Giverny

Začátkem července mi začala dovolená. Napsal bych i začaly prázdniny, ale francouzští školáci si musí odkroutit ještě první týden v červenci, takže tradiční nápor se tím pádem také posunul až na druhý víkend (striktně řečeno to ovšem byl první červencový víkend). Což byla strategická výhoda, neboť týden předtím jsem plánoval cestu do Česka (přesněji řečeno na Moravu) na tradiční týdenní prázdninový pobyt s přáteli na statku jednoho z nich :).

To mi ovšem nebránilo v tom, abych se těsně před tím vypravil do Giverny. Možná se ptáte, co to je nebo kde to je, a proč bych tam měl takhle najednou jezdit, když jsem za rok a půl nevytáhl patu z Paříže. Tak jsem se ptal na začátku taky, když jsem tuto lukrativní nabídku dostal od své nové známé, která občas přijede do Paříže a má chuť se někam podívat a občas mi nabídne, abych se k ní přidal.

Giverny je vesnice necelých osmdesát kilometrů od Paříže, severozápadním směrem a kromě toho, že tam mají kostel, náměstí a silnici, se vyznačuje tím, že tam žil a tvořil Claude Monet, zakladatel francouzského impresionismu. Protože nová známá je velice milá a trocha francouzských reálií mi také neuškodí, řekl jsem si, že spojím příjemné se zajímavým a vyrazím na francouzský venkov. Teoreticky se tam dá dojet vlakem, ale je to poměrně náročné na naplánování odjezdů, příjezdů a přestupů, takže nakonec jsme skončili v autě a nebýt krátké zácpy na Port d'Auteuil cesta proběhla bez problémů. Mám trochu pochybnosti o navigaci přes Google Maps, protože průjezd přes Bonnières-sur-Seine nevypadal jako hlavní tah, kudy by měly proudit davy turistů v autech a autobusech. Jsem si téměř jist, že v dlážděných jednosměrkách, připomínajících Starou Prahu, by se první autobus zasekl. Nicméně jak to strejda Google naplánoval, tak jsem to skoro provedl a přidal k tomu z vlastní iniciativy krátkou zajížďku mezi makovými lány. Což mi bylo odpuštěno, protože lány zrovna pěkně kvetly.

V Giverny se dá parkovat na náměstí, nebo na odstavném parkovišti pro návštěvníky, které je nedaleko na upraveném poli. Když jsme přijeli, moc plno tam nebylo. Přisuzuji to tomu, že předpověď počasí na den také nebyla příliš přesvědčivá - dopoledne lehký déšť, odpoledne protrhávání oblačnosti a k večeru snad i slunce. Při odjezdu z Paříže to ještě vypadalo všelijak, sice jsem zahlédl kousek slunce, když jsem nasedal do auta, ale to pak zase zašlo a v Giverny trochu foukalo. Ostatní to patrně pojali podobně a vyčkávali, což nám pomohlo, protože na vstupu do Monetovy usedlosti nebyla žádná fronta a ani uvnitř nás nikdo nezdržoval. Že tam fronta být může, jsme viděli, když jsme pak odcházeli.

K usedlosti patří řada staveb a zahrada, která pokračuje za silnicí, nebo, dalo by se říci, že silnice protíná celý pozemek a dělí jej na dvě části. Vlastní zahradu a stavby a druhou část, která zahrnuje rybníček s lekníny a proslulým mostem. Zahrada byla údajně inspirována japonskými zahradami, těžko ovšem říci, do jaké míry chtěl mistr japonský styl imitovat a do jaké ho přetvořil k obrazu svému. Struktura záhonů je sice geometricky přesná, ale složení jejich porostu spíše ukazuje na typický francouzský chaos (pokud to tedy není jen vinou zanedbání). Podobně tak druhá část zahrady (za silnicí) s rybníčkem a lekníny ukazuje na jasnou orientální inspiraci. Ovšem, zatímco v japonské zahradě je vše umístěno s milimetrovou přesností, aby při pohledu ze správného místa, ve správnou roční a denní dobu, hra barev, světel a stínů vytvářela dokonalou harmonii, tady byl člověk spíš rád, když se mu přes všudypřítomný rákos a nedefinovatelné houští podařilo něco vidět. A také přes všudypřítomné turisty, počínaje drobnými, poměrně lehce obhlédnutelnými, Japonci, vybavenými mohutnými fotoaparáty, připomínající spíše sci-fi zbraně a poměrně velkými (ve všech směrech) Američany, natáčejícími videa na svoje iPhony a iPady. Mezi tím se pak pletou domorodci, kteří sice nic nefotili ani nenatáčeli, ale o to více diskutovali a svými hloučky dokázali spolehlivě zablokovat průchod.

