Mont Saint-Michel (tak trochu)

Všechno začalo nevinně, když se ozvala Jarmila, že by mohla přijet, a tentokrát dokonce na dva dny. To byla příležitost na kterou jsem čekal. Máme sice v plánu ještě nějaké resty v Paříži a blízkém okolí, ale během dvou dnů se dá už dojet dál, třeba k moři, byť v tomto případě je to vlastně oceán, nebo průliv, záleží, jak se na to člověk dívá.

Už od dávných dob (ještě jsem bydlel v Praze) mám v paměti Dinard, který mě okouzlil v jednom francouzském filmu, a když se řekne Dinard, nemůže se neříci Saint-Malo, bývalé vyhlášené pirátské městečko na bretaňském pobřeží. Zajímavých míst je v téhle oblasti daleko více, ale tohle byly původně mé dva hlavní cíle. Pak jsem se dozvěděl jednou od kolegy o hoře Sv. Michala (Mont Saint-Michel), která je asi padesát kilometrů od Saint-Malo směrem k Paříži, a která je tak unikátní přírodně-architektonická památka, že jsem to nemohl do svého seznamu nepřidat. Druhý kolega pak ještě dodal vyhlášené rybářské městečko Cancale, proslavené svými ústřicemi, asi dvanáct kilometrů východně od St. Malo a žulový mys Cap Frehel na druhé straně. To by bohatě stačilo na několik dní a pokud by člověk přidal ještě Channel Islands - Jersey a Guersney - mohl by tam strávit týden jen cestováním po okolí.

Když zmiňuji kilometry, asi je dobré připomenout, že Saint-Malo je asi čtyři sta kilometrů na západ od Paříže a z toho téměř celou cestu je tam dálnice. Takže odhadem tak čtyři hodinky jízdy (francouzské dálnice jsou prázdné, ale než se člověk dostane z Paříže...). Po cestě může minout Caen (neplést s Cannes, které je na Francouzské riviéře), nebo Rennes, podle toho, jestli se z Paříže vydá po A13, nebo A11. Což se může zdát na první pohled celkem daleko, ale už jsem si na tohle měřítko začal pomalu zvykat. Když se letiště v Beauvais-Tillé, které je osmdesát kilometrů od Paříže pořád počítá pod Paříž, nebo když jsem se onehdá chtěl vydat do IMAXu a zjistil jsem, že nejbližší (skutečný) je v Disneylandu, přes padesát kilometrů autem, tak čtyři sta kilometrů nevypadá tak divoce. Pobřeží Normandie je sice blíže, ale tam, jak mě ubezpečili kolegové v práci, kromě památníků vylodění, nic není. Ty jsou zato na každém rohu, respektive na každé pláži.

Jeden kolega mne navíc ubezpečil, že Saint-Malo se mu líbí jak v létě, když je tam hezky, teplo a dá se tam koupat a poznávat okolí, tak i v zimě, kdy jsou mraky, moře je ponuré, a moc se tam toho dělat nedá. Druhý mě pak varoval, že jediné, čemu je potřeba se vyhnout, je déšť. Chodit po pobřeží v prosinci, když je pět stupňů, skoro tma, fouká silný vítr a prší, není prostě ideální. Saint-Malo bylo tedy vybráno jako primární cíl a s ohledem na počasí pak stanoveny záložní cíle Versailles a Chantilly. S napětím jsem pak sledoval vývoj předpovědi počasí celý předchozí týden. Jediné, co se ale potvrdilo, že předpověď počasí je potřeba brát s rezervou. Přestože to byla předpověď postavená na téměř všech meteorologických modelech, které jsou v současnosti k dispozici.

Nejdříve to vypadalo, že bude možná pršet první den, pak že bude možná pršet druhý den, pak možná v noci mezi nimi. Pak pro změnu, že pršet nebude, ale bude foukat silný vítr - v nárazech až 65 km/h - což pro nás rekreační jachtaře znamená, že je lepší sbalit plachty a vrátit se domů, pak zase, že foukat nebude, atd. Výhoda ovšem byla, že na začátku prosince není v Saint-Malo takový nával, takže hotely byly volné až do posledního dne a nebylo potřeba se tedy rozhodovat a rezervovat je v předstihu. Což se nakonec ukázalo jako zásadní. Rozhodli jsme se to tedy rozseknout v pondělí ráno, a protože to v pondělí vypadalo dobře, vyrazili jsme.

