Procès-verbal

Párkrát jsem se snažil zjistit, jak je na tom francouzština se slovní zásobou v porovnání s jinými „sousedními“ jazyky, protože mě kolegové v práci pořád přesvědčují, jak je jejich jazyk bohatý a plný nuancí. Zvláštní, že se mi žádnou srovnávací studii v tomhle směru na internetu najít nepodařilo, a pokud jsem nějakou našel - týkající se slovní zásoby - tak většinou tvrdila, že právě ten vlastní jazyk je nejbohatší a ty ostatní jsou „chudé“. Vypadá to, že jazykovědci trpí často komplexem vlastního jazyka. Přesto mám o bohatosti francouzštiny své pochybu, které se připomenou vždy, když se snažím z kolegů dostat nějaké francouzské slovo a oni přijdou na to, že žádné takové ve francouzštině nemají.

Přesněji řečeno, francouzština je nejspíš bohatá se všemi archaismy a teoretickými časy, navíc, poměrně dost anglických slov má svůj původ ve francouzštině, ale v běžné mluvě a popisování běžných věcí občas překvapí poměrně krkolomnými konstrukcemi. Třeba posilovna je salle de remise en forme (doslova „místnost k navrácení do formy“). Často se také stává, že francouzská slova mají několik významů, často zcela nesouvisejících. Takže například vol znamená let, nebo krádež. Nebo tirer znamená střelit, táhnout, nebo sázet (text). Nebo rapport může být poměr (a to v obou významech toho slova - jako vztah osob a jako poměr dvou veličin), nebo zpráva.

Pak jsou ve francouzštině slova, u kterých i sami Francouzi přiznávají, že jsou neintuitivní. Jedním z nich je procès-verbal, který označuje oficiální zápis, přestože to vypadá, že by mohlo jít o něco mluveného. Například po schůzi SVJ dostanou všichni ze schůze procès-verbal. Nebo při vracení mého starého služebního auta se mnou chlapík z leasingovky sepsal procès-verbal o předání. Další příležitost, kde se dá narazit na procès-verbal, je zápis výpovědi na komisariátu (policie), což jsem si sám vyzkoušel před pár dny.

Celá situace začala poměrně nevinně tím, že jsem si objednal pár věcí na Amazonu o odjel na týden na služebku. V týdnu mi balíčky došly. Alespoň podle Amazonu a pošty a já, když jsem se v pátek večer vrátil, jsem je ve schránce nenašel. Dopisy tam ovšem byly, takže jsem v sobotu nelenil a vyrazil na místní poštu, aby se mrkli, jestli je tam někde nezapomněli. La Poste funguje podobně jako Česká pošta, akorát je pokročilejší v technologiích, ale zato v tom občas mají o to větší chaos. Nicméně pošťák na poště mi potvrdil, že mi oba balíčky doručili do schránky, a že prý mám někam zavolat a podat reklamaci. Což mi bylo divné, tak jsem tam sice zavolal a podal reklamaci, ale zároveň se zeptal sousedky, co je ve výboru, jestli neměl někdo v domě podobný problém.

Ukázalo se, že měl. Údajně někdo v inkriminovaný týden vykradl poštovní schránky. To samozřejmě zcela změnilo situaci, takže mě pak nepřekvapilo, když mi z La Poste volali, že moje zásilky byly skutečně doručeny. Na druhou stranu mě překvapil Amazon, který mi vrátil bez řečí peníze, poté, co jsem jim signalizoval, že jsem nic nedostal, a to i přes reklamaci na poště. Tak jsem to objednal obratem znovu s doručením na odběrní místo.

Druhá věc, která mne překvapila, že se někdo rozhodl vykrást schránky zrovna u nás, když máme všude nainstalované kamery a říkal jsem si, jak to asi udělal. Nejjednodušší, jak to zjistit, bylo se podívat rovnou na záznam. Pokud by ovšem člověk věděl, kdy přesně se to stalo. Vznesl jsem tedy v emailové diskusi se sousedy dotaz, zda je možné záznamy z kamer vidět. Na což soused, co je má na starosti, odpověděl, že když mu dám USB klíč, tak mi je na něj nahraje. Rozhodně prý ale mám jít na komisariát podat oznámení o přestupku (porter une plainte - doslova „vznést stížnost“) o tom, že mi vykradli schránku a trvat na tom, že máme k dispozici videozáznam. Což nebylo úplně zřejmé, protože ho zatím nikdo neviděl, ale věřili jsme, že to tam někde bude.

Protože moje zkušenosti s podáváním oznámení na policii byla do té doby poměrně omezená (jednou jsem byl na policii v Praze, když mi ukradli zpětné zrcátko u auta) a ve Francii žádná, zkoušel jsem v rámci teoretické přípravy najít na internetu nějaké návody. A přitom jsem našel možnost podat pré-plainte, což byla v podstatě výpověď po internetu, kdy si člověk vyplnil formulář sám a nakonec uvedl, kdy by si přál se zastavit na policii, aby to osobně zpečetil. Chápu, že se tím ušetří spousta času, kdy se vyplňují rutinní údaje, jako kde dotyčný bydlí, jeho nacionále, případně, co se mu vlastně stalo. Protože jsem byl zase na služebce a vrátil se až ve čtvrtek a podle sousedů to bylo zjevně urgentní, vyplnil jsem pré-plainte o půlnoci ze čtvrtka na pátek s tím, že bych to rád na policii dořešil v pátek odpoledne.

Vzal jsem si na pátek práci z domu a čekal, kdy mi zavolají z komisariátu. Když ale pořád nikdo nevolal, a už se nachýlilo odpoledne, vyrazil jsem iniciativně do jámy lvové sám. Před komisariátem mě zastavil chlapík se samopalem a prohledal mi batoh, protože máme pořád stav nejvyššího ohrožení atentátem. Našel ale jen láhev vody, neboť zrovna udeřila extrémní vedra s 35 stupni ve stínu, a pustil mě dovnitř. Tam mě začala vyslýchat starší paní, co vypadala jako vrátná a podle tetování na levém předloktí bych tipl, že měla bouřlivé mládí. Pak se mě vyptávali další dva policisté, a nakonec se mě ujal jeden, který tam všechny pořád obíhal, ať prý si sednu a počkám, až na mě dojde řada. Všichni totiž byli zaneprázdnění vypisováním oznámení lidí, kteří přišli přede mnou, a kteří nevyužili možnosti internetu jako já.

Takže si tak sedím v čekárně a pozoruji podezřelé osoby, které přicházejí a odcházejí, a v tom mi někdo volá ze skrytého čísla. Bohužel, ve Francii, telefonáty, na které člověk čeká, přicházejí často ze skrytého čísla. Asi nějaký národní zvyk. Takže to zvednu a dozvím se, že moje pré-plainte je vyřízena a že se mohu dostavit na komisariát. Trochu vyvedu chlapíka na druhé straně z míry tím, když mu oznámím, že tam už jsem a čekám v čekárně, na což chlapík odpoví, že se tam teda sejdeme. V mezičase za mnou přijde ten pobíhající policista s nabídkou, že se mnou nemohou sepsat oznámení, protože jsou všichni přetížení, ale že bychom to mohli udělat jinak. Jak jinak se ale nikdy nedozvím, protože mezitím dorazí ten, co mi telefonoval, a vyzve mě, abych podepsal výpověď (procès-verbal) asi šestkrát a nevypadá, že by se se mnou chtěl nějak zvlášť bavit. Protože navíc vypadá jako hubenější verze The Rocka, tak neoponuji, ale i tak zmíním, že mi sousedi kladli na srdce, abych mu bezpodmínečně zdůraznil, že máme v domě video. Když si pak ale přečtu později výpověď, co jsem podepsal, tak zjistím, že to tam už je uvedené, dokonce na třech různých místech.

Mezitím soused, co má klíče, po detektivní práci, našel dvě videa, ze dvou dnů, z inkriminovaného týdne, kdy nám vykradli schránky. Překvapivě ovšem, se dvěma různými zloději. Což ovšem neověřenou informaci, kterou přinesl další soused, že původního zloděje už chytili, stavělo do úplně nového světla. Skoro to vypadá, že si k nám do domu chodí vybírat schránky kde kdo. O to víc je zarážející, že jim při tom nevadí, že je snímají tři barevné kamery ve full HD. A to, kromě těch kamer, máme na dveřích velkou nálepku, že je objekt střežen. Pozorovat pak zloděje, jak si nasadil gumovou rukavici, aby nezanechal otisky, a jak se snaží působit nenápadně, je svým způsobem bizarní.

Na druhou stranu ovšem, vykrást francouzské schránky je tak jednoduché, že i méně inteligentní zloděj si na to může troufnout. Schránky totiž mají otevírací čelní stěnu, která kryje celý blok asi třiceti schránek, kterou normálně pošťák otevře, aby mohl lidem do schránek dát balíčky, co neprojdou štěrbinou na dopisy. Tenhle klíč bude nejspíš stejný pro všechny schránky ve Francii (jinak by pošťáci s sebou museli tahat vagón klíčů), takže dostat se k němu asi nebude tak složité. Co mne naopak překvapilo, že jeden zloděj měl i bezkontaktní klíč k domu, kterým si otevřel. Budu se na to v práci muset podívat, jak jednoduše se dá naklonovat.

Každopádně, když jsem zjistil, že zloději jsou dva (a zjevně každý jiný) a chytili jen jednoho, pokusil jsem se odklonit, resp. zachytit, další zásilku, která byla už na cestě tak, že jsem napsal na La Poste email, že bych rád, aby mi zásilku nedoručovali, ale nechali ji na poště, že si ji vyzvednu. Druhý den mi došla odpověď, že dostali moji žádost, ale že s tím nemohou nic dělat, protože balík je na cestě a že si mám počkat, až dojde na další překladní místo, a poslat žádost znovu. Protože už jsem tu ale nějaký pátek, nenechal jsem se tím odradit a zavolal obratem na zákaznickou linku.

