Pařížanem v Karibiku

Na přelomu roku jsme se s kamarády rozhodli, že vyrazíme letos v létě společně na jachtu, a aby to nebylo pořád Chorvatsko, padl návrh zkusit Korsiku. Což znělo dobře, ale protože jsem o Korsice mnoho nevěděl, obratem jsem začal pátrat po dostupných informacích na internetu a u známých. Při té příležitosti jsem narazil také na stránky Tomáše Kůdely, který se kolem Korsiky také kdysi plavil, a který momentálně nabízel dvě volná místa na své lodi na jedné etapě plavby po karibských ostrovech. Protože jsem o tom, podívat se do Karibiku, uvažoval už delší dobu, neváhal jsem a nabídky využil. Jedním z rozhodujících momentů bylo i to, že plavba měla začít na ostrově Saint-Martin (francouzsky) resp. Sint-Marteen (holandsky), kde je známé letiště Princess Juliana Intl. (SXM), kam letadla přistávají přeletem asi 10 metrů nad pláží, která letiště lemuje. Kdysi jsem se tam také napřistával s MS flight simulátorem.

Ze Saint-Martinu sliboval Tomáš plavbu na Britské panenské ostrovy (British Virgin Islands - BVI), jachtařky nenáročnou, zaměřenou na poznávání ostrovů, koupání a potápění. Což mi vyhovovalo. A motivován touto nabídkou, vzpomněl jsem si na své dětství, kdy jsme s rodiči jezdili na dovolenou k moři, a kdy jsem se vydržel celé hodiny potápět a pozorovat ryby a podmořský život, a rozhodl se pořídit si kompletní vybavení ke šnorchlování - tedy ploutve, šnorchl a masku.

Vybaven zánovní výbavou, s dioptrickou maskou, pro kterou mi poslední sklo dorazilo dva dny před odjezdem, jsem se jednoho rána ocitl na letišti v Orly, abych využil služeb Air Caraïbes a nechal se z chladného pařížského březnového počasí odnést do teplého Karibiku. S kým jsem tam měl setkat jsem pořádně moc nevěděl, kromě Tomáše a jeho příznivkyně Martiny mi byla identita zbytku posádky utajena. Ani jsem nevěděl, zda a koho budu mít v kajutě. Nicméně, příležitost k tomu, vypravit se Karabiku, se nenabízí každý den, takže jsem se tím nějak neznepokojoval. Patřilo to k exotice celé akce.

Air Caraïbes je takový low cost, který létá v podstatě jen na karibské ostrovy a obsluhuje převážně francouzské destinace. Letiště Princess Juliana je sice v holandské části ostrova, ale to je možná spíš dobře. Let proběhl bez problémů a pohodlně, protože jsem seděl na sedadle pro tři, uprostřed trupu, na kraji a místo uprostřed bylo volné. Na druhém konci seděla pohledná slečna. Začínalo to dobře.

Už jsem se tak nějak ustálil v tom, že na letadle nejím, takže i tady jsem vynechal. Raději si dám sendvič předem, nebo potom. Člověk vydrží bez jídla v pohodě několik dní, takže nemá smysl riskovat život a zdraví, kvůli osmi hodinám na palubě. Cesta utekla překvapivě rychle, ani jsem nemusel sáhnout po videu. (Po audiu jsem sáhl. ale vida nabídku současného francouzského popu, nějaké etno hudby a pak stylů, které jsem ani znát nechtěl, skončil jsem nakonec u zdrojů vlastních.)

Že bude na Saint-Martinu teplo jsem tušil, ale že tam bude takové teplo jsem nečekal. Díky časovému posunu jsme sice letěli osm hodin, ale vystoupil jsem odpoledne po třetí hodině, tedy v největším hicu. V letištní hale to ještě šlo, ale venku jsem už plánoval, že si při nejbližší příležitosti sundám košili a budu jen v tílku. Kam se vydat z letiště jsem věděl, protože jsem si to ráno našel na internetu. Tomáš dopředu nevěděl, kde bude kotvit, takže jsme se dopředu nedomlouvali a nechali to na poslední chvíli. Zato aktualizoval svoji polohu na svých stránkách, takže stačilo se ráno podívat tam a bylo to jasné. Když mi pak volal, jestli jsem už přiletěl, byl jsem právě v taxíku na cestě do maríny Fort Louis v severní (francouzské) části ostrova, která se jmenuje Marigot.

Saint-Martin je z části holandský a z části francouzský, ale platí se tam dolary, těmi americkými. V Karibiku existují i karibské dolary, ale ty jsem nikde neviděl. Teda, berou i eura, ale většinou v kurzu jedna ku jedné. Sice jsem si to dopředu zjistil, ale protože jsem stejně neměl, jak dolary získat, platil jsem taxikáři eury a protože jsem neměl drobné dal jsem mu padesátieurovku a on mi vrátil třicet dolarů, protože cesta do maríny stála dvacet. To byl můj první deal v Karibiku.

1. den - 17.3 - Posádka

Loď v maríně jsem našel lehce, byla to ta nejmenší a s českou vlajkou. Také jsem zjistil, že se jmenuje Ocean Journey, což by se mi bývalo hodilo na letišti, kde se mě imigrační úřednice ptala, co budu na ostrově dělat a kde. Když jsem jí řekl, že odjedu na lodi, tak chtěla vědět jméno lodi. Vysvětlil jsem jí, že to je plachetnice známého, a její jméno stejně nevím. To ji přesvědčilo.

Na lodi už čekal Markus, můj nový spolubydlící v kajutě, a Martin, který dorazil v předstihu z nákupu. Zbytek posádky a kapitán se pohybovali někde po Marigotu, buď na nákupech, nebo za poznáním. Vzhledem k tomu, že jsem přijel poslední (jak je mým dobrým zvykem), měl jsem v naší kajutě s palandami lukrativně tu horní, která nicméně měla minimální šířku i délku, takže jsem se na ni celý vešel (což byla moje prvotní obava). Co se do kajuty ovšem nevešlo byla moje taška, resp. moje věci. Markus na tom byl stejně, takže jsme museli vždy přes den mít věci na postelích a na noc je hodit do salónu. Postupně jsem to zoptimalizoval tak, že jsem nakonec nechával tašku v salónu pod stolem a část věcí pod Markusovou matrací, ale úplně ideální to teda nebylo.

Na lodi se sešla vytříbená směska. Martin s Monikou, Češi, žijící v Německu, Markus, Rakušák, žijící ve Švýcarsku, Tomáš s Martinou, žijící momentálně na lodi, a Igor s Míšou, žijící v divočině kousek od Brna. Kromě mě se všichni nějak znali. Martin s Monikou mluvili s Markusem výhradně německy, při čemž jsem ke svému překvapení zjistil, že pořád rozumím ještě celkem dost (s mluvením už to bylo o dost horší), ale jen když mluví německy Češi. Té rodilé němčině rozumím o poznání hůř. Většinou to ale stačilo na to, abych byl v obraze o čem je řeč, a když jsem měl potřebu se k něčemu vyjádřit, což se vyskytovalo výjimečně, vstoupil jsem do toho anglicky. Markus anglicky uměl, takže jsme se spolu v pohodě domluvili.

Při seznámení se také ukázalo, že jsem byl jediný, kdo přiletěl ten samý den, a kdo hned po akci odletí. Někteří přiletěli v předstihu, někteří zase plánovali zůstat déle. Markus to bral jeden den před a jeden den po. Takže mne vzal na večeři do restaurace, kde mu údajně večer předem chutnalo. Což bylo poměrně k věci, protože tím, že jsem v letadle nejedl, a měl den o šest hodin delší, měl jsem večer už celkem hlad.

Restaurace mne úplně neoslovila, na to, že byla na francouzské straně, ale je fakt, že jsem si dal fajitas. Možná, kdybych si dal rybu, jako Markus, tak bych byl spokojenější. Přece jenom byla větší šance, že budou mít čerstvou rybu, než krávu. Obsluhoval nás číšník, o kterém jsme si nebyli jisti, jakého je pohlaví. To se vyjasnilo, až prohlásil, že se jmenuje Riky, a že kdykoliv budeme něco potřebovat, můžeme ho zavolat jménem. Shodli jsme se s Markusem, že Rikyho potřebovat nebudeme.

2. den  - 18.3 - Vyplouváme

Druhý den ráno jsem vyrazil na pevninu s cílem najít bankomat, abych si vybral další eura. Sice se tady platilo všude v dolarech, ale kapitán z nějakého důvodu vedl společný měšec v eurech. Po bloumání po nábřeží a kochání se mořem jsem jeden našel a po cestě zpět našel i francouzskou pekárnu se sličnou pekařkou, takže jsem neodolal, a přestože nějaká snídaně na lodi byla, využil poslední příležitosti dostat se ke kvalitnímu pečivu. Bylo jasné, že tady končí kuchyně a na BVI už to bude boj. Vlastně jsem si připadal jako doma ve Francii. Všudypřítomné kruhové objezdy, omlácené fasády, čerstvý croissant s vůní kávy, právě vytažený z trouby, a bankomaty francouzských bank na každém rohu. Až mě napadlo, jestli jsem kvůli tomu musel letět přes půl zeměkoule.

Když jsem pak našel místo na nábřeží s výhledem na záliv a lodě, a pustil se do snídaně, netrvalo dlouho a objevil se přede mnou bezdomovec. Prý jestli nemám dolar, aby si mohl koupit snídani. Zjevně, už i bezdomovci rezignovali na eurozónu a vyžadovali „tvrdou“ měnu. Shodou okolností jsem žádný dolar neměl, ale i kdybych měl, stejně bych mu ho nedal. Nicméně nabídl jsem mu svoji oblíbenou buchtu s mandlemi a čokoládou, kterou jsem si koupil ke snídani. Na to bezdomovec překvapivě opáčil, že to rozhodně nemůže přijmout, protože jsem ji koupil ke snídani a bude mi chybět, a že by raději dolar. Ujistil jsem ho, že dolar mi bude chybět úplně stejně. Bezdomovec prohlásil, že by k snídani raději sendvič (jak Frantíci říkají obložené bagetě). Ujistil jsem ho, že si může vzít buď buchtu, nebo nic. Nakonec tedy souhlasil. Jestli ji ale snědl, nebo někomu prodal, nebo zahodil, netuším. Čistě technicky vzato na tom vydělal. Buchta stála více než euro. Mně ale nakonec stačil ten croissant, takže to bylo win-win.

A protože jsem měl ještě před vyplutím čas, šel jsem podívat na pevnost Fort Louis, ze které stojí už jen trosky na kopci nad zálivem, a ze které je nádherný výhled na záliv, město, marínu i moře se vzdálenými ostrovy. Motivace dosáhla vrcholu.

Nalodění a příprava se trochu protáhla, také mimo jiné proto, že čekáme, až nás přijde někdo z maríny odvázat. Prý je to tady zvyk a je to v ceně. Po dlouhé chvíli dorazí nějaký chlapík, takže vyplouváme s menším zpožděním, na naši první přeplavbu, do dvě stě metrů vzdálené pumpy, abychom dobrali naftu. Chlapíkovi u pumpy nefunguje terminál na karty a hotovost nebere, a tak posílá Tomáše platit zpátky do kanceláře maríny. Aspoň mu na cestu půjčí kolo. Nakonec však přece jen odrážíme nadobro a také opouštíme eurozónu, za čímž účelem nás Tomáš musel předtím na celnici odhlásit.

Naším prvním cílem je ostrov Anguilla, který leží kousek, asi šest námořních mil, severně od Saint-Martinu a první zastávkou je malý ostrůvek Sandy Island kousek severně nad ním. Tedy, byl by, kdybychom tam dorazili dříve, ale protože se chceme ještě přihlásit na Anguille (což je údajně nutné, pokud tam chceme kotvit), tak spěcháme k přístavu a Sandy Island necháváme na druhý den.
Protože při tom musíme Anguillu obeplout, dá to nakonec takových patnáct mil. Noc strávíme na kotvě a na břeh se podívá druhý den ráno jen Tomáš (první den to už nestihl), aby vyřídil formality. Sice máme na lodi dingu, ale když vidím elektromotůrek, kterým je poháněná, vlny v zálivu a vzdálenost k přístavu, nechávám Tomáše raději jet samotného, přestože bych se rád na ostrov podíval. Což je ovšem také ošemetné, protože dokud kapitán nepřihlásí celou posádku na imigračním, nesmí nikdo opustit loď. Prostě, tohle vyřizování celních a imigračních formalit na každém ostrůvku je poměrně nepraktické a nešikovné. Naštěstí nás to nebude trápit moc často.

3. den - 19.3 - Dog Island

Po ranním přihlášení a odhlášení vyrážíme na Sandy Island, kde je údajně korálový útes vhodný k potápění. Využívám tedy místa a testuji svoji výbavu, je to už let, co jsem se naposledy potápěl a tak se v tom trochu plácám, hlavně v ploutvích. A užiji si i adrenalin, kdy v úzké průrvě mezi útesy se vracím od ostrovu k lodi a vlny se mnou hází ze strany na stranu, občas na dosah skalisek.

Jinak, přestože Sandy Island má na délku asi dvě stě metrů a na šířku šedesát, je na něm bar, a protože místní barman rozjel diskotéku už od rána, přestože tam stály s námi možná jen asi dvě další lodě, a netrefil naše hudební ani hlukové preference, a to jsme stáli poměrně daleko od ostrova, rozhodli jsme se, že lepší už to nebude a vyrazili na další zastávku toho dne, Dog Island nějakých osm mil severozápadně v podstatě na cestě na BVI, kam jsme směřovali. Průvodce sliboval panenskou přírodu, sněhově bílé pláže a tyrkysově modré moře a hlavně soukromí a klid, které mělo být dáno tím, že tam nezastavují velké trajekty, nesmí se tam kotvit přes noc a navíc je potřeba mít vstupenku do národního parku, zakoupenou na Anguille. To nám všechno vyhovovalo.

A průvodce v zásadě nelhal, pláž i moře tam byly jak měly být, opuštění psi také. Jen když jsem se vydal pár metrů od pláže do vnitrozemí, narazil jsem na menší skládku, která mne, spolu s tím, že jsem neměl boty, od dalšího postupu odradila. Nicméně určitý pocit samoty a jedinečnosti, který pobyt na ostrově vyvolával, stál za to. Stejně tak pláž. Škoda, že byly vlny a vítr, takže koupání a plavání nebylo tak pohodlné a i loď s sebou pořád házela dost na to, aby si člověk mohl vychutnat odpolední Martini (které stejně nikdo nekoupil). V naivním očekávání jsem si lehl na pláž s tím, že se nechám omývat mořem. Podcenil jsem ovšem sílu moře a tak, když přišla první vlna, která mě omyla tak, že se mnou nejprve smýkla na zem, aby mne při svém návratu táhla do moře a odírala o písčité dnou takovou silou, že jsem si nebyl jist, jestli nemám sedřená záda, pochopil jsem, že ne vše je taková romantika, jak se zdá. Navíc jsem měl pak písek všude, včetně pár kila v plavkách a dalo práci ho pak ze sebe dostat.

Dog Island byl ovšem jen taková motivační zastávka před naší největší přeplavbou na ostrov Virgin Gorda v BVI, která měla mít sedmdesát až osmdesát mil a pro kterou jsem se rozhodli, že ji pojedeme přes noc a den, protože na cestě nebylo kde zastavit. Rozdělili jsme si služby na noc, po dvojicích a po třech hodinách. Vítr byl stabilní zaďák, takže jsem žádnou záludnost nečekal, ale i tak jsem si říkal, že by bylo dobré se na noční plavbu nějak prakticky (i teoreticky) připravit. K mému překvapení jsme žádnou přípravu nedělali, přestože jsem v podstatě, kromě Tomáše s Martinou byl jediný, kdo měl nějakou zkušenost s řízením lodě a s kormidlováním v noci. Pak jsem to pochopil. Tomáš v podstatě nechtěl, aby mu s lodí někdo kormidloval. Nastavil tam autopilota a dal pokyn, že ho máme vzbudit, když se stane něco nepředvídaného. A když jsme s Markusem přebírali od Igora s Míšou někdy po půlnoci službu, tak to v podstatě tak fungovalo.

4. den - 20.3 - BVI

Protože mně ale drásalo nervy poslouchat, jak v autopilotovi přeskakují převody při každé větší vlnce a nedává to, vypl jsem ho a odjeli jsme si s to s Markusem ručně. A přitom se kochali nádhernou noční oblohou. Já se také snažil díky kormidlování neusnout, protože jsem pořád pociťoval příznaky jetlagu a mezi půlnocí a čtvrtou ranní to pro mě bylo právě období spánku. Pak jsem se většinou probouzel a už nezaspal. Zato jsem chodil brzo spát. Pro větší výzvu na nás s Markusem vyšla také služba ráno v kuchyni, resp. na celý den. K mému překvapení ale ráno, kromě Tomáše s Martinou, kteří byli na pobyt na lodi už zvyklí, nikdo nesnídal. Zbytek posádky ležel mrtvý v kajutách a tento stav se v zásadě nezměnil až do pozdního odpoledne do maríny na Virgin Gordě. Bylo vidět, že kolébavá plavba, případně kolébavé kotvení si začaly vybírat svou daň. Připomnělo mi to loňskou plavbu v Bretani, kde to ovšem bylo tvrdší, protože jsme jeli asi třikrát větší vzdálenost a vlny byly větší, a kde jsem se poprvé setkal s mořskou nemocí. Tady naštěstí, až na mírné příznaky, jsem větší potíže neměl.

