Mont Saint-Michel (tak trochu)

Všechno začalo nevinně, když se ozvala Jarmila, že by mohla přijet, a tentokrát dokonce na dva dny. To byla příležitost na kterou jsem čekal. Máme sice v plánu ještě nějaké resty v Paříži a blízkém okolí, ale během dvou dnů se dá už dojet dál, třeba k moři, byť v tomto případě je to vlastně oceán, nebo průliv, záleží, jak se na to člověk dívá.

Už od dávných dob (ještě jsem bydlel v Praze) mám v paměti Dinard, který mě okouzlil v jednom francouzském filmu, a když se řekne Dinard, nemůže se neříci Saint-Malo, bývalé vyhlášené pirátské městečko na bretaňském pobřeží. Zajímavých míst je v téhle oblasti daleko více, ale tohle byly původně mé dva hlavní cíle. Pak jsem se dozvěděl jednou od kolegy o hoře Sv. Michala (Mont Saint-Michel), která je asi padesát kilometrů od Saint-Malo směrem k Paříži, a která je tak unikátní přírodně-architektonická památka, že jsem to nemohl do svého seznamu nepřidat. Druhý kolega pak ještě dodal vyhlášené rybářské městečko Cancale, proslavené svými ústřicemi, asi dvanáct kilometrů východně od St. Malo a žulový mys Cap Frehel na druhé straně. To by bohatě stačilo na několik dní a pokud by člověk přidal ještě Channel Islands - Jersey a Guersney - mohl by tam strávit týden jen cestováním po okolí.

Když zmiňuji kilometry, asi je dobré připomenout, že Saint-Malo je asi čtyři sta kilometrů na západ od Paříže a z toho téměř celou cestu je tam dálnice. Takže odhadem tak čtyři hodinky jízdy (francouzské dálnice jsou prázdné, ale než se člověk dostane z Paříže...). Po cestě může minout Caen (neplést s Cannes, které je na Francouzské riviéře), nebo Rennes, podle toho, jestli se z Paříže vydá po A13, nebo A11. Což se může zdát na první pohled celkem daleko, ale už jsem si na tohle měřítko začal pomalu zvykat. Když se letiště v Beauvais-Tillé, které je osmdesát kilometrů od Paříže pořád počítá pod Paříž, nebo když jsem se onehdá chtěl vydat do IMAXu a zjistil jsem, že nejbližší (skutečný) je v Disneylandu, přes padesát kilometrů autem, tak čtyři sta kilometrů nevypadá tak divoce. Pobřeží Normandie je sice blíže, ale tam, jak mě ubezpečili kolegové v práci, kromě památníků vylodění, nic není. Ty jsou zato na každém rohu, respektive na každé pláži.

Jeden kolega mne navíc ubezpečil, že Saint-Malo se mu líbí jak v létě, když je tam hezky, teplo a dá se tam koupat a poznávat okolí, tak i v zimě, kdy jsou mraky, moře je ponuré, a moc se tam toho dělat nedá. Druhý mě pak varoval, že jediné, čemu je potřeba se vyhnout, je déšť. Chodit po pobřeží v prosinci, když je pět stupňů, skoro tma, fouká silný vítr a prší, není prostě ideální. Saint-Malo bylo tedy vybráno jako primární cíl a s ohledem na počasí pak stanoveny záložní cíle Versailles a Chantilly. S napětím jsem pak sledoval vývoj předpovědi počasí celý předchozí týden. Jediné, co se ale potvrdilo, že předpověď počasí je potřeba brát s rezervou. Přestože to byla předpověď postavená na téměř všech meteorologických modelech, které jsou v současnosti k dispozici.

Nejdříve to vypadalo, že bude možná pršet první den, pak že bude možná pršet druhý den, pak možná v noci mezi nimi. Pak pro změnu, že pršet nebude, ale bude foukat silný vítr - v nárazech až 65 km/h - což pro nás rekreační jachtaře znamená, že je lepší sbalit plachty a vrátit se domů, pak zase, že foukat nebude, atd. Výhoda ovšem byla, že na začátku prosince není v Saint-Malo takový nával, takže hotely byly volné až do posledního dne a nebylo potřeba se tedy rozhodovat a rezervovat je v předstihu. Což se nakonec ukázalo jako zásadní. Rozhodli jsme se to tedy rozseknout v pondělí ráno, a protože to v pondělí vypadalo dobře, vyrazili jsme.

Původně jsem uvažoval, že bychom se po cestě do Saint-Malo zastavili na Mont Saint-Michel a Saint-Malo (a případně Dinard) dali druhý den, ale protože jsme nakonec vyjeli až po poledni, byl jsem trochu skeptický, jestli to bude mít smysl, a to i přesto, že v Saint-Malo slunce zapadá o dvacet minut později než v Paříži (a v Paříži zapadá o hodinu později, než v Brně). Cesta ale ubíhala rychle a tak, když jsme míjeli poutač u dálnice na Mont Saint-Michel a bylo ještě světlo a příznivě teplo, jsme tam nakonec odbočili. Po cestě k hoře jsme potkali i pár pěkných hotelů, které jako by vypadly z románů o francouzském venkově a tak se nám líbily, že jsme si řekli, že bychom vlastně nemuseli ani spát v Saint-Malo, ale mohli bychom to zkusit tady.

Možná bych měl zmínit, co vlastně Mont Saint-Michel je, nebo spíš, kde je. Mont Saint-Michel je skála, která se nachází na západním konci pobřeží Dolní Normandie (Normandie-Basse), pár kilometrů od hranice mezi Bretaní a Normandií, v zálivu Sv. Michala, který geograficky patří ještě k průlivu La Manche. Tyčí se asi kilometr od břehu, téměř uprostřed ústí řeky Couesnon. Je téměř kruhového půdorysu s obvodem zhruba jeden kilometr, a na jejím vrcholu stojí opatství, pod kterým pak skálu ze strany přivrácené k pevnině doplňuje typická středověká zástavba. Nejvyšší bod, soška sv. Michala na věžičce opatství, je 170 metrů nad mořem. Při přílivu, který může dosahovat až čtrnácti metrů, se plochy kolem skály zaplaví mořem, takže vypadá jako ostrov. Při odlivu se pak na ni dalo z břehu dojít suchou nohou. Tak to alespoň platilo v dávné minulosti.

Aby to nebylo tak jednoduché, jak už je tady dobrým zvykem, je potřeba rozlišovat vlastní ostrov-skálu, která se zeměpisně jmenuje Mont Saint-Michel a osídlení na ní, tedy „vesnici“ Le Mont-Saint-Michel. Tedy vlastně není. Každý pochopí, co máte na mysli. Jen člověka může mást, že občas vidí jméno napsané trochu jinak.

Ještě před patnácti lety se dalo dojet autem až téměř k hoře, kde bylo obrovské záchytné parkoviště pro asi čtyři tisíce aut, postavené na náspu, který byl původně vytvořen v devatenáctém století, aby trvale spojoval ostrov s pevninou. Vytvoření tohoto náspu ale mělo poměrně neblahý vliv na proudění vody a okolí hory se začalo zanášet naplaveninami a začalo hrozit, že během dvaceti, třiceti let se tato atrakce ocitne zcela na pevnině. Proto koncem minulého století rozhodla francouzská vláda zahájit projekt, který by celou památku vrátil do původního stavu a zachoval přímořský charakter.

Přípravy začaly v roce 1995, kdy výkon počítačů byl konečně dostatečný k tomu, aby se daly spočítat matematické simulace a ověřit, že navrhované řešení bude fungovat. Vlastní práce byly pak zahájeny v roce 2005 tím, že jako první byl právě odstraněn původní násep a parkoviště, aby ho nahradila visutá cesta pro pěší - a případně povolenou dopravu. Návštěvníci tak budou muset parkovat dále na pevnině. Prostor kolem ostrova bude v mezičase částečně vytěžen a částečně uzpůsoben tak, aby nově proudící voda umožnila vyplavování naplavenin. Na řece Couesnon vznikne malá přehrada, která bude fungovat jako obrovská splachovací nádrž - při přílivu nabírat vodu a při odlivu ji vypouštět, aby odplavila naplaveniny.

Tím, že se parkoviště posunulo dále na pevninu, vznikla mezi pobřežím a parkovištěm obchodně-turistická zóna La Caserne, kde jsou hotely a restaurace pro návštěvníky, kteří chtějí (nebo musejí) zůstat přes noc, a kam se dá vjet na povolenku. Ostatní nechají svoje auto na odstavném parkovišti a pak se svezou autobusem. Na cestě má autobus dvě zastávky, Grande Rue, což je eufemismus pro jedinou ulici, která tam je a kolem které jsou všechny hotely a restaurace uspořádány, Barrage - přehrada na řece Couesnon, a konečnou na ostrově. Cesta trvá necelou čtvrthodinku.

První výzva přišla, když jsme dorazili na místo. Navigovat na horu bylo poměrně snadné, protože je z dáli krásně vidět jako jediná dominanta v okolí. Horší bylo, jak se k ní dostat, respektive, jak se dostat, co nejblíž. Nejdříve jsem zabloudil na parkovišti. Parkovací lány, které zely prázdnotou a odhadem mohly pojmout přes čtyři tisíce aut (během sezóny údajně navštíví Mont Saint-Michel kolem 22 000 návštěvníků denně), jednak vypadaly, že jsou dost daleko od hory, a jednak nebyly nějak moc dobře značené. Takže na první pokus jsem se pokusil, neznaje místní uspořádání, proniknout do turistické zóny, ale zarazila mne závora s turniketem, kterému na displeji svítilo „Vítejte v La Caserne, zadejte přístupový kód:“. Pak jsem zkoušel zaparkovat na nejbližším parkovišti (všechna byla prázdná), ale odradil mě nějaký chlapík přes interkom v turniketu. Co říkal jsem úplně nerozuměl, jen jsem pochytil parkoviště 5 a 6. Tak jsem nakonec skončil tam.

Protože podle Google maps to vypadalo tak na tři čtvrtě hodinky chůze a cedule kolem parkoviště inzerovaly bus zdarma, rozhodli jsme se ho zkusit, přestože jsme tam byli téměř sami. Později jsem zjistil, že bus jezdí non-stop, jen mezi jednou a osmou hodinou ranní je potřeba někam zavolat, aby přijel. Vyjíždí přímo z parkoviště, zjevně podle potřeby, protože když jsme přišli na zastávku, došel k nám nějaký chlapík, aby nás ujistil, že hned přijede a pak zavolal vysílačkou kolegovi, který parkoval na vedlejším parkovišti. Zajímavé na tom busu je, že má kabinu řidiče na obou stranách a místo, aby se na konečné otočil, tak si prostě řidič přesedne. Dokonce na konečné na pevnině zajíždí do takových nástupišť, podobně jako v Paříži končí tramvaje, které se také neotáčí, prostě zastaví, cestující vystoupí, pak nastoupí noví, a tramvaj pak vyjede zpátky na trasu opačným koncem.

Projekt renovace ještě není hotov (oficiálně mají být práce ukončeny příští rok), takže k ostrovu vedou ještě pořád dvě cesty, stará provizorní, po které jezdí i bus a nová visutá. Okolí stále není zaplaveno, takže to moc jako ostrov nevypadá. Příští rok by měla být konečně odstraněna provizorní cesta, ale i tak bude ještě několik let trvat, než se místu vrátí jeho původní ostrovní charakter. Jinak v okolí jsou obrovské pláně, které, tím jak jsou zaplavovány, jsou prosolené a dávají původ místní specialitě - prosolenému jehněčímu (la viande d'agneau de prés salés - doslova maso z jehňat ze slaných pastvin).

Tím, že jsme přijeli už potmě, moc z plání jsme neviděli, zato jsme se ale mohli kochat vlastní horou, která díky umělému nasvícení dominuje noci. Hlavně však budovou opatství na vrcholu, jíž hra světel a stínů dodává temný a dobrodružný charakter. Zástavbu po linii ostrova obklopují hradby s jedinou vstupní branou, a cesta, která jí prochází, pak pokračuje ve vnitřní části jako hlavní ulice vinoucí se k vrcholu, na které stojí všechny turisticky přístupné atrakce, což jsou převážně hotely, restaurace, palačinkárny a cukrárny, stánky se suvenýry a na konci pak opatství. Tohle všechno se rozprostírá v části obrácené k pevnině. Druhá strana přístupná není a je možné ji pozorovat pouze z hradeb opatství.

Na hradby a k opatství jsme došli rychle, ale to už bylo zavřené a protože jsme měli hlad, rozhodli jsme se v jednom z hotelů v „podhradí“ najíst. Pro jistotu jsme se před večeří ještě na internetu přesvědčili, že v okolí je pár hotelů, kde bychom nakonec mohli za rozumnou cenu zakotvit, a vrhli se na jídlo, které bylo, rozpačité. Příště se budu muset lépe připravit. Nebudu se vyjadřovat k ústřicím, zkusil jsem jednu, poprvé v životě, a pokud bych ji ještě někdy měl zkusit, bude to muset být za výjimečných podmínek, ale i moje jehněčí žebírko nebylo nic extra. Jarmila se nad svými chody také příliš nerozplývala. Útěchou byl jedině zábavný číšník, který konverzoval jedině francouzsky. Nutno ovšem přiznat, že mé hodnocení mohlo být ovlivněno pomalu začínající migrénou, která vypadala, že se jen tak nedá. Navíc, vzhledem k tomu, že jsme pořád neměli nocleh, situace začala být na pováženou.