Zákaznická linka La Poste se ovšem nedá snadno. Jednak se první ozve automat, který člověka vyzve, aby jednou větou popsal, co potřebuje. Zkusil jsem „sledování zásilky“. Pak to řeklo něco, jako „nyní stiskněte na telefonu mříže“ a když jsem to nestiskl dostatečně rychle, hovor se rozpojil. La Poste se podařilo zavést QTE do zákaznických služeb. Volám tedy znovu a nyní již připraven, tisknu mříže během desetiny sekundy a dostávám se do dalšího kola. Mám prý říci první dvě písmena sledovacího čísla. La Poste totiž ve své osvícenosti zavedla sledovací čísla, která mají na druhé pozici písmeno, což se nedá zadat na numerické klávesnici telefonu přes tónovou volbu, takže se to musí říci. Automat dokonce napovídá, že např. mohu říci „osm vé“. Mám 8G, takže říkám „osm gé“, ale bohužel napoprvé to nedávám a hovor se rozpojuje - další život v háji.

Vytáčím tedy znovu a napotřetí procházím i přes 8G a tak přidám zbytek čísla přes klávesnici. V průběhu konverzace automat ještě chce, abych různé informace potvrzoval nebo upřesňoval tím, že řeknu „ano“, nebo „ne“, takže pro nezaujatého pozorovatele musí takový hovor vypadat docela záhadně. Nicméně, když nakonec všechno potvrdím, případně vyvrátím, se dozvídám, že balík je na cestě a hovor se rozpojuje. „Sledování zásilky“ nebyla zjevně správná volba. Na čtvrtý pokus tedy zkouším „změna adresy doručení“ (nebo něco v tom smyslu) a to mě, po dalších potvrzeních a vyvráceních, přepojuje na živou osobu. Něco jako „stiskněte mříže pro spojení s pošťákem“ systém nezná.

Takže poté, co jsem si pokecal s jednou pošťačkou a jedním pošťákem, mi ten druhý slíbil, že to rozhodně nebude problém, nechat balíček na pobočce a tam jsem si ho pak nakonec také vyzvedl. Škoda, že se jim nepodařilo tohle zohlednit v tom automatickém systému, co vyřizuje emaily. Počítám, že jejich umělá inteligence ještě není pořádně naučená, nebo ji zmátl můj košatý sloh, kterým se v podobných případech vyjadřuji v emailu. Další balíček jsem ovšem pro jistotu zase nechal poslat na odběrní místo.

Pařížanem v La Manche

Kdo sleduje můj blog, tak si patrně už všiml, že se čas od času vypravím s přáteli na Jadran, jen tak si zaplachtit a odpočinout. Přestože posledně to byla dost povedená akce, začínal jsem mít pocit, že by to chtělo si trochu rozšířit jachtařský rozhled, aneb, jak prohlásil jeden můj známý, zkušený jachtař, jadranský rybník mi začal být příliš těsný a francouzské pobřeží Atlantiku se k jeho rozšíření doslova nabízelo. Nejenom tím, že ho mám téměř „za humny“ (400 km do Saint-Malo a to nemluvě o Normandii), ale i tím, že jachting má ve Francii tradici a nakonec i tím, že podmínky větrné, navigační i námořní, které skýtá bretaňské pobřeží, případně lamanšský kanál, rozhodně obzor rozšířit mohou.

La Manche

Odliv v Saint-Malo

Lamanšský průliv, nebo také kanál, ve francouzštině označovaný prostě La Manche a v angličtině jako Anglický kanál (English Channel), je hodný svého jména. Tvarem totiž skutečně připomíná rukáv (francouzsky la manche), který se zužuje k severnímu normandskému pobřeží a v nejužším místě mezi anglickým Doverem a francouzským Calais má pouhých 34 kilometrů. Nerovnoměrné dno a trychtýřovitý tvar obklopující pevniny v něm vytvářejí jachtařské podmínky, které nemají jinak v evropských mořích obdoby.

Díky různým hloubkám je možné, při správném větru, potkat až desetimetrové vlny, a díky tvaru pobřeží, při přílivu a při odlivu tečou v kanálu poměrně silné proudy. Mimochodem, Saint-Malo patří k místům s největším rozdílem hladin mezi přílivem a odlivem, který v případně maximálního přílivu, který nastává, když je Slunce, Měsíc a Země v zákrytu, může dosáhnout až třináct metrů, a je to právě důsledek tvaru pobřeží a jeho orientace vůči Atlantickému oceánu. Když jsem poprvé viděl přístav v Saint-Malo, byl zrovna odliv, říkal jsem si, proč jsou lávky, které vedou ze břehu na plovoucí mola, u kterých kotví lodě, tak krkolomně šikmo dolů. Po pár hodinách, kdy se téměř vyrovnaly, mi to příliv vysvětlil. Plovoucí mola v přístavech v přílivových vodách jsou normálně „navlečená“ na kůly (v Saint-Malo to byly spíš betonové sloupy), po kterých s přílivem a odlivem volně kloužou. Výhodou je možnost kotvení, bez nutnosti převazování lodi, nevýhodou složitější konstrukce kotviště a potřeba dostatečně dlouhých lávek na spojení s pevninou. Minimálně tam, kde rozdíl může být významný.

Příliv v Saint-Malo

I tohle by ale nestačilo, protože při odlivu by všechna voda klidně mohla odtéct a lodě by zůstaly na suchu. Aby se to nestalo, má přístav v Saint-Malo umělou hráz (práh), která zadržuje vodu při odlivu a zajišťuje, že i při maximálním odlivu, voda v přístavu zůstane. U vjezdu, respektive výjezdu, je pak velká tabule, na které svítí aktuální hloubka vody nad prahem. Důsledek je ten, že ve chvíli, kdy voda opadne natolik, že nad prahem už není dostatečná hloubka, případně hladina okolní vody klesne pod práh, do přístavu, ani z něj, se nikdo nedostane. Což spolu s proudy představuje další oříšek pro plánování trasy. Nejenom totiž dojet do cíle, ale dojet tam ve správný čas, je důležité.

A protože přílivová maxima nastávají na různých místech různě, jsou na to všechno mohutné tabulky, podle kterých si každý jachtař může spočítat, kdy, kde, kolik vody bude, a jestli se tam dostane nebo ne. Přístavy, které jsme navštívili my, a které měly kotviště v „bazénu“, většinou umožňovaly bezpečné vplutí hodinu až tři na každou stranu kolem maxima, podle ponoru lodi. Příliv přitom nastává jednou za dvanáct hodin, takže, když to neklapne, tak si člověk klidně může těch osm hodin počkat. Ne všude ovšem byla takto sofistikovaná kotviště. Někde se dalo kotvit na bójce a jen bylo potřeba dávat pozor, aby se člověk neprobudil ráno na souši. Což by teoreticky s naší lodí, co jsme měli, nemusel být problém, protože měla zasouvací kýl i kormidlo a měla by to ustát. Neměli jsme ovšem příležitost to vyzkoušet.

Jiný způsob kotvení

Díky silným proudům se navíc může stát, že „po několikahodinové plavbě na východ“, přistane dotyčný zoufalec několik mil západně, takže je potřeba s tím také počítat, hlavně vzhledem k předpokládaným větrům a případně i vlnám. No a nakonec, jak to s počasím na moři bývá, všechno se může lehce zvrtnout a silný vítr může překvapit. Do těchto podmínek jsem se tedy rozhodl se vydat, když mi došla emailem nabídka na „sportovní plavbu v Bretani“ pořádanou českou charterovkou. Počítal jsem, že ostatní, kteří se tam přihlásili, budou na tom podobně jako já, takže, ač jsem nikoho před plavbou neznal, mohl bych si s nimi rozumět. Zásadní ovšem bylo, že plavba měla být pod dohledem zkušeného kapitána.

Přípravy

Holínky do nepohody

Celou akci jsem pojal také jako zdůvodnění si konečně pořídit jachtařskou výstroj, protože jsem si byl jist, že ve dvanáctistupňovém moři, a případně i větru, mi už tričko s krátkým rukávem a šortky, klasická to výbava do Chorvatska, stačit nebudou. Když jsem poprvé uviděl holínky, které jsem si objednal přes internet na doporučení charterovky i jednoho kolegy z posádky, tak jsem sice trochu znejistěl, protože vypadaly spíš jako něco do továrny na biologické zbraně, než na loď, ale jak jsem se pak dočetl na nějakém fóru, když je mohou používat lovci velryb v grónském moři, případně posádky obeplouvající Mys Horn, budou ideální pro jarní anglické počasí v „kanálu“.

Do Saint-Malo jsem nakonec dorazil autem, což, hlavně díky kvalitním francouzským dálnicím, byla víceméně pohoda. Také díky tomu, že bylo krásné počasí, slunce a čistá obloha, a mohl jsem se po cestě kochat. Navíc to vypadalo, že by nás stejné počasí mohlo provázet i několik dní na moři. Protože ale podle předpovědi měl foukat v noci silný vítr, kapitán usoudil, že by bylo příliš riskantní vyjíždět na noc (přílivová maxima vhodná k vyplutí byla kolem osmé večer a osmé ráno), s lodí a posádkou, kteří se navzájem neznají a odložil vyplutí až na druhý den ráno. Což v zásadě znamenalo, že jsme měli volné odpoledne a večer. Zajeli jsme se tedy podívat na blízký Mont Saint-Michel, kde jsem to už důvěrně znal z loňska.

