V rámci přesunu mi firma domluvila pro pomoc s hledáním bytu externí agenturu. Když jsem se to poprvé dozvěděl, stavěl jsem se k tomu trochu skepticky. Zase nějaká další agentura, která se do toho bude plést. Jako bych to nezvládl sám. Přece jsem si aspoň už 6x hledal bydlení v Praze (než jsem si konečně koupil byt) a tak to prostě udělám stejně v Paříži. Budu si číst inzeráty, odpovídat na ně a něco se nakonec vyvrbí. Nemohl jsem se více mýlit.
Že něco nebude úplně přesně podle mých původních představ mne napadlo, když mne přidělená poradkyně požádala, abych si v předstihu připravil svůj dossier. Dossier, znamená něco jako spis, složka, může vzniknout při vyšetřování, zaměstnanec má svůj, pojištěnec má svůj, a zjevně i člověk hledající bydlení má (mít) svůj. Trochu mne to zaskočilo. Nevěděl jsem hned, co bych si měl do složky připravit. Z nejistoty mne vyvedl hned další email.
Pro hledání bytu je dobré si připravit složku s následujícími věcmi:
- kopie občanky, nebo pasu
- kopie pracovní smlouvy
- tři poslední výplatnice
- tři poslední doklady o tom, že jsem v předchozím nájmu tento platil
- kopie smlouvy o předchozím nájmu
- a obligátní RIB
V případě, že pronajímatel navíc vyžaduje záruku, tak ten kdo ji poskytne, musí v podstatě doložit totéž. V případě, že nejsou poslední výplatnice, jde místo toho použít poslední daňové přiznání a v případě, že jsem v předchozím bydlišti nájem neplatil, ale byl například majitelem, stačí doložit doklad o zaplacení daně z nemovitosti. Jak prosté. Pro Francouze. Co mají výplatnice, doklady o placení daní a účty ve Francii a ve francouzštině. Kromě toho je potřeba doložit, že můj čistý měsíční příjem dosahuje minimálně trojnásobku měsíčního nájmu.
Pokud navíc nakonec dojde k dohodě, je potřeba si připravit 3 bankovní šeky na první tři platby - nájem, kauci a poplatek realitce.
Zde bych rád zdůraznil, že tohle jsou požadavky v Paříži. Podle místních, např. požadavek trojnásobku, je vyloženě pařížská záležitost. Co se týká ovšem ostatních náležitostí, mám obavu, že to je standardní praxe.
Napsal jsem tedy své poradkyni, že mohu dodat kopii občanky, pracovní smlouvy a potvrzení zaměstnavatele o mém příjmu, s tím, že nejsem ve výpovědi, ani ve zkušební době, pro zbytek, že mohu dodat, patrně nesrozumitelné, dokumenty v češtině, kótóvané v korunách a v částkách, které nejspíš nebudou místním požadavkům vyhovovat. Shodli jsme se na tom, že můj dossier vypadá dost chudě a už dopředu mne bude handicapovat, ale bohužel není síly, která by to mohla změnit.
Dossier slouží majiteli bytu k výběru vhodného kandidáta. Pronájem probíhá většinou tak, že majitel buď sám (což ovšem je údajně tak 20% případů), nebo prostřednictvím agentury (zbylých 80%) vydá inzerát, že chce svůj byt, dům, garáž, pronajmout. Pak se domluví prohlídka, kde uchazeči předají svoje "složky" a pak si majitel nad nimi sedne a vybere tu, která se mu nejvíc líbí. Rozdíl ve dvou postupech je v tom, že v prvním případě si majitel prohlídky dělá osobně, což pak (údajně) vypadá tak, že si pozve 30 lidí třeba na sobotu, všichni přijdou do bytu, každý, komu se byt líbí, mu dá svoji složku, a doma čeká, jestli bude mít štěstí.
V případě pronájmu přes agenturu tohle dělá agentura jen s tím rozdílem, že zájemce vodí do bytu po jednom a pak si za službu vezme jeden měsíční nájem. Což způsobuje větší počet nabídek přes agentury a výrazně větší počet poptávek přímo. Nikomu se nechce zbytečně platit měsíční nájem.
Když jsem tenhle systém pochopil, bylo mi jasné, že bych byl (pokud bych to chtěl dělat sám) předem odsouzen k nezdaru. Navíc, když je můj dossier (principiálně) nedostatečný, může mi přítomnost najatého realitního poradce alespoň trochu zvýšit prestiž, a také může, na rozdíl ode mne, plynně konverzovat a lobovat francouzsky :).
Nicméně, pomoc realitního poradce se záhy ukázala nenahraditelná i jinak. A to při organizaci "návštěvního dne". Ten jsme si v předstihu dohodli právě na pátek. Já jsem dopředu zadal svoje požadavky a moje poradkyně na jejich základě vytipovala různé byty a dohodla na inkriminovaný den jejich prohlídky, tak, abychom to stihli, ale zároveň neměli zbytečné prostoje. A protože byla zjevně zkušená, a dovedla i odhadnout časy (prohlídek i přesunů) v podstatě jsme to pak skoro přesně dodrželi.
Požadavky nebyly (z mého pohledu) nikterak záludné:
- min. 30 m2
- max 1100 euro/měs.
- ne přízemí
- zařízený, nebo nezařízený, ale se zařízenou kuchyní
- parkovací stání
- klidná ulice
- dosah do 20 minut MHD od práce
Postupem času se však ukázalo, že se nedaří najít společný průnik. Největší neplechu v tom dělalo to parkovací stání. To získat někde v Paříži (tedy v administrativní Paříži - což je oblast ohraničená dálnicí, které se říká Périphérique) je velmi obtížné. Secesní architektura totiž s podzemními garážemi většinou nepočítala, a tak těch, co to mají, je jako šafránu. V podstatě to jsou výlučně novostavby, které vyrostly na nějakých starých demolicích, nebo na nějakých, dříve neobydlených, místech. Sice existují možnosti pronajmout si stání někde v nějaké veřejné garáži, nebo někdy v blízké novostavbě, ale to je poměrně nejisté a většinou i celkem drahé (100-150 euro/měs.). A protože tomuto problému čelí většina lidí, co tam bydlí, nedá se v ulicích v podstatě zaparkovat vůbec.
A i když se podařilo najít něco se stáním, zase tam haprovala ta zařízená kuchyň. Zdá se totiž, že Francouzi pronajímají byt buď kompletně zařízený, nebo úplně prázdný, tedy i bez kuchyně. No, a už ani nemluvím o tom, že pokud něco prošlo i tímhle filtrem, pak to bylo většinou v přízemí nebo na nějaké výpadovce.
Takže tak.
Nakonec se však mé agentce podařilo dát dohromady seznam asi 8 prohlídek a to 7 z nich naskládala pěkně od rána do poledne. Když mne pak v pátek ráno, tato, jak se ukázalo, subtilní, ale energická dáma, naložila do svého Renaultu Espace (který je všechno, jen ne vhodný na parkování na přeplněných pařížských ulicích) a ve volné chvíli ukázala dalších asi 20 inzerátů, které vytřídila jako potenciálně zajímavé, ale po obvolání se ukázalo, že nesplňují jednu z podmínek, došlo mi, že možná budu muset slevit.
