2014 musí všechny instituce ve Francii přejít na zpracování inkasa podle SEPA, což, jestli jsem pochopil, se už začíná blížit systému, který se používá v Česku už přes 20 let. Bravo, francouzské bankovnictví se tak může z devatenáctého století ocitnout rovnou v jednadvacátém. Což také vysvětlilo to zvláštní inkaso od dopravního podniku, které se na účtu nově objevilo.

Ještě jednu možnost jsem dostal, abych si zlepšil svoji úroveň psaní úředních dopisů. Už minule jsem zmiňoval, že mi z pojišťovny (Axa), kde mám pojištěný byt (byť není můj), poslali novou nabídku na další pojišťovací období (rok). Nabídku mi zvýšili, oproti loňskému roku, o 13 babek. Což by nebylo asi tak hrozné, bráno absolutně, horší bylo, že to bylo přes 9 %. Což se mi zdálo nějak moc. Jsem sice z Česka zvyklý, že se mi pojišťovací splátky každým rokem snižují (Allianz), ale tady mi kolegové vysvětlili, že ve Francii se pravidelně pro změnu zvyšují. Může za to takzvaný „index ceny novostaveb“, který se počítá už od roku 1953, a který říká, že pokud dnes postavíte to samé jako v roce 1953, tak to bude zhruba 16x dražší. Pojišťovny ho musí zohledňovat do ceny pojistek. Index se počítá čtvrtletně a pro pojištění je rozhodující roční klouzavé navýšení. Což v mém případě dělalo 4,8 procenta.

Ještě je potřeba uvést, že mi zvýšení oznámili v dopise, který došel 22. listopadu, 8 dní před koncem pojištěného období. Podle zákona to mají udělat nejpozději 15 dní před koncem, ale o tom za chvíli. Píšu tedy email do pojišťovny (bohužel pobočka, která vede moji pojistku je souhrou roztodivných náhod v Grenoblu), proč mi zvyšují poplatek o 9 procent. Přichází lakonická odpověď, že to je kvůli zvýšení diktovanému státem a zvýšení poplatku vlastní pojišťovny. Zkoumám tedy všeobecné obchodní podmínky, kde se píše, že pojišťovna má právo měnit výši splátky v rámci změn indexu novostaveb a že to nezakládá právo na to od smlouvy odstoupit, nicméně, pokud je změna mimo tento rozsah, tak mohu jako pojištěnec požadovat ukončení smlouvy.

Volám tedy do pojišťovny, ale zjevně nemám odpovídající slovní zásobu na to, abych se dozvěděl víc, než bylo v předchozím emailu, prý mám napsat stížnost (réclamation). Dávám dohromady oficiální stížnost, dávám k dispozici již zjištěné údaje (index je 4,8 %, oni mi dávájí 9,2 %), a žádám nějaké vysvětlení, které by mi umožnilo to zvýšení pochopit a zaplatit. Mezitím se proklatě zkracuje čas pro zaplacení dalšího období. Za pár dní přichází stručný email, který říká, že: 9,2 = 4,8 + 4,4 a že 4,4 % procenta je navýšení pojišťovny. Když pominu, že tohle vysvětlení jsem si mohl napsat sám a ušetřit si dny čekání, tak druhá věc, která se mi nelíbí, že podle webu Axa na rok 2012 plánuje/plánovala průměrné zvýšení pojistek zhruba kolem 2,5 %.

Našel jsem si tedy nejbližší pobočku Axy v okolí a vyrazil tam rozhodnut, že smlouvu ukončím a přejdu někam jinam. Nejde o 13 babek (ty už jsem v tom čase, který jsem tomu věnoval, dávno utratil) ale o princip :). Na pobočce mne uzemnili tím, že pobočky jsou nezávislé (jak jinak), takže co dělá pobočka v Grenoblu, je jedna věc a co by mohli udělat oni tady jiná. Kdybych ale chtěl, tak prý mohou moji smlouvu převzít a aspoň budu moci si všechno vyjasnit osobně. Večer pak zkouším francouzskou Allianz, ale po vyplnění celého třístránkového formuláře na webu se všemi údaji o sobě i bytu jsem se na konci dočkal jen hlášky, že služba momentálně nefunguje a že jim je to líto a brzo to zase fungovat bude. Proč, když to nefunguje, mě vůbec nechají vyplnit ty tři stránky? Nevím, ale Allianz padla taky.