V domě, kde Monet žil, je kromě jeho obrazů také výstava japonských dřevotisků, pocházejících většinou ze 17. století, které sám sbíral. Je zvláštní, že ho oslovovaly precizní a exaktní japonské kresby, když jeho vlastní dílo je pravý opak. Inspirující byl také ateliér s velkým třímetrovým oknem, které ovšem i tak údajně neposkytovalo dostatečné světlo. Snad to bylo tím, že bylo orientované na západ, takže převládalo teplé světlo od západu slunce, které možná mohlo být na závadu pro zachycení správných barev. Typickým znakem impresionismu je, že nepoužívá linie k ohraničení ploch, ale jen a výhradně různé barvy, navíc nanášené v neostrých skvrnách. Představuji si, že tak může malovat někdo, kdo špatně vidí na dálku - nebo - impresionista. Otázka, která se pak nabízí hloubavému návštěvníkovi je - nechal Monet rozvinout svoje zahrady do divokých a neuspořádaných barev proto, aby se mu to lépe malovalo jeho novým stylem, nebo naopak vytvořil nový styl, když zjistil, že jinak ty svoje zahrady nenamaluje?

A nutno přiznat, že přestože ve vesnici je všude okolo plno jiných pestrobarevných zahrad, ty Monetovy hrají jasný prim.

Kromě prohlídky stojí za zmínku i oběd v nedaleké restauraci, kde jsme si, inspirování vedle sedící společností, dali mušle. Pro ty, kdo si myslí, že mušle jsou lastury, je potřeby zdůraznit, že mušle jsou obé, jak lastura, tak živočich uvnitř, který se jí. Osobně jsem na chuť mušlím přišel až v Paříži, kde jsem si jich všiml v paelle. Pamatuji si však, jak jsem se k nim původně stavěl nedůvěřivě, zvlášť když jsem je viděl servírované v typickém „hrnci“, nechápaje, jak toho člověk jednak může tolik sníst a jednak, jak se jich může najíst.

Musím ocenit i to, že jsem se s číšníkem domluvil francouzsky, byť jsem si připadal trochu divně, protože všude kolem zněla americká angličtina, nicméně - já se nedal - přece s ním nebudu mluvit anglicky.

Takže moules-frites (pařené/vařené mušle s talířem hranolek) to jistily. Nicméně objednali jsme si pro jistotu jeden hrnec pro dva, protože jsem tušil, že to bude spíš přijatelný objem. Mušle se většinou vaří, paří nebo dokonce i pečou, v každém případě se na konci přípravy samy otevřou a tak se pak podávají. V praxi to pak vypadá, že číšník donese jeden velký hrnec (odhadem tak 1,5 až 2 litry) plný otevřených horkých lastur, v nichž v každé je jedna, doufejme už mrtvá, mušle a k tomu druhý hrnec, na odkládání prázdných lastur. Strávník si pak při jídle bere otevřené lastury z velkého hrnce, vidličkou z nich vylupuje mušle a prázdné skořápky odkládá do druhého hrnce. Je zvláštní, že přestože objem „odpadu“ je v podstatě stejný jako objem původní porce, je hrnec na prázdné „mušle“ vždy menší, takže ke konci jídla na něm vzniká „hromada“ prázdných lastur. Mušle mají svoji typickou jemnou chuť, a proto se k úpravě používá často jen velmi jemné koření, nebo příchutě, např. bílé víno, což byla i naše volba. A bylo to dobrá volba :).