Ve srovnání s loňským prosincem tam bylo asi tak padesátkrát víc lidí, dočasná cesta už byla zbouraná a kolem ostrova pořád nebyla voda (byť tam na jednom plakátu vyhrožovali, že přijde). Kromě turistů-návštěvníků, se tam také pohybovalo dost turistů-bahňáků, kteří místo na Mont Saint-Michel směřovali přes bahnitá pole na malé ostrůvky všude okolo (a poté co jich dosáhli, se zase vraceli). Někteří šli dokonce i v botách, byť to nemělo žádnou výhodu. Vida ty co uklouzli a spadli, měl jsem pocit, že i jít oblečený možná nebylo zvlášť užitečné. Každopádně, postižení pak stáli frontu na wapku, kterou nějaký chlapík v podhradí umýval traktor, aby se osprchovali.

Mont-Saint-Michel

Na zpáteční cestě do přístavu jsem pak při společném nákupu potravin využil svých znalostí místních reálií a zabránil nehodám typu nákup odtučněného jogurtu, nebo odtučněného slaného másla. Koupi plastického plátkovaného sýru „holandského typu“ jsem ovšem nezabránil. Je však potřeba zmínit, že Carrefour, kde jsme nakupovali, patřil k menším a hůř zásobeným, kde neměli ani plnotučný jogurt. A v některých případech jsem i já musel přiznat nedostatečné znalosti. Například, zda bude lepší mouka typu 45 nebo 55. Ano, kupovali jsme přes deset kilo mouky, ze které kapitán slíbil na lodi péci chléb. Na druhou stranu se mi podařilo přesvědčit ostatní, že budeme potřebovat dva litry vody na osobu a den, což dávalo ovšem gigantických sto osmdesát litrů vody na plavbu a stalo se minimálně logistickým oříškem. Nutno přiznat, že z různých důvodů jsme nespotřebovali možná ani polovinu.

Večer jsme pak zašli na večeři a bez průtahů ulehli, abychom byli připraveni na časné ranní vyplutí. Před námi byla první přeplavba, sto osmdesát mil dlouhá, na ostrovy Scilly v jihozápadním cípu britských ostrovů a přestože předpověď byla luxusní, nechtěli jsme nic ponechat náhodě.

Posádka

Rozdáme si to?

Už z Prahy spolu dojeli Tomáš a Bedřich, nerozlučná dvojka, která se nebojí ničeho. Naši pozornost si získali hlavně historkou o tom, jak v Chorvatsku na regatě potopili loď, když trefili ostrov. Tomáš navíc potvrdil teorii, že pokud je na lodi někdo jménem Tomáš, je pravděpodobné, že má s sebou kompletní vercajk a to jak klasický, tak elektronický. S nimi dorazil z Prahy Jiří, který poté, co dvacet let vozil v Chorvatsku na lodi kamarády, se rozhodl, podobně jako já, si rozšířit obzor ve vodách Atlantiku. Posádku druhého auta pak tvořil Luděk, který dostal účast na plavbě jako dárek k narozeninám od své jachtařsky pozitivní rodiny a protože pocházel z drsného severomoravského podhůří, cítil se v kanále jako doma. S ním přijel Martin, který si řekl, když zabezpečil materiálně sebe i rodinu, že by mohl přestat dělat věci, které dělat nechce a místo toho se věnovat třeba jachtingu, a který už byl loni na podobné přeplavbě kolem Irska (nicméně podobnost to byla zcela zdánlivá, protože tahle naše přeplavba byla proti té jejich procházka růžovou zahradou).

V autě s sebou přivezli kapitána Pavla, mořského vlka, který strávil většinu života na moři a který, kromě toho, že poznal změnu kurzu, případně větru, jen z chování lodě, aniž by vylezl z kajuty, tak pekl skvělý chleba, a benjamínka Davida, který ač nejmladší, měl největší nadšení pro věc a také největší odolnost proti zimě. Mimochodem, nebýt jeho, byl bych benjamínkem na lodi já, což by pro mne byla zcela nová zkušenost, neb většinou jsem zvyklý spíš na opak. Dále pak po vlastní ose dorazil Viktor, který, podobně jako Martin, měl už za sebou jednu sportovní přeplavbu loni, a patrně se mu to loni tak líbilo, že si to letos chtěl zopakovat. Zvlášť mě zaujalo jeho vyprávění, jak se potápěli do dvanáctistupňové vody bez neoprénu, aby odřezali sítě, co se jim namotaly na vrtuli. Se svými pár plavbami v Chorvatsku, jedním kurzem a jednou regatou, jsem byl v podstatě benjamínek také.

„Plechovka“

Nedílnou součástí výpravy je také loď, v našem případě to byla čtyřicet tři stop dlouhá (čtrnáct metrů) plechová veteránka jménem Mayuko, s francouzskou registrací, která měla na zádi vyvěšenou dinghu, což by normálně byla výhoda, protože se tím dost uvolní paluba, jenže v našem případě byl vlastník patrně lanový maniak, takže jsme měli před hlavním stěžněm navázané křížem přes palubu brzdné lano na hlavní ráhno, a pak okolo další lana, včetně náhradní takeláže, což činilo celou část nepřehlednou a v zásadě neprůchozí. Na druhou stranu je potřeba ocenit klasickou hlavní plachtu, která se vytahuje na stěžeň (a refuje dolů) a která nám výborně posloužila. Gena (kosatka) už v tak dobré formě nebyla, ale i ta se nakonec osvědčila.

Technická poznámka: V následujícím textu budu používat námořní jednotky pro rychlost - uzly - a pro délku - námořní míle - (zkráceně jen míle). Námořní míle je 1,852 kilometru a jeden uzel je rychlost odpovídající jedné námořní míli za hodinu. Pro jednoduchost však stačí používat koeficient 2. Takže deset mil je zhruba dvacet kilometrů a šest uzlů odpovídá zhruba dvanácti kilometrům za hodinu. Sto osmdesáti-mílová přeplavba odpovídá tedy zhruba tři sta šedesáti kilometrům a to byl přesně první úsek, který nás čekal.

Vyplutí

Plnou parou vzad

Vyplouváme časně z rána za vymeteného nebe a se sluncem nad hlavou, kurs západo-severo-západ. Podle předpovědi to vypadá, že bude foukat stálý severovýchodní vítr, pro nás tedy optimální podmínky. Při výjezdu z přístavu je v kokpitu narváno, tak využívám volné chvíle v kajutě k převlečení do jachtařského, a když se vrátím na palubu, dozvídám se, že se už podařilo kolegům zahodit kliku. Máme sice ještě jednu, ale ta je bez západky a tím spíš náchylná na ztrátu. Klika je základní nástroj jachtaře (pokud tedy jede na plachty), protože pomocí ní plachty dotahuje. Bez kliky je to jako jet bez ruky a její ztráta je pech. Aspoň to bude větší adrenalin.

V mezičase, na volném moři se rozfouká příznivý a stálý zadobočák o síle dvacet až pětadvacet uzlů, který nás žene závratnou rychlostí, které sami nevěříme. GPSka nás ale přesvědčuje, že loď jede kolem deseti uzlů. Tímhle tempem dojedeme na Scilly někdy po půlnoci! Metrové až dvoumetrové vlny, ženoucí se zezadu, lodí jen tak lehce pohupují a na nějaký boj o holáč to rozhodně nevypadá. Posádka, která není ve službě, se věnuje četbě, přípravě jidla, jídlu samotnému a konzumaci různých nápojů, často alkoholických. Až na mne. Já dostanu mořskou nemoc, jako vystřiženou z jachtařských příruček a tudíž mám jiné starosti. Je fakt, že mne to trochu překvapilo, protože jsem do té doby mořskou nemoc neměl (byť jsem se už párkrát cítil „divně“), tady ovšem nejsou pochyby. Jestli to je frekvence vln, nebo jejich orientace, nebo něco jiného, nebo nic zvláštního, nevím. Každopádně chce se mi zvracet. Ostatní jsou v pohodě, až na Viktora, který údajně také není ve své kůži, ale vlastně to nemohu potvrdit, protože jsem ho v podstatě v inkriminované době skoro neviděl.

Nahoru, nebo dolů?

Mám s sebou pro strýčka příhodu zázvorové tablety a tak se rozhodnu je využít. Normálně je sice nevozím, ale tady jsem si řekl, že neponechám nic náhodě a tak stejně, jako jsem si vzal náplast, kdyby se náhodou někdo řízl, vzal jsem s sebou tablety, kdyby se náhodou někomu udělalo špatně. Takže beru dvě podle návodu, zapíjím velkou sklenicí vody a účinek je bezprostřední. Obratem je vyzvracím. Postupně pak přidám ještě snídani, později i večeři z předchozího dne a když už jsem totálně vyprázdněn, najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku, všechny příznaky nevolnosti pominou a cítím se skvěle. Tenhle stav bohužel trvá jen pár minut a pak, přestože už není z čeho, je mi zase špatně. Různých svačinek a popíjení se proto neúčastním a místo toho zkoumám, jak nejlépe nevolnosti čelit. Například jít do kajuty není dobrý nápad. Nesoulad pocitů pohybu, s tím, co člověk vidí (tedy přesněji nevidí, když je zavřený v kajutě), vede ihned k nevolnosti a v extrému až k potřebě zvracet.

Pobývání na palubě naopak dovoluje mysl trochu stabilizovat a stav zlepšuje. Co také funguje je si v kajutě lehnout a zavřít oči. Když člověk nevidí, co nevidí, tak pohyby lodi nevadí. Problém je trochu v tom, kam si lehnout. Protože jsem dojel na sraz poslední, což je klasický paradox - kdo to má nejblíž, přijde poslední - zůstaly pro mne na výběr dvě možnosti, kam se ubytovat. Mohl jsem si přilehnout do kajuty k Viktorovi s Jirkou, kde bylo údajně podle lodního manuálu třetí lůžko, nicméně vida, že se tam tak tak vejdou oni dva, měl jsem odůvodněné pochybnosti, že bych se na vyvýšenou římsu, odhadem tak půl metru širokou a  metr sedmdesát dlouhou, vešel. Druhá možnost byla v salónu. Ta by byla v pohodě na rekreační plavbě, ale při plavbě non-stop, kdy posádka jede na směny, se nedá přes den v salónu ležet na sedačce, natož spát. Nehledě na to, že pokud je loď nakloněná na „špatnou stranu“ (což byl případ druhé přeplavby), nedá se na sedačce ležet čistě z fyzikálních důvodů - člověk se na ní neudrží. Tohle byly trochu limitující podmínky. Na druhou stranu si nemohu na spaní v salónu stěžovat (pokud to šlo) a také musím pochválit posádku, která moji potřebu spát maximálně respektovala.