Virgin Gorda se údajně jmenuje podle toho, že mořeplavcům připomínala tlustou/těhotnou(?) ležící panu, čehož jsem si nějak nevšiml, ale je fakt, že nemám takovou zkušenost s tlustými ležícími panami. Zato mne zaujal malý ostrůvek Fallen Jerusalem (Zbořený Jeruzalém), který vyčnívá z moře v protaženém pásu ostrůvků a skalisek, který vybíhá z jižního cípu ostrova a který každý, kdo připlouvá od závětrných karibských ostrovů, musí minout. Zaujal mne tím, že zvláštní balvany v uskupeních z návětrné strany skutečně vytvářely iluzi zbořeného města.

Přistání na ostrově proběhlo naštěstí bez komplikací, byť jsme tam museli volat vícekrát, a nakonec nás nějaký zřízenec naváděl voláním ze břehu. V poměrně malé malé maríně bylo místo. Přestože BVI i Anguilla patří pod britskou správu, jsou administrativně samostatné, takže jsme se museli zase přihlásit a tentokrát i vyplnit dvě dlouhé papírové nudle, pro imigrační a celní úřad. Teprve pak jsme mohli na břeh. Vyrazil jsem najít bankomat, abych si vybral dolary a pak se spolu s Markusem vydal na průzkum přilehlého městečka Spanish Town. S těmi dolary je to zajímavé. Přestože jsou BVI pod britskou zprávou, hlavní měna jsou dolary. Další zajímavost, které jsem si všiml, na BVI se jezdí vlevo (v souladu s britskou tradicí), ale protože tam mají většinou americká auta (a ceny benzínu jsou v dolarech za galon), mají volanty také vlevo. Holt tradice je tradice a ekonomická nutnost je ekonomická nutnost.

Centrum ve Spanish Townu se nám najít nepodařilo. Původně jsem myslel, že to bude někde blízko kostela, ale v místě se ukázalo, že blízko kostela není nic než kostel. Pak jsme ještě našli policejní stanici, která připomínala spíš garáž a polorozpadlý hostel, jako z filmu Davida Lynche. Cesta z přístavu ke kostelu se jmenovala příznačně Millionaire Road, ale vida rozpadající se domy okolo, byl jsem celkem rád, že tam jdeme s Markusem dva. Takhle jsem si rozhodně Karibik nepředstavoval. Nakonec tedy největší společenskou událostí byla návštěva sámošky v maríně, kde jsem se pokoušel koupit něco neškodného na pití. Na jídlo jsem si netroufl. Měli tam totiž běžné levné americké potraviny - barevné, sladké a bez tuků a cukrů.

Abych osvětlil ten americký vliv. Britské panenské ostrovy jsou východní částí souostroví Panenských ostrovů, zatímco západní část tohoto souostroví tvoří Americké panenské ostrovy (US Virgin Islands - USVI). Ostrovy jsou od sebe, co by kamenem dohodil, a tudíž je příznačné, že vše na BVI pochází z Ameriky, akorát to jezdí vlevo. Pro svoji různorodost a četnost jsou oblíbeným cílem jachtařů, potápěčů, koupačů, a dalších vyznavačů moře, hlavně britská část, která má těch středně velkých ostrovů přece jen více, a také dále od sebe, takže taková týdenní plavba se tam dá krásně naplánovat. A o to nám v podstatě šlo.

Přestože Americké panenské ostrovy jsou hned vedle, je díky imigrační administrativě volné přeplouvání mezi nimi v podstatě nemožné. Minimálně tedy na soukromé plachetnici. Člověk by se musel vždycky na jednom území odhlásit, a na druhém přihlásit. A protože přihlášení a odhlášení lze dělat jen na pár místech, stálo by to spoustu času a nakonec i peněz. BVI se prohlašují za ráj jachtařů a v podstatě proti tomu nelze nic namítnout, s výjimkou přebujelé administrativy. A poplatků. Za proclení, za vstupenku do národních parků, za povolení vůbec plachtit v okolních vodách, atd.

Zastávka ve Spanish Townu měla pozitivní vliv jednak v tom, že se všichni opět stabilizovali, po dlouhé době umyli (ve sladké vodě) a také, že jsme dobrali pitnou vodu. Na začátku totiž kapitán prohlásil, že máme jen 320 litrů vody, což na deset dní dává 32 litrů na den a tudíž musíme šetřit a zakázal v podstatě jakékoliv umývání s výjimkou nádobí a rukou. Variantu, že bychom někde vodu nabrali, považoval za dostatečně nejistou, aby se na ni spoléhal. Ne že bychom se s plnou nádrží začali sprchovat, ale mohl jsem si dovolit takový luxus, jako třeba umýt svoje dvoje brýle, dle potřeby, aniž bych při tom měl pocit, že tím dávám všanc životy svých souputníků.

Díky tomuto úspornému režimu jsem si také ověřil, že člověk se vlastně až tak moc umývat ve sladké vodě nepotřebuje. Ranní a večerní koupel v moři stačí, když si zvykne na to, že má sůl v posteli, po těle a ve vlasech. Navíc, slaná voda a potažmo sůl má určitě i nějaký pozitivní vliv, protože mě přestala trápit suchá a podrážděná místa na kůži.

5. den - 21.3 - The Baths

Ráno další den vyplouváme k blízkému útesu The Baths, kde jsou údajně jednak pěkné korálové útesy na potápění a navíc unikátní cesta pod balvany na úrovni moře. Unikátní cestu si nechávám ujít, protože se mi zatím nepodařilo vyřešit, jak se dostat na břeh s brýlemi, aniž bych při plavbě riskoval jejich ztrátu nebo poškození. Mám sice plavecké dioptrické (a teď už i potápěčské), ale chodit po ostrově mezi turisty s potápěčskou maskou jsem považoval přece jen za příliš hardcore. Takže zůstávám u pozorování útesů. Viděl jsem krásné barevné ryby, zajímavé ryby a poměrně nebezpečně vypadající ryby. Želvu jsem neviděl.

Mimochodem, The Baths patří do národního parku, takže tam platí zvláštní pravidla pro kotvení (která platí pro všechna místa, označená jako národní park na BVI). Například, že se tam může kotvit jen na bójích. Že jsou tam bóje různé barvy (a velikosti) a každá je určená pro někoho jiného. Že v případě návalu je omezené stání na bóji na devadesát minut. A že se tam nesmí stát přes noc. Máme štěstí, že najdeme poslední volnou bóji a stojíme pak na ní celý den. A to jsme si mysleli, že tam budeme relativně brzo. Teprve později jsem zjistil, v jakém rytmu se na BVI pohybuje. Zásadně ráno. Ráno člověk vyrazí z místa, kde kotvil, do dalšího kotviště, aby tam zabral nějaké dobré místo. Tam pak stojí celý den až do večera. A druhý den nanovo.

Je ovšem pravdou, že tenhle způsob trávení času na moři nemá s jachtingem moc společného a proto se také provozuje spíš na jiném typu lodi, než byla naše jednotrupá a osmi lidmi okupovaná, čtyřicetistopá plachetnice. Což jsme zjistili ještě ten večer, když jsme připlouvali do nedaleké zátoky u ostrova Cooper Island asi pět mil jihozápadně. Jednak jsme tam připluli za tmy, což nebylo optimální, protože nebyly vidět bóje. Druhak tam bylo plno. Kdo někdy viděl v Chorvatsku „fakt velkou zátoku“ plnou bójí, kde třeba bylo až patnáct lodí, tak tady mohl být u vytržení, jako já. Jednak těch lodí bylo hodně, možná přes třicet a navíc, většina těch lodí byla dvakrát tak větší jak my. Katamarány s obývacím pokojem a sedačkou uprostřed, barbecue grilem na zádi a stylovými svíčkami. Vůně masa se linula zátokou a vše stylově osvětlené kotevními světly, které se jako roj světlušek vznášely nad zátokou.

Bóji jsme nenašli. Co jsme ale našli, na konci zátoky, tři katamarány stojící na kotvě. Jeden z katamaránů měl vytuněný podvozek a stěžeň modrými světly. Ptal jsem se jich, jestli stání na kotvě je tady dovolené. Tvrdili, že ano, a ať si nastudujeme pravidla kotvení v BVI. Tak jsme tam hodili kotvu taky a pravidla si nastudovali druhý den.

6. den - 22.3 - Salt Island

Vypadá to, že stání mimo bóji je skutečně povolené, ale jen v případě, že jsou všechny bóje plné, člověk stojí minimálně 100 metrů za bójemi (od pevniny) a musí hodit kotvu do písku. Je zakázáno hodit kotvu na korál, nebo do mořské trávy. Pro jistotu tedy ráno překotvíme na bóji. Tento den máme před sebou nejkratší přeplavbu, asi jednu míli na vedlejší Salt Island. Salt Island se jmenuje podle slaného jezera, které je v jeho centru. Po včerejší zkušenosti tam připlouváme s předstihem a za světla. Překvapivě tam skoro nikdo není. Vyhazujeme kotvu kousek od pláže a vyrážíme hromadně všichni na břeh. Na břehu to vypadá pochmurně. Jeden nedostavěný, a nyní pomalu chátrající dům, jedna polorozpadlá chata, a čtyři hroby, jeden relativně čerstvý, z jejichž nápisů se dá vytušit osud osadníků. Prázdnota místa mě vybízí k výstupu na vedlejší kopec, ze kterého pozoruji západ slunce, lodě plující okolo, zbytek výpravy obcházející ostrov a hlavně, užívám si okamžik přítomnosti, který vyruší jen projíždějící hotel, ze kterého se line diskotéková hudba do vzdálenosti několika kilometrů.

K večeru se k nám v zátoce přidá ještě jedna plachetnice a nám již dobře známý vytuněný katamarán, kterému Monika začíná říkat modrásek. Oproti návalu předchozí noci si připadáme skoro na samotě. V poznámce v námořních mapách Navionics nacházím doporučení, nezdržovat se na ostrově po setmění, protože tam straší duchové zemřelých osadníků, a také posádky parníku RMS Rhone, který se potopil u západního cípu ostrova v hurikánu v roce 1867. My máme v plánu vyrazit podívat se na vrak druhý den, a chceme tam být co nejdřív, abychom sehnali bóji. Vrak, kromě toho, že je asi nejznámějším místem na potápění v BVI, totiž patří do národního parku a navíc má výjimku, že se u něj nesmí kotvit v žádném případě (i kdyby všechny bóje byly obsazené).

7. den - 23.3 - Deliverance

Vyrážíme na vrak. Je tam sice už celkem plno, ale jednu bóji se nám podaří ukořistit. Vedle nás stojí krásná elegantní nablýskaná plachetnice, minimálně padesát stop dlouhá, old style, se jménem Stop Work Order. Majitel, kromě peněz, má zjevně i smysl pro humor. Vrak má být v hloubce asi patnáct metrů, tak jsem zvědavý, jak to bude vidět z hladiny, ale je překvapivě čistá voda a vidět je dost dobře. Pod námi se u vraku pohybuje nějaká skupinka potápěčů. Dodává to místu určitou důležitost a výjimečnost. Tedy, pokud člověku nestačí vlastní vrak. Obeplouvám se šnorchlem místo i s přilehlým útesem několikrát. Těžko říct, jestli se vrakem člověk může kochat, spíš je to další příležitost, zpřítomnit si osud lidí, kteří se tudy tehdy plavili, a kteří už do cíle nedorazili. Z více než 146 lidí na palubě jich přes sto při havárii utonulo. Přitom byli pár desítek metrů od břehu.

Po prozkoumání vraku vyrážíme na „delší“ přeplavbu na asi šest mil vzdálený Norman Island a abychom tam nebyli hned, bereme to oklikou kolem Peter Islandu. Zátoka je plná bójí, takže hledáme nějakou volnou, kde to vypadá klidně. Na západní straně zátoky se zdá není moc lidí, takže se uvazujeme kousek od stylového škuneru, i za cenu, že jsme na dolní straně zátoky (po větru). Teprve pohled do průvodce prozrazuje, že stylový škuner je noční podnik, který je vyhlášený divokými zábavami do pozdní noci. Což přesvědčuje posádku překotvit na druhou stranu zátoky.

V zátoce funguje rozvážková služba, která se jmenuje „Deliverance“, u které si může člověk objednat zásadní (a základní) potřeby, jídlo a pití, pokud mu během grilování večer dojdou. Objednává se to pak na kanálu 16, což jachtaři ocení. Takže místo MAYDAY je možné slyšet hlášky typu Deliverance, Deliverance, Deliverance, tady jachta Alfa, potřebovali bychom nějaké nealko, pivo a chleba. Jestli to pak Deliverance doručila netuším, ale vím, že nikdo neodpověděl.
Ostatně dokoupit se dalo i bez vyvolávání, což jsme si ověřili už den předem, kdy jsme odchytli dva domorodce na člunu, a koupili od nich chleba za pouhých šest amerických babek (zato byl ale hnusný).

Jediný, kdo se vydal na břeh byl Markus. Ostatním se veslovat půl kilometru do zátoky nechtělo. Markus by taky nešel, ale musel. Naše mikro dinga vypadala navíc ve srovnání s ostatními dingami spíš jako dětský člun a to, že na něm člověk vesloval, už jen podtrhovalo dojem, že to musí dělat pro zábavu. Igor pustil večer nějakou muziku, která mne sice neoslovila, ale holky se na to odvázaly a začaly tančit na lavičkách v kokpitu. Tanec se mi líbil, ale hudba mne rušila, tak jsem se Igora zeptal, jestli tohle fakt poslouchá. Na to odpověděl, že to skládá.

8. den - 24.3 - Sandy Cay

Máme před sebou poslední dva dny a chystáme se je využít ve velkém stylu, tedy jachtingem. Ještě předtím se ovšem přesouváme na západní okraj zátoky, kde jsou jeskyně „pokladů“ vyhlášené mezi šnorchlisty. Šnorchlujeme skoro dvě hodiny, ale protože tam začíná být nával, uvolňujeme naši bóji pro další zájemce a vyrážíme směr Jost Van Dyke Island.

Obeplouváme největší ostrov v BVI - Tortolu, po levé straně současně míjíme St. John, který ovšem patří už k Americkým panenským ostrovům, a kam tudíž bez administrativní anabáze nemůžeme a míříme k malému ostrůvku Sandy Cay, který slibuje panenskou přírodu. A vskutku, po týdnu plavení se v Karibiku konečně vidím na vlastní oči stylový karibský ostrov s písečnou pláží, palmami a stylově modrým mořem okolo. Bohužel, tradiční problém, jak se na ostrov dostat s brýlemi, jsem zatím nevyřešil, takže obcházím kus pláže v plaveckých brýlích a pak se vracím na loď. Noc chceme strávit u vedlejšího ostrova Jost Van Dyke, ale když tam večer dorazíme, ukáže se, že nejsme zdaleka sami a tak na nás nakonec zůstává kotvení skoro až venku ze zátoky. Naštěstí, Tomáš má šedesát metrů kotevního řetězu, takže nás nějaká hlubší zátoka nemůže rozházet.

9. den - 25.3 - Road Town

Poslední den míříme na Tortolu, do Road Townu, což je v podstatě hlavní město BVI. Většina z nás má letadlo z Tortoly na Saint-Martin a Tomášovi tam zase přijede nová posádka, která nás bude střídat na následující úsek na plavbu na Bermudy. Z Jost Van Dyku na Tortolu je to v podstatě stejný úsek jako jsme pluli den předem, jen s tím rozdílem, že tentokrát je to pěkně proti větru, takže si to dáváme na stoupačku. A je vidět, že pro jachtařské panice to je nečekaný zážitek, protože pěkně fouká a z proplutí úzkým průplavem na plachty je pěkný adrenalin. Jinak se ovšem nic zásadního nestane, takže nakonec největší adrenalin je vyvázání v maríně.

Nejdřív tam volám vysílačkou, posílají mne k molu B, kóji 23. Protože mola nejsou v maríně zjevně značená a prostřední molo vypadá jako C, vyrážíme k molu nalevo. Tam ovšem parkuje malá, kapotovaná, motorová pramice. Snažím se dovolat do maríny rádiem, ale nikdo neodpovídá. Po chvíli marných pokusů se dovolat, obeplouváme i molo napravo, ale tam je v kóji také plno, takže nakonec volám do maríny telefonem. Poté, co omylem vytočím někoho ve Francii, pak bůhvíkde, se nakonec dovolám nějaké slečně, která mi poradí, abych si marínu vyvolal vysílačkou. Takže zpátky na stromy. Tvrdím jim, že na místě 23 někdo stojí. Tvrdí mi, že tam nikdo není. Situace se vysvětluje, když nás nakonec někdo z maríny navádí na prostřední molo, kde je kóje 23 skutečně prázdná. A pak se také vysvětluje, že to, co jsme považovali za písmeno C (a označení prostředního mola) byl znak telefonu na budce před molem.

Protože máme relativně dost času využíváme ho k drhnutí lodi a úklidu. Kapitán si potrpí na čistotu, takže nám vytáhne různé čistící přípravky, vybaví nás kartáči a přidělí nám práci. Chlapík s vedlejšího katamaránu, který je dvakrát větší než naše loď, a který si s výrazem fajnšmekra obtáhl stěrkou vnitřní strop jeho otevřené paluby, nás jen s pobavením pozoruje a oceňuje náš zápal pro věc.