Původně jsem uvažoval, že bychom se po cestě do Saint-Malo zastavili na Mont Saint-Michel a Saint-Malo (a případně Dinard) dali druhý den, ale protože jsme nakonec vyjeli až po poledni, byl jsem trochu skeptický, jestli to bude mít smysl, a to i přesto, že v Saint-Malo slunce zapadá o dvacet minut později než v Paříži (a v Paříži zapadá o hodinu později, než v Brně). Cesta ale ubíhala rychle a tak, když jsme míjeli poutač u dálnice na Mont Saint-Michel a bylo ještě světlo a příznivě teplo, jsme tam nakonec odbočili. Po cestě k hoře jsme potkali i pár pěkných hotelů, které jako by vypadly z románů o francouzském venkově a tak se nám líbily, že jsme si řekli, že bychom vlastně nemuseli ani spát v Saint-Malo, ale mohli bychom to zkusit tady.

Možná bych měl zmínit, co vlastně Mont Saint-Michel je, nebo spíš, kde je. Mont Saint-Michel je skála, která se nachází na západním konci pobřeží Dolní Normandie (Normandie-Basse), pár kilometrů od hranice mezi Bretaní a Normandií, v zálivu Sv. Michala, který geograficky patří ještě k průlivu La Manche. Tyčí se asi kilometr od břehu, téměř uprostřed ústí řeky Couesnon. Je téměř kruhového půdorysu s obvodem zhruba jeden kilometr, a na jejím vrcholu stojí opatství, pod kterým pak skálu ze strany přivrácené k pevnině doplňuje typická středověká zástavba. Nejvyšší bod, soška sv. Michala na věžičce opatství, je 170 metrů nad mořem. Při přílivu, který může dosahovat až čtrnácti metrů, se plochy kolem skály zaplaví mořem, takže vypadá jako ostrov. Při odlivu se pak na ni dalo z břehu dojít suchou nohou. Tak to alespoň platilo v dávné minulosti.

Aby to nebylo tak jednoduché, jak už je tady dobrým zvykem, je potřeba rozlišovat vlastní ostrov-skálu, která se zeměpisně jmenuje Mont Saint-Michel a osídlení na ní, tedy „vesnici“ Le Mont-Saint-Michel. Tedy vlastně není. Každý pochopí, co máte na mysli. Jen člověka může mást, že občas vidí jméno napsané trochu jinak.

Ještě před patnácti lety se dalo dojet autem až téměř k hoře, kde bylo obrovské záchytné parkoviště pro asi čtyři tisíce aut, postavené na náspu, který byl původně vytvořen v devatenáctém století, aby trvale spojoval ostrov s pevninou. Vytvoření tohoto náspu ale mělo poměrně neblahý vliv na proudění vody a okolí hory se začalo zanášet naplaveninami a začalo hrozit, že během dvaceti, třiceti let se tato atrakce ocitne zcela na pevnině. Proto koncem minulého století rozhodla francouzská vláda zahájit projekt, který by celou památku vrátil do původního stavu a zachoval přímořský charakter.

Přípravy začaly v roce 1995, kdy výkon počítačů byl konečně dostatečný k tomu, aby se daly spočítat matematické simulace a ověřit, že navrhované řešení bude fungovat. Vlastní práce byly pak zahájeny v roce 2005 tím, že jako první byl právě odstraněn původní násep a parkoviště, aby ho nahradila visutá cesta pro pěší - a případně povolenou dopravu. Návštěvníci tak budou muset parkovat dále na pevnině. Prostor kolem ostrova bude v mezičase částečně vytěžen a částečně uzpůsoben tak, aby nově proudící voda umožnila vyplavování naplavenin. Na řece Couesnon vznikne malá přehrada, která bude fungovat jako obrovská splachovací nádrž - při přílivu nabírat vodu a při odlivu ji vypouštět, aby odplavila naplaveniny.

Tím, že se parkoviště posunulo dále na pevninu, vznikla mezi pobřežím a parkovištěm obchodně-turistická zóna La Caserne, kde jsou hotely a restaurace pro návštěvníky, kteří chtějí (nebo musejí) zůstat přes noc, a kam se dá vjet na povolenku. Ostatní nechají svoje auto na odstavném parkovišti a pak se svezou autobusem. Na cestě má autobus dvě zastávky, Grande Rue, což je eufemismus pro jedinou ulici, která tam je a kolem které jsou všechny hotely a restaurace uspořádány, Barrage - přehrada na řece Couesnon, a konečnou na ostrově. Cesta trvá necelou čtvrthodinku.

První výzva přišla, když jsme dorazili na místo. Navigovat na horu bylo poměrně snadné, protože je z dáli krásně vidět jako jediná dominanta v okolí. Horší bylo, jak se k ní dostat, respektive, jak se dostat, co nejblíž. Nejdříve jsem zabloudil na parkovišti. Parkovací lány, které zely prázdnotou a odhadem mohly pojmout přes čtyři tisíce aut (během sezóny údajně navštíví Mont Saint-Michel kolem 22 000 návštěvníků denně), jednak vypadaly, že jsou dost daleko od hory, a jednak nebyly nějak moc dobře značené. Takže na první pokus jsem se pokusil, neznaje místní uspořádání, proniknout do turistické zóny, ale zarazila mne závora s turniketem, kterému na displeji svítilo „Vítejte v La Caserne, zadejte přístupový kód:“. Pak jsem zkoušel zaparkovat na nejbližším parkovišti (všechna byla prázdná), ale odradil mě nějaký chlapík přes interkom v turniketu. Co říkal jsem úplně nerozuměl, jen jsem pochytil parkoviště 5 a 6. Tak jsem nakonec skončil tam.

