Předesílám, že půjde spíše o technický příspěvek, navíc napsaný s více než měsíčním zpožděním, takže všichni příznivci akce se mohou vrhnout na něco čtivějšího ;-).
S tím, jak jsem se usadil a začal (hlavně) platit, ale také dostávat peníze mi pořád trochu vrtalo hlavou, co udělat se svojí bankou. Pokud totiž francouzské bankovnictví zůstalo v minulém století, tak moje banka zůstává v době ještě o něco dřívější. V jejím internetovém bankovnictví je možné si nechat udělat výpis položek a nebo zadat příkaz k úhradě (jednorázový, nebo trvalý). Nikde není vidět například, která jsou povolená inkasa, co jsou útraty z karty a co z bezhotovostních převodů, jaký je limit na kartě a jeho čerpání atd. V podstatě mi to připomíná to nejhorší, co jsem zažil v Česku, tedy internetové bankovnictví Citibank. Tam mě to ovšem tak netrápilo, protože jsem to v podstatě nepotřeboval. Tady mě to trápilo, protože mám zábrany do banky telefonovat nebo dokonce chodit, kvůli věcem, které si většinou chci vyřizovat, když mám čas, večer nebo o víkendech.
Udělal jsem tedy průzkum trhu a začal hledat, kterou banku bych chtěl. Podmínkou bylo, že bude online a pokud možno zdarma. Což v podstatě vyloučilo všechny klasické banky a zůstaly tři kandidátky, z nichž dvě byly současně hodnoceny i jako dvě nejlepší banky s internetovým bankovnictvím. ING Direct a Boursorama. První patří do skupiny ING, druhá patří do skupiny Société Générale, která, ač bych to sám neřekl, má ve Francii celkem dobrou pověst. A protože jsem nikde nenašel žádnou ukázku a podle diskusních fór to obě byly dobré banky a navíc mi už narostl hřebínek pro boj s místní byrokracií, rozhodl jsem se založit si účet u obou a pak si vybrat. Jak to probíhalo?
U ING Direct jsem si na webu vyplnil formulář, který mi vzápětí vygeneroval šestistránkový PDF dokument, který obsahoval mimo jiné i návod, co s ostatními papíry udělat. Stačilo to jen vytisknout, podepsat a poslat poštou na uvedenou adresu (bez známky). To jsem udělal v pondělí. V úterý mi přišla SMS, že to přijali, ve středu, že účet založili, ve čtvrtek mi přišly poštou přihlašovací údaje a v pátek platební karta. PIN přišel o něco později, ale v podstatě za týden jsem už měl plně funkční účet. A jako pozornost podniku jsem dostal za otevření účtu 60 babek. To byla úplně jiná zkušenost, než jsem měl s Barclays. Nutno ovšem podotknout, že teď jsem měl všechny dokumenty v pořádku, takže nemohly nastávat výjimečné situace jako předtím.
Z ideálního světa jsem se probudil, když jsem se poprvé přihlásil do svého internetového bankovnictví. Když pominu mohutnou paranoiu, kterou tady mají asi všechny banky z ukradených přihlašovacích údajů, takže přihlašování zabezpečují různými obskurními mechanismy, tak jsem si poprvé připadal, že jsem se přihlásil do nějaké flashové hry. Na stránce všechno blikalo, jezdilo, a hlavně všechno strašně dlouho trvalo. Klik, dlouho nic, pak pomalu stránka naběhla, klik, zase dlouho nic, pak to zase naběhlo. Pak to spadlo úplně. Nekecám. Solidní "server error" (nebo to byl serveur erreur). Jediná barva, kterou se grafik rozhodl použít byla oranžová. No nic, účet jsem sice měl, ale na větvi jsem z toho nebyl, takže mi nic nebránilo udělat totéž u Boursoramy.
Když dva dělají totéž, není to nikdy totéž. Boursorama šla totiž ještě dál a nabízela kompletní vyřízení na Internetu s tím, že i všechna potvrzení a doklady mohu poslat přes web (pokud budu mít oskenované, nebo digitální verze). Pečlivě jsem tedy prozkoumal a připravil si všechny požadované dokumenty a šel do toho. První věc která mne překvapila byl webový formulář, kde bylo uvedeno něco jako tady zadejte soubor s lícovou stranou vaší občanky, na druhém řádku, tady zadejte soubor s rubovou stranou vaší občanky, a dál pak to samé pro výplatnice, faktury atd. Měl jsem samozřejmě vždy jeden doklad v jednom souboru, takže jsem to tam dával vždy dvakrát. Pak jsem se zasekl na požadavku "tady zadejte soubor s vaším podpisem" (který v původních instrukcích nebyl) s vysvětlivkou, pokud ho nemáte, podepište se na bílý papír, ten vyfoťte a fotku přiložte. Což by nebyl problém, kdybych to měl čím vyfotit. Udělal jsem pár neúspěšných pokusů se svojí Nokií C2-01, ale ukázalo, že to není mobil na focení podpisů.
Nenechal jsem se ovšem odradit, našel jsem jednu oskenovanou smlouvu i s podpisem a z ní podpis vypáral a přiložil. To jsem ovšem netušil, že teď teprve nastane zlatý hřeb večera, totiž budu muset celou žádost digitálně podepsat. Protože do toho trochu dělám, mám docela představu o tom, co je digitální podpis, ale absolutně mi nebylo jasné, jak to udělám s tou žádostí, když nemám žádný ověřený klíč. To ovšem nebylo potřeba. Podpis spočíval v tom, že jsem na stránce klepl na nějaké tlačítko, to způsobilo, že mi na mobil zavolal automat, který mi řekl, že mám vyplnit nějaké číslo (které se mezitím zobrazilo na té samé stránce) do nějakého políčka na té samé stránce a když jsem to udělal, tak mi automat řekl, že mám přečíst do telefonu něco ve smyslu - já ten a ten, narozen tehdy a tehdy, tam a tam, potvrzuji, že žádám dnes o otevření účtu. Nic bizarnějšího bych si nedovedl představit ani v nejdivočejším snu. Fascinující na tom bylo, jak se věci v prohlížeči plynule měnily podle toho, co jsem dělal na telefonu a naopak. Nikdy bych netušil, že digitální podpis se dá implementovat takto a počítám, že na tom museli pracovat ti nejlepší odborníci.
A to jsem ještě ze začátku vůbec netušil, co mám kam vyplnit, protože v mém prohlížeči, který používám (Nightly) se žádné číslo, ani políčko kam ho vyplnit nezobrazovalo. I když mi v telefonu automat říkal ať to udělám. Řešením bylo použít Internet Explorer a voilà najednou to tam bylo.
Nakonec to však prošlo, protože asi za 10 dní jsem měl i druhý účet. Internetové bankovnictví u Boursoramy je skutečně jiné. Jednak používá více barev, jednak tolik nebliká a nejezdí a jednak se zdá být i rychlejší. Akorát mám trochu pocit, že řídím nějakou finanční organizaci, a ne jen spravuji svůj účet a také mě trochu deptá třeba to, že abych si zobrazil svoje číslo účtu (takzvaný RIB), musím se explicitně autentizovat kódem, který mi přijde SMSkou. Přístup k číslu účtu je totiž velice citlivý a číslo účtu se tady považuje za velice důvěrnou informaci, kterou říkáte jen svým nejvěrnějším přátelům. Například ve výpise transakcí u inkas žádná čísla účtů nejsou.