V maríně také využíváme místních výdobytků jako jsou záchody nebo umyvadla. Chtěl jsem využít i sprchy, ale když jsem se ve sprše vysvlékl, zjistil jsem, že je na žetony. Jeden mi nakonec slečna na recepci za tři babky ráda prodala. Prý voda poteče sedm minut a rozhodně ji nemám zastavovat během sprchování (třeba kdybych chtěl šetřit vodou). Tak jsem si vzpomněl na mládí, jak jsme odhadovali čas a pustil se do toho. Obava, že se ocitnu ve sprše bez vody a s mýdlem na těle mne vybičovala k takovému výkonu, že jsem se nejen zvládl osprchovat a umýt si hlavu (což po deseti dnech koupání pouze v moři je svým způsobem zážitek), ale měl i dost času na to, abych experimentálně vyvrátil původní podezření, že po zastavení vody během sprchování už znova téci nebude.

Na večer jsme pak vyrazili do víru nočního života. Tedy přesněji řečeno, chtěli jsme, ale zpočátku bylo celkem nejisté, zde se nám nějaký noční život podaří najít. V okolí maríny bylo pouze pár opuštěných ulic, sem tam nějaká banka, nebo firma. Nakonec to byl Igor, kdo se neohroženě vrhl na prvního domorodce a nepustil ho, dokud z něj nevypáčil, kde je nejbližší hospoda.

První podnik, kde jsme se rozhodli najíst, nás příliš neoslovil, takže se tam příliš nezdržujeme a hned po jídle vyrážíme jinam. Což znamená o dvě stě metrů dál. Údajně to měl být lepší a vyhlášenější podnik, což nemohu potvrdit. Co mohu potvrdit, že uvnitř byla pěkná zima (asi americký zvyk) a venku bylo příjemně i večer. Bezkonkurenční ovšem byla servírka, svérázná černoška, ze které jsme se pokoušeli vymámit kávu a nějaké zákusky. Nejprve nás uzemnila tím, že kávu sice mají, ale pro jednoho ji dělat nebude. Tak jsme vylosovali dalšího dobrovolníka na kávu. Pak jsme se nemohli shodnout, jaké vlastně ty koláče mají. Pořád nám nabízela nějaký „killing pie“, což důvěru úplně nevzbuzovalo. Teprve až poté, co jsem do něj šel, vyšlo najevo, že šlo o „key lime pie“. Druhý koláč byl tuším „cherry pie“ a pak ještě jeden, a tím se nabídka vyčerpala. Což by nevadilo, kdyby to vyrovnala kvalita koláčů. To bohužel ovšem nebyl náš případ. Takže jsme se nakonec shodli, že nejlepší jídlo bylo z vlastních zásob na lodi. Zároveň to byla symptomatická tečka za celou akcí.

10. den - 26.3 - SXM

Další den se už každý vypravil buď domů, nebo za dalším poznáváním. Já jsem odlétal první, takže jsem vyrazil na letiště hned ráno. Na letišti, které mimochodem svojí vnitřní vybaveností vypadalo jako brněnské hlavní nádraží, mě skásli o dvacet babek za to, abych mohl odletět. Pak jsem prošel do „terminálu“, což byla jedna velká místnost, vypadající jako čekárna (na brněnském hlavním nádraží), ze které vedly čtyři východy ven na letištní plochu. Do letadel se chodilo z haly pěšky. Když jsem viděl ty desetimístné jednomotorové hornoplošníky, které přilétaly a odlétaly, tak jsem se nedivil.

Co bylo trochu zneklidňující, že v čekárně nebyly žádné ukazatele, ze kterého východu, kdy, a co letí. Nad východy sice visely obrazovky, ale na dvou svítila nějaká reklama na kabelovou televizi a na dalších dvou byly nějaké rozpisy, ale nebylo z nich patrné, jakých společností (nebo jakých letů). Jen cílové stanice. Občas něco sice hlásili v nádražním rozhlase, ale tomu nerozuměli ani rodilí Američani, kterých jsem se ptal, kam letí, abych si ujasnil, jestli letím stejným letadlem.

Nakonec se ukázalo, že naše letadlo mělo zpoždění asi tři čtvrtě hodiny, což nám ovšem nikdo nepovažoval za důležité sdělit, a teprve až přistálo, objevil se zřízenec, který nás do něj nahnal. Bylo nás asi osm, co jsme letěli touhle linkou, v letadle pro dvacet. Příště budu muset věnovat víc pozornosti tomu, co mi vyhledávač letenek nabídne.

Vlastní let ovšem bohatě vynahradil veškeré strádání. Sedl jsem si do druhé řady, viděl jsem celou cestu do kokpitu na budíky (protože kokpit neměl dveře) a mohl tak střídavě pozorovat malebné ostrovy a práci pilota. Nutno ovšem přiznat, že pilot zapnul pár minut po startu autopilota, a pak ho před přistáním na Saint-Martinu zase vypnul.

Letiště na Tortole je sice Intl. ale letenku do Paříže mi vystavit nemohli, takže jsem musel na SXM vyjít z terminálu, přes pasovou kontrolu, do veřejné haly, tam si vystát frontu s celým zbytkem letadla na palubní lístek, a pak zase přes pasovou kontrolu zpátky. Štěstí bylo, že mi aspoň mohli odbavit tašku až do Paříže, takže jsem ji přitom nemusel tahat s sebou. Zajímavé bylo, že třeba Air France, měla stánek přímo v terminálu. Air Caraïbes ovšem na tohle zatím nedozrálo.

Před startem pak kapitán přišel na to, že fouká příliš, aby s námi bezpečně odstartoval, což bylo překvapivé, vzhledem k tomu, že na Saint-Martinu fouká celý rok nepřetržitě, a tudíž bude lepší odstartovat bez paliva, a nabrat ho někde jinde, a to konkrétně na Guadeloupe. Drobná zajížďka nás stála jen asi tři hodiny, takže z devítihodinového letu byl rázem let dvanáctihodinový. Zato jsem ale seděl uprostřed prostřední řady, nevešel se mezi sedadla a nefungovalo mi video. Když jsem pak vystupoval na Orly, byl jsem rád, že jsem cestu přežil. Air Caraïbes mi pak poslali dotazník, jak jsem byl s tímhle konkrétním letem spokojen. Tak doufám, že z mých odpovědí něco vyvodí. Čímž skončil můj výlet do Karibiku. Krásné mulatky tam nebyly.

Vánoční

Vypukly Vánoce. Přesněji, vypukla vánoční horečka. Ještě přesněji, vypukla nákupní horečka. Tak jako každý rok. Letos jsem to zaregistroval díky francouzskému Amazonu, který vyhlásil nejen „Black Friday“ (po vzoru amerického Amazonu), nebo „Cyber Monday“ (podle téhož), ale rovnou celý „Cyber Week“, který nejen zásoboval denními nabídkami – tj. nějakou slevou, která vyprší o půlnoci, nebo nějaké jiné, časově poměrně blízké, příležitosti, ale také „flash“ prodejemi, kam začal dávat na různě dlouho dobu, různě zlevněné věci. Sice normálně slevy nesleduji, ale jelikož na Amazonu nakupuji celkem často, tak mi to neuniklo, a při procházení jedné takové nabídky mne zaujal dalekohled.

Ne, že bych potřeboval nový dalekohled, ale při poslední plavbě se ukázalo, že dalekohled na palubě se hodí a vzhledem k tomu, že povinné vybavení, které na lodi normálně zahrnuje i dalekohled, většinou neposkytuje odpovídající světelnost, nebo ostrost, zvláště v kritických situacích, kdy moře je rozbouřené, kardinální znaky se zmítají na vlnách a kapitán se musí rozhodnout, kudy pojede. Posádka pak může kvalitní optiku ocenit při pozorování studentek na studentské regatě, a jiných přírodních krás, které plavba na moři přináší. Maje toto vše na paměti, jsem podlehl vábení „kybernetického výprodeje“ a objednal si dalekohled 10x42, který byl navíc vodotěsný, což mi přišlo, že bude podmínka pro námořní techniku nutná.

Ještě než mi dalekohled došel, jsem se ale s nadšením sobě vlastním vrhl do zkoumání různých dalekohledů, typů a provedení, abych se vzápětí přesvědčil, že mít na dalekohledu „waterproof“ zdaleka stačit nebude a že optika 10x42 není úplně to pravé, spíš, že to je přesně to, co se na loď nehodí. Zvětšení 10x se sice papírově zdá lepší, než zvětšení 8x, ale také přináší daleko větší citlivost na třes a udržet takové zvětšení v klidu vyžaduje pevnou ruku chirurga a to i na pevné zemi, nemluvě o lodi zmítající se v živlu. Naopak průměr čelní čočky 42 mm představuje spíše menší řešení, a tím pádem i menší světelnost, menší výstupní světelný svazek a obecně všechno slabší. Samozřejmě uvedený dalekohled měl i nezanedbatelné výhody. Například byl relativně malý (12x15cm) i lehký (tři čtvrtě kila) a se svým zvětšením a kvalitní optikou se hodil výborně na pozorování ptáků, nebo něčeho jiného, co se dalo pozorovat z pevného postoje, případně lehu, na pevné zemi a v podmínkách kvalitního osvětlení. Což večerní připlouvání do maríny nebo zátoky rozhodně nesplňovalo.

Protože sleva byla docela zásadní, nebál jsem se nabídnout dalekohled, před tím, než jsem ho vrátil, ostatním známým a příznivcům. Ukázalo se ovšem, že sledování ptáků není v Česku ještě tak rozšířené a zájem nikdo neprojevil. Tak jsem dalekohled nakonec Amazonu zase vrátil. A protože už mám i potřebné know-how, v dalším pokusu se už zmást nenechám. Bohužel se stalo ovšem to, co se mi běžně stává, když se do koupi nějaké věci ponořím – zjistím, co nechci, a jakých nedostatků se vyvarovat, a nakonec mi nezbyde, než koupit to nejlepší na trhu. Což způsobuje, že se člověku doma hromadí jen to nejlepší a začíná ztrácet kontakt s realitou běžného konzumenta. Navíc to také leze do peněz.

Dalším znakem blížících se Vánoc byl vánoční potlach v práci (nevím, jak jinak přeložit Pot de Noël), který spočíval v tom, že každý z kolegů, kterých bylo celkem dost, donesl něco z domu, případně co koupil, dalo se to na jeden velký stůl v jedné konferenčce a všichni zúčastnění si pak brali a ochutnávali. A protože se to netýkalo jen jídla, ale i pití, bylo to kompletní. Pro mne jako imigranta to samozřejmě bylo zajímavé i čistě ze studijních důvodů, protože jsem mohl ochutnat různé koláče (sladké i slané), které jsou ve francouzských rodinách typické, případně i takové exkluzivity jako domácí portské (ze skutečných hroznů z Portugalska), případně domácí kuskus. Bohužel nabídka zdaleka převažovala poptávku, takže jsem, aspoň, co se týká jídla, poměrně rychle odpadl, a tak se alespoň věnoval vínům a s kolegou probral místopis hlavních vinařských oblastí a charakteristických vlastností jim příslušejících vín.

Bohužel došlo také k malé osobní tragédii, když mi kolega příležitostně prozradil, že sedm z deseti francouzských restauracích nevaří, ale jen ohřívá jídlo nakoupené ve velkovýrobě. Když jsem se to dozvěděl, tak to se mnou tak otřáslo, že jsem musel sáhnout po celé sedmičce červeného, abych chmury aspoň trochu rozptýlil. Situace se údajně vyhrotila natolik, že francouzské ministerstvo pro francouzskou kuchyni dokonce někdy loni vydalo vyhlášku, že restaurace budou muset začít uvádět, zda jídlo připravují na místě, nebo ne. A teoreticky by to mělo už platit. Akorát jsem to v žádné restauraci neviděl.

V únoru ovšem má vyjít nové aktualizované vydání michelinského průvodce pro rok 2016 po hotelech a restauracích, které si hodlám za své těžce vydělané peníze pořídit, abych se neblamoval na tripadvisoru, nebo jinak, a budu ho nosit všude s sebou. Šance, že by se do průvodce dostala nějaká restaurace nezaslouženě je i podle Francouzů zanedbatelná. Aspoň na něco je ta jejich posedlost centralizovaným dohledem a známkováním dobrá. Sice mne zaujala tříhvězdičková restaurace, kde onehdá povečeřel Hollande s Obamou, ale možná bude lepší začít nejdřív něčím méně exkluzivním, s méně hvězdičkami, případně více vidličkami. Ostatně, jak vám každý Francouz potvrdí, i víno je potřeba začít ochutnávat od toho nejhoršího, aby pak mohl člověk ocenit to nejlepší, a také fakt, že za něj dá majlant.

Ve Francii proběhly regionální volby, které volí místní rady v regionech. Navíc od prvního ledna příštího roku se celá Francie reorganizuje, staré menší regiony se slučují do nových větších, což přináší jistá pnutí nejen na politické, ale i národní scéně, protože někteří se snaží tuto „centralizaci“ populisticky interpretovat negativně, jako ztrátu svébytnosti a lokálních pravomocí na úkor „super regionu“. Čemuž se nedivím. Naše lokální politická buňka v čele se starostou pořád bije na poplach – jen si nejsem jist, zda pro anebo proti.

Jinak to vypadá, že ve výsledcích poměrně uspěla nacionalistická strana Marine Le Pen, která využila posledních přehmatů a obecně neschopnosti vládnoucí garnitury. Na scénu se také vrací již několikrát zatracený „Sarko“, jak mu Francouzi důvěrně říkají, který zdá se být nezničitelný, na rozdíl od jeho manželky, která si to zvládla udělat sama, minimálně co se vizáže týče. Nový kolega v práci, který je Ital a zrovna si koupil byt, už začal plánovat, kam emigruje, až to tady Le Penová zavře a vyžene imigranty. Já jsem si sice nic nekoupil, takže jsem v zásadě pořád připraven, ale i tak jsem zjistil, že těch míst, kam bych vyloženě chtěl, zase tolik v Evropě není. Každopádně mám ještě chvíli času si to rozmyslet, než se politika dostane mezi lid.

Tento týden mi kolega v práci sdělil, že mu můj hlas připomíná George Clooneyho z reklamy na Nespresso, a to přesně v tom, že máme s Georgem úplně stejnou výslovnost jména Jean. George tak v reklamě volá na Jeana Dujardina, který je údajně populární francouzský komik, ale už hrál i v Hollywoodu, a který mne zaujal jako vyšetřující soudce v La French. Rozhodně by mi nevadilo být přirovnáván ke Clooneymu, nebo i jen k jeho hlasu, ale v tomhle konkrétním případě si nejsem úplně jist, jak si tohle sdělení vyložit. Prý se mu při tom úplně vrací živý obraz reklamy. Tak doufám, že George na své výslovnosti tohoto slova dost zapracoval, protože v reklamě nic jiného neříká.

Kapitánem na Jadranu

Tenhle příspěvek nebude mít s Francií, nebo s Paříží, nic společného. Nicméně, jak se už stalo tradicí, nejen Pařížanem živ je člověk. Dále je potřeba zmínit, že události popsané níže se staly v druhé polovině září.

Po návratu z La Manche jsem měl svrbění si pro změnu zaplachtit v teplých a stálých vodách Jadranu, nejlépe někdy po prázdninách, abych se vyhnul typické turistické špičce před koncem sezóny. Svrbění sice bylo velké, ale zájemců s podobným svrběním už tolik nebylo. Stará parta se už definitivně rozpadla, každý si našel svoji posádku, nebo případně pověsil jachting na hřebík (a začal plachtit na něčem jiném), takže bylo potřeba oslovit širší okruh potenciálních příznivců a známých, a to i takových, kteří ještě nikdy na moři nebyli. Což zároveň znamenalo, že mi patrně nezbyde, než se zhostit kapitánské role, což byla věc, na kterou jsem se svým způsobem už delší dobu chystal, a také těšil, ale nikdy jsem se k tomu vlastně nedostal, protože, když jsme jezdili s naší starou partou, bylo většinou jednodušší, aby to vzal někdo jiný, kdo byl v Česku.

V případě charteru (tedy pronájmu lodě) je kapitán ten, kdo si od společnosti půjčuje loď, a který za ni pak zodpovídá, takže musí vyřídit administrativu, ale hlavně, to nejdůležitější, je odpovědný za loď a posádku během plavby. Což má určitý nezanedbatelný morální rozměr, který si člověk uvědomí, teprve až si to sám zkusí. Protože na moři neplatí spekulace, nebo výmluvy, ale činy.

Přestože jsem rozhodil sítě v podstatě hned po návratu z kanálu, dlouho to vypadalo, že se nikdo nechytne, až, těsně před prázdninami, mi dal naději Polda, který sice na moři na jachtě předtím nikdy nebyl, ale z nějakého důvodu se pro můj plán nadchnul a začal zpracovávat další potenciální zájemce. Takže jsme za chvíli byli čtyři, když se ještě rádi a dobrovolně přidali Jirka s Pepanem. Sice trvali na tom, abych je tituloval jako lodní důstojníky, ale to byla zanedbatelná oběť, kterou jsem byl ve prospěch akce ochoten přinést. Jirka se jmenoval prvním důstojníkem hned, jak se přihlásil. Polda se skromně zvolil třetím koordinačním důstojníkem a skromně na sebe vzal tíhu organizace veškeré logistiky v Brně a blízkém okolí. A na Pepana zbyla tím pádem dvojka, ze které mohl celou přípravu zpovzdálí nerušeně sledovat, aby se v pravou chvíli do věci vložil. A vložil se poměrně zásadně domácí stravou, kterou nechal doma připravit, a dalšími plodinami vlastní zahrádky.