Protože podle Google maps to vypadalo tak na tři čtvrtě hodinky chůze a cedule kolem parkoviště inzerovaly bus zdarma, rozhodli jsme se ho zkusit, přestože jsme tam byli téměř sami. Později jsem zjistil, že bus jezdí non-stop, jen mezi jednou a osmou hodinou ranní je potřeba někam zavolat, aby přijel. Vyjíždí přímo z parkoviště, zjevně podle potřeby, protože když jsme přišli na zastávku, došel k nám nějaký chlapík, aby nás ujistil, že hned přijede a pak zavolal vysílačkou kolegovi, který parkoval na vedlejším parkovišti. Zajímavé na tom busu je, že má kabinu řidiče na obou stranách a místo, aby se na konečné otočil, tak si prostě řidič přesedne. Dokonce na konečné na pevnině zajíždí do takových nástupišť, podobně jako v Paříži končí tramvaje, které se také neotáčí, prostě zastaví, cestující vystoupí, pak nastoupí noví, a tramvaj pak vyjede zpátky na trasu opačným koncem.

Projekt renovace ještě není hotov (oficiálně mají být práce ukončeny příští rok), takže k ostrovu vedou ještě pořád dvě cesty, stará provizorní, po které jezdí i bus a nová visutá. Okolí stále není zaplaveno, takže to moc jako ostrov nevypadá. Příští rok by měla být konečně odstraněna provizorní cesta, ale i tak bude ještě několik let trvat, než se místu vrátí jeho původní ostrovní charakter. Jinak v okolí jsou obrovské pláně, které, tím jak jsou zaplavovány, jsou prosolené a dávají původ místní specialitě - prosolenému jehněčímu (la viande d'agneau de prés salés - doslova maso z jehňat ze slaných pastvin).

Tím, že jsme přijeli už potmě, moc z plání jsme neviděli, zato jsme se ale mohli kochat vlastní horou, která díky umělému nasvícení dominuje noci. Hlavně však budovou opatství na vrcholu, jíž hra světel a stínů dodává temný a dobrodružný charakter. Zástavbu po linii ostrova obklopují hradby s jedinou vstupní branou, a cesta, která jí prochází, pak pokračuje ve vnitřní části jako hlavní ulice vinoucí se k vrcholu, na které stojí všechny turisticky přístupné atrakce, což jsou převážně hotely, restaurace, palačinkárny a cukrárny, stánky se suvenýry a na konci pak opatství. Tohle všechno se rozprostírá v části obrácené k pevnině. Druhá strana přístupná není a je možné ji pozorovat pouze z hradeb opatství.

Na hradby a k opatství jsme došli rychle, ale to už bylo zavřené a protože jsme měli hlad, rozhodli jsme se v jednom z hotelů v „podhradí“ najíst. Pro jistotu jsme se před večeří ještě na internetu přesvědčili, že v okolí je pár hotelů, kde bychom nakonec mohli za rozumnou cenu zakotvit, a vrhli se na jídlo, které bylo, rozpačité. Příště se budu muset lépe připravit. Nebudu se vyjadřovat k ústřicím, zkusil jsem jednu, poprvé v životě, a pokud bych ji ještě někdy měl zkusit, bude to muset být za výjimečných podmínek, ale i moje jehněčí žebírko nebylo nic extra. Jarmila se nad svými chody také příliš nerozplývala. Útěchou byl jedině zábavný číšník, který konverzoval jedině francouzsky. Nutno ovšem přiznat, že mé hodnocení mohlo být ovlivněno pomalu začínající migrénou, která vypadala, že se jen tak nedá. Navíc, vzhledem k tomu, že jsme pořád neměli nocleh, situace začala být na pováženou.