Což je mimochodem poměrně běžný (na můj vkus) jev. Nějaké stránky nefungují, ale není tam uvedeno proč, nebo kdy zase budou. Prostě nefungují.

Ale zpátky k pojišťovně. Jsem v prekérní situaci. Chci ukončit smlouvu, ale je poslední den období. Volám tedy znovu do Grenoblu. Prý mám poslat doporučený dopis s doručenkou, musím to udělat ještě dnes (rozhoduje razítko pošty) a v dopise mám uvést, že podle loi Chatel, ukončuji smlouvu. La loi Chatel (Chatelův zákon), je zákon, který umožňuje pojištěncům ukončit smlouvu bez penalizace, buď před vypršením období, nebo do 20 dnů po něm, pokud pojišťovna nedoručila výši nové splátky dříve, než 15 dní před koncem období. Jasné, ne?

Protože jsem se teoreticky také trochu připravil, tak namítám, že loi Chatel nemohu použít, protože podle jiného zákona (o pojištění nájemníků) musím byt mít pojištěný i v prosinci, a zatím žádnou jinou pojistku domluvenou nemám. Navrhuji, že bych použil zákon o ukončení smlouvy z důvodu, že nová částka neodpovídá zvýšením zvýšení indexu ceny novostaveb, ale to by vyžadovalo zaplatit celé další období a pak žádat vrácení poměrné částky. Výhoda by byla, že bych měl prosinec pokrytý a v mezičase něco mohl sehnat. Což se zase nezdá paní z pojišťovny na druhé straně tak, že mi nabízí, že mi vypočítá novou splátku. Prý jestli mám nějakou bižuterii. Přiznávám, že ne. Což vedlo k nové nabídce, která byla skoro o 20 babek levnější, než původní sazba! A pokud na tu nabídku přistoupím a potom budu chtít, mohu nechat svoji smlouvu převést do pobočky, kterou mám blíž.

Jsem z toho jelen a pro jistotu se ptám, jestli rozdíl je opravdu jen v bižuterii, protože když jsem porovnal, čistě vizuálně, smlouvu, kterou mi poslala, s tou z minulého roku, tak nevidím žádný, byť sebemenší, rozdíl. A pak nabídku přijímám. Takže jsem pořád u Axa, pořád v Grenoblu a nemám už pojištěnou bižuterii a bůhví co pojištěného mám. Ale nemusel jsem použít loi Chatel.

La Poste

Přežil jsem sice skvělou akci v Brně, i výstavku, ale neradoval se dlouho. Už víkend po výstavce mne odstavila nějaká slabost a další víkend, když jsem si naplánoval dokonce na pátek dovolenou, abych měl čas „udělat nákupy“, mne skolila pařížská rýmička. Počítám, že to přinesl nějaký kolega, bylo jich více, který s tím hrdinně chodil do práce. Mne ovšem v pátek místo nákupů čekala postel, víkend jsem přežil s migrénou, abych v pondělí zase začal nabírat normální provozní režim.

Protože jsem potřeboval neschopenku (l'arrêt de travail), hned jsem se objednal ke svému praktickému lékaři, který ovšem v pondělí neordinoval, v úterý byl plný, takže mne vzal až dnes. Nechápu ještě úplně přesně jak to funguje, ale údajně mi mohl dát neschopenku maximálně jeden den dozadu, takže v pondělí si vezmu dovolenou - ještě, že jsem si nechal pár posledních dní v zásobě na podobné případy.

Pařížská rýmička je poměrně zákeřná a může se projevovat různě. Většinou tak, že má člověk rýmu (tak, že zlikviduje menší rodinné balení papírových kapesníků), kašle a občas má trochu teplotu. Připomíná to trochu prasečí chřipku, jen s tím rozdílem, že u toho nejsou horečky a většinou stačí ležet v posteli - pokud ovšem se k tomu nepřidá migréna. Když jsem tedy po pár dnech vybíral zase poštovní schránku, doufal jsem, že tam najdu svoji carte vitale. V mezičase mi totiž už dorazilo definitivní číslo sécurité sociale a tak jsem měl zato, že to byla reakce na moji odeslanou žádost o carte vitale a že tedy už musí dorazit každou chvíli.