Abychom byli nejméně čtyři jsem měl jako podmínku, nutnou k tomu, abych vůbec objednával loď. Důvod byl prostý, kdyby někdo těsně před akcí onemocněl, tak i ve třech se to ještě dalo teoreticky odjet. (Technicky vzato, jde to i ve dvou, ale to chce zkušenou dvojici, což nebyl náš případ.) A protože jsem, na druhou stranu, také počítal s tím, že by se někdo mohl na poslední chvíli ještě přidat, rozhodl jsem se vzít větší loď se třemi kajutami, takže by se tam až šest lidí mohlo pohodlně vyspat a kdyby došlo na věc, tak by ještě jeden mohl spát v salónu. Což mi přišlo jako rozumná rezerva. Posádce větší loď také nevadila, takže jsme nakonec vybrali Bavaria 40 Cruiser od Adriatic Charteru ze Sukošanu. Velikost lodě obecně má v podstatě vliv jen na dvě věci. Na manévrovatelnost v marínách, zvláště, když jsou úzké, nebo plné lodí, a na cenu. Ostatní pak jsou už jen výhody. To první posádku netrápilo, a to druhé bylo (skoro) v limitu dvou tisíc euro za pronájem, který jsme si dali.

Těsně před akcí se přidal ještě Michal, kterého zbytek posádky jednomyslně jmenoval prvním lodníkem (a posléze i řidičem), což způsobilo, že jsme jeli téměř v optimálním počtu. Pokud se ovšem shodneme na tom, co je optimální počet. Pro někoho, kdo si chce hlavně užít společenskou zábavu, a nebo co nejvíce snížit cenu na jednoho, může být optimální počet (pro podobnou loď) sedm. Mimochodem, loni jsme jeli v sedmi na ještě menší lodi, a bylo to bezva. Pro někoho, kdo chce mít maximální soukromí, může být optimální počet dva nebo tři. No a pro nás, to bylo pět. V pěti se všichni mohou nějak účastnit při přistávání nebo vyplouvání. Pokud si každý bude chtít sáhnout na kormidlo, tak pořád budou všichni mít dost času si to užít, a pohodlně se vejdou do salónu, nebo do kokpitu. A to nemluvě o tom, že jsem si jako kapitán mohl vzít jednu kajutu celou pro sebe :). Nicméně, je pravda, že tohle záleží na domluvě a charakteru plavby, stejně jako typ lodi a nakonec i oblast plavby.

Bavaria 40 Cruiser

Nad typem lodi jsem dlouho váhal. Vzít raději loď sportovněji laděnou (dokonce se nabízela jedna závodnička), nebo rekreační loď pro německé důchodce? Vzít raději loď větší, ale tím pádem, vzhledem k cenovému limitu, který jsme si dali, starší, nebo novější, ale menší? Nakonec jsem se rozhodl pro kompromis. Bavaria byla relativně mladá, spíše pro důchodce, ale zase slibovala, že bude vybavená pro rekreační plavbu, což vypadalo, že bude také náš cíl. Posádka se totiž shodovala na tom, že by rádi navštívili nějaká zajímavá místa, rádi se po cestě vykoupali, a občas i nějakou tu keš odlovili. Hardcore jachting při tom nebyl nutný. Čemuž jsem se nebránil, protože jsem tušil, že jako kapitán budu mít dost jiné zábavy, než si hrát s tím, jak optimálně vytrimovat plachty.

Oblast plavby se nakonec odvíjela od toho, kde měli jaké lodě. Sice jsem dával přednost Zadaru, nebo Splitu, čistě z praktických důvodů, protože tam mohu doletět přímou linkou z Paříže, ale v zásadě jsem se nebránil ani nějaké nabídce mezi nimi. Nakonec se ale ukázalo, že stejně máme nejlepší volbu v Sukošanu. Takže jsem se po roce vracel na místo činu, protože ze Sukošanu jsme loni v září také vyplouvali. Do Sukošanu jsem sice měl přímou linku, ale protože bych tam přiletěl dost pozdě, a nechtěl jsem nechat posádku samotnou v tom, že by přebírali loď, rozhodl jsem se, že na cestě tam poletím do Zagrebu, kde mě hoši jedoucí z Brna autem na letišti naloží a dojedeme do maríny společně. Sice to možná přebrat ten den stejně nestihneme (což se také stalo), ale alespoň tam dorazíme spolu. Takže jsem letěl s Croatia Airlines do Zagrebu, z čehož se ale vyklubal let provozovaný Air France, a na zpáteční cestu jsem měl lístek s Transavií, tedy nízkonákladovkou Air France, ze Zadaru.

Protože posádka se dohodla, že než vařit na lodi, nebo chodit někam do hospod, není nad domácí krmi, a tudíž bude nejlepší si jídlo na celou cestu dovézt z Česka a to hlavní už uvařené (a zavařené). Pepan s Poldou proto vypsali doma pro své drahé polovičky soutěž, která uvaří nejlepší jídlo. Což se později ukázalo jako to nejlepší, co jsme mohli mít. Navíc Jirka a Pepan slíbili i další domácí potraviny, ovoce, zeleninu a tekutiny, takže bylo jasné, že kvalita, nebo nedostatek jídla, nebude to, co by nás mělo trápit. A navíc, na lodi mělo být místa dost. Důsledek ovšem byl, že už v Brně byla Michalova škodovka naložená až po střechu, včetně rakve na ní, a tím pádem nebyla nejmrštnější, a dostat do ní ještě můj kufr a mě v Zagrebu vyžadovalo optimalizaci hodnou zkušeného hráče Tetrisu. Naštěstí to ze Zagrebu do Sukošanu už bylo jen tak zhruba dvě a půl hodinky po dálnici, takže se to dalo snést.

Před nájezdem na dálnici jsme se u Zagrebu dostali do svatební kolony, kde mě zaujal chlapík, který z jednoho auta natáčel ven vystrčenou kamerou druhé auto, které vezlo patrně nevěstu, ale protože mělo zatmavená skla, nebyl v něm vidět nikdo, kromě řidiče. A při tom natáčení jeli vedle sebe a blokovali oba pruhy. Nevím, jestli to byla normální chorvatská svatba, ale vypadalo to trochu mafiánsky.

Nástup na palubu!

Do maríny jsme dorazili až po šesté večer, takže jsme se jen nastěhovali do lodi, a přebrání nechali na druhý den ráno. Místo toho jsme vyrazili na společnou večeři do blízké restaurace, která byla plná právě přijetých jachtařů. Posádku navíc zjevně místo jídla víc zaujaly servírky, ale pokus o sblížení bohužel (nebo naštěstí) nevyšel, takže oficiální zahájení akce poté proběhlo na lodi důstojně a podle plánu.

Sice jsem se na přebírání lodi teoreticky připravoval, protože jsem nechtěl něco zásadního zapomenout, ale nakonec jsem stejně na pár věcí zapomněl. Třeba, jak hluboko má kýl. Nebo čím přepnout přívod vody z jedné nádrže na druhou. Nakonec jsme ale loď přebrali a před polednem vypluli. Předtím jsem ale ještě musel podepsat zvláštní prohlášení, že nepojedeme pod mostem, který je mezi ostrovy Pašman a Ugljan, v podstatě naproti Sukošanu. To samé hlásala i nepřehlédnutelná nálepka v kokpitu. A do třetice, chlapík, co nám loď předával, přiznal, že před naším příjezdem museli vyměnit kompletně vršek stěžně, kde je anemometr, anténa VHF a poziční světla, protože posádka před námi tohoto zákazu nedbala, a pod most vjeli. Což možná vysvětlovalo, proč nám všechno na stěžni fungovalo.

Na lodi mne jinak překvapily dvě věci. Jednak to, že tam byla mikrovlnka a televize. To jsem viděl na lodi poprvé, byť mikrovlnka se dala zapnout jen pokud byla loď připojená v maríně na externí zdroj, o televizi jsem si nebyl jist, protože ani jedno jsme během plavby nepoužili. Druhá věc, která mne překvapila, bylo poměrně chudé a neergonomické vybavení a umístění budíků v kokpitu. Holt, loď pro německé důchodce zoptimalizovaná na chorvatskou cenu. Na druhou stranu měla poměrně pohodlný salón, kapitánský stolek, dost místa v kokpitu a snadný pohyb v něm, a stejně tak po celé palubě. Výklopná záď, pro snadný přístup do vody při koupání, našla během plavby také dostatečné uplatnění.

Shodou okolností vyplouval ve stejném termínu ze Sukošanu také Roman se svojí posádkou a shodou okolností jsme se potkali na výjezdu z maríny, takže jsme se mohli navzájem povzbudit a chvíli spolu plout na motor. V neděli totiž ještě nefoukalo, a oba jsme se shodli, že pojedeme napřed na jih, abychom pak využili jugo, které mělo začít foukat v pondělí, pro cestu na sever. Naše společná vyjížďka ovšem netrvala dlouho, protože kačeří část posádky objevila dvě keše na ostrovech v kanálu mezi pobřežím a ostrovem Pašman a zbytek projevil zájem se koupat. Zamířili jsme tedy tam. A protože skoro nefoukalo, bylo parkování i koupání ničím nerušené, jen kačeři si dávali na čas, a pak se vymlouvali, že keš nemohli najít, byť ostrov měl zhruba tak třicet metrů a nešlo tam zabloudit.

Po zastávce na keše jsme pokračovali dál na motor až na konec kanálu, kde byla pěkná chráněná zátoka proti jihovýchodnímu větru, který měl během noci přijít, a kde se dalo kotvit. Kromě nás tam byla jen jedna loď a všechno vypadalo pohodově a bezpečně. Přesto jsem v rámci tréninku a utužení ducha posádky rozhodl, že budeme držet noční hlídky, čehož se posádka zhostila s nadšením, a tak jsme si mohli užít i krásnou noční oblohu, která na Jadranu typicky bývá. Všichni se navíc těšili na druhý den, kdy mělo začít pořádně foukat a měl začít ten správný jachting. Podle předpovědi to vypadalo, že přijde jugo už během noci nad ránem a bude foukat celé pondělí a možná i přes noc do úterka. Což vypadalo slibně. Dokonce jsem posádce navrhl, že bychom mohli plout i v noci, abychom si vítr užili. To se ovšem nesetkalo s odpovídajícím nadšením. Což, jak se později ukázalo, vůbec nevadilo. Foukalo totiž o něco déle, než do úterka, a o něco silněji, než původně předpověď slibovala. O tom ale později.

Vítr, vítr?, vítr!

V pondělí ráno jsme vyplouvali časně, abychom se zavčas dostali do větru a mohli konečně vytáhnout plachty. Což nebylo těžké, protože jen jsme opustili chráněnou zátoku, vítr výrazně zesílil, dokonce tak, že jsem raději plachty ani nevytahoval, dokud jsme nepropluli kolem několik ostrovů (Arta Mala a Arta Vela), které zátoku uzavíraly, až jsme se dostali k ostrovu Vrgada, kolem kterého jsme chtěli vyplout na „volné“ moře. Technicky vzato to úplně volné moře nebylo, ale rozhodně nebylo tak chráněné, jako zátoka, ze které jsme právě přijeli.

Jenže, ještě než jsme se dostali k Vrgadě, všiml jsem si jachty před námi, která se zmítala na vlnách a nevypadala, že by si nějak užívala jachting. V čem je problém, jsme pochopili až když jsme se dostali na úroveň ostrova. Rychlé a relativně ostré vlny přes jeden metr, a k tomu poměrně silný vítr kolem třiceti uzlů, dávaly spíše limitní podmínky, než příslib celodenní zábavy. K tomu navíc poměrně rychle zezelenal Polda, který se ráno, v dobré víře, že to bude potřeba, vydatně nasnídal, a teď toho litoval. Ostatní sice byli v pohodě, ale protože nebyl důvod se dál v těchto podmínkách trápit, obepluli jsme Vrgadu, jak nejrychleji to šlo, a vrátili se zpět do kanálu mezi Pašmanem a pobřežím, kde nebyly takové vlny, a i vítr byl o něco slabší. A vyrazili na čistý zaďák, na naši nejdelší denní plavbu, v podstatě bez zastávky, skoro až na severní konec ostrova Ugljan, přesněji řečeno k osídlení stejného jména, kde to sice podle průvodce vypadalo, že bychom mohli zakotvit u městského mola, ale při bližším ohledání jsem zjistil, že se mi do toho vůbec nechce. Potíž trochu vycházela také z toho, že zatímco na mapě vypadala zátoka krásně krytá ze směru, odkud foukalo, při ohledání místa se ukázalo, že to byla představa mylná, a tudíž tam fouká také. Navíc, to městské molo nevypadalo moc přívětivě ani v bezvětří. Takže jsme nakonec volili variantu brod a vrátili se kousek zpět, do maríny, která vypadala bezpečněji.

A tady přišla první zkouška. Po dlouhé době, přistání s lodí, kterou neznám, s posádkou, která to nikdy nedělala, v maríně, která se ukázala poměrně plná. Navíc jsem posádku v předstihu nepřipravil, což sice byl původně můj záměr (vysvětlíme si to až při akci), ale v danou chvíli se mi zdálo, že by bývalo lepší, se připravit na břehu. Napřed jsem se tedy rozhodl do maríny zajet podíval, obhlédnout situaci, vyjet, v zátoce před marínou provést formální přípravu, a pak tam zajet znovu a přistát. Při prvním najetí jsem si například vyzkoušel, že bow thruster (příčný lodní šroub na přídi pro snadnější manévrování v maríně, který jsem měl na lodi poprvé) mi na otočení lodi proti větru stačit nebude. Což byla poměrně zásadní informace, vzhledem k tomu, že se přistávalo bokem k větru. Dále se ukázalo, že vysvětlovat posádce, jak vyvázat loď, za současného se točení v zátoce v asi dvacetiuzlovém větru, také moc dobře nejde, ale protože místo tam bylo, a nikam jinam jsme stejně už nemohli, řekl jsem si, nějak to dopadne a najel tam. Naštěstí nám přišel na pomoc i chlapík z maríny, takže přes původní pochybnosti, přistání dopadlo dobře, byť z boku foukalo kolem těch dvaceti. Druhý den jsem pak naše úvazy na fendrech a vazácích využil metodicky k tomu, abych posádce vysvětlil, jak se to uvazovat nemá, a od té doby nám to fungovalo bezvadně.

Olive Island marina sice vypadá dost luxusně (a také si za to nechá zaplatit), ale je nutno jí přiznat určitou exotiku. Je v pěkné zátoce, má dokonce k dispozici pro návštěvníky venkovní bazén, který jsem pro chvilkovou relaxaci i využil, a není moc velká. Navíc to vypadá, že se spíš specializuje na celoroční pronájem míst ke kotvení. Zrovna vedle, zaparkovala chvíli po nás, jedna taková loď. Blízká vesnička sice neslibuje nějaký bohatý společenský, nebo kulturní život, to ale asi ani většina návštěvníků, nebo majitelů lodí v téhle maríně nečeká. Osobně jsem ocenil teplou sprchu a vytápěnou umývárku. Na recepci se divili, co jsme před marínou v zátoce vyváděli, že nás prý pozorovali kamerou a zkoušeli nás volat na sedmnáctém kanálu. Což byla další zkušenost. Nikdy předtím jsem do maríny v Chorvatsku nevolal, ani vysílačkou, ani jinak, takže mě ani nenapadlo, přepnout vysílačku na sedmnáctý kanál. Posádka nakonec také ocenila pevnou půdu pod nohama, protože podle předpovědi měly v noci přijít silné poryvy, a navíc, oproti původní předpovědi, vítr neměl slábnout, ale spíš sílit. A určitě to nevypadalo, že v úterý přestane foukat.

Sali

Plán na úterý byl obeplout jihozápadním kurzem severní cíp Ugljanu a pak podél ostrovu Dugi Otok doplout až do Kornat, nebo, podle podmínek, zakotvit někde předtím. Vzhledem k tomu, že foukalo pořád kolem třiceti uzlů, někdy méně, v nárazech ale více, dal jsem po otočce pokyn ke stažení plachet, protože kromě větru se přidaly i vlny a moc zábavné to nebylo. Když jsme ale přepluli mezi ostrovy a dostali se k Dugi Otoku, vítr trochu polevil, a tak jsme si nakonec i tu stoupačku vyzkoušeli. A také jsme našli pěknou zátoku s bójkami na kotvení na ostrově Rava, která, na rozdíl od těch předtím (a i většině potom), skutečně lodě chránila. Mohli jsme tedy najednou po intenzívní jízdě proti větru vychutnat zátiší, jen s mírným vánkem, sluncem nad hlavou, mořem přímo vybízejícím ke koupání a vůní borovic z nedalekého lesíka. Co ještě umocňovalo pocit v téhle oáze klidu bylo vědomí, že stačí vystrčit nos ze zátoky, a rázem se člověk ocitne znovu ve vlnách a skučícím větru, a bude se rvát o každý metr. Nám se tam líbilo natolik, že jsme tam udělali nejen koupací, ale i obědvací přestávku. Na přenocování ovšem bylo ještě brzo, a protože to vypadalo, že do Kornat ten den už nedoplujeme, dohodli jsme se, že zkusíme zůstat na městském molu v Sali.