Po skvělém pozdním obědě a obligátní otázce, co s načatým odpolednem/večerem, zvláště, když se krásně vyčasilo, obloha se vyjasnila, nebe bylo bez mráčků a slunce příjemně hřálo, se ukázalo, že jediná správná volba bude výstup na blízký kopec. Je pravdou, že orientace v neznámém terénu s pomocí GPS a Google maps, už není taková výzva jako zamlada, ale i tak se mi podařilo najít cestu hustníkem, která by spíš vyhovovala zajícům. To ovšem nemohlo zkalit příjemný pocit z procházky.

Po sestupu do civilizace se nám ještě podařilo obdivovat ulomený list vrtule britského bombardéru ze druhé světové války, který byl součástí „naučné stezky po význačných bodech místopisu“ (mimochodem součástí byla i Monetova busta v nadživotní velikosti, kterou jsme našli víceméně náhodou, zarostlou v rákosí kousek od parkoviště, v místech, kam by člověk možná spíš měl obavu jít, aby do „něčeho“ nešlápl).

Monetova Nadace zavírá v šest a s ní všechno ostatní, co vesnice turistům nabízí. Počínaje Muzeem impresionistů a konče bufetem na půli cesty mezi parkovištěm a zahradami, takže i nám nakonec nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět do Paříže, tentokrát už i bez zácpy na periferiku. Více takových Giverny.

Fotky: Jarmila

Tour de France

Kromě 14. července, o kterém jsem psal loni, je další pravidelnou událostí, která spadne na začátek a vlastně na většinu července, Tour de France. Cyklistický závod, který, jak název napovídá, prochází skrz na skrz Francií a končí pravidelně v Paříži na Champs-Élysées, bez ohledu na to, kde začal a kudy vedl. Ve Francii je více věcí, které začínají nebo končí na Champs-Élysées, ať už doslova nebo obrazně. Tour de France tam končí několika kolečky, letos to bylo tuším deset, což dává příchozím, oproti ostatním divákům na trati, velkou výhodu, mohou si užít závodníky dosyta. Byť je otázka, zda se tam dá něco užívat.

Jednou jsem se náhodou na Champs-Élysées připletl, několik hodin před koncem a přišel na to, že tam asi do konce vydržet nechci. Pro ty, co ale mají rádi atmosféru davu, omezený pohyb a Champs-Élysées, to naopak může být událost roku. Po vojenské přehlídce u příležitosti dobytí Bastily, která je shodou okolností o týden dříve, je to totiž asi druhá největší akce, která se tam koná. Pokud zájemce ovšem neodradí mohutné reklamy na česká auta Škoda, která jinak ve Francii nepatří k úplně nejpopulárnějším značkám. Jak se Škodovce podařil tenhle husarský kousek nechápu, ani mi není jasné, jak jsou příznivci vrcholové cyklistiky cílovou skupinou - asi stejně jako příznivci vrcholového hokeje na mistrovství světa. Každopádně, reklamy jsou všude, sem tam někde na piedestalu i skutečné auto a na stáncích v tradičních barvách je možné si koupit kšiltovky, trička, bundy, dresy a další propriety s okřídleným šípem. Srdce škodováckého fanouška by určitě neméně zaplesalo.

Věda, že na Champs-Élysées se kvůli tomu nejspíš nevypravím, přesto jsem pokukoval po tom se na Tour podívat. Zvláště, když mi to loni vlastně nevědomky uniklo, po té, co jsem zjistil, že poslední etapa mi vedla v podstatě kolem domu. Příjezdů do Paříže se totiž zas až tak moc udělat nedá, zvlášť pokud se startuje ve Versailles. Letos jsem to tedy neponechal náhodě a vyrazil na kruhový objezd před místním obchoďákem, kde to vypadalo poměrně volně a poměrně výhodně, co se týkalo výhledu na trať. Překvapilo mne, že tam bylo více lidí, než jsem čekal. Přece jenom bylo asi 35 stupňů (ve stínu) a navíc neděle podvečer. Vzal jsem si stylově kolo, že se potom projedu a využiji okolních uzavírek k nerušenému průjezdu. A jak to dopadlo?