Moje nadšení trochu zchladil dnes pan doktor, když mi prozradil, že má pacienty, kteří na kartu čekají i několik měsíců (jeden prý dokonce už deset). Myslel jsem, že mi jen špatně rozuměl, a že patrně myslí „čekají, od začátku podání žádosti o sécurité sociale“ (což v mém případě už také trvá přes 10 měsíců), ale ubezpečil mne, že ne. Že čekají na kartu od podání žádosti o kartu (té, co jsem vyplnil před čtrnácti dny). Tak moje nadšení zase rychle opadlo. Možná je to jen nepříjemnost, protože s definitivním číslem bych už teoreticky neměl mít žádný problém, ale je fakt, že potvrzení o jeho přidělení, které mi přišlo poštou, má omezenou platnost jen do konce roku. Nepočítám, že by francouzská sociálka předvídala konec světa a spíš místo toho tuším nějakou kulišárnu.

Ve schránce jsem tak místo toho našel dopis od realitky, že mi zvýšili nájem (podle nějakého zákona o výpočtu a zvyšování nájmů), a že mám dodat potvrzení o pojištění, jak mi velí moje povinnost nájemníka. Čímž mi připomněli, že bych měl zaplatit pojistku na další rok. Tady totiž platí pojištění nemovitosti nájemník. A když jsem se začal pídit po tom, jak to zaplatit, zjistil jsem, že mi pojistku zdražili a nikde nenašel proč. Takže se celá akce zasekla a čekám na vysvětlení od pojišťovny. Doufám, že to pak i s tím potvrzením stihnu, aby nedošlo zase k nějakému porušení zákona (jako minule s dovolenou).

Také jsem se rozhodl zaplatit tu daň z bydlení - online. Řekl jsem si, aspoň něco ti Frantíci už dotáhli do 21. století. Bohužel ne tak docela. Zaplatit daň online spočívalo v tom, že jsem si na internetu zadal, že to chci zaplatit online, v prohlížeči se mi z toho vygenerovala stránka pro povolení k inkasu, kterou jsem musel poslat (poštou) do svojí banky. Protože inkaso ve Francii nejde povolit online, ale musí se vždycky poslat papír a to i do super-moderní-zcela-plně-internetové banky, jako mám já. Tak jsem to tam poslal a jsem zvědav jak se to vyvrbí.

Na to, že mi poštou chodí výplatnice, nebo každý měsíc faktura z realitky, už jsem si zvykl, ale když mi posledně ohledně služební kreditky nabídli, abych se zaregistroval online (abych nemusel štosovat papírové výpisy, které, přestože jsem udělal pár položek za měsíc, měly minimálně vždy aspoň tři samostatné listy) a poté, co jsem vyplnil všechny náležitosti, mi sdělili, že mi přístupové heslo přijde poštou, začalo mi docházet, proč je La Poste pořád v kurzu. Po pekárně a lékárně je to v podstatě třetí nejdůležitější věc, kterou chcete mít v okolí, ale na rozdíl od pekáren nebo lékáren jich je o poznání méně.

I můj učitel francouzštiny mi doporučoval, abych vždy, když budu ve sporu, sáhl k písemné korespondenci a nespoléhal na telefon nebo email. Jedině doporučený dopis s potvrzením o doručení (lettre recommandée avec accusé de réception - zkráceně RAR) je účinný prostředek jak dosáhnout svého. Čímž pak motivačně uvedl hodinu, kde mi předložil příklad dopisu, který byl špatně formulovaný (pro cvičební účely napsaný Japoncem a adresovaný francouzské firmě), a chtěl abych ho přeformuloval správně. Chudák Japonec si v něm stěžoval, že si koupil auto, a že s ním, a se servisem, má jenom problémy. Při té hodině jsem pochopil, že psaní formálních dopisů ve francouzštině nebude věc, ve které někdy něčeho dosáhnu, a pokud se nebudu chtít ztrapnit, budu muset spoléhat na předdefinované šablony, včetně uvítacích, závěrečných a výplňkových frází. Ty fráze se patrně tradují už z dob Františka I., jinak si nedovedu vysvětlit, proč se na některé z nich dnešní slovníky vůbec nechytají.