V mezičase mi z ING Direct napsali, že chystají nějaký průzkum trhu ohledně ergonomie uživatelského rozhraní pro internetové bankovnictví a jestli mám zájem se toho zúčastnit, ať se přihlásím na uvedené adrese (a nemusím mít žádné předchozí zkušenosti) a pokud mě vyberou, tak pak budu mít asi hodinu a půl pohovor s někým z firmy a dostanu jako kompenzaci 50 babek. Maje před očima stávající flashovou hru, obratem jsem odpověděl, že s nimi souhlasím, že současné řešení je i pro mne zklamáním, a pokud mi na schůzku zajistí rychlou internetovou přípojku a někoho, kdo umí anglicky (abychom se zbytečně nezasekli na mé neznalosti francouzštiny), ukážu jim, jak má vypadat pořádné internetové bankovnictví (měl jsem na mysli mBank :)). Vypadá to ale, že Francie zatím není připravena na tuto revoluci, protože se mi od té doby nikdo neozval. (A to bych tam šel, čistě ze zvědavosti, i zadarmo.)
Důsledkem je, že se mi začínají hromadit platební karty a protože frantíci neumí měnit PIN na kartě jen tak (v zásadě to jde, ale je pro to potřeba vážný důvod, a člověk si ho nemůže vybrat), začínám mít problém si ty PINy zapamatovat, zvlášť pokud je delší dobu nepoužívám. A to mám jenom čtyři. O to, že bych si zapamatoval uživatelská přístupová jména (což jsou osmimístná čísla) a hesla (což jsou další osmimístná čísla) jsem se ani nepokoušel. Ale zato mohu mít šekovou knížku.
A když jsem už byl v dobrém rozmaru, rozhodl jsem se podat žádost o celoroční šalinkartu. Ta je totiž fakt zajímavá. Na měsíční poplatky je levnější než měsíční, navíc se těch měsíců platí jen jedenáct, protože jak každý Francouz ví, minimálně jeden měsíc stráví na dovolené mimo svoje bydliště, nemělo by tedy smysl těch měsíců platit dvanáct. Dále je možné si vybrat placení inkasem z účtu, což spočívá v tom, že si každý měsíc dopravní podnik strhne příslušnou částku sám. Když si člověk vzpomene, že by potřeboval rozšířit nebo ubrat zóny, tak to není problém a dokonce je možné ji i předčasně ukončit a peníze budou vráceny. Takže jakou to má vlastně nevýhodu? Nevím, pořád čekám, že mi něco podstatného uniklo. Co by snad mohlo někomu vadit, že tím ztrácí anonymitu. Díky propojenému systému a kompletní automatizaci je totiž lehce dohledatelné, čím, kdy a kam jsem jel.
Původně jsem chtěl podat žádost přes Internet, ale když jsem ji vyplňoval, tak jsem dostal k bodu, který jsem nemohl v dané chvíli vyplnit (tuším, že to byl RIB pro inkaso) a musel jsem to přerušit. Od té doby, kdykoliv jsem se připojil, byla tam jen hláška, že aplikace je momentálně mimo provoz. Bohužel, bez jakéhokoliv upřesnění, jak dlouho to bude trvat, nebo jak to udělat jinak. Napsal jsem tedy na dopravní podnik, že bych si to rád vyplnil přes Internet, ale že to nefunguje, a jestli by mi mohli říct, kdy to bude fungovat. Odpověď byla, že to mohu udělat na papíře a když jim řeknu adresu, že mi formulář pošlou. Napsal jsem jim adresu, načež mi odepsali, že stejně tak to mohu udělat, když si pro formulář zajdu sám do nějakého kiosku. Zašel jsem si tedy do kiosku pro formulář, poctivě ho vyplnil a poslal poštou, s fotkou a všemi ostatními doklady (prostě klasický dossier).
V instrukcích psali, že je potřeba to poslat 17 dní před prvním měsícem, na který se to žádá, ale já si připadal v pohodě, protože jsem to posílal začátkem dubna. Když se začal blížit konec (a navíc jsem měl před dovolenou, kterou jsem věděl, že přetáhnu do května), tak jsem trochu znejistěl a nakonec nevydržel a zavolal tam. Uklidnili mne, že žádost dostali, akorát je s ní nějaký problém, který musím jít vyřešit do nejbližšího kiosku a nejde to vyřešit po telefonu, nebo emailem. Jaký problém to je, mi ale neřekli.
Vyrazil jsem tedy do kiosku, shodou okolností poslední den před dovolenou, kdy jsem to mohl vyřešit. Naštěstí jsem našel jeden nedaleko od práce, kde měli do sedmi a tak se tam vypravil. Když jsem tam o půl sedmé dorazil, ještě to vypadalo v pohodě. Když za půl hodiny stihl chlapík vyřídit dva lidi a další ještě tři tam čekali, vypadalo to beznadějně. Ovšem stalo se něco, co jsem taky ještě neviděl. Chlapík, zjevně v dobré náladě, v sedm obešel všechny čekající, zeptal se jich, co potřebují a buď je poslal někam jinak (banální případy) nebo ty, co skutečně potřebovali něco vyřešit, nechal čekat, s tím, že je dodělá, i když to bude přesčas. Takže o půl osmé jsem se s k němu dostal, abych se dozvěděl, že ten zásadní problém, co nešel vyřešit po telefonu, bylo to, že jsem omylem do roku zahájení platnosti karty napsal svůj ročník narození. A v osm jsem měl už svoji novou roční šalinkartu a dnes jsem s ní poprvé jel a funguje!
9. května 2012
6. května 2012
Námořníkem v Chorvatsku
Co si říkají všichni tři zbývající pravidelní čtenáři tohoto blogu, se odvažuji jen odhadovat. Možná čekají, kdy to konečně začne být o Paříži a ne jenom o IKEI, doktorech nebo byrokracii. Kdy konečně vyrazím do pařížských ulic, poznávat (nejen) noční život a všechna ta lákadla, která metropole nabízí. Kdy vyrazím do Louveru, Disneylandu nebo Versailles. Abych se přiznal, sám nevím a jsem na to také sám zvědav. Zatím to však vypadá, že to hned tak nebude. Když pominu, že posledních pár týdnů je tady spíš hnusné počasí, které k nějakých toulkám rozhodně neinspiruje, pořád se potýkám s věcmi ryze pragmatickými a všednodenními.
Od posledního příspěvku už uplynulo pár týdnů, během kterých jsem zvládl skoro dva týdny strávit doma. Nejdříve díky tomu, že mne skolila viróza a poté pro změnu nějaká rýmička, abych se akorát tak stačil vypravit ještě jednou do IKEI a trochu pokročit s montáží kuchyně a hlavně se připravit na akci, kterou jsem plánoval už několik měsíců - týdenní plavbu na moři v Chorvatsku.