A tak se nakonec také stalo. Posádka se během stoupačky dostala do kuráže a pořád chtěla vytahovat víc plachty, abychom jeli rychleji, v duchu hesla „čím větší plachty, tím větší náklon, a tím větší jachting“, což jsem musel vetovat a vynaložit všechno metodické úsilí, abych vysvětlil, proč ve třicetiuzlovém větru je potřeba mít plachty ven jen kousek. A protože se pak už připozdívalo, na poslední kousek jsme plachty sbalili úplně a dojeli to na motor.

Sali podle průvodce na první pohled až tak moc dobře nevypadalo. Zátoka s městským molem byla totiž otevřená na jihovýchod, tedy přesně proti směru vanoucího větru. Nic lepšího ale v okolí nebylo. Na gpsce se sice ukazovala ještě jedna marína, která by mohla být z druhé strany ostrovního výběžku, ale to byl jen šum v mapách. Takže, minimálně tedy pro naši plachetnici s dvoumetrovým ponorem, zůstalo městské molo v Sali jako jediná rozumná možnost. Naštěstí tam stálo už dost lodí, takže jsme mohli zajet za ně, do větrného stínu, což celý manévr výrazně ulehčilo. Navíc nám opět pomáhali chlapíci ze břehu, kteří mě celkem detailně naváděli. Až jsme zaparkovali, pochopil jsem proč. Bylo totiž potřeba dostatečně napnout mooringové lano, což kdyby člověk dopředu nevěděl, mohl by se nechat zmást, a eventuálně pak v noci skončit na molu. Poláci, kteří přijeli po nás a parkovali hned vedle, to zjevně měli víc na háku a pokynů místních moc nedbali, takže pak dostali pěkně vynadáno od správce mola, který si to s nimi přijel vyřídit osobně.

V Sali to sice bylo městské molo, ale v ceně stání byla i umývárna se sprchami. Jediný háček byl ten, že byla na druhé straně zátoky a byla otevřená jen v určitou dobu. I tak ale lepší než nic. Navíc přístav vypadal, že by se tam dalo i večer najíst, takže jsem přemluvil zbytek, abychom vyrazili do víru nočního života. Vír nočního života pak představovala prázdná restaurace, kde nebylo po setmění úplně teplo, protože byla jaksi na kopci, a která svojí juhou od rajčice sice nezklamala, ale nabídkou a úrovní hlavních chodů pak ani neurazila, ale ani nenadchla. Určitě ne dostatečně na to, abychom mohli zpochybnit význam domácích zavařených jídel připravených s láskou drahými polovičkami začínajících námořníků a odpočívajících na palubě. Navíc se jim podařilo neodpustitelné faux pas, když Poldovi donesli v rybí polévce málo ryby a mně zase vysušený steak z tuňáka. A navíc většina posádky vypadala, že by si místo místních specialit stejně raději dala pizzu. Takže bylo jasné, že další návštěvu restaurace už nemá cenu ani zkoušet, protože bude prostě po všech stránkách lepší, držet se domácí stravy.

Ráno jsem pak ocenil čerstvé pečivo z místní pekárny, které mi vždy zvedne náladu. Ne že by to nějak bylo potřeba, ale obligátní čerstvou koblihu, nebo štrůdl s kefírem po ránu, si prostě nemohu nechat ujít. Co bych si naopak klidně nechal ujít, byla čerstvě rozjetá mrtvá kočka, na kterou člověk narazil, a pokud nedával pozor i šlápl, hned po pár metrech, když se po probuzení vypravil z lodi do umýváren. Kromě těchto „pamětihodností“ bych rád zmínil, že Sali je poměrně malé, ale docela pěkné místo. Také je jedno z mála, kde se dá koupit vstupenka do parku Kornati, což je svým způsobem zajímavá zvláštnost. Tu vstupenku by totiž měli oficiálně kontrolovat strážci parku, podobně jako do vedlejšího parku Telaščica, ale nikdy jsem to neviděl, a ani si to nedovedu moc dobře představit. A principiálně, pokud by zjistili, že kontrolovaná loď vstupenku nemá, musela by si ji koupit od nich, s patřičnou přirážkou. Tak mi to aspoň vysvětlila paní, která mi vstupenku prodávala. Jestli to ale někdy někdo viděl kontrolovat nevím. Každopádně pro dobrý pocit jsem vstupenku koupil, protože jsme plánovali celé Kornati, tedy uskupení různě velkých ostrovů za ostrovem Kornat, projet, a pokud možno tam i někde přespat.

Kornati

Do Kornat a také do parku Telaščica se dá od pevniny veplout jen jedním průplavem, který je mezi jižním koncem ostrovu Dugi Otok a ostrovem Katina. Úžina má šířku asi padesát metrů, vlastní plavební dráha ani ne třicet a hloubka je něco přes čtyři metry. A protože to je jediný průplav široko daleko, je tam celkem provoz a to v obou směrech. Posádku při průjezdu nejvíce zaujala loď spoře oděných jachtařek v protisměru, až jsem musel uplatnit kapitánskou autoritu, abych udržel loď v kurzu. Mne naopak zaujal katamaran, který najížděl do plavební dráhy z druhé strany s plachtami a moc u kraje se nedržel. Míjeli jsme se tak na dva metry. Po průjezdu nás uvítal nízkým přeletem hydroplán a pak se do nás znovu opřelo jugo, takže jsme ani plachty nevytahovali a pokračovali hrdě na motor. Pár jachet kolem zkoušelo jet na plachty, ale časem to vzdaly taky. Až na jednu loď, kde měli všichni v posádce záchranné vesty, z čehož jsem usoudil, že to byl buď nějaký kurz, nebo závod, nebo obojí. Poldovi po průjezdu ulétla kšiltovka, kterou jsme zanechali osudu. Nezdálo se mi totiž, že by zábavnost jejího lovení, v plavební dráze a na návětrně straně skalisek, vyvážila nebezpečí z toho potenciálně vyplývající. Tehdy Polda poprvé posmutněl, protože to byla už druhá o kterou přišel. První mu nechal uletět Jiří.

Na motor jsme dojeli až k naší oblíbené zastávce, ostrovu Mana, se zbytky falešného pirátského městečka. S námi tam zjevně mířila ještě jedna plachetnice s německou vlajkou. U ostrova už také stála větší motorová loď potápěčů. My jsme chtěli zakotvit co nejblíž pláže, abychom to s výsadkem neměli moc daleko, ale jak se ukázalo, nebylo to úplně přímočaré. Přestože jsme měli být teoreticky ve větrném stínu, v zátoce docela foukalo, a kotvu se nám na první pokus zaseknout nepodařilo. Takže, když jsme ji pak namotávali, šli to zkusit Němci. Ti se také nechytli, takže jsme šli zase my a znova se nechytli. Němci to vzdali a my na třetí pokus konečně zabrali. Naše loď ovšem ve větru vykazovala zajímavou snahu se otočit přídí po větru, přestože jsme měli kotvu spuštěnou ze přídě, a z této dichotomie pak vznikal pravidelný kmitavý pohyb, kdy se příď střídavě otáčela doleva a doprava od větru ve zhruba asi čtvrtkruhové výseči. Po zakotvení posádka vyrazila na břeh a já zůstal na lodi, abych kontroloval situaci, a byl připraven, kdyby se náhodou kotva přece jenom uvolnila. To ovšem ale, jak se ukázalo za chvíli, neměl být náš největší problém.

Když se totiž vrátila posádka z výletu a někteří si šli zaplavat, poslal jsem je také omrknout kotvu, což možná bylo rozumné udělat hned na začátku, ale což, chybami se člověk učí. Náhodná pozorování, která náhodně vybraní jedinci, různými prostředky a v různé hloubce, učinili, však nebyla příliš příznivá. Vypadalo to, že můžeme mít problém kotvu ze skály dostat. Abych se vyhnul blamáži, šel jsem se tam podívat sám, a co jsem viděl, mne nepotěšilo. Plochá část „radlice“ kotevního háku byla zapadená do praskliny ve skále tak, že tam byla utopená i větší část těla kotvy. Takže jsme naplánovali plán B, že pokud to nevytáhneme, zavoláme o pomoc potápěčům vedle. Naštěstí to nakonec nebylo potřeba, protože po pár pokusech jsme ji ven dostali. Držela tam ale fest. A Michal si při tom složil zkoušku hlavního pilota kotevního vrátku.

Pak jsme pokračovali dál v Kornatech, přesně proti větru, a protože foukalo pořád spíš ke třiceti uzlům, jeli jsme na motor. Naštěstí bylo teplo a i vítr sám o sobě byl teplý. Což byla výhoda, protože jsem se mohl svléknout do trenek. Mít na sobě víc oblečení totiž nemělo smysl. Při tomhle způsobu jízdy, totiž vodní tříšť, která se zvedla od přídě, v podstatě v nezměněné výšce přeletěla celou palubu a osprchovala kormidelníka na zádi. A vodní tříšť se zvedala od každé druhé vlny, takže kormidelník tam byl pod pravidelnou vodorovnou sprchou - a ještě k tomu slanou. Což sice, díky teplému větru a slunci, vyloženě nevadilo, ale po čase i tak začalo unavovat.

Na noční kotvení jsme měli vyhlédnutou zátoku v ostrově Malá Lavsa, kde byly bóje, a vypadalo to, jako tradičně, že by zátoka mohla být i dobře chráněná proti větru. To první se potvrdilo, to druhé až tak moc ne, ale ani to nevadilo, aby to pořád vypadalo jako dobré místo, kde přečkat noc. Naneštěstí pro nás si to ale myslely i ostatní lodě v okolí, a tak, když jsme tam k večeru přijeli, byla zátoka plná a na některých bojích byly vyvázané dokonce lodě dvě. Na jedinou volnou bójku, vedle katamaránu, na dolním konci zátoky, kam se nedalo pořádně najet, jsem nejel. Přesto, že mne posádka, povzbuzená předchozími kotveními, přesvědčovala, že to tam krásně zaparkujeme.

Jak to krásně zaparkujeme, jsme si vyzkoušeli o dvě a půl míle výše proti větru, skoro na jižním konci ostrovu Kornat, které bylo na mapě pojmenované Koromačna, a které zahrnovalo jen pár stavení a jedno malé molo. A kotevní bóje před ním. U mola stála loď. Bohužel, podle průvodce bylo kolem mola zhruba dva metry hloubky, což znamenalo tam s naším dvoumetrovým kýlem nejet. To, že tam stála už jiná loď buď znamenalo, že průvodce není aktuální, nebo má druhá loď menší ponor, a nebo si s tím tak hlavu nelámou. A protože to vypadalo, že vítr upadl, jeli jsme na bójku. A po necelé čtvrt hodině na ní i byli. Drobné zdržení způsobilo to, že bójku nešlo vylovit dostatečně vysoko na to, aby se dala navázat zespodu, takže jsme ji nakonec navázali shora, aby ji pak, už z vody, tým žabích mužů ještě zajistil zespodu. Poté, dokud bylo ještě světlo, posádka opět vyrazila na břeh a já opět zůstal na lodi a pozoroval vítr. Ukázalo se, že náhlé oslabení větru, které jsme pozorovali při příjezdu, a které vypadalo jako větrný stín, bylo asi jen skutečně náhlé oslabení větru, protože vítr začal opět sílit. A navíc foukal spíš ke břehu, než podélně s ním, jak měl.

Ať už to byla nějaká anomálie, nebo jen důsledek tvaru ostrova, protože jugo jinak foukalo pořád stejně z jihovýchodu, neměl jsem z toho dobrý pocit, a tak jsem si zapnul znovu anemometr a pozoroval na něm, jak s blížící se nocí vítr sílí a loď se dostává do svého typického kmitavého pohybu. Když se vrátila posádka na loď a venku foukalo pětadvacet uzlů vyhlásil jsem hlídky na noc. Když pak na větroměru naskočilo v nárazu třiatřicet uzlů, tak jsem si řekl, že nemá cenu se zbytečně nervovat a vypnul ho. Hlídky jsem ale drželi. Jediný alarm, který ale v noci všechny probudil, vyvolal jen můj mobil, na kterém jsem si zapnul aplikaci na hlídání driftu na kotvě, a která spustila alarm asi ve tři ráno, ne proto, že bychom driftovali pryč, ale proto, že mi docházela baterie v mobilu. Holt moderní technologie.

Soline

Jugo foukalo už čtvrtý den, aniž by dalo najevo nějaké známky únavy. Předpovědní modely ovšem naznačovaly, že to bude nejspíš den poslední. To nám ovšem hrálo do karet, protože stačilo jen obeplout jižní cíp ostrovu Kornat, opustit tak Kornati, roztáhnout plachty na zaďák a užívat si jízdu plnou parou vpřed s výhledy na ostrovy. Vytáhli jsme dokonce i motýla a namířili si to mezi ostrovy Kornat a Žut na severní konec Žutu, kde to jako už tradičně vypadalo, že by mohla být chráněná zátoka, zrovna vhod, na obědo-odpolední přestávku. Večer bychom pak mohli doplout až na Pašman a další den (v pátek) bychom to do večera do Sukošanu už nějak dodriftovali, i kdyby už vůbec nefoukalo.

Při jízdě na zaďák jsme si ověřili, že naše loď má maximální konstrukční rychlost šest a půl uzle v libovolném větru, protože ani na motýla jsme z ní víc nevymáčkli. A to nemluvím o pokusech předchozích, na zadobočák, bočák a nakonec i čelní vítr. Holt německý inženýrink. Kolega v práci, když jsem mu ukazoval naše křižování proti větru, prohlásil, že to vypadá, jako frigata ze sedmnáctého století, a když jsem to omlouval tím, že to bylo, kromě naší nezkušenosti, také lodí, tak zvážněl a dodal, že netušil, že jsme jeli na plachty v takovém větru na bavárce, protože si doteď myslel, že na bavárkách, pokud vítr přesáhne deset uzlů, tak se plachty automaticky stáhnou a zapne se motor. Nutno podotknout, že sám jezdí na vlastní Firstce, takže musí mít pravdu.

Jirka si ověřil, že největší náklon nemusí být vždy nejlepší, zvlášť když přestane zabírat kormidlo, a loď začne jít do spinoutu - naštěstí to byl jen poryv, takže se pak kormidlo chytlo a dráhu se podařilo od ostrovu odklonit. Polda řezal ostrovy jako zkušený mořský vlk, někdy až moc, a vůbec, posádka šlapala jako hodinky, dokonce i při sundávání plachet, kdy se najednou z jinak poklidné plavby, v mírném větru, stal málem boj o holáč. Jinak ovšem plavba probíhala poklidně až na konec Žutu a do zátoky, která se bohužel zase ukázala jako matoucí, protože žádné krytí proti větru neposkytovala. Oproti průvodci v ní ale byly kotevní bóje, což byla, pro změnu, výhoda. Sice jsem jim napřed nevěřil, ale ostatní mne přesvědčili, že to nic jiného být nemůže, a ať to zkusíme, což se nakonec vyplatilo, protože za chvíli dorazila „studentská regata“ a zátoka byla během půl hodiny plná. Přitom tam těch bójí mohlo být tak patnáct až dvacet.

Takže sice foukalo trochu víc, než by se hodilo na (od)polední relax, ale zase ne o moc, a protože se nakonec objevily i nějaké studentky, nikdo neměl nic proti tomu, abychom na místě zůstali na koupačku a něco k snědku. Dokonce i já jsem se přidal k odpolední pauze a dal si pivo, což jinak dělám během dne jen výjimečně. Výjimku tvoří jen Martini, které jsem ochoten pít kdykoliv, většinou však když nefouká, proti trudomyslnosti. K tomu ovšem zatím nedošlo, takže láhev, kterou jsem si schválně pro tyto případy objednal, se pořád chladila v ledničce.

Je potřeba zmínit, že dovezená jídla, která jsme po večerech ohřívali, byla výborná a drahé polovičky se rozhodně vytáhly. Takže přes den jsme většinou jedli jen nějakou lehkou svačinku, jako například smažená vajíčka se slaninou, salám, klobásy, sýr, zeleninu a ovoce. A pili piva. Přesněji řečeno posádka pila piva. Ještě nikdy jsem nejel na lodi, kde by se vypilo tolik piva, a to ani v La Manchi, kde byli jiní mořští vlci. Nutno ovšem také přiznat, že to nějak výrazně neovlivňovalo výkonnost posádky, takže jsem to považoval za běžný jev, odpovídající jiným kulturním a společenským zvyklostem, kterým není potřeba se nějak znepokojovat.

Po relaxaci a utvrzení se v tom, že lepší už to nebude, a že bychom se měli ještě někam přesunout, jsme nakonec zátoku přece jenom opustili a vyrazili na Pašman, do jiné zátoky, jménem Soline, také s bójemi, která podle průvodce měla být dost populární. Při plavbě jsme pak mohli obdivovat zatopené útesy ve formě malých ostrůvků, které téměř nebyly vidět a ležely přesně v dráze naší plavby. V zátoce se pak ukázalo, že ohledně popularity průvodce nelhal. Nicméně, abychom nehodili flintu do žita ještě před vchodem, souhlasil jsem s tím, zátoku i tak projet. Na začátku to vypadalo, že jedna loď odjíždí, ale pak vyšlo najevo, že si jen mění místo s jinou lodí. Pak se ale na nás štěstí přece jen usmálo. Jedna loď se totiž skutečně rozhodla odjet a my pak bez váhání zaujali její místo. Pokud se dá termínem „bez váhání“ označit moje zoufalá snaha na bójku najet a zoufalá snaha posádky loď k bójce přivázat. Ale aspoň jsme chvíli bavili okolní lodě a tak se zařadili do kaleidoskopu jiných bizarních výjevů, kterých byla zátoka svědkem.