Konečně pevnina

Takže jsem mezi službami tak nějak polehával, posedával v salónu, případně byl na palubě. Služby jsme měli rozděleny po dvojicích tak, aby spolu pokud možno nebyli lidé, kteří spolu spali v kajutě (což se téměř povedlo). Protože kapitán služby nedržel, bylo na to osm lidí s tím, že se dvojice překrývaly a stejní lidé spolu sloužili hodinu. Probíhalo to následovně: jeden člověk byl hodinu u kormidla a druhý z dvojice mu dělal pomocníka. Po hodině, ten, co byl u kormidla, šel spát, se bavit, nebo prostě po svých, ten, co dělal pomocníka, přešel ke kormidlu a nový člověk nastoupil na místo pomocníka. Tímto systémem na každého vyšla šestihodinová pauza mezi službami, což bylo tak akorát, aby se člověk trochu vyspal (pokud to bylo v noci), nebo aby to zase nebylo příliš dlouho, pokud to bylo ve dne. Systém mi přišel ve své jednoduchosti téměř dokonalý, takže uvažuji o tom, že ho vyzkouším zavést i na svých ostatních plavbách.

St. Mary's (Isles of Scilly)

Parkování před domem

Abych se ale vrátil k plavbě. Loď jela jako z praku zhruba do půl páté odpoledne, kdy vítr zeslábl, proud se otočil a naše rychlost citelně klesla. Přes noc pak moc nefoukalo, takže původní optimistický odhad příjezdu se nenaplnil. Během noci se jinak nic zvláštního nestalo, kromě toho, že jsem za své služby kolem třetí ráno zažil nádhernou noční oblohu posetou hvězdami, zážitek z níž rušil akorát Luděk, který se domáhal dotažení lan, aby loď přestala vrzat, neboť ho to prý rušilo při spaní. Ukázali jsme mu názorně s Bedřichem, že nevržou lana, ale kormidlo a zklamaného ho poslali zpátky do kajuty. Druhý den pak situaci vyřešil Jiří tím, že nalil do kormidla panenský olivový olej. Druhá varianta byl motorový a to se nám zdálo horší. Od té doby spal Luděk jako mimino, ale ostatní přemýšleli, jak ho promazat, protože přitom chrápal jako dřevorubec.

Do přístavu na ostrově Saint Mary's v souostroví Scilly připlouváme druhý den po čtvrté odpoledne. Kotvíme v přístavu na bójce, což znamená, že se sice nemusíme omezovat přílivem, nebo odlivem, ale na druhou stranu, na výsadek na břeh budeme muset použít dinghu. Tu sice máme i s motorem, ale jak se později ukazuje, jde spíše o člun symbolický.

Není nad večerní procházku po pláži

Jednak do něj, jako tradičně, teče, druhak, při sebemenší vlnce je téměř jisté, že posádka sedící na okraji se smočí, protože ponor člunu je kritický při zatížení byť jen třemi osobami. Po výsadku nejdu s ostatními na fish and chips, ale vydávám se na průzkumnou procházku po blízkých kopcích. Slunečný vlahý večer k tomu vyloženě vybízí. Po cestě potkávám zajímavou „samoobsluhu“, která vypadá jako malá budka, která má přihrádky na zboží a kasičku na peníze. U každé přihrádky je napsáno, kolik zboží v ní stojí, a pokud ho člověk chce koupit, prostě si ho vezme a do kasičky vhodí patřičný obnos. Výhodou zjevně je, že nepotřebuje prodavače, jen je potřeba zboží ráno doplnit. To, že tahle naivní jednoduchost může fungovat, přičítám odlehlosti místa a vyspělosti místní komunity. Všude, kde jsem zvyklý se normálně pohybovat, by kasičku brzo někdo ukradl.

Pevná země pod nohama a klidná voda vedou k tomu, že se také mohu po nějaké době najíst. Ne že by mi vadilo nejíst, stejně jsem potřeboval zhubnout, ale po 33hodinové plavbě člověku přece jenom vytráví a navíc, je potřeba do sebe dostat i tekutiny (což mi dělalo větší starosti). Druhý den dopoledne, posádka, kromě mě a kapitána, vyráží na kochací okružní plavbu po místních pamětihodnostech, z nichž největším hitem jsou tuleni a papuchálky. Protože jsem tuleně už viděl, a přesvědčil se, že to stačí v životě jednou, využívám nepřítomnosti ostatních k průzkumu lodě. Při něm nacházím další kliku (dokonce s pojistkou) a také ověřuji, že nefunguje ani jedna pumpa zbytkové vody. Což jen rozšiřuje seznam věcí, které na lodi nefungují. Že nefunguje rychloměr vůči vodě považuji tak nějak už skoro za tradici (u charterových lodí), že nefunguje ukazatel větru mě mrzí víc. Kapitán sice zastává názor, že se musíme naučit plachtit bez pomůcek, takže sílu a směr větru odečteme z vln, tváře, případně vlajky, ale mně, jako začátečníkovy, by se nějaký instrument, převádějící subjektivní pocit na objektivní údaj, hodil.

Dále máme asi pětistupňovou vůli v kormidle a hned první den přestal fungovat autopilot a to přitom na ten zadobočák nemusel skoro nic dělat. Klasický magnetický kompas u kormidla má zjevně odchylku od kompasu, který signalizuje GPSka, a jiný digitální kompas ani ukazatel kursu se nedá na budíky v kokpitu zapnout. V podstatě jediný budík v kokpitu, který, zdá se, funguje, je hloubkoměr. Odchylku kompasu se nám do konce plavby nepodařilo přesně určit. Navíc má (kompas u kormidla) zpoždění, takže se podle něj také nedá jet nějak pohodlně. V noci se jede dobře podle hvězd, nebo majáků, pokud jsou vidět, ale ve dne, když člověk kolem sebe vidí jen moře a případně slunce, udržet ve vlnách čistý kurs je trochu výzva. Na druhou stranu funguje pořád plotter (GPSka s mapou) a dokonce máme na lodi AIS, takže víme o cizích lodích často dříve, než je vidíme.

Jdou po nás

AIS je užitečná věc, něco jako odpovídač v letadle, která vysílá identifikátor lodi, její polohu, rychlost a další doprovodné údaje jako délku, výtlak a případně i směr a cíl plavby. Tedy, tohle vysílá o vlastní lodi a současně přijímá podobné informace od ostatních lodí v dosahu. Ty pak kreslí na plotteru do mapy a dokonce dokáže předvídat kolizní kurs a vyvolat poplach, pokud by kolize hrozila. Je ovšem fakt, že AIS je povinný až od určité velikosti lodě, a takovou loď je za normálních podmínek dost těžké přehlédnout. V mlze nebo za jinak stížené viditelnosti ovšem může být dost dobrým pomocníkem, zvláště když se člověk plaví v lamanšském průlivu, který patří mezi místa s nejfrekventovanější námořní dopravou na světě.

Lizard Point (Cornwall)

Dáme jim raději přednost

Po návratu posádky plánujeme další přeplavbu, jejíž cíl je ovšem nejasný. Původní myšlenka, že se po cestě zastavíme na anglické variantě Mont Saint-Michel, bere za své, když vyjde najevo, že kvůli přílivu bychom museli parkovat v blízkém Penzanc buď ve čtyři ráno, nebo ve čtyři odpoledne, a ani jedno z toho se nedá nějak moc dobře skloubit se zbytkem cesty. Také není jisté, zda předpovídané povětrnostní podmínky se potvrdí, takže nakonec se rozhodneme, že pojedeme celou noc a podle toho, jak to bude vypadat ráno se buď zastavíme ve Falmouthu, nebo pojedeme dál na Plymouth, kam se nás Martin snaží nalákat na ponorky, než se ukáže, že tam žádné ponorky nejsou.

To, co den a noc předtím foukalo jako optimální zadobočák, je nyní ovšem téměř přesný protivítr. Navíc trochu přifukuje, takže ještě více zmenšíme plachty a vyrážíme na další (noční) přeplavbu. Posádka už funguje jako hodinky a nic nás nemůže zastavit. Při zpětné analýze trasy dokonce zjišťuji, že před jedenáctou večer, ve vzdálenosti necelých dvou mil, míjíme unikátní maják na Wolf Rock, což je lávová vyvřelina v moři asi osm mil jihozápadně od jihozápadního cípu Cornwallu. Na majáku je nahoře přistávací plocha pro vrtulníky - údajně první na světě. Škoda, že mi to při plavbě nějak ušlo. Možná jsem už spal. Když jsem pak v noci, někdy kolem čtvrté přebíral službu, opět pod úžasnou hvězdnou oblohou, vypadalo to, že jedeme spíš zpět do Francie. Druhá věc, která mi nešla na rozum, zatímco normálně na obrat „padne“ tak sto, až sto dvacet stupňů, naše obraty vypadaly spíš na sto padesát až sto šedesát. Jestli to bylo silným větrem, vlnami, nebo nezkušeností posádky jedoucí v noci, těžko říct. Důsledek ovšem byl, že naše výsledná rychlost proti větru byla zanedbatelná.

Jako navigační bod dobře fungoval maják na Lizard Point, který jsem měl přímo před očima a který se mi svým třísekundovým zábleskem vryl do paměti jako nic jiného před ním, nebo po něm. Přestože to vypadalo, že ho během služby „dám“, tedy nastoupám nad něj, nedal jsem ho ani já, ani několik dalších zoufalců, co šli po mně. A nedali jsme ho ani po druhém obratu. Paradoxně to vypadalo, že spíš doplujeme zpět na Mount Saint Michael, než se nám podaří obeplout Lizard. K ránu také přifouklo, vítr v nárazech dosahoval až třicet pět uzlů a vlny výjimečně měly až ke třem metrům. Za těchto podmínek už začalo být obtížné na lodi dělat běžné věci, např. jít na záchod, dívat se na filmy, číst si, sedět a nebo ležet. Béďa, který sdílel s Tomem kajutu na přídi, si stěžoval, že ho intermitentní levitace, ve které se ocital při přejezdu vln, ruší při spánku. Já bych naopak spát mohl, protože moje sedačka, na které jsem spal, byla blízko středu lodi, který prudkými změnami náklonu v předozadním směru trpěl nejméně, bohužel ale, jak se střídal boční náklon, podle toho jak jsme křižovali, musel bych se přivázat abych nevypadl.

Falmouth

Taky plechovka

Maják na Lizard Pointu jsme nakonec nastoupali až někdy po desáté dopoledne a pak to trvalo ještě šest hodin dostat se do Falmouthu, kde naštěstí nezáleželo na přílivu a mohli jsme přistát kdykoliv. Navíc tam měli vyhřáté sprchy, což po čtyřech dnech a dvou nočních plavbách ocenili všichni. Ze St. Mary's jsme najeli sto třicet mil, na trase, která napřímo (kdyby to jela například motorová loď) měla zhruba šedesát. Proto poté, co jsme se zcivilizovali, jsme se dohodli, že pokud se povětrnostní podmínky nezmění, nebudeme už dál pokračovat podél anglického pobřeží na severovýchod na Plymouth, ale pojedeme dolů na jih, nebo jihovýchod a to buď rovnou do Francie nebo na Channel Islands, tedy Guernsey a Jersey.

Budeme v dobré společnosti

Marina ve Falmouthu je prťavá, a když jsme tam přijeli, bylo tam jediné volné místo. Tomáš proto pro jistotu ještě někam volal, aby se ujistil, že tam můžeme, ale odpověď byla veskrze anglická. Prý, co si najdeme, bude naše. Když pak za námi dorazil chlapík z maríny, aby nás přátelsky přivítal, a dozvěděl se, že jedem ze Scilly, tak jen prohodil, že slyšel, že to bylo v noci kolem Lizardu docela zábavné. To tedy rozhodně bylo. A to nemluvě o tankeru, zaparkovaném kousek před Falmouthem, který jsme objížděli skoro dvě hodiny, nebo o bójích se sítěmi, které v třímetrových vlnách nebyly skoro vidět. Kromě vytápěných sprch jsme v marině mohli také obdivovat krásné lodě - dva parníky a jednou dlouhou plachetnici - které tam renovovali, nebo dokončovali. Pro mne navíc zůstane upomínka i na to, že jsem ve sprchách nechal svoje oblíbené digitálky (které nosím jen k výjimečným příležitostem) a ke kterým jsem po patnácti letech měl osobitý vztah. Sice jsem je pak zkoušel najít, i se dotázal v kanceláři, ale hodinky se nenašly. Tak jsem si je po návratu domů, na Amazonu, za dvanáct babek, pro velký úspěch, koupil znovu. Sice už nebyly „made in Japan“, ale „made in China“ a při osvětlení na ně bylo hůř vidět, ale pokrok člověk holt nezastaví.

Tady to žije

Falmouth je malé městečko, které na mě udělalo dojem svým klidem. Po společné večeři v blízké indické restauraci, kdy ale ještě bylo světlo, jsem se procházel po ulicích a nasával ticho rezidenčních čtvrtí, pohodu lidí sedících před domem a užívajících si teplého večera a obecně všeho, co se pohybovalo pomalu, případně vůbec. Včetně vzduchu. Po čtyřiadvaceti hodinách skučícího větru a na lodi, která s sebou házela jako splašená kráva, to byla příjemná změna. To, že byl teplý večer jsem usoudil pak podle toho, že jsem potkával hochy v tričkách s krátkým rukávem a šortkách, případně děvčata v krátkých sukních, zatímco sám jsem se městem potloukal v kulichu a softshelce zapnuté až ke krku, takže bylo zřejmé, že jsem cizinec. Zajímavé bylo, že jsem potkával zásadně skupinky děvčat, které směřovaly zjevně do kulturního centra, což byla křižovatka na pobřeží a z ní vedoucí dvě ulice, jedna nahoru do kopce a druhá k přístavu. Kde byli hoši jsem nezjistil. Dostal jsem chuť na dobrou kávu, ale kavárnu otevřenou večer jsem nenašel. Pouze typické anglické puby a na ty jsem chuť neměl. Falmouth ale svoje kouzlo má.

Maják s helioportem

Z Falmouthu vyplouváme druhý den kolem poledne. To, co vypadalo, že by mohl být příznivý vítr, nás nakonec ale zklame, a také počasí se konečně rozhodlo dodržet anglický stereotyp. Do večera sice ještě fouká a tak zvažujeme, že pojedeme na příznivý vítr na jih a na francouzské straně trefíme třeba Brest, jenže pak se vítr začíná stáčet a slábnout a vypadá to spíš na Madeiru než Francii, takže večer přehodnocujeme původní plán, otáčíme loď o devadesát stupňů doleva, na čistý východ, a míříme na Guernsey. Protože vítr téměř opadl, nahazujeme motor a začíná „diesel jachting“, jak to označil Tomáš. Což je škoda, ale nedá se nic dělat. Jedeme celou noc na motor, druhý den dopoledne vytáhneme na chvíli plachty, ale před Guernsey je zase balíme a přistáváme někdy kolem šesté večer u čekacího mola.

Guernsey

Guernsey patří do skupiny ostrovů česky nazývaných Normanské ostrovy (anglicky Channel Islands), které jsou sice u pobřeží Francie, ale patří pod britskou správu, byť mají určitou samostatnost. Kromě poměrně pohnuté historie a netradičního správního zřízení jsou známé také tím, že jsou daňovým rájem a proto tam hodně firem umisťuje svá sídla. Jinak ovšem připomínají anglické osídlení.

Na Guernsey jsme připluli zrovna v době odlivu, a abychom se dostali do maríny, museli jsme zaparkovat u „čekacího“ mola před vjezdem, přitom vjezd měl být možný kolem půlnoci. Z mola se dalo do města dostat pouze přes vodu, což část posádky využila k výpravě naším nafukovacím člunem (tentokrát ovšem raději na vesla) a část posádky k relaxaci na palubě. Původní záměr byl, že o půlnoci zajedeme do maríny a druhý den kolem poledne z ní zase vyjedeme na Jersey, což byl druhý známý a současně největší ostrov patřící do Normanských ostrovů. Když ovšem nastala půlnoc a otevřel se průplav do maríny, rozhodli jsme se tam ani nevplouvat a zůstat u čekacího mola. Což sice nebylo úplně košer, protože normálně bychom měli za stání u mola platit, a nebo platit za marínu, ale protože kolem stejně skoro nikdo nebyl, k žádnému incidentu nedošlo. Navíc jsme si ušetřili podobnou starost pro vyplutí, protože od čekacího mola jsme mohli vyrazit kdykoliv.

Toho nedáme

Nakonec ale stejně vyplouváme druhý den až před polednem, ale to nevadí, protože nás čeká jen krátká přeplavba na „sousední“ Jersey, není tedy kam spěchat. Bohužel to také vypadá, že nebude moc foukat a nejspíš také bude pršet. Aspoň konečně trochu vyzkouším svoji nepromokavou jachtařskou výstroj a holínky.

Za zmínku stojí jen bizarní povětrnostně-gravitační anomálie asi ve třetině cesty, později medializovaná jako „Bedřichovo réčko“, kdy se nám ani na několik pokusů nepodaří udělat obrat, protože loď se stále vrací do původního směru.

Jersey

Tedy si počkáme

Na Jersey se vyvazujeme na nějakou jinou jachtu v čekací zóně, protože máme stejný problém jako den předem na Guernsey, vplutí do maríny bude možné až kolem jedenácté večer. Na rozdíl od Guernsey se ovšem čekací molo dá opustit suchou nohou, takže vyrážíme do víru maloměsta na večeři s tím, že do jedenácti se vrátíme, jednak proto, že jachta, na kterou jsme vyvázaní bude chtít vyplouvat a my pro změnu zajíždět do maríny. V mezičase se na nás ještě stihne vyvázat malá francouzská plachetnice, ti ovšem jedou také do maríny, takže není problém.

Podle kapitána mají mít na Jersey dobré steaky, hledáme tedy steakhouse. Což se ukáže překvapivě jednoduché, pokud má člověk google maps na telefonu. Nepřekvapivě ovšem v sobotu večer jsou plní, a chlapík u vchodu, když nám to říká, vypadá, že je dokonce rád. Po pár dalších neúspěšných pokusech a s ubývajícím časem nakonec bereme zavděk kavárnou(!), která ale údajně servisuje i steaky. Po poslední zkušenosti z Falmouthu z indické restaurace, kde jsem ze svého kuře Tikka Masala nijak zvlášť nadšený nebyl (byť kolegové si svoje volby pochvalovali), volím relativně bezpečný „burger“ - nebude to krvavé, a když to pomelou a okoření, tak i tuhá flaksa chutná lépe. Což se nakonec v podstatě vyplnilo a nemohl jsem si stěžovat. Všichni ostatní (až na Jiřího, který maso nejí) si dali steaky, ale jak jsem pochopil z reakcí, asi to fakt byla spíš kavárna. Příjemným překvapením byla naopak velice ochotná servírka, která byla Slovenka, takže jsme se na Jersey cítili skoro jako doma.

Do maríny na Jersey jsme zajížděli také proto, že jsme plánovali celý příští den zůstat na místě a vyplout až den další. Důvod byl ten, že se nám nepodařilo nějak trasu naplánovat, abychom ten jeden den měli kam plout a Jersey oproti tomu vypadalo, že by se tam nějaká zábava najít dala. Pokud tedy nebude pršet, což podle předpovědi nemělo, ale podle aktuálního pozorování nebyla úplně pravda. Krátké přeháňky nás provázely celé další dopoledne. Stání v maríně se také hodilo k tomu dobít všechny mobily a počítače na palubě, dotankovat vodu, přičemž se podařilo utopit zátku od nádrže, a po nějaké době se zase osprchovat.

Ráno jsem vyrazil do sprch a po celkové očistě, ještě do města, nakoupit některé základní potraviny, které jsme už stihli spotřebovat, jako např. Colu nebo kávu. Zároveň si u té příležitosti koupil k snídani poctivý anglický croissant, který chutnal přesně tak plasticky, jako vypadal. Podle velikosti sprch bylo vidět, že tady počítají s mnohem větším turistickým ruchem, zatímco to vypadalo, že jsme v maríně s Frantíky, co se na nás vyvazovali den předem, sami. A abychom se vyhnuli dalšímu čekání na příliv na výjezdu o půlnoci, rozhodli jsme se přeparkovat loď před vjezd k čekacímu molu už den před odjezdem. Poté, kolem poledne, pak část posádky vyrazila na okružní vyjížďku po ostrově, a další část se individuálně rozešla do přístavu.

Náhlá změna počasí

Já jsem zůstal na palubě, abych si užil trochu klidu a přitom pohlídal chleba, který kapitán pekl v troubě, a nakonec také vyrazil na procházku a dokonce našel i kavárnu, kde mi dvě anglická děvčata udělala poctivou mochu, která spolu s energy cookie vydala za vydatnou večeři. Město samo vypadalo o dost živěji než Falmouth, ale také moderněji a tak nějak normalizovaněji - prostě jako moderní město kdekoliv jinde v západní Evropě. Bohužel, byla neděle, takže obchody a instituce byly zavřené. Jinak je ovšem údajně Jersey vyhlášené místo pro nakupování - čeho přesně mi ovšem není jasné, protože ceny běžných spotřebních věcí nijak nevybočovaly z obvyklého standardu.

Návrat

Před posledním úsekem

Původní záměr vyplout na náš poslední úsek do Saint-Malo v šest ráno se nepodařilo pro výraznou společenskou únavu posádky dodržet, takže jsme vyplouvali o necelou hodinu později. Měl sice foukat příznivý vítr, ale protože jsme potřebovali být v přístavu v Saint-Malo někdy kolem druhé odpoledne, kvůli přílivu, bylo lepší mít nějakou rezervu. Původně měl být návrat až v úterý odpoledne, ale díky špatné koordinaci v charterovce se podařilo vydat různým lidem různé informace o příjezdu a Viktor na to doplatil, protože si domluvil vlak (a letadlo) na příjezd o den dříve.

Vem to kolem

Chvíli jsme se plavili na plachty, ale časem bylo jasné, že to na plachty nedojedeme, takže jsme nahodili motor a namířili si to rovnou na Saint-Malo. Počasí se zase udobřilo, vyšlo sluníčko, moře bylo klidné, téměř bez vln, jen moc nefoukalo, a příjezd byl díky tomu naprosto bezproblémový. Protože bylo hezky, a podařilo se nám loď předat krátce po příjezdu, dohodly se nakonec posádky aut, že do Prahy vyrazí hned a nebudou přespávat ještě jednu noc v Saint-Malo. Mně to osobně bylo jedno, ale určitě se mi jelo lépe za krásného slunečného večera, se sluncem v zádech, než druhý den, proti němu, takže jsem vyrazil taky. Jediný, kdo nakonec sám rád zůstal, byl Viktor, který měl už koupený vlak na druhý den ráno, a který tak využil volný večer k prohlídce přístavu a města. Před akcí jsem uvažoval o něčem podobném též, že bych se v Saint-Malo, případně ve vedlejším Dinardu zdržel den, dva, pokud by podmínky byly příznivé, ale když jsem pak nakonec stál před volbou, zjistil jsem, že ač podmínky byly téměř ideální, raději se vrátím domů, abych se pořádně vyspal a odpočinul si.

Dohromady jsme upluli zhruba 550 námořních mil (NM). Což nebylo ani minimum, které bylo v plánu - podle propozic jsme měli ujet 600 až 1000 NM. Měli jsme ovšem různé objektivní důvody, proč to nevyšlo, a proč jsme zhruba den až dva v podstatě ztratili. Jinak bychom to dali. Naše přeplavby probíhaly následovně:

19-20.4 Saint-Malo (Bretagne, France) - St. Mary's (Isles of Scilly, UK), 193 NM, 33 hodin
21-22.4 St. Mary's (Isles of Scilly, UK) - Falmouth (Cornwall, UK), 132 NM, 25 hodin
23-24.4 Falmouth (Cornwall, UK) - Guernsey (Channel Islands, UK), 148 NM, 30 hodin
25.4 Guernsey (Channel Islands, UK) - Jersey (Channel Islands, UK), 34 NM, 8 hodin
27.4 Jersey (Channel Islands, UK) - Saint-Malo (Bretagne, France), 44 NM, 8 hodin

Na celou plavbu jsem si sbalil dvě tašky. Jednu malou, kde byly v podstatě jen jachtařské věci na oblečení a záchranná vesta. Oblečení jsem bezezbytku využil, vestu nikoliv. Třicet pět uzlů vítr, nebo třímetrové vlny, asi ještě není ta hranice. Druhá taška byla větší a v ní jsem měl náhradní trička, košile (pro případ, kdybych chtěl zůstat v Saint-Malo po akci), a různé tepelné a funkční vrstvy pro případ extrémních podmínek. Z té jsem použil jen jedno funkční tričko, trenky a ponožky. Jachtařské tenisky jsem nepoužil vůbec. Buď stačily normální tenisky, které jsou teplejší a pohodlnější, nebo, a to bylo častěji, jsem měl holínky. I když vyloženě nepršelo, jako ochrana proti nahodilé vodní tříšti, nebo i proti větru, fungovaly výborně a původní obava, že budou nepohodlné, se nenaplnila. Kromě dvou tašek jsem měl ještě igelitku na holínky (které jsou fakt velké) a spacák. Vzal jsem si svůj třísezónní, ale i přes hrozby, že bude na moři zima, byl teplý až až. Je fakt, že venkovní teplota v noci se mohla pohybovat kolem deseti stupňů a v salónu to asi nebylo o moc víc, protože tam byl celou noc otevřený vstup.

Saint-Malo

Do Paříže jsem dorazil někdy před jedenáctou večer, s drobným zdržením po cestě, při hledání fastfoodu v nákupní zóně u Caen. A pak jsem dva dny střídavě pral a spal.

Fotky, které pořídili David (3,6,7,8,9,10,11,14,15,16,17,21,26) a Tomáš (12,13,20,24,25,29), jsou s jejich svolením šířeny pod licencí Creative Commons Attribution 4.0 International License a byly pro publikaci mnou jemně upraveny.

Další fotky (18,19,22,23,28,30) pořídil Martin a zbytek (1,2,4,27) já.

La Fibre est arrivée

Příspěvek pro technicky zaměřené čtenáře.

Jednou to muselo přijít, nebo jsem si to aspoň namlouval, že se i mně snad poštěstí užívat si vysokorychlostní internet tak, jak jsem si ho pamatoval ze svého pražského bydliště. Moje stávající linka ADSL nebyla sice nejpomalejší, ale pravidelné výpadky začátkem roku, související s tím, že se trochu ochladilo a občas k ránu sprchlo, mne příliš velkým nadšením nenaplňovaly. Stejně tak poměrně mizerná rychlost z youtube, kde i sledování oficiálních videí v kvalitě vyšší než běžné, občas připomínalo slide show, nebo vizualizaci výpadků paměti. Takže jsem nakonec na vábení Orange a jeho optického připojení sedl a přípojku si objednal. Co tomu předcházelo jsem už popsal v předchozím příspěvku.

Technik dorazil (přestože původní hlasovou zprávu, kterou mi nechal, se mi nepodařilo rozluštit) relativně brzo a hned se pustil do práce. Mé původní obavy, jak potáhne kabel k mému pracovnímu stolu v pokojo-kuchyni, se obratem rozptýlily, když jsem mu navrhl, aby ho protáhl husím krkem, ve kterém už byl kabel k telefonní zásuvce (s mojí ADSL linkou) a on se do toho obratem pustil. Zásuvku s kabelem si donesl s sebou, takže stačilo jen kabel protáhnout do bytového rozvaděče, a z něj dál do domovního rozvodu. Když jsme byli v nejlepším, dorazil jeho kolega, který pak převzal moji roli podavače a potahovače a nakonec dorazil třetí technik, který ale nic zvláštního, kromě toho, že si psal esemsky, nedělal. Za dvě a půl hoďky jsem měl optiku připojenou.

Pak trvalo ještě hodinu a půl, než opravili původní telefonní zástrčku, kterou tu optiku protahovali, a která pak přestala internetovat po ADSL. Bylo to sice jen takové akademické cvičení, protože jsem nepočítal s tím, že bych ADSL ještě někdy musel použít, ale hoši mě překvapili tím, že sami prohlásili, že by to bylo lepší přesto opravit. I s opravou se ale vešli do plánovaného čtyřhodinového limitu. Také mne překvapili tím, že mi nedali televizní dekodér. Ne proto, že bych ho chtěl, ale proto, že jsem ho právě naopak nechtěl (když nemám televizi a do počítače to připojit nejde) a nečekal jsem, že by byli tak flexibilní. Poté, co jsme ověřili, že nová a (opět i) stará zásuvka fungují, jsem modem slavnostně odpojil, a zahájil novou éru svého života online.

Orange má asi nejlepší konektivitu, ale zato má také asi nejhorší koncovou technologii. Na což jsem byl ale připraven a technické přednosti, které nabízelo Free, jsem nakonec nějak obešel, nebo vyřešil jinak. I tak mě to trochu mrzelo, protože Free jsem celkem fandil a líbil se mi jejich pokrokový přístup k novým technologiím, nebo vychytávkám pro fajnšmekry. Ani jedno ovšem nemohlo převážit omezenou konektivitu a vypadávající spojení, což byl zásadní důvod proč jsem kapituloval a přešel k Orange (což je bývalý France Telecom, tedy bývalý monopolní operátor telefonních linek). Což nebyl jen okamžitý dojem plynoucí z opojení novou technologií, ale spíš potvrzení trendu, který jsem viděl posledních pár let. Služby Free byly stále více vnímány jako levné, ale tomu také odpovídala kvalita. Takže na mobilu měl člověk problém s připojením, na internetu měl problém sledovat videa na youtube.

Teď si mohu pouštět videa z youtube v HD rozlišení a v 60 FPS (což leckdy nezvládá můj počítač) a surfování už brzdí více rychlost prohlížeče než rychlost přípojky. A dokonce jsem využil i integrovanou wifi, která zvládá pásmo 5 GHz, a ve kterém, zdá se, jsme v okolí zatím se sousedem dva, zatímco pásmo 2,4 GHz je narvané.

Včera jsem poslal Free zpátky jejich modem a televizní dekodér (který jsem za ty tři roky ani nevybalil z krabice) a poté, co jsem se vrátil z pošty, mi jako na zavolanou, zavolali z Free. Prý, že nemám už týden připojený modem a jestli nemám nějaký problém. Tak jsem dámě z Free vysvětlil, že problém nemám, že jsem akorát před týdnem jejich modem odpojil a dneska ráno jim ho poslal zpátky. Prý to je škoda a jestli bych nechtěl i přesto u nich zůstat, že by mi udělala nějakou super nabídku na ADSL a hned jak bude možné mne přepojit na optiku, tak by mne přepojili. Nevím, jestli by to zabralo předtím, ale teď, když jsem se podíval na svoje pomrkávající ONTéčko, tak ani zadarmo. Zkoušela mi namluvit, že mne nemohou přepojit hned, protože Orange má u nás momentálně monopol, ale já se nedal a kontroval tím, že monopol měl před čtyřmi měsíci a že čekal přesně ty tři měsíce, co má podle zákona od minulého prosince, kdy tu optiku k nám natáhl a teprve teď to rozjel. Po konzultaci s kolegy se ukázalo, že mají stejnou zkušenost a že, překvapivě, Orange, který by mohl být vysmátý, se nejvíc snaží všechny připojit a ostatní na to pečou. Francouzský telekomunikační trh je podobně „specifický“ jako český.

Přestože se chuděra snažila, seč mohla, přesvědčit se jí mě nepodařilo. Na telefon mě nenalákala (mám služební a i z něj volám málokomu), televizi nemám. Zajímavé je, že jak je všechno regulované, tak i to připojení od Orange má ve skutečnosti čtyři optická vlákna (a krabička na zdi má čtyři, různými barvami označené konektory), které jsou tak schválně nachystané pro ostatní (tři) operátory - Bouygues, SFR a Free. Až tedy třeba někdy v budoucnu budu chtít přejít k Free, tak už bude stačit jen připojit jejich „box“ do „jejich“ zásuvky a tím bude celá operace vyřešena. Také je zřejmé, že Francie nepotřebuje pátého operátora.

Regulace se také projevila tím, že se sjednotily poplatky za zrušení. Zatímco před pár lety si každý operátor účtoval nějakou částku, vypočítanou podle svých pravidel, nakonec stát řekl dost a zavedl jednotnou sazbu, aby se v tom i prostý zákazník dovedl zorientovat a nebyl překvapen. Takže teď stojí zrušení přípojky u všech operátorů stejně - padesát babek. Předtím například u Free se poplatek s dobou snižoval začínal na osmdesáti babkách a po třech letech nebyl žádný. Změna ovšem dopad nějak zásadní nemá, pokud člověk připojení skutečně neruší (t.j. už nechce být vůbec připojen, ani se nestěhuje), tak mu nejspíš nový operátor tento poplatek v rámci nějaké výhodné nabídky pro nové zákazníky zaplatí.

Na závěr přidám postřeh z jiného soudku. Onehdá jsem se díval na film La French, což je French Connection po francouzsku. Ten druhý s Gene Hackmanem je známý, ten první možná vyšel zatím jen ve Francii. Ten druhý jsem viděl, kdysi dávno, jako dítě, v televizi a dodnes si z něj pamatuji honičku s nadzemkou v New Yorku (a trochu se mi plete s druhým dílem). Tenkrát jsem to bral jako detektivku, až teprve teď mi došly souvislosti. Co byla vlastně ta „francouzská spojka“ (a mám pochybnosti o tom, jestli to je nejlepší překlad), a že pro Francouze to je pořád živé téma. Navíc jsem v mezičase už i párkrát viděl Marseille a mám kolegu rodilého Marseillana, který si z dětství tehdejší dobu, s nočními kluby, přestřelkami a pašováním drog, pamatuje. Takže jsem viděl La French a byl překvapený. Jako bych se ocitl v Marseille v sedmdesátých letech a ač film nebyl zdaleka tak akční, jako původní americká verze, o to víc na mne svou stylizací zapůsobil a protože jsem vůbec neznal skutečný příběh, podle kterého byl natočen, tak mne nakonec i dostal. Francouzský film, který vypadá, že zápasí s hledáním vlastní identity, podobně jako český, není, na rozdíl od českého, mrtev.

Historie se opakuje

Když jsem si řekl, že po dlouhé době zase něco přidám, a přemýšlel nad názvem, a napadlo mne to, co je v nadpisu, bylo jasné, že to bude přesně vystihovat tón i obsah. Když jsem se ale konečně dostal ke psaní a viděl nadpis předchozího příspěvku, tak jsem lehce zaváhal, jestli bych to neměl přejmenovat na „Časy se nemění 2“, ale nakonec jsem nevyměkl. Což ovšem nemění nic na faktu, že časy se stále nemění.

Po zimním období se mi tradičně ulomil kousek zubu, toho, co mi loni můj nový pařížský zubař spravoval. Mohla za to kolegyně, která přivezla na ochutnávku nějaký typický zákusek (Cannelés de Bordeaux) z oblasti, odkud pochází její manžel. Zjevně to je drsná oblast, protože to chutnalo trochu jako sladký chleba, a kromě toho to lepilo zuby k sobě tak silně, že nešly rozlepit, a můj, chudák, nevydržel. Nevyčítám to ovšem kolegyni (ani zákusku). Ten zub má už své dny spočteny a jde jen o to, jak dlouho to ještě vydrží.

Objednal jsem se tedy k zubaři, který mne překvapil tím, že mne vzal hned na druhý týden. Přesněji, vzala mne sestřička. Což je mimochodem jediný důvod, proč by se tam člověk chtěl objednat. I tak si ale nejsem jist, jestli to pořád stačí k tomu, aby se tam člověk těšil. Bohužel sestřičku jsem si nakonec moc neužil, protože si dělala něco vedle a doktor to tam odedřel všechno sám. Na druhou stranu, z původní obavy, že mi znovu nabídne korunku, mne vyvedl tím, že se na zub podíval, zamumlal něco v tom smyslu, že to přece kvůli tomu malému kousku nebude všechno vyndávat a dělat znovu a nalepil tam něco, čemu říkal kompozit. Za tenhle pragmatický přístup jsem mu byl vděčný, nicméně i tak jsem si dovolil ho překvapit nakonec tím, že jsem si chtěl vypláchnout, což je tradice, kterou se snažím zavést do francouzského zubařství.

Kromě tradičního zubu (v tuto roční dobu) mne také zradil internet. Moje ADSL přípojka od Free, která, zdá se, když se venku ochladí a trochu sprchne, to nedává. Vypadávalo to tak nějak pravidelně nepravidelně už od začátku roku, ale když to pak už nejelo přes 3 dny, zavolal jsem na helplinku. Vzal to nějaký chlapík, co se mi představil s tím, že je momentálně v zaučení, takže se se mnou bude bavit pod dozorem svého trenéra. Jsem na to zvyklý, protože z nějakého důvodu, se většinou podpory trénují právě na mně, takže mě to nijak nerozhodilo. Chlapík postupoval metodicky, takže se mnou napřed vyplnil dotazník „živelné pohromy“, pak „nové spotřebiče v bytě“, pak „stavební úpravy“, abychom se nakonec dostali k problému. Vysvětlil jsem mu, že se to děje, když teplota venku klesne k nule a prší. Prohlásil, že to budou sledovat, a pokud se to nezlepší (a nezjistí závadu někde jinde), tak ke mně někoho pošlou. A když se mě pak na rozloučenou ještě zeptal, zda nemám ještě nějaké jiné přání, využil jsem momentu překvapení a navrhl, jestli by mne tedy nemohli přepojit na optiku, když ji už máme konečně v domě.

Což, abych odbočil, byla velká sláva. Napřed mi došel email od Orange, že náš dům je nyní konečně připojen a nyní mám konečně možnost využívat internet naplno s nabídkou Orange. Což nebyl spam, protože jsem se sám přihlásil, aby mi napsali, hned jak to budou rozjíždět. Pak mi do schránky došly reklamní materiály - „přeřaďte na vyšší rychlost“ a nakonec mi volal nějaký prodavač z Orange, aby mi všechny výhody vysvětlil osobně. V mezičase se ještě po domě potulovali pochybná individua a nabízeli parrainage, což jsem ale odmítl, protože jsem si jednak nebyl jist, zda nabídku Orange chci a druhak mi celá akce přišla trochu podezřelá. Pak jsem ovšem zjistil, že parrainage je oblíbený obchodní trik a v marketingové mluvě to znamená, že stávající zákazník přivede nového zákazníka. Například teď mi Boursorama nabízela, že za každého nového zákazníka, kterého jim přivedu, aby si otevřel běžný účet, mi dají stopadesát babek (a jemu dalších osmdesát). Bankovnictví je zjevně v krizi.

Parrainage jsem sice nevyužil, ale díky náporu jsem se začal zajímat o další aspekty nabídky, abych zjistil, že nic není tak růžové, jak se nám snaží oranžové propagační materiály namluvit. Po prosurfování různých diskusních fór a pomocí se ukázalo, že co se technologie týká, je ta od Orange asi nejhorší (ve smyslu zastaralá a obskurní) co bych mohl dostat. Druhá věc, která se ukázala, že ostatní operátoři (SFR, Bouygues), s výjimkou Free, na tom nejsou o moc lépe. Na druhou stranu, abych Orange nekřivdil, má alespoň slušnou infrastrukturu a zvládá např. streamování videí z Youtube v HD kvalitě, což u Free nejde, protože na to nemá kapacitu. Takže jsem byl rozpolcen.

Abych se ale vrátil ke Free, chlapík mne ujistil, že na optiku mne nepřipojí, protože to momentálně nejde - přesně, řekl, že nejsem éligible, což je oblíbené francouzské slovo, kterým lze vyjádřit mnoho různých významů, od „nemá to cenu", přes „není jak“, až po „nám se nechce“. Na fórech jsem se pak dočetl, že se mnou není éligible valná většina stávajících zákazníků Free, a že Free prostě nechce lidi na optiku přepojovat, protože už teď nezvládá provoz kapacitou sítě.

V mezičase dorazil opravář od Free. Byl to ten samý chlapík, co byl u mne už před rokem, takže jsem mu jenom ukázal, co u mne loni už dělal (aby to nedělal znovu), ale on se nedal, odpojil a znovu zapojil kabel v centrální zásuvce a internet se rozjel. Chlapík prohlásil, že s tím se toho už moc dělat nedá, když to jede, a tak jsme chvíli pokecali, a odešel. Načež to ještě chvíli jelo a znovu vypadlo. Zavolal jsem tedy na Free znovu, jestli by ho ještě nemohli poslat zpátky, ale nemohli. Prý se musí zahájit nové kolečko vyšetřování, které začne opět na ústředně a pak se mi zase ozvou. Byl tam ten samý učeň co minule.

Internet mi nejel už dva týdny, kdy dorazil opravář znovu. Tentokrát to byl ale jiný chlapík. Ten napřed všechno proměřil, pak prohlásil, že do zásuvky nic nejde, vypojil a znovu zapojil kabel v hlavní zásuvce a internet se rozjel. Zároveň prohlásil, že jsem měl kabely odizolované a to byla chyba, protože pak špatně drží v konektoru, a že to ten opravář před týdnem neměl odizolovávat. No, nepřiznal jsem, že jsem si je odizoloval sám před rokem, kdy mi to právě po podobné opravě zase nejelo. V mezičase jsem byl napojený přes wifi na souseda (naprosto legálně přes svůj Free Wifi účet), nicméně rychlost nebyla nijak ohromující, stejně tak latence. Navíc, tím, že jsem svoje domácí wifi použil na připojení k sousedovi, neměl jsem kam připojit svůj mobil. Byly to krušné dva týdny.

Chlapík z Orange mi volal podruhé, prý proč váhám, když mi minule nabídl tak skvělou slevu. Tak jsem mu vysvětlil, že váhám proto, že bych potřeboval pevnou veřejnou IP adresu a mód „bridge“ na modemu, což jak jsem zjistil, jejich služba neposkytuje a že zatím nevím, jak to vyřešit jinak. On prohlásil, že mi udělá nabídku, kterou určitě neodmítnu a nabídl mi další slevu, na již tak slevněnou nabídku. Nicméně pevnou IP adresu ani „bridge“ mi nedá. Tak jsem ještě chvíli váhal a pak, po konzultaci s kolegy, podlehl. Teď jsem zvědav, jak tu optiku ke mně zavedou, navíc můj domácí si myslí, že to bude hračka, a zatím jsem ho nepřesvědčil, že telefonní kabely, co mám v bytě, na to stačit nebudou.

Jeden kolega donesl do práce takový sešitek „žertovných“ úloh z matematiky pro základní školy, což je tak ideální úroveň pro nás. Např.: Obchodník jede po poušti na velbloudu s průvodcem, který si účtuje za každý den průvodcování kilo zlata navíc. Obchodník má s sebou sedm kilo zlata a cesta mu bude trvat sedm dní. Co musí udělat, aby dojel do cíle, když má s sebou ještě džina v láhvi, který mu splní tři přání.

Kolegové se pak večer trumfují, kdo našel nejelegantnější řešení. Dokonce jsem jim dal k řešení i pár úloh ze Sendviče (ty, co šly řešit bez znalosti češtiny) a jeden kolega dvě vyřešil a dvě skoro, což není tak špatné na začátečníka.

Vedle v novostavbě otevřeli Intermarché, což je jeden z řetězců, kde prodávají potraviny. Oproti Auchanu to má tu výhodu, že to je blíž a většinou tam není taková fronta. Je tam sice menší výběr, ale mají tam trochu jiné značky než v Auchanu, takže tam teď příležitostně zajdu. Moje oblíbené toulouské klobásy s čočkou, případně švýcarskou briošku, které v Auchanu přestali prodávat, tam sice také nemají, ale zato tam mají bagety, které se blíží daleko více tomu, co se dá koupit normálně v pekárně. Možná proto tam nikde v blízkosti neotevřeli pekárnu. Zato přibyla lékárna a škola. Je vidět, že radnice plní svoje předvolební sliby.

Už je to pár týdnů, co se mi nějak uvolnila řadící páka v autě. Najednou jsem jel do práce a říkám si, to je zvláštní, jak se najednou viklá. Po prozkoumáním internetů a konzultaci se známým, co se vyzná v autech, jsem se tedy vypravil do servisu. Ne, že by to viklání bylo nějak zásadní, ale ta náhlá změna mě překvapila, a chtěl jsem se ujistit, že mi něco neuniklo. Přece jenom je to skoro nové auto a má najeto pár tisíc.

Do servisu jsem dorazil tuto středu. Nějak si jim to asi nepovedlo rozplánovat, takže nás tam zjevně bylo víc, než by se hodilo. Od minule také přestavěli interiér a postavili tam malou recepci s recepční, která se mne hned zeptala, jestli mám domluvenou schůzku a v kolik. Odpověděl jsem, že mám na deset patnáct. Překvapila mne tím, že se optala: „Na deset čtyřicet?". Ne, říkám, na deset patnáct. „Aha, na deset třicet“. Na to já, už mírně na rozpacích, opakuji znovu, že na deset patnáct. Chvíli přemýšlela, a pak opatrně dodala: „Na čtvrt na jedenáct?“. Což jsem potvrdil, že ano, že na čtvrt na jedenáct a šel si sednout „do řady“. Načež přišla servismanka a začala se všech vyptávat, na kdy tam jsou, aby vzala toho, kdo by měl jít první. Kolega vedle říká, že tam je na deset patnáct, a já, abych se neblamoval, říkám, že taky. Což ji ale nepřesvědčilo, takže jsem si dal druhou rozpačitou chvilku se servismankou, až se kolega vedle mne slitoval a říká jí, že tam jsem taky na deset patnáct.

Pak se samozřejmě ukázalo, že viklání páky je úplně normální a aby mne technik přesvědčil, prošel tam se mnou ještě vystavená nová auta a ukazoval mi na nich, že jim se páky viklají taky. Takže jsem auto zase odvezl a smířil se s tím, že jsem buď přehnaně pozorný, nebo začínám mít halucinace. Deset patnáct mi ale vrtalo hlavou. Přece nemohu mít tak zoufalou výslovnost. Navíc v případě, kde se dá, to co chci říct, jasně domyslet. To by snad měli pochopit.

Takže první věc, když jsem pak byl druhý den v práci, v pauze na kávu, jsem na kolegy vytáhl svých deset patnáct a jal se zkoušet, jak tomu rozumí. K mému překvapení mi nikdo nerozuměl. Tak jsem jim vylíčil historku ze servisu a oni mě ujistili, že když to řeknu tak, jak to říkám, tak mi fakt nikdo nerozumí a přidali vysvětlení, kterému jsem zase já nerozuměl, protože to vypadalo, že zvuk vnímají jinak, než bych čekal. Tedy, tu desítku mám v pohodě, problémem je patnáctka. Prý, jak řeknu jedenáct. Říkám jedenáct a všichni tomu v pohodě rozumí a že prý musím to „-náct“ u patnáct říct podobně. Sice se mi zdálo, že to říkám podobně od začátku, ale zkouším to ještě víc podobně. No, prý je to lepší, ale příště si mám raději domluvit schůzku na deset třicet - vtipálci.

Dnes mi volal technik, aby se se mnou domluvil na instalaci a protože jsem mu to nevzal, nechal mi vzkaz, abych mu zavolal zpátky. Bohužel se mi nepodařilo ze vzkazu vyluštit telefonní číslo, na které jsem mu měl volat. Přestože jsem si zprávu poslechl víc než desetkrát, tak jsem to nedal. Moje sebevědomí sice utrpělo, zvláště s ohledem na předchozích „deset patnáct“, ale nedalo se nic dělat, přípojku bych rád, tak jsem poslal empétrojku se zprávou kolegyni. K mému překvapení to nerozkódovala také. Moje sebevědomí se vrátilo na původní hodnoty. Takže mám novou hádanku na příští týden - kdo vyluští správné číslo, z hlasové zprávy, kterou mi nechal Orange na mobilu, ten dostane čokoládu.