Ale abych se vrátil k poště. Některé věci se mi líbí. Třeba samoobsluha. Člověk přijde, sám si dopis nebo balíček zváží, zaplatí (kartou nebo drobnými), váha mu vytiskne známku, tu si sám nalepí a nakonec to sám hodí do schránky, která je venku. Nebo to, že třeba pro poslání balíku do zahraničí je možné si podací lístek připravit a vytisknout doma na počítači (po zaplacení online kartou), nalepit na balík a na poště při podání si to jen nechat oskenovat a orazit.

Dnes se obě věci potkaly. Formální dopisy a moderní poštovní technologie. Potřeboval jsem zrušit svůj mobilní paušální tarif, který jsem si před měsícem na zkoušku objednal. Přestože to je super výhodný tarif, zrovna mně úplně nevyhovuje. A přestože té firmě pořád fandím, v tomhle mne trochu zklamala. Zatímco objednání SIMky jde udělat na pár kliků online, zrušení je potřeba udělat zasláním doporučeného dopisu s potvrzenkou. Oproti ostatním operátorům je rozdíl pořád ještě dost velký v tom, že to je zadarmo a že je to možné udělat kdykoliv. Nicméně, je potřeba zapojit poštu.

Nejdřív jsem si zkusil najít na internetu, co přesně tam poslat. Obchodní podmínky Free jsou totiž poměrně vágní a říkají jen něco ve smyslu - pokud to chcete zrušit, pošlete nám svoji žádost v dopise (doporučeném s potvrzenkou) na naši adresu. Když je něco vágní, je potřeba to nepodcenit, protože vágnost často neznamená interpretační volnost, ale spíš jen, že dotyčný buď nevěděl, nebo nepovažoval za nutné být přesnější. A protože domorodci jsou na tohle samozřejmě už vytrénovaní, tak mě ani nepřekvapilo, když jsem na webu našel více dotazů, jak přesně má ten dopis vypadat a pak dokonce i šablonu, kam stačilo už jen doplnit nacionále odesílatele a adresáta. Protože to zjevně je netriviální, dokonce na to existuje celý web. Podotýkám, že ten web se zabývá pouze tvorbou žádostí o zrušení přípojky (mobilní, internetové) :).

Maje šablonu, rozhodl jsem se prubnout technologie třetího tisíciletí v podání La Poste. A sice poslání doporučeného dopisu s doručenkou z tepla svého domova. Už jsem jednou přes internet posílal balík (tam ale bylo potřeba ten balík donést na poštu), takže jsem nebyl úplný panic, tady tohle byl ale whole new level. Někdo ovšem někde v diskusi psal, že to přesně takhle udělal, a vyšlo to, což mě povzbuzovalo.

Připravil jsem si tedy krásný dopis v PDF, včetně podpisu, který jsem si vyfotil a vložil jako obrázek a zaregistroval se na boutique. Uznáte, že tomu jde těžko odolat. Drobný problém nastal jen při zadávání adresy adresáta, která nebyla přesně podle normy, ale nakonec jsem se přes to dostal, když jsem „oddělení rušení připojek“ napsal do kolonky pro ulici. Finální test inteligence ovšem přišel nakonec. Když se mi zobrazila výsledná podoba, byl na mém dopise vpravo nahoře červený obdélník a v něm červeně napsáno - „toto místo musí zůstat volné, pro vytištění adresy adresáta“. Ten obdélník i nápis se lehce kryl s adresou adresáta, kterou jsem tam napsal už sám. Ukázalo se totiž, že jsem někde zatrhl volbu, že chci, aby vytiskli adresu ve výrobě. Tak jsem to zase odtrhl, lehce vyladil umístění, prošel celou proceduru, potvrdil a nakonec zaplatil. Co by se teď mělo stát, že pošta ten můj dopis vytiskne, dá do obálky (doporučeně s doručenkou) a doručí. Pak mi emailem potvrdí, že to přišlo. A stálo to ani ne sedm babek. A pak mi třeba zruší ten paušál.

Ça roule

Došla mi žádost o carte vitale. Tak jsem ji obratem podepsal, přidal fotokopii občanky a fotku a svěřil svůj osud do rukou La poste. Zajímavé, že nikde nezmiňovali číslo sécurité sociale. Tak doufám, že se ho časem také dozvím, protože na něj čeká moje mutuelle. A čeká už rok.

