Historie se opakuje

Když jsem si řekl, že po dlouhé době zase něco přidám, a přemýšlel nad názvem, a napadlo mne to, co je v nadpisu, bylo jasné, že to bude přesně vystihovat tón i obsah. Když jsem se ale konečně dostal ke psaní a viděl nadpis předchozího příspěvku, tak jsem lehce zaváhal, jestli bych to neměl přejmenovat na „Časy se nemění 2“, ale nakonec jsem nevyměkl. Což ovšem nemění nic na faktu, že časy se stále nemění.

Po zimním období se mi tradičně ulomil kousek zubu, toho, co mi loni můj nový pařížský zubař spravoval. Mohla za to kolegyně, která přivezla na ochutnávku nějaký typický zákusek (Cannelés de Bordeaux) z oblasti, odkud pochází její manžel. Zjevně to je drsná oblast, protože to chutnalo trochu jako sladký chleba, a kromě toho to lepilo zuby k sobě tak silně, že nešly rozlepit, a můj, chudák, nevydržel. Nevyčítám to ovšem kolegyni (ani zákusku). Ten zub má už své dny spočteny a jde jen o to, jak dlouho to ještě vydrží.

Objednal jsem se tedy k zubaři, který mne překvapil tím, že mne vzal hned na druhý týden. Přesněji, vzala mne sestřička. Což je mimochodem jediný důvod, proč by se tam člověk chtěl objednat. I tak si ale nejsem jist, jestli to pořád stačí k tomu, aby se tam člověk těšil. Bohužel sestřičku jsem si nakonec moc neužil, protože si dělala něco vedle a doktor to tam odedřel všechno sám. Na druhou stranu, z původní obavy, že mi znovu nabídne korunku, mne vyvedl tím, že se na zub podíval, zamumlal něco v tom smyslu, že to přece kvůli tomu malému kousku nebude všechno vyndávat a dělat znovu a nalepil tam něco, čemu říkal kompozit. Za tenhle pragmatický přístup jsem mu byl vděčný, nicméně i tak jsem si dovolil ho překvapit nakonec tím, že jsem si chtěl vypláchnout, což je tradice, kterou se snažím zavést do francouzského zubařství.

Kromě tradičního zubu (v tuto roční dobu) mne také zradil internet. Moje ADSL přípojka od Free, která, zdá se, když se venku ochladí a trochu sprchne, to nedává. Vypadávalo to tak nějak pravidelně nepravidelně už od začátku roku, ale když to pak už nejelo přes 3 dny, zavolal jsem na helplinku. Vzal to nějaký chlapík, co se mi představil s tím, že je momentálně v zaučení, takže se se mnou bude bavit pod dozorem svého trenéra. Jsem na to zvyklý, protože z nějakého důvodu, se většinou podpory trénují právě na mně, takže mě to nijak nerozhodilo. Chlapík postupoval metodicky, takže se mnou napřed vyplnil dotazník „živelné pohromy“, pak „nové spotřebiče v bytě“, pak „stavební úpravy“, abychom se nakonec dostali k problému. Vysvětlil jsem mu, že se to děje, když teplota venku klesne k nule a prší. Prohlásil, že to budou sledovat, a pokud se to nezlepší (a nezjistí závadu někde jinde), tak ke mně někoho pošlou. A když se mě pak na rozloučenou ještě zeptal, zda nemám ještě nějaké jiné přání, využil jsem momentu překvapení a navrhl, jestli by mne tedy nemohli přepojit na optiku, když ji už máme konečně v domě.

Což, abych odbočil, byla velká sláva. Napřed mi došel email od Orange, že náš dům je nyní konečně připojen a nyní mám konečně možnost využívat internet naplno s nabídkou Orange. Což nebyl spam, protože jsem se sám přihlásil, aby mi napsali, hned jak to budou rozjíždět. Pak mi do schránky došly reklamní materiály - „přeřaďte na vyšší rychlost“ a nakonec mi volal nějaký prodavač z Orange, aby mi všechny výhody vysvětlil osobně. V mezičase se ještě po domě potulovali pochybná individua a nabízeli parrainage, což jsem ale odmítl, protože jsem si jednak nebyl jist, zda nabídku Orange chci a druhak mi celá akce přišla trochu podezřelá. Pak jsem ovšem zjistil, že parrainage je oblíbený obchodní trik a v marketingové mluvě to znamená, že stávající zákazník přivede nového zákazníka. Například teď mi Boursorama nabízela, že za každého nového zákazníka, kterého jim přivedu, aby si otevřel běžný účet, mi dají stopadesát babek (a jemu dalších osmdesát). Bankovnictví je zjevně v krizi.

Parrainage jsem sice nevyužil, ale díky náporu jsem se začal zajímat o další aspekty nabídky, abych zjistil, že nic není tak růžové, jak se nám snaží oranžové propagační materiály namluvit. Po prosurfování různých diskusních fór a pomocí se ukázalo, že co se technologie týká, je ta od Orange asi nejhorší (ve smyslu zastaralá a obskurní) co bych mohl dostat. Druhá věc, která se ukázala, že ostatní operátoři (SFR, Bouygues), s výjimkou Free, na tom nejsou o moc lépe. Na druhou stranu, abych Orange nekřivdil, má alespoň slušnou infrastrukturu a zvládá např. streamování videí z Youtube v HD kvalitě, což u Free nejde, protože na to nemá kapacitu. Takže jsem byl rozpolcen.

Abych se ale vrátil ke Free, chlapík mne ujistil, že na optiku mne nepřipojí, protože to momentálně nejde - přesně, řekl, že nejsem éligible, což je oblíbené francouzské slovo, kterým lze vyjádřit mnoho různých významů, od „nemá to cenu", přes „není jak“, až po „nám se nechce“. Na fórech jsem se pak dočetl, že se mnou není éligible valná většina stávajících zákazníků Free, a že Free prostě nechce lidi na optiku přepojovat, protože už teď nezvládá provoz kapacitou sítě.

V mezičase dorazil opravář od Free. Byl to ten samý chlapík, co byl u mne už před rokem, takže jsem mu jenom ukázal, co u mne loni už dělal (aby to nedělal znovu), ale on se nedal, odpojil a znovu zapojil kabel v centrální zásuvce a internet se rozjel. Chlapík prohlásil, že s tím se toho už moc dělat nedá, když to jede, a tak jsme chvíli pokecali, a odešel. Načež to ještě chvíli jelo a znovu vypadlo. Zavolal jsem tedy na Free znovu, jestli by ho ještě nemohli poslat zpátky, ale nemohli. Prý se musí zahájit nové kolečko vyšetřování, které začne opět na ústředně a pak se mi zase ozvou. Byl tam ten samý učeň co minule.