To, co na internetu vypadalo snadně, se ukázalo v reálu ne tak snadné, což mne sice nepřekvapilo, ale trochu zklamalo. Možná to bylo také tím, že bylo už po deváté večer. První hotel, který jsme vytipovali podle webu, byl zavřený. (Později se ukázalo, že to, co jsme omylem považovali za hotel, byl obchod stejného jména a hotel byl o pár desítek metrů dál a otevřený.) Hotel hned vedle nám nabídl férovou cenu, která byla jen o čtyřicet procent vyšší než ta internetu, s vysvětlením, že mají už jen jeden pokoj, a že ceny na internetu jsou vždy nižší. Na dotaz, zda to tedy můžeme objednat na internetu nám, jinak ochotný recepční, odpověděl, že nikoliv, protože kancelář, která internetové objednávky zpracovává, je už zavřená. Nicméně, vida naše překvapení, někam zavolal a nabídl nám, že můžeme jít do jiného hotelu (patrně patřícího stejnému majiteli), který nám nabídne lepší cenu. Tak jsme se přesunuli o sto metrů zpět, kde se nás nakonec ujali za „zvláštní sazbu“, která byla jen o něco vyšší, než ta internetová.

Majíce pokoj, další věc, kterou bylo potřeba vyřešit, jak do něj dostat věci z auta zaparkovaného na pevnině. Ještě pro jistotu jsem se zeptal slečny na recepci, jestli tam bude, až se vrátíme, abych se dozvěděl, že nikoliv, a že je potřeba jít vedlejší vchodem, kolem kuchyně, a otevřít si kódem, který mi teď prozradí. A pak mi ještě poradila, že pokud bych něco potřeboval, mám zavolat devítku a dovolám se na recepci toho hotelu, kde jsme byli prvně, a tam mi pomohou. Vyrazili jsme tedy k autu a protože nám bus odjel před nosem, vzali jsme to pro změnu pěšky, že se svezem s bagáží na zpáteční cestě. Na zpáteční cestě jsme si všimli, že zatímco náš bus (později přezdívaný jako courák) má před konečnou ještě dvě zastávky, jezdí k hoře ještě nějaký jiný bus, který přijíždí po nové vysuté cestě pro pěší, a který nezastavuje (později přezdívaný expres). Odkud ale vyjíždí se mi zjistit nepodařilo. Zvláštní také bylo, že zastavoval asi o sto metrů blíže k vstupu. Možná nějaká soukromá placená linka, nebo možná MHD.

Protože mi při návratu už nebylo nejlépe, odmítl jsem Jarmilinu lukrativní nabídku na romantickou půlnoční procházku spojenou s ochutnávkou palačinek (některé restaurace a palačinkárny inzerovaly, že jsou otevřené nonstop - jestli to ale platí i v prosinci si nejsem jist) a rozhodl se zalehnout. Při té příležitosti jsem měl možnost vyzkoušet, jak funguje noční služba, protože jsem nenašel ručníky. A skutečně, za chvíli od zavolání s nimi nějaký chlapík dorazil a popřál mi hezký večer. Což ovšem nemohlo být dál od pravdy. Po noci beze spánku, kdy bolest hlavy pořád zesilovala, a bylo vidět, že toho ten den už moc nedám, jsme se dohodli, že Jarmila se aspoň podívá na opatství, já budu trpět na hotelu a v poledne mě vyzvedne, odhlásíme se a pojedeme zpátky. Přitom se případně pokusí sehnat nějaký prášek na tlumení bolesti, což jí ale rozmluvili hned na recepci. Prý léky lze koupit jen v lékárně (jak také ve Francii jinak, že) a oni na hotelu žádné nemají (to mě překvapilo). Potíž jen byla, že ač je lékárna asi nejčastější obchod v normální zástavbě běžné francouzské aglomerace (možná na úrovni s pekárnou), na Mont Saint-Michel žádná nebyla. Nebyla to sice žádná tragédie, protože normálně léky na migrénu neberu, ale tady jsem chtěl předejít případným komplikacím, které by mne mohli přepadnout po cestě, kdyby krize vygradovala.

Při odhlašování jsem navíc zapomněl vrátit klíč od pokoje, na což jsem přišel až v busu k autu, takže tam s ním zpět šla Jarmila. Aspoň si mohla konečně dát palačinku, protože se mnou už moc zábavy nebylo a jediné, co jsem byl v danou chvíli pozřít, byla Coca-Cola (která se v minulosti už několikrát osvědčila, jako prostředek ke zmírnění, případně dokonce odvrácení, příznaků migrény).

Ještě jeden pokus sehnat něco na hlavu jsme udělali v malém městečku Avranches, které bylo po cestě zpět, kousek od Mont Saint-Michel, ale zrovna jsme přijeli v nevhodnou dobu. Google maps sice spolehlivě našly všechny čtyři lékárny, ale všechny byly zavřené, protože od půl jedné do dvou měly všechny polední pauzu. Pak už jsem to vzdal a jeli jsme bez dalších zastávek rovnou do Paříže. Cestou zpět řídila Jarmila a adrenalin, který jsem přitom vyloučil, výrazně zlepšil můj zdravotní stav (anebo ta bolest prostě začala odcházet), takže před Paříží jsem už byl schopen i převzít řízení. Tak aspoň, že příště už budeme vědět, jak na to.

Boty

Jak jsem už dvakrát zmiňoval, začaly se mi rozpadat moje „pracovní“ polobotky. První v barvě „koňak“ jsem zaslal nějakému ševci do Anglie a druhé zatím nosím, ale jejich čas je sečten. Výrobce totiž vyvinul poměrně kvalitní samodestrukční podrážku, která se po zvolené době rozpadne takovým stylem, že se nedá opravit. Protože švec z Anglie mi dlouho neodpovídal, otázal jsem se znovu, abych se dozvěděl, že jsou skutečně neopravitelné. Tak jsem jim napsal, ať mi je pošlou zpět a od té doby od nich nemám už žádnou další zprávu a na další už mi nikdo neodpovídá. Vida tenhle vývoj, uvědomil jsem si, že nemohu déle riskovat, a budu si muset pořídit náhradu. Mé služební cesty jsou sice zřídka formální, ale v případě těchhle bot nešlo ani tak o formality, jako spíše o to, že byly tak pohodlné, že jsem je nosil nejraději. Nutno také ovšem přiznat, že nakupování oblečení, případně obuvi, se v mé hitparádě řadí někam před návštěvu zubaře a za návštěvu praktického lékaře.

Po zkušenostech s francouzskými košilemi, kdy jsem se přesvědčil, že francouzská jednačtyřicítka se celkem zásadně liší od české, potažmo německé, a to nemluvě o kvalitě materiálu i střihu, jsem měl zábrany jít si koupit francouzské boty, aniž bych cokoliv předjímal o kvalitě, ale zato předjímal hodně o ergonomii a tělesné stavbě průměrného Francouze a šance, že se do ní svojí konstitucí trefím. Protože ale německá konfekční velikost mi vyhovuje, požádal jsem svoji mnichovskou kolegyni o pár tipů a při poslední návštěvě Mnichova se vydal na lov.

Mnichov si rozhodně na nedostatek obchodů s obuví nemůže stěžovat. Prošel jsem značkovou prodejnu Camper, protože tam mají velice příjemné boty (že i manžel mojí kolegyně je ochoten je nosit), bohužel jen jeden až dva modely se daly označit za střízlivé, a zůstal chladný. Poté jsem vyrazil do velkých obchodních domů Thomas a Tretter, kde jsem se mohl kochat výběrem různých značek, a kde měli jedno oddělení, kde byly boty vystavené podle výrobce a druhé, kde byly uspořádané podle velikosti. Když jsem prošel to první, aniž bych našel jakoukoliv inspiraci, vydal jsem se do toho druhého, abych si pak v duchu „no v zásadě by snad tyhle mohly...“ vytáhl z regálu boty značky, o které jsem se zapřisáhl, že ji už nekoupím. Čímž mi došla naplno zoufalost mé situace a vydal se raději místo toho na pivo. V Mnichově jsem tedy neuspěl.

V posledním záchvěvu naděje jsem pak už skoro vyrazil do Londýna, protože tam měli boty, kterými mě zaujal dávný kamarád, se kterým jsem se po mnoha letech nedávno viděl. Nakonec jsem se ale vrátil na zem, zvláště když se ukázalo, že byť ten londýnský obchod měl i obchod na internetu, do Francie by mi to stejně neposlali, a tak i záměr, jet tam si najít velikost, a pak si dokupovat další na internetu, ztratil smysl. A tak přestože do Londýna se už delší dobu chystám, na nákup bot to asi nebude.

Nakonec to tedy dopadlo přesně tak, jak jsem se bál. O předminulém víkendu jsem vyrazil do města s tím, že se zastavím i u Ecca, abych se ujistil v tom, že buď jsou to jediné boty, které jsem schopen nosit, a nebo že si je už nikdy nekoupím. Nějaké ujištění však bylo zjevně na pořadu dne. Najít obchod Ecco v Paříži není úplně snadné, protože i oficiální webové stránky o něm mlčí, a to i přesto, že se jedná o jediný značkový obchod v celé Francii. Ecco se sice prodává i jinde, ale nikoliv exklusivně a nikoliv přímo pod křídly své firmy. To mě ovšem nemohlo odradit a naopak, slunné odpoledne a teplota, která si rozuměla i s košilí s krátkým rukávem mě motivovaly k tomu, abych jednal. Zjevně jsem nebyl sám, protože park Tuileries, který leží mezi Louvrem a Champs-Élysées byl plný lidí, kteří vypadali, že si také jdou něco koupit, nebo si už něco koupili, a nebo, v nejhorším, se jen tak potulují a kochají.

Vyrazil jsem lehce po poledni, ale když jsem pak procházel městem, napadlo mne, že bych se mohl před akcí najíst, a využil první bagelterie, která mne potkala. Bagel je americká specialita, takový chlebový donut, plněný masem, sýrem, slaninou, nebo čímkoliv, co je k dispozici. Na rozdíl od Subway, kde také vyrábí bagetu před zraky zákazníka, a kam nemám po předchozích zkušenostech už odvahu jít, jsem byl tady příjemně překvapen. Jako alternativu k plněné bagetě, které se mimochodem říká ve Francii sendvič, mohu doporučit. Při jídle mne navíc upoutal citát na zdi bistra od Georgese Wolinského, který jsem měl přímo před sebou, o tom, že Francouzi masturbují častěji, než si čistí zuby, a který používal ne explétif, což je zvláštní gramatická struktura, v běžné řeči se příliš nevyskytující. Když jsem to pak konzultoval s kolegou v práci, vida ho jít si vyčistit zuby, zjistil jsem, že ani Francouzi sami nemají v jejím zdůvodnění jasno.

Dobře naladěn jsem tedy dorazil do obchodu Ecco na Avenue de l'Opéra, kde na mě byli, přesto, že jsem se rozhodl, že se nenechám opít rohlíkem a budu tvrdý, milí, ale boty neměli. Tedy neměli velikost, která by mne zajímala. Ale vzali si telefonní číslo s tím, že se ozvou. Postupoval jsem tedy dál směrem k Opeře a nestačil se divit, kolik obchodů s botami tam je. Nenechal jsem se však rozptýlit, můj cíl totiž byl Camper na konci ulice, v podstatě hned vedle Opery. Tam sice pořád měli ten samý mix, co jsem už viděl v Mnichově, ale překvapivě mě tam jeden pár a zaujal a nezůstalo jen u toho, takže nakonec jsem odcházel s novými botami a v dobrém rozpoložení, jak to tentokrát šlo hladce.

Situace se normalizovala, když jsem přišel domů a boty si znovu zkusil pořádně a zjistil, že jsem v obchodě „přehlédl“ drobnou vadu, která ovšem vypadala, že bude docela vadit. To mě svým způsobem uklidnilo, protože kdybych si koupil boty na první dobrou, bylo by to děsně podezřelé. Takže v pondělí jsem se vypravil k Opeře znovu. Bohužel ale druhý pár neměli, aby mi to mohli vyměnit, ale uklidnili mne, že v Paříži jsou ještě tři další obchody, které jej mají a kde bych to mohl zkusit.

V úterý jsem tedy vyrazil do prvního obchodu v seznamu a dal jsem si schválně předstih, abych měl čas případně pokračovat do těch dalších. Nepočítal jsem však s tím, že v tomhle zavírali o hodinu dříve, než v tom na Opeře, takže jsem to nakonec taktak stihl - a nepochodil. Boty sice měli, ale ty měly stejnou vadu. Ve středu jsem se tedy, doufaje, že už snad naposled, vydal na lov znovu. V prvním obchodě to pořád bylo s vadou, ale ve druhém (a celkově posledním) jsem boty vyměnil, abych pak doma zjistil (opět po důkladném zkoušení), že i bez vady mě tlačí.