Při té příležitosti (vydat se na poštu) jsem vyplnil i žádost o slevu na svůj nový mobilní telefon. Samsung ve Francii rozjel propagaci ve velkém a začal u té příležitosti nabízet slevy na kde co, třeba na nová pouzdra, nebo nové telefony do těch pouzder. Řekl jsem si, že tedy zkusím Samsung také o něco pumpnout - 70 babek se může hodit. Bez dossieru to ale samozřejmě nepůjde. Chci si tedy vyrobit svůj, podle instrukcí na webu, ale zaseknu se hned na druhém kroku - identifikaci telefonu. V nabídce je asi šest možností, ale ani jedna se mi nepozdává. Abych to vysvětlil, na webu je potřeba zadat všechny údaje do formuláře, který následně vygeneruje PDF a unikátní číslo složky, které pak dotyčný žadatel vytiskne a spolu s dalšími náležitostmi zašle jako svůj dossier na adresu Samsungu.

Kromě formuláře musí dossier obsahovat: potvrzení o nákupu, originál štítek s čárovým kódem, který je potřeba odstranit z krabičky a samozřejmě RIB. Bez RIBu by to nešlo. Když pominu to, že odstranění štítku vyžadovalo pečlivou a přesnou práci s nožem, tak mi pořád nebylo jasné, jak přesně vyplnit ten první formulář, stejně jako mě fascinovala kolonka, kam to vypadalo, že si mám sám napsat výši slevy. Rozhodl jsem se tam tedy zavolat. Po proklikání se tónovou volbou jsem se ovšem nakonec dostal k automatu, který prohlásil něco ve smyslu: "všichni naši operátoři jsou zaneprázdněni, díky, že zavoláte jindy" a zavěsil. Tak jsem to vzdal, přestal to řešit, nějak to vyplnil, vytiskl, přidal všechny doličné předměty a poslal Samsungu. Jsem zvědav, co se bude dít. Slevu by mi měli vrátit do 10 týdnů.

Ještě bych se rád tématicky vrátil k předchozímu příspěvku. Ten let do Mnichova nebyl s Lufthansou, ale s Air France. A Air France příjemně překvapila. Jednak mi přehodili zpáteční letenku na dřívější let (o dvě hodiny) a jednak mi novou letenku vystavili v priority class a stálo to jenom sto babek. V letadle jsem pak zjistil, že letím v business třídě, když mi letuška přinesla místo obligátních (nepoživatelných) slaných křupek, kompletní menu o třech (mikro) chodech, moučníku, druhém moučníku a sýru. Což bylo zvlášť výhodné i vzhledem k tomu, že v terminálu samotném byl jen jeden osamocený (a prázdný) výčep a měl jsem obavu, jestli po přistání v Paříži někde nějaké jídlo seženu.

Mám pocit, že si to dělají naschvál. V Mnichově létá Lufthansa z terminálu 2 (což je ten novější a mnohem hezčí - až donedávna můj nejoblíbenější terminál) a Air France z terminálu 1 (což je ten starší a se spartánskou výbavou). V Paříži si to prohodí (Lufthansa z jedničky, Air France z dvojky).

Zato Air Berlin tenhle víkend dostál svému slovu - tedy přesněji slovu mé kolegyně. I když vlastně, nebyl to Air Berlin, ale FlyNiki. Odlet z Paříže minulou středu večer byl z terminálu 3. A tak jsem si prvně uvědomil, kde jsem to vlastně posledně přistál, když jsem se divil, že tenhle terminál neznám, přestože do Paříže létám už čtyři roky. Terminál 3 se vyznačuje tím, že tam nevede ani vlak, ani shuttle, ani lokální vláček. Létají z něj obskurní společnosti jako Air Berlin, FlyNiki, nebo WizzAir. Je potřeba tam dojít pěšky. Ukazatele říkají, že to trvá pět minut. Když jsem vystupoval z RER, kde jsem musel nechat odjet asi 3 vlaky, protože jsem se do nich nedostal, a časová rezerva se tím povážlivě ztenčila, tak jsem to proklínal. Navíc se těch pět minut jde normálně venku po chodníku, přes silnice a podchody. Na přechodu navíc typicky čeká hromada cestujících na to, až jim zmáčknu tlačítko pro chodce (už jsem to dělal dvakrát). Prostě vyloženě dostupný terminál.