To, co na internetu vypadalo snadně, se ukázalo v reálu ne tak snadné, což mne sice nepřekvapilo, ale trochu zklamalo. Možná to bylo také tím, že bylo už po deváté večer. První hotel, který jsme vytipovali podle webu, byl zavřený. (Později se ukázalo, že to, co jsme omylem považovali za hotel, byl obchod stejného jména a hotel byl o pár desítek metrů dál a otevřený.) Hotel hned vedle nám nabídl férovou cenu, která byla jen o čtyřicet procent vyšší než ta internetu, s vysvětlením, že mají už jen jeden pokoj, a že ceny na internetu jsou vždy nižší. Na dotaz, zda to tedy můžeme objednat na internetu nám, jinak ochotný recepční, odpověděl, že nikoliv, protože kancelář, která internetové objednávky zpracovává, je už zavřená. Nicméně, vida naše překvapení, někam zavolal a nabídl nám, že můžeme jít do jiného hotelu (patrně patřícího stejnému majiteli), který nám nabídne lepší cenu. Tak jsme se přesunuli o sto metrů zpět, kde se nás nakonec ujali za „zvláštní sazbu“, která byla jen o něco vyšší, než ta internetová.

Majíce pokoj, další věc, kterou bylo potřeba vyřešit, jak do něj dostat věci z auta zaparkovaného na pevnině. Ještě pro jistotu jsem se zeptal slečny na recepci, jestli tam bude, až se vrátíme, abych se dozvěděl, že nikoliv, a že je potřeba jít vedlejší vchodem, kolem kuchyně, a otevřít si kódem, který mi teď prozradí. A pak mi ještě poradila, že pokud bych něco potřeboval, mám zavolat devítku a dovolám se na recepci toho hotelu, kde jsme byli prvně, a tam mi pomohou. Vyrazili jsme tedy k autu a protože nám bus odjel před nosem, vzali jsme to pro změnu pěšky, že se svezem s bagáží na zpáteční cestě. Na zpáteční cestě jsme si všimli, že zatímco náš bus (později přezdívaný jako courák) má před konečnou ještě dvě zastávky, jezdí k hoře ještě nějaký jiný bus, který přijíždí po nové vysuté cestě pro pěší, a který nezastavuje (později přezdívaný expres). Odkud ale vyjíždí se mi zjistit nepodařilo. Zvláštní také bylo, že zastavoval asi o sto metrů blíže k vstupu. Možná nějaká soukromá placená linka, nebo možná MHD.

Protože mi při návratu už nebylo nejlépe, odmítl jsem Jarmilinu lukrativní nabídku na romantickou půlnoční procházku spojenou s ochutnávkou palačinek (některé restaurace a palačinkárny inzerovaly, že jsou otevřené nonstop - jestli to ale platí i v prosinci si nejsem jist) a rozhodl se zalehnout. Při té příležitosti jsem měl možnost vyzkoušet, jak funguje noční služba, protože jsem nenašel ručníky. A skutečně, za chvíli od zavolání s nimi nějaký chlapík dorazil a popřál mi hezký večer. Což ovšem nemohlo být dál od pravdy. Po noci beze spánku, kdy bolest hlavy pořád zesilovala, a bylo vidět, že toho ten den už moc nedám, jsme se dohodli, že Jarmila se aspoň podívá na opatství, já budu trpět na hotelu a v poledne mě vyzvedne, odhlásíme se a pojedeme zpátky. Přitom se případně pokusí sehnat nějaký prášek na tlumení bolesti, což jí ale rozmluvili hned na recepci. Prý léky lze koupit jen v lékárně (jak také ve Francii jinak, že) a oni na hotelu žádné nemají (to mě překvapilo). Potíž jen byla, že ač je lékárna asi nejčastější obchod v normální zástavbě běžné francouzské aglomerace (možná na úrovni s pekárnou), na Mont Saint-Michel žádná nebyla. Nebyla to sice žádná tragédie, protože normálně léky na migrénu neberu, ale tady jsem chtěl předejít případným komplikacím, které by mne mohli přepadnout po cestě, kdyby krize vygradovala.

Při odhlašování jsem navíc zapomněl vrátit klíč od pokoje, na což jsem přišel až v busu k autu, takže tam s ním zpět šla Jarmila. Aspoň si mohla konečně dát palačinku, protože se mnou už moc zábavy nebylo a jediné, co jsem byl v danou chvíli pozřít, byla Coca-Cola (která se v minulosti už několikrát osvědčila, jako prostředek ke zmírnění, případně dokonce odvrácení, příznaků migrény).

Ještě jeden pokus sehnat něco na hlavu jsme udělali v malém městečku Avranches, které bylo po cestě zpět, kousek od Mont Saint-Michel, ale zrovna jsme přijeli v nevhodnou dobu. Google maps sice spolehlivě našly všechny čtyři lékárny, ale všechny byly zavřené, protože od půl jedné do dvou měly všechny polední pauzu. Pak už jsem to vzdal a jeli jsme bez dalších zastávek rovnou do Paříže. Cestou zpět řídila Jarmila a adrenalin, který jsem přitom vyloučil, výrazně zlepšil můj zdravotní stav (anebo ta bolest prostě začala odcházet), takže před Paříží jsem už byl schopen i převzít řízení. Tak aspoň, že příště už budeme vědět, jak na to.