Mont Saint-Michel (tak trochu)

Všechno začalo nevinně, když se ozvala Jarmila, že by mohla přijet, a tentokrát dokonce na dva dny. To byla příležitost na kterou jsem čekal. Máme sice v plánu ještě nějaké resty v Paříži a blízkém okolí, ale během dvou dnů se dá už dojet dál, třeba k moři, byť v tomto případě je to vlastně oceán, nebo průliv, záleží, jak se na to člověk dívá.

Už od dávných dob (ještě jsem bydlel v Praze) mám v paměti Dinard, který mě okouzlil v jednom francouzském filmu, a když se řekne Dinard, nemůže se neříci Saint-Malo, bývalé vyhlášené pirátské městečko na bretaňském pobřeží. Zajímavých míst je v téhle oblasti daleko více, ale tohle byly původně mé dva hlavní cíle. Pak jsem se dozvěděl jednou od kolegy o hoře Sv. Michala (Mont Saint-Michel), která je asi padesát kilometrů od Saint-Malo směrem k Paříži, a která je tak unikátní přírodně-architektonická památka, že jsem to nemohl do svého seznamu nepřidat. Druhý kolega pak ještě dodal vyhlášené rybářské městečko Cancale, proslavené svými ústřicemi, asi dvanáct kilometrů východně od St. Malo a žulový mys Cap Frehel na druhé straně. To by bohatě stačilo na několik dní a pokud by člověk přidal ještě Channel Islands - Jersey a Guersney - mohl by tam strávit týden jen cestováním po okolí.

Když zmiňuji kilometry, asi je dobré připomenout, že Saint-Malo je asi čtyři sta kilometrů na západ od Paříže a z toho téměř celou cestu je tam dálnice. Takže odhadem tak čtyři hodinky jízdy (francouzské dálnice jsou prázdné, ale než se člověk dostane z Paříže...). Po cestě může minout Caen (neplést s Cannes, které je na Francouzské riviéře), nebo Rennes, podle toho, jestli se z Paříže vydá po A13, nebo A11. Což se může zdát na první pohled celkem daleko, ale už jsem si na tohle měřítko začal pomalu zvykat. Když se letiště v Beauvais-Tillé, které je osmdesát kilometrů od Paříže pořád počítá pod Paříž, nebo když jsem se onehdá chtěl vydat do IMAXu a zjistil jsem, že nejbližší (skutečný) je v Disneylandu, přes padesát kilometrů autem, tak čtyři sta kilometrů nevypadá tak divoce. Pobřeží Normandie je sice blíže, ale tam, jak mě ubezpečili kolegové v práci, kromě památníků vylodění, nic není. Ty jsou zato na každém rohu, respektive na každé pláži.

Jeden kolega mne navíc ubezpečil, že Saint-Malo se mu líbí jak v létě, když je tam hezky, teplo a dá se tam koupat a poznávat okolí, tak i v zimě, kdy jsou mraky, moře je ponuré, a moc se tam toho dělat nedá. Druhý mě pak varoval, že jediné, čemu je potřeba se vyhnout, je déšť. Chodit po pobřeží v prosinci, když je pět stupňů, skoro tma, fouká silný vítr a prší, není prostě ideální. Saint-Malo bylo tedy vybráno jako primární cíl a s ohledem na počasí pak stanoveny záložní cíle Versailles a Chantilly. S napětím jsem pak sledoval vývoj předpovědi počasí celý předchozí týden. Jediné, co se ale potvrdilo, že předpověď počasí je potřeba brát s rezervou. Přestože to byla předpověď postavená na téměř všech meteorologických modelech, které jsou v současnosti k dispozici.

Nejdříve to vypadalo, že bude možná pršet první den, pak že bude možná pršet druhý den, pak možná v noci mezi nimi. Pak pro změnu, že pršet nebude, ale bude foukat silný vítr - v nárazech až 65 km/h - což pro nás rekreační jachtaře znamená, že je lepší sbalit plachty a vrátit se domů, pak zase, že foukat nebude, atd. Výhoda ovšem byla, že na začátku prosince není v Saint-Malo takový nával, takže hotely byly volné až do posledního dne a nebylo potřeba se tedy rozhodovat a rezervovat je v předstihu. Což se nakonec ukázalo jako zásadní. Rozhodli jsme se to tedy rozseknout v pondělí ráno, a protože to v pondělí vypadalo dobře, vyrazili jsme.