Takže se ve chvatu dostavím na terminál a zjistím, že tam je pár lidí, pár zaměstnanců a při registraci kufru si všimnu, že u mého letu jede nenápadný nápis, že let bude asi o hodinu a půl opožděn. Trochu mě to mate, protože na všech ostatních tabulích svítí, že let bude podle plánu. Ptám se tedy letušky, co to znamená. Prý ještě nepřiletělo letadlo, možná přiletí za hodinu a tím pádem se to trochu posune. Ale jestli chci, tak mě prý ubytují vedle v hotelu, dostanu k tomu voucher na 150 babek a zítra si odletím jako pán v 8:30. Chvíli to zvažuji, ale nakonec nechci. Jen upozorním otce, který pro mne jede na letiště do Vídně, aby to posunul o hodinu a půl.

O hodinu později mne oslovuje chlapík, co předtím registroval kufry, že hledají dobrovolníka, který přespí v Paříži a nabízí mi znovu to, co už mi nabízela slečna předtím. Voucher prý budu moci použít na jakýkoli let s FlyNiki. Vzhledem k tomu, že ve mě dozrává chlapské rozhodnutí s FlyNiki už nikdy nikam neletět, ztrácí tahle kompenzace trochu ze své přitažlivosti. Znovu to zvažuji a znovu odmítám. Do Vídně přilétám před půlnocí, úplně plným letadlem. Nechápu to, protože cena za letenku nebyla tak malá (minimálně ta moje). Přilétám nakonec asi o dvě hodiny později a navíc zjišťuji, že cesta ze stojánky k výdeji zavazadel trvá pěšky asi čtvrt hodiny a vypadá, že prochází všemi zákoutími vídeňského letiště. Připomíná mi to cestu skrz obchodní dům IKEA a jen nechápu, proč považovali za důležité to mít na letišti. Navíc letadla jsou tak low cost, že se do mezery mezi sedadly nevejdu nohama - což se potvrzuje i při zpátečním letu. Takže - Fly Niki? Jamais!

A když už jsem u toho cestování. Včera jsem se vracel z výstavky RER. RER je zkratka, která znamená Réseau Express Régional - regionální expresní síť (spojů). E považuji za artefakt, protože jsme se ploužili asi dvacítkou. A to jsem nechal jeden vlak ujet, přesněji řečeno, jsem se tam nevešel. Kolegyně, se kterou jsem se vracel, se tam naopak vešla, resp. nepodařilo se jí zůstat na peróně. Protože kolem třetí odpoledne někdo spadl do kolejiště, byla v sedm večer zcela ochromená celá severovýchodní trasa. Cesta domů mi trvala skoro dvě hodiny.

Dnes jsem se tedy rozhodl na to vyzrát a odešel z výstavky před koncem, abych se vyhnul špičce. Jedu si tak v přímém vlaku (přímý vlak vynechává většinu zastávek mezi výstavištěm a Paříží), v poloprázdném vagóně a libuji si jak jsem na to vyzrál. Byla to předčasná sebechvála. Nikdy se nechvástej, žes vyzrál na RATP. Na Gare du Nord, dvě zastávky před tím, než jsem měl přestupovat, nám řekli, že na další zastávce to nějak neodsýpá a chvilku si počkáme. Pak chvilku zvedli na pár minut. Po dalších pár minutách suše oznámili, že vlak, ve kterém jedem, nepřeváží pasažéry a máme si vystoupit. Po dalších pár minutách zahlásili, že už zase převáží a máme si nastoupit. Pak hlásili, že to už pojede, ale musíme si pár minut počkat. Když jsme se konečně rozjeli, tak to bylo jen na chvíli, aby nám pak řidič pustil předmluvenou zprávu, že protože výjimečně stojíme v tunelu mimo stanici, nemáme vystupovat do kolejiště - což si ani nedovedu moc představit, vzhledem k tomu, jak jsou tunely malé. Nicméně, člověk nikdy neví. Možná, že ten zoufalec, co tam včera spadl, měl jen podobný zážitek jako já dnes a nedovedl se s tím vyrovnat jinak, než skokem. Připomnělo mi to scénku z Obecné školy.