Ve čtvrtek jsem nikam nevyrazil, protože jsem jel na služebku. Do Barcelony. A vypadalo to slibně, protože jsem tam výjimečně neměl být sám, ale s kolegou a to až do pátku. Takže bylo jasné, že večer vyrazíme do ulic. Předtím ale bylo potřeba dostát povinnostem a navštívit zákazníka. Už dopředu jsem kolegu varoval, že taxikáři často nemluví jinak než španělsky (nebo katalánsky) a často mají velký problém k zákazníkovi trefit, protože ten je uprostřed industriální zóny s krypticky znějícími názvy ulic. Kolega prohlásil, že se v mládí učil španělsky, a že to nějak dáme. Takže jsme si vzali taxíka, s taxikářem, co mluvil jen španělsky, nevěděl, jak se k zákazníkovi dostat a navíc ani neměl GPSku. Kolega to po chvíli vzdal i se španělštinou a jediná šance byla, že jsem na svém mobilu zapnul navigaci a v klíčových momentech se na taxikáře tvářil buď povzbudivě, nebo naopak výstražně, a přitom vydával primitivní anglické zvuky. Taxikář ale byl fér chlap, a když viděl, že to jen tak nedá, vypnul taxametr, takže když jsme nakonec dojeli, tak nás to nestálo nic navíc (kromě času).

Večer pak měl kolega zjevně chuť vyzkoušet španělskou nebo katalánskou kuchyni a já byl celý žhavý se k němu přidat, protože kdykoliv jsem tam byl sám, tak jsem se k tomu neměl. V hotelu nám poradili, ať se vyhneme restauracím na La Rambla a najdeme si něco ve staré čtvrti, kterou právě La Rambla ze západu ohraničuje. A tak se taky stalo. Nejdřív jsme zašli na pivo do baru, který zevnitř vypadal jak bunkr, který kompletně vysprejovali sprejeři. Ze stropu visely řetězy, na nich televize, nebo světla, a přestože chlapík na baru měl točené pivo, všichni uvnitř pili lahváče a tvářili se u toho drsně. Navíc se jim ty lahváče hromadili na stolku, což umožňovalo náhodnému příchozímu poměrně snadno odhadnout, jak dlouho tam už kdo je. Pět lahváčů - hodinka, dvacet - už hodně dlouho. Je třeba přiznat, že to ovšem byly třetinky. Přestože tam hráli klasiku, tak jsme se nakonec po pivu rozhodli, že dost bylo klasiky a vyrazili najít místo, kde bychom se mohli najíst.

Což nebyla ani tak otázka příležitosti, jako spíš výběru. Na každém rohu a i mezi nimi totiž byly minimálně dvě restaurace nebo bistra, které nabízely tapas. I když to byla jinak italská, čínská, nebo japonská kuchyně, tapas měli všude. Protože jsme sice hledali tapas, ale také něco stylovějšího, skončili jsme nakonec v takovém nenápadném podniku, který z ulice vypadal jako bar, a který patrně byl rodinný. Minimálně starší pán na baru a paní, která chystala jídlo, vypadali, že se dobře znají a rozumějí si. Navíc nedělali nic jiného než tapas a byli pohodoví a příjemní. Vedle na baru seděli sympatičtí Frantíci - kluk s holkou a popíjeli mojito, na druhé straně dva Amíci, tak jsme si sedli doprostřed, abychom byli v centru dění a měli všechno po ruce.

Na baru totiž byly různě velké nádoby a kádě na různé ingredience a také bylo vidět na přípravu jídel, kterou jsme měli přímo před očima. Autentický dojem - jedenáct z deseti - a chuťový zážitek tomu nezůstával nic dlužen, ať už to byly mušle jako předkrm, nebo studený a „teplý“ talíř tapas, které jsme si dohromady dali. Inspirovali jsme i vedle sedící Frantíky, kteří, když viděli, co nám přinesli, se odhodlali také. K tomu dobrá Rioja a na závěr panáka jako digestiv. Akorát jsem pak na hotelu asi do jedné hodiny nebyl schopný na spaní ani pomyslet. Pátek pak už byla zase rutina.

No a v sobotu jsem naklusal do původního obchodu na Opeře s tím, že jsem během týdne s výměnami bot neuspěl a že chyba nebyla v nich, ale ve mně, a oni mi je bez mrknutí oka a bez ptaní vzali zpět a vrátili peníze. Což mě překvapilo příjemně, dokonce natolik, že jsem měl chuť tam ještě něco zkusit. Bohužel tam nic dalšího, co bych považoval za zkoušeníhodné, nebylo.

Řekl jsem si tedy, co s načatým sobotním odpolednem, opět příjemným, byť na dvacet šest stupňů v Barceloně to nemělo, a vydal se po Avenue de l'Opéra, tentokrát opačným směrem s tím, že se zastavím i v těch ostatních obchodech a nějaké boty si aspoň snad i zkusím. Nicméně i přes snahu, žádné další jsem nenašel. Jen v Eccu si mě už pamatovali, asi to byl zase můj přízvuk, a nebo to, že jsem měl na sobě jejich boty. Nakonec jsem došel na konec až k Rue de Rivoli, a hledal, kde bych si odskočil, což se ukázalo, jako poměrně velký oříšek, protože ve veřejných podnicích jednak měli WC všude výhradně pro hosty a druhak, bylo většinou jen jedno sdílené, a stála před ním poměrně dlouhá fronta. Jako nouzovka mě napadlo, že zajdu do Carousel du Louvre, což je obchodní centrum vedle Louvru, a tam určitě něco najdu.

A taky že ano, za pouhou jednu a půl babky, jsem si tam, na „nejčistších záchodech na světě“, mohl ulevit. Jedna slečna si tam tabuli s touto sebevědomou formulací (a cenou) fotila, neboť tušila, že tomu nebudou doma věřit. A když už jsem tam byl, mrknul jsem ještě do vedle stojícího Apple Store na nový iPhone, abych se přesvědčil, že Apple má pořád ještě na čem pracovat, a že tuhle verzi asi přece jenom zatím ještě vynechám. Nebýt toho, že jsem nové boty pořád neměl, byl to docela vydařený den.

Tři ženy ve člunu

Poznámka pro čtenáře: tento příspěvek nemá s Paříží, nebo Francií, téměř nic společného.

Jak už to tak touto roční dobou bývá, vyrazil jsem, se začátkem podzimu, byť to na podzim ani moc nevypadalo, do teplých krajin, abych si jednak vybral ještě nějakou dovolenou a hlavně, abych si zaplachtil. Tuto aktivitu provozuji už čtyři roky a každý rok se na to těším. Někdy si mi to podaří během roku dokonce i několikrát. Letos to sice vyšlo jenom jednou, ale zato to stálo za to.

Celá akce začala, jako už tradičně, ještě před prázdninami, kdy jsme se, jako tradičně, snažili dát dohromady posádku. Původně jezdilo zdravé jádro, které se znalo už z jachtařského kurzu, ale postupně odpadl jeden (našel si vlastní posádku), druhý (začal plachtit závodně), třetí (začal plachtit na padáku), a tak jsme z původních pěti zůstali jen dva. Sice pořád motivovaní, ale na pohodlnou plavbu to bylo už málo. Většina kamarádů a známých, oslovených v rámci náborových akcí, pokud projevila zájem, tak pouze řečnický, odvolávaje se na málo dovolené, rodinné povinnosti, nebo prostě neschopnost naplánovat akci tak zásadního významu tak dlouho dopředu.

Když jsme tedy nakonec, po mnoha pokusech, sehnali třetího do party, a je potřeba zmínit, že to byla žena, začal jsem být trochu skeptický. Ve třech se sice jet dá, ale chce to sehranou posádku. Jak se ale termín blížil a vypadalo to, že už nikdo další se nepřidá, rozhodli jsme se - my tři: Tom, Irča a já - přijmout chlapské a ženské rozhodnutí a jít do toho, tak jako tak. Loď bylo potřeba zamluvit (a zaplatit) co nejdříve, aby ještě nějaká byla, a také pořád mohlo dojít k tomu, že se z řady latentních jachtařů, přece jenom na poslední chvíli někdo přidá. Což se nakonec vyplnilo, protože jak Tom se zamlouváním váhal, přihlásili se další dva - Katka s Pepou.

Pět už bylo dobré číslo. Dohodli jsme se tedy, že vezmeme větší loď, abychom tam měli pohodlí a každý měl svůj prostor, i s ohledem na to, že většina se navzájem neznala. A když pak došlo na lámání chleba, shodli jsme se s Tomem, že se nám líbí německá Bavaria 36, která byla oficiálně pro sedm (6 lidí v kajutách a jeden v salónu). V tomto je potřeba přiznat německé značce upřímnost v tom, že se nesnaží tvrdit, že se v salónu vyspí dva. Nevyspí. Tom zamluvil loď, já si koupil letenky do Splitu, tam přes Mnichov a zpět přes Stockholm, a začal se těšit. Proč tak krkolomně? Protože přímý spoj byl buď výrazně dražší, nebo v nevhodnou dobu, nebo obojí. Fakt, že mi posledně při přestupu v Mnichově ztratili kufr a dostal jsem ho až za 3 dny na ostrově, kam ho přivezl trajekt z pevniny, mě sice trochu znervózňoval, ale doufal jsem, že tahle věc se Lufthanse stává maximálně jednou za 10 let.

Poslední týdny před akcí byly poměrně hektické, takže se informace příliš nešířily a tak, když jsem den před odjezdem dostal od Toma esemesku, že se přidá na poslední chvíli ještě Roman a Šárka, na sobě zcela nezávisle, napadlo mne jen jediné - škoda, že jsme nevzali větší loď. Roman patří ke zdravému jádru a letos se rozhodl zjevně všechno zpovzdálí sledovat a v pravou chvíli se do věci vložit. Čímž zároveň zvýšil počet pravidelných jachtařů na palubě na tři. Šárka byla pro změnu náhradnice za Pepu, který těsně před akcí onemocněl, ale ještě těsněji před akcí, když už byla Šárka nachystaná, že pojede, se rozhodl, že vlastně nechce nejet a raději se doléčí na zdravém mořském vzduchu, a Šárka, když se to dozvěděla, už nechtěla šanci pustit. Tím se zároveň dosáhlo maximální kapacity lodi.

Bohužel se také ukázalo, že při zamlouvání lodi došlo k šumu na lince a místo z Trogiru pojedeme ze Sukošanu a ne na Bavarii 36 ale na Elanu 384. Marína v Sukošanu je v pohodě, jen není 10 km od letiště ve Splitu jako Trogir, ale 120 km, i když stejným směrem. Zato je kousek od letiště v Zadaru, kam létá přímá linka Ryanairu z Beauvais-Tillé. Sice bych si mohl koupit novou letenku (a starou zahodit, protože nic jiného s ní dělat nešlo), ale nakonec jsme s Tomem usoudili, že bude lepší, když mě vyzvedne ve Splitu na letišti a na konci mě tam zase odveze. Štěstí bylo, že jsem měl přílet i odlet v relativně rozumnou dobu. Optimální to ale úplně nebylo.

Kufr letos Lufthansa neztratila. Jen jsem měl trochu obavu, jestli stihnu přestup, protože z nějakého důvodu jsem musel v Mnichově přes pasovou kontrolu a jako na potvoru tam byly u všech okýnek pěkné fronty. Jediný volný byl turniket na biometrické pasy, ale ten jsem neměl, protože létám na občanku. Šel jsem tedy do zvláštní fronty pro urgentní lety, ale ta šla tak pomalu, že nakonec jsem skončil stejně v té „normální“.

Protože jsem přijel poslední, měl jsem nejhorší postel v nejhorší kajutě, jak mě neopomněl přátelsky povzbudit Roman, který měl druhé nejhorší místo v nejhorší kajutě. Což bylo ovšem řečeno s nadsázkou, protože nejhorší, ovšem čestné, místo - spaní v salónu - si vzal Tom, z titulu organizátora celé akce a kapitána lodi. Spaní v salónu má své výhody i nevýhody. Pro toho, kdo trpí v kajutě klaustrofobií, jsou to výhody. Pro toho, kde chce spát, i když ostatní chtějí pořádat v salónu párty, to jsou nevýhody. Jinak je to prašť jako uhoď. Kolébá se to tam stejně, rachotí to tam stejně a je tam zima nebo teplo stejně. Letos se na seznam nevýhod zařadily i zapáchající vlhké utěrky na nádobí, které se v průběhu plavby začaly v salónu hromadit a nepodařilo se nám je nikdy během dne úplně usušit. Z nějakého důvodu totiž někdo pořád umýval a utíral nádobí - a to i několikrát během dne.

První noc jsem usínal v lehkém rozechvění z toho, jak se celá akce vyvíjí. Přece jenom měl jsem trochu obavu, zda svým pojetím jachtingu si budeme navzájem rozumět. Doteď si totiž pamatuji pasáž ze Tří mužů ve člunu, klasiky, kterou jsem četl před pětadvaceti lety, o tom, jaké to je, nechat se ve člunu táhnout děvčaty. Byť paralela byla zjevně obrazná, určitá podobnost by se tam s jachtingem najít dala. Pokud to ale bylo rozechvění z obav, byly tyto rozptýleny hned druhý den, kdy se Šárka s Katkou přiznaly, že jsou vodačky a Irča prozradila, že dělá celý život balet a tudíž ji nějaká kolébající se podlaha nemůže nijak vyvést z rovnováhy. A všichni dohromady vyzařovali motivaci si to užít.

Počasí nám první dny svým způsobem přálo, sice moc nefoukalo, ale na začátek, a osahání si lodi, to bylo ideální. K tomu slunce a blankytně modrá obloha bez mráčků dávaly dobrou záminku k zastávkám a koupání. A moře bylo příjemně osvěžující, jelikož teplota vody nikde neklesla pod dvacet jedna stupňů. Mohli jsme se i opalovat. Jen ten jachting nebyl úplně ideální.