Internet mi nejel už dva týdny, kdy dorazil opravář znovu. Tentokrát to byl ale jiný chlapík. Ten napřed všechno proměřil, pak prohlásil, že do zásuvky nic nejde, vypojil a znovu zapojil kabel v hlavní zásuvce a internet se rozjel. Zároveň prohlásil, že jsem měl kabely odizolované a to byla chyba, protože pak špatně drží v konektoru, a že to ten opravář před týdnem neměl odizolovávat. No, nepřiznal jsem, že jsem si je odizoloval sám před rokem, kdy mi to právě po podobné opravě zase nejelo. V mezičase jsem byl napojený přes wifi na souseda (naprosto legálně přes svůj Free Wifi účet), nicméně rychlost nebyla nijak ohromující, stejně tak latence. Navíc, tím, že jsem svoje domácí wifi použil na připojení k sousedovi, neměl jsem kam připojit svůj mobil. Byly to krušné dva týdny.

Chlapík z Orange mi volal podruhé, prý proč váhám, když mi minule nabídl tak skvělou slevu. Tak jsem mu vysvětlil, že váhám proto, že bych potřeboval pevnou veřejnou IP adresu a mód „bridge“ na modemu, což jak jsem zjistil, jejich služba neposkytuje a že zatím nevím, jak to vyřešit jinak. On prohlásil, že mi udělá nabídku, kterou určitě neodmítnu a nabídl mi další slevu, na již tak slevněnou nabídku. Nicméně pevnou IP adresu ani „bridge“ mi nedá. Tak jsem ještě chvíli váhal a pak, po konzultaci s kolegy, podlehl. Teď jsem zvědav, jak tu optiku ke mně zavedou, navíc můj domácí si myslí, že to bude hračka, a zatím jsem ho nepřesvědčil, že telefonní kabely, co mám v bytě, na to stačit nebudou.

Jeden kolega donesl do práce takový sešitek „žertovných“ úloh z matematiky pro základní školy, což je tak ideální úroveň pro nás. Např.: Obchodník jede po poušti na velbloudu s průvodcem, který si účtuje za každý den průvodcování kilo zlata navíc. Obchodník má s sebou sedm kilo zlata a cesta mu bude trvat sedm dní. Co musí udělat, aby dojel do cíle, když má s sebou ještě džina v láhvi, který mu splní tři přání.

Kolegové se pak večer trumfují, kdo našel nejelegantnější řešení. Dokonce jsem jim dal k řešení i pár úloh ze Sendviče (ty, co šly řešit bez znalosti češtiny) a jeden kolega dvě vyřešil a dvě skoro, což není tak špatné na začátečníka.

Vedle v novostavbě otevřeli Intermarché, což je jeden z řetězců, kde prodávají potraviny. Oproti Auchanu to má tu výhodu, že to je blíž a většinou tam není taková fronta. Je tam sice menší výběr, ale mají tam trochu jiné značky než v Auchanu, takže tam teď příležitostně zajdu. Moje oblíbené toulouské klobásy s čočkou, případně švýcarskou briošku, které v Auchanu přestali prodávat, tam sice také nemají, ale zato tam mají bagety, které se blíží daleko více tomu, co se dá koupit normálně v pekárně. Možná proto tam nikde v blízkosti neotevřeli pekárnu. Zato přibyla lékárna a škola. Je vidět, že radnice plní svoje předvolební sliby.

Už je to pár týdnů, co se mi nějak uvolnila řadící páka v autě. Najednou jsem jel do práce a říkám si, to je zvláštní, jak se najednou viklá. Po prozkoumáním internetů a konzultaci se známým, co se vyzná v autech, jsem se tedy vypravil do servisu. Ne, že by to viklání bylo nějak zásadní, ale ta náhlá změna mě překvapila, a chtěl jsem se ujistit, že mi něco neuniklo. Přece jenom je to skoro nové auto a má najeto pár tisíc.

Do servisu jsem dorazil tuto středu. Nějak si jim to asi nepovedlo rozplánovat, takže nás tam zjevně bylo víc, než by se hodilo. Od minule také přestavěli interiér a postavili tam malou recepci s recepční, která se mne hned zeptala, jestli mám domluvenou schůzku a v kolik. Odpověděl jsem, že mám na deset patnáct. Překvapila mne tím, že se optala: „Na deset čtyřicet?". Ne, říkám, na deset patnáct. „Aha, na deset třicet“. Na to já, už mírně na rozpacích, opakuji znovu, že na deset patnáct. Chvíli přemýšlela, a pak opatrně dodala: „Na čtvrt na jedenáct?“. Což jsem potvrdil, že ano, že na čtvrt na jedenáct a šel si sednout „do řady“. Načež přišla servismanka a začala se všech vyptávat, na kdy tam jsou, aby vzala toho, kdo by měl jít první. Kolega vedle říká, že tam je na deset patnáct, a já, abych se neblamoval, říkám, že taky. Což ji ale nepřesvědčilo, takže jsem si dal druhou rozpačitou chvilku se servismankou, až se kolega vedle mne slitoval a říká jí, že tam jsem taky na deset patnáct.

Pak se samozřejmě ukázalo, že viklání páky je úplně normální a aby mne technik přesvědčil, prošel tam se mnou ještě vystavená nová auta a ukazoval mi na nich, že jim se páky viklají taky. Takže jsem auto zase odvezl a smířil se s tím, že jsem buď přehnaně pozorný, nebo začínám mít halucinace. Deset patnáct mi ale vrtalo hlavou. Přece nemohu mít tak zoufalou výslovnost. Navíc v případě, kde se dá, to co chci říct, jasně domyslet. To by snad měli pochopit.

Takže první věc, když jsem pak byl druhý den v práci, v pauze na kávu, jsem na kolegy vytáhl svých deset patnáct a jal se zkoušet, jak tomu rozumí. K mému překvapení mi nikdo nerozuměl. Tak jsem jim vylíčil historku ze servisu a oni mě ujistili, že když to řeknu tak, jak to říkám, tak mi fakt nikdo nerozumí a přidali vysvětlení, kterému jsem zase já nerozuměl, protože to vypadalo, že zvuk vnímají jinak, než bych čekal. Tedy, tu desítku mám v pohodě, problémem je patnáctka. Prý, jak řeknu jedenáct. Říkám jedenáct a všichni tomu v pohodě rozumí a že prý musím to „-náct“ u patnáct říct podobně. Sice se mi zdálo, že to říkám podobně od začátku, ale zkouším to ještě víc podobně. No, prý je to lepší, ale příště si mám raději domluvit schůzku na deset třicet - vtipálci.

Dnes mi volal technik, aby se se mnou domluvil na instalaci a protože jsem mu to nevzal, nechal mi vzkaz, abych mu zavolal zpátky. Bohužel se mi nepodařilo ze vzkazu vyluštit telefonní číslo, na které jsem mu měl volat. Přestože jsem si zprávu poslechl víc než desetkrát, tak jsem to nedal. Moje sebevědomí sice utrpělo, zvláště s ohledem na předchozích „deset patnáct“, ale nedalo se nic dělat, přípojku bych rád, tak jsem poslal empétrojku se zprávou kolegyni. K mému překvapení to nerozkódovala také. Moje sebevědomí se vrátilo na původní hodnoty. Takže mám novou hádanku na příští týden - kdo vyluští správné číslo, z hlasové zprávy, kterou mi nechal Orange na mobilu, ten dostane čokoládu.