Rozlítaný měsíc

Dnes jsem po dlouhé době uvedl byt do reprezentativního stavu a pak vyrazil na dlouho odkládaný nákup. Úkol zněl jasně, dovézt kalhoty, které by se daly vzít na schůzku se zákazníkem, protože stávající šatník se nějak scvrkává. V určité idealizaci úspěchu jsem si dovedl představit, že bych si koupil i nějakou odvážnou šálu, např. v křiklavé šedé, abych zapadl v tramvaji, a v úplně tom největším snu jsem viděl vlněný polokabát s kapucí v šik střihu. Po té poslední části pasu už dlouho, většinou to nemá kapuci, a když ji má, pak se většinou zapíná lanem, nebo parožím, což mi ne úplně vyhovuje.

Dopadlo to tak, že jsem se vrátil místo toho s pouzdrem na svůj nový smartphone, ale jinak zcela nevybaven. Jak k tomu došlo? Nejdřív jsem si spletl zastávku a přestoupil jinde, než by asi bylo nejvýhodnější. Pak jsem po cestě do Galeries Lafayette narazil na FNAC, což je asi jeden z největších řetězců kamenných obchodů prodávajících elektroniku. Proč se to jmenuje FNAC netuším, druhý největší řetězec kamenných obchodů prodávajících elektroniku se jmenuje Boulanger, což znamená česky pekař. Jména zjevně nehrají roli. A když tak vidím FNAC, říkám si, že bych tam mohl zkusit vyřešit svůj čerstvý problém, jaký obal na mobil. Ve FNACu měli shodou okolností právě jeden druh, zrovna ten, o který jsem se zajímal, a ukázalo se, že opravdu vypadá dobře. Chudáci uživatelé iPhonů, kteří si museli vybírat z regálu různých obalů.

S elánem z úspěšné koupě jsem dorazil do Galeries Lafayette. A se mnou tam dorazila s elánem polovina Paříže. Chtít v tom něco nakupovat, bylo jako nakupovat v demonstraci. Na to jsem nebyl psychicky ani fyzicky připraven. Takže jsem si to prošel (i tak to zabralo pár hodin - a to byla jen "malá" pánská část), omrknul rifle od Armaniho, tenisky Prada a čepice Scotch & Soda. Jediná věc ze seznamu, kterou se mi podařilo identifikovat, byly šály v přízemí, ale 150 babek za šálu se mi zdálo jako příliš dobrá cena. Šály za 20 babek mne zase neoslovily svým 100% akrylem. Díky slevám to byl navíc skoro boj o holáč, který překvapivě vyhrávali malí turisté z Asie.

O tom jsem ale vlastně psát nechtěl. Chtěl jsem psát o tom, proč jsem tak dlouho nepsal. Zatímco v předchozím půl roku jsem, obrazně řečeno, nevytáhl paty z domu, poslední měsíc se to nějak nahromadilo a můj rozvrh spočíval v tom buď někde být (= jinde než ve Francii) a nebo vracet věci do původního stavu po těchto "výletech". O první akci jsem se zmiňoval už v předchozím blogu, ale nezmiňoval se zvlášť o aerolinkách - udělám to tedy teď, v trochu netradičním formátu.

26. 9. z Paříže do Prahy tradiční ČSA, slané křupky a široká škála nápojů. Zpáteční z Vídně, pondělí potom, Air Berlin - new experience. Kolegyně mi sice říkala, že jednou tím letěla a už to nechce opakovat, ale mně se nic zásadního nestalo. Dostali jsme i micro sendvič. Jen jsem si na Vídeňském letišti opět koupil hnusnou bagetu v terminálu ve stejném stánku jako posledně, poté, co jsem předtím uvažoval o tom (jako posledně), jestli nemám jít do jistějších Starbucks (a jako posledně jsem se rozhodl pro místní specialitu). Uvědomil jsem si to přesně ve chvíli, kdy jsem se zakousl do té bagety. Mozartovy koule, které jsem dovezl kolegům v práci, byly zoufalé. Chudák Mozart.

Ve středu na to jsem letěl na otočku do Kodaně. Protože to bylo narychlo, podařilo se mi získat lukrativní cestu tam s SAS z letiště Charles De Gaulle (Roissy) a zpáteční s low cost společností Norwegian na Orly. U SAS mi utkvěl čaj, který mi připomněl Technickou menzu v Údolní, kde jsem se několikrát zastavil na čaj, pokecat s kamarády, kteří se tam na ten čaj scházeli pravidelně (a možná tam i předtím jedli). Letušky byly patrně přímí potomci Vikingů a dokreslovaly drsnou atmosféru severských zemí. Byl to low cost za plnou cenu.

Kodaň sama naopak na mě působila uklidňujícím dojmem. Takže jsem ani nedbal rady kolegy, abych si vzal taxi, a místo toho se projel městským systémem vlaků a užil si atmosféru místa.

Norwegian byl proti SAS patrně v lepším stavu, protože letadlo bylo nové a v letadle bylo i Wifi zdarma. Sice jsem nutně nepotřeboval surfovat, ale když mne spolusedící požádal, zda by si mohl u mne na počítači přečíst poštu, tak jsem to zkusil. A pak v duchu řešil, jaká bezpečnostní rizika přináší nechat někoho cizího na svém počítači číst jeho poštu. S překvapením jsem zjistil, že dost velká. Naštěstí pro mě (a bohužel pro spolusedícího), na yahoo, kde měl svoji schránku, se nepodařilo připojit. České stránky ale šlapaly v pohodě.

Ve středu o týden později jsem letěl pro změnu na den do Mnichova s Lufthansou. Ta se ráno vytasila s müsli a micro kefírem. Večerní návrat si nepamatuji, protože jsme úspěšnou schůzku s kolegy na letišti trochu zapili pivem.

Zato si pamatuji, že v sobotu jsem odlétal do Splitu na týdenní dovolenou na jachtě. Přímá linka s Air Croatia. Tentokrát se mi podařilo sehnat přímý spoj a byl jsem tomu rád, po předchozí blamáži s kufrem. V letadle nás letělo pár, letušky i stewardi byli sympaťáci a dokonce se servisoval i burek se sýrem a perníčky, co vypadaly jako piškoty. Bohužel výborný dojem si Air Croatia zkazila na odletu (v sobotu o týden později). Když vyhlásili, že rozdávají občerstvení pasažérům do Paříže, tušil jsem nějakou záludnost. A také že ano. Pro drobnou technickou poruchu jsme měli tři a půl hodiny zpoždění na odletu a domů jsem dorazil možná stejně jako kluci z Prahy, kteří se vraceli autem a ráno mě po cestě hodili na letiště (kde jsem sice nezůstal, ale to je už jiná story).

Po návratu z Chorvatska mě čekala, tentokrát dvoudenní, služebka do Barcelony. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený film. Docela jsme se na to těšil, ale bohužel program návštěvy se na poslední chvíli zvrtnul a nemělo smysl tam zůstávat, takže z toho zase byl jednodeňák, jen s tím rozdílem, že jsem s sebou táhl kufr. Tak jsem zbytečnou úložnou kapacitu využil alespoň na to, abych si koupil před odletem láhev whisky. Jinak jsem viděl skutečně impozantní letiště v Barceloně (čímž se Barcelona stává jedničkou ve mé hitparádě letišť) a pak kus industriální zóny, kde byl zákazník. Letěl jsem s Vueling z Orly, což mělo tu výhodu, že to mám z domu o poznání blíž než CDG a navíc díky tomu, že i návrat byl na stejné letiště, jsem si tam mohl vzít auto a nechat ho tam.

Vueling je low cost, takže se platí za každou jednotlivost. Chcete si poslat zavazadlo, zaplaťte. Chcete si zarezervovat vybrané místo, zaplaťte. Chcete v letadle občerstvení, zaplaťte. Při pokusu o přebookování zpátečního letu se jim dokonce podařil husarský kousek (telefonem na zákaznické lince), že mi zpáteční let dali znovu z Paříže do Barcelony. Vyřešil jsem to až na letišti, kde naštěstí měli pochopení. A stálo to jenom 140 babek. Druhá věc, kromě letiště, která mi utkvěla, byla spousta krásných holek, které jsem všude viděl (dokonce i u zákazníka). Nevím, jak to ti Španělé dělají, ale dělají to dobře. To bylo tuto středu.

V pondělí letím na otočku do Mnichova (Lufthansa) a ve středu přes Vídeň (Air Berlin), na akci v Brně. Díky vlastní blbosti se mi podařilo docílit toho, že pro návrat (opět z Vídně) mám odlet v pondělí v šest hodin ráno. Už se vidím, jak v pondělí v devět naklušu do práce v plné síle, abych přežil tři následující dny, kdy bude probíhat nejdůležitější výstavka v našem oboru, které se bohužel budu muset zúčastnit a poslední tři roky jsem při ní vždycky onemocněl. Už se těším.