Kromě toho, že nebyl vítr, tak se také rychle ukázalo, že naše loď nebyla žádné žihadlo, ale spíš takový rodinný karavan. Vybavená vším možným i nemožným, i za cenu toho, že na ní nebylo téměř žádné úložné místo. Tak jsme například v půlce pobytu zjistili, když jsme se už obávali, že nám dochází voda v naší dvěstělitrové nádrži, že máme ještě jednu podobnou, zcela netknutou. Nebo že máme nafty na to, abychom dojeli dvakrát do Itálie a zpátky. Nastavit plachty sice byla trochu výzva, protože tyto už nebyly nejmladší a nejpevnější, ale časem jsme si zvykli, jak na vytahanou hlavasku, kterou bylo potřeba refovat i v relativně malém větru, tak na kmitavý pohyb lodi, do kterého se dostávala poměrně snadno. Co pak bylo vyloženě zklamáním, byl děravý nafukovací člun a motor na něj, který se podařilo nastartovat, tak v polovině pokusů. To první se nám stalo poprvé, to druhé jsme tak nějak tušili, a proto jsme si motor na dinghu normálně nikdy nebrali, ale letos Toma napadlo, že bychom to jednou pro změnu mohli zkusit.

Oproti tomu, jak jsem si pamatoval naše námořní vyjížďky z minulých let, jsem si ovšem brzo začal uvědomovat další výrazné změny. To, kde zastavíme, už neurčovalo, zda je dosažení místa dostatečně náročné a vyžaduje jachtařský um, ale jestli se tam dá koupat a na zábradlí se začaly hromadit sušící se dámské plavky. Stejně tak došlo k výraznému obratu ve stravování na lodi.

Sušenky na svačinu a salám s kečupem už nebyly hlavní volba dne a návštěva restaurace přestala být nutností jak ukojit chuťové potřeby chátrajících lodníků, nýbrž stala se možností, o kterou jsme se zajímali spíš jen ze zvědavosti, než že by nám něco vyloženě chybělo. Jedno teplé jídlo denně, někdy i dvě, připravované děvčaty, totiž hravě strčily do kapsy, co nám mohla turistická vybavenost na odlehlých místech ostrovů v Kornatech, na konci, nebo spíše už po konci, turistické sezóny, nabídnout. Ještě nikdy jsem si tak na lodi nepochutnal, a bojím se, že si tak dlouho už zase nepochutnám. Takže na takovou malichernost, jako že nefouká vítr, si člověk ani nemohl stěžovat.

Kromě plavek se na palubě sušilo kde co, včetně Pepovy deky na spaní na ráhně hlavní plachty a naše loď tak svým vzezřením čím dál více připomínala „párty boat“. Což se také vymstilo, když začalo konečně foukat a Pepova deka se ocitla v moři než bys řekl švec. Zatímco my tři „jachtaři“ jsme začali plánovat záchranou akci a počítat optimální dráhu lodě, Pepa se omezil jen na tichou účast, a deka sama se rozhodla, že se potopí, než si pro ni přijedeme. Jediná, kdo neztratil přehled, byla Šárka, která začala v mžiku jednat. Aniž by si odložila (nutno přiznat k mírnému zklamání mužské části posádky) se vrhla přes palubu do rozbouřeného moře, a za obdivu nás ostatních, deku před utonutím zachránila. My jsme pak pro změnu zachránili Šárku i s dekou a Pepa od té doby spal ve spacáku. Tím začal konečně pořádný jachting.

Jiné další nehody nás už nepotkaly, když nepočítám, že kapitán nalil z výchovných důvodů Katce a Pepovi do kajuty luknou vodu (při umývání kokpitu), a já jsem s Romanem nalil pro změnu vodu při umývání horní paluby do kajuty luknou Šárce a Irče. Na svoji obhajobu musím uvést, že jsem se napřed několikrát u holek ujistil, že mají všechno zavřené. Takže jsme si pak akorát znovu vysvětlili, jak vypadá zavřená lukna. Z nějakého důvodu, do naší kajuty, kterou jsem sdílel s Romanem, nikdo nic nenalil.

Další rozdíl, který jsem zpozoroval oproti dřívějším výpravám, bylo používání záchodu. Na charterových lodích totiž bývá malá koupelna, s umyvadlem, sprchou a záchodem, která ovšem většinou představovala spíš tajemnou komnatu, kam se málokdo odvážil. Částečně k tomu přispívala často klaustrofobní velikost, jak místnosti, tak jednotlivého vybavení, a částečně mýty, které se kolem lodního záchodu tradují a předávají z jedné jachtařské generace na druhou. Často to navíc nejsou jen mýty.

Například, že když se záchod ucpe, je velmi obtížné ho vyčistit. Nebo, že při prudším obratu může obsah mísy skončit v koupelně na zemi (v lepším případě) nebo na zoufalci, který je za něj odpovědný. K určitému odstupu, který (minimálně mužská) posádka k záchodu zachovává, přispívá i chorvatský přístup. Zatímco na „běžné lodi“ je odpad vyveden do jímací nádrže, kterou pečlivý jachtař nechá v maríně z lodi vypumpovat, nebo ji alespoň ohleduplně vypustí na širém moři, kde nebude ohrožovat lokální flóru a faunu, či případně ostatní jachtaře, v Chorvatsku je jímací nádrž u charterových lodí trvale otevřená do moře a jakýkoliv obsah, který se v ní ocitne je bezprostředně vyvržen do vody přímo pod loď.

Chorvati totiž přišli na to, že si tím ušetří spoustu práce a výsledek bude v podstatě stejný. V důsledku to tedy vede k pravidlu „ve stanici nelze“, minimálně, pokud se tam člověk chce také koupat, nebo pokud je kolem nějaká jiná loď, kterou by to mohlo napadnout. Je to slušnost. Na druhou stranu, při plachtění na to většinou člověk nemá čas (nebo chuť), pokud nejde o vyloženě urgentní záležitost. Navíc, každý správný jachtař se umývá v moři, v nouzi se opláchne sprchou na palubě, močí z paluby rovnou do moře (zásadně po větru) a pokud si přece jenom potřebuje ulevit, vyrazí na břeh. Z těchto důvodů se může stát, že u některých posádek se na záchod podívá jen kapitán při předávání lodi, aby zkontroloval, že tam je.

Ne tak u nás. Přesvědčit dámskou část posádky o výhodách paluby jako místa pro osobní hygienu se nám nepodařilo, a na břeh jsme tak často nechodili, mimo jiné i kvůli děravému člunu. Takže to byla zajímavá zkušenost, a navíc se potvrdilo, že záchod na lodi se používat dá. Nakonec jsem to tedy i já jednou zkusil a usoudil, že příště půjdu asi raději na břeh. Samozřejmě spousta výše zmíněných omezení odpadne, pokud loď kotví pravidelně v maríně, kde je kompletní sociální zázemí, ale to se nám letos v podstatě stalo jen jednou, a to ještě jen přes oběd. Jinak jsme spali na bójkách v zátokách a jednou na městském molu, kde sice byla sprcha, ale taková ta plážová, pod kterou se člověk mohl osprchovat, pokud mu nevadilo, že je na něj výhled ze všech lodí. Koupání nám ovšem nechybělo, díky počasí, takže žádný problém s hygienou nenastal, tedy minimálně já jsem žádný nezaznamenal.

Protože sluníčko svítilo co to šlo a bylo i relativně teplo, holky měly pořád snahu se někde opalovat. Čímž také potvrdily, že 38 stop dlouhá jachta ještě pořád není dostatečně velká na opalovací vyjížďku. Na přídi bylo málo místa, navíc tam byla přivázaná dingha, na bocích to bylo úzké a vadily tam stěhy a lana a v kokpitu na lavičkách tomu chyběla stabilita. Takže jediné místo, které nakonec holky využívaly byla horní část paluby - střecha salónu. Normálně bych to nezmiňoval, kdyby to zároveň neznamenalo, že se mi dvě dámská pozadí v plavkách ocitaly přesně v navigační rovině s horizontem. Jako gentleman jsem považoval za nedůstojné na dámy civět (byť by to stálo za to), jako výkonný kapitán, t.č. u kormidla, jsem ale neměl jinou možnost, jak dostát svým kapitánským povinnostem. Zvládl jsem to však, a mohu potvrdit, že to při navigaci nevadí. A abych nebyl nařčen ze sexismu, dodám, že by tam patrně úplně stejně působil pánský zadek. Akorát jsem nikdy neviděl chlapa, který by si takhle na palubu lehl.

A nakonec došlo i na plachtění, aniž bychom při tom něco rozbili. Jediný, kdo se zranil, byl kapitán, toho však děvčata odborně ošetřila tak, že vypadal, že kromě vzpomínky nebude mít trvalé následky. Jinak jsme si to spolu náramně užili. Ahoj příště!

Fotky: Katka, Šárka a Tom

Transpozice

Doporučuji si před tímto příspěvkem přečíst konec minulého.

První známky toho, že ne všechno půjde podle plánu, se objevily zanedlouho po vystoupení z vlaku v Aix-en-Provence. Po krátkém občerstvení v mé oblíbené bagetárně Paul (jiná na nádraží není) jsem pln elánu a motivace vyrazil do místní půjčovny aut, abych se na dva zbylé dny vybavil nějakým „žihadlem“. Neměl jsem nějak zvláštní nároky, obyčejně beru cokoliv nad Fiatem 500 (což je mimochodem docela populární auto, zvlášť ve variantě kabriolet). I tak jsem ovšem byl překvapen, když mi ve všech pěti půjčovnách, co tam jsou, oznámili, že mají všechna malá auta rozpůjčovaná. Prý je stávka, a tak je velký zájem na letišti a vůbec. Samozřejmě jsem si mohl udělat rezervaci, ale to jsem nikdy předtím nedělal, protože jsem zjistil, že když pak na místě obejdu víc půjčoven, seženu většinou auto nejen levnější, ale i lepší. Teď se to ale vymstilo. Sice mi v jedné nabídli Mercedes E Klasse za bratru 250 babek na den, ale nějak jsem si nedovedl představit, jak to pak zdůvodním finančnímu kontrolorovi v práci, že jsem si neudělal rezervaci, a musel jsem tak vzít zavděk tímhle, byť mně osobně by to jinak nevadilo. Druhá dostupná varianta bylo BMW řady 5, tam jsem se pro jistotu už ani na cenu neptal.

Pak se ale na mě přece jen usmálo štěstí. U mé druhé nejvíc oblíbené značky našli jedno užitkové auto, za pohodovou cenu a s reklamními nálepkami přes oba boky, kufr a zadek navíc jako bonus. Měl jsem variantu bez oken, což mělo tu výhodu, že jsem neviděl dozadu a ani moc dozadu a do stran a mohl se soustředit na výhled dopředu. Když jsem pak dorazil do kanceláře, došel mi email od ČSA: „Váš let z Paříže do Prahy byl zrušen, kontaktujte co nejrychleji naši zákaznickou linku. Hezký den.“ Tak jsem je kontaktoval a ukázalo se, že by mi mohli jako náhradní dát let z Nice do Prahy. Což by mělo dvě výhody. Byl to přímý let a přestal bych být závislý na letu z Marseille do Paříže, který původně celou cestu do Prahy začínal, a který samozřejmě byl s Air France. A navíc bych ušetřil čas a opruz s přestupem na CDG. Tak jsem to vzal. Do Nice to je z Aix zhruba 150 km po dálnici a podle google maps to mělo jít za hoďku a půl dojet. Ještě jsem se pro jistotu ujistil, že můj let v neděli z Prahy stále platí. Díky stávce jsem se ocitl v situaci ještě lepší než před stávkou. A navíc si ještě projedu svůj užitkový pickup. Co víc jsem si mohl přát.

Během následujících dvou dní se pak neudálo nic zvláštního, kromě toho, že jsem se marně snažil dovolat na zákaznickou linku Air France, abych zrušil svůj let z MRS na CDG. Mohl bych to sice udělat přes internet, ale to bych musel souhlasit s tím, že mi proplatí jen letištní poplatky. A s tím jsem principiálně nesouhlasil. Nicméně moje snaha nebyla moc úspěšná. Buď mi suše automat řekl, že všichni operátoři jsou obsazeni a aby neplýtval mým časem, mám zavolat jindy a zavěsil. A když jsem se tam nakonec přece jen dovolal a vysvětlil chlapíkovi na druhé straně svůj problém, chlapík prohlásil, že mě přepojí na reklamace a v tom to spadlo. Napsal jsem tedy aspoň email na jejich zákaznické centrum, na který mi zatím nikdo neodpověděl, a na protest se odhlásil z letu, na který mne 24 hodin před odletem automaticky přihlásili.

Za zmínku pak stojí ještě společná večeře s kolegy z celého světa v Aix, ze které jsem dva z nich vezl zpět do hotelu. Varoval jsem je, že mám v autě jen jedno místo a že se budou muset tulit, ale mysleli, že si dělám legraci a vtipkovali. Legrace je přešla, když v garáži uviděli moje auto. Naštěstí jsme byli všichni v dobré náladě, takže jsme si to náramně užili a nebýt toho, že mi při jednom prudším zabrždění spadl pod plynový pedál popelník a tudíž jsem nemohl přidat plyn, dokud jsem ten popelník neodstranil (což bylo o půlnoci, za jízdy, po pár skleničkách a s mizerným osvětlením, trochu výzva), nedošlo ani k žádným výjimečným událostem. Naopak jsem ocenil, že jsem měl spolujezdce, protože na trase z Aix je jedna křižovatka, na které z mého auta nebylo prostě vidět doprava. Leda bych si přesedl.