Napřed se dlouho nic nedělo. Přesto, že podle živého zpravodajství na internetu jeli závodníci rychle, měli stejně i tak oproti plánu asi 25 minut zpoždění. První dorazily motorky policie, pak nějaká pořadatelská auta (Škoda), poté něco co mohli být hasiči, možná pak ještě záchranka, instalatéři, truhláři, prostě hromada aut podobného typu. Pak znovu motorky a pořadatelská auta, pak se ozval povyk a pak kolem projelo všech, tuším, 169 jezdců. Jeli ležérně v balíku, bylo vidět, že si to dávají spíš na pohodu a nikam se nehnali. Přesto mi za pár vteřin zmizeli z výhledu. Pak se trousila zase auta týmů, servisní dodávky a auta a nakonec motorky policie a tím to skončilo. Cyklistika mi nepřijde jako vděčný sport pro diváky.

To mi ovšem nebránilo v tom, abych inspirován karbonovými rámy a titanovými ráfky neoprášil svého letitého Authora a nevyrazil na svoje tradiční kolečko přes park Saint-Cloud a Meudon, které si teď občas projedu. Jediná trochu nepříjemná pasáž je na začátku, na hlavním tahu, než se kolem Seiny dostanu k parku. Dole v parku se pak spíš kochám, někdy tam piknikuje dost lidí, což tomu dodává takovou víkendovou atmosféru, abych pak vyjel nahoru, odkud je jednak nádherný výhled na Paříž a jednak tam znovu různé skupinky tráví svůj čas na dlouhých trávnících, táhnoucích se téměř přes celý park - který má asi čtyři kilometry na délku a možná dva na šířku. Piknikování je poměrně populární, takže Frantíci dokonce vynalezli speciální „návleky“ na láhve vína, které je udrží správně vychlazené. Něco jako přenosná lednička, ale zabírá to mnohem méně místa. Deka, láhev vína, kilometrový trávník mezi stromy a v dálce západ slunce na Eiffelovkou. A komu by to nestačilo, může využít nabídky několika restaurací, které v parku jsou. Třeba Oáza má pěkný výhled a jako místo na romantickou večeři si to dovedu dobře představit. Škoda jen, že to vaření jim podle tripadvisoru až tak moc nejde.

Po sjezdu a výjezdu z parku mne pak na mé trase čeká stoupání do Meudonu (kudy shodou okolností vedl příjezd poslední etapy Tour), abych pak znovu sjel to, co jsem předtím vystoupal a posléze se i vrátil k řece a nakonec dorazil domů. Nejkratší trasou to není delší než 14 km, ale dá se improvizovat a trasu libovolně prodloužit a to třeba i parkem a díky častým kopečkům to není ani taková nuda. Uvažuji o tom, že až opadnou vedra, tak bych to trochu protáhl a mrkl se třeba do Versailles.

Doma jsem po příjezdu a nutné sprše stihl ještě dojezd Tour v živém zpravodajství.

Tout abus sera puni

Původně jsem chtěl příspěvek nazvat Když udeřila vedra, ale mám dojem, že už mám takové příspěvky dva a nechci se opakovat (alespoň ne vícekrát, než by se hodilo k mému věku). To nicméně nemění nic na faktu, že vedra udeřila. Venku je 35,8 ve stínu, v bytě mi teploměr ukazuje přeživatelných 30,6 a co v takovém počasí, než zasednout na rozpálenou židli, k rozpálené klávesnici a rozpálenému monitoru a rozpáleně něco napsat.

Tout abus sera puni stojí na štítku nalepeném v tramvaji (pro zájemce nechávám k vyřešení, kvůli čemu tam ten štítek je). Poslední dobou jsem párkrát jel tramvají a z nějakého důvodu jsem to měl před očima. A nemaje na práci a na mysli nic lepšího, lehce jsem se nechal unést k rozjímání nad touto větou. Pomineme-li věcný význam (který také nechávám k hloubání laskavému čtenáři), jde graficky i syntakticky o téměř dokonalý tvar. Čtyři slova, každé o čtyřech písmenech. Žádné akcenty, apostrofy, čárky, členy, předložky, spojky, atd. Prostě ryzí význam zkondenzovaný do čtyř slov, z nichž každé je zásadní. Graficky to pak doplňuje vyladěná rovnováha otevřených a uzavřených písmen, která vysázená kvalitním řezem přímo lahodí oku. Pokud to navíc člověk přečte správně francouzsky, dostává perfektně frázovaný zvuk střídajících se souhlásek a samohlásek, začínajících souhláskou a končící samohláskou (ou je jedna samohláska a koncové s v abus se nečte), kde žádný zvuk nezanikne, ani se nedeformuje. Taková téměř zvuková a grafická nirvána k vyjádření něčeho tak banálního. A pak že francouzština není elegantní. Nebo je to latina?

Onehdá mi napsali z finančního úřadu, konkrétně z části, která vybírá audiovisuální poplatky. Prý, že jsem vloni ve svém daňovém přiznání uvedl, že nemám televizi a jestli to nechci přehodnotit. A až to přehodnotím, mám jim poslat zpátky takový papírek, na kterém vyznačím, jak jsem to přehodnotil. Pokud to nepřehodnotím, tak riskuji, že zaplatím 150 babek za to, že jsem to nepřehodnotil, tak ať to raději přehodnotím. Mám na to 4 týdny. Pokud to vyplním špatně, zaplatím také 150 babek.

Tady bych udělal malou odbočku. Na francouzském daňovém přiznání je jedna kolonka, ve které je napsáno zaškrtněte pokud nemáte ve svém hlavním ani jiném bydlišti televizi. Slouží to k tomu, že tím, že to člověk nezaškrtne, tak přizná, že se dívá na televizi a tudíž je potřeba pro něj nějak financovat televizní programy odpovídající kvality a tudíž by na ně měl přispět. Vybíraný obnos se pak jmenuje contribution à l'audiovisuel public, který finančák zkasíruje spolu s daní. Loni to bylo 125 babek, letos 131. Vysílací čas holt něco stojí. Bere se to vždy na rok aktuální, tedy, pokud podávám v dubnu 2012 daňové přiznání za rok 2011, tak v něm přiznávám, že 1. ledna 2012 jsem měl televizi (což je rozhodné datum pro daný rok) a podle toho pak platím za rok 2012.

Já televizi nemám (ani jsem nikdy neměl), takže jsem s klidným svědomím tehdy (a i letos) zatrhl, že televize nemám. No a finančák mi napsal, že se na mě trochu poptávali (podle nějakého zákona, který dovoluje ptaní se na to, jakou službu si kdo kde objednal a užívá), a že vyplavalo napovrch, že jsem si 12. prosince 2011 objednal internetovou přípojku od Free, což by mi teoreticky mělo bránit tvrdit, že nemám televizi, protože podle zákona o daních (Code général des impôts) a prováděcí vyhlášky (Livre des procédures fiscales) je potřeba na otázku o televizích odpovědět záporně (tedy netvrdit, že nemám televizi) i v případě, že ji nemám, ale mám takzvaný dispositif assimilé, což je terminus technicus, který je definován v zákoně, nicméně nikdo pořádně neví, co to je. Teoreticky to může být cokoliv, díky čemuž lze sledovat televizi. Tuner v počítači, tuner ve Freeboxu, vysílání po internetu (a sledování v počítači), atd.

Napsal jsem tedy na úřad odpověď, že bych si napřed potřeboval ujasnit, jak to s tím deklarováním televizí je, protože je pro mne jako cizince dost těžké pochopit, když je v daňovém přiznání otázka, zda nemám televizi, tak bych na ni měl odpovědět záporně, přesto že ji nemám, neboť ve skutečnosti ta otázka není o televizi, ale o něčem úplně jiném - což ovšem francouzský výběrčí neřeší, protože je mu to šumafuk - i když by stačilo do formuláře přidat tři slova. Dále jsem napsal, že přestože jsem si přípojku objednal 12. prosince 2011, tak 1. ledna 2012 jsem se na televizi dívat nemohl, protože jsem Freebox dostal až 6. ledna (protože ve Free jsou zoufalci, kteří to nebyli schopní dodat dřív - to jsem tam ovšem nepsal) a navíc, že se v zásadě na televizi nedívám, párkrát jsem to zkusil, ale pak toho nechal. Sice si platím dvě babky měsíčně v rámci připojení k internetu za televizi, ale protože se na to mohu dívat jen na počítači (což jde), tak tam stejně z nějakých podivných důvodů nemám TF1 (což je něco jako ČT1, ale větší a důležitější). Říkal jsem si, že dvě babky měsíčně za televizi bych dal, i kdybych se na ni nedíval, čistě pro případ, kdybych se na ni musel dívat, ale za rok a půl tahle situace nenastala. Ale když bych k tomu měl připočíst ještě 125 babek příspěvek, tak se mi to zdálo už zbytečně moc jenom za to, že jsem připraven, a to navíc ještě bez TF1.

Z úřadu mi odpověděli, že v tom případě mám tedy situaci přehodnotit tak, že televizi pořád nemám (tedy přesněji, 1. ledna 2012 jsem neměl). Což byla šalamounská odpověď, která ale vůbec neodpovídala na moji otázku, jaké jsou tedy podmínky pro placení. Pro jistotu jsem ještě konzultoval svoji korespondenci s kolegou, zda náhodou nebylo něco ztraceno v překladu, ale ten mi potvrdil, že moje formulace je významově přesná a jasná (až na nějaké chybky) a že na mě úředník akorát kašle (bienvenue en France). Nakonec jsem z nich ale jakés takés vyjádření vypáčil a vypadá to, že letošních 131 babek si dopřeji zaplatit - pokud mě tedy vyzvou, abych přehodnotil i letošní daňové přiznání, což se zatím nestalo.

Také jsem dostal svůj v životě první avis de contravention, oznámení o přestupku, protože jsem jel příliš rychle. Byla neděle ráno - půl osmé - byl jsem sám na periferiku, zrovna jsem vyjížděl na dovolenou a překročil jsem dovolenou osmdesátku. Automatický systém řešení přestupků, který změří rychlost, vyfotí SPZ, zjistí majitele a pošle pokutu zcela autonomně a bez zásahu lidské ruky, funguje díky tomu bezchybně, takže ještě než jsem se vrátil z dovolené, tak mi volali z práce, že dostali na firmu oznámení (asi 3 dny po přestupku), a že to musím do patnácti dnů zaplatit, tak abych to stihl. Musím pochválit dokonalý systém, kde kromě oznámení dojde i kompletní vysvětlení různých pojmů a různých způsobů plateb, od platby kartou, přes virtuální kolek, až po po platbu hotovostí někde na trésor public (státní pokladna). Tak jsem si za svých osmdesát sedm svých 45 babek nakonec zaplatil přes internet kartou. Pochopil jsem, že to byla nejlevnější pokuta, jakou jsem mohl dostat. Nejdražší (z těch drobných pokut) bylo telefonování za jízdy za devadesát. Současně mi slíbili, že přijdu o jeden bodík, tak jsem zvědav jak. Ve firmě mi ukazovala naše nákupčí skříň plnou od shora dolů takových oznámení. 

Toutes les contraventions seront punies.

Rádio

Je už dlouho po poledni, možná, že se už chýlí večer, těžko říct. V tomhle ročním období, blízko slunovratu, je denní světlo matoucí. Někdy nejenom denní světlo.

Sedím na ulici před domem a poslouchám rádio. Dávají nějaký odborný pořad o počítačích, nebo o hrách, nějak si to nedokážu ujasnit. Přestože je všude klid, patrně nedělního večera a rádio je výborně slyšet, dělá mi problém tomu rozumět. Nevím jestli to je únavou, nebo magií léta. I tak si ale svůj čas užívám. Kolem prochází malá skupinka, dva kluci a dívka, jsou zjevně opojení nadčasovostí okamžiku podobně jako já. Dívka se na mne otáčí a usměje se. Rázem mám pocit, že je mi velice blízká, přestože jsem si jist, že ji neznám. Její vlasy, sytě slámové ani krátké ani dlouhé a lehce rozcuchané, podtrhují letní dojem. Něco mi chce říci, ale neslyším ji dobře, vedle hraje hlasitě rádio. Ani nepoznávám jazyk, kterým mluví. Nejspíš pochopila, že jsem cizinec, a tak možná zkouší, zda se netrefí do příbuzného jazyka. Bohužel nevím, jak odpovědět, tak se jen smutně pousměji. Jako by to pochopila, přestane mluvit a vše, co nejspíš chtěla říci, vyzařuje úsměvem a očima. Přes podvečerní slunce sice nevidím jakou mají barvu, ale stejně se nedokáži odtrhnout, dokud se sama neotočí.

Chtěl bych na ni zavolat, ale mám pocit, že mne přes rádio neuslyší. Měl bych s tím něco udělat. Hledám hlasitost, abych to ztlumil, nebo úplně vypnul, ale ať točím, čím točím, zdá se, že to na hlasitost, a dokonce ani stanici, nemá vliv. Dívám se pořádně, co to je za rádio, ale vypadá normálně. Takové to z 80. let, z umělé hmoty a hliníku, s jedním reproduktorem a prutovou anténou na VKV. Proč to jenom nejde vypnout? Že by nějaký vtípek? Točím knoflíky až nadoraz, a přestože jeden i cvakne, rádio hraje pořád dál. Zkoumám, jak je napájené a hledám přípojku elektřiny nebo baterie. Přívodní šňůru to nemá, ale zásobník na monočlánky, který je tradičně vzadu, je plný. Vybírám jeden po druhém, a když vyskládám všechny, najdu za nimi jakousi změť drátů, která vypadá, jako by ji tam někdo dodělal dodatečně. Přemýšlím, k čemu by mohla být dobrá a zkouším vytáhnout i ji. Teprve, až se mi to podaří, si uvědomuji, že rádio pořád hraje dál. Nebo ne? Už to není rádio, ale hlouček nějakých kluků, kteří zastavili zrovna u mne a hlasitě se mezi sebou baví.

Začínám být nervozní, ztrácejí se mi souvislosti. Dívka, jako by mne chápala, se vrací. Nebo možná vůbec neodešla, nevím, na dlouhou chvíli jsem na ni zapomněl. Usmívá se, bere mne za ruce a naznačuje, že bychom měli najít větší klid. Jsem pro, můžu na ní oči nechat a nejspíš to je na mně vidět. Obejmu ji a cítím chvění v obětí, které mne pohltí. Ani nevím, jak se ocitáme na dolním konci ulice. Konečně v klidu a sami, nebo ... ne? Pořád mi něco brání, abych rozuměl, nebo abych něco řekl. Pořád něco slyším a teprve teď, když už jsem se fakticky izoloval v prostoru, si všímám, že mám pořád sluchátka, která poslouchám. Připadám si jako totální pako a chci si je sundat, když v tom mi dojde, že nejsou do ničeho zapojená.

Můj rozum už není schopen dál pokračovat a vzdává svůj marný boj. Krása okamžiku i nadčasový úsměv dívky je navždy ztracen. Svět se v ten moment zhroutí do jediného bodu, projde singularitou tuposti a poté vstoupí do jiné reality. Probouzím se a vedle ucha mám na polštáři telefon, ze kterého hraje mluvený pořad.

Chvíli ještě trochu tápu, ale realita je neúprosná. Je ráno, nebo večer? V tomhle ročním období, blízko slunovratu, je denní světlo matoucí. Někdy nejenom denní světlo.