Přestože prohlídky bytů byl svým způsobem zážitek, první dva (možná i proto, že byly se stejnou agenturou) mi nějak splynuly a tak si vybavuji jen, že první byl na rušné ulici, a druhý vypadal tak nějak polorozpadle, byl prosáklý kouřem a na zdech měl takový zvláštní polštářový potah, který mne trochu odrazoval. Tahle agentura navíc prohlásila, že místo trojnásobku, bych měl vydělávat tři a půl násobek, což se mi, při výši nájmu, mohlo podařit už jen náhodou. Padla na mne lehká skepse.
Druhé dva byty (s jinou agenturou) tuto skepsi vzaly, několikrát zesílily a zavrtaly hluboko pod zem. Jeden byl na rohu rušné křižovatky, druhý nad nějakou dílnou, s výhledem na montárnu, oba v prvním patře, jeden nezařízený (což znamenalo, že v něm byl v kuchyni akorát dřez) a druhý sice zařízený, ale tak, že bych to nejspíš stejně musel všechno vyhodit.
V mezičase zavolali ohledně jiné prohlídky, domluvené na později, že zjistili, že jsem Čech a tudíž, že mi to nemohou pronajmout. Došlo jim totiž, že nemohu doložit ani tři výplatnice, ani daňové přiznání podané za poslední rok (ve Francii). To, že jsem nastoupil teprve tento měsíc, tudíž je logické, že to nemohu doložit, bylo sice logické, nikoliv však přesvědčivé. Škoda, na tuhle prohlídku jsem se vyloženě těšil. Bylo to studio v 6. patře, v Paříži, se stáním, zařízené, a 40 m2 terasou (myslím, že to bylo poslední, nebo předposlední patro). Už jsem se viděl - kolem nízké činžáky, v dálce osvětlená Eiffelovka, vlahá letní noc, párty na terase, nebo jenom romantický večer - no, budu to muset zase odložit.
Rozhodl jsem se s poradkyní situaci přehodnotit, ona vytáhla svoji slohu dříve vyřazených nabídek a prošli jsme ji znovu s tím, že jsem rezignoval na stání. To způsobilo, že do toho spadly další dvě nabídky. Pak se ovšem ukázalo, že ve skutečnosti pouze jedna. V Paříži a relativně blízko od práce. Operativně jsme se domluvili na prohlídce. Protože odpadla polední prohlídka s terasou, skočil jsem si místo toho do práce, kde jsem se jen ujistil, že se pořád nemohu přihlásit na svůj počítač (svým firemním účtem).
Po obědě pokračovala prohlídka dalšími dvěma byty, které byly ve stejném domě. Při příjezdu na místo se ukázalo, že to byla novostavba. Měli jsme se jít podívat na studio a F2, ve 3. a 4. patře, místo toho nás ovšem agentka zprostředkující realitky zavedla do přízemního bytu :), s tím, že je fakt super, protože by sice měl být prázdný, ale majitel ho vybavil (sám od sebe) kuchyní a dalšími vychytávkami, jako např. dodatečnou vestavěnou skříní, venkovním osvětlením terasy a zahrádky (které byly součástí, protože byt byl orientován do vnitrobloku a patřila k němu terasa a kus trávníku) a elektrickým stahováním venkovních žaluzií. Několikrát zdůraznila, že byt je sice v přízemí (a v rohu vnitrobloku, tedy ze tří stran stíněn - to ovšem už nezdůraznila), ale protože je na jih, bude v něm i tak dostatek světla. Po odchodu nám pak dala plánek a znovu zdůraznila, že to je fakt jasná volba.
Abych se přiznal, byt se mi líbil, dispozičně (bylo to 1+1) i tím, že měl zařízenou kuchyň a byl nový a i pěkný, ale nezdálo se mi to přízemí. Později, při zkoumání plánků se ukázaly další podezřelé věci - byt nebyl orientován na jih, ale na sever, a v podstatě ze dvou stran obstavoval výtahovou šachtu. To jsem ovšem v dané chvíli netušil. Co se mi v dané chvíli nezdálo, byl hluk z ulice, se kterou celý blok sousedil na druhé straně, a který do vnitrobloku pronikal "průrvou" mezi domy.
Když jsme pak seděli v autě a chystali se už odjet, tak agentka najednou přišla, že nám omylem dala jiný plánek (který byl na ten původně dohodnutý byt ve 4. patře) a jestli ho nechceme také vidět. Tak jsme šli.
Ten už měl trochu horší dispozice, ale pořád byl pěkný, jen už neměl žádnou kuchyň, ale jenom dřez, stahování rolet ruční. A výhled měl na tramvajovou trať s vozovnou, přímo pod okny :). Zato byl na jih, nebyl kolem výtahu a (s výjimkou tramvají) daleko klidnější. Studio ve 3. patře jsme zavrhli, protože mělo okna přímo na už zmiňovanou rušnou ulic na druhé straně.
Po tomto menším zdržení pokračovala tour prohlídkou bytu v Paříži. Ten byl papírově skoro podle mého gusta. 3. patro (poslední) bez výtahu, v klidné ulici (akorát to parkování se tam už nevešlo). No, v podstatě to bylo podle gusta i ve skutečnosti, až na to, že schody mohly směle svým stářím a šíří konkurovat schodům středověkých hlásek a byt sám trochu jako taková hláska vypadal.
Zlatým hřebem pak byl poslední byt, který se vymykal jednak tím, že byl v 10. patře a jednak cenou. Zatímco doteď to všechno byly nájmy kolem 1000-1100 euro, tenhle byl k mání za neuvěřitelných 750. Řekněme, že poslední patro v paneláku, připomínajícím nejhorší stavby socialismu u nás, ve kterém to vypadá, že se všechno každou chvíli rozpadne (nebo upadne, případně vypadne :)) tuto cenu více než ospravedlňovalo.
Po strategické poradě s poradkyní a posléze i s kolegy v práci jsem se nakonec rozhodl poslat svůj dossier na byt s tramvajovou vozovnou. S tím, že bych eventuálně bral v nejhorším i byt s výtahem a trávníkem na sever. Což by mělo spoustu implikací, ale zatím je neřeším, protože vůbec netuším, jak to dopadne.
Dnes jsem se tam byl večer podívat znovu, jenom po okolí, a vypadá to tam celkem hezky. Škoda jen těch tramvají z jedné strany a aut z druhé.
Poznámka: Pokud někde v textu zmiňuji, že byt byl "v Paříži", myslím tím právě tu administrativní Paříž. Pokud to nezmiňuji, znamená to, že byt byl v nějaké příměstské části.
19. listopadu 2011
18. listopadu 2011
Le RIB est arrivé
Ve středu jsem dostal konečně RIB (Relevé d'Identité Bancaire - potvrzení o bankovním účtu) a mohu se tedy směle začít ucházet o další výdobytky všedního života běžného domorodce, jako např. zdravotní pojištění (sécurité sociale), nebo bydlení.
Musím ovšem přiznat, že to nebylo bez patřičného adrenalinu. Předně, není úplně nejlepší nápad si naplánovat přesun na dobu, kdy všichni šílí z příprav na lokální výstavu světového významu, o které se běžný laik, během svého života, nedozví, a o které se, lidé z branže, baví už rok před ní, a kdo na ní není, jako by nebyl. Pro přiblížení, je to asi jako světová výstava požárních hydrantů, na kterou se sjedou hasiči z celého světa a po 3 dny si předvádějí nejnovější hity v požárních hydrantech, hadicích, stříkačkách a kohoutech. Výhoda tohoto poměrně obskurního zaměření je, že na ni nikdo nezavítá náhodou, a ani pro to, aby si nasbíral samolepky, nebo odznáčky. Nevýhoda je, že už 14 dní před začátkem všichni šílí, ladí se poslední detaily a celá divize v podstatě nedělá nic jiného než, že se připravuje, takže ostatní věci jaksi stojí. No, a tato výstava vyvrcholila právě tím, že tento týden od úterka do čtvrtka proběhla.
Původně jsem se jí měl účastnit (z titulu své pozice) všechny tři dny v plné šíři, ale protože jsem měl domluvené schůzky vždy až po poledni, nakonec jsem to smrskl na tři odpoledne a přitom ráno chodil do kanceláře, jednak řešit, co dělají zákazníci, ale hlavně, co dělá banka, a jak to vypadá s hledáním bytu. V souladu s tradicí mne pak po druhém dnu skolila migréna, takže jsem třetí den strávil zcela tradičně v posteli, jen s tím, že jsem si odskočil během poledne do kanceláře, abych zjistil, že to, že se nemohu připojit do firemní sítě, není chyba u mne, ale v systému. Někomu ve firmě se totiž místo toho, aby můj firemní účet přesunul z pražské pobočky na pařížskou, podařilo můj účet deaktivovat, což způsobilo, že jsem se nemohl přihlásit do emailu ani jinde a poté, co jsem se odhlásil a vypnul počítač (který se tímto aktualizoval), jsem se nemohl přihlásit ani na svůj počítač. Takže vlastně ani nemělo cenu chodit do práce a to že jsem čtvrtek proležel, až tak nevadilo. Co bylo horší, že mi ve středu poslali z banky RIB na můj firemní email. Nu, což...
V souvislosti s výstavou mi to ovšem nedá, abych nezabrousil o pár let zpátky a to konkrétně do konce roku 2008, kdy jsem se zmiňované výstavy účastnil poprvé. Tehdy, ještě na jiné pozici, jsem byl poprvé v životě nejen na výstavě, ale i v Paříži. Ještě jako elév, jen lehce šmrcnutý fráninou (po prvním roce na Francouzském Institutu v Praze) jsem si to přihasil před půlnocí TGV z Aix-en-Provence na Gare du Lyon, abych se vzápětí nechal odvézt bizarním taxikářem do svého hotelu na Montparnassu. Taxikář se mezi Mercedesy, které tehdy parkovaly na stojánce u nádraží, vyjímal omláceným Peugeotem, vystoupil v maskáčích, mluvil možná lepší angličtinou než já, a po cestě mi vyprávěl, po té, co se dozvěděl, že jsem z Česka, neuvěřitelné příběhy ze svého života. Na hotelu ho následoval neméně bizarní recepční, který pro změnu komunikoval pouze francouzsky a jediné na co se zmohl, bylo, si postěžovat jak ho to nebaví a jak je utahaný. A teprve, když jsem mu řekl, že jsem také pořádně utahaný a že mě to už taky nebaví, tak zjevně pookřál a začal mě pořádně vnímat.
To bylo ovšem před 3 lety. Od té doby se z výstavy stala tradice, stejně jako ze zdravotní indispozice, která mne skolívává v jejím průběhu, ať už to byla migréna, nebo prasečí chřipka památného roku 2009. Letos poprvé jsem si ovšem nemusel domlouvat letenku a hotel (půl roku dopředu), protože jsem mohl přijet rovnou "z domu".
V souvislosti s výstavou se nabízí příležitost zmínit trochu geografii a dopravu v regionu. Pařížské výstaviště leží blízko vesnice Villepinte a je to předposlední zastávka na trase B RER. RER znamená Réseau Express Régionale, neboli něco jako regionální expresní síť, nicméně Francouzi tomu říkají prostě RER. Tím regionem se myslí Île-de-France (což je v podstatě pařížský region), tou sítí to, že těch tras je 5 (A až E) a provozuje je společně RATP (pařížský dopravní podnik) a francouzské dráhy (SNCF). RER by se dalo přirovnat k regionální vlakové dopravě v Praze (tzv S-vlaky), nebo S-bahn v Německu, nebo Rakousku, s tím rozdílem, že linky RER projíždí skrz centrum (nebo prostě skrz) a někde sdílí zastávky s trasou metra. Trasa B se od ostatních tras nijak zásadně neodlišuje, jen má tu zvláštnost, že vede na pařížské letiště CDG (Charles De Gaulle), kterému ovšem Pařížané říkají spíš Roissy podle dědiny, kde stojí. Kromě toho, že letiště je poslední zastávkou trasy B se také vyznačuje tím, že je sice kousek od výstaviště v zóně předchozí, ale stojí víc než 2x tolik.
Jinak RER B je na letiště poměrně pohodlné spojení a ve srovnání např. s taxíkem mu navíc nehrozí zácpa. Akorát nesmí sněžit, být perturbation nebo stávka. Směrem na letiště jezdí navíc dva druhy vlaků. Jeden, který zastavuje všude, a druhý, který zastavuje pouze v Paříži (většinou po Gare du Nord), příměstskou oblast projíždí, a pak zastavuje až na letišti. Tím se ovšem člověk jedoucí na výstaviště nesmí nechat zmást, a tak i když na všech tabulích to ukazuje další zastávky až na letišti a několikrát to hlásí i ve vlaku, když vytrvá, dočká se. Vlak skutečně zastaví i na výstavišti. Je to ovšem trochu adrenalin a ne každý to vydrží :).
Takže výstavu jsem přežil, RIB dorazil, a tak jsem mohl dnes vyrazit na "Tour de visites", tedy okružní jízdu po vytipovaných bytech. O tom, ale, zase jindy ;-).
Musím ovšem přiznat, že to nebylo bez patřičného adrenalinu. Předně, není úplně nejlepší nápad si naplánovat přesun na dobu, kdy všichni šílí z příprav na lokální výstavu světového významu, o které se běžný laik, během svého života, nedozví, a o které se, lidé z branže, baví už rok před ní, a kdo na ní není, jako by nebyl. Pro přiblížení, je to asi jako světová výstava požárních hydrantů, na kterou se sjedou hasiči z celého světa a po 3 dny si předvádějí nejnovější hity v požárních hydrantech, hadicích, stříkačkách a kohoutech. Výhoda tohoto poměrně obskurního zaměření je, že na ni nikdo nezavítá náhodou, a ani pro to, aby si nasbíral samolepky, nebo odznáčky. Nevýhoda je, že už 14 dní před začátkem všichni šílí, ladí se poslední detaily a celá divize v podstatě nedělá nic jiného než, že se připravuje, takže ostatní věci jaksi stojí. No, a tato výstava vyvrcholila právě tím, že tento týden od úterka do čtvrtka proběhla.
Původně jsem se jí měl účastnit (z titulu své pozice) všechny tři dny v plné šíři, ale protože jsem měl domluvené schůzky vždy až po poledni, nakonec jsem to smrskl na tři odpoledne a přitom ráno chodil do kanceláře, jednak řešit, co dělají zákazníci, ale hlavně, co dělá banka, a jak to vypadá s hledáním bytu. V souladu s tradicí mne pak po druhém dnu skolila migréna, takže jsem třetí den strávil zcela tradičně v posteli, jen s tím, že jsem si odskočil během poledne do kanceláře, abych zjistil, že to, že se nemohu připojit do firemní sítě, není chyba u mne, ale v systému. Někomu ve firmě se totiž místo toho, aby můj firemní účet přesunul z pražské pobočky na pařížskou, podařilo můj účet deaktivovat, což způsobilo, že jsem se nemohl přihlásit do emailu ani jinde a poté, co jsem se odhlásil a vypnul počítač (který se tímto aktualizoval), jsem se nemohl přihlásit ani na svůj počítač. Takže vlastně ani nemělo cenu chodit do práce a to že jsem čtvrtek proležel, až tak nevadilo. Co bylo horší, že mi ve středu poslali z banky RIB na můj firemní email. Nu, což...
V souvislosti s výstavou mi to ovšem nedá, abych nezabrousil o pár let zpátky a to konkrétně do konce roku 2008, kdy jsem se zmiňované výstavy účastnil poprvé. Tehdy, ještě na jiné pozici, jsem byl poprvé v životě nejen na výstavě, ale i v Paříži. Ještě jako elév, jen lehce šmrcnutý fráninou (po prvním roce na Francouzském Institutu v Praze) jsem si to přihasil před půlnocí TGV z Aix-en-Provence na Gare du Lyon, abych se vzápětí nechal odvézt bizarním taxikářem do svého hotelu na Montparnassu. Taxikář se mezi Mercedesy, které tehdy parkovaly na stojánce u nádraží, vyjímal omláceným Peugeotem, vystoupil v maskáčích, mluvil možná lepší angličtinou než já, a po cestě mi vyprávěl, po té, co se dozvěděl, že jsem z Česka, neuvěřitelné příběhy ze svého života. Na hotelu ho následoval neméně bizarní recepční, který pro změnu komunikoval pouze francouzsky a jediné na co se zmohl, bylo, si postěžovat jak ho to nebaví a jak je utahaný. A teprve, když jsem mu řekl, že jsem také pořádně utahaný a že mě to už taky nebaví, tak zjevně pookřál a začal mě pořádně vnímat.
To bylo ovšem před 3 lety. Od té doby se z výstavy stala tradice, stejně jako ze zdravotní indispozice, která mne skolívává v jejím průběhu, ať už to byla migréna, nebo prasečí chřipka památného roku 2009. Letos poprvé jsem si ovšem nemusel domlouvat letenku a hotel (půl roku dopředu), protože jsem mohl přijet rovnou "z domu".
V souvislosti s výstavou se nabízí příležitost zmínit trochu geografii a dopravu v regionu. Pařížské výstaviště leží blízko vesnice Villepinte a je to předposlední zastávka na trase B RER. RER znamená Réseau Express Régionale, neboli něco jako regionální expresní síť, nicméně Francouzi tomu říkají prostě RER. Tím regionem se myslí Île-de-France (což je v podstatě pařížský region), tou sítí to, že těch tras je 5 (A až E) a provozuje je společně RATP (pařížský dopravní podnik) a francouzské dráhy (SNCF). RER by se dalo přirovnat k regionální vlakové dopravě v Praze (tzv S-vlaky), nebo S-bahn v Německu, nebo Rakousku, s tím rozdílem, že linky RER projíždí skrz centrum (nebo prostě skrz) a někde sdílí zastávky s trasou metra. Trasa B se od ostatních tras nijak zásadně neodlišuje, jen má tu zvláštnost, že vede na pařížské letiště CDG (Charles De Gaulle), kterému ovšem Pařížané říkají spíš Roissy podle dědiny, kde stojí. Kromě toho, že letiště je poslední zastávkou trasy B se také vyznačuje tím, že je sice kousek od výstaviště v zóně předchozí, ale stojí víc než 2x tolik.
Jinak RER B je na letiště poměrně pohodlné spojení a ve srovnání např. s taxíkem mu navíc nehrozí zácpa. Akorát nesmí sněžit, být perturbation nebo stávka. Směrem na letiště jezdí navíc dva druhy vlaků. Jeden, který zastavuje všude, a druhý, který zastavuje pouze v Paříži (většinou po Gare du Nord), příměstskou oblast projíždí, a pak zastavuje až na letišti. Tím se ovšem člověk jedoucí na výstaviště nesmí nechat zmást, a tak i když na všech tabulích to ukazuje další zastávky až na letišti a několikrát to hlásí i ve vlaku, když vytrvá, dočká se. Vlak skutečně zastaví i na výstavišti. Je to ovšem trochu adrenalin a ne každý to vydrží :).
Takže výstavu jsem přežil, RIB dorazil, a tak jsem mohl dnes vyrazit na "Tour de visites", tedy okružní jízdu po vytipovaných bytech. O tom, ale, zase jindy ;-).
12. listopadu 2011
J'habiterais
Možná si někteří kladou otázku, odkud vlastně tyto články píšu. Kde trávím noci (a někdy i dny) a proč jsem o tom nepsal. Není v tom žádná záludnost. Spíš zatím byly k napsání zajímavější věci :).
Bydlím momentálně v takovém "lepším" (nebo horším, záleží z jakého pohledu se na to člověk dívá) hotelu. Tady tomu říkají apart'hotel, což předpokládám vzniklo jednoduchým spojení (anglických) slov apartment a hotel. Což v mém případě znamená to, že mám malý pokojík s koupelnou (i s vanou) a se (samostatným) záchodem a v chodbičce k pokojíku navíc malou kuchyňku, která je poměrně dobře zařízená. Kromě pár kousků nádobí a příborů, ledničky, je v ní také myčka, mikrovlnka, a varná konvice s dvouplotnovým (kolejovým) vařičem. V podstatě bych si tedy mohl vařit, akorát tady nejsou hrnce. Takže si vařím čaje, mažu bagety se sýrem a předevčerem jsem přišel na nové jídlo, které dovedu vyrobit, z müsli a mléka v mikrovlnce, ke snídani.
Pokoji vévodí do postele rozložená sedačka (což jsem udělal první den a pak zjistil, že v podstatě nemá cenu ji skládat) a psací stůl, který má ovšem tu nevýhodu, že k němu nedosáhne telefonní kabel od routeru, přes který jsem připojený k internetu. Takže stejně všechno (co dělám na internetu = co dělám na počítači) dělám v posteli. Což zároveň potvrzuje to, že postel nepotřebuji skládat do sedačky. Občas by se ale nějaká jiná poloha hodila. Mám tady dokonce i telefon, na který se dá přímo dovolat. S čím se trochu potýkám je nedostatek úložných prostor, takže mám v podstatě všechny věci v kufru a postupně je vybírám, podle toho, jak je používám. Okno do vnitrobloku mohu dokonce i otevřít, protože tam je relativní klid.
Tomuhle uspořádání se na místním realitním trhu říká studio (u nás garsonka) a je to velice populární druh bydlení v Paříži. Dá se sehnat v podstatě od 10 m2, ale většinou se nabídka pohybuje kolem 30 m2. Od 40 m2 pak už začínají tzv. 2-pièce(s) (pozor nezaměňovat s dámskými dvojdílnými plavkami). Což je garsonka, rozdělená na dvě místnosti, salon (nebo séjour - podle toho, co přesně se tam dá dělat :)) a chambre, neboli ložnici. Tomuto uspořádání se také ve zkratce říká F2. Od 60 m2 pak už začínají F3 a nebo jiné zvrhle velké bytové jednotky. Kuchyň by měla být vždy oddělená, minimálně aspoň v předsíni, pokud tomu tak není, je označována, zcela nepejorativně, cuisine américaine :). V podstatě to znamená, že máte kuchyň v obýváků, nebo v ložnici. U nás je to prostě kuchyňský kout.
Takové studio se dá sehnat v oblasti, kde by se mi to líbilo, tedy v okolí Alésia, nebo, jinými slovy, ve 14. okrsku (14e arrondissement), za 850-900 euro za měsíc, ale viděl jsem už inzerát na docela pěkné studio, v relativně dobré poloze i za víc než tisíc. Také jsem tam hned napsal, ale řekl bych, že nejspíš nesplním všechny, nebo možná dokonce žádný, ze "zásadních" požadavků (sérieuses références demandées). Které, mimo jiné, mohou znamenat, doložit dobré chování z minulého nájmu, doložit, že vydělám minimálně 3x tolik čistého, než je požadovaný nájem, doložit, že mám ručitele, sehnat záruku a v neposlední řadě, budit obecně dobrý dojem. Takže sleduji po večerech inzeráty a připravuji se na to, že budu bydlet v bytě s poloviční rozlohou, než na jaký jsem byl doteď zvyklý.
Na druhou stranu je potřeba zmínit, že posunem kousek mimo administrativní Paříž, by se mohlo podařit pár desítek, možná i stovek ušetřit. Otázkou ale je, co pak tam. Bydlet někde úplně daleko a dojíždět do práce autem (jak to většina kolegů dělá) mi přijde zase nepraktické, nehledě na tragickou dopravní situaci v Paříži, každé ráno, každý večer, přes poledne, kdekoliv. Jeden můj kolega bydlí v 35 m2 bytě i s čerstvou manželkou, takže to je zjevně jenom otázka stylu a priorit :).
Abych se trochu rozptýlil, vyrazil jsem po obědě do Louvru. Tedy, ne do toho známého muzea, kam je pořád nával (nicméně musím to ještě uvážit, v práci mi nabízejí výhodnou předplacenku), ale do obchodního centra Carrousel du Louvre do Apple Store, podívat se na svůj budoucí nový telefon ;-). Zjevně se tam šla se mnou, na svůj budoucí nový telefon, podívat spousta dalších lidí a někteří dokonce nezůstali jenom u dívání. Po celou dobu, co jsem si s ním hrál, tak vedle u pokladny prodávali jeden za druhým, dokonce i po dvou. A to jsem si s ním hrál docela dlouho...
Venku bylo překvapivě hezky, svítilo sluníčko, dokonce bylo tak teplo, že jsem si vystačil s košilí a rozepnutou větrovkou. Teploměr na iPhonu ukazoval pro Paříž 18 stupňů, což mohla být i pravda. Bohužel to také znamenalo, že všude byl nával a rue Rivoli byla skoro neprůchozí, takže, ač bych si ji rád prošel, moc pohodlné to nebylo a nakonec jsem to vzdal.
Tak jsem se po cestě zpět alespoň zastavil v Carrefouru, abych si koupil nějakou bagetu a nějaké ovoce, protože jsem si nebyl jist, jestli v okolí hotelu najdu nějakou otevřenou pekárnu. To jsem později po cestě z obchodu vyvrátil tím, že jsem potkal asi čtyři. Nicméně to byla dobrá zkušenost, protože jsem zjistil, že tam mají daleko větší výběr než ve Franprixu, který mám pod okny, takže jsem nelenil a doplnil zásoby všeho možného a z původního lehkého nákupu byly nakonec dvě plné tašky. Ale zase jsem zjistil, že tam mají dobrý Cidre, a proč asi holkám chutná Brillat-Savarin.
Bydlím momentálně v takovém "lepším" (nebo horším, záleží z jakého pohledu se na to člověk dívá) hotelu. Tady tomu říkají apart'hotel, což předpokládám vzniklo jednoduchým spojení (anglických) slov apartment a hotel. Což v mém případě znamená to, že mám malý pokojík s koupelnou (i s vanou) a se (samostatným) záchodem a v chodbičce k pokojíku navíc malou kuchyňku, která je poměrně dobře zařízená. Kromě pár kousků nádobí a příborů, ledničky, je v ní také myčka, mikrovlnka, a varná konvice s dvouplotnovým (kolejovým) vařičem. V podstatě bych si tedy mohl vařit, akorát tady nejsou hrnce. Takže si vařím čaje, mažu bagety se sýrem a předevčerem jsem přišel na nové jídlo, které dovedu vyrobit, z müsli a mléka v mikrovlnce, ke snídani.
Pokoji vévodí do postele rozložená sedačka (což jsem udělal první den a pak zjistil, že v podstatě nemá cenu ji skládat) a psací stůl, který má ovšem tu nevýhodu, že k němu nedosáhne telefonní kabel od routeru, přes který jsem připojený k internetu. Takže stejně všechno (co dělám na internetu = co dělám na počítači) dělám v posteli. Což zároveň potvrzuje to, že postel nepotřebuji skládat do sedačky. Občas by se ale nějaká jiná poloha hodila. Mám tady dokonce i telefon, na který se dá přímo dovolat. S čím se trochu potýkám je nedostatek úložných prostor, takže mám v podstatě všechny věci v kufru a postupně je vybírám, podle toho, jak je používám. Okno do vnitrobloku mohu dokonce i otevřít, protože tam je relativní klid.
Tomuhle uspořádání se na místním realitním trhu říká studio (u nás garsonka) a je to velice populární druh bydlení v Paříži. Dá se sehnat v podstatě od 10 m2, ale většinou se nabídka pohybuje kolem 30 m2. Od 40 m2 pak už začínají tzv. 2-pièce(s) (pozor nezaměňovat s dámskými dvojdílnými plavkami). Což je garsonka, rozdělená na dvě místnosti, salon (nebo séjour - podle toho, co přesně se tam dá dělat :)) a chambre, neboli ložnici. Tomuto uspořádání se také ve zkratce říká F2. Od 60 m2 pak už začínají F3 a nebo jiné zvrhle velké bytové jednotky. Kuchyň by měla být vždy oddělená, minimálně aspoň v předsíni, pokud tomu tak není, je označována, zcela nepejorativně, cuisine américaine :). V podstatě to znamená, že máte kuchyň v obýváků, nebo v ložnici. U nás je to prostě kuchyňský kout.
Takové studio se dá sehnat v oblasti, kde by se mi to líbilo, tedy v okolí Alésia, nebo, jinými slovy, ve 14. okrsku (14e arrondissement), za 850-900 euro za měsíc, ale viděl jsem už inzerát na docela pěkné studio, v relativně dobré poloze i za víc než tisíc. Také jsem tam hned napsal, ale řekl bych, že nejspíš nesplním všechny, nebo možná dokonce žádný, ze "zásadních" požadavků (sérieuses références demandées). Které, mimo jiné, mohou znamenat, doložit dobré chování z minulého nájmu, doložit, že vydělám minimálně 3x tolik čistého, než je požadovaný nájem, doložit, že mám ručitele, sehnat záruku a v neposlední řadě, budit obecně dobrý dojem. Takže sleduji po večerech inzeráty a připravuji se na to, že budu bydlet v bytě s poloviční rozlohou, než na jaký jsem byl doteď zvyklý.
Na druhou stranu je potřeba zmínit, že posunem kousek mimo administrativní Paříž, by se mohlo podařit pár desítek, možná i stovek ušetřit. Otázkou ale je, co pak tam. Bydlet někde úplně daleko a dojíždět do práce autem (jak to většina kolegů dělá) mi přijde zase nepraktické, nehledě na tragickou dopravní situaci v Paříži, každé ráno, každý večer, přes poledne, kdekoliv. Jeden můj kolega bydlí v 35 m2 bytě i s čerstvou manželkou, takže to je zjevně jenom otázka stylu a priorit :).
Abych se trochu rozptýlil, vyrazil jsem po obědě do Louvru. Tedy, ne do toho známého muzea, kam je pořád nával (nicméně musím to ještě uvážit, v práci mi nabízejí výhodnou předplacenku), ale do obchodního centra Carrousel du Louvre do Apple Store, podívat se na svůj budoucí nový telefon ;-). Zjevně se tam šla se mnou, na svůj budoucí nový telefon, podívat spousta dalších lidí a někteří dokonce nezůstali jenom u dívání. Po celou dobu, co jsem si s ním hrál, tak vedle u pokladny prodávali jeden za druhým, dokonce i po dvou. A to jsem si s ním hrál docela dlouho...
Venku bylo překvapivě hezky, svítilo sluníčko, dokonce bylo tak teplo, že jsem si vystačil s košilí a rozepnutou větrovkou. Teploměr na iPhonu ukazoval pro Paříž 18 stupňů, což mohla být i pravda. Bohužel to také znamenalo, že všude byl nával a rue Rivoli byla skoro neprůchozí, takže, ač bych si ji rád prošel, moc pohodlné to nebylo a nakonec jsem to vzdal.
Tak jsem se po cestě zpět alespoň zastavil v Carrefouru, abych si koupil nějakou bagetu a nějaké ovoce, protože jsem si nebyl jist, jestli v okolí hotelu najdu nějakou otevřenou pekárnu. To jsem později po cestě z obchodu vyvrátil tím, že jsem potkal asi čtyři. Nicméně to byla dobrá zkušenost, protože jsem zjistil, že tam mají daleko větší výběr než ve Franprixu, který mám pod okny, takže jsem nelenil a doplnil zásoby všeho možného a z původního lehkého nákupu byly nakonec dvě plné tašky. Ale zase jsem zjistil, že tam mají dobrý Cidre, a proč asi holkám chutná Brillat-Savarin.
11. listopadu 2011
On va manger
Když se řekne Francie, hodně lidí si vybaví pojem francouzská kuchyně. Což je ovšem pojem jednak široký a jednak dost těžko definovatelný, protože i rámci kontinentální Francie jsou v přípravě a složení jídla velké rozdíly. Souvisí to určitě i s tím, že Francie má poměrně rozmanitou krajinu, podnebí a místní podmínky. Od horských podmínek Savojských Alp, přes chladnou Normandii až po teplé Azurové pobřeží, či západní Pyreneje. Je proto lepší mluvit o kuchyni normandské, alsaské, provensálské, nebo bretaňské, protože je vidět, že třeba alsaský šukrut (choucroute) s provensálskými gambas moc příbuzného nemá. Sice jsem posledních pár let jezdil do Paříže a nebo na jih, do oblasti Aix-en-Provence, a nějakých specifik si všiml, ale rozhodně nejsem znalec. Spíš laik, který všechno zpovzdálí sleduje a v pravou chvíli se do toho vloží. Navíc v Paříži je těžké najít nějakou vyloženě "typickou" kuchyni, protože se tam míchá úplně všechno. A podobně jako v Praze, ne nutně to, že to je pravé francouzské musí znamenat, že to je kvalitní. Nicméně rozdíly zde jsou.
Začneme tím nejjednodušším - závodní kantýnou. Tam, kde pracuji, je přímo v budově (nebo přesněji řečeno v prvním podzemním podlaží) závodní jídelna, kterou sdílí více okolních firem. Způsob stravování funguje podobně jako v obdobných stravovnách v Česku. K obědu je výběr z několika hlavních jídel (většinou tak pěti), k tomu navíc je možné u několika z nich volit mezi různými typy příloh. Kromě hlavních jídel je k dispozici bohatý salátový bar a, co většinou hned trkne neznalého, široký výběr zákusků, ovocných pohárů a v podstatě čehokoliv, co je možné jíst po hlavním jídle jako dezert (ať už je to sladké, nebo slané, např. sýry). Jediné, co tady tak neletí, jsou polévky a když už nějakou mají, tak je to trochu něco jiného, než jak to známe u nás. Netvrdím, že tohle je typická kantýna, ale je to jedna (ze dvou) kterou znám celkem dobře. Také netvrdím, že zdaleka každý má k takové závodce přístup.
Čim je tato restaurace zajímavá je, že je v podstatě dostupná i pro nezúčastněného příchozího (pokud ji teda v tom průchodu a ve sklepě najde), akorát si musí připlatit. Přesněji řečeno, nedostane zpět částku, kterou si jídelna účtuje za "pozvánku" a kterou za zaměstnance firmy, která s jídelnou má smlouvu, platí právě tato firma. Je to taková nenápadná subvence po francouzsku a možná svým způsobem lepší než stravenky. (Byť asi obecně jsou stravenky výhodnější.) V kantýně se platí kartou, kterou si každý napřed nabije (u automatu ve vstupu) a pak u kasy jen odečítá. Například, hlavní chod za dvě eura, malý salát za půl, k tomu dezert za euro a malou kolu za 60 centů. Dohromady něco přes čtyři eura. K tomu si kasa přirazí "pozvánku" (což je nějaká zcela proměnlivá částka mezi 3-4 eury) a vzápětí ji na stejné účtence odečte. V důsledku dotyčný zaplatí ty původní čtyři a něco eura. Jak prosté. A teď ta pecka - jídlo je dobré. Teď jsem sice v Paříži teprve týden, ale v téhle kantýně jím příležitostně už skoro tři roky, a ještě se mi nestalo, že by mi něco nechutnalo (ať už to byly lasagně, čočka s párkem, nebo steak). A to se týká i salátů nebo zákusků. Čím to? Nevím. Druhá věc, kterou si člověk uvědomí, až tady začne bydlet, že to je levné. I za tu "plnou" cenu, řekněme třeba 7-8 euro by normálně dostal menu v nějakém fastfoodu, případně "formuli" v sendvičárně. Nejlevnější pizza nebo rychlovka v čínském bistru začínají spíš k 10 eurům. Čím to? Nevím, ale užívám si to.
Druhá věc, kterou si člověk může užívat (i kdyby nechtěl) je pečivo a obligátní bagety. První věc, na kterou jsem přišel - bagetu je potřeba kupovat večer. Večer je čerstvá k večeři, ráno je ještě OK k snídani. Druhý den večer už je lepší koupit čerstvou. Bohužel, doby, kdy poctivá bageta vydržela několik dní bez ztráty kytičky jsou nenávratně pryč i v zemi tak pečivu zaslíbené jako je Francie. Pořád je to ale ještě o něco málo lepší, než bagety z Alberta. A stojí to v podstatě stejně (0,90-1,30 euro). Jsou však jiné potraviny, které jsou zcela mimo možnosti Alberta. Například sýry.
Sýry tvořily posledních pár desítek let výraznou část mého jídelníčku (tavený sýr ovšem nepovažuji za sýr, stejně jako třicetiprocentní eidam, nebo emental alternativ). Mám tedy určité zkušenosti a vím, že i v Česku se dají dobré sýry koupit. Ne ovšem náhodou a ne v Bille nebo v Albertu. Svého času prodávali v Delvitě (blahé paměti) kvalitní sýr, který jsem si tam kupoval, po převzetí Billou ho prodávat přestali. Zato rozšířili nabídků sýrů z Německa. Několikrát jsem je zkusil (abych nebyl nařčen z nacionalismu), ale bohužel, všechny mi chutnaly stejně a všechny chutnaly jako umělá hmota. Znepokojujícím jevem pak bylo, že české sýry se těm německým začaly nápadně podobat. Možná, aby uspěly na německém trhu. Nemluvě o německých jogurtech a jejich "úspěšné" české konkurenci. Takže, tudy ne, přátelé.
Je potřeba pochválit francouzský protekcionismus, protože na německý sýr, jogurt nebo cokoliv podobného tady určitě nenarazíte. Není ale důvod k obavám. Komu chutná umělá hmota, má ještě k dispozici Danone a pokud se nenechá odradit tím, že francouzské zrající sýry skutečně zrají, litovat nebude. (Zde je ovšem potřeba připustit, že obyčejný bílý jogurt Danone je docela dobrý, podobný "naší" Hollandii.) I v obyčejné sámošce na rohu (Franprix, Carrefour) koupí sýr, o kterém se mu ani nezdálo. Jako třeba já, hned první den v euforii, jsem si koupil úplně obyčejný "rustikální" camembert. Snědl jsem ho rychleji, než jsem čekal. Abych se přesvědčil, že to nebyla náhoda, vzal jsem v další várce pro změnu Chaource. Ani ten neměl chybu. Teprve třetí camembert klasik, jsem přistihl, že byl v jádru lehce tvarohovitý, bohužel chuťově pořád jinde. I kdybych se zítra vrátil zpátky do Prahy, už to nikdy nebude takové jako předtím.
Druhý důsledek odstínění německé produkce je to, že se tady dají koupit pomerančové džusy, které jsou skutečně lisované z pomerančů a chutnají tak. Je to zvláštní, ale je to tak. A nejen z pomerančů. Člověk má hned pocit, že nepije recyklovanou šťávu. (Tedy, ne že by ho měl předtím, ale po "tom" to jaksi přijde samo.) Vzpomínám na týden u Toma v New Yorku a to, jak jsem tam zvýšil o polovinu spotřebu džusu celé jejich rodiny. Tady se mi to děje taky. Doufám, že to je jen přechodná záležitost.
Ovšem, není všechno zlato, co se třpytí. Za tu dobu, co do Paříže jezdím, jsem měl už možnost, u příležitosti různých obchodních, týmových i zcela spontánních společenských akcí, navštívit pár restaurací a je to úplně stejné jako v Praze. Cena zdaleka neznamená kvalitu a tak paradoxně 10x dražší menu ve vyhlášené restauraci nedosahuje kvalitou běžného oběda v závodce. Ovšem je také pravda, že když se to podaří, může člověk zažít skutečný kulinářský zážitek (a zároveň se u toho necítit jako snob nebo pako). Ale vychází to odhadem tak na dva pokusy z deseti (a to podotýkám, že většinou ty restaurace vybírali místní znalci a třeba se jelo do vybrané restaurace přes půl města). Tudíž, vyznat se v tom rozhodně není snadné. Za poznámku stojí, že v těch "špatných" restauracích většinou měli i slabé víno. Bohužel je to nejspíš daň za turistický ruch.
Když ale vidím například nabídku ryb a mořských plodů, skoro mám chuť si něco z toho uvařit. Pak si ale uvědomím, že mě to až tak nebaví a zase na to zapomenu. Takže jedinou věc, kterou jsem si vlastně z francouzské kuchyně osvojil, je legendární La tarte tatin, který jsem ovšem vyráběl už v Praze, dávno před tím, než jsem tušil, že to budu moci takto testovat bezprostředně. Docela jsem si ho oblíbil, takže každá návštěva, která ke mně přišla, ho dostala jako zákusek. Od té doby ke mně přestaly návštěvy chodit...
Začneme tím nejjednodušším - závodní kantýnou. Tam, kde pracuji, je přímo v budově (nebo přesněji řečeno v prvním podzemním podlaží) závodní jídelna, kterou sdílí více okolních firem. Způsob stravování funguje podobně jako v obdobných stravovnách v Česku. K obědu je výběr z několika hlavních jídel (většinou tak pěti), k tomu navíc je možné u několika z nich volit mezi různými typy příloh. Kromě hlavních jídel je k dispozici bohatý salátový bar a, co většinou hned trkne neznalého, široký výběr zákusků, ovocných pohárů a v podstatě čehokoliv, co je možné jíst po hlavním jídle jako dezert (ať už je to sladké, nebo slané, např. sýry). Jediné, co tady tak neletí, jsou polévky a když už nějakou mají, tak je to trochu něco jiného, než jak to známe u nás. Netvrdím, že tohle je typická kantýna, ale je to jedna (ze dvou) kterou znám celkem dobře. Také netvrdím, že zdaleka každý má k takové závodce přístup.
Čim je tato restaurace zajímavá je, že je v podstatě dostupná i pro nezúčastněného příchozího (pokud ji teda v tom průchodu a ve sklepě najde), akorát si musí připlatit. Přesněji řečeno, nedostane zpět částku, kterou si jídelna účtuje za "pozvánku" a kterou za zaměstnance firmy, která s jídelnou má smlouvu, platí právě tato firma. Je to taková nenápadná subvence po francouzsku a možná svým způsobem lepší než stravenky. (Byť asi obecně jsou stravenky výhodnější.) V kantýně se platí kartou, kterou si každý napřed nabije (u automatu ve vstupu) a pak u kasy jen odečítá. Například, hlavní chod za dvě eura, malý salát za půl, k tomu dezert za euro a malou kolu za 60 centů. Dohromady něco přes čtyři eura. K tomu si kasa přirazí "pozvánku" (což je nějaká zcela proměnlivá částka mezi 3-4 eury) a vzápětí ji na stejné účtence odečte. V důsledku dotyčný zaplatí ty původní čtyři a něco eura. Jak prosté. A teď ta pecka - jídlo je dobré. Teď jsem sice v Paříži teprve týden, ale v téhle kantýně jím příležitostně už skoro tři roky, a ještě se mi nestalo, že by mi něco nechutnalo (ať už to byly lasagně, čočka s párkem, nebo steak). A to se týká i salátů nebo zákusků. Čím to? Nevím. Druhá věc, kterou si člověk uvědomí, až tady začne bydlet, že to je levné. I za tu "plnou" cenu, řekněme třeba 7-8 euro by normálně dostal menu v nějakém fastfoodu, případně "formuli" v sendvičárně. Nejlevnější pizza nebo rychlovka v čínském bistru začínají spíš k 10 eurům. Čím to? Nevím, ale užívám si to.
Druhá věc, kterou si člověk může užívat (i kdyby nechtěl) je pečivo a obligátní bagety. První věc, na kterou jsem přišel - bagetu je potřeba kupovat večer. Večer je čerstvá k večeři, ráno je ještě OK k snídani. Druhý den večer už je lepší koupit čerstvou. Bohužel, doby, kdy poctivá bageta vydržela několik dní bez ztráty kytičky jsou nenávratně pryč i v zemi tak pečivu zaslíbené jako je Francie. Pořád je to ale ještě o něco málo lepší, než bagety z Alberta. A stojí to v podstatě stejně (0,90-1,30 euro). Jsou však jiné potraviny, které jsou zcela mimo možnosti Alberta. Například sýry.
Sýry tvořily posledních pár desítek let výraznou část mého jídelníčku (tavený sýr ovšem nepovažuji za sýr, stejně jako třicetiprocentní eidam, nebo emental alternativ). Mám tedy určité zkušenosti a vím, že i v Česku se dají dobré sýry koupit. Ne ovšem náhodou a ne v Bille nebo v Albertu. Svého času prodávali v Delvitě (blahé paměti) kvalitní sýr, který jsem si tam kupoval, po převzetí Billou ho prodávat přestali. Zato rozšířili nabídků sýrů z Německa. Několikrát jsem je zkusil (abych nebyl nařčen z nacionalismu), ale bohužel, všechny mi chutnaly stejně a všechny chutnaly jako umělá hmota. Znepokojujícím jevem pak bylo, že české sýry se těm německým začaly nápadně podobat. Možná, aby uspěly na německém trhu. Nemluvě o německých jogurtech a jejich "úspěšné" české konkurenci. Takže, tudy ne, přátelé.
Je potřeba pochválit francouzský protekcionismus, protože na německý sýr, jogurt nebo cokoliv podobného tady určitě nenarazíte. Není ale důvod k obavám. Komu chutná umělá hmota, má ještě k dispozici Danone a pokud se nenechá odradit tím, že francouzské zrající sýry skutečně zrají, litovat nebude. (Zde je ovšem potřeba připustit, že obyčejný bílý jogurt Danone je docela dobrý, podobný "naší" Hollandii.) I v obyčejné sámošce na rohu (Franprix, Carrefour) koupí sýr, o kterém se mu ani nezdálo. Jako třeba já, hned první den v euforii, jsem si koupil úplně obyčejný "rustikální" camembert. Snědl jsem ho rychleji, než jsem čekal. Abych se přesvědčil, že to nebyla náhoda, vzal jsem v další várce pro změnu Chaource. Ani ten neměl chybu. Teprve třetí camembert klasik, jsem přistihl, že byl v jádru lehce tvarohovitý, bohužel chuťově pořád jinde. I kdybych se zítra vrátil zpátky do Prahy, už to nikdy nebude takové jako předtím.
Druhý důsledek odstínění německé produkce je to, že se tady dají koupit pomerančové džusy, které jsou skutečně lisované z pomerančů a chutnají tak. Je to zvláštní, ale je to tak. A nejen z pomerančů. Člověk má hned pocit, že nepije recyklovanou šťávu. (Tedy, ne že by ho měl předtím, ale po "tom" to jaksi přijde samo.) Vzpomínám na týden u Toma v New Yorku a to, jak jsem tam zvýšil o polovinu spotřebu džusu celé jejich rodiny. Tady se mi to děje taky. Doufám, že to je jen přechodná záležitost.
Ovšem, není všechno zlato, co se třpytí. Za tu dobu, co do Paříže jezdím, jsem měl už možnost, u příležitosti různých obchodních, týmových i zcela spontánních společenských akcí, navštívit pár restaurací a je to úplně stejné jako v Praze. Cena zdaleka neznamená kvalitu a tak paradoxně 10x dražší menu ve vyhlášené restauraci nedosahuje kvalitou běžného oběda v závodce. Ovšem je také pravda, že když se to podaří, může člověk zažít skutečný kulinářský zážitek (a zároveň se u toho necítit jako snob nebo pako). Ale vychází to odhadem tak na dva pokusy z deseti (a to podotýkám, že většinou ty restaurace vybírali místní znalci a třeba se jelo do vybrané restaurace přes půl města). Tudíž, vyznat se v tom rozhodně není snadné. Za poznámku stojí, že v těch "špatných" restauracích většinou měli i slabé víno. Bohužel je to nejspíš daň za turistický ruch.
Když ale vidím například nabídku ryb a mořských plodů, skoro mám chuť si něco z toho uvařit. Pak si ale uvědomím, že mě to až tak nebaví a zase na to zapomenu. Takže jedinou věc, kterou jsem si vlastně z francouzské kuchyně osvojil, je legendární La tarte tatin, který jsem ovšem vyráběl už v Praze, dávno před tím, než jsem tušil, že to budu moci takto testovat bezprostředně. Docela jsem si ho oblíbil, takže každá návštěva, která ke mně přišla, ho dostala jako zákusek. Od té doby ke mně přestaly návštěvy chodit...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)