Časy se nemění

Po třech letech, co tady vedle buší na stavbě, mimochodem, bude to nová administrativní budova Coca-Coly, to vypadá, že se jim to konečně podaří dostavit. Začínám to pociťovat jako úlevu, i když mne ta stavba zase až tak neomezovala. Když pominu jeden exces, kdy v sobotu, v pět hodin ráno, začaly najíždět kolony míchaček s betonem a to, že se jednu dobu pomalu nedalo vyjet z domu autem, protože naše příjezdová (slepá) cesta byla totálně zacpaná kamiony, tak to proběhlo relativně bez problémů. Vrstvy prachu, které člověk pravidelně utíral ze všeho doma, byly jen takovým tichým připomenutím. Odpudivá krabice vedle tedy stojí, pomalu se začíná i otevírat okolí kolem ní, a možná se jednou dočkám i toho, že budu moci pěšky dojít na nejbližší zastávku tramvaje, bez toho, abych kvůli tomu musel ujít dvakrát tak dlouhou trasu, jak by se jinak podle mapy mohlo zdát.

U nás v domě se podařilo zavést otevírání dveří bezkontaktním přívěškem, aniž bych se ocitl byť jen na den bez možnosti se do domu dostat. Zato jsem se ocitl jednou v situaci, kdy jsem se nemohl dostat z domu ven (což ale nesouviselo s přívěskem, ale s tím, že přestalo fungovat tlačítko na otevírání dveří), ale to se vyřešilo lehce tak, že jsme, ještě se sousedkou, která dopadla podobně, odešli z domu přes garáž. Myslel jsem, že bezkontaktní přívěšek je mohutný pokrok, ale pak jsem zjistil, že to v Praze mají také a až taková novinka to není. Také nám namontovali kamery do garáží, takže už bude lehce zjistitelné, kdo neumí parkovat.

Další věc, která v Praze existuje už dlouho a sem konečně dorazila, je připojení k internetu technologií 21. století, tedy optikou. Po mé intervenci před dvěma lety, že nejsem spokojen se stávající technologií (ADSL), se loni valná hromada vlastníků rozhodla, že povolí operátorům náš dům připojit optikou, pokud budou chtít, a po dalším roce, se to zdá se povedlo. Když jsem si v garážích všiml nové krabice s nápisem Orange, optal jsem se opatrně sousedky, která je ve výboru, jak to vypadá, a ona mne překvapila tím, že už připojení jsme. Teď prý stačí jen počkat tři měsíce, kterou má Orange na to, aby podle zákona uvědomil konkurenci, a po kterou musí počkat všichni, aby to bylo fér. Konkurence pak bude (ráda muset) používat pro svoji nabídku kabely, které natáhl do domu právě Orange. Tak jsem zvědav s čím se za tři měsíce konkurence vytasí. Moje ADSL linka není nejstabilnější a s rychlostmi mě strčí do kapsy i otec se svojí důchodcovskou přípojkou od UPC.

Po intenzívním zážitku loňský rok tak nějak dospěl ke svému konci, aniž by se nějak zásadně lišil od roku předloňského, nebo předpředloňského. Opět jsem na Vánoce vyrazil do Brna. Jen s malou změnou - novým autem - které sice mělo být papírově pomalejší, ale z nějakého důvodu se mi podařilo zajet osobní rekord Paříž-Brno 1240 km za 11 hodin a něco, včetně pauzy na oběd. Přisuzuji to hladkému průběhu na německé dálnici a pražskému obchvatu.

Těsně před tím, než jsem odjel, jsem také konečně namontoval v bytě na strop detektor kouře, který je od 8. března (že by dárek ke dni žen?) povinný v každém bytě a domě, kde někdo bydlí. Počítám, že loby výrobců detektorů kouře se tady vytáhla. Pro zvídavé jen uvedu, že detektor je zcela autonomní, není na nic připojený, je v něm 9V baterie a jeho jediným smyslem života je, v případě kouře, hlasitým povykem probudit v bytě spící osoby (pokud tedy mají v pořádku sluch). Už od prázdnin mě bombardovali z realitky, co mi pronajala byt, abych jim poslal nějaké prohlášení, že jsem to namontoval a fakturu, aby mi to mohli proplatit. Náklady totiž podle zákona měly jít na vrub vlastníka. Domácí mi to usnadnili tím, že mi detektor koupili a poslali, a dokonce k tomu přidali ještě samolepící magnety pro snadnou montáž. Což vypadalo jako zajímavá myšlenka, ale když jsem pak viděl, jak by to asi dopadlo, vytáhl jsem místo toho vrtačku, zavzpomínal na mládí, a ty dvě díry do stropu jednou rukou vyvrtal (ve druhé jsem držel vysavač). Beton byl kvalitní francouzský a tak kromě toho, že jsem odvařil jeden vrták, připomněl jsem si, že už mi není dvacet.

A to jsem jeden detektor už dříve předtím odmítl. Dávali nám je totiž v práci, jako příspěvek firmy těm, kdo požádali o možnost práce z domova. Tenkrát jsem jej věnoval šéfovi, protože ho mám rád, a byl bych nerad, kdyby uhořel. Také jsem přitom prohlásil, že nekouřím, takže mi to je k ničemu - kterýžto vtip ale nikdo z kolegů nepochopil (détecteur de fumée = detektor kouře vs. détecteur de fumeur - detektor kuřáka).

Silvestra jsem strávil tradičně s přáteli a po Novém roce se vrátil zpět. Bohužel se se mnou vrátila i nějaká rýmička, která mne vyřadila na celých deset dní (to bylo poprvé, co jsem měl tak dlouho neschopenku).

Naštěstí mne přepadla až po dojezdu, takže jsem ještě zvládl relativně bez problémů dojet (byť začátky jsem cítil už v autě). Což bylo v podstatě štěstí, protože cesta zpět byla o poznání horší než cesta tam. Počítal jsem s tím, že v Německu budou mít svátky až do 6. ledna, ale to se nepotvrdilo (nebo ten svátek měli jenom v Bavorsku?), takže jsem se pěkně zasekl v několika kolonách na dálnici. Kromě toho vydatně pršelo, případně sněžilo, případně obojí a když ani jedno, tak alespoň auta jedoucí přede mnou zajišťovala dostatečný přísun olejové vody se solí na čelní sklo, zpětná zrcátka a vůbec všechno. Na autě pak vznikly ze zaschlé soli zajímavé vzory ve tvaru proudnic, které mohl můj soused, co parkuje vedle mne, celých deset dní obdivovat, než jsem se zmátořil a zvládl auto umýt.

Při návštěvě svého praktického lékaře se ukázalo, že už i naše malé místní zdravotní středisko se podařilo připojit do informačního systému, takže jsem neschopenku nemusel posílat na sociálku normální poštou. Automatizované řešení ještě není ale úplně ideální, protože prodloužení neschopenky jsem tam obálkou poslat stejně musel. Na druhou stranu, už se mohu ke svému lékaři objednat na internetu, kde je v poměrně přehledné tabulce vidět, kdy má ještě volno. Což má výhodu hlavně v tom, že se mohu objednat kdykoliv a nemusím čekat na ráno pracovního dne, abych si tam mohl zavolat.

Tím, že jsem onemocněl, a neměl žádný kontakt se světem a s tím, co se děje v Paříži, jsem byl ušetřen atentátu, zpráv o něm, opatření a reakcí. Naše firma byla jeden den kvůli tomu zavřená, protože nedaleko zavraždili fanatici mladou policistku. Od té doby nám před vchodem stojí policista v neprůstřelné vestě s puškou. Druhá věc, kterou nešlo přehlédnout, že reklamy na nový Passat (s pomocníkem pro jízdu v zácpě), které byly houfně kolem periferiku na cestě do práce, nahradily černé plakáty s velkým bílým nápisem Je suis Charlie. A francouzská vláda vyhlásila pro Île-de-France nejvyšší stupeň ohrožení v systému Vigipirate - bezprostřední hrozba atentátem. Což francouzský prezident pochopil jako optimální podmínky pro zvýšení politické prestiže a uspořádání mohutné manifestace.

Vigipirate je stupeň určující bezpečnostní ohrožení ve Francii, něco jako DEFCON v USA, ale tak nějak po francouzsku. Původně měl asi 5 stupňů, ale pak zjistili, že to je zbytečně komplikované a zjednodušili to na dva: zvýšená bdělost a bezprostřední ohrožení. V praxi se projevuje například tím, že při zvýšeném ohrožení patrolují na letištích a nádražích vojáci, parky se uzavírají dříve a některé běžné věci se dějí trochu jinak. A překvapivě to dává dobrý smysl. Na rozdíl od toho, co k tomu vede. Nebudu se pouštět do náboženské nebo politické polemiky, jen podotknu, že když jsem navrhl, že by možná pomohlo, kdyby měli lidé možnost nosit krátké palné zbraně na svoji obranu, překvapilo mne, jaký se proti tomu zvedl u kolegů odpor.

Ve Francii totiž není možné nosit ani zbraně chladné. I jen na to je mít doma je potřeba mít povolení, na převoz další a nejlepší je je vůbec raději nemít. Ve společnosti, zdá se, panuje panická hrůza, že by někdo mohl legálně nosit u sebe nabitou palnou zbraň, byť by mu to mohlo potenciálně zachránit život. Druhá věc, se kterou tady, zdá se, zatím zápasí, je institut přiměřené obrany. Mám právo se bránit střelnou zbraní, když na mě někdo jde s nožem? Mám právo po někom vystřelit, když mě chce očividně jen okrást? V mém okolí jsou přesvědčení, že nemám.

Také jsem se zapojil do sčítání lidu. Napřed mi poslali leták, jak je to důležité, užitečné, jak nám/jim to umožní správně naplánovat počet školek, škol, lékáren a dalších životně důležitých institucí, všem to prospěje a hlavně je to nařízené ze zákona, takže ať mě ani nenapadne to sabotovat. Což by mě ani nenapadlo, protože jsem byl zvědavý, co to bude obnášet. Pak mě navštívila sčítací pracovnice, a protože jsem byl připraven, požádal jsem ji o přístupové jméno a heslo na internet, abych si to mohl v klidu vyplnit tam. Všechno bylo striktně anonymní, takže jsem jen musel vyplnit svoje jméno, přesnou adresu, včetně umístění bytu a email. Na druhou stranu se mě neptali, ani kolik vydělávám, ani jakého jsem náboženského přesvědčení, a to, jestli doma topím uhlím, nebo elektřinou, nepovažuji za nijak nebezpečnou informaci (i s ohledem na to, že to lze zjistit daleko jednodušeji i jinak). Tak doufám, že to přispěje k dalšímu rozvoji obce a vůbec francouzské společnosti. A taky, že něco udělají s těmi školkami a lékárnami. Školku mám celých dvě stě metrů od domu a lékárnu dokonce ještě o sto metrů dál.

Mont Saint-Michel (tak trochu)

Všechno začalo nevinně, když se ozvala Jarmila, že by mohla přijet, a tentokrát dokonce na dva dny. To byla příležitost na kterou jsem čekal. Máme sice v plánu ještě nějaké resty v Paříži a blízkém okolí, ale během dvou dnů se dá už dojet dál, třeba k moři, byť v tomto případě je to vlastně oceán, nebo průliv, záleží, jak se na to člověk dívá.

Už od dávných dob (ještě jsem bydlel v Praze) mám v paměti Dinard, který mě okouzlil v jednom francouzském filmu, a když se řekne Dinard, nemůže se neříci Saint-Malo, bývalé vyhlášené pirátské městečko na bretaňském pobřeží. Zajímavých míst je v téhle oblasti daleko více, ale tohle byly původně mé dva hlavní cíle. Pak jsem se dozvěděl jednou od kolegy o hoře Sv. Michala (Mont Saint-Michel), která je asi padesát kilometrů od Saint-Malo směrem k Paříži, a která je tak unikátní přírodně-architektonická památka, že jsem to nemohl do svého seznamu nepřidat. Druhý kolega pak ještě dodal vyhlášené rybářské městečko Cancale, proslavené svými ústřicemi, asi dvanáct kilometrů východně od St. Malo a žulový mys Cap Frehel na druhé straně. To by bohatě stačilo na několik dní a pokud by člověk přidal ještě Channel Islands - Jersey a Guersney - mohl by tam strávit týden jen cestováním po okolí.

Když zmiňuji kilometry, asi je dobré připomenout, že Saint-Malo je asi čtyři sta kilometrů na západ od Paříže a z toho téměř celou cestu je tam dálnice. Takže odhadem tak čtyři hodinky jízdy (francouzské dálnice jsou prázdné, ale než se člověk dostane z Paříže...). Po cestě může minout Caen (neplést s Cannes, které je na Francouzské riviéře), nebo Rennes, podle toho, jestli se z Paříže vydá po A13, nebo A11. Což se může zdát na první pohled celkem daleko, ale už jsem si na tohle měřítko začal pomalu zvykat. Když se letiště v Beauvais-Tillé, které je osmdesát kilometrů od Paříže pořád počítá pod Paříž, nebo když jsem se onehdá chtěl vydat do IMAXu a zjistil jsem, že nejbližší (skutečný) je v Disneylandu, přes padesát kilometrů autem, tak čtyři sta kilometrů nevypadá tak divoce. Pobřeží Normandie je sice blíže, ale tam, jak mě ubezpečili kolegové v práci, kromě památníků vylodění, nic není. Ty jsou zato na každém rohu, respektive na každé pláži.

Jeden kolega mne navíc ubezpečil, že Saint-Malo se mu líbí jak v létě, když je tam hezky, teplo a dá se tam koupat a poznávat okolí, tak i v zimě, kdy jsou mraky, moře je ponuré, a moc se tam toho dělat nedá. Druhý mě pak varoval, že jediné, čemu je potřeba se vyhnout, je déšť. Chodit po pobřeží v prosinci, když je pět stupňů, skoro tma, fouká silný vítr a prší, není prostě ideální. Saint-Malo bylo tedy vybráno jako primární cíl a s ohledem na počasí pak stanoveny záložní cíle Versailles a Chantilly. S napětím jsem pak sledoval vývoj předpovědi počasí celý předchozí týden. Jediné, co se ale potvrdilo, že předpověď počasí je potřeba brát s rezervou. Přestože to byla předpověď postavená na téměř všech meteorologických modelech, které jsou v současnosti k dispozici.

Nejdříve to vypadalo, že bude možná pršet první den, pak že bude možná pršet druhý den, pak možná v noci mezi nimi. Pak pro změnu, že pršet nebude, ale bude foukat silný vítr - v nárazech až 65 km/h - což pro nás rekreační jachtaře znamená, že je lepší sbalit plachty a vrátit se domů, pak zase, že foukat nebude, atd. Výhoda ovšem byla, že na začátku prosince není v Saint-Malo takový nával, takže hotely byly volné až do posledního dne a nebylo potřeba se tedy rozhodovat a rezervovat je v předstihu. Což se nakonec ukázalo jako zásadní. Rozhodli jsme se to tedy rozseknout v pondělí ráno, a protože to v pondělí vypadalo dobře, vyrazili jsme.

Původně jsem uvažoval, že bychom se po cestě do Saint-Malo zastavili na Mont Saint-Michel a Saint-Malo (a případně Dinard) dali druhý den, ale protože jsme nakonec vyjeli až po poledni, byl jsem trochu skeptický, jestli to bude mít smysl, a to i přesto, že v Saint-Malo slunce zapadá o dvacet minut později než v Paříži (a v Paříži zapadá o hodinu později, než v Brně). Cesta ale ubíhala rychle a tak, když jsme míjeli poutač u dálnice na Mont Saint-Michel a bylo ještě světlo a příznivě teplo, jsme tam nakonec odbočili. Po cestě k hoře jsme potkali i pár pěkných hotelů, které jako by vypadly z románů o francouzském venkově a tak se nám líbily, že jsme si řekli, že bychom vlastně nemuseli ani spát v Saint-Malo, ale mohli bychom to zkusit tady.

Možná bych měl zmínit, co vlastně Mont Saint-Michel je, nebo spíš, kde je. Mont Saint-Michel je skála, která se nachází na západním konci pobřeží Dolní Normandie (Normandie-Basse), pár kilometrů od hranice mezi Bretaní a Normandií, v zálivu Sv. Michala, který geograficky patří ještě k průlivu La Manche. Tyčí se asi kilometr od břehu, téměř uprostřed ústí řeky Couesnon. Je téměř kruhového půdorysu s obvodem zhruba jeden kilometr, a na jejím vrcholu stojí opatství, pod kterým pak skálu ze strany přivrácené k pevnině doplňuje typická středověká zástavba. Nejvyšší bod, soška sv. Michala na věžičce opatství, je 170 metrů nad mořem. Při přílivu, který může dosahovat až čtrnácti metrů, se plochy kolem skály zaplaví mořem, takže vypadá jako ostrov. Při odlivu se pak na ni dalo z břehu dojít suchou nohou. Tak to alespoň platilo v dávné minulosti.

Aby to nebylo tak jednoduché, jak už je tady dobrým zvykem, je potřeba rozlišovat vlastní ostrov-skálu, která se zeměpisně jmenuje Mont Saint-Michel a osídlení na ní, tedy „vesnici“ Le Mont-Saint-Michel. Tedy vlastně není. Každý pochopí, co máte na mysli. Jen člověka může mást, že občas vidí jméno napsané trochu jinak.

Ještě před patnácti lety se dalo dojet autem až téměř k hoře, kde bylo obrovské záchytné parkoviště pro asi čtyři tisíce aut, postavené na náspu, který byl původně vytvořen v devatenáctém století, aby trvale spojoval ostrov s pevninou. Vytvoření tohoto náspu ale mělo poměrně neblahý vliv na proudění vody a okolí hory se začalo zanášet naplaveninami a začalo hrozit, že během dvaceti, třiceti let se tato atrakce ocitne zcela na pevnině. Proto koncem minulého století rozhodla francouzská vláda zahájit projekt, který by celou památku vrátil do původního stavu a zachoval přímořský charakter.

Přípravy začaly v roce 1995, kdy výkon počítačů byl konečně dostatečný k tomu, aby se daly spočítat matematické simulace a ověřit, že navrhované řešení bude fungovat. Vlastní práce byly pak zahájeny v roce 2005 tím, že jako první byl právě odstraněn původní násep a parkoviště, aby ho nahradila visutá cesta pro pěší - a případně povolenou dopravu. Návštěvníci tak budou muset parkovat dále na pevnině. Prostor kolem ostrova bude v mezičase částečně vytěžen a částečně uzpůsoben tak, aby nově proudící voda umožnila vyplavování naplavenin. Na řece Couesnon vznikne malá přehrada, která bude fungovat jako obrovská splachovací nádrž - při přílivu nabírat vodu a při odlivu ji vypouštět, aby odplavila naplaveniny.

Tím, že se parkoviště posunulo dále na pevninu, vznikla mezi pobřežím a parkovištěm obchodně-turistická zóna La Caserne, kde jsou hotely a restaurace pro návštěvníky, kteří chtějí (nebo musejí) zůstat přes noc, a kam se dá vjet na povolenku. Ostatní nechají svoje auto na odstavném parkovišti a pak se svezou autobusem. Na cestě má autobus dvě zastávky, Grande Rue, což je eufemismus pro jedinou ulici, která tam je a kolem které jsou všechny hotely a restaurace uspořádány, Barrage - přehrada na řece Couesnon, a konečnou na ostrově. Cesta trvá necelou čtvrthodinku.

První výzva přišla, když jsme dorazili na místo. Navigovat na horu bylo poměrně snadné, protože je z dáli krásně vidět jako jediná dominanta v okolí. Horší bylo, jak se k ní dostat, respektive, jak se dostat, co nejblíž. Nejdříve jsem zabloudil na parkovišti. Parkovací lány, které zely prázdnotou a odhadem mohly pojmout přes čtyři tisíce aut (během sezóny údajně navštíví Mont Saint-Michel kolem 22 000 návštěvníků denně), jednak vypadaly, že jsou dost daleko od hory, a jednak nebyly nějak moc dobře značené. Takže na první pokus jsem se pokusil, neznaje místní uspořádání, proniknout do turistické zóny, ale zarazila mne závora s turniketem, kterému na displeji svítilo „Vítejte v La Caserne, zadejte přístupový kód:“. Pak jsem zkoušel zaparkovat na nejbližším parkovišti (všechna byla prázdná), ale odradil mě nějaký chlapík přes interkom v turniketu. Co říkal jsem úplně nerozuměl, jen jsem pochytil parkoviště 5 a 6. Tak jsem nakonec skončil tam.

Protože podle Google maps to vypadalo tak na tři čtvrtě hodinky chůze a cedule kolem parkoviště inzerovaly bus zdarma, rozhodli jsme se ho zkusit, přestože jsme tam byli téměř sami. Později jsem zjistil, že bus jezdí non-stop, jen mezi jednou a osmou hodinou ranní je potřeba někam zavolat, aby přijel. Vyjíždí přímo z parkoviště, zjevně podle potřeby, protože když jsme přišli na zastávku, došel k nám nějaký chlapík, aby nás ujistil, že hned přijede a pak zavolal vysílačkou kolegovi, který parkoval na vedlejším parkovišti. Zajímavé na tom busu je, že má kabinu řidiče na obou stranách a místo, aby se na konečné otočil, tak si prostě řidič přesedne. Dokonce na konečné na pevnině zajíždí do takových nástupišť, podobně jako v Paříži končí tramvaje, které se také neotáčí, prostě zastaví, cestující vystoupí, pak nastoupí noví, a tramvaj pak vyjede zpátky na trasu opačným koncem.

Projekt renovace ještě není hotov (oficiálně mají být práce ukončeny příští rok), takže k ostrovu vedou ještě pořád dvě cesty, stará provizorní, po které jezdí i bus a nová visutá. Okolí stále není zaplaveno, takže to moc jako ostrov nevypadá. Příští rok by měla být konečně odstraněna provizorní cesta, ale i tak bude ještě několik let trvat, než se místu vrátí jeho původní ostrovní charakter. Jinak v okolí jsou obrovské pláně, které, tím jak jsou zaplavovány, jsou prosolené a dávají původ místní specialitě - prosolenému jehněčímu (la viande d'agneau de prés salés - doslova maso z jehňat ze slaných pastvin).

Tím, že jsme přijeli už potmě, moc z plání jsme neviděli, zato jsme se ale mohli kochat vlastní horou, která díky umělému nasvícení dominuje noci. Hlavně však budovou opatství na vrcholu, jíž hra světel a stínů dodává temný a dobrodružný charakter. Zástavbu po linii ostrova obklopují hradby s jedinou vstupní branou, a cesta, která jí prochází, pak pokračuje ve vnitřní části jako hlavní ulice vinoucí se k vrcholu, na které stojí všechny turisticky přístupné atrakce, což jsou převážně hotely, restaurace, palačinkárny a cukrárny, stánky se suvenýry a na konci pak opatství. Tohle všechno se rozprostírá v části obrácené k pevnině. Druhá strana přístupná není a je možné ji pozorovat pouze z hradeb opatství.

Na hradby a k opatství jsme došli rychle, ale to už bylo zavřené a protože jsme měli hlad, rozhodli jsme se v jednom z hotelů v „podhradí“ najíst. Pro jistotu jsme se před večeří ještě na internetu přesvědčili, že v okolí je pár hotelů, kde bychom nakonec mohli za rozumnou cenu zakotvit, a vrhli se na jídlo, které bylo, rozpačité. Příště se budu muset lépe připravit. Nebudu se vyjadřovat k ústřicím, zkusil jsem jednu, poprvé v životě, a pokud bych ji ještě někdy měl zkusit, bude to muset být za výjimečných podmínek, ale i moje jehněčí žebírko nebylo nic extra. Jarmila se nad svými chody také příliš nerozplývala. Útěchou byl jedině zábavný číšník, který konverzoval jedině francouzsky. Nutno ovšem přiznat, že mé hodnocení mohlo být ovlivněno pomalu začínající migrénou, která vypadala, že se jen tak nedá. Navíc, vzhledem k tomu, že jsme pořád neměli nocleh, situace začala být na pováženou.

To, co na internetu vypadalo snadně, se ukázalo v reálu ne tak snadné, což mne sice nepřekvapilo, ale trochu zklamalo. Možná to bylo také tím, že bylo už po deváté večer. První hotel, který jsme vytipovali podle webu, byl zavřený. (Později se ukázalo, že to, co jsme omylem považovali za hotel, byl obchod stejného jména a hotel byl o pár desítek metrů dál a otevřený.) Hotel hned vedle nám nabídl férovou cenu, která byla jen o čtyřicet procent vyšší než ta internetu, s vysvětlením, že mají už jen jeden pokoj, a že ceny na internetu jsou vždy nižší. Na dotaz, zda to tedy můžeme objednat na internetu nám, jinak ochotný recepční, odpověděl, že nikoliv, protože kancelář, která internetové objednávky zpracovává, je už zavřená. Nicméně, vida naše překvapení, někam zavolal a nabídl nám, že můžeme jít do jiného hotelu (patrně patřícího stejnému majiteli), který nám nabídne lepší cenu. Tak jsme se přesunuli o sto metrů zpět, kde se nás nakonec ujali za „zvláštní sazbu“, která byla jen o něco vyšší, než ta internetová.

Majíce pokoj, další věc, kterou bylo potřeba vyřešit, jak do něj dostat věci z auta zaparkovaného na pevnině. Ještě pro jistotu jsem se zeptal slečny na recepci, jestli tam bude, až se vrátíme, abych se dozvěděl, že nikoliv, a že je potřeba jít vedlejší vchodem, kolem kuchyně, a otevřít si kódem, který mi teď prozradí. A pak mi ještě poradila, že pokud bych něco potřeboval, mám zavolat devítku a dovolám se na recepci toho hotelu, kde jsme byli prvně, a tam mi pomohou. Vyrazili jsme tedy k autu a protože nám bus odjel před nosem, vzali jsme to pro změnu pěšky, že se svezem s bagáží na zpáteční cestě. Na zpáteční cestě jsme si všimli, že zatímco náš bus (později přezdívaný jako courák) má před konečnou ještě dvě zastávky, jezdí k hoře ještě nějaký jiný bus, který přijíždí po nové vysuté cestě pro pěší, a který nezastavuje (později přezdívaný expres). Odkud ale vyjíždí se mi zjistit nepodařilo. Zvláštní také bylo, že zastavoval asi o sto metrů blíže k vstupu. Možná nějaká soukromá placená linka, nebo možná MHD.

Protože mi při návratu už nebylo nejlépe, odmítl jsem Jarmilinu lukrativní nabídku na romantickou půlnoční procházku spojenou s ochutnávkou palačinek (některé restaurace a palačinkárny inzerovaly, že jsou otevřené nonstop - jestli to ale platí i v prosinci si nejsem jist) a rozhodl se zalehnout. Při té příležitosti jsem měl možnost vyzkoušet, jak funguje noční služba, protože jsem nenašel ručníky. A skutečně, za chvíli od zavolání s nimi nějaký chlapík dorazil a popřál mi hezký večer. Což ovšem nemohlo být dál od pravdy. Po noci beze spánku, kdy bolest hlavy pořád zesilovala, a bylo vidět, že toho ten den už moc nedám, jsme se dohodli, že Jarmila se aspoň podívá na opatství, já budu trpět na hotelu a v poledne mě vyzvedne, odhlásíme se a pojedeme zpátky. Přitom se případně pokusí sehnat nějaký prášek na tlumení bolesti, což jí ale rozmluvili hned na recepci. Prý léky lze koupit jen v lékárně (jak také ve Francii jinak, že) a oni na hotelu žádné nemají (to mě překvapilo). Potíž jen byla, že ač je lékárna asi nejčastější obchod v normální zástavbě běžné francouzské aglomerace (možná na úrovni s pekárnou), na Mont Saint-Michel žádná nebyla. Nebyla to sice žádná tragédie, protože normálně léky na migrénu neberu, ale tady jsem chtěl předejít případným komplikacím, které by mne mohli přepadnout po cestě, kdyby krize vygradovala.

Při odhlašování jsem navíc zapomněl vrátit klíč od pokoje, na což jsem přišel až v busu k autu, takže tam s ním zpět šla Jarmila. Aspoň si mohla konečně dát palačinku, protože se mnou už moc zábavy nebylo a jediné, co jsem byl v danou chvíli pozřít, byla Coca-Cola (která se v minulosti už několikrát osvědčila, jako prostředek ke zmírnění, případně dokonce odvrácení, příznaků migrény).

Ještě jeden pokus sehnat něco na hlavu jsme udělali v malém městečku Avranches, které bylo po cestě zpět, kousek od Mont Saint-Michel, ale zrovna jsme přijeli v nevhodnou dobu. Google maps sice spolehlivě našly všechny čtyři lékárny, ale všechny byly zavřené, protože od půl jedné do dvou měly všechny polední pauzu. Pak už jsem to vzdal a jeli jsme bez dalších zastávek rovnou do Paříže. Cestou zpět řídila Jarmila a adrenalin, který jsem přitom vyloučil, výrazně zlepšil můj zdravotní stav (anebo ta bolest prostě začala odcházet), takže před Paříží jsem už byl schopen i převzít řízení. Tak aspoň, že příště už budeme vědět, jak na to.

Sága pokračuje

Poznámka pro čtenáře: Bude to zase hlavně o botách, ale nejenom o nich.

Kdo nečetl moji předchozí anabázi, může to napravit, kdo ji četl, ten ví, že jsem se ocitl v kritické životní situaci, kdy se mi začaly rozpadat boty, jeden pár za druhým, jako by to načasoval, a začalo hrozit, že bude vážně ohrožena moje schopnost vykonávat svoji práci a také reprezentovat svého oblíbeného zaměstnavatele na veřejnosti. Měl jsem sice ještě v záloze jedny tenisky Asics, ale ty by, přes svůj high-tech vzhled a složení, přece jenom k obleku úplně nesedly a poslední černé kožené boty, které jsem měl, byly mé oblíbené GSG 9.2, které jsou parádní na šifrovačky, ale v běžném životě moc příležitostí si je užít není.

Už to dokonce došlo tak daleko, že jsem do práce začal chodit v těch teniskách, protože mě čekala tradiční podzimní výstavka úspěchů a nemohl jsem riskovat, že mi pracovní černé polobotky do ní nevydrží. Což neušlo pozornosti kolegů, kteří jinak moji zoufalou snahu se zájmen sledovali, a jejich přátelským vtípkům. Návštěva domu módy (Le Bon Marché) vedla jen k prohloubení skepse. Sice jsem měl příležitost si detailně a zblízka prohlédnout různé druhy bot, různých značek a různých cen (začínajících na opatrné dvoustovce a konče někde kolem osmi set babek), ale překvapivě mě na těch botách nic neoslovilo. Rozhodl jsem se tedy zrevidovat svoje předchozí rozhodnutí, a protože z pařížského Ecco obchodu se mi nikdo neozval, objednal tři páry bot na internetu.

A musím přiznat, že zkušenost z internetového obchodu mě velice příjemně překvapila - počínaje grafickou stránkou, konče ergonomií. A hlavně tím, že jsem tam našel boty, které mne nějakým způsobem zaujaly. V úterý jsem zadal objednávku a ve čtvrtek mi volal chlapík z UPS, že stojí před domem a má pro mě zásilku. Bohužel jsem mu špatně rozuměl, takže jsem vyrazil před práci, abych si vzápětí uvědomil svůj omyl a dozvěděl se od chlapíka, že mi to tedy nechá na odběrním místě. Což nebylo daleko, a v zásadě jsem to měl po cestě z práce, kdybych tudy tedy z práce jezdil. Z odběrního místa se vyklubal masážní salon, ale to mne po různých zkušenostech s jinými doručovacími službami nemohlo vyvést z míry.

Ze tří párů mi dva padly, takže jsme jeden hned nasadil do provozu, a u toho třetího byl v jedné botě křivě všitý jazyk. Na zákaznické službě mně poradili, ať místo výměny si koupím nové a tyto vrátím, protože dochází velikost a mohl bych mít s výměnou smůlu. Dokonce mi poslali i slevový kupón, abych nebyl škodný, protože na první objednávku jsem měl deset procent slevu. Objednal jsem tedy rovnou páry dva - jeden v černé a jeden v tmavohnědé a opět si je vyzvedl v masážním salónu za dva dny.

Bohužel se ale ukázalo, že boty mají ještě jeden problém, který jsem původně nezaregistroval - jsou nějak větší a nedrží moc dobře na patě. Podle webu to vypadalo, že poměrně dost zákazníků si myslí, že boty jsou větší, než je jejich velikost, takže jsem si řekl, do třetice všeho dobrého a objednal ten samý model o číslo menší. Tentokrát jsem chlapíka z UPS odchytl před domem na cestě do práce, ale ani to nepomohlo. Boty byly pro změnu příliš těsné. Při důkladnější analýze jsem pak přišel na problém. Zadní část držící patu byla u tohoto modelu příliš otevřená a rovná a pata mi tam nedržela. Rezignoval jsem tedy a všechny čtyři páry poslal zpět. Přestože to byl svým způsobem opruz, výrobce mi to maximálně usnadnil. Jednak tím, že umožňovali výměnu, případně vrácení a jednak tím, že s každou objednávkou poslali předplacené poštovné pro UPS pro případné vratky. Jediný zádrhel byl najít místo, kde zásilku podat, protože výdejní místa je většinou nepřijímala a jediné, které jsem našel bylo v typické městské části, kde jsem ani po několika okruzích nenašel místo na zaparkování. Nakonec jsem tedy objednal vyzvednutí ve firmě, což mě mohlo napadnout hned, a ušetřil bych si nervy a čas. Zůstaly mi tedy dva páry a s nimi poučení nikdy neříkej nikdy. Ty dva se navíc tak líbí, že uvažuji o tom, že bych je ještě rozšířil.

V mezičase se do Paříže dočasně přestěhoval na několik týdnů bývalý kolega z Prahy, aby se blíže seznámil s francouzskou kulturou a zlepšil svoji francouzštinu, což mu mělo pomoci lépe sledovat konferenční hovory, které vedl jinak normálně z Prahy se svými francouzskými kolegy a francouzskými zákazníky v angličtině, a orientovat se v nich. To si minimálně přál jeho šéf a já mu v tom svým způsobem musím dát za pravdu. Znalost francouzštiny se pro diskusi s Francouzi v angličtině hodí.

Kolega, aby dále rozvinul kulturní a pracovní přátelství mezi národy, rozhodl se předvést místním českou specialitu - nakládaný hermelín. Bohužel si pro první pokus dovezl sýr z Prahy a ještě k tomu německého původu. Nevím jak ho to napadlo, kdyby se poradil v předstihu, rozmluvil bych mu to. Stejně tak to nechápali moji kolegové. Vysvětlovali jsme jim to tím, že kromě toho, že chutná jako umělá hmota, také dlouho vydrží - nejsem si jist, jestli tenhle vtip ale všichni pochopili. Každopádně jsme se dohodli, že verzi s umělohmotným německým hermelínem si nechá pro své blízké přátele, kteří žili delší dobu v Praze, takže ocení autentičnost, a pro místní kolegy připraví verzi z místních zdrojů. Protože sýr domů nikdo nechtěl, rozhodli jsme se ho umístit v naší laboratoři, kam je přístup na kód, takže nehrozilo, že by ho někdo nepovolaný našel a nedej bože třeba vyhodil.

Netypické suroviny a netypické podmínky ovšem měly poměrně zásadní účinek na výsledek. Jednak se ukázalo, že přesto, že byl sýr v hermetické krabičce, nepřestal zrát a z krabičky pořád tekl olej a druhak, vyšší teplota zrání ještě víc urychlila. Zpětně bych řekl, že jsme použili sýr příliš vyzrálý (Le Rustique), zatímco to chtělo něco více syrového a méně sýrového. Po týdnu už nebylo úplně snadné oddělit jeden kus od druhého (kolega naložil dva) a odseparovaná hmota připomínala sýr jen vzdáleně. Silnou „vůni“, která obsadila celé patro našeho „open space“, pak někteří nezasvěcení mylně přisuzovali hermelínu zkaženému. Nevím jestli to byl odér nebo forma, ale k mému překvapení, kolegové, kteří snědí jinak kde co, projevovali rozpaky. Jeden prohlásil, že je to něj příliš silné, druhý, že dá přednost jen bagetě s pivem, někteří raději odešli na oběd. Nakonec tedy jen pár skalních tuto specialitu okusilo, a ještě méně ocenilo. Kolega, který pro experiment zapůjčil svoji hermetickou krabičku, pak musel tuto vyhodit, protože se mu z ní ani po několika vypráních v myčce nepodařilo zápach odstranit.

Nutno podotknout, že jsem sehnal k ochutnávce nákladného hermelínu pravý Plzeňský Prazdroj, který mají u nás v Auchanu (a který, z nějakého důvodu, stojí dvakrát tolik co Guiness). Protože mi po ochutnávce asi deset třetinek zbylo, měl jsem možnost ocenit nejen jeho kvalitu, ale také si uvědomit, že ve srovnání s těmi všemi ostatními pivy, co jsem zatím zkoušel, je to pořád jiná třída. Také jsem se rozhodl zlikvidovat nedopité láhve Becherovky a Fernetu, které jsem přivezl před skoro třemi lety na ochutnávku a kterých se od té doby nikdo nedotkl, přestože kolega, který je měl zamčené u sebe v kanceláři je neustále nabízel. Nakoupil jsem k tomu účelu několik „sixpacků“ plechovek s tonicem a během dvou týdnů bylo po ptákách.

Také mi napsali z pojišťovny, že mi nabízí prodloužení smlouvy o pojištění domácnosti. Tady se totiž pojistné platí na rok a smlouva platí také rok a po roce dělá pojišťovna novou nabídku, kterou zákazník buď přijme, nebo odmítne. Jsou na to zákony. Zajímavé je, že v Česku jsem podepsal smlouvu jednou a od té doby jen platím pojistné, zatímco tady se každý druhý rok musím handrkovat s pojišťovnou o tarifu. Jako třeba letos. Poslali mi smlouvu a zvýšili mi sazbu o dvanáct procent. Což je celkem dost s ohledem na to, že inflace byla méně než jedno procento, nájmy stouply o procento a půl a ceny nemovitostí se také moc nezvýšily. Tak jsem jim zavolal, že se mi to zvýšení zdá nějak moc a jako motivaci uvedl, že stejné pojištění, které platím za svůj byt v Praze, se pro změnu s léty snižuje. Ujistili mne, že ve Francii se pojištění rozhodně nesnižuje, ale že se mrknou na těch dvanáct procent, že to je fakt nějak moc. Druhý den mi přišla opravená nabídka, kde bylo zvýšení oproti loňsku už jenom pět procent. Takhle to tady funguje.

Dnes jsem poprvé vyzkoušel Vélib', takový ten systém cyklistických kol na krátké přesuny, které si člověk někde vezme a jinde zase nechá. Tady je možné si pořídit předplatné na rok za 30 babek, nebo si koupit na krátkou dobu (jeden nebo sedm dní) lístek. Když má člověk předplatné, má k tomu bezkontaktní kartu, nebo se to dá naroubovat na šalinkartu, kterou si kolo rovnou odemkne ze stojanu, pokud má lístek, naťuká na automatu u stojanů číslo lístku a PIN. Pokud to kolo vrátí (zamkne) do stojanu někde jinde do třiceti minut, nic dalšího neplatí. Pokud přetáhne, platí za každou další půlhodinu příplatek, který geometricky roste. Prostě je to na krátké přesuny.

Jednodenní lístek, který platí dvacet čtyři hodin za stejných podmínek, jak jsem uvedl výše, stojí babku sedmdesát a ten jsem si dnes koupil. Potřeboval jsem totiž koupit napájecí kabel k disku a měli ho v obchodě, co není daleko, ale pěšky by to bylo tak na tři čtvrtě hodiny. Na kole tak čtvrt. Mohl jsem ten kabel sice koupit na ebay za babku i s poštovným a pak čekat tři týdny, až mi dojde z Číny, ale potřeboval jsem ho hned a tak jsem šel do kamenného obchodu. Při zpáteční cestě jsem pak také vyzkoušel co se stane, když člověk přijede ke stanovišti, kde by chtěl kolo nechat a není tam volný stojan. V tom případě je potřeba mít s sebou mobil s internetovým připojením a v něm mobilní aplikaci, která mu ukáže, kde jinde blízko je volno. Což může být někdy trochu komplikace. Ale na druhou stranu, přestože ta kola nejsou žádné závodničky, je to zajímavé zpestření a příležitost, poznávat svoje okolí trochu jinak. Navíc jsem zjistil, že jsem na kole byl rychlejší, než kdybych jel autem, protože jsem se mohl proplétat zácpou a řezat křižovatky.

Také jsem chtěl jít dnes do kina a řekl jsem si, že využiji naší podnikové slevy. Máme totiž možnost si „předplatit“ lístek do kina, který je za výhodnou cenu, kterou dotuje firma. Takže místo deseti babek člověk zaplatí čtyři. Jen to není úplně přímočaré. Je potřeba si zjistit, do kterého kinořetězce by člověk chtěl jít - UGC, Pathé, atd. - a pro něj si slevu objednat. Tu pak může použít v libovolném kině z daného řetězce s výjimkou speciálních představení. Tak jsem si to připravil, objednal, zaplatil, došlo mi potvrzení, pak faktura, ale lístek pořád nikde. Po podrobnějším průzkumu jsem ho nakonec na svém účtu našel, ale když jsem ho chtěl stáhnout, tak se mi místo lístku stáhla stránka s nápisem „neplatný parametr při generování kupónu u Gaumont-Pathé“. Asi tam ještě mají někde soudruzi nějakou chybu. Počítám, že se to během týdne nějak vyřeší a do kina půjdu příští víkend. Třeba budou ještě dávat ten film, co jsem něj chtěl jít dnes.