Zde by se hodilo zmínit, že plavby na moři v Chorvatsku jsou v mém životě relativní novinkou, která mne potkala víceméně náhodou. Jednou jsem se v práci svěřil kolegovi, o kterém jsem věděl, že je náruživý jachtař, o tom, že mám slabost pro moře a pro lodě a on prohlásil, že by se s tím něco dalo dělat a protože zrovna sháněl lidi do posádky na Českou námořní rallye (tehdy 14. ročník), nabídl mi, zda bych se nechtěl zúčastnit. Na jednou stranu jsem měl určité pochybnosti o tom, zda je tato nabídka relevantní, protože jsem nikdy na plachetnici nejel (a natož na moři), ale on, jako zkušený mořský vlk (a shodou okolností také hlavní rozhodčí tohoto závodu) mi vysvětlil, že to nemusí být překážkou, když seženeme dobrého kapitána. To se pak stalo a díky tomu se nám také podařil husarský kousek, nejenom si užít pocit napětí, překvapení a legraci, ale také ochutnat pocit skutečného závodění a dokonce i vítězství na kterém se mohl podílet, v rámci svých možností, každý člen posádky.
Tento historický úspěch mne motivoval k tomu, abych se loni, hned jak začala nová sezóna, přihlásil do kursu na kapitánský průkaz Day Skipper, který pořádá česká škola NYS v licenci britské RYA. Nebyl jsem si sice jist, jak se mi podaří se to naučit během dvou víkendů na souši a jednoho týdnu na moři, ale o to zase až tak nešlo. Chtěl jsem se hlavně dozvědět v souvislé a ucelené formě základy teorie i praxe, abych příště, až budu zase na lodi, už mohl i rozumět tomu, co se vlastně děje a hlavně proč. Podobný pocit patrně měla i většina mých bývalých spoluúčastníku z rallye, takže nakonec se nás přihlásilo pět a vytvořili jsme tak jednu kompletní posádku. A díky nejen příznivým povětrnostním podmínkám, ale hlavně díky naší instruktorce Katce, která nás na moři měla na starosti, jsme si výcvik nejen užili, ale také si odnesli chuť co nejdříve dál pokračovat. Společně jsme se přihlásili na další ročník České námořní rallye (který proběhl loni v říjnu), ze kterého jsem ovšem bohužel vypadl za pět minut dvanáct ze zdravotních důvodů. V mezičase jsem si tedy alespoň ještě stihl udělat školení na VHF operátora lodní stanice (opět u NYS a opět s Katkou). Formálně jsem tedy byl plně vybaven.
Ovšem šedivá je teorie, zelený je strom života a proto o to víc jsem se těšil na tuhle akci, čistě soukromou, ale o to zajímavější. Byli jsme čtyři čerství kapitáni a jeden nadšený lodník (mimochodem, také účastník první rallye, který ovšem místo kapitánského kurzu na jachtu, dal přednost kurzu výcviku paraglidingu). Původně jsme plánovali, že objednáme více lodí, protože jsme čekali, že až akci vyhlásíme, budeme mít spoustu zájemců, kteří se budou chtít přidat. K našemu překvapení se však nikdo nepřidal. Jednomu kolegovi se sice podařilo ukecat nezkušenou dívku, ale ta naštěstí nakonec dostala strach (nebo rozum) a před akcí se odhlásila. Zůstalo nás tedy jen pět, což ovšem v zásadě nebylo špatné. Jeden bývalý horolezec, druhý čerstvý parašutista, třetí vybavený nejmodernější komunikační a navigační technikou, čtvrtý schopný cokoliv rozebrat (a zase složit) a já.
Situace se lehce přiostřila, když těsně před odjezdem odpadl další člen posádky. Čtyři lidi jsou minimum na to, aby se loď dala pohodlně ovládat. Jde to i v méně lidech, ale při přistávání už to může působit komplikace. Zvlášť u nezkušené posádky, jako jsme my. Přesto jsme plni elánu vyrazili minulou sobotu směr Split. Já svojí oblíbenou leteckou společností, kluci z Prahy autem. Autem do Splitu to trvá z Prahy kolem 11 hodin (pokud je normální provoz a jede se rozumnou rychlostí). Letadlem z Paříže by to bylo za 2 hodiny, bohužel jsem ale nesehnal přímý spoj a musel volit cestu s mezipřistáním v Mnichově (což mělo zanedlouho nečekané následky). Když jsem totiž přistál ve Splitu, zjistil jsem (a se mnou asi dalších 20 lidí), že mně nedorazil kufr. Ne, že by se mi to stalo poprvé, ale přece jenom, druhý den jsem měl vyplouvat na moře a v kufru jsem měl všechno svoje oblečení na loď, plus samozřejmě i běžné věci. Chlapík v reklamacích mne sice ujistil, že mi to klidně pošlou na nějaký ostrov, pokud to teda najdou, ale to mne moc neuklidnilo. Prý mi zavolají.
Alespoň jsem si vyzkoušel, jak funguje moje cestovní pojištění, které mám na platební kartě. Když mi to do čtyř hodin nedodají, mohu si koupit základní věci a pojišťovna mi to pak proplatí. Problém byl v tom, že do 4 hodin bylo všude zavřeno a druhý den byla neděle. Doufal jsem, že do pondělka to snad najdou, ale protože ani v neděli ani v pondělí nikdo nevolal, volal jsem tam já a vždy jsem se dozvěděl to samé. Nikdo neví kde kufry jsou, ani kdy a zda dojdou. Nakonec se ukázalo, že bylo postižených asi 40 kufrů, které se ztratily v Mnichově, což mne překvapilo. V Paříži bych si to dovedl lehce představit, ale že se ztratí (patrně celý vozík) Lufthanse v Mnichově? Kam ho asi poslali?
Mezitím jsem si tedy vypůjčil tričko a šortky od kolegy, ručník byl na lodi ve výbavě, a měl jsem štěstí, že moje tenisky, ve kterých jsem přijel a moje větrovka, byly na palubu vhodné. A zatímco my jsme křižovali moře mezi ostrovy Šolta, Brač, Hvar a Vis, křižoval můj kufr někde jinde, aby se mi v úterý skutečně vrátil. Vyzvedl jsem si ho na Hvaru, v městském přístavu, kam ho přivezl katamaran ze Splitu v pět hodin odpoledne. My jsme tam dorazili v předstihu už v poledne, a protože se nám tam stát do pěti nechtělo (byť Hvar je velmi pěkné městečko), zase jsme odrazili, abychom se odpoledne vrátili. A protože se nám odpoledne už podařilo zakotvit jenom na bójce, byla výprava za kufrem ještě okořeněná výsadkem (a následným návratem) na gumovém člunu.