Původně jsem uvažoval, že bychom se po cestě do Saint-Malo zastavili na Mont Saint-Michel a Saint-Malo (a případně Dinard) dali druhý den, ale protože jsme nakonec vyjeli až po poledni, byl jsem trochu skeptický, jestli to bude mít smysl, a to i přesto, že v Saint-Malo slunce zapadá o dvacet minut později než v Paříži (a v Paříži zapadá o hodinu později, než v Brně). Cesta ale ubíhala rychle a tak, když jsme míjeli poutač u dálnice na Mont Saint-Michel a bylo ještě světlo a příznivě teplo, jsme tam nakonec odbočili. Po cestě k hoře jsme potkali i pár pěkných hotelů, které jako by vypadly z románů o francouzském venkově a tak se nám líbily, že jsme si řekli, že bychom vlastně nemuseli ani spát v Saint-Malo, ale mohli bychom to zkusit tady.

Možná bych měl zmínit, co vlastně Mont Saint-Michel je, nebo spíš, kde je. Mont Saint-Michel je skála, která se nachází na západním konci pobřeží Dolní Normandie (Normandie-Basse), pár kilometrů od hranice mezi Bretaní a Normandií, v zálivu Sv. Michala, který geograficky patří ještě k průlivu La Manche. Tyčí se asi kilometr od břehu, téměř uprostřed ústí řeky Couesnon. Je téměř kruhového půdorysu s obvodem zhruba jeden kilometr, a na jejím vrcholu stojí opatství, pod kterým pak skálu ze strany přivrácené k pevnině doplňuje typická středověká zástavba. Nejvyšší bod, soška sv. Michala na věžičce opatství, je 170 metrů nad mořem. Při přílivu, který může dosahovat až čtrnácti metrů, se plochy kolem skály zaplaví mořem, takže vypadá jako ostrov. Při odlivu se pak na ni dalo z břehu dojít suchou nohou. Tak to alespoň platilo v dávné minulosti.

Aby to nebylo tak jednoduché, jak už je tady dobrým zvykem, je potřeba rozlišovat vlastní ostrov-skálu, která se zeměpisně jmenuje Mont Saint-Michel a osídlení na ní, tedy „vesnici“ Le Mont-Saint-Michel. Tedy vlastně není. Každý pochopí, co máte na mysli. Jen člověka může mást, že občas vidí jméno napsané trochu jinak.

Ještě před patnácti lety se dalo dojet autem až téměř k hoře, kde bylo obrovské záchytné parkoviště pro asi čtyři tisíce aut, postavené na náspu, který byl původně vytvořen v devatenáctém století, aby trvale spojoval ostrov s pevninou. Vytvoření tohoto náspu ale mělo poměrně neblahý vliv na proudění vody a okolí hory se začalo zanášet naplaveninami a začalo hrozit, že během dvaceti, třiceti let se tato atrakce ocitne zcela na pevnině. Proto koncem minulého století rozhodla francouzská vláda zahájit projekt, který by celou památku vrátil do původního stavu a zachoval přímořský charakter.

Přípravy začaly v roce 1995, kdy výkon počítačů byl konečně dostatečný k tomu, aby se daly spočítat matematické simulace a ověřit, že navrhované řešení bude fungovat. Vlastní práce byly pak zahájeny v roce 2005 tím, že jako první byl právě odstraněn původní násep a parkoviště, aby ho nahradila visutá cesta pro pěší - a případně povolenou dopravu. Návštěvníci tak budou muset parkovat dále na pevnině. Prostor kolem ostrova bude v mezičase částečně vytěžen a částečně uzpůsoben tak, aby nově proudící voda umožnila vyplavování naplavenin. Na řece Couesnon vznikne malá přehrada, která bude fungovat jako obrovská splachovací nádrž - při přílivu nabírat vodu a při odlivu ji vypouštět, aby odplavila naplaveniny.

Tím, že se parkoviště posunulo dále na pevninu, vznikla mezi pobřežím a parkovištěm obchodně-turistická zóna La Caserne, kde jsou hotely a restaurace pro návštěvníky, kteří chtějí (nebo musejí) zůstat přes noc, a kam se dá vjet na povolenku. Ostatní nechají svoje auto na odstavném parkovišti a pak se svezou autobusem. Na cestě má autobus dvě zastávky, Grande Rue, což je eufemismus pro jedinou ulici, která tam je a kolem které jsou všechny hotely a restaurace uspořádány, Barrage - přehrada na řece Couesnon, a konečnou na ostrově. Cesta trvá necelou čtvrthodinku.