V pátek po poledni jsem pak vyrazil do Nice. Původně jsem myslel, že se budu kochat, ale zrovna přišla průtrž, kdy i přes nejrychlejší režim stěračů se valil přes přední sklo shora dolů souvislý proud vody a to nemluvě o gejzírech od aut jedoucích přede mnou. Snažil jsem se je tedy předjíždět, abych jel první, ale z Côte d'Azur jsem i tak toho moc neviděl. Na vracení aut byla trochu fronta, ale protože jsem si schválně dal větší rezervu, stihl jsem ještě sendvič ve své oblíbené bagetárně Paul (jediné na letišti) a pak splynul s davem českých turistů, vracejících se z dovolené na francouzské riviéře.

Do Prahy jsem jel na výroční setkání spolužáků z vysoké, což byla dlouho dopředu plánovaná (a očekávaná) akce, takže bylo nemyslitelné, aby to zhatila taková malichernost, jako stávka pilotů Air France. Nicméně piloti se nedali a nedlouho po začátku akce v sobotu po obědě se ozvali znovu z ČSA, aby mi oznámili, že mi zrušili i zpáteční let z Prahy do Paříže. Prý jestli by mi nevadilo letět o den později. Když jsem se ptal, jakou mám jinou možnost, tak žádnou. Takže mi to nevadilo. Možná bych měl zmínit, proč mi ČSA rušila letenky, když stávkovali piloti Air France a nikoliv ČSA? Protože letenky, co jsem si koupil u ČSA, byly na lety provozované Air France, na které ČSA jenom přeprodávala místa. Na trase Praha - Paříž si obě společnosti lety mezi sebou rozdělily zhruba tak půl na půl a já měl smůlu, že jsem se zrovna trefil do té druhé půlky. A nakonec i to bylo svým způsobem štěstí, protože v neděli mne přepadla migréna, a tak, místo v letadle, jsem mohl trpět v pohodě, v Praze, v hotelu a v pondělí se pak už ve formě vrátit. Vive Air France !

Kulminace

V pátek, když už jsem byl na odchodu z práce s představou volného víkendu, který navíc sliboval letní počasí, ale také příležitost k domácím pracem, jsem dostal stručnou SMS ze své banky: „Pro podezření ze zneužití bude vaše platební karta zablokovaná v pondělí 12:00 přesně a nová vám bude obratem vystavena a zaslána na vaši adresu“. Což mi trochu zkazilo okamžité rozpoložení. Tak jsem zavolal do banky, abych se informoval, co se děje a zjistil, že v podstatě nic. Prý dostali avízo od Visa, že by mohlo dojít ke zneužití a tudíž se rozhodli jednat. Namítl jsem, že jsem žádnou podezřelou transakci na svém účtu nenašel a ani, že bych si byl vědom nějakého podezřelého obchodu, který bych v poslední době navštívil a zeptal se, jestli by mi nemohli říct, co vlastně Visa považuje za nebezpečné, abych se tomu příště mohl vyhnout. Prý nemohli. Takže počítám, že některému z mých stálých internetových obchodů ukradli údaje o platebních kartách, ale protože moje stálé internetové obchody jsou dostatečně známé (a velké), tak se to ve spolupráci s Visou ututlalo a řeší se to takto. Není nad to, když člověk nakupuje u prověřených značek.

Každopádně prý mohu kartou klidně dál do pondělka platit, schválně mi dali čas, abych si mohl vybrat dost peněz na přežití, než mi za týden dojde karta nová. Tak jsem jim poděkoval, rychle provedl pár plateb na podezřelých místech, aby se případně „spláchly“ s tou starou kartou, a oprášil svoji druhou platební kartu, kterou jsem si v rámci experimentu pořídil na začátku pobytu u druhé online banky, ověřil, že ještě funguje, a začal platit tou. Platit hotově by totiž byl strašný opruz. Tím, že se všechno počítá na centy, člověku se začnou velmi rychle hromadit „měďáky“, tedy mince 1, 2 a 5 centů, z čehož ty nejmenší dvě nejdou typicky použít do automatů a při placení často člověk zjistí, že mu jeden nebo dva centy chybí, takže musí rozměnit další větší minci – prostě, strašně rychle se množí.

Když už jsem u těch karet, zmíním zajímavost, které jsem si všiml při poslední návštěvě Česka před měsícem. Všechny drobné platby, které jsem platil kartou (v tomto případě ovšem českou), za různé drobné nákupy, lístky na vlak, občerstvení, atd., jsem mohl provést bezkontaktně a všude to bezproblémově fungovalo. Vzhledem k tomu, že mám s touhle technologií zkušenost z první ruky, byl jsem příjemně překvapen. Zdá se, že někdo úspěšně proloboval u českých bank zavedení bezkontaktních plateb. Francii tenhle boom teprve čeká. S tím, jak jsou tady banky pružné, počítám, že tak do pěti, maximálně deseti let, na tom budou stejně.

Další kartou, se kterou bojuji, je mezinárodní karta zdravotního pojištění, která je v rámci EU standardní a kterou místní zdravotní pojišťovna vydává na požádání. Drobný problém je v tom, že karta platí omezenou dobu. První mi vydali na 3(!) měsíce, druhou na rok, a o další vydání lze požádat teprve až té předchozí vyprší platnost. Takže se samozřejmě stane, že si chci požádat o kartu, protože pojedu do ciziny a automatický systém mě uzemní, že už jednu mám, a ať s tím neotravuji. Pravidelně totiž jezdím do ciziny přesně v tom období, kdy mi už vypršela předchozí karta a novou mi ještě nestihli vydat (trvá to totiž 2-3 týdny). Psal jsem jim, ať si ten systém opraví a oni mi odpověděli, že mi pošlou novou kartu až ta stará vyprší a v mezičase mi pošlou dočasný certifikát, kterým se budu prokazovat. Do odjezdu bohužel nedošlo ani jedno.

Abych se ale vrátil k víkendu. V sobotu bylo skoro až moc horko, a tak jsem nakonec svůj oblíbený výlet do Versailles odložil na neděli. Přestože Météo France vytrvale předpovídalo střídavou oblačnost a 23 stupňů, byla modrá obloha a můj venkovní teploměr ukazoval 29 ve stínu. V neděli se naštěstí trochu ochladilo a podmínky na kolo byly ideální. A nejenom na kolo, jak se ukázalo, když jsem dorazil do versailleského parku. Pokud jsem posledně měl pocit, že tam bylo narváno, tak teď tam bylo lidí dvakrát tolik a jízda na kole kolem kanálu už spíš připomínala bojovou hru o tom, jak nesestřelit nějakého chodce. Ale zase bylo co obdivovat. Navíc si u kanálu zjevně dalo sraz několik skautských skupin, které jsem odlišil podle stejnokrojů, aby tam pořádaly nějaké skautské rituály. Co přesně jsem nepochopil, trochu to vypadalo jako přísahy, nebo něco podobného, i s ohledem na to, že se toho účastnilo dost přihlížejících dospělých, patrně rodičů. Takže Grand Canal byl doslova v obležení, nemluvě o versailleských zahradách.

Než jsem ale mohl vyrazit do parku, musel jsem se stavit na pumpě dofouknout kola, protože nové pláště jsou sice super, ale nové duše zjevně vzduch moc dlouho neudrží. Při průjezdu parkem Saint-Cloud mě pak zmátlo, že moje oblíbená cesta byla zavřená a když jsem se ptal chlapíka, co tam stál a organizovaně odrazoval přicházející a přijíždějící návštěvníky, jestli bych to nemohl projet po druhé straně, tak jen lakonicky zakroutil hlavou a poslal mě zpátky za začátek parku. Prý to mám vzít tamtudy. Takže jsem objížděl centrální část, která byla celá omotaná výstražnou páskou „nebezpečná oblast – pyrotechnici“ a přemýšlel, co tam komu „upadlo“.

Také jsem objevil další praktický aspekt mé stále cyklistické trasy, kromě toho, že skýtá členitý terén, v krásném prostředí, vede také ve svém závěru kolem pekárny, která má v sobotu a v neděli otevřeno, čím se z ní stala už téměř pravidelná zastávka. Není nad to si na odpolední, případně večerní, svačinu, případně večeři, koupit čerstvou, ještě teplou bagetu spolu s pain au chocolat aux amandes, který tam mají fakt dobrý. Akorát si člověk musí na to vzít igelitový pytlík, protože ta čokoládovo mandlová buchta je tak mastná, že během pár vteřin promastí libovolný papír. Což se ovšem předpokládá. Počítám, že to dělají z pravého másla.

V naší luxusní rezidenci se společenství vlastníků rozhodlo, že mechanické zámky a klíče jsou technologie minulosti a rozhodli se zavést otevírání vstupních dveří bezkontaktním přívěškem. Trochu mne to znervózňuje, protože, jak jsem už psal, z těmito bezkontaktními a zabezpečenými technologiemi mám zkušenosti z první ruky a jistotu tomu nepřidá ani to, že dodavatelem systému je La poste, tedy francouzská pošta, která má stejnou reputaci asi jako Česká pošta. Nicméně výbor SVJ rozhodl a tak to budeme mít možnost v praxi ověřit. Správce pak rozhodl, že přívěsky bude předávat výhradně vlastníkům a ti je pak budou předávat nájemníkům. Napsal jsem výboru, že by se mi zdálo jednodušší, kdybych si mohl přívěsky vyzvednout také u výboru, tedy sousedky o dvě patra výše, jako ostatní vlastníci, než aby to posílali mému domácímu přes půl Francie a on to pak posílal zpátky, ale přestože domácí i výbor by v zásadě proti tomu nic neměli, jelikož správce rozhodl, tak jak rozhodl, už se nedá nic dělat. Holt, když se jednou rozhodne, improvizace a iniciativa jdou stranou.

K poště bych ovšem rád zmínil jednu věc, která mne zaujala a pokud skutečně funguje, tak by se mi i líbila. Před pár dny jsem chystal na odeslání balík a protože se mi osvědčilo vyřizování podání a platby přes internet, šel jsem na svůj účet u La poste. Což není úplně triviální, protože díky promyšlené koncepci a integraci informačních systémů má člověk hned dva účty. Jeden, na kterém si může balíky podávat a platit, a druhý, na kterém je může sledovat. Oba mají samozřejmě nezávislé přihlašovací údaje, protože tak daleko, aby na to stačil jeden účet, integrace v La poste, tedy přesněji řečeno v její dceřiné firmě Colissimo, nepokročila.

Přihlásil jsem se tedy na svůj podávácí účet a vybafla ne mne reklama na novinku – od teď je možné balíky odesílat tak, že je člověk nechá ve své(!) poštovní schránce a pošťák je tam vyzvedne. Jak přesně přijde na to, že ho má vyzvednout (a že to není balík, který naopak třeba včera doručil) mi není úplně jasné, stejně tak jak má přijít na to, že se má podívat zrovna do mé schránky, ale dovedu si představit, že nějak by to jít zařídit mohlo. Například, když zadám podání a platbu na internetu, dostane nějaké echo ze systému. Případně, když doručuje do schránek (což jsem jednou viděl v akci), vidí, co je v ostatních schránkách, i když třeba pro dotyčného zrovna nic nemá. Každopádně je to zajímavý nápad a dobré využití pro francouzské normalizované poštovní schránky (kam se vejde i žehlička v krabici).

Ještě k tomu balíku. Jak jsem jednou už psal, mám dvoje úplně stejné polobotky, které se liší jen barvou. Jedny černé a druhé v barvě „koňak“. K těm druhým se mi nedávno po nemalém úsilí podařilo koupit parádní opasek (a mimochodem ještě koženou bundu). Také jsem psal, že ač jsou ty polobotky velice pohodlné a vypadají skvěle, mají v sobě kurvítko. A to se právě aktivovalo. Psal jsem výrobci, který mne ujistil, že v botech problém není. Problém je údajně v tom, že je mám už dlouho (přes 5 let), tudíž je logické, že se rozpadnou. Poradili mi však ševce, který by je snad údajně mohl spravit, byť už to zdaleka nebude tak dobré jako originál. Švec se shodou okolností nachází v nějaké zapadlé vesničce v Anglii.

Napsal jsem tedy ševci (i s fotkami), co by se s tím dalo dělat. Prý těžko říct podle fotek, ale mohu to tam poslat, a když to půjde spravit, tak mi to za 70 anglických babek rádi opraví. A protože s poštovným mi to pořád vyšlo levnější než nové boty (pokud bych je vůbec sehnal), rozhodl jsem se to prubnout. Navíc mám teď ten opasek, který by jinak přišel vniveč. Odtud tedy ten balík. Druhé, černé, polobotky zaktivovaly svoje kurvítko asi o čtrnáct dní později. Tak doufám, že vydrží, než mi opraví ty první, případně než seženu náhradu. Můj problém, zdá se, není ojedinělý, a na internetu lze najít dost podobně postižených. Asi je to fakt dobře vymyšlené kurvítko.

Momentálně sedím ve vlaku do Aix-en-Provence a jak je dobrým zvykem, píšu blog. Teoreticky bych tam měl být do konce týdne a pak se přesunout do Prahy na víkendovou akci. Schválně jsem si kvůli tomu na zpáteční cestu do Paříže místo vlaku koupil letadlo, abych mohl plynule navázat spojem do Prahy. Celá akce byla tak dobře promyšlená a zorganizovaná, že by bylo překvapivé, kdyby nevyšla. Leda snad, ze zásahu vyšší moci. Nebo stávky pilotů Air France, která začala v pondělí, a která má trvat až do příštího pondělí.