Shodou okolností dorazil v úterý také kolega, který byl před začátkem nemocný. Sehnal spoj přes Vídeň do Splitu a potom pro změnu trajekt do Starého Gradu, který byl nedaleko od města Hvar (také na ostrově Hvar). Takže na večer jsme se vypravili pro něj. Radost ze shledání se se ztraceným kufrem, i z kompletace posádky, mi trochu zkalila tradiční migréna, takže jsem to ani pořádně neoslavil. Ale zato jsem se konečně pořádně vyspal, což se vyplatilo, protože druhý den začal foukat vítr a konečně jsme začali i pořádně plachtit. Nakonec jsme si to tedy všichni užili a už se těšíme na další podobné akce. Osobně doufám, že se mi podaří ještě něco na podzim. Kde přesně a s kým, zatím ještě jasné není.
Zpáteční cesta neštěstí už proběhla (s Austrian přes Vídeň) bez problémů. Jen mne trochu zdeptalo, když jsem vystoupil v Paříži do deště a 13 stupňů s vyhlídkou, že to v nejbližší době o moc lepší nebude.
Od posledního příspěvku už uplynulo pár týdnů, během kterých jsem zvládl skoro dva týdny strávit doma. Nejdříve díky tomu, že mne skolila viróza a poté pro změnu nějaká rýmička, abych se akorát tak stačil vypravit ještě jednou do IKEI a trochu pokročit s montáží kuchyně a hlavně se připravit na akci, kterou jsem plánoval už několik měsíců - týdenní plavbu na moři v Chorvatsku.
Zde by se hodilo zmínit, že plavby na moři v Chorvatsku jsou v mém životě relativní novinkou, která mne potkala víceméně náhodou. Jednou jsem se v práci svěřil kolegovi, o kterém jsem věděl, že je náruživý jachtař, o tom, že mám slabost pro moře a pro lodě a on prohlásil, že by se s tím něco dalo dělat a protože zrovna sháněl lidi do posádky na Českou námořní rallye (tehdy 14. ročník), nabídl mi, zda bych se nechtěl zúčastnit. Na jednou stranu jsem měl určité pochybnosti o tom, zda je tato nabídka relevantní, protože jsem nikdy na plachetnici nejel (a natož na moři), ale on, jako zkušený mořský vlk (a shodou okolností také hlavní rozhodčí tohoto závodu) mi vysvětlil, že to nemusí být překážkou, když seženeme dobrého kapitána. To se pak stalo a díky tomu se nám také podařil husarský kousek, nejenom si užít pocit napětí, překvapení a legraci, ale také ochutnat pocit skutečného závodění a dokonce i vítězství na kterém se mohl podílet, v rámci svých možností, každý člen posádky.
Tento historický úspěch mne motivoval k tomu, abych se loni, hned jak začala nová sezóna, přihlásil do kursu na kapitánský průkaz Day Skipper, který pořádá česká škola NYS v licenci britské RYA. Nebyl jsem si sice jist, jak se mi podaří se to naučit během dvou víkendů na souši a jednoho týdnu na moři, ale o to zase až tak nešlo. Chtěl jsem se hlavně dozvědět v souvislé a ucelené formě základy teorie i praxe, abych příště, až budu zase na lodi, už mohl i rozumět tomu, co se vlastně děje a hlavně proč. Podobný pocit patrně měla i většina mých bývalých spoluúčastníku z rallye, takže nakonec se nás přihlásilo pět a vytvořili jsme tak jednu kompletní posádku. A díky nejen příznivým povětrnostním podmínkám, ale hlavně díky naší instruktorce Katce, která nás na moři měla na starosti, jsme si výcvik nejen užili, ale také si odnesli chuť co nejdříve dál pokračovat. Společně jsme se přihlásili na další ročník České námořní rallye (který proběhl loni v říjnu), ze kterého jsem ovšem bohužel vypadl za pět minut dvanáct ze zdravotních důvodů. V mezičase jsem si tedy alespoň ještě stihl udělat školení na VHF operátora lodní stanice (opět u NYS a opět s Katkou). Formálně jsem tedy byl plně vybaven.
Ovšem šedivá je teorie, zelený je strom života a proto o to víc jsem se těšil na tuhle akci, čistě soukromou, ale o to zajímavější. Byli jsme čtyři čerství kapitáni a jeden nadšený lodník (mimochodem, také účastník první rallye, který ovšem místo kapitánského kurzu na jachtu, dal přednost kurzu výcviku paraglidingu). Původně jsme plánovali, že objednáme více lodí, protože jsme čekali, že až akci vyhlásíme, budeme mít spoustu zájemců, kteří se budou chtít přidat. K našemu překvapení se však nikdo nepřidal. Jednomu kolegovi se sice podařilo ukecat nezkušenou dívku, ale ta naštěstí nakonec dostala strach (nebo rozum) a před akcí se odhlásila. Zůstalo nás tedy jen pět, což ovšem v zásadě nebylo špatné. Jeden bývalý horolezec, druhý čerstvý parašutista, třetí vybavený nejmodernější komunikační a navigační technikou, čtvrtý schopný cokoliv rozebrat (a zase složit) a já.
Situace se lehce přiostřila, když těsně před odjezdem odpadl další člen posádky. Čtyři lidi jsou minimum na to, aby se loď dala pohodlně ovládat. Jde to i v méně lidech, ale při přistávání už to může působit komplikace. Zvlášť u nezkušené posádky, jako jsme my. Přesto jsme plni elánu vyrazili minulou sobotu směr Split. Já svojí oblíbenou leteckou společností, kluci z Prahy autem. Autem do Splitu to trvá z Prahy kolem 11 hodin (pokud je normální provoz a jede se rozumnou rychlostí). Letadlem z Paříže by to bylo za 2 hodiny, bohužel jsem ale nesehnal přímý spoj a musel volit cestu s mezipřistáním v Mnichově (což mělo zanedlouho nečekané následky). Když jsem totiž přistál ve Splitu, zjistil jsem (a se mnou asi dalších 20 lidí), že mně nedorazil kufr. Ne, že by se mi to stalo poprvé, ale přece jenom, druhý den jsem měl vyplouvat na moře a v kufru jsem měl všechno svoje oblečení na loď, plus samozřejmě i běžné věci. Chlapík v reklamacích mne sice ujistil, že mi to klidně pošlou na nějaký ostrov, pokud to teda najdou, ale to mne moc neuklidnilo. Prý mi zavolají.
Alespoň jsem si vyzkoušel, jak funguje moje cestovní pojištění, které mám na platební kartě. Když mi to do čtyř hodin nedodají, mohu si koupit základní věci a pojišťovna mi to pak proplatí. Problém byl v tom, že do 4 hodin bylo všude zavřeno a druhý den byla neděle. Doufal jsem, že do pondělka to snad najdou, ale protože ani v neděli ani v pondělí nikdo nevolal, volal jsem tam já a vždy jsem se dozvěděl to samé. Nikdo neví kde kufry jsou, ani kdy a zda dojdou. Nakonec se ukázalo, že bylo postižených asi 40 kufrů, které se ztratily v Mnichově, což mne překvapilo. V Paříži bych si to dovedl lehce představit, ale že se ztratí (patrně celý vozík) Lufthanse v Mnichově? Kam ho asi poslali?
Mezitím jsem si tedy vypůjčil tričko a šortky od kolegy, ručník byl na lodi ve výbavě, a měl jsem štěstí, že moje tenisky, ve kterých jsem přijel a moje větrovka, byly na palubu vhodné. A zatímco my jsme křižovali moře mezi ostrovy Šolta, Brač, Hvar a Vis, křižoval můj kufr někde jinde, aby se mi v úterý skutečně vrátil. Vyzvedl jsem si ho na Hvaru, v městském přístavu, kam ho přivezl katamaran ze Splitu v pět hodin odpoledne. My jsme tam dorazili v předstihu už v poledne, a protože se nám tam stát do pěti nechtělo (byť Hvar je velmi pěkné městečko), zase jsme odrazili, abychom se odpoledne vrátili. A protože se nám odpoledne už podařilo zakotvit jenom na bójce, byla výprava za kufrem ještě okořeněná výsadkem (a následným návratem) na gumovém člunu.
Shodou okolností dorazil v úterý také kolega, který byl před začátkem nemocný. Sehnal spoj přes Vídeň do Splitu a potom pro změnu trajekt do Starého Gradu, který byl nedaleko od města Hvar (také na ostrově Hvar). Takže na večer jsme se vypravili pro něj. Radost ze shledání se se ztraceným kufrem, i z kompletace posádky, mi trochu zkalila tradiční migréna, takže jsem to ani pořádně neoslavil. Ale zato jsem se konečně pořádně vyspal, což se vyplatilo, protože druhý den začal foukat vítr a konečně jsme začali i pořádně plachtit. Nakonec jsme si to tedy všichni užili a už se těšíme na další podobné akce. Osobně doufám, že se mi podaří ještě něco na podzim. Kde přesně a s kým, zatím ještě jasné není.
Zpáteční cesta neštěstí už proběhla (s Austrian přes Vídeň) bez problémů. Jen mne trochu zdeptalo, když jsem vystoupil v Paříži do deště a 13 stupňů s vyhlídkou, že to v nejbližší době o moc lepší nebude.
9. dubna 2012
Velikonoce s IKEOU
Zjistil jsem, že mi přece jenom něco chybí. Třeba sobotní velikonoční mše u Salvátora. Ta mše měla svou atmosféru, přestože jsem míval pocit, že většina přítomných si "zašla na Halíka". Chorál v plném kostele za tradičního doprovodu Stivínovy flétny dokázal člověka motivovat k duchovní aktivitě. A navíc mám k tomu kostelu silné pouto. Tak to všechno teď nemám. Mohl jsem sice meditovat i bez Halíka, mše a všech ostatních náležitostí, ale nějak mi to letos uniklo. Řekl jsem si tedy, že k tomu přistoupím pragmaticky a aspoň ty tři volné dny využiji pracovně.
V mém kuchyňském koutě se totiž na mne už nějakou dobu směje sporák a kolem něj pusto. Ne že bych neměl v plánu jej doplnit o další kamarády, ale chtělo to víkend. A také promyslet co a jak. Během týdne jsem tedy po večerech vždy strávil pár romantických chvil u hrnku s čajem, metrem a katalogem IKEA a snažil se přijít na to, "kam s ním". A před Velikonocemi to pomalu dozrálo. Protože jsem si ale byl jist, že to na první pokus nedám, jednak proto, že některé rozměry nebyly dopředu úplně dané a jednak proto, že jsem věděl, že barvu podle Internetu nevyberu, vypravil jsem se v sobotu do IKEI s tím, že zkusím rozseknout tu barvu a pak koupím tři skřínky (v původním plánu jsem jich měl pět, ale říkal jsem si, že bude lepší začít se třemi, které navíc dávaly možnost vyzkoušet více různých kombinací, a pak se případně vydat dokoupit další dvě, pokud budou potřeba a pokud už budu vědět přesně, jaké chci).
Dopoledne jsem optimisticky nasedl do auta, neboť poslední zkušenost vybízela k myšlenkám na to, že v poledne budu zpátky, abych po cestě zjistil, že poslední oprava dveří, která mě stála 140 babek, problém s táhnutím kolem okna nevyřešila. Druhá věc, která mne zaskočila, že v sobotu byl zacpaný i periferik a tak jsem se do IKEI dostal až kolem poledne. Pak jsem se pro změnu zasekl na výběru barvy dvířek, protože se mi nelíbila ani jedna, navíc jsem byl také trochu omezen tím, že jediný kus nábytku, který v kuchyni je, je dřez se skřínkou z bílé dřevotřísky. Když jsem pak konečně vybral nějakou barvu, čekal jsem pro změnu, až se mne ujme nějaký prodavač. Po konverzaci, ve které jsem si trochu pletl sokl a pracovní desku (což zní francouzsky dost podobně) se mi nakonec podařilo se s prodavačkou domluvit. Ale byly už skoro tři a měl jsem hlad. Rozhodl jsem tedy vyzkoušet IKEA restauraci (o které vím, že např. v Brně je populární). Byl jsem ovšem už tak vyhladovělý, že bych snědl cokoliv a tak test rozhodně nebyl objektivní. Pak se ještě ukázalo, že se tou dobou rozhodlo si koupit kuchyň asi víc lidí, strávil jsem proto další skoro hodinu v depu a doma jsem byl jako na koni kolem páté.
Nebudu popisovat, že přenášení věcí z auta do výtahu a z výtahu do bytu taky není hned, takže jsem nakonec stihl ještě skočit do Auchanu těsně před zavíračkou, abych měl aspoň něco k jídlu (když už budou ještě ty dva dny). Zároveň jsem si chtěl koupit baterku do napěťové zkoušečky zásuvek, která mi po 10 letech došla. Zkusil jsem cvičně svého oblíbeného hodináře, který sídlí ve stejném obchodním centru jako Auchan a který mi zatím vždy pomohl, byť mi zatím nikdy nic neprodal. Ani tentokrát nezklamal. Když jsem mu ukázal baterku, tak si ji prohlédl, napsal mi na papírek její označení a další dvě jiná (ovšem ekvivalentní) a poslal mě do novinového stánku o patro níž. Tam jsem baterku znovu vytáhl, ale prodavač zjevně měl problémy se čtením, tak jsem mu ukázal papírek, který už přečetl hravě, skoro, jako by na písmo svého kolegy hodináře byl už zvyklý, vytáhl krabici od bot, ve které měl hromadu různých baterek a začal hledat něco, co by se blížilo alespoň jednomu z těch označení od hodináře. A nakonec ji i našel.
V neděli ráno jsem se s písní na rtech pustil do skládání skříněk. První zklamání přišlo, když jsem zjistil, že jsem koupil o jednu sadu pantů méně. S tím se ovšem dalo počkat. S čím se ovšem už počkat nedalo, když jsem při skládání třetí skřínky zjistil, že mi chybí dva malé, ale důležité díly korpusu. Zrovna, když jsem si začal libovat jak mi to začíná jít od ruky. No nic. Další návštěva oddělení kuchyní ovšem byla o poznání rychlejší, protože jsem si celý seznam připravil předem (rozhodl jsem se dokoupit ještě jednu skřínku, sokly, chybějící panty, a pár dalších blbostí), a tak mi tam jen na místě doplnili ty věci, které z Internetu nevyjely a které bylo potřeba vyzvednout v depu. A protože i tam bylo méně lidí, nakonec jsem byl doma skoro dřív než v sobotu. Stihl jsem přitom znovu i oběd v restauraci IKEA. Pro jistotu jsem si ale nedával to samé, co měli den předtím.
Po složení korpusů skříněk jsem se ovšem zasekl podruhé. Chyběly mi vruty na přichycení nohou. Ty nohy samy o sobě jsou dost vachrlaté, a když se navíc zastrčí do nástavce, který drží v korpusu silou vůle, nepovažuji to za dostatečně robustní. Pár jsem jsi měl, ale ne dost. No nic, řekl jsem si, příští týden vyrazím někam pro vruty. IKEA totiž v pondělí měla zavřeno. Ne tak ovšem Castorama. Minimálně ta, která je na La Défense. Nákupní centrum Les 4 temps má výjimečně otevřeno i ve státní svátek. Koupil jsem si tedy vruty a bagety, které mi mezitím došly. A abych se trochu procvičil, tak jsem si tam zajel autem. Pak jsem doma přišrouboval nohy a zjistil že se to pořád celkem viklá. A tím také skončil. Další etapa, osazení šuplíků, dvířek a případně soklů a krycích desek, mne čeká zase někdy jindy. Kdy to ale bude netuším, protože příštích pár víkendů už mám v podstatě obsazených.
V mém kuchyňském koutě se totiž na mne už nějakou dobu směje sporák a kolem něj pusto. Ne že bych neměl v plánu jej doplnit o další kamarády, ale chtělo to víkend. A také promyslet co a jak. Během týdne jsem tedy po večerech vždy strávil pár romantických chvil u hrnku s čajem, metrem a katalogem IKEA a snažil se přijít na to, "kam s ním". A před Velikonocemi to pomalu dozrálo. Protože jsem si ale byl jist, že to na první pokus nedám, jednak proto, že některé rozměry nebyly dopředu úplně dané a jednak proto, že jsem věděl, že barvu podle Internetu nevyberu, vypravil jsem se v sobotu do IKEI s tím, že zkusím rozseknout tu barvu a pak koupím tři skřínky (v původním plánu jsem jich měl pět, ale říkal jsem si, že bude lepší začít se třemi, které navíc dávaly možnost vyzkoušet více různých kombinací, a pak se případně vydat dokoupit další dvě, pokud budou potřeba a pokud už budu vědět přesně, jaké chci).
Dopoledne jsem optimisticky nasedl do auta, neboť poslední zkušenost vybízela k myšlenkám na to, že v poledne budu zpátky, abych po cestě zjistil, že poslední oprava dveří, která mě stála 140 babek, problém s táhnutím kolem okna nevyřešila. Druhá věc, která mne zaskočila, že v sobotu byl zacpaný i periferik a tak jsem se do IKEI dostal až kolem poledne. Pak jsem se pro změnu zasekl na výběru barvy dvířek, protože se mi nelíbila ani jedna, navíc jsem byl také trochu omezen tím, že jediný kus nábytku, který v kuchyni je, je dřez se skřínkou z bílé dřevotřísky. Když jsem pak konečně vybral nějakou barvu, čekal jsem pro změnu, až se mne ujme nějaký prodavač. Po konverzaci, ve které jsem si trochu pletl sokl a pracovní desku (což zní francouzsky dost podobně) se mi nakonec podařilo se s prodavačkou domluvit. Ale byly už skoro tři a měl jsem hlad. Rozhodl jsem tedy vyzkoušet IKEA restauraci (o které vím, že např. v Brně je populární). Byl jsem ovšem už tak vyhladovělý, že bych snědl cokoliv a tak test rozhodně nebyl objektivní. Pak se ještě ukázalo, že se tou dobou rozhodlo si koupit kuchyň asi víc lidí, strávil jsem proto další skoro hodinu v depu a doma jsem byl jako na koni kolem páté.
Nebudu popisovat, že přenášení věcí z auta do výtahu a z výtahu do bytu taky není hned, takže jsem nakonec stihl ještě skočit do Auchanu těsně před zavíračkou, abych měl aspoň něco k jídlu (když už budou ještě ty dva dny). Zároveň jsem si chtěl koupit baterku do napěťové zkoušečky zásuvek, která mi po 10 letech došla. Zkusil jsem cvičně svého oblíbeného hodináře, který sídlí ve stejném obchodním centru jako Auchan a který mi zatím vždy pomohl, byť mi zatím nikdy nic neprodal. Ani tentokrát nezklamal. Když jsem mu ukázal baterku, tak si ji prohlédl, napsal mi na papírek její označení a další dvě jiná (ovšem ekvivalentní) a poslal mě do novinového stánku o patro níž. Tam jsem baterku znovu vytáhl, ale prodavač zjevně měl problémy se čtením, tak jsem mu ukázal papírek, který už přečetl hravě, skoro, jako by na písmo svého kolegy hodináře byl už zvyklý, vytáhl krabici od bot, ve které měl hromadu různých baterek a začal hledat něco, co by se blížilo alespoň jednomu z těch označení od hodináře. A nakonec ji i našel.
V neděli ráno jsem se s písní na rtech pustil do skládání skříněk. První zklamání přišlo, když jsem zjistil, že jsem koupil o jednu sadu pantů méně. S tím se ovšem dalo počkat. S čím se ovšem už počkat nedalo, když jsem při skládání třetí skřínky zjistil, že mi chybí dva malé, ale důležité díly korpusu. Zrovna, když jsem si začal libovat jak mi to začíná jít od ruky. No nic. Další návštěva oddělení kuchyní ovšem byla o poznání rychlejší, protože jsem si celý seznam připravil předem (rozhodl jsem se dokoupit ještě jednu skřínku, sokly, chybějící panty, a pár dalších blbostí), a tak mi tam jen na místě doplnili ty věci, které z Internetu nevyjely a které bylo potřeba vyzvednout v depu. A protože i tam bylo méně lidí, nakonec jsem byl doma skoro dřív než v sobotu. Stihl jsem přitom znovu i oběd v restauraci IKEA. Pro jistotu jsem si ale nedával to samé, co měli den předtím.
Po složení korpusů skříněk jsem se ovšem zasekl podruhé. Chyběly mi vruty na přichycení nohou. Ty nohy samy o sobě jsou dost vachrlaté, a když se navíc zastrčí do nástavce, který drží v korpusu silou vůle, nepovažuji to za dostatečně robustní. Pár jsem jsi měl, ale ne dost. No nic, řekl jsem si, příští týden vyrazím někam pro vruty. IKEA totiž v pondělí měla zavřeno. Ne tak ovšem Castorama. Minimálně ta, která je na La Défense. Nákupní centrum Les 4 temps má výjimečně otevřeno i ve státní svátek. Koupil jsem si tedy vruty a bagety, které mi mezitím došly. A abych se trochu procvičil, tak jsem si tam zajel autem. Pak jsem doma přišrouboval nohy a zjistil že se to pořád celkem viklá. A tím také skončil. Další etapa, osazení šuplíků, dvířek a případně soklů a krycích desek, mne čeká zase někdy jindy. Kdy to ale bude netuším, protože příštích pár víkendů už mám v podstatě obsazených.
1. dubna 2012
Sám sobě holičem
Ten název sice zní divně, ale kdybych napsal "sám sobě kadeřníkem", měl bych z toho zase divný pocit. Takže nakonec došlo na lámání chleba, ale napřed ještě jednu novinku. A před ní ještě malou vsuvku. Poté, co jsem dopsal předchozí příspěvek, složila mne nějaká rýmička. Původně jsem myslel, že jsem jen unavený (což po odstrašující zpáteční cestě s Lufthansou nebylo nečekané), tak jsem si vzal v pondělí volno. V úterý v práci jsem ovšem nepookřál a ve středu už jsem byl kompletně vyřízen. Rýmička se změnila na prudkou rýmu s obligátní migrénou. Takže nezbylo, než jít ve čtvrtek ke svému oblíbenému doktorovi a kromě diskuse, gramatických a morfologických rozdílů mezi češtinou, polštinou a francouzštinou, probrat také můj zdravotní stav. Ten se nakonec vyřešil sám minulý víkend, takže v pondělí jsem byl opět v práci a tentokrát už skutečně jenom unaven. A také bez hlasu, což bylo zvláštní tím, že jsem si toho předtím nevšiml. Asi proto, že jsem nepotřeboval mluvit.
A teď ta novinka. Mám sporák. Koupil jsem ho od kolegy za 50 babek. Údajně ho používal jen pár měsíců před asi třemi lety, než se přestěhoval. Pak jej nechal u rodičů v garáži, kdyby se náhodou něco někde šustlo, ale protože se nikde nic nešustlo, tak tam ten sporák akorát ležel a sloužil jako odkládací prostor. Je tedy skoro jako nový. Jen škoda, že ho kolega před těmi třemi lety po poslední večeři neumyl. Na druhou stranu, co by člověk chtěl za 50 babek. S mojí hi-tech sestavou, co mám v Praze, se to sice srovnat nedá, ale ... nebudu se opakovat ... navíc ta sestava v Praze byla taky výrazně dražší. A je fakt, že na to, abych si ohřál fazole Heinz, nebo si příležitostně upekl tarte Tatin, nepotřebuji až takový hi-tech.
Kromě pár hodin strávených odstraňováním zbytků byla s instalací sporáku spojená ještě jedna věc. Potřeboval jsem koupit kabel, abych si ten sporák mohl připojit (speciální zásuvku na sporák mám). V Praze bych šel do elektra (což už moc vidět není), nebo do Hornbachu, Bauhausu nebo podobného kutilského obchodu. A naštěstí podobné obchody tady mají taky, jen se jinak jmenují. Zjevně vlna německých řetězců "pro váš dům, byt a zahradu" postupuje pouze na východ.
Takže jsem se v týdnu vydal do obchodu, který se jmenuje Castorama. Což sice zní divně, ale vypadá to dost podobně jako Hornbach, byť je to možná o něco menší. Shodou okolností, ten obchod, který jsem si vybral, byl na La Défense, což je jednak administrativní čtvrt, ale také zastávka metra, RER a nebo tramvaje T2 (která shodou okolností projíždí kolem mého domu). Jinak je to asi trochu z ruky, ale možnost vrátit se zpátky tramvají mě zaujala. La Défense je známá asi hlavně díky svému hranatému "oblouku" (Grande Arch), který jsem ovšem neviděl, protože jsem se celou dobu pohyboval výhradně v budovách nákupního centra Les 4 Temps (což by se dalo přeložit jako "čtyři roční období"), kde také sídlí Castorama. Při zpáteční cestě jsem pak byl docela překvapen, že kolem tramvaje jsou poměrně malebné domy v různých architektonických stylech. Mám v plánu to prozkoumat pořádně až se naskytne další příležitost.
Další důsledek toho, že mám sporák je také to, že si mohu konečně začít plánovat kuchyň a tím pádem i řešit ledničku, která mi začíná trochu chybět. Původní řešení, s krabicí z Amazonu na balkóně, vzalo za své ve chvíli, kdy se denní teploty přehouply přes kritickou mez až na 20 až 25 stupňů (a v noci neklesly pod 15). Je fakt, že od té doby se trochu ochladilo, ale dlouhodobé skladování čehokoliv venku už nepřichází v úvahu. Byť jsem měl pocit, že pár sýrům, které jsem tam přece jenom nechal, ty vyšší teploty nijak neuškodily a ani šunka se nijak objektivně nezměnila. Testovat to nějak cíleně ovšem nehodlám.
Problém s ledničkou je totiž spíš problém s místem. Není ho tu mnoho a tak, pokud by se například ledničku dalo strčit pod dřez (místo myčky), nebo nějak jinak "udat", ušetřilo by to místo. Ale kvůli tomu je potřeba promyslet, kde co a jak bude, protože třeba právě teď jsem zjistil, že pokud bych dal ledničku pod dřez, nemohl bych mít sporák vedle v rohu. Ještě nějaký ten oříšek v tom tedy bude. Vzpomínám si, že v Praze jsem neměl kuchyň skoro tři čtvrtě roku (byť lednička tam byla provizorně zapojená dřív). A také si vybavuji, jak mě začalo rušit, když jsem tu ledničku zapojil.
S tím jak se oteplilo ovšem také přišel další problém - kam k holiči? Přesto, že jsem se už nějakou dobu nenápadně pídil po cenách a dostupnosti, předběžné výsledky průzkumu byly znepokojující. Vypadalo to, že pod 20 babek za stříhání se nedostanu. Minule jsem to zbaběle řešil tak, že jsem se nechal ostříhat v Praze, ale tohle zjevně nebyl dlouhodobě udržitelný postup. A za 20 babek už se dá užít větší sranda, než 20 minut u holiče. Průzkum v práci žádný zádrhel neodhalil, protože kromě jednoho kolegy všichni svorně přiznali, že k holiči (kadeřnici) nechodí a stříhají se sami.
Což byl poslední moment, který jsem potřeboval k tomu, abych se rozhodl. Když to dokázala Demi Moore v G.I.Jane, tak proč ne já. (Dlužno ovšem podotknout, že Demi Moore tam toho dokázala víc, třeba kliky na jedné ruce. Tak daleko jsem se zatím ještě nedostal.) Navíc se stejně už od vojny nechávám stříhat strojkem a druh účesu se liší pouze výškou použitého nástavce. V zimních měsících 9 mm, v letních 6 a v extrémních případech 4 mm. Navíc, strojky jsou tady poměrně rozšířené. Tak jsem si řekl, že si koupím v Auchanu za 40 babek tondeuse, což se mi vrátí po dvou ostříháních a navíc s tím bude i nějaká zábava.
To bych se ovšem před tím nesměl podívat na internet na nějaká doporučení. Tam jsem se totiž dozvěděl, že pokud chci, aby to byla zábava, nemohu si vzít nějaký low-end strojek za pár babek, ale pořádný hi-tech se speciálně tvarovanými lamelami z uhlíkových kompozitů a s lineárním motorem s elektronickou regulací. Čímž se bohužel původních 40 babek zněkolikanásobilo a těch stříhání bude potřeba o trochu víc, aby se ten strojek zaplatil. Ale když jsem zjistil, že můj oblíbený Amazon to je schopný přivézt ještě tentýž den večer (což bylo včera - v sobotu), nebylo co řešit. Chlapík z rozvážky si sice dal načas, ale aspoň to našel a tak jsem kolem půl jedenácté večer měl strojek doma.
Je to fakt docela zábava. Akorát kolem uší na zaholování jsem neměl úplně jistou ruku, takže budu muset počkat, až to troch doroste :).
A teď ta novinka. Mám sporák. Koupil jsem ho od kolegy za 50 babek. Údajně ho používal jen pár měsíců před asi třemi lety, než se přestěhoval. Pak jej nechal u rodičů v garáži, kdyby se náhodou něco někde šustlo, ale protože se nikde nic nešustlo, tak tam ten sporák akorát ležel a sloužil jako odkládací prostor. Je tedy skoro jako nový. Jen škoda, že ho kolega před těmi třemi lety po poslední večeři neumyl. Na druhou stranu, co by člověk chtěl za 50 babek. S mojí hi-tech sestavou, co mám v Praze, se to sice srovnat nedá, ale ... nebudu se opakovat ... navíc ta sestava v Praze byla taky výrazně dražší. A je fakt, že na to, abych si ohřál fazole Heinz, nebo si příležitostně upekl tarte Tatin, nepotřebuji až takový hi-tech.
Kromě pár hodin strávených odstraňováním zbytků byla s instalací sporáku spojená ještě jedna věc. Potřeboval jsem koupit kabel, abych si ten sporák mohl připojit (speciální zásuvku na sporák mám). V Praze bych šel do elektra (což už moc vidět není), nebo do Hornbachu, Bauhausu nebo podobného kutilského obchodu. A naštěstí podobné obchody tady mají taky, jen se jinak jmenují. Zjevně vlna německých řetězců "pro váš dům, byt a zahradu" postupuje pouze na východ.
Takže jsem se v týdnu vydal do obchodu, který se jmenuje Castorama. Což sice zní divně, ale vypadá to dost podobně jako Hornbach, byť je to možná o něco menší. Shodou okolností, ten obchod, který jsem si vybral, byl na La Défense, což je jednak administrativní čtvrt, ale také zastávka metra, RER a nebo tramvaje T2 (která shodou okolností projíždí kolem mého domu). Jinak je to asi trochu z ruky, ale možnost vrátit se zpátky tramvají mě zaujala. La Défense je známá asi hlavně díky svému hranatému "oblouku" (Grande Arch), který jsem ovšem neviděl, protože jsem se celou dobu pohyboval výhradně v budovách nákupního centra Les 4 Temps (což by se dalo přeložit jako "čtyři roční období"), kde také sídlí Castorama. Při zpáteční cestě jsem pak byl docela překvapen, že kolem tramvaje jsou poměrně malebné domy v různých architektonických stylech. Mám v plánu to prozkoumat pořádně až se naskytne další příležitost.
Další důsledek toho, že mám sporák je také to, že si mohu konečně začít plánovat kuchyň a tím pádem i řešit ledničku, která mi začíná trochu chybět. Původní řešení, s krabicí z Amazonu na balkóně, vzalo za své ve chvíli, kdy se denní teploty přehouply přes kritickou mez až na 20 až 25 stupňů (a v noci neklesly pod 15). Je fakt, že od té doby se trochu ochladilo, ale dlouhodobé skladování čehokoliv venku už nepřichází v úvahu. Byť jsem měl pocit, že pár sýrům, které jsem tam přece jenom nechal, ty vyšší teploty nijak neuškodily a ani šunka se nijak objektivně nezměnila. Testovat to nějak cíleně ovšem nehodlám.
Problém s ledničkou je totiž spíš problém s místem. Není ho tu mnoho a tak, pokud by se například ledničku dalo strčit pod dřez (místo myčky), nebo nějak jinak "udat", ušetřilo by to místo. Ale kvůli tomu je potřeba promyslet, kde co a jak bude, protože třeba právě teď jsem zjistil, že pokud bych dal ledničku pod dřez, nemohl bych mít sporák vedle v rohu. Ještě nějaký ten oříšek v tom tedy bude. Vzpomínám si, že v Praze jsem neměl kuchyň skoro tři čtvrtě roku (byť lednička tam byla provizorně zapojená dřív). A také si vybavuji, jak mě začalo rušit, když jsem tu ledničku zapojil.
S tím jak se oteplilo ovšem také přišel další problém - kam k holiči? Přesto, že jsem se už nějakou dobu nenápadně pídil po cenách a dostupnosti, předběžné výsledky průzkumu byly znepokojující. Vypadalo to, že pod 20 babek za stříhání se nedostanu. Minule jsem to zbaběle řešil tak, že jsem se nechal ostříhat v Praze, ale tohle zjevně nebyl dlouhodobě udržitelný postup. A za 20 babek už se dá užít větší sranda, než 20 minut u holiče. Průzkum v práci žádný zádrhel neodhalil, protože kromě jednoho kolegy všichni svorně přiznali, že k holiči (kadeřnici) nechodí a stříhají se sami.
Což byl poslední moment, který jsem potřeboval k tomu, abych se rozhodl. Když to dokázala Demi Moore v G.I.Jane, tak proč ne já. (Dlužno ovšem podotknout, že Demi Moore tam toho dokázala víc, třeba kliky na jedné ruce. Tak daleko jsem se zatím ještě nedostal.) Navíc se stejně už od vojny nechávám stříhat strojkem a druh účesu se liší pouze výškou použitého nástavce. V zimních měsících 9 mm, v letních 6 a v extrémních případech 4 mm. Navíc, strojky jsou tady poměrně rozšířené. Tak jsem si řekl, že si koupím v Auchanu za 40 babek tondeuse, což se mi vrátí po dvou ostříháních a navíc s tím bude i nějaká zábava.
To bych se ovšem před tím nesměl podívat na internet na nějaká doporučení. Tam jsem se totiž dozvěděl, že pokud chci, aby to byla zábava, nemohu si vzít nějaký low-end strojek za pár babek, ale pořádný hi-tech se speciálně tvarovanými lamelami z uhlíkových kompozitů a s lineárním motorem s elektronickou regulací. Čímž se bohužel původních 40 babek zněkolikanásobilo a těch stříhání bude potřeba o trochu víc, aby se ten strojek zaplatil. Ale když jsem zjistil, že můj oblíbený Amazon to je schopný přivézt ještě tentýž den večer (což bylo včera - v sobotu), nebylo co řešit. Chlapík z rozvážky si sice dal načas, ale aspoň to našel a tak jsem kolem půl jedenácté večer měl strojek doma.
Je to fakt docela zábava. Akorát kolem uší na zaholování jsem neměl úplně jistou ruku, takže budu muset počkat, až to troch doroste :).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)