První výzva přišla, když jsme dorazili na místo. Navigovat na horu bylo poměrně snadné, protože je z dáli krásně vidět jako jediná dominanta v okolí. Horší bylo, jak se k ní dostat, respektive, jak se dostat, co nejblíž. Nejdříve jsem zabloudil na parkovišti. Parkovací lány, které zely prázdnotou a odhadem mohly pojmout přes čtyři tisíce aut (během sezóny údajně navštíví Mont Saint-Michel kolem 22 000 návštěvníků denně), jednak vypadaly, že jsou dost daleko od hory, a jednak nebyly nějak moc dobře značené. Takže na první pokus jsem se pokusil, neznaje místní uspořádání, proniknout do turistické zóny, ale zarazila mne závora s turniketem, kterému na displeji svítilo „Vítejte v La Caserne, zadejte přístupový kód:“. Pak jsem zkoušel zaparkovat na nejbližším parkovišti (všechna byla prázdná), ale odradil mě nějaký chlapík přes interkom v turniketu. Co říkal jsem úplně nerozuměl, jen jsem pochytil parkoviště 5 a 6. Tak jsem nakonec skončil tam.

Protože podle Google maps to vypadalo tak na tři čtvrtě hodinky chůze a cedule kolem parkoviště inzerovaly bus zdarma, rozhodli jsme se ho zkusit, přestože jsme tam byli téměř sami. Později jsem zjistil, že bus jezdí non-stop, jen mezi jednou a osmou hodinou ranní je potřeba někam zavolat, aby přijel. Vyjíždí přímo z parkoviště, zjevně podle potřeby, protože když jsme přišli na zastávku, došel k nám nějaký chlapík, aby nás ujistil, že hned přijede a pak zavolal vysílačkou kolegovi, který parkoval na vedlejším parkovišti. Zajímavé na tom busu je, že má kabinu řidiče na obou stranách a místo, aby se na konečné otočil, tak si prostě řidič přesedne. Dokonce na konečné na pevnině zajíždí do takových nástupišť, podobně jako v Paříži končí tramvaje, které se také neotáčí, prostě zastaví, cestující vystoupí, pak nastoupí noví, a tramvaj pak vyjede zpátky na trasu opačným koncem.

Projekt renovace ještě není hotov (oficiálně mají být práce ukončeny příští rok), takže k ostrovu vedou ještě pořád dvě cesty, stará provizorní, po které jezdí i bus a nová visutá. Okolí stále není zaplaveno, takže to moc jako ostrov nevypadá. Příští rok by měla být konečně odstraněna provizorní cesta, ale i tak bude ještě několik let trvat, než se místu vrátí jeho původní ostrovní charakter. Jinak v okolí jsou obrovské pláně, které, tím jak jsou zaplavovány, jsou prosolené a dávají původ místní specialitě - prosolenému jehněčímu (la viande d'agneau de prés salés - doslova maso z jehňat ze slaných pastvin).

Tím, že jsme přijeli už potmě, moc z plání jsme neviděli, zato jsme se ale mohli kochat vlastní horou, která díky umělému nasvícení dominuje noci. Hlavně však budovou opatství na vrcholu, jíž hra světel a stínů dodává temný a dobrodružný charakter. Zástavbu po linii ostrova obklopují hradby s jedinou vstupní branou, a cesta, která jí prochází, pak pokračuje ve vnitřní části jako hlavní ulice vinoucí se k vrcholu, na které stojí všechny turisticky přístupné atrakce, což jsou převážně hotely, restaurace, palačinkárny a cukrárny, stánky se suvenýry a na konci pak opatství. Tohle všechno se rozprostírá v části obrácené k pevnině. Druhá strana přístupná není a je možné ji pozorovat pouze z hradeb opatství.

Na hradby a k opatství jsme došli rychle, ale to už bylo zavřené a protože jsme měli hlad, rozhodli jsme se v jednom z hotelů v „podhradí“ najíst. Pro jistotu jsme se před večeří ještě na internetu přesvědčili, že v okolí je pár hotelů, kde bychom nakonec mohli za rozumnou cenu zakotvit, a vrhli se na jídlo, které bylo, rozpačité. Příště se budu muset lépe připravit. Nebudu se vyjadřovat k ústřicím, zkusil jsem jednu, poprvé v životě, a pokud bych ji ještě někdy měl zkusit, bude to muset být za výjimečných podmínek, ale i moje jehněčí žebírko nebylo nic extra. Jarmila se nad svými chody také příliš nerozplývala. Útěchou byl jedině zábavný číšník, který konverzoval jedině francouzsky. Nutno ovšem přiznat, že mé hodnocení mohlo být ovlivněno pomalu začínající migrénou, která vypadala, že se jen tak nedá. Navíc, vzhledem k tomu, že jsme pořád neměli nocleh, situace začala být na pováženou.