A protože překvapivě ne všichni z posádky chtěli na břeh, využil jsem příležitosti a přidal se k Jirkovi a Poldovi, kteří tam vyrazili s cílem ulovit pár keší. Já nic lovit nechtěl, ale těšil jsem se, že se projdu v borovém lese a uvidím i třeba nějaké zajímavé místo, protože tam se keše většinou, v civilizovaných zemí, dávají. Při a po výsadku se ukázalo, že zátoka byla přece jenom chráněná, a naše loď tak nejančila, jako noc předchozí. Také jsme pak z cesty, která se vinula podél kopce na ostrově, viděli další přijíždějící a po chvíli zase odjíždějící lodě. Některé to nakonec zaparkovaly naproti, na dolním konci. Při cestě za keší jsme potkali i nějaké zoufalce, zjevně z nějaké z těch lodí, kteří hledali restauraci. Přestože jsem jim moc šancí nedával, nakonec možná byli úspěšnější, než my.

První keš jsme sice objevili relativně rychle u kostela v blízké vesničce, ovšem druhá slibovala, kromě ztíženého terénu, i plnohodnotný zážitek. Když jsem viděl zdánlivě neprostupné křoví, navrhl jsem, že počkám na cestě a budu se kochat pohledem na zátoku, zatímco Polda s Jirkou vyrazili neohroženě do hustníků a skalních pěšin. Po asi hodině kochání se zátokou jsem si začal dělat starosti, protože keš měla být asi tři sta metrů od cesty ve svahu, ale po krátkém telefonátu se ukázalo, že se nic neděje, jen hledání pokračuje. Po další čtvrt hodině pak oba dorazili s tím, že nejen že nenašli keš, ale že nenašli ani údajnou unikátní jeskyni, ve které měla být. Kačer holt těžký život má. Pořád jsme ale měli padesátiprocentní úspěšnost.

Finále

V pátek, poslední den naší plavby, už podle předpovědi nemělo foukat, a také nefoukalo. Zkusili jsme sice chvíli jet na plachty, ale byla to jízda akorát tak vhodná na to, abychom konečně otevřeli Martini a zavzpomínali na jugo, které nás provázelo předchozí čtyři dny. Kromě toho, že jsme přišli o vítr, nás ovšem čekala ještě jedna nepříjemná věc. Bylo potřeba někde nabrat naftu. A v podstatě jsme měli jen dvě možnosti. Buď se stavit po cestě v Biogradu, nebo dojet až do Sukošanu a natankovat tam. Problém v Sukošanu je, že tam je vždycky velká fronta, protože tam tankují ti, co se vrací do maríny z týdenního turnusu a protože Sukošan je největší marína v Chorvatsku, je jich hodně. V Biogradu to nemusí být o moc lepší, ale aspoň si to tam člověk může zkusit vyřídit v předstihu, a pak třeba ještě zaplachtit, nebo se vykoupat a nestresovat se až do maríny.

V Biogradu je u pumpy malý bazén, kde je místo na dvě lodě za sebou, ale protože tam bylo málo místa na najíždění, tak ne všechny lodě tam najížděly po dvou, a moc to neodsýpalo. Takže se vytvořila pěkná fronta, která trčela dovnitř kanálu. A protože pořád trochu foukalo, bylo potřeba ty lodě ve frontě aktivně udržovat. Což sice není velký problém (když nefouká moc), ale i tak je to trochu unavující, takže když jsme se konečně dostali na řadu, už jsem nebyl schopen vyhodnotit správně situaci a podlehl jsem doporučení posádky, abych tam najel. Přesněji řečeno doporučení poloviny posádky, protože druhá polovina vyrazila do Biogradu na keše s ujištěním, že než se dostaneme na řadu, tak budou určitě zpátky. No, zpátky byl Polda, který došel na pumpu pěšky po břehu, zatímco Jirka pádloval na člunu k lodi ve chvíli, kdy jsem najížděl ke stání.

Původní předpoklad, že se vejdeme podélně za loď, která tam už stála (mimochodem ne moc dobře, protože stála přesně uprostřed), se ovšem nepotvrdil, a tak nám půl lodě „čouhalo“ ven z bazénu, a navíc ještě šikmo od břehu. Prostě jsme tam stáli jako balíci a pumpař, když to viděl, tak rezignoval úplně a nechal nás, ať si s tím poradíme sami. Což se nám podařilo až po celkem dlouhé chvíli, v momentě, kdy loď před námi dotankovala, a my se mohli posunout na její místo. Tohle přistání na pumpě bylo krásným příkladem toho, co všechno se dá udělat špatně, a jen díky tomu, že v zásadě o nic nešlo a nefoukalo zase tolik, se nic nestalo. Stud mne ovšem pronásleduje dodnes.

Po stání a patálii na pumpě a otázce, co s načatým odpolednem, když už nebude foukat, jsme se shodli na tom, že nejlepší bude, ještě někde po cestě zakotvit, dát koupačku a odpolední siestu. Místo na kotvení jsme našli celkem rychle, a na několikátý pokus se nám pak podařilo i zakotvit. Přesněji řečeno mně, protože posádka by tam zakotvila už dávno, ale mně se pořád něco nezdálo. Buď jsme blbě stáli, nebo nedržela kotva, nebo obojí. Možná to byl reflex na tu pumpu. Nakonec jsme sice pořád blbě stáli, ale aspoň kotva držela. Po koupání, svačině a siestě nás pak čekal už jen poslední úsek do maríny, a protože už skoro nefoukalo, a také se už připozdívalo, sbalili jsme plachty a vyrazili plnou parou vpřed, tedy zpět, domů. Zadostiučiněním pak pro nás bylo proplutí kolem fronty na pumpě, byť ovšem je potřeba přiznat, že v Sukošanu mohou tankovat až čtyři lodě současně, a odsýpá to tak podstatně rychleji. To náš ovšem nemuselo trápit.

Přistání v maríně, ještě za světla se podařilo tak, že mne to samého překvapilo, a pak už nezbylo jen vychutnat pomalu přicházející noc a nechat doznít zážitky dnů předchozích. Martini sice už nebylo, ale Jirka odněkud vytáhl láhev vermutu a namíchal nám valašský cloumák, který se sestával z pětapadesátiprocentní domácí slivovice doplněné vermutem. Valaši to pijí v poměru dva ku jedné ve prospěch vermutu, já to pil tak pět ku jedné, ale i tak jsem potom měl nezvyklý pocit lehkosti, a myšlenka, že bychom se klidně s tou lodí, co stála hned vedle nás, mohli sblížit, se zdála poměrně reálná. Naštěstí pak ale přišla večeře a k žádnému incidentu nedošlo.

Druhý den ráno jsme loď vrátili, a protože jsme ji k žádné újmě nepřivedli, a stejně tak ani posádku, mohl jsem akci oficiálně prohlásit za úspěšnou a zároveň si konečně oddechnout. Kromě toho, že jsem měl za sebou první kapitánskou plavbu, tak jsem také zažil první jugo, první mořskou nemoc v posádce, první ztracené kšiltovky (a další věci), první plavbu, kde jsme lovili keše, první plavbu, kde na palubě byla televize a mikrovlnka, první plavbu s bow thrustem, první plavbu, kde posádka povstala z nuly na úroveň užitečných lodníků, první plavbu, kde jsme spotřebovali všechnu vodu v nádržích a předávali loď úplně prázdnou, první plavbu, kdy jsme loď neumývali, a první plavbu, kde nám na palubě fungovaly všechny budíky. Všechno je, zdá se, jednou poprvé.

Dohromady jsme upluli asi 165 NM, což vzhledem k delším a pravidelným zastávkám je slušný výkon, a ztratili přitom dvě kšiltovky, jeden ručník a jedny plavky.

Hoši mě pak hodili ještě autem do Zadaru na autobusové nádraží, aby pak sami pokračovali do Brna. Já si na nádraží dal kufr do úschovny a vyrazil do magických uliček Starého Města Zadaru, protože letadlo mi letělo až v devět večer. To už je ale jiný příběh.

Fotky: Jirka (1, 3, 7), Pepan (2, 4, 5, 17), Michal (6, 8-15), Polda (16)

Pařížanem v La Manche

Kdo sleduje můj blog, tak si patrně už všiml, že se čas od času vypravím s přáteli na Jadran, jen tak si zaplachtit a odpočinout. Přestože posledně to byla dost povedená akce, začínal jsem mít pocit, že by to chtělo si trochu rozšířit jachtařský rozhled, aneb, jak prohlásil jeden můj známý, zkušený jachtař, jadranský rybník mi začal být příliš těsný a francouzské pobřeží Atlantiku se k jeho rozšíření doslova nabízelo. Nejenom tím, že ho mám téměř „za humny“ (400 km do Saint-Malo a to nemluvě o Normandii), ale i tím, že jachting má ve Francii tradici a nakonec i tím, že podmínky větrné, navigační i námořní, které skýtá bretaňské pobřeží, případně lamanšský kanál, rozhodně obzor rozšířit mohou.

La Manche

Odliv v Saint-Malo

Lamanšský průliv, nebo také kanál, ve francouzštině označovaný prostě La Manche a v angličtině jako Anglický kanál (English Channel), je hodný svého jména. Tvarem totiž skutečně připomíná rukáv (francouzsky la manche), který se zužuje k severnímu normandskému pobřeží a v nejužším místě mezi anglickým Doverem a francouzským Calais má pouhých 34 kilometrů. Nerovnoměrné dno a trychtýřovitý tvar obklopující pevniny v něm vytvářejí jachtařské podmínky, které nemají jinak v evropských mořích obdoby.

Díky různým hloubkám je možné, při správném větru, potkat až desetimetrové vlny, a díky tvaru pobřeží, při přílivu a při odlivu tečou v kanálu poměrně silné proudy. Mimochodem, Saint-Malo patří k místům s největším rozdílem hladin mezi přílivem a odlivem, který v případně maximálního přílivu, který nastává, když je Slunce, Měsíc a Země v zákrytu, může dosáhnout až třináct metrů, a je to právě důsledek tvaru pobřeží a jeho orientace vůči Atlantickému oceánu. Když jsem poprvé viděl přístav v Saint-Malo, byl zrovna odliv, říkal jsem si, proč jsou lávky, které vedou ze břehu na plovoucí mola, u kterých kotví lodě, tak krkolomně šikmo dolů. Po pár hodinách, kdy se téměř vyrovnaly, mi to příliv vysvětlil. Plovoucí mola v přístavech v přílivových vodách jsou normálně „navlečená“ na kůly (v Saint-Malo to byly spíš betonové sloupy), po kterých s přílivem a odlivem volně kloužou. Výhodou je možnost kotvení, bez nutnosti převazování lodi, nevýhodou složitější konstrukce kotviště a potřeba dostatečně dlouhých lávek na spojení s pevninou. Minimálně tam, kde rozdíl může být významný.

Příliv v Saint-Malo

I tohle by ale nestačilo, protože při odlivu by všechna voda klidně mohla odtéct a lodě by zůstaly na suchu. Aby se to nestalo, má přístav v Saint-Malo umělou hráz (práh), která zadržuje vodu při odlivu a zajišťuje, že i při maximálním odlivu, voda v přístavu zůstane. U vjezdu, respektive výjezdu, je pak velká tabule, na které svítí aktuální hloubka vody nad prahem. Důsledek je ten, že ve chvíli, kdy voda opadne natolik, že nad prahem už není dostatečná hloubka, případně hladina okolní vody klesne pod práh, do přístavu, ani z něj, se nikdo nedostane. Což spolu s proudy představuje další oříšek pro plánování trasy. Nejenom totiž dojet do cíle, ale dojet tam ve správný čas, je důležité.

A protože přílivová maxima nastávají na různých místech různě, jsou na to všechno mohutné tabulky, podle kterých si každý jachtař může spočítat, kdy, kde, kolik vody bude, a jestli se tam dostane nebo ne. Přístavy, které jsme navštívili my, a které měly kotviště v „bazénu“, většinou umožňovaly bezpečné vplutí hodinu až tři na každou stranu kolem maxima, podle ponoru lodi. Příliv přitom nastává jednou za dvanáct hodin, takže, když to neklapne, tak si člověk klidně může těch osm hodin počkat. Ne všude ovšem byla takto sofistikovaná kotviště. Někde se dalo kotvit na bójce a jen bylo potřeba dávat pozor, aby se člověk neprobudil ráno na souši. Což by teoreticky s naší lodí, co jsme měli, nemusel být problém, protože měla zasouvací kýl i kormidlo a měla by to ustát. Neměli jsme ovšem příležitost to vyzkoušet.

Jiný způsob kotvení

Díky silným proudům se navíc může stát, že „po několikahodinové plavbě na východ“, přistane dotyčný zoufalec několik mil západně, takže je potřeba s tím také počítat, hlavně vzhledem k předpokládaným větrům a případně i vlnám. No a nakonec, jak to s počasím na moři bývá, všechno se může lehce zvrtnout a silný vítr může překvapit. Do těchto podmínek jsem se tedy rozhodl se vydat, když mi došla emailem nabídka na „sportovní plavbu v Bretani“ pořádanou českou charterovkou. Počítal jsem, že ostatní, kteří se tam přihlásili, budou na tom podobně jako já, takže, ač jsem nikoho před plavbou neznal, mohl bych si s nimi rozumět. Zásadní ovšem bylo, že plavba měla být pod dohledem zkušeného kapitána.

Přípravy

Holínky do nepohody

Celou akci jsem pojal také jako zdůvodnění si konečně pořídit jachtařskou výstroj, protože jsem si byl jist, že ve dvanáctistupňovém moři, a případně i větru, mi už tričko s krátkým rukávem a šortky, klasická to výbava do Chorvatska, stačit nebudou. Když jsem poprvé uviděl holínky, které jsem si objednal přes internet na doporučení charterovky i jednoho kolegy z posádky, tak jsem sice trochu znejistěl, protože vypadaly spíš jako něco do továrny na biologické zbraně, než na loď, ale jak jsem se pak dočetl na nějakém fóru, když je mohou používat lovci velryb v grónském moři, případně posádky obeplouvající Mys Horn, budou ideální pro jarní anglické počasí v „kanálu“.

Do Saint-Malo jsem nakonec dorazil autem, což, hlavně díky kvalitním francouzským dálnicím, byla víceméně pohoda. Také díky tomu, že bylo krásné počasí, slunce a čistá obloha, a mohl jsem se po cestě kochat. Navíc to vypadalo, že by nás stejné počasí mohlo provázet i několik dní na moři. Protože ale podle předpovědi měl foukat v noci silný vítr, kapitán usoudil, že by bylo příliš riskantní vyjíždět na noc (přílivová maxima vhodná k vyplutí byla kolem osmé večer a osmé ráno), s lodí a posádkou, kteří se navzájem neznají a odložil vyplutí až na druhý den ráno. Což v zásadě znamenalo, že jsme měli volné odpoledne a večer. Zajeli jsme se tedy podívat na blízký Mont Saint-Michel, kde jsem to už důvěrně znal z loňska.

Ve srovnání s loňským prosincem tam bylo asi tak padesátkrát víc lidí, dočasná cesta už byla zbouraná a kolem ostrova pořád nebyla voda (byť tam na jednom plakátu vyhrožovali, že přijde). Kromě turistů-návštěvníků, se tam také pohybovalo dost turistů-bahňáků, kteří místo na Mont Saint-Michel směřovali přes bahnitá pole na malé ostrůvky všude okolo (a poté co jich dosáhli, se zase vraceli). Někteří šli dokonce i v botách, byť to nemělo žádnou výhodu. Vida ty co uklouzli a spadli, měl jsem pocit, že i jít oblečený možná nebylo zvlášť užitečné. Každopádně, postižení pak stáli frontu na wapku, kterou nějaký chlapík v podhradí umýval traktor, aby se osprchovali.

Mont-Saint-Michel

Na zpáteční cestě do přístavu jsem pak při společném nákupu potravin využil svých znalostí místních reálií a zabránil nehodám typu nákup odtučněného jogurtu, nebo odtučněného slaného másla. Koupi plastického plátkovaného sýru „holandského typu“ jsem ovšem nezabránil. Je však potřeba zmínit, že Carrefour, kde jsme nakupovali, patřil k menším a hůř zásobeným, kde neměli ani plnotučný jogurt. A v některých případech jsem i já musel přiznat nedostatečné znalosti. Například, zda bude lepší mouka typu 45 nebo 55. Ano, kupovali jsme přes deset kilo mouky, ze které kapitán slíbil na lodi péci chléb. Na druhou stranu se mi podařilo přesvědčit ostatní, že budeme potřebovat dva litry vody na osobu a den, což dávalo ovšem gigantických sto osmdesát litrů vody na plavbu a stalo se minimálně logistickým oříškem. Nutno přiznat, že z různých důvodů jsme nespotřebovali možná ani polovinu.

Večer jsme pak zašli na večeři a bez průtahů ulehli, abychom byli připraveni na časné ranní vyplutí. Před námi byla první přeplavba, sto osmdesát mil dlouhá, na ostrovy Scilly v jihozápadním cípu britských ostrovů a přestože předpověď byla luxusní, nechtěli jsme nic ponechat náhodě.

Posádka

Rozdáme si to?

Už z Prahy spolu dojeli Tomáš a Bedřich, nerozlučná dvojka, která se nebojí ničeho. Naši pozornost si získali hlavně historkou o tom, jak v Chorvatsku na regatě potopili loď, když trefili ostrov. Tomáš navíc potvrdil teorii, že pokud je na lodi někdo jménem Tomáš, je pravděpodobné, že má s sebou kompletní vercajk a to jak klasický, tak elektronický. S nimi dorazil z Prahy Jiří, který poté, co dvacet let vozil v Chorvatsku na lodi kamarády, se rozhodl, podobně jako já, si rozšířit obzor ve vodách Atlantiku. Posádku druhého auta pak tvořil Luděk, který dostal účast na plavbě jako dárek k narozeninám od své jachtařsky pozitivní rodiny a protože pocházel z drsného severomoravského podhůří, cítil se v kanále jako doma. S ním přijel Martin, který si řekl, když zabezpečil materiálně sebe i rodinu, že by mohl přestat dělat věci, které dělat nechce a místo toho se věnovat třeba jachtingu, a který už byl loni na podobné přeplavbě kolem Irska (nicméně podobnost to byla zcela zdánlivá, protože tahle naše přeplavba byla proti té jejich procházka růžovou zahradou).

V autě s sebou přivezli kapitána Pavla, mořského vlka, který strávil většinu života na moři a který, kromě toho, že poznal změnu kurzu, případně větru, jen z chování lodě, aniž by vylezl z kajuty, tak pekl skvělý chleba, a benjamínka Davida, který ač nejmladší, měl největší nadšení pro věc a také největší odolnost proti zimě. Mimochodem, nebýt jeho, byl bych benjamínkem na lodi já, což by pro mne byla zcela nová zkušenost, neb většinou jsem zvyklý spíš na opak. Dále pak po vlastní ose dorazil Viktor, který, podobně jako Martin, měl už za sebou jednu sportovní přeplavbu loni, a patrně se mu to loni tak líbilo, že si to letos chtěl zopakovat. Zvlášť mě zaujalo jeho vyprávění, jak se potápěli do dvanáctistupňové vody bez neoprénu, aby odřezali sítě, co se jim namotaly na vrtuli. Se svými pár plavbami v Chorvatsku, jedním kurzem a jednou regatou, jsem byl v podstatě benjamínek také.

„Plechovka“

Nedílnou součástí výpravy je také loď, v našem případě to byla čtyřicet tři stop dlouhá (čtrnáct metrů) plechová veteránka jménem Mayuko, s francouzskou registrací, která měla na zádi vyvěšenou dinghu, což by normálně byla výhoda, protože se tím dost uvolní paluba, jenže v našem případě byl vlastník patrně lanový maniak, takže jsme měli před hlavním stěžněm navázané křížem přes palubu brzdné lano na hlavní ráhno, a pak okolo další lana, včetně náhradní takeláže, což činilo celou část nepřehlednou a v zásadě neprůchozí. Na druhou stranu je potřeba ocenit klasickou hlavní plachtu, která se vytahuje na stěžeň (a refuje dolů) a která nám výborně posloužila. Gena (kosatka) už v tak dobré formě nebyla, ale i ta se nakonec osvědčila.

Technická poznámka: V následujícím textu budu používat námořní jednotky pro rychlost - uzly - a pro délku - námořní míle - (zkráceně jen míle). Námořní míle je 1,852 kilometru a jeden uzel je rychlost odpovídající jedné námořní míli za hodinu. Pro jednoduchost však stačí používat koeficient 2. Takže deset mil je zhruba dvacet kilometrů a šest uzlů odpovídá zhruba dvanácti kilometrům za hodinu. Sto osmdesáti-mílová přeplavba odpovídá tedy zhruba tři sta šedesáti kilometrům a to byl přesně první úsek, který nás čekal.

Vyplutí

Plnou parou vzad

Vyplouváme časně z rána za vymeteného nebe a se sluncem nad hlavou, kurs západo-severo-západ. Podle předpovědi to vypadá, že bude foukat stálý severovýchodní vítr, pro nás tedy optimální podmínky. Při výjezdu z přístavu je v kokpitu narváno, tak využívám volné chvíle v kajutě k převlečení do jachtařského, a když se vrátím na palubu, dozvídám se, že se už podařilo kolegům zahodit kliku. Máme sice ještě jednu, ale ta je bez západky a tím spíš náchylná na ztrátu. Klika je základní nástroj jachtaře (pokud tedy jede na plachty), protože pomocí ní plachty dotahuje. Bez kliky je to jako jet bez ruky a její ztráta je pech. Aspoň to bude větší adrenalin.

V mezičase, na volném moři se rozfouká příznivý a stálý zadobočák o síle dvacet až pětadvacet uzlů, který nás žene závratnou rychlostí, které sami nevěříme. GPSka nás ale přesvědčuje, že loď jede kolem deseti uzlů. Tímhle tempem dojedeme na Scilly někdy po půlnoci! Metrové až dvoumetrové vlny, ženoucí se zezadu, lodí jen tak lehce pohupují a na nějaký boj o holáč to rozhodně nevypadá. Posádka, která není ve službě, se věnuje četbě, přípravě jidla, jídlu samotnému a konzumaci různých nápojů, často alkoholických. Až na mne. Já dostanu mořskou nemoc, jako vystřiženou z jachtařských příruček a tudíž mám jiné starosti. Je fakt, že mne to trochu překvapilo, protože jsem do té doby mořskou nemoc neměl (byť jsem se už párkrát cítil „divně“), tady ovšem nejsou pochyby. Jestli to je frekvence vln, nebo jejich orientace, nebo něco jiného, nebo nic zvláštního, nevím. Každopádně chce se mi zvracet. Ostatní jsou v pohodě, až na Viktora, který údajně také není ve své kůži, ale vlastně to nemohu potvrdit, protože jsem ho v podstatě v inkriminované době skoro neviděl.

Nahoru, nebo dolů?

Mám s sebou pro strýčka příhodu zázvorové tablety a tak se rozhodnu je využít. Normálně je sice nevozím, ale tady jsem si řekl, že neponechám nic náhodě a tak stejně, jako jsem si vzal náplast, kdyby se náhodou někdo řízl, vzal jsem s sebou tablety, kdyby se náhodou někomu udělalo špatně. Takže beru dvě podle návodu, zapíjím velkou sklenicí vody a účinek je bezprostřední. Obratem je vyzvracím. Postupně pak přidám ještě snídani, později i večeři z předchozího dne a když už jsem totálně vyprázdněn, najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku, všechny příznaky nevolnosti pominou a cítím se skvěle. Tenhle stav bohužel trvá jen pár minut a pak, přestože už není z čeho, je mi zase špatně. Různých svačinek a popíjení se proto neúčastním a místo toho zkoumám, jak nejlépe nevolnosti čelit. Například jít do kajuty není dobrý nápad. Nesoulad pocitů pohybu, s tím, co člověk vidí (tedy přesněji nevidí, když je zavřený v kajutě), vede ihned k nevolnosti a v extrému až k potřebě zvracet.

Pobývání na palubě naopak dovoluje mysl trochu stabilizovat a stav zlepšuje. Co také funguje je si v kajutě lehnout a zavřít oči. Když člověk nevidí, co nevidí, tak pohyby lodi nevadí. Problém je trochu v tom, kam si lehnout. Protože jsem dojel na sraz poslední, což je klasický paradox - kdo to má nejblíž, přijde poslední - zůstaly pro mne na výběr dvě možnosti, kam se ubytovat. Mohl jsem si přilehnout do kajuty k Viktorovi s Jirkou, kde bylo údajně podle lodního manuálu třetí lůžko, nicméně vida, že se tam tak tak vejdou oni dva, měl jsem odůvodněné pochybnosti, že bych se na vyvýšenou římsu, odhadem tak půl metru širokou a  metr sedmdesát dlouhou, vešel. Druhá možnost byla v salónu. Ta by byla v pohodě na rekreační plavbě, ale při plavbě non-stop, kdy posádka jede na směny, se nedá přes den v salónu ležet na sedačce, natož spát. Nehledě na to, že pokud je loď nakloněná na „špatnou stranu“ (což byl případ druhé přeplavby), nedá se na sedačce ležet čistě z fyzikálních důvodů - člověk se na ní neudrží. Tohle byly trochu limitující podmínky. Na druhou stranu si nemohu na spaní v salónu stěžovat (pokud to šlo) a také musím pochválit posádku, která moji potřebu spát maximálně respektovala.

Konečně pevnina

Takže jsem mezi službami tak nějak polehával, posedával v salónu, případně byl na palubě. Služby jsme měli rozděleny po dvojicích tak, aby spolu pokud možno nebyli lidé, kteří spolu spali v kajutě (což se téměř povedlo). Protože kapitán služby nedržel, bylo na to osm lidí s tím, že se dvojice překrývaly a stejní lidé spolu sloužili hodinu. Probíhalo to následovně: jeden člověk byl hodinu u kormidla a druhý z dvojice mu dělal pomocníka. Po hodině, ten, co byl u kormidla, šel spát, se bavit, nebo prostě po svých, ten, co dělal pomocníka, přešel ke kormidlu a nový člověk nastoupil na místo pomocníka. Tímto systémem na každého vyšla šestihodinová pauza mezi službami, což bylo tak akorát, aby se člověk trochu vyspal (pokud to bylo v noci), nebo aby to zase nebylo příliš dlouho, pokud to bylo ve dne. Systém mi přišel ve své jednoduchosti téměř dokonalý, takže uvažuji o tom, že ho vyzkouším zavést i na svých ostatních plavbách.

St. Mary's (Isles of Scilly)

Parkování před domem

Abych se ale vrátil k plavbě. Loď jela jako z praku zhruba do půl páté odpoledne, kdy vítr zeslábl, proud se otočil a naše rychlost citelně klesla. Přes noc pak moc nefoukalo, takže původní optimistický odhad příjezdu se nenaplnil. Během noci se jinak nic zvláštního nestalo, kromě toho, že jsem za své služby kolem třetí ráno zažil nádhernou noční oblohu posetou hvězdami, zážitek z níž rušil akorát Luděk, který se domáhal dotažení lan, aby loď přestala vrzat, neboť ho to prý rušilo při spaní. Ukázali jsme mu názorně s Bedřichem, že nevržou lana, ale kormidlo a zklamaného ho poslali zpátky do kajuty. Druhý den pak situaci vyřešil Jiří tím, že nalil do kormidla panenský olivový olej. Druhá varianta byl motorový a to se nám zdálo horší. Od té doby spal Luděk jako mimino, ale ostatní přemýšleli, jak ho promazat, protože přitom chrápal jako dřevorubec.

Do přístavu na ostrově Saint Mary's v souostroví Scilly připlouváme druhý den po čtvrté odpoledne. Kotvíme v přístavu na bójce, což znamená, že se sice nemusíme omezovat přílivem, nebo odlivem, ale na druhou stranu, na výsadek na břeh budeme muset použít dinghu. Tu sice máme i s motorem, ale jak se později ukazuje, jde spíše o člun symbolický.

Není nad večerní procházku po pláži

Jednak do něj, jako tradičně, teče, druhak, při sebemenší vlnce je téměř jisté, že posádka sedící na okraji se smočí, protože ponor člunu je kritický při zatížení byť jen třemi osobami. Po výsadku nejdu s ostatními na fish and chips, ale vydávám se na průzkumnou procházku po blízkých kopcích. Slunečný vlahý večer k tomu vyloženě vybízí. Po cestě potkávám zajímavou „samoobsluhu“, která vypadá jako malá budka, která má přihrádky na zboží a kasičku na peníze. U každé přihrádky je napsáno, kolik zboží v ní stojí, a pokud ho člověk chce koupit, prostě si ho vezme a do kasičky vhodí patřičný obnos. Výhodou zjevně je, že nepotřebuje prodavače, jen je potřeba zboží ráno doplnit. To, že tahle naivní jednoduchost může fungovat, přičítám odlehlosti místa a vyspělosti místní komunity. Všude, kde jsem zvyklý se normálně pohybovat, by kasičku brzo někdo ukradl.

Pevná země pod nohama a klidná voda vedou k tomu, že se také mohu po nějaké době najíst. Ne že by mi vadilo nejíst, stejně jsem potřeboval zhubnout, ale po 33hodinové plavbě člověku přece jenom vytráví a navíc, je potřeba do sebe dostat i tekutiny (což mi dělalo větší starosti). Druhý den dopoledne, posádka, kromě mě a kapitána, vyráží na kochací okružní plavbu po místních pamětihodnostech, z nichž největším hitem jsou tuleni a papuchálky. Protože jsem tuleně už viděl, a přesvědčil se, že to stačí v životě jednou, využívám nepřítomnosti ostatních k průzkumu lodě. Při něm nacházím další kliku (dokonce s pojistkou) a také ověřuji, že nefunguje ani jedna pumpa zbytkové vody. Což jen rozšiřuje seznam věcí, které na lodi nefungují. Že nefunguje rychloměr vůči vodě považuji tak nějak už skoro za tradici (u charterových lodí), že nefunguje ukazatel větru mě mrzí víc. Kapitán sice zastává názor, že se musíme naučit plachtit bez pomůcek, takže sílu a směr větru odečteme z vln, tváře, případně vlajky, ale mně, jako začátečníkovy, by se nějaký instrument, převádějící subjektivní pocit na objektivní údaj, hodil.

Dále máme asi pětistupňovou vůli v kormidle a hned první den přestal fungovat autopilot a to přitom na ten zadobočák nemusel skoro nic dělat. Klasický magnetický kompas u kormidla má zjevně odchylku od kompasu, který signalizuje GPSka, a jiný digitální kompas ani ukazatel kursu se nedá na budíky v kokpitu zapnout. V podstatě jediný budík v kokpitu, který, zdá se, funguje, je hloubkoměr. Odchylku kompasu se nám do konce plavby nepodařilo přesně určit. Navíc má (kompas u kormidla) zpoždění, takže se podle něj také nedá jet nějak pohodlně. V noci se jede dobře podle hvězd, nebo majáků, pokud jsou vidět, ale ve dne, když člověk kolem sebe vidí jen moře a případně slunce, udržet ve vlnách čistý kurs je trochu výzva. Na druhou stranu funguje pořád plotter (GPSka s mapou) a dokonce máme na lodi AIS, takže víme o cizích lodích často dříve, než je vidíme.

Jdou po nás

AIS je užitečná věc, něco jako odpovídač v letadle, která vysílá identifikátor lodi, její polohu, rychlost a další doprovodné údaje jako délku, výtlak a případně i směr a cíl plavby. Tedy, tohle vysílá o vlastní lodi a současně přijímá podobné informace od ostatních lodí v dosahu. Ty pak kreslí na plotteru do mapy a dokonce dokáže předvídat kolizní kurs a vyvolat poplach, pokud by kolize hrozila. Je ovšem fakt, že AIS je povinný až od určité velikosti lodě, a takovou loď je za normálních podmínek dost těžké přehlédnout. V mlze nebo za jinak stížené viditelnosti ovšem může být dost dobrým pomocníkem, zvláště když se člověk plaví v lamanšském průlivu, který patří mezi místa s nejfrekventovanější námořní dopravou na světě.

Lizard Point (Cornwall)

Dáme jim raději přednost

Po návratu posádky plánujeme další přeplavbu, jejíž cíl je ovšem nejasný. Původní myšlenka, že se po cestě zastavíme na anglické variantě Mont Saint-Michel, bere za své, když vyjde najevo, že kvůli přílivu bychom museli parkovat v blízkém Penzanc buď ve čtyři ráno, nebo ve čtyři odpoledne, a ani jedno z toho se nedá nějak moc dobře skloubit se zbytkem cesty. Také není jisté, zda předpovídané povětrnostní podmínky se potvrdí, takže nakonec se rozhodneme, že pojedeme celou noc a podle toho, jak to bude vypadat ráno se buď zastavíme ve Falmouthu, nebo pojedeme dál na Plymouth, kam se nás Martin snaží nalákat na ponorky, než se ukáže, že tam žádné ponorky nejsou.

To, co den a noc předtím foukalo jako optimální zadobočák, je nyní ovšem téměř přesný protivítr. Navíc trochu přifukuje, takže ještě více zmenšíme plachty a vyrážíme na další (noční) přeplavbu. Posádka už funguje jako hodinky a nic nás nemůže zastavit. Při zpětné analýze trasy dokonce zjišťuji, že před jedenáctou večer, ve vzdálenosti necelých dvou mil, míjíme unikátní maják na Wolf Rock, což je lávová vyvřelina v moři asi osm mil jihozápadně od jihozápadního cípu Cornwallu. Na majáku je nahoře přistávací plocha pro vrtulníky - údajně první na světě. Škoda, že mi to při plavbě nějak ušlo. Možná jsem už spal. Když jsem pak v noci, někdy kolem čtvrté přebíral službu, opět pod úžasnou hvězdnou oblohou, vypadalo to, že jedeme spíš zpět do Francie. Druhá věc, která mi nešla na rozum, zatímco normálně na obrat „padne“ tak sto, až sto dvacet stupňů, naše obraty vypadaly spíš na sto padesát až sto šedesát. Jestli to bylo silným větrem, vlnami, nebo nezkušeností posádky jedoucí v noci, těžko říct. Důsledek ovšem byl, že naše výsledná rychlost proti větru byla zanedbatelná.

Jako navigační bod dobře fungoval maják na Lizard Point, který jsem měl přímo před očima a který se mi svým třísekundovým zábleskem vryl do paměti jako nic jiného před ním, nebo po něm. Přestože to vypadalo, že ho během služby „dám“, tedy nastoupám nad něj, nedal jsem ho ani já, ani několik dalších zoufalců, co šli po mně. A nedali jsme ho ani po druhém obratu. Paradoxně to vypadalo, že spíš doplujeme zpět na Mount Saint Michael, než se nám podaří obeplout Lizard. K ránu také přifouklo, vítr v nárazech dosahoval až třicet pět uzlů a vlny výjimečně měly až ke třem metrům. Za těchto podmínek už začalo být obtížné na lodi dělat běžné věci, např. jít na záchod, dívat se na filmy, číst si, sedět a nebo ležet. Béďa, který sdílel s Tomem kajutu na přídi, si stěžoval, že ho intermitentní levitace, ve které se ocital při přejezdu vln, ruší při spánku. Já bych naopak spát mohl, protože moje sedačka, na které jsem spal, byla blízko středu lodi, který prudkými změnami náklonu v předozadním směru trpěl nejméně, bohužel ale, jak se střídal boční náklon, podle toho jak jsme křižovali, musel bych se přivázat abych nevypadl.

Falmouth

Taky plechovka

Maják na Lizard Pointu jsme nakonec nastoupali až někdy po desáté dopoledne a pak to trvalo ještě šest hodin dostat se do Falmouthu, kde naštěstí nezáleželo na přílivu a mohli jsme přistát kdykoliv. Navíc tam měli vyhřáté sprchy, což po čtyřech dnech a dvou nočních plavbách ocenili všichni. Ze St. Mary's jsme najeli sto třicet mil, na trase, která napřímo (kdyby to jela například motorová loď) měla zhruba šedesát. Proto poté, co jsme se zcivilizovali, jsme se dohodli, že pokud se povětrnostní podmínky nezmění, nebudeme už dál pokračovat podél anglického pobřeží na severovýchod na Plymouth, ale pojedeme dolů na jih, nebo jihovýchod a to buď rovnou do Francie nebo na Channel Islands, tedy Guernsey a Jersey.

Budeme v dobré společnosti

Marina ve Falmouthu je prťavá, a když jsme tam přijeli, bylo tam jediné volné místo. Tomáš proto pro jistotu ještě někam volal, aby se ujistil, že tam můžeme, ale odpověď byla veskrze anglická. Prý, co si najdeme, bude naše. Když pak za námi dorazil chlapík z maríny, aby nás přátelsky přivítal, a dozvěděl se, že jedem ze Scilly, tak jen prohodil, že slyšel, že to bylo v noci kolem Lizardu docela zábavné. To tedy rozhodně bylo. A to nemluvě o tankeru, zaparkovaném kousek před Falmouthem, který jsme objížděli skoro dvě hodiny, nebo o bójích se sítěmi, které v třímetrových vlnách nebyly skoro vidět. Kromě vytápěných sprch jsme v marině mohli také obdivovat krásné lodě - dva parníky a jednou dlouhou plachetnici - které tam renovovali, nebo dokončovali. Pro mne navíc zůstane upomínka i na to, že jsem ve sprchách nechal svoje oblíbené digitálky (které nosím jen k výjimečným příležitostem) a ke kterým jsem po patnácti letech měl osobitý vztah. Sice jsem je pak zkoušel najít, i se dotázal v kanceláři, ale hodinky se nenašly. Tak jsem si je po návratu domů, na Amazonu, za dvanáct babek, pro velký úspěch, koupil znovu. Sice už nebyly „made in Japan“, ale „made in China“ a při osvětlení na ně bylo hůř vidět, ale pokrok člověk holt nezastaví.

Tady to žije

Falmouth je malé městečko, které na mě udělalo dojem svým klidem. Po společné večeři v blízké indické restauraci, kdy ale ještě bylo světlo, jsem se procházel po ulicích a nasával ticho rezidenčních čtvrtí, pohodu lidí sedících před domem a užívajících si teplého večera a obecně všeho, co se pohybovalo pomalu, případně vůbec. Včetně vzduchu. Po čtyřiadvaceti hodinách skučícího větru a na lodi, která s sebou házela jako splašená kráva, to byla příjemná změna. To, že byl teplý večer jsem usoudil pak podle toho, že jsem potkával hochy v tričkách s krátkým rukávem a šortkách, případně děvčata v krátkých sukních, zatímco sám jsem se městem potloukal v kulichu a softshelce zapnuté až ke krku, takže bylo zřejmé, že jsem cizinec. Zajímavé bylo, že jsem potkával zásadně skupinky děvčat, které směřovaly zjevně do kulturního centra, což byla křižovatka na pobřeží a z ní vedoucí dvě ulice, jedna nahoru do kopce a druhá k přístavu. Kde byli hoši jsem nezjistil. Dostal jsem chuť na dobrou kávu, ale kavárnu otevřenou večer jsem nenašel. Pouze typické anglické puby a na ty jsem chuť neměl. Falmouth ale svoje kouzlo má.

Maják s helioportem

Z Falmouthu vyplouváme druhý den kolem poledne. To, co vypadalo, že by mohl být příznivý vítr, nás nakonec ale zklame, a také počasí se konečně rozhodlo dodržet anglický stereotyp. Do večera sice ještě fouká a tak zvažujeme, že pojedeme na příznivý vítr na jih a na francouzské straně trefíme třeba Brest, jenže pak se vítr začíná stáčet a slábnout a vypadá to spíš na Madeiru než Francii, takže večer přehodnocujeme původní plán, otáčíme loď o devadesát stupňů doleva, na čistý východ, a míříme na Guernsey. Protože vítr téměř opadl, nahazujeme motor a začíná „diesel jachting“, jak to označil Tomáš. Což je škoda, ale nedá se nic dělat. Jedeme celou noc na motor, druhý den dopoledne vytáhneme na chvíli plachty, ale před Guernsey je zase balíme a přistáváme někdy kolem šesté večer u čekacího mola.

Guernsey

Guernsey patří do skupiny ostrovů česky nazývaných Normanské ostrovy (anglicky Channel Islands), které jsou sice u pobřeží Francie, ale patří pod britskou správu, byť mají určitou samostatnost. Kromě poměrně pohnuté historie a netradičního správního zřízení jsou známé také tím, že jsou daňovým rájem a proto tam hodně firem umisťuje svá sídla. Jinak ovšem připomínají anglické osídlení.

Na Guernsey jsme připluli zrovna v době odlivu, a abychom se dostali do maríny, museli jsme zaparkovat u „čekacího“ mola před vjezdem, přitom vjezd měl být možný kolem půlnoci. Z mola se dalo do města dostat pouze přes vodu, což část posádky využila k výpravě naším nafukovacím člunem (tentokrát ovšem raději na vesla) a část posádky k relaxaci na palubě. Původní záměr byl, že o půlnoci zajedeme do maríny a druhý den kolem poledne z ní zase vyjedeme na Jersey, což byl druhý známý a současně největší ostrov patřící do Normanských ostrovů. Když ovšem nastala půlnoc a otevřel se průplav do maríny, rozhodli jsme se tam ani nevplouvat a zůstat u čekacího mola. Což sice nebylo úplně košer, protože normálně bychom měli za stání u mola platit, a nebo platit za marínu, ale protože kolem stejně skoro nikdo nebyl, k žádnému incidentu nedošlo. Navíc jsme si ušetřili podobnou starost pro vyplutí, protože od čekacího mola jsme mohli vyrazit kdykoliv.

Toho nedáme

Nakonec ale stejně vyplouváme druhý den až před polednem, ale to nevadí, protože nás čeká jen krátká přeplavba na „sousední“ Jersey, není tedy kam spěchat. Bohužel to také vypadá, že nebude moc foukat a nejspíš také bude pršet. Aspoň konečně trochu vyzkouším svoji nepromokavou jachtařskou výstroj a holínky.

Za zmínku stojí jen bizarní povětrnostně-gravitační anomálie asi ve třetině cesty, později medializovaná jako „Bedřichovo réčko“, kdy se nám ani na několik pokusů nepodaří udělat obrat, protože loď se stále vrací do původního směru.

Jersey

Tedy si počkáme

Na Jersey se vyvazujeme na nějakou jinou jachtu v čekací zóně, protože máme stejný problém jako den předem na Guernsey, vplutí do maríny bude možné až kolem jedenácté večer. Na rozdíl od Guernsey se ovšem čekací molo dá opustit suchou nohou, takže vyrážíme do víru maloměsta na večeři s tím, že do jedenácti se vrátíme, jednak proto, že jachta, na kterou jsme vyvázaní bude chtít vyplouvat a my pro změnu zajíždět do maríny. V mezičase se na nás ještě stihne vyvázat malá francouzská plachetnice, ti ovšem jedou také do maríny, takže není problém.

Podle kapitána mají mít na Jersey dobré steaky, hledáme tedy steakhouse. Což se ukáže překvapivě jednoduché, pokud má člověk google maps na telefonu. Nepřekvapivě ovšem v sobotu večer jsou plní, a chlapík u vchodu, když nám to říká, vypadá, že je dokonce rád. Po pár dalších neúspěšných pokusech a s ubývajícím časem nakonec bereme zavděk kavárnou(!), která ale údajně servisuje i steaky. Po poslední zkušenosti z Falmouthu z indické restaurace, kde jsem ze svého kuře Tikka Masala nijak zvlášť nadšený nebyl (byť kolegové si svoje volby pochvalovali), volím relativně bezpečný „burger“ - nebude to krvavé, a když to pomelou a okoření, tak i tuhá flaksa chutná lépe. Což se nakonec v podstatě vyplnilo a nemohl jsem si stěžovat. Všichni ostatní (až na Jiřího, který maso nejí) si dali steaky, ale jak jsem pochopil z reakcí, asi to fakt byla spíš kavárna. Příjemným překvapením byla naopak velice ochotná servírka, která byla Slovenka, takže jsme se na Jersey cítili skoro jako doma.

Do maríny na Jersey jsme zajížděli také proto, že jsme plánovali celý příští den zůstat na místě a vyplout až den další. Důvod byl ten, že se nám nepodařilo nějak trasu naplánovat, abychom ten jeden den měli kam plout a Jersey oproti tomu vypadalo, že by se tam nějaká zábava najít dala. Pokud tedy nebude pršet, což podle předpovědi nemělo, ale podle aktuálního pozorování nebyla úplně pravda. Krátké přeháňky nás provázely celé další dopoledne. Stání v maríně se také hodilo k tomu dobít všechny mobily a počítače na palubě, dotankovat vodu, přičemž se podařilo utopit zátku od nádrže, a po nějaké době se zase osprchovat.

Ráno jsem vyrazil do sprch a po celkové očistě, ještě do města, nakoupit některé základní potraviny, které jsme už stihli spotřebovat, jako např. Colu nebo kávu. Zároveň si u té příležitosti koupil k snídani poctivý anglický croissant, který chutnal přesně tak plasticky, jako vypadal. Podle velikosti sprch bylo vidět, že tady počítají s mnohem větším turistickým ruchem, zatímco to vypadalo, že jsme v maríně s Frantíky, co se na nás vyvazovali den předem, sami. A abychom se vyhnuli dalšímu čekání na příliv na výjezdu o půlnoci, rozhodli jsme se přeparkovat loď před vjezd k čekacímu molu už den před odjezdem. Poté, kolem poledne, pak část posádky vyrazila na okružní vyjížďku po ostrově, a další část se individuálně rozešla do přístavu.

Náhlá změna počasí

Já jsem zůstal na palubě, abych si užil trochu klidu a přitom pohlídal chleba, který kapitán pekl v troubě, a nakonec také vyrazil na procházku a dokonce našel i kavárnu, kde mi dvě anglická děvčata udělala poctivou mochu, která spolu s energy cookie vydala za vydatnou večeři. Město samo vypadalo o dost živěji než Falmouth, ale také moderněji a tak nějak normalizovaněji - prostě jako moderní město kdekoliv jinde v západní Evropě. Bohužel, byla neděle, takže obchody a instituce byly zavřené. Jinak je ovšem údajně Jersey vyhlášené místo pro nakupování - čeho přesně mi ovšem není jasné, protože ceny běžných spotřebních věcí nijak nevybočovaly z obvyklého standardu.

Návrat

Před posledním úsekem

Původní záměr vyplout na náš poslední úsek do Saint-Malo v šest ráno se nepodařilo pro výraznou společenskou únavu posádky dodržet, takže jsme vyplouvali o necelou hodinu později. Měl sice foukat příznivý vítr, ale protože jsme potřebovali být v přístavu v Saint-Malo někdy kolem druhé odpoledne, kvůli přílivu, bylo lepší mít nějakou rezervu. Původně měl být návrat až v úterý odpoledne, ale díky špatné koordinaci v charterovce se podařilo vydat různým lidem různé informace o příjezdu a Viktor na to doplatil, protože si domluvil vlak (a letadlo) na příjezd o den dříve.

Vem to kolem

Chvíli jsme se plavili na plachty, ale časem bylo jasné, že to na plachty nedojedeme, takže jsme nahodili motor a namířili si to rovnou na Saint-Malo. Počasí se zase udobřilo, vyšlo sluníčko, moře bylo klidné, téměř bez vln, jen moc nefoukalo, a příjezd byl díky tomu naprosto bezproblémový. Protože bylo hezky, a podařilo se nám loď předat krátce po příjezdu, dohodly se nakonec posádky aut, že do Prahy vyrazí hned a nebudou přespávat ještě jednu noc v Saint-Malo. Mně to osobně bylo jedno, ale určitě se mi jelo lépe za krásného slunečného večera, se sluncem v zádech, než druhý den, proti němu, takže jsem vyrazil taky. Jediný, kdo nakonec sám rád zůstal, byl Viktor, který měl už koupený vlak na druhý den ráno, a který tak využil volný večer k prohlídce přístavu a města. Před akcí jsem uvažoval o něčem podobném též, že bych se v Saint-Malo, případně ve vedlejším Dinardu zdržel den, dva, pokud by podmínky byly příznivé, ale když jsem pak nakonec stál před volbou, zjistil jsem, že ač podmínky byly téměř ideální, raději se vrátím domů, abych se pořádně vyspal a odpočinul si.

Dohromady jsme upluli zhruba 550 námořních mil (NM). Což nebylo ani minimum, které bylo v plánu - podle propozic jsme měli ujet 600 až 1000 NM. Měli jsme ovšem různé objektivní důvody, proč to nevyšlo, a proč jsme zhruba den až dva v podstatě ztratili. Jinak bychom to dali. Naše přeplavby probíhaly následovně:

19-20.4 Saint-Malo (Bretagne, France) - St. Mary's (Isles of Scilly, UK), 193 NM, 33 hodin
21-22.4 St. Mary's (Isles of Scilly, UK) - Falmouth (Cornwall, UK), 132 NM, 25 hodin
23-24.4 Falmouth (Cornwall, UK) - Guernsey (Channel Islands, UK), 148 NM, 30 hodin
25.4 Guernsey (Channel Islands, UK) - Jersey (Channel Islands, UK), 34 NM, 8 hodin
27.4 Jersey (Channel Islands, UK) - Saint-Malo (Bretagne, France), 44 NM, 8 hodin

Na celou plavbu jsem si sbalil dvě tašky. Jednu malou, kde byly v podstatě jen jachtařské věci na oblečení a záchranná vesta. Oblečení jsem bezezbytku využil, vestu nikoliv. Třicet pět uzlů vítr, nebo třímetrové vlny, asi ještě není ta hranice. Druhá taška byla větší a v ní jsem měl náhradní trička, košile (pro případ, kdybych chtěl zůstat v Saint-Malo po akci), a různé tepelné a funkční vrstvy pro případ extrémních podmínek. Z té jsem použil jen jedno funkční tričko, trenky a ponožky. Jachtařské tenisky jsem nepoužil vůbec. Buď stačily normální tenisky, které jsou teplejší a pohodlnější, nebo, a to bylo častěji, jsem měl holínky. I když vyloženě nepršelo, jako ochrana proti nahodilé vodní tříšti, nebo i proti větru, fungovaly výborně a původní obava, že budou nepohodlné, se nenaplnila. Kromě dvou tašek jsem měl ještě igelitku na holínky (které jsou fakt velké) a spacák. Vzal jsem si svůj třísezónní, ale i přes hrozby, že bude na moři zima, byl teplý až až. Je fakt, že venkovní teplota v noci se mohla pohybovat kolem deseti stupňů a v salónu to asi nebylo o moc víc, protože tam byl celou noc otevřený vstup.

Saint-Malo

Do Paříže jsem dorazil někdy před jedenáctou večer, s drobným zdržením po cestě, při hledání fastfoodu v nákupní zóně u Caen. A pak jsem dva dny střídavě pral a spal.

Fotky, které pořídili David (3,6,7,8,9,10,11,14,15,16,17,21,26) a Tomáš (12,13,20,24,25,29), jsou s jejich svolením šířeny pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License a byly pro publikaci mnou jemně upraveny.

Další fotky (18,19,22,23,28,30) pořídil Martin a zbytek (1,2,4,27) já.