Piloti stávkují proto, že je Air France chce přeložit do své nízkonákladové odnože, která se jmenuje Transavia, kde by museli létat víc hodin a vydělali by si míň peněz. Chápu, že Air France, pokud chce konkurovat EasyJetu nebo Ryanairu, nemá v podstatě jinou možnost. Chápu také piloty, že se jim to nelíbí. A protože už tři roky žiji ve Francii, chápu také, že místo, aby piloti, kterým se to nelíbí, odešli, začnou stávkovat – protože každý Francouz má kromě práva na práci, také právo na „nezhoršení“ svých výhod a požitků. A pokud se nedej bože něco zhorší, je čas k mobilizaci, bez ohledu na na firmu, zákazníky, prostě všechny okolo.

Posledně jsem, při stávce řídících letového provozu, zůstal jen o pár hodin déle v Mnichově, přestože mně do poslední chvíle tvrdili, že poletíme načas. Air France nabízí možnost si bezplatně cestu o týden přeložit. Nebo v případě zrušení, vrácení peněz, byť by to normálně v dané třídě nebylo možné. Jediný háček je v tom, že o tom zrušení nám řeknou nejdříve den předem. A den předem už mohou být všechny alternativní způsoby přepravy beznadějně vyprodány. Jak se dostanu v pátek do Paříže, abych stihl spoj do Prahy, je tak zatím ve hvězdách.

Prázdniny

Nastala okurková sezóna a v mém životě došlo k dalšímu zásadnímu průlomu. Dal jsem si v kantýně andouillette. Docela dobrovolně a docela rád. Kdo mě vídá občas i jinak, než na blogu, ví, že to nebylo poprvé, a rozhodně to nebylo naposled. Byť kolega tvrdil, že kvalitou nebyla nijak výjimečná (a rozhodně nebyla „silná“), pro mne to bylo potvrzení nového trendu. Příští andouillette si dám už klidně i v restauraci. Ostatně, jak mi vysvětlila moje kamarádka doktorka, z čistě fyziologického hlediska, jde v podstatě o hladké svalstvo. Na druhou stranu pieds paquets, zůstává nadále v zemi zapovězené. Byť, jak mě ujistili moji oblíbení domácí, historka o tom, jak mě tenkrát chtěli pohostit místní specialitou a jak jsem to tehdy nedal, se zařadila do análů veselých historek a tvoří dnes jeden ze základních příběhů, který se váže k historii jejich ubytovacího zařízení.

Kromě kulinářských extempore jsme s kolegy zase jednou vyrazili na oběd do restaurace, pro jistotu tam, kde jsem si minule dal rybu, co chutnala po naftě a pak mi zase jednou donesli steak s příchutí ryby. Kolega se ale dušoval, že tahle restarauce byla nedávno vyhodnocena, jako nejlepší v dané čtvrti, a že určitě stojí za to, dát tomu novou šanci. Nutno ovšem podotknout, že to byl stejný kolega, který mi doporučoval, abych si kupoval džemy „dobrá máma“, protože jsou dobré. Abych se vyhnul případné patálii s naftou, případně steakem, dal jsem si pro jistotu do měkka upečené jehně a jako zákusek financier. Jehně bylo překvapivě bez (nečekané) příchutí, tudíž dobré, ale pro změnu zklamal zákusek. Nebo přesněji řečeno, chuťově mě zdaleka tak neoslovil, jako jeho průmyslová varianta, kterou jsme shodou okolností pár dní předtím testovali v práci. U tohoto zákusku bych se rád zastavil. Jedná se totiž o na první pohled poměrně nezajímavý (minimálně v jeho průmyslové variantě) počin, tvarem a barvou připomínající piškot, nicméně když se do něj člověk zakousne, pochopí, že nejsou všechno piliny, co vypadá jako piškot. Základní složku totiž tvoří mandlová mouka. Mandle obecně jsou poměrně populární surovina, ať už do těsta, nebo různých nádivek. Zvlášť známá nádivka je frangipane, která se dává do galette. Začínám tomu přicházet na chuť.

V neděli se mi stala zvláštní věc. Šel jsem si koupit bagetu, do svého oblíbeného pekařství, a oni neměli. Vůbec žádnou. Francouz by řekl impossible. Bylo to ale tak. Prý budou až za hodinu a půl. Protože bylo relativně hezky, řekl jsem si tedy, co s načatým nedělním odpolednem a vydal se po našem luxusním předměstí hledat jinou otevřenou pekárnu. Věděl jsem, že nějakou musím najít. Ve Francii totiž není dovoleno, abych všechny pekárny současně měly v neděli (nebo jakýkoliv jiný den) zavřeno. S čím jsem ovšem nepočítal, že byl zrovna týden 15. srpna, takže proti předchozímu nařízení šlo nařízení druhé, že i pekárny musí čerpat dovolenou. Prošel jsem se tedy víc, než jsem původně zamýšlel, ale nakonec se na mne přece jen usmálo štěstí. A navíc jsem díky tomu mohl ochutnat zajímavé rulé pistache chocolat. A to nemluvě o pain au chocolat aux amandes. Je však nutno přiznat, že bez ohledu, kolik čokolády, nebo mandlí, do toho dají, mák to nenahradí a pomalu se mi už stýská i po tvarohových „honzovkách“.

Také jsem, zase po delší době, vyrazil toto pondělí do terénu, tentokrát to Kodaně. Už před cestou jsem trochu s rozpaky sledoval předpověď počasí, kde to vypadalo, že by se teplota mohla přes den vyškrábat až na patnáct stupňů, což trochu hatilo můj plán vzít si svoje letní polobotky a tenké pláťáky. Vzal jsem si tedy rifle a bundu, kterou normálně nosím přes zimu. Když jsme přistáli, tak nás letuška radostně uvítala a potvrdila těch patnáct. Při cestě z letiště pak přišla ještě vodní smršť, kdy pršelo vodorovně a jen taxikář viděl šestým smyslem kam jede. Místní mě pak ujistili, že léto skončilo právě v neděli, ale že předtím bylo fakt až nečekaně krásně a teplo, prý až 25 stupňů.

Když se pak večer přece jen trochu vyčasilo a vysvitlo slunce vyrazil jsem na tradiční procházku po trase hlavní nádraží - Nový přístav (Nyhavn). Je to taková skoro až učebnicová cesta přes centrum a kolem zásadních pamětihodností, parku Tivoli, radnice, luxusních obchodů a restaurací. A končí v Novém přístavu. Teoreticky by mohla pokračovat dál, protože přes zátoku měl vést most na druhou stranu, kde stojí kodaňská opera, ale hlavní stavební firma, která most stavěla, stihla zkrachovat a tak tam stojí jen dva na sebe ukazující pahýly. Škoda, prodloužil bych si jinak svůj tradiční itinerář až k opeře. Takto jsem musel otočit u detašované divadelní scény.

Po cestě zpět jsem uvažoval, že bych zašel někam do restaurace na večeři, ale nakonec jsem vyměkl a nedal to. Prostě mě to samotného nebaví a tak chodím na večeři sám jen výjimečně. Do fastfoodu jsem také nešel, protože Steakhouse Whopper z oběda na kodaňském letišti pořád ještě setrvával v žaludku v nestráveném stavu a nebál se dát o sobě vědět. Zazdít ho druhým Whopperem jsem už i já považoval za nebezpečné a KFC mě odradilo už od pohledu. Nakonec jsem se tedy držel osvědčeného rčení, „když je ti ouzko dej si buchtu“ a „dobrým pivem nic nezkazíš“ a v 7-Eleven si koupil skvělý skořicový šnek a ještě cosi a k tomu Tuborg Gold. Klučina, co mi to prodával, mi k tomu ještě popřál hezký večer. Jestli to myslel vážně, nebo to byl dánský osobitý smysl pro humor, nevím, ale musel jsem mu dát za pravdu. Večer v Kodani, se dvěma buchtami a plechovkou piva, když je venku patnáct stupňů a fouká, nemůže dopadnou špatně. Dokonce mě to tak nadchlo, že jsem to druhý večer zopakoval.

Také jsem si ověřil, že vysoké blondýny s vlasy až po zadek, co vypadají jako Claudia Schiffer, nejsou takový mýtus, jak jsem si původně ze svých předchozích návštěv myslel. Jednou ráno jsem viděl celou třídu i s paní učitelkou na hlavním nádraží. Jinak ale musí být někde schované. Dlouhé vlasy jsou ale vidět hodně, a nebo velké drdoly. Protože jsem jezdil k zákazníkovi z hotelu vlakem (a autobusem), měl jsem dobrou příležitost se tomuto zajímavému pozorování věnovat.

Na check-inu zavazadel pro zpáteční cestu se mě pak letuška pro jistotu zeptala, jestli jsem se náhodou nespletl a neletím do Prahy, místo do Paříže. Shodou okolností totiž probíhala registrace na obě trasy. Chápu, že ji zmátla moje občanka a člověka potěší, že o něj má personál starost. Stejně jako na bezpečnostní kontrole, kde mi moje boty už překvapivě nepípaly, ale zato jsem musel vytáhnout z kapes i kapesníky, protože se kontrolorce nezdály boule na mých kapsách. To se ale dalo pochopit, protože Kodaň byla údajně vyhlášena jako nejbezpečnější letiště. Také asi nejemancipovanější, protože tam běžně provádí šacování žen muži a naopak. Pokud někdo chce, aby ho šacovala osoba stejného pohlaví, musí to dát najevo předem. Což mě nijak nebere, ale jednu slečnu si tam jeden horlivý kontrolor postavil navíc ještě na stupínek, takže na ně oba bylo krásně vidět, a vypadala, že na to rozhodně připravená nebyla. Ale ani se nezdálo, že by jí to nějak vadilo. Můj kolega posledně prohlásil, když uviděl kontrolorku za rámem, že by chtěl, aby ho šacovala osoba opačného pohlaví - bohužel pro něj ho ale nešacovali.

Poslední dobou se přistihuji, že létám, čím dál více, s Air France. Do Mnichova, do Kodaně, a už i do Prahy. Většinou proto, že mají lepší časy i ceny. Jediné, co jim vázne, je Terminál 2F na pařížském letišti. Je to takový přístavek, jako by ho tam připlácli dodatečně. Většinou to k němu trvá z ranveje aspoň čtvrt hodiny a člověk má přitom pocit, že absolvuje okružní jízdu po celém letišti. A to nemluvě o tom, že je po cestě potřeba přejet několik silnic (naštěstí letadla mají před auty přednost), dálnici (naštěstí mimoúrovňová křižovatka), a jednu ranvej (tam mají většinou přednost „ta druhá“ letadla). Nakonec je člověk rád, že se letadlo nedostalo do zácpy a ke stojánce dojelo. Také totiž mohlo zůstat někde uprostřed letištní plochy s přistaveným autobusem.

Je vidět, že se už blíží konec prázdnin. Kolegové v práci začínají přibývat, provoz na periferiku houstne a objevují se první havárie. Ve Versailles to ovšem pořád tepe. Dnes jsem tam byl zase na kole, už bych to skoro mohl prohlásit za pravidelný sobotní program. Trochu mě sice zneklidňovala předpověď, že bude 19 stupňů a občasné spršky, ale nakonec bylo jen chladno, a pár kapek jsem schytal až když jsem na zpáteční cestě projížděl Versailles - město. Park Saint-Cloud, respektive jeho dolní část, je pořád zavřený, protože tam tento víkend probíhá třídenní rockový koncert Rock en Seine. Co přesně tam hrají netuším. Přece jenom, je to asi pět kilometrů a navíc za zástavbou, takže tomu tady už není tak dobře rozumět. Výhodou je, že ti, co tam přijedou na všechny tři dny, mohou v areálu parku i kempovat (za pouhých šedesát babek za stan pro dva). Je to tedy zjevně akce pro mladé, protože, ač kempování zní lákavě, neb park je to vskutku krásný, mám pochyby o tom, že by se tam dalo spát. Na druhou stranu, nejsem si jist, jestli spánek je to, o co na podobných akcích jde.

Každopádně jsem dnes stoupání za Viroflay dal už na první dobrou a přijel v rekordní průměrné rychlosti 20 km/h a to jsem se v zámeckém parku kochal, protože přestože se ochladilo, pořád bylo se na co dívat. Příští týden vyrážím na šifrovačku, tak se ten trénink bude hodit.

Dovolená

Začátkem prázdnin jsem jako tradičně vyrazil na dovolenou do Česka, tedy přesněji řečeno na Moravu. Po cestě jsem se na den zdržel v Praze, abych se stavil u svého zubaře a také se pozdravil se svými spolužáky z vysoké. Přitom se přesvědčil, že D1 je rok od roku větší zoufalost a na celé trase Paříž - Brno bezkonkurenčně nejhorší a nejnebezpečnější úsek. Dovolenou jsem přežil. Sice první týden převážně pršelo, ale na jednu vyjížďku na kole to vyšlo, takže druhý týden jsem byl pro změnu nemocný a původní záměr, projít se po dlouhé době zase jednou po Brně, se scvrkl do krátké noční procházky. Šance tedy bude zase až na Tmou. Místo toho si kladu otázku, zda má cenu s sebou vézt 1250 km v autě kolo, abych pak na něm ujel necelých třicet kilometrů, vyměnil duši, zjistil, že mám kompletně sjetý zadní plášť, a zase ho vezl zpátky. Za zmínku tedy stojí v podstatě jen návštěva nového brněnského Výčepu na stojáka, kde si vyprahlý Brňan může dát, nepřekvapivě na stojáka, jedno, dvě, případně i více piv. Může u toho stát venku nebo vevnitř, u stolu, u plotu, u kašny, nebo u zdi. Piva mají dobrá, ale po dvou hodinách bych si asi raději přece jenom sedl. Což potvrzovaly i okolo na zemi sedící skupinky. Vzhledem k tomu, jaký tam ale byl cvrkot, bych řekl, že újmu z toho určitě nemají.

Při zpáteční cestě, už na francouzské straně, kdy jsem jel na autopilota a tudíž se nechal lehce rozptýlit, jsem pozoroval zajímavý úkaz, který mne překvapil. Při jednom z letmých pohledů na navigaci v Google maps mou pozornost najednou upoutal nápis Burger King a tečka, která vypadala, že leží na mojí cestě a blíží se. V předstihu jsem se připravil na to, že když se budu vracet, pojede v opačném směru zrovna Tour de France (tu jsem ovšem za celou dobu nezahlédl), ale tohle jsem nečekal.

Burger King totiž ve Francii být neměl, a také, jak se ukázalo později, opravdu nebyl, až do loňského roku, kdy otevřel postupně tři pobočky - v celé Francii! - a jednu jsem právě míjel. Proč otevřeli jednu zrovna na „východní dálnici“ (l'Autoroute de l'Est jinak také známá jako A4) jsem ovšem úplně nechápal. Vždy, když tam jedu, mám pocit, že tam jede jen pár podobných zoufalců, jako jsem já. Koho by taky bavilo jet čtyři hodiny po dálnici konstantní sterilní stotřicítkou a ještě si za to platit skoro třicet babek. Možná ale vlastně jsem ta správná cílová skupina. V Německu totiž výhradně zastavuji na odpočívadlech, kde Burger King je. Tedy zastavoval jsem, až do poslední cesty (směrem do Česka), kde jsem se opět zastavil a po akci dospěl k názoru, že bude potřeba najít alternativu.

Což je škoda. Jako, poslední dobou už ne tak častý, nicméně pořád aktivní, návštěvník rychlých občerstvoven, musím konstatovat, že nejlepší hamburgry (pokud se tedy bavíme o těch nejlevnějších, průmyslových a v otrockých podmínkách vyráběných) jsou v Česku a směrem na západ ta kvalita klesá. Minimálně ve směru Praha, Norimberk, Frankfurt, Strasbourg, Paříž. Při zpáteční cestě jsem si na pumpě před Rozvadovem dokonce v mekáči, nebál bych se to říct, pochutnal. V Paříži doporučuji návštěvu mekáče pouze pokud jste alergičtí na obložené bagety, palačinky, koláče a jiné pečivo, všechny obchody jsou zároveň zavřené a hrozí akutní smrt hladem. KFC je na tom podobně, jen to tam páchne jinak. Výjimku tvoří situace, kdy si jdete do mekáče koupit zmrzlinu, kávu, nebo obecně něco, co neobsahuje zeleninu, maso a buchtu-slupku. Nicméně možná ten pařížský Burger King příležitostně zkusím, záleží, kdy se dostanu na nádraží Saint-Lazare, protože tím směrem normálně nejezdím. Leda bych si chtěl zajet Eurostarem do Londýna.

Kromě odpočívadla na A4 a pařížského nádraží, třetí Burger King se nachází na letišti v Marignane, což je marseilleské letiště (byť je 25 km od Marseille). Tam bohužel, od té doby, co jsem se odstěhoval z Prahy, už nelétám, ale jezdím z Paříže vlakem. Chystají se ovšem další a možná budu mít časem jednu i blízko u práce...

Takže, objevení Burger Kingu, uprostřed polí na dálnici A4, byl, po průjezdu D1, druhý nejdramatičtější zážitek na zpáteční cestě. Druhý den jsem se, jak už je poslední dobou dobrou tradicí, vydal do 4 Temps, abych si vyzvedl reklamovanou bundu. Tam mě už zdáli všichni vítali, dokonce měli i bundu, a dokonce mě i ujistili, že ji zkontrolovali, a že je už v pořádku. A v podstatě měli pravdu, až na jeden zlomený knoflík na vnitřní straně předního lemu, ten, proti kterému jsou přišité přední knoflíky. Prodavač mne ujistil, že to je banalita a že na to záruka je také, takže s tím mohu kdykoliv přijít a oni to opraví. Tak jsem jen podotkl, že to tedy mohou opravit hned. Slíbili, že mi to opraví do týdne, což mělo být tento týden. Zatím se ale nikdo neozval, takže tam asi zítra zavolám sám a případně se tam opět vypravím tuto sobotu.

Tím, že jsem neuspěl s bundou, tak snad z pocitu, aby tahle výprava nepřišla vniveč, zašel jsem za lidových deset babek alespoň na poslední letní blockbuster. Digitální efekty pokročily, takže Tom Cruise tam vypadá na pětatřicet. Emily Blunt vypadá parádně i bez efektů, ale hlavně to po dlouhé době mělo něco do sebe a občas jsem se i bavil. Takže palec spíš nahoru. Nicméně druhý den mě, jak už začíná být po návštěvě 4 Temps také tradicí, skolila migréna a tak jsem si státní svátek 14. července užil jinak, než jsem původně zamýšlel a nakonec jsem byl rád, že jsem byl schopen dorazit druhý den do práce. Nové auto tam na mne zatím nečekalo, tak jsem si aspoň přezul pláště na kole, doufaje, že na nich také toto léto ještě vyjedu. Koupil jsem si je (po neúspěšných návštěvách v kamenných prodejnách kol v Moravských Budějovicích) kde jinde, než na Amazonu. Proti trudomyslnosti se mazlím s novou kytarou a už jsem ji objednal nový, široký a komfortní popruh z bizona, aby mě z toho mazlení tak nebolelo levé rameno.

V mezičase se mi podařilo konečně dostat ze sociálky doplatek za návštěvy u lékaře z roku 2012, který mi dlužili, což považuji za osobní úspěch. Přitom se ukázalo, že mi ty poplatky postupně dopláceli už v roce 2013, ale protože mi nikdy neposlali vyúčtování, nebo nějaký přehled o tom, kdy a jak mi jednotlivé doplatky poslali, neměl jsem šanci to zjistit. Občas mi sice na účet přišly nějaké peníze od naší místní „kasy“, ale vzhledem k tomu, že byly často sloučené za více položek a nebyl u nich žádný popis, tak se to dalo těžko určit. Jediný způsob, jak se posléze ukázalo, jak to zjistit, by byl, podívat se na internetu na výpis, který mám na svém zdravotním účtu. Doplatky, které mi posílali za rok 2012, tam totiž nebyly, a právě tak jsem je měl podle sociálky identifikovat!

To mi ovšem řekli až poté, co jsem do nich nepřestával tepat svými emaily, až se nakonec někdo slitoval, a ten výpis, kdy, kolik a za co mi poslali, udělal a poslal mi ho. Dokonce jsem je tak zmátl, že mi poslali víc než měli (protože si to špatně ověřili), takže nakonec mi přišel dopis, ať vrátím 27,69, které jim dlužím, protože mi je poslali omylem, a pokud to neudělám do dvou měsíců, budou oprávněni je na mě získat za použití „jakýchkoliv prostředků“. Tak jsem jim je poslal a doufám, že mi je stejně strhnou znova a budeme pokračovat v krasojízdě. Momentálně to ovšem vypadá na férové vyrovnání, takže je na čase začít vymáhat doplatky za rok 2013. Mám totiž pocit, že mi prohlídku u ušního proplatili špatně.

Opasek

Po delší době jsem vyrazil na další služebku, tentokrát k novému zákazníkovi. Tedy, novému v mém oboru, ale nikoliv pro naši firmu. Pro ni je to naopak jeden z klíčových zákazníků. Pobočka, kam jsme jeli, je v Černém lese (Schwarzwald) kousek od francouzských hranic, ovšem na německé straně, takže se tam nedá nějak jednoduše dostat. V podstatě existují dvě možnosti – přes Stuttgart nebo Strasbourg a pak autem. Nakonec vyhrál Strasbourg a protože nám zakázali letadla, jeli jsme vlakem. Což není nutně nevýhoda, protože těch cca 400 km udělá TGV za zhruba dvě a půl hodiny, což je v podstatě jako z Prahy do Brna. Mohlo by i rychleji, ale bohužel ve druhé půlce (nebo třetině) cesty už není trať tak rychlá, protože tam vlak viditelně zpomalí (asi na 160 km/h). Každopádně při výjezdu z Paříže svítilo ve vagóně na displeji pěkných 315 km/h což jsem si ověřil i GPSkou. Po zpomalení pak přestali rychlost ukazovat :). Ze Starsbourgu jsme si pak autem užili malebnou cestu přes Černý les, kde jsme se mohli kochat typickými německými vesnicemi a perfektními silničkami, vinoucími se mezi kopci a lesy. Jen škoda, že tam nebyl moc signál GSM, takže se moje google mapy přestaly chytat. Na druhou stranu pořád lepší než GPS, kterou nám dali v půjčovně k autu a u které jsme až v autě zjistili, že má jen francouzskou mapu.

Na schůzku jsem z Paříže vyrazil se svým N+2 šéfem, který mi dělal doprovod a dvěma kolegy z německé pobočky. Zákazník totiž vyžadoval výslovně schůzku expertů, takže logicky jsme tam z naší firmy jeli: jeden lobbista, jeden obchodník, jeden markeťák a já. Takhle to dopadne, když chce každý šéf být u toho, když se rozjíždí nový business. A to ještě jeden obchodník, co tam měl jet také, na poslední chvíli nemohl. Tak jsem jen doufal, že ti dva experti, co tam měli přijít od zákazníka si toho nevšimou a že nebudem mít očividnou převahu v kravatách. Abych to trochu kompenzoval (a budil zdání experta), tak jsem si oblek nebral. Nakonec se ukázalo, že od zákazníka přišlo na schůzku asi 10 expertů, ale všichni byli v teniskách a riflích, takže to bylo vyrovnané.

Šéf navíc zamluvil vlak na 07:45 z Gare de l’Est, což obnášelo, že jsem vstával v pět, jel z domu asi první tramvají a nebyl jsem úplně ve formě. Nicméně šéf byl ve formě ještě menší, takže jsem si aspoň ze Strasbourgu zařídil. I tak jsme tam dorazili až po poledni a stihli jen rychlovku v mekáči. Vynahradili jsme si to pak na večeři v typické německé hospodě, kde mluvili jen německy a kde měli jen typická německá jídla a nápoje – např. digestiv Ramazzoti (což mi až do té doby asociovalo výhradně pop pochybné kvality). Navíc nadšen z toho, že si konečně mohu dát pořádné pivo, jsem podcenil řízné Weizenbier, až jsem se pak probudil ve čtyři ráno, se svítící lampičkou a telefonem v nabíječce na polštáři. Naštěstí druhý den už byly na pořadí méně důležité body. Při návratu nás pak ve Starsbourgu trochu zdržela výluka, protože někdo spadl pod vlak, takže to vyřadilo celou trať Starsbourg-Paříž. Naštěstí se nejhorší obavy nepotvrdily a odjížděli jsme jen asi s půlhodinovým zpožděním. Nicméně, první dojem, když jsme přišli na nádraží ve Strasbourgu, které bylo přecpané k prasknutí a na tabulích svítilo, že všechny vlaky na Paříž jsou zpožděné na neurčito, moc optimismu nedával. Do půlnoci jsem to ale domů nakonec stihl.

Druhý den se ukázalo, že můj oblíbený starý zákazník má nějaký akutní problém, a tudíž místo abych se pořádně vyspal, koupil jsem si letenku na druhý den na 07:20 do Barcelony, abych se mohl zase probudit o půl čtvrté ráno (trochu v předstihu) a vyrazit tentokrát na letiště. I to jsem přežil, byť za cenu toho, že místo večerní romantické procházky po Barceloně jsem padl a spal jako dudek až do rána. Neodradilo mne ani to, že jsem měl lukrativní pokoj bez závěsů na oknech s výhledem na betonovou protihlukovou stěnu, která způsobovala, že hluk se kolem ní lámal a pak mezi ní a hotelovou zdí zesílil, aby nakonec pronikal do pokoje. Naštěstí chodba byla daleko hlučnější, takže to, co přišlo zvenku, nepůsobilo rušivě. Co ale taky čekat od hotelu, který se jmenuje Chic & Basic Ramblas.

V sobotu jsem pak vyrazil na procházku po Paříži, přesněji řečeno po la coulée verte, kam mě pozvala moje spolužačka z vysoké, kterou jsem sice skoro 20 let neviděl, ale teď nám přišlo jako dobrý nápad si dát sraz v Paříži. Přestože žije v Londýně, tak zná Paříž líp než já, což jsem pak ocenil i při večeři společně s jejím francouzským přítelem (což lecos vysvětlilo) v koreánské restauraci s typickým barbecue.

No a tento víkend jsem vyrazil koupit kytaru. K tomuhle rozhodnutí jsem dospěl už dřív (jak jsem psal v minulém příspěvku) a začal na tom pracovat už před čtrnácti dny, kdy jsem se vydal do jednoho obchodu s kytarami. Vyrazil jsem tam o víkendu a protože bylo hezky ani mi nevadilo, že to bylo přes celou Paříž. V obchodě překvapivě nikdo nebyl, takže když jsem požádal prodavače, jestli bych si mohl vyzkoušet nějaké kytary, nebyl žádný problém. Dostal jsem k dispozici „kabinku“ s kombem a ladičkou a tam jsem mohl dovádět. Což jsem ocenil, protože jsem byl dost nesvůj, předvádět svoje začátečnické brnkání na veřejnosti. Bohužel ovšem, když chce člověk vyzkoušet kytaru, tak se to bez brnkání neobejde. Takže jsem aspoň zdatnost nahrazoval systematičností. Což se projevilo třeba tak, že jako první věc jsem vypnul zkreslení na kombu, které mi tam nastavil prodavač. Sice to mělo grády, ale zase přitom nebylo moc poznat, na co člověk hraje.

Měl jsem vyhlédnuté tři kytary, které měly to, co jsem si přál, i když se cenově celkem lišily. Což jsem ale nepovažoval za zásadní. Říkal jsem si, že zkusím všechny a když rozdíl nepoznám, tak si prostě vezmu tu nejlevnější. Bohužel jsem ale rozdíl poznal. Protože ale neměli barvu, kterou bych chtěl, domluvil jsem se s prodavačem, že mi zjistí jak dlouho by to mohlo trvat. Což nebyla jen řečnická otázka, protože mě napřed vystrašil tím, že to může klidně trvat až šest měsíců (kdo by to byl dneska řekl). Přitom v Americe tu barvu prodávají běžně, ale na Evropu se nějak nedostává. Vybral jsem tedy ještě jednu alternativu a pustil to z hlavy s tím, že se rozhodnu, až se mi ozve, podle toho, co bude dřív. Ty barvy, co se mi líbily, byly totiž nakonec tři.

No a jak jsem tak čekal na zprávy, všiml jsem si, že v jiném obchodě mají na tyhle kytary promo akci a slevu patnáct procent a dokonce je mají v obchodě k dispozici a dokonce v barvě (té poslední ze tří), kterou bych chtěl. A tak jsem tam tento víkend v sobotu vyrazil. Druhý důvod, proč jsem se tam nakonec vydal byl ten, že jsem si ji chtěl před koupí pořádně prozkoušet a prohlédnout. Přitom jsem si všiml, že můj nový opasek, který jsem si pořídil nedávno, aby ladil k mým polobotkám, skutečně barví a to tak, že nechává na kalhotách tmavé fleky, asi jako od uhlí. Což bylo něco, na co jsem měl být připraven, protože to psali už na visačce, která byla na opasku, když jsem ho kupoval, ale nenapadlo mne, že to bude takhle vážné. Vrátit ho nebylo moc pravděpodobné, protože jednak na to upozorňovali, takže jsem se nemohl vymlouvat, že jsem o tom nevěděl, a jednak jsem si v mezičase do něj nechal udělat další dírku – kterou navíc chlapík úplně netrefil, takže nebyla ani úplně uprostřed ani úplně ve stejné vzdálenosti jako ostatní dírky. Takže ten opasek už byl tak nějak celkově zmršený a ta barva tomu jen přidala. Na kytaru jsem tedy vyrazil bez opasku (mimo jiné i proto, abych jím případně nepoškrábal zkoušenou kytaru), ale s pevným rozhodnutím, že hned jak vyřídím tohle, tak se vypravím pro nový opasek a s tím, že třeba ten za těch osmdesát babek, co mi nabízeli posledně, už bude fungovat.

V Paříži se kytarové obchody koncentrují kolem Pigalle (to je tam, kde jsou také sexshopy a Moulin Rouge). Proč tomu tak je nevím, ale když člověk vystoupí nahoře na náměstí z metra, a jde dolů po Rue Jean-Baptiste Pigalle, tak potkává na každé straně jeden obchod s hudebními nástroji za druhým. Každopádně jen s elektrickými kytarami je tam nejmíň asi pět obchodů a to nemluvím o kytarách akustických, nebo jiných strunných nástrojích. Takže jsem tam vyrazil s ladičkou v batohu a trsátkem v kapse a přemýšlel jak to udělat, abych nebudil veřejné pohoršení svojí produkcí. Prodavač mně kytaru napřed nechal vyzkoušet „na sucho“ aniž bych ji někam zapojoval, což se ukázalo jako užitečné, protože drnčela. Což by se asi dalo nejspíš seřídit, ale protože jsem nechtěl kupovat kytaru a hned nato ji dávat seřídit, když by měla být teoreticky už seřízená z výroby, tak jsem mu ji vrátil s tím, že drnčí a že se mi to nezdá. Prodavač mě překvapil tím, že ho to nechává naprosto klidným, protože když ji zapojím, tak to určitě neuslyším. Což sice byla možná pravda, ale já se nedal, takže donesl druhou, která překvapivě nedrnčela a navíc byla i o poznání lehčí. Což také není jen kosmetický rozdíl, protože tyhle kytary jsou z masivního dřeva, které, díky rozdílné hustotě, může mít různou hmotnost a rozdíl může být až jeden kilogram váhy u přesně stejného modelu.

Nakonec mě tedy přesvědčil, že už nemám jinou možnost, než ji zapojit, což jsem tedy s váháním provedl, přesvědčil se o tom, že všechno ostatní funguje jak má a přitom se tvářil, jako že vím, co dělám. Jenom kluk, co vedle mě zkoušel nějakou děsně exotickou kytaru, a bušil do toho jeden riff za druhým, se na mě trochu nevěřícně koukal. Prodavač ale byl taktní a ochotný, takže jsem nakonec odcházel s dobrým pocitem, o něco lehčím bankovním kontem a novou čtyř a půl kilovou kytarou k tomu. Zbytek dne jsem se pak s ní mazlil a nesměle na ni zkoušel svoje hmaty. A konečně ocenil svoje kombo, které konečně mělo odpovídající zdroj, a které mi do sluchátek dodalo všechny detaily, které jsem byl schopen postřehnout a o kterých jsem do té doby jen snil.

V neděli jsem pak vyrazil na poslední úkol, doplnit opasek a šel přímo do obchodu, kde mi minule prodavačka chválila přízvuk a kde měli skoro ideální opasek, až na to, že neměli délku. Prodavačka si mne překvapivě pamatovala (asi mám fakt exotický přízvuk) a překvapivě se ukázalo, že sice mají pořád stejné délky, ale že jedna z nich mi přesně sedne. Takže jsem neváhal a chtěl ho koupit. Když se do toho náhle vložil druhý prodavač a prý jestli nechci koženou bundu, že mají zrovna akci (50% slevu ke dni otců) a že mi udělá nabídku, které neodolám. Původně jsem chtěl koupit jen opasek, ale protože v obchodě zjevně nikdo další nebyl a protože o kožené bundě uvažuji už delší dobu, nakonec jsem si řekl, proč ne.

A chlapík mně začal nabízet jednu bundu za druhou a prý, když si vezmu dvě, tak mi dá jednu zdarma a k tomu opasek zdarma a prodlouženou záruku a bude mě zdravit pokaždé, když tam přijdu... Dvě bundy jsem nechtěl, a stejně tak jsem neměl v plánu utratit tisícovku, byť by to bylo s 50% slevou. Takže jsme chvíli diskutovali, až tedy nakonec přišel s tím, že mi dá tu jednu (co se mi líbila) s 50% slevou a opasek k tomu a prodlouženou záruku. Teprve až jsem přišel domů a bundu si pořádně prohlédl, tak jsem zjistil, že není všechno zlato, co se třpytí, a že ač to vypadá jako nová bunda, tak už je tak nějak opotřebovaná a někde i podezřele roztržená/nezašitá. Takže to vypadalo, že se tam příští víkend vypravím znovu abych ji vrátil a jsem zvědav jak to dopadne. A to jsem měl pocit, že jsem měl situaci pod kontrolou a stejně mi tenhle zásadní detail unikl.

V mezičase jsem znovu vyrazil do Provence, opět TGV. Sice zrovna probíhala stávka SNCF, ale tím jsem se nenechal odradit, neboť jak se říká: „Psi štěkají, ale karavana táhne dál.“. Na nádraží panovalal typická francouzská organizace (což není myšleno apriori negativně), kde na každém rohu stál jasně označený železničář nebo železničářka, který podával informace a vysvětloval zoufalým cestujícím, které vlaky byly zrušeny, které zpožděny, a které přesunuty. Z nějakého důvodu si ale všichni nespokojení, opoždění a nervózní zoufalci dali sraz u nástupiště, ze kterého jel zrovna můj vlak, místo aby dali přednost jednomu ze zbývajících patnácti, která byla prázdná. Čímž se jim podařilo totálně ucpat příchod na perón a my, co jsme měli jízdenky, jsme se tam prodírali jen s největším usílím stále hustším a stále nervóznějším davem. Což nás zpozdilo naštěstí jen o dvacet minut.

Původní idea, že se zúčastním diskuse se zákazníkem, který dorazil na dva dny dopadla tak, že jsem se zvládl účastnit je obědů a večeří a během dne místo toho řešil kritickou situaci jinde. Což ovšem nutně nebyla nevýhoda, protože jsem měl všechny kolegy po ruce. Protože požadavky železničářů se přes socialistkou příchuť nové vlády nepodařilo naplnit, stávka pořád pokračovala, až mi ve středu došel email, že můj vlak ve čtvrtek zrušili – ale prý si mohu nechat cestu proplatit. Tak jsem si obratem koupíl lístek na pátek, domluvil se s domácími, že tam zůstanu o den déle a využil večeru navíc k tomu, že jsem si konečně skočil zaplavat do bazénu a aspoň trochu si užil relaxace ve večerních paprscích hřejivého, provensálského slunce. Silné bouřky, které udeřily první tři dny v týdnu a které proměnily schodiště ve vodopády a chodníky v potoky, totiž toho léta moc neukázaly.

Nakonec mi došla i „dobrá zpráva“ od SNCF, že můj vlak v pátek bude vypraven a že tam mám přijít raději v předstihu. Což jsem nepodcenil a tudíž měl čas nejen si nechat proplatit jízdenku, kterou mi zrušili a jednak si dát sendvič a ještě naposled nasát přicházející léto. Tím, že mě světelná tabule napřed poslala na nástupiště 3, a když jsem se tam pohodlně usadil, tak ohlásili, že se mám dostavit na nástupiště 4 pro oskenování jízdenky mě nepřekvapilo. Vždycky to jezdí ze čtyřky, takže to, že tam dali trojku vyburcovalo k přesunu jen pár lidí a mě (to že má nádraží dvě nástupiště očíslované 3. a 4., kde to 4. je vlastně první může zaskočit už jenom nováčka). Stejně tak to, že jsem si šel nechat oskenovat jízdenku na jeden konec, abych se pak přes celé nástupiště prodíral na druhý konec.

Nakonec jsem se ale do vlaku dostal a aby toho nebylo v málo, v Paříži jsem zjistil, že jsem zapomněl svůj mobil v autě z půjčovny. Během cesty na nádraží mi totiž volal zákazník, ten, kvůli kterému jsem musel zrušit všechny plánované schůzky, a tak, ač bych to normálně nedělal, jsem to zvedl. No a pak jsem si odložil mobil do držáků na kelímky a protože jsem byl trochu na štíru s časem, když jsem dorazil na nádraží a konečně našel místo, kde zaparkovat, už jsem na mobil zapomněl. Chtěl jsem zavolat do půjčovny, ale zjistil jsem, že ani jeden z mých českých mobilů, které mají normálně roaming, nedokáže zavolat z Francie na francouzské číslo. Nezbylo mi tedy než vybalit svůj starý „pevný“ telefon, dobít do něho baterky abych se pak konečně dovolal na půjčovnu. Ti samozřejmě nic nenašli, což mně ale nepřekvapilo, protože můj telefon byla stará Nokia, která měla stejnou barvu jako vnitřek auta, ale slíbili, že se poptají i nového nájemce a dají mi vědět. Nakonec se mi ale ozval kolega, že mu někdo volal, že má můj telefon. Takže se dohodli, že telefon nechá v půjčovně a kolega ho tam vyzvedne, až bude okolo v úterý projíždět. Jen je trochu opruz, že v úterý letím do Mnichova, a zrovna prý začaly stávkovat aerolinky, takže pokud mi budou chtít zrušit letadlo a pošlou mi to na mobil, tak se to nedozvím.

V sobotu odpoledne pak, jak je už dobrým zvykem, jsem znovu vyrazil do 4 Temps. Tentokrát s novou koženou bundou a předsevzetím, že se ji pokusím vrátit. Prodavači si mne sice všichni pamatovali, ale všichni mne unisono ujistili, že mi nic na vrácení nevezmou a peníze mi tudíž nevrátí. Prý to je na účtence a také na ceduli, které je vedle kasy, jasně uvedeno. Což také vysvětlilo, proč se mi minule snažili prodat dvě bundy za cenu jedné. Když jsem pochopil jejich strategii, vytáhl jsem tedy bundu a začal předvádět vady a k mému překvapení mi bez řečí nabídli výměnu. Jen tam bohužel druhou takovou ve stejné velikosti neměli, takže ji objednali a bude prý ve čtvrtek. Ve čtvrtek budu ale doufám už sedět v autě na cestě do Česka, takže na bundu si budu muset počkat. Aspoň že nový opasek funguje bez problémů a bez závad, až jsem si ho za ten týden oblíbil. S kytarou jsem se totiž zatím moc nepomazlil a do dovolené už to moc nestihnu. Tak to všechno rozjedu po svém návratu, včetně pravidelné návštěvy 4 Temps.