To, co na internetu vypadalo snadně, se ukázalo v reálu ne tak snadné, což mne sice nepřekvapilo, ale trochu zklamalo. Možná to bylo také tím, že bylo už po deváté večer. První hotel, který jsme vytipovali podle webu, byl zavřený. (Později se ukázalo, že to, co jsme omylem považovali za hotel, byl obchod stejného jména a hotel byl o pár desítek metrů dál a otevřený.) Hotel hned vedle nám nabídl férovou cenu, která byla jen o čtyřicet procent vyšší než ta internetu, s vysvětlením, že mají už jen jeden pokoj, a že ceny na internetu jsou vždy nižší. Na dotaz, zda to tedy můžeme objednat na internetu nám, jinak ochotný recepční, odpověděl, že nikoliv, protože kancelář, která internetové objednávky zpracovává, je už zavřená. Nicméně, vida naše překvapení, někam zavolal a nabídl nám, že můžeme jít do jiného hotelu (patrně patřícího stejnému majiteli), který nám nabídne lepší cenu. Tak jsme se přesunuli o sto metrů zpět, kde se nás nakonec ujali za „zvláštní sazbu“, která byla jen o něco vyšší, než ta internetová.

Majíce pokoj, další věc, kterou bylo potřeba vyřešit, jak do něj dostat věci z auta zaparkovaného na pevnině. Ještě pro jistotu jsem se zeptal slečny na recepci, jestli tam bude, až se vrátíme, abych se dozvěděl, že nikoliv, a že je potřeba jít vedlejší vchodem, kolem kuchyně, a otevřít si kódem, který mi teď prozradí. A pak mi ještě poradila, že pokud bych něco potřeboval, mám zavolat devítku a dovolám se na recepci toho hotelu, kde jsme byli prvně, a tam mi pomohou. Vyrazili jsme tedy k autu a protože nám bus odjel před nosem, vzali jsme to pro změnu pěšky, že se svezem s bagáží na zpáteční cestě. Na zpáteční cestě jsme si všimli, že zatímco náš bus (později přezdívaný jako courák) má před konečnou ještě dvě zastávky, jezdí k hoře ještě nějaký jiný bus, který přijíždí po nové vysuté cestě pro pěší, a který nezastavuje (později přezdívaný expres). Odkud ale vyjíždí se mi zjistit nepodařilo. Zvláštní také bylo, že zastavoval asi o sto metrů blíže k vstupu. Možná nějaká soukromá placená linka, nebo možná MHD.

Protože mi při návratu už nebylo nejlépe, odmítl jsem Jarmilinu lukrativní nabídku na romantickou půlnoční procházku spojenou s ochutnávkou palačinek (některé restaurace a palačinkárny inzerovaly, že jsou otevřené nonstop - jestli to ale platí i v prosinci si nejsem jist) a rozhodl se zalehnout. Při té příležitosti jsem měl možnost vyzkoušet, jak funguje noční služba, protože jsem nenašel ručníky. A skutečně, za chvíli od zavolání s nimi nějaký chlapík dorazil a popřál mi hezký večer. Což ovšem nemohlo být dál od pravdy. Po noci beze spánku, kdy bolest hlavy pořád zesilovala, a bylo vidět, že toho ten den už moc nedám, jsme se dohodli, že Jarmila se aspoň podívá na opatství, já budu trpět na hotelu a v poledne mě vyzvedne, odhlásíme se a pojedeme zpátky. Přitom se případně pokusí sehnat nějaký prášek na tlumení bolesti, což jí ale rozmluvili hned na recepci. Prý léky lze koupit jen v lékárně (jak také ve Francii jinak, že) a oni na hotelu žádné nemají (to mě překvapilo). Potíž jen byla, že ač je lékárna asi nejčastější obchod v normální zástavbě běžné francouzské aglomerace (možná na úrovni s pekárnou), na Mont Saint-Michel žádná nebyla. Nebyla to sice žádná tragédie, protože normálně léky na migrénu neberu, ale tady jsem chtěl předejít případným komplikacím, které by mne mohli přepadnout po cestě, kdyby krize vygradovala.

Při odhlašování jsem navíc zapomněl vrátit klíč od pokoje, na což jsem přišel až v busu k autu, takže tam s ním zpět šla Jarmila. Aspoň si mohla konečně dát palačinku, protože se mnou už moc zábavy nebylo a jediné, co jsem byl v danou chvíli pozřít, byla Coca-Cola (která se v minulosti už několikrát osvědčila, jako prostředek ke zmírnění, případně dokonce odvrácení, příznaků migrény).

Ještě jeden pokus sehnat něco na hlavu jsme udělali v malém městečku Avranches, které bylo po cestě zpět, kousek od Mont Saint-Michel, ale zrovna jsme přijeli v nevhodnou dobu. Google maps sice spolehlivě našly všechny čtyři lékárny, ale všechny byly zavřené, protože od půl jedné do dvou měly všechny polední pauzu. Pak už jsem to vzdal a jeli jsme bez dalších zastávek rovnou do Paříže. Cestou zpět řídila Jarmila a adrenalin, který jsem přitom vyloučil, výrazně zlepšil můj zdravotní stav (anebo ta bolest prostě začala odcházet), takže před Paříží jsem už byl schopen i převzít řízení. Tak aspoň, že příště už budeme vědět, jak na to.

Sága pokračuje

Poznámka pro čtenáře: Bude to zase hlavně o botách, ale nejenom o nich.

Kdo nečetl moji předchozí anabázi, může to napravit, kdo ji četl, ten ví, že jsem se ocitl v kritické životní situaci, kdy se mi začaly rozpadat boty, jeden pár za druhým, jako by to načasoval, a začalo hrozit, že bude vážně ohrožena moje schopnost vykonávat svoji práci a také reprezentovat svého oblíbeného zaměstnavatele na veřejnosti. Měl jsem sice ještě v záloze jedny tenisky Asics, ale ty by, přes svůj high-tech vzhled a složení, přece jenom k obleku úplně nesedly a poslední černé kožené boty, které jsem měl, byly mé oblíbené GSG 9.2, které jsou parádní na šifrovačky, ale v běžném životě moc příležitostí si je užít není.

Už to dokonce došlo tak daleko, že jsem do práce začal chodit v těch teniskách, protože mě čekala tradiční podzimní výstavka úspěchů a nemohl jsem riskovat, že mi pracovní černé polobotky do ní nevydrží. Což neušlo pozornosti kolegů, kteří jinak moji zoufalou snahu se zájmen sledovali, a jejich přátelským vtípkům. Návštěva domu módy (Le Bon Marché) vedla jen k prohloubení skepse. Sice jsem měl příležitost si detailně a zblízka prohlédnout různé druhy bot, různých značek a různých cen (začínajících na opatrné dvoustovce a konče někde kolem osmi set babek), ale překvapivě mě na těch botách nic neoslovilo. Rozhodl jsem se tedy zrevidovat svoje předchozí rozhodnutí, a protože z pařížského Ecco obchodu se mi nikdo neozval, objednal tři páry bot na internetu.

A musím přiznat, že zkušenost z internetového obchodu mě velice příjemně překvapila - počínaje grafickou stránkou, konče ergonomií. A hlavně tím, že jsem tam našel boty, které mne nějakým způsobem zaujaly. V úterý jsem zadal objednávku a ve čtvrtek mi volal chlapík z UPS, že stojí před domem a má pro mě zásilku. Bohužel jsem mu špatně rozuměl, takže jsem vyrazil před práci, abych si vzápětí uvědomil svůj omyl a dozvěděl se od chlapíka, že mi to tedy nechá na odběrním místě. Což nebylo daleko, a v zásadě jsem to měl po cestě z práce, kdybych tudy tedy z práce jezdil. Z odběrního místa se vyklubal masážní salon, ale to mne po různých zkušenostech s jinými doručovacími službami nemohlo vyvést z míry.

Ze tří párů mi dva padly, takže jsme jeden hned nasadil do provozu, a u toho třetího byl v jedné botě křivě všitý jazyk. Na zákaznické službě mně poradili, ať místo výměny si koupím nové a tyto vrátím, protože dochází velikost a mohl bych mít s výměnou smůlu. Dokonce mi poslali i slevový kupón, abych nebyl škodný, protože na první objednávku jsem měl deset procent slevu. Objednal jsem tedy rovnou páry dva - jeden v černé a jeden v tmavohnědé a opět si je vyzvedl v masážním salónu za dva dny.

Bohužel se ale ukázalo, že boty mají ještě jeden problém, který jsem původně nezaregistroval - jsou nějak větší a nedrží moc dobře na patě. Podle webu to vypadalo, že poměrně dost zákazníků si myslí, že boty jsou větší, než je jejich velikost, takže jsem si řekl, do třetice všeho dobrého a objednal ten samý model o číslo menší. Tentokrát jsem chlapíka z UPS odchytl před domem na cestě do práce, ale ani to nepomohlo. Boty byly pro změnu příliš těsné. Při důkladnější analýze jsem pak přišel na problém. Zadní část držící patu byla u tohoto modelu příliš otevřená a rovná a pata mi tam nedržela. Rezignoval jsem tedy a všechny čtyři páry poslal zpět. Přestože to byl svým způsobem opruz, výrobce mi to maximálně usnadnil. Jednak tím, že umožňovali výměnu, případně vrácení a jednak tím, že s každou objednávkou poslali předplacené poštovné pro UPS pro případné vratky. Jediný zádrhel byl najít místo, kde zásilku podat, protože výdejní místa je většinou nepřijímala a jediné, které jsem našel bylo v typické městské části, kde jsem ani po několika okruzích nenašel místo na zaparkování. Nakonec jsem tedy objednal vyzvednutí ve firmě, což mě mohlo napadnout hned, a ušetřil bych si nervy a čas. Zůstaly mi tedy dva páry a s nimi poučení nikdy neříkej nikdy. Ty dva se navíc tak líbí, že uvažuji o tom, že bych je ještě rozšířil.

V mezičase se do Paříže dočasně přestěhoval na několik týdnů bývalý kolega z Prahy, aby se blíže seznámil s francouzskou kulturou a zlepšil svoji francouzštinu, což mu mělo pomoci lépe sledovat konferenční hovory, které vedl jinak normálně z Prahy se svými francouzskými kolegy a francouzskými zákazníky v angličtině, a orientovat se v nich. To si minimálně přál jeho šéf a já mu v tom svým způsobem musím dát za pravdu. Znalost francouzštiny se pro diskusi s Francouzi v angličtině hodí.

Kolega, aby dále rozvinul kulturní a pracovní přátelství mezi národy, rozhodl se předvést místním českou specialitu - nakládaný hermelín. Bohužel si pro první pokus dovezl sýr z Prahy a ještě k tomu německého původu. Nevím jak ho to napadlo, kdyby se poradil v předstihu, rozmluvil bych mu to. Stejně tak to nechápali moji kolegové. Vysvětlovali jsme jim to tím, že kromě toho, že chutná jako umělá hmota, také dlouho vydrží - nejsem si jist, jestli tenhle vtip ale všichni pochopili. Každopádně jsme se dohodli, že verzi s umělohmotným německým hermelínem si nechá pro své blízké přátele, kteří žili delší dobu v Praze, takže ocení autentičnost, a pro místní kolegy připraví verzi z místních zdrojů. Protože sýr domů nikdo nechtěl, rozhodli jsme se ho umístit v naší laboratoři, kam je přístup na kód, takže nehrozilo, že by ho někdo nepovolaný našel a nedej bože třeba vyhodil.

Netypické suroviny a netypické podmínky ovšem měly poměrně zásadní účinek na výsledek. Jednak se ukázalo, že přesto, že byl sýr v hermetické krabičce, nepřestal zrát a z krabičky pořád tekl olej a druhak, vyšší teplota zrání ještě víc urychlila. Zpětně bych řekl, že jsme použili sýr příliš vyzrálý (Le Rustique), zatímco to chtělo něco více syrového a méně sýrového. Po týdnu už nebylo úplně snadné oddělit jeden kus od druhého (kolega naložil dva) a odseparovaná hmota připomínala sýr jen vzdáleně. Silnou „vůni“, která obsadila celé patro našeho „open space“, pak někteří nezasvěcení mylně přisuzovali hermelínu zkaženému. Nevím jestli to byl odér nebo forma, ale k mému překvapení, kolegové, kteří snědí jinak kde co, projevovali rozpaky. Jeden prohlásil, že je to něj příliš silné, druhý, že dá přednost jen bagetě s pivem, někteří raději odešