Salut !

Jedna z věcí, o které jsem se zatím nezmiňoval, která však patří ke každodennímu rituálu, je zdravení a jeho různé formy a způsoby. Možná je to proto, že ač se s tím případný návštěvník setká téměř okamžitě, vyžaduje to určitou dobu, a také méně formální vztahy, aby si uvědomil všechny různé nuance a varianty. A také se hodí nějaká základní znalost francouzštiny.

Když mě napadlo, že o tom něco napíšu, a přemýšlel jsem, jak začít, došlo mi, že nejdříve budu muset udělat malou exkurzi do francouzských termínů, které se při zdravení používají. Což může být pro některé docela nuda, nicméně, bez toho by to bylo těžké pochopit.

Při běžném denním styku v práci, na úřadech, v obchodech, a podobně, je zdravení důležitá (a poměrně netriviální) součást společenské kultury. Což platí nejspíš o každé společnosti, národu, zemi, ale francouzská sofistikovanost je svým způsobem výjimečná a zajímavá (byť má i dost podobností s českými pozdravy a způsoby zdravení). Tam, kde si anglosaské země vystačí s poměrně neurčitým hello, případně určitějším good morning/evening, nabízí francouzština spoustu variací, které je ovšem třeba používat správně. Nyní tedy k teorii.

Francouzský den (le jour) se dělí na ráno (le matin), poledne (le midi), odpoledne (l'après-midi), večer (le soir) a noc (la nuit). Oproti češtině je vidět, že ve Francii nemají dopoledne, místo toho je pořád ráno, až do oběda. Pokud vám někdo řekne, že něco udělá „na konci rána“ (à la fin du matin), znamená to, že to udělá před obědem a nejspíš těsně před ním. Nebo to znamená, že by to měl udělat dopoledne, ale je si téměř jist, že to nestihne. Díky tomu se nedá „ráno“ moc použít jako termín při dojednávání schůzek. „Sejdeme se ráno“ je příliš neurčité. Francouzské ráno se spíš blíží významově českému dopoledni. Naproti tomu odpoledne je stejné v obou. Poledne (le midi) se používá poměrně často, a oproti českému je jeho francouzský význam přesný. Pokud se řekne à midi, znamená to přesně ve 12:00. Je to mimochodem také díky tomu, že když se řekne francouzsky „ve dvanáct (hodin)“ (à douze heures) a „ve dvě (hodiny)“ (à deux heures), zní to velice podobně. Takže, aby se předešlo nedorozumění, používá se místo prvního à midi. Co se týká večera a noci, je to také dost podobné českému významu. Večer začíná v blíže neurčenou dobu, v zimě, když se setmí, v létě po sedmé hodině večerní, nebo jinak podle zvyklostí. Dokud je člověk vzhůru, je to pořád večer a až jde spát, začíná noc.

Posud je vše dost podobné. V čem je však rozdíl, že francouzština vytváří k některým částem dne (dokonce i ke dni samému) jejich „přechýlené“ ženské tvary - le jour x la journée, le matin x la matinée, le soir x la soirée. Tohle dokonce funguje i na rok - l'an x l'année. Ve všech případech vyjadřuje „ženský“ tvar konkrétní časový úsek (jinými slovy dobu, nebo interval), který je definován začátkem a koncem (byť tento může být neurčitý). Zatímco „mužský“ tvar vyjadřuje neurčitý pojem, který nespecifikuje blíže vlastní trvání. Dá se to zapamatovat třeba tak, že žena je praktická/konkrétní, zatímco muž je nepraktický/abstraktní :).

Například, „Je hezký den“ (C'est un beau jour), oproti: „Od rána do večera jsem moc nejedl“ (Je n'ai pas mangé beaucoup pendant la journée). La journée může znamenat 24 hodin (tedy od 00:00 do 24:00), nebo od rána do večera, nebo od mého příchodu do práce, do mého odchodu z práce, záleží na kontextu. Každopádně to je ale vždy určitá doba vymezená začátkem a koncem. V češtině se místo toho spíš používá opis od - do. Podobně by se dalo říci „od rána do oběda“ (matinée). Večer, ve smyslu konce dne, je le soir, ale večer, jako doba od, například příchodu z práce, do doby, než jdu spát, je la soirée. Někdy mohou ženské tvary přibírat i další význam, například matinée se používá v divadle (kde to ovšem znamená odpolední představení - nejspíš byli herci, v době kdy se toto označení zavedlo, zvyklí se probouzet odpoledne) a soirée znamená také večírek.

U let je to jednodušší. Vše, kde se používá letopočet je l'année, protože to je vždy konkrétní doba od 1. ledna daného roku, do 31. prosince téhož roku. „Narodil se v roce 2008“, bude Il est né dans l'année 2008. Zatímco „má pět let“ bude il a cinq ans. Ovšem „v (jeho) prvním roce“ bude dans sa première année, protože to vymezuje přesně jeden rok od jeho narození. Toliko tedy k teorii. A jaké jsou tedy možné pozdravy?

Bonjour
 
Bonjour je úplně základní pozdrav, se kterým se nedá nikdy udělat chyba, a který docela přesně odpovídá českému „dobrý den“. Můžete to použít na cizí lidi, i když je už dávno večer, v obchodě, v telefonu, ale i na nejbližší kolegy, nebo přátele. V obchodě nebo na úřadě to navíc má ještě vedlejší význam, pokud vás takhle pozdraví prodavač(ka) nebo úředník/úřednice, znamená to automaticky „co si přejete?“ (nebo „co pro vás mohu udělat?“). Často je to spojené s monsieur nebo madame.

Přijdete do pekárny a prodavačka začne konverzaci bonjour monsieur. Na to se dá odpovědět bonjour madame, ale většinou stačí jen bonjour. Pak řeknete, co chcete koupit a na konec přidáte s'il vous plaît. Čímž jednak dáte najevo, že už nic dalšího nechcete a jednak je to formální standardní ukončení objednávky. Je to tak formální a tak standardní, že když to tam nedáte, budou vás mít za burana. Mě už za něj mají, protože na to zapomínám. Většinou použiji zdvořilostní tvar na začátku věty, ale na konci už na to zapomenu.

Ovšem pozor, bonjour je pozdrav „potkávací“ (podobně jako české „dobrý den“), pro loučení je potřeba použít nějaký z pozdravů níže.

Au revoir
 
Au revoir je přímý ekvivalent českého „na shledanou“ (doslova to znamená znovu na viděnou). Je to, podobně jako bonjour, zcela univerzální pozdrav na rozloučení. Pokud se tedy potřebujete rozloučit. Používá se to i při telefonování, byť to vlastně nedává smysl, když mluvíte s někým, koho jste v životě neviděli, a nejspíš ani neuvidíte. Francouzština ale nemá obdobu českého „na slyšenou“.

Na druhou stranu, jsou situace, kdy české „na shledanou“ ve francouzštině nefunguje. Například, když jedete s cizími lidmi ve výtahu a při nástupu se pozdravíte bonjour, tak při výstupu si neřeknete au revoir. Protože se s těmi lidmi vlastně vůbec znovu vidět nechcete. Místo toho se použije jeden z pozdravů pro loučení uvedených dále.

Salut
 
Salut je pozdrav, který použijete při setkání s někým, s kým se už znáte buď dobře, nebo dlouho, byť ne třeba nijak důvěrně. Takto zdravím svoje kolegy. Je to méně formální, ale není to tak neformální, nebo důvěrné, jako české ahoj. Někdy telefonuji poprvé s někým, koho jsem možná viděl předtím jednou a řekneme si salut, čistě jen z toho titulu, že pracujeme ve stejné firmě, ve stejné organizaci. Jindy mi moji kolegové řeknou ráno bonjour.

Obecně ovšem platí, že použít salut s cizími lidmi by bylo krajně nezdvořilé a divné, zdaleka to není tak univerzální jako anglické hello, které se dá použít v podstatě všude. Na rozdíl od hello je ovšem salut jediný pozdrav, který lze použít jak při setkání, tak při loučení.

Bonsoir

Po bonjour je to druhý nejčastější (a také druhý formální) pozdrav. Používá se večer, od kdy přesně se nedá přesně říci, záleží to na situaci i vztahu těch, co se zdraví. Prakticky ovšem by se dalo říci, že s odchodem z práce začíná „večer“ a od té chvíle je vhodné použít i příslušný pozdrav. Bonsoir je nicméně pořád formální, tedy pozdraví vás tak třeba prodavačka, nebo vrátný. Na druhou stranu, podobně jako bonjour se to dá použít i s kolegy, aniž by to znělo strojeně. Bonsoir je sice potkávací pozdrav, ale dá se podle situace chápat i jako pozdrav rozloučení.

Bonne journée

Po předchozím teoretické úvodu doufám, že bonne journée, je už jasné :). Používá se při loučení, místo formálního au revoir a znamená „hezký den“, nebo „hezký zbytek dne“. Prakticky se ovšem používá většinou jen dopoledne, protože odpoledne a večer přejímají tento význam jiné pozdravy. Typická situace je ráno v práci ve výtahu. Při nástupu si všichni řeknou bonjour a při výstupu bonne journée.

Bon après-midi

Je další loučící pozdrav, používaný odpoledne, kdy bonne journée už nevystihuje přesně zbývající dobu, po kterou přejeme dotyčnému dobré. Jako příklad je opět možné vzít výtah v práci (zdá se, že výtah představuje skvělý model pro všechny možné situace), když se lidé vrací z oběda. Typicky se už nezdraví při nástupu. Pokud se předtím neviděli, mohou použít bonjour. Při výstupu si ale popřejí bon après-midi - tedy dobré odpoledne. Protože bon après-midi je výhradně loučící pozdrav, nikdy se nepoužije pro setkání.

Bonne soirée

Při loučení s někým, kdo odpoledne/večer odchází, nebo o něm víte, že nejde hned spát, se často používá bonne soirée. Je to taková obdoba bonne journée, nebo bon après-midi pro večer. Méně formální a více závisející na okolnostech. Když odcházím večer z práce, tak mne jedna recepční na vchodu zdraví bonsoir, což je formálnější varianta a v pozdravu převažuje výraz toho, že se vlastně vidíme poprvé během dne (služba se po obědě střídá) a tudíž se hodí pozdrav „setkávací“ bez vedlejšího významu. Druhá recepční mě zdraví bonne soirée, čímž mi přeje „hezký večer“ (nebo zbytek dne) a v pozdravu převládá význam „loučící se“, s tím, že současně dává najevo, že tím, že odcházím z práce, mám před sebou ještě celý večer, který mohu strávit jinak (než prací). A přeje mi, abych ho strávil dobře.

Bonne nuit

Pouze, pokud se s někým vidíte těsně před spaním :).

Bon matin

Ve francouzštině neexistuje, místo toho se používá bonjour.

Další pozdravy, které se používají pravidelně jsou bon week-end (week-end, s pomlčkou uprostřed, je skutečně francouzské slovo, které ovšem Francouzi někdy zkrátí jen na bon week, čímž zmatou ty, co mluví anglicky), kterým se v pátek loučíte s ostatními, případně před dovolenou bonnes vacances. Vzhledem k tomu, že Francouzi mají spoustu dovolené, je tento pozdrav také poměrně běžný :). Tolik tedy k verbální pozdravům. Někdy příště si probereme ty neverbální.

Dlouhý víkend

S tím, jak udeřil 15. srpen, jsem si řekl, že zkusím letos něco netradičního. Napadla mne kacířská myšlenka vzít si v pátek den volna (jak říkají místní, tzv. pont) a volné čtyři dny využít k náročnější akci. Kolegové mě sice varovali, že dostat se ve čtvrtek z Paříže, a v neděli do ní, bude adrenalin, protože podobnou kacířskou myšlenku mají všichni, kdo tady bydlí a ještě neodjeli na dovolenou. Přesto však jsem o tom nepřestal uvažovat a jako první cíl, který mám tak trochu na seznamu restů, bylo Saint-Malo. Když jsem ovšem tím směrem namířil svůj oblíbený server na hledání ubytování, vypadlo mi celých nula nabídek. A nejen pro Saint-Malo, ale i pro bližší a vzdálenější okolí. Pravda, byl jsem naivní, ale že až tak, to jsem nedoufal. Saint-Malo bude tedy muset na svoji šanci ještě počkat.

Když tedy nevyšel prodloužený víkend u moře, řekl jsem si, co s načatým volnem a dovolenou v pátek zase zrušil. Přestože se totiž mělo jednat o týden, kdy ani pes, unavený sluncem, neštěkne, nakonec z toho bylo spíš něco, co připomínalo DEFCON 2, takže jsem vůbec neměl problém s tím, co si v pátek v práci počnout, spíš naopak. Nicméně 15. srpen zrušit nešel, a tak jsem se rozhodl ho využít ke zvýšení své kulturní úrovně návštěvou místního kina. Což se do té doby stávalo maximálně jednou za dobu mého pobytu. Šlo tedy v podstatě o zdvojnásobení mé kulturní zdatnosti, a abych tento kulturní šok neponechal náhodě, vše jsem pečlivě naplánoval. Vybraný film měl všechny předpoklady, aby naplnil mé nejvyšší nároky. Dvě hlavní role hráli mí dva oblíbení herci, natočil to režisér, který předtím natočil pouze jeden film, který se mi dost líbil a mělo to rozpočet jak prase.

Nevím, jestli za to mohla ta poslední vlastnost, nebo to, že si režisér psal i scénář, ale dopadlo to tak, že jsem skoro litoval svých deseti babek, které jsem za to dal - bezhotovostně samozřejmě. Proto se k filmu ani dál nebudu vyjadřovat. Naproti tomu kino si krátký komentář zaslouží. V Paříži je spousta kin. Většina z nich má více sálů, dalo by se říci, že jsou to multiplexy, nicméně rozdíl oproti mastodontům v Praze je ten, že kina jsou poměrně stará, ve starých domech a přestože jsou vybavená luxusními pohodlnými sedáky a mnohakanálovým zvukem, velikost sálů (a pláten) je pořád stejná už od konce 19. století, kdy to bratři Pathé, pan Gaumont a další rozjeli. Dnes je většina kin součástí právě těchto řetězců a není problém najít několik konkurenčních, a někdy i vlastních kin, kousek od sebe. Což se podařilo i mně na bulváru Saint-Germain, kam jsem se vypravil. Výhodu to mělo, že podle toho, jak sem chytl dopravu, tak jsem si pak mohl vybrat, do kterého kina zajdu.

Zaujalo mne i pár reklam, které byly v pásmu před filmem. Například to, že v Paříži vystoupí Большой театр, případně upozornění na aktuální vernisáže, které právě začínají. Jak jsou diváci hollywoodského letního sci-fi blockbusteru cílovou skupinou pro balet mi sice trochu uniká, ale přišlo mi to i tak jako zajímavé zpestření. Když pak došlo na upoutávky na nové filmy, tak musím přiznat, že z těch amerických si nepamatuji ani jeden, přestože ji bylo víc, ale francouzské si pamatuji oba, protože byly ze života běžných Francouzů.

Jeune & Jolie řešící morální dilema dospívající mladé dívky, která se dá na prostituci a líbí se jí to. Navíc má pěkné tělo a nebojí se to ukázat. A její matku hraje herečka, pro kterou mám také slabost. Naproti tomu Grand Central je milostné drama z prostředí jaderné elektrárny, kde vášně a radiace si denně vybírají krutou daň. (Tady je potřeba zmínit, že jde o slovní hříčku, protože centrale - ovšem s e na konci - znamená francouzsky elektrárna. Lokalizace názvu pro americký trh ovšem bude trochu oříšek.) A když o tom teď přemýšlím, tak mě napadá, že tam vlastně ani nikdo nechroupal popcorn. Až na ten film, v podstatě optimální podmínky.

Po úspěšně zabitých dvou hodinách, jsa kousek od Saint-Michel, jsem si řekl, že bych mohl splnit další svůj rest a vylézt do věže katedrály Notre Dame. Tahle možnost mi až do nedávna byla skryta, ale teď, když už o tom vím, přišlo mi, že by bylo škoda, optimální světelné a tepelné podmínky, nevyužít. Bohužel tam ovšem bylo zavřeno. Prošel jsem se tedy trochu kolem Seiny, po latinské čtvrti, pokochal se výprodeji v (již) zavřených obchodech a vrátil se zpět na základnu.

V pátek jsem pak v rámci propagace českého stylu života ve Francii svému bývalému učiteli francouzštiny věnoval mlýnek na mák, který jsem po dlouhé úvaze vybral jako věc typicky českou (ve Francii se mlýnek na mák neprodává a nikoho by ani nenapadlo jíst mák jinak, než nasypaný na bagetě) a také užitečnou. Jednou se mi totiž svěřil, že jeho žena experimentuje s českou kuchyní, podle kuchařky, kterou si přivezli z dovolené v jižních Čechách a donesl mi na ochutnávku makovník. Samozřejmě z nepomletého máku. Teď vypadal, že ho mlýnek zaujal, tak jsem zvědav, jestli to bude mít i nějaký praktický dopad.

V sobotu jsem dohrál poslední díl Halo, kvůli kterému jsem si vlastně koupil Xbox, což byl další rest a poté, co jsem zamáčkl slzu dojetí z romantického závěru celé série a nemaje nic lepšího na práci, vyrazil jsem na kole na delší výlet, v optimálním případě až do Versailles. Chtěl jsem to vzít přes Parc de Saint-Cloud, který ale bohužel dole zavřeli, protože se tam chystá nějaká mohutná rocková akce (všiml jsem si toho už minulý víkend, kde jsem tam pro změnu přijel z druhé strany), nicméně po krátkém zaváhání na mé oblíbené křižovatce, která není úplně přátelská cyklistům, se mi i tak podařilo se do parku dostat.

Tentokrát jsem volil cestu po severní straně parku, která jím prochází od východu na západ po celé jeho délce, a byl jsem překvapený, jaké, téměř ideální, podmínky na kolo představuje. A i když nakonec z parku vyjde, vyústí do malebné vesničky a dál pokračuje lesy v podstatě až do Versailles (zde ovšem mám na mysli městečko Versailles, nikoliv populární zámek a park, který je jeho součástí).

Po průjezdu severní částí Versailles jsem se po bulváru de la Reine dostal až k parku a to k jeho severnímu vchodu, který vede do veřejné části, tedy do části, kam se neplatí a kam si může každý zajít dělat, co uzná za vhodné, jako v každém jiném parku. Piknikovat, běhat, projet se na kole, atd. Se vstupem do parku jsem současně získal i iluzi určité nadřazenosti, vida houfy japonských turistů, kteří letěli přes půl zeměkoule, aby se sem mohli podívat. A já to mám, k branám versailleského parku, zhruba šestnáct kilometrů, necelou hodinku na kole. Což je docela dobrá volba pro delší vyjížďky.

Odtud jsem pokračoval ke Grand Canal, což je vodní nádrž zhruba uprostřed, ve tvaru květu lilie, který začíná u zámeckých zahrad. Zde může neznalý návštěvník zůstat trochu zaražen, když zjistí, že se kolem jezírka nedá projít na jižní stranu parku, protože toto jezírko, zde malou, zato však suchou nohou nepřekonatelnou částí, patří do zámeckých zahrad, kam z parku není přístup. (Tedy, možná tam přístup někdy je, ale tentokrát byl zavřený.) Po krátké diskusi se zřízencem se však ukázalo, že je možné celý Grand Canal obejít, případně objet. Když vás tohle potká, je asi lepší tam být na kole, protože délka cesty podél vody je necelých šest kilometrů. Prostě, ten park je fakt velký.

Výjezdem na jižní straně jsem se dostal už na poměrně frekventovanou silnici, po které bych se teoreticky mohl vrátit, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem jet zpět zase přes lesy, a navíc se stavit ještě na jednom místě, které bylo na seznamu tajných cílů. Ve Versailles sídlí totiž francouzská pobočka (a vlastně i evropská) Blizzardu (modří už vědí), kde mají (mimo jiné) sochu Kerrigan v nadživotní velikosti. Bohužel, socha je v atriu a není zvenku v podstatě vidět a do areálu jsem vstupovat nechtěl, takže jsem zahlédl jen kousek pařátů nad hlavou, z takové malé uličky na boku, pod dohledem bezpečnostní kamery přímo nade mnou. Další cestu se mi pak podařilo naplánovat kolem vysílače, což byl patrně nejvyšší bod v okolí. Přitom jsem zjistil, že jet podle navigace na mobilu by bylo lepší, kdyby ho člověk nemusel na každé křižovatce vytahovat z kapsy. Tuhle technickou stránku budu muset ještě dořešit. Nakonec to dalo pěkných čtyřicet kiláků a pocit dobře vykonané práce.

Abych trochu uvolnil ztuhlé svaly ze včerejšího výletu, vyrazil jsem dnes opět na věže Notre Dame. Bohužel došlo ale k tomu, čeho jsem se trochu bál. Kolem katedrály se vinula stometrová fronta a vypadalo to, že minimálně hodinu by mi zabralo čekání. A protože jsem měl rozjímavou náladu, místo tvrdnutí ve frontě jsem se vypravil podél řeky, od katedrály k Musée d'Orsay. V centru se totiž kolem Seiny dá procházet po sníženém nábřeží. Má to tu výhodu, že tam není ten (jinak dost intenzivní) hluk z okolních ulic. Bohužel to také ale slouží, zdá se, jako veřejné záchodky a pach moči, zvláště v průchodech, snad díky teplu a dusnu, byl tak intenzivní, že jsem občas měl pocit, že se jí musím brodit. Na řece byl živý provoz, a protože jsem byl na nábřeží relativně osamocen (čemuž jsem se po chvíli ani nedivil), byl jsem často centrem pozornosti dětí, které na mě z okolo projíždějících lodí mávaly. Mával jsem jim taky a záviděl jejich bezprostřednost. Když pak nábřeží skončilo, vzal jsem to na metro a poměrně přímočaře domů, abych ještě stihl zablogovat a konečně zase jednou měl něco k tématu.

Barcelona

Přestože je oficiálně doba dovolených a nikdo od nikoho neočekává nějakou přehnanou aktivitu, stalo se, že jsem byl přesto nucen na skok se zastavit v Barceloně. Zákazník musel dokončit práci nejpozději v pátek ráno, aby to v pátek odpoledne byli kolegové z firmy ještě schopní zpracovat, předtím, než pak všichni hromadně odjedou na dovolenou (příští týden je týden 15. srpna). A protože to u zákazníka pořád trochu drhlo a výsledek byl nejistý, byl jsem požádám, abych se tam vypravil a celou situaci zachránil. Trochu mi s tím kolidovalo to, že jsem současně zaskakoval za všechny svoje kolegy, kteří si shodou okolností vybrali dovolenou právě minulý týden (a další týdny předtím, nebo potom), nicméně - náš zákazník, náš pán - a tak jsem vyrazil.

Sehnat letenku večer před odletem bylo poměrně snadné, jen mě lowcost Vueling skasíroval o fullcost cenu - 350 babek za zpáteční letenku ze čtvrtka na pátek z Orly do Barcelony. To jsem ovšem neřešil, ať si to řeší jiní. Stejně jako hotel. Minule, když jsem byl v Barceloně, tak bylo buď hnusně, nebo jsem byl tak unavený, že jsem se v podstatě nikam nepodíval. Řekl jsem si tedy, že tentokrát se určitě někam podívám, přestože podle předpovědi měl večer ze čtvrtka na pátek být děštivý a neomylně na booking.com zamířil na centrum. Poté, co jsem vyloučil hotely s bazénem, neboť ve většině případů to spíš vypadalo jako pokus o bazén, a navíc bych stejně asi neměl čas se tam koupat, jsem skončil u hotelu NH Barcelona Centro, který, jak je z názvu patrné, snad už víc ve středu být nemohl.

Byl dokonce tak moc v centru, že taxikář, který mne tam vezl, prohlásil, že se tam autem nedá dojet a tudíž mě vysadí na nejbližší možné zastávce. Nejbližší možná zastávka byla na La Rambla, kam jsme se i tak plížili rychlostí skupiny německých důchodců. Když jsem se pak proplétal s kufrem davy turistů v malých uličkách, pochopil jsem, proč tam nechtěl jet. Jaké však bylo moje překvapení, když druhý den ráno mi z hotelu zavolali taxíka a ten dorazil přímo před hotel.

Taxíky v Barceloně jsou kapitola sama pro sebe. Můj zákazník je v industriální zóně, která je sice kousek od letiště, ale nějak se tam rovně nedá dojet, takže tam ten taxík stejně spíš dokrouží a tak 15 až 25 minut si vezme. Taxíky obecně neberou platební karty. Taxikáři nemluví anglicky. Měl jsem chuť se zeptat, jestli mluví nějakou jinou řečí, ale nakonec jsem si řekl, že je to jedno. Třeba taxikář, který mne vezl poslední den na letiště, se mnou občas po cestě prohodil pár slov. Ani jsem se neodvážil použít naučenou frázi „nemluvím španělsky“, kdyby náhodou nemluvil španělsky, ale třeba katalánsky. Místo toho jsem občas řekl oukej nebo Vueling, podle toho, o čem se mi zdálo, že zrovna mluví, nebo na co se mne ptá.

Jinak jsem měl na papíru vždy vytištěnou adresu kam jedu, k zákazníkovi i do hotelu. K zákazníkovi dokonce i s mapkou, kterou mi dali přímo oni, protože už mají zkušenosti s tím, že to taxikáři nenajdou. Někoho totiž napadlo, pojmenovat ulice v industriální zóně všechny stejně a to Carrer (což znamená něco jako silnice, nebo ulice) a rozlišují se jen číslem. Navíc to carrer je asi katalánsky, takže, i když by si to člověk chtěl najít v navigaci na Google, musí si to napřed přeložit do španělštiny (kde to je carretera). Když se ulice jmenuje například Carrer del Número 112, tak je docela šance, že vedle ní by mohla být Carrer del Número 111 a Carrer del Número 113. Protože ale není žádné rozlišení mezi těmi, co vedou ze severu na jih a z východu na západ, nějak jednoduše si ulice zapamatovat nejde. Výsledná adresa pak vypadá tedy např. Carrer del Número 107, no. 35. No vyznejte se v tom, když to navíc Google nenajde, protože neumí katalánsky.

Další zvláštnost u taxíků, která mne zaujala, bylo to, že taxík jedoucí z letiště má příplatek asi čtyři a půl babky za to, že jede z letiště a navíc, minimální cena, kterou pasažér může zaplatit je dvacet babek. I když tedy například z letiště do industriální zóny (i s blouděním) by to stálo patnáct babek, taxikář si řekne o dvacet, a protože neumí anglicky, ukáže vám na okně vylepený tarif, kde je to napsáno. Ten, kdo si stěžuje na taxíky v Praze by si to měl někdy zkusit v Paříži, nebo Barceloně.

Abych se ale vrátil zpět do hotelu. Dostal jsem lukrativní pokoj v pátém patře, kde jsem z okna skoro viděl přes okolní střechy, orientovaný navíc do velmi tiché ulice, což je v Barceloně skutečně vzácné, protože i malé uličky jsou většinou hlučné. Pokoj byl navíc dvakrát větší, než jsem normálně v dané cenové kategorii zvyklý, takže poměrně dobře naladěn jsem si řekl, co s načatým večerem a vyrazil na La Rambla. Pochopil jsem, že La Rambla je „ta ulice“. Pokud by člověk měl projít jednu z celého města, tak je to právě tato. A když už jsem ji měl hned za rohem, vyrazil jsem tam.

Hned, jak jsem vplul do davu, jsem si uvědomil výjimečnost svého oblečení. Moje pracovní polobotky, dlouhé světlé bavlněné kalhoty a károvaná košile s krátkým rukávem, jakkoli jsem je považoval za styl pro volný čas, vhodný na večerní procházku, zcela vyčnívaly z davu. Dav byl oblečen téměř bezvýhradně do sandálů, šortek a potištěných triček. Tedy přesněji řečeno pánové. U dam a dívek jsem si všiml zajímavého oblečení, které bohužel (nebo naštěstí) do Paříže ještě nedorazilo. Něco jako noční košile, ale asi z hedvábí, spíš kratší, než delší, na stranách navíc vysoko vystřižená až na boky a v podstatě poloprůhledná. Pro starého mládence, žijícího v celibátu, to byla tvrdá zkouška. Ale zvládl jsem to.

Kochaje se pamětihodnostmi jsem se pomalu dostal až do přístavu a dál pokračoval směrem k velké budově postavené uprostřed a v podstatě obklopené ze všech stran vodou. Šli tím směrem davy lidí, a tak jsem byl zvědavý, co to je. Trochu mne zklamalo, když jsem zjistil, že to je jen další varianta na obchodně-zábavně-restaurační centrum, ale protože procházka kolem moře, nebo přístavu, mne v zásadě nikdy nemůže zklamat, nakonec jsem toho i tak nelitoval. Obešel jsem celý moloch a přitom se nechal okouzlit výhledem na nábřeží noční Barcelony, moře, kotvící lodě a vstřícností večera. Zdáli od nábřeží zněly latinské rytmy, na druhé straně přístavu se vyjímal hotel W, který dominuje vybíhajícímu cípu, který uzavírá přístav. Slunce pomalu zašlo a restaurace se začaly plnit.

Přitahován hudbou, došel jsem až ke skupince hudebníků, kteří improvizovali před náhodným publikem. Temperamentní Španělky (nebo Katalánky, nebo turistky) k tomu tančily k všeobecnému pobavení a uznání okolostojících. Nemít druhý den před sebou ultimátní úkol, nejspíš bych se nechal zlákat atmosférou a vydal se za dalšími poznáními, takto mi nezbylo, než se otočit zpátky k hotelu a po cestě zkusit ulovit něco k snědku. Přestože všude bylo plno lákavých nabídek na tapas nebo paellu, nakonec jsem skončil v Burger Kingu. Vím, že je to ostuda a stydím se za to, ale bohužel mám určité zábrany chodit sám do restaurace, zvlášť v případě, kdy vlastní jídlo přímo vybízí k tomu, aby ho člověk s někým sdílel - jako například tapas. Druhá věc, která je mi omluvou, bylo už deset hodin a nemohl jsem strávit další dvě hodiny v restauraci, což by si nějaký dobrý chod s dobrým vínem zasloužil.

Burger King na nábřeží ovšem byl takový fast food po španělsku. Chvíli mi trvalo, než jsem si překvapeně uvědomil, že chlapíkovi za pultem trvá asi 10 minut obsloužení jednoho zákazníka. A i když byly otevřené všechny kasy, jinde to nebylo lepší. A dokonce ani nevypadal, že by nějak zmatkoval, nebo nevěděl, co dělat. Prostě byl akorát p-o-m-a-l-ý.

Protože jsem se vracel do hotelu z druhé strany, rozhodl jsem se místo širokého bulváru projít starobylými uličkami a přitom mi došlo, že jsou mi vlastně velice blízké. Různě se klikatící, stoupající, spojené schody, sem tam přerušené malým náměstím. Nevím, jestli to byla podobnost s Prahou, nebo jen dojem z místa, ale měl jsem intenzívní chuť se tam procházet a kochat bez cíle mnohem déle, než mi můj časový plán dovoloval. Malebná zákoutí, kamenné stavby, kostely a katedrály, zahrádky, spolu s vlahou nocí, měly svoje kouzlo, které na mne silně působilo, nehledě na už zmiňované jiné vnady.

Bez práce ovšem nejsou koláče, takže kolem půlnoci jsem dorazil na hotel. Měl jsem poslat pár emailů, a v podstatě bych je i rychle poslal, nebýt zcela zoufalého internetového připojení v hotelu přes wifi. Po deseti minutách neúspěšné snahy připojit se na autentizační server swisscomu jsem to vzdal. Nemít svůj soukromý datový roaming, asi bych se nepřipojil. Tolik tedy ke „skvělému a rychlému připojení od swiscomu“ - rozhodně nebrat.

Ráno přišlo vystřízlivění. Temperamentní Katalánky se někam vytratily, bílá barva místo jogurtu tomu také nepřidala. Škoda, že jsem to nevěděl předtím, než jsem si tím zalil svoje kiwi. Kolegové od zákazníka mi říkali, že snídaně jsou pro ně v podstatě velice malé, nedůležité jídlo. Někdo snídá jen kávu, někdo nesnídá vůbec. Možná proto na to v hotelu taky kašlou. O to víc se pak nají na oběd. Typické dva chody v kantýně tomu dávaly za pravdu. A večeře je pak opět střídmější.

Nakonec ale vše dobře dopadlo, práci se podařilo dokončit a předat a tak jsem mohl odletět s pocitem, že má cesta nebyla nadarmo a zároveň si nechat inspiraci pro případnou cestu příští. ¡Hasta mañana!

Digitální hranice

Začalo to nevině. Brouzdám si takhle po Amazonu a najednou se mi mihne na stránce odkaz na Malého prince (Le Petit Prince) ve verzi pro Kindle. Už jsem několikrát uvažoval o tom, že bych si koupil nějakou francouzskou knížku v elektronické podobě, protože občas mám příležitost si v klidu číst (většinou na služebce), ale nemám materiál. Pokaždé, když jsem to zatím zkoušel, tak jsem ale zjistil, že Francouzi snad ještě nástup e-knížek nezachytili, protože na Kindle store bylo pusto a prázdno a jiný obchod, kde by se prodávaly francouzské knížky pro čtečky jsem nenašel.

Odkaz jsem tedy následoval, abych zjistil, že Le Petit Prince se skutečně dá v elektronické podobě koupit, protože už existuje francouzská verze Kindle storu, a kromě toho se dají koupit i další francouzské knížky (např. moje oblíbená Citadela - Citadelle - od stejného autora). Přestože obě mám v papírové verzi a koupil jsem si je shodou okolností před 5 lety v Paříži, zjistil jsem, že z nějakého důvodu je nejsem schopen číst. Citadelu znám z českého překladu, četl jsem ji několikrát, takže jsem možná měl pocit, že se nic nového nedozvím (to mi ovšem nebránilo číst jiné knihy poněkolikáté znovu), a Malého prince jsem považoval za něco jako Hobita v Tolkienově díle. Tedy, že si to člověk s chutí přečte, ale jen do té doby, než si přečte ostatní knihy o Středozemi. Prostě milá hříčka, ale ve srovnání s tím zbytkem něco úplně jiného.

Takže jsem se tomu nějak podvědomě vyhýbal, až před pár měsíci jsem si dal chlapský cíl to konečně dorazit. Minimálně toho Prince. A teď tu najednou byla možnost si to koupit na Kindle (ten sice nemám, ale čtu to na telefonu). Tak jsem si řekl, že si stáhnu na zkoušku ukázku a pokud to bude vypadat dobře (tím dobře myslím, že tam nebudou překlepy a špatné formátování, jak je obvyklé u mizerně převedených knih - které jsou bohužel celkem časté), tak si to koupím. A tady jsem narazil. Prý si ukázku (zdarma) nemohu stáhnout, protože můj Kindle účet je registrovaný v jiné zemi, než do které se tahle kniha smí prodávat.

Tady je na místě malá odbočka. V dnešní době globalizace, internetů a obchodů, které dodají zboží bez problému přes půl zeměkoule, stále existují digitální hranice. Uměle vytvořené a uměle udržované s jediným cílem - že o peníze, o ty jde až v první řadě. Už jsem to jednou zmiňoval, ale zmíním to znovu. Poprvé jsem na to narazil u PayPalu. Chtěl jsem si převést svůj účet do Francie, abych si tam mohl zadat svoji současnou poštovní adresu. Tak to nejde. Ale mohu si prý založit další účet na svoji francouzskou adresu. Sice si budu muset kvůli tomu založit i nový email, protože ten současný už je blokovaný na můj český účet, ale co bych přece pro PayPal neudělal. Neudělal. Překvapivě, zatím jsem si už několik věcí nechal poslat do Francie a přestože jsem to platil z PayPalu, kde by teoreticky mohli zkontrolovat i moji adresu, tak to bez problémů přišlo. Asi na to pečou.

Druhá zkušenost byla na iTunes. Tam dokonce změnit si zemi pobytu jde. Ale poté, co to člověk udělá, je pak rád, pokud se mu to podaří co nejrychleji vrátit zpátky a rychle na to zapomenout. Důvod je ten, že sice nepřijde o všechny věci, které si nakoupil, ale ty přestanou existovat. Hudba zmizne ze seznamu koupené hudby, aplikace ze seznamu aplikací, a navíc se přestanou automaticky aktualizovat.

Jinak se k tomu staví Microsoft na Xboxu. Tam prostě změna účtu není možná vůbec. Řeší se to založením nového účtu. Zrušit starý účet ovšem nelze, pokud člověk nechce přijít o všechno, co si na něj koupil. Pak podle toho, kterou hru si chce zahrát, tak si vybere příslušný účet, pod kterým se přihlásí. Ease of use by Microsoft. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděl větší bastl, než systém vedení účtů u Microsoftu.

Co se týká Google Play, tam je situace jiná. Googlu je jedno, kde člověk bydlí, jediné, co rozhoduje je, odkud si zaregistruje svůj účet na telefonu. Pokud budu zrovna v Česku a přihlásím se poprvé z telefonu na Google, budu od té chvíle pro Google z Česka, i když pak budu 99 % času jinde. A naopak. Proč bych to měl dělat? To jsem se ptal sám sebe taky, než jsem zjistil, že z nějakého důvodu je většina českých aplikací (těch o které jsem měl zájem) zakázána pro šíření mimo Česko. Asi nějaký komplex českých vývojářů - nestalo se mi to se žádnou jinou aplikací z jiné země - i když je pravda, že před některými aplikacemi z Česka je opravdu lepší svět chránit. Takže pro potřeby Google Play jsem z Česka. Mohu si stahovat (a kupovat) aplikace nejen ze světa, ale i z Česka.

Kromě problémů, které souvisí s přechodem z jedné digitální země do druhé, vyvstává i rozdílný přístup k různým regionů. V tomhle opět vede Microsoft v tom, že na Česko zcela kašle (počínaje lokalizací konzole a konče tím, že většina služeb v Česku nefunguje). iTunes se snaží konkurovat aspoň tím, že nabízí různé ceny. Takže v Evropě se používá typicky kurz jeden americký dolar je jedno euro. Google, zdá se, nechává cenu stejnou, jen ji konvertuje do místní měny, takže v Česku se ukazují ceny v korunách, ve Francii v eurech, ale je to v zásadě v kurzu.

Předchozím textem jsem chtěl jen upozornit na to, že ač se všechno digitální zdá globální a všichni mohou všude a všichni mají stejné podmínky, ve skutečnosti je to iluze. A člověk to zjistí okamžitě jakmile se přesune jen o kousek jinam (např. z jedné země EU do druhé).

A jak to dopadlo s Malým Princem? Samozřejmě jsem zbystřil. Můj Kindle účet byl donedávna registrovaný na americkém Amazonu. Ovšem jako český účet, za české ceny (což znamená za ceny o dost vyšší, než americké ceny), což ovšem zřejmé nebylo, ale o tom za chvíli. Francouzský Amazon mi nabídl, že si mohu svůj účet z Česka (ovšem na americkém Amazonu - zdůrazňuji to jen pro pořádek) převést na francouzský Amazon a udělat z něj francouzský účet. Stačí, když zadám svoji novou francouzskou adresu a je to. Z toho, co jsem psal výše, musí být jasné, že jakmile mi někdo nabídne „snadný“ přechod z jedné digitální země do jiné, je za tím nějaká kulišárna. Proto jsem to dlouho a pečlivě zkoumal, než jsem se k tomu odhodlal. Ukázalo se, že určitá omezení tam jsou, ale žádná z nich se netýkala knih, tedy potažmo mě, neboť jsem nic než knihy nekupoval. Takže jsem se nakonec převedl.

Další obavu jsem měl, zda budu moci nakupovat dál anglické e-knihy, když budu mít účet na francouzském Amazonu (když obráceně to zjevně nejde), ale ta se ukázala lichá. Z nějakého důvodu se americké knížky, které jsem si předtím kupoval, daly pořád koupit, jen s tím rozdílem, že cena byla v eurech a místo v Americe jsem to oficiálně kupoval ve Francii. Což pro mne nebyl žádný problém, naopak, vyhnul jsem se konverzi z eur na dolary při platbě. Co mne ale překvapilo, že anglická kniha, která předtím stála 11 dolarů (za tu cenu jsem si ji kupoval loni na konci roku) najednou stála 6,5 dolaru, respektive 4,8 eura. Český čtenář je zjevně ochoten platit skoro dvakrát tolik, co francouzský čtenář. Po konzultaci s kamarádkou, která má také český účet pro Kindle na americkém Amazonu, se ukázalo, že aktuální cena je 9,7 dolaru pro Čechy. Pro Francouze je to 6,5 dolaru a po experimentu se změnou adresy na americkou vyšlo najevo, že pro Američany je to 6 dolarů. Tolik tedy ke globálnímu trhu bez hranic.

Stáhl jsem si tedy ukázku z Malého prince a následně knížku i koupil, když se ukázalo, že má úplně stejné původní autorské ilustrace, jako moje tištěné vydání. Druhá věc, která mne přesvědčila, byl integrovaný francouzský výkladový slovník, který se stáhl automaticky. Začal jsem ji číst a všiml si drobné grafické chyby v sazbě (která mi předtím unikla) a chtěl ji nahlásit. Šel jsem tedy na stránku knihy, našel si formulář pro odeslání „zpětné vazby“ a poslal svůj postřeh, doplněný obrázky z telefonu, na kterých byla zmíněná chyba vidět. Obratem mi došla emailem odpověď, že mám psát anglicky, že mi nerozumí. Odpověděl jsem na email, že klidně budu psát anglicky, ale že jsem byl na francouzské stránce, ohledně francouzské knihy a vyplňoval jsem francouzský formulář, takže jsem předpokládal, že to mám vyplnit francouzsky.

Obratem přišla odpověď, že píšu na adresu, která nepřijímá emaily a moje zpráva tedy byla ignorována. Šel jsem tedy znovu na stránku knihy a tentokrát to vyplnil anglicky a posteskl si, že to už začíná být docela opruz. Odpověď přišla, jak jinak, než obratem, že si váží mého zájmu, ale že mi bohužel nemohou pomoci, protože mám účet registrovaný na francouzském Amazonu a oni jsou americký Amazon. Ale přepošlou to prý svým kolegům, co mají na starosti Francii. Druhý den mi volali z francouzského Amazonu, aby se mnou vyřešili tenhle „problém“. Ve Francii moc ne emaily nejsou, většina zákaznických služeb (a nejspíš i zákazníků) je zvyklá řešit problémy po telefonu. Bohužel, nebo bohudík, jsem ten telefon propásl, takže jsem jim pak napsal, že to osobně za problém nepovažuji, ale že jsem na to chtěl upozornit, aby to mohli opravit. Tak jsem dostal 1 babku jako chèque cadeau pro další nákup za odměnu za svou iniciativu. Počítám, že tak do pěti let by to mohl Gallimard opravit a pokud v té době ještě budu mít Kindle, tak by se mi teoreticky ta nová verze mohla automaticky stáhnout a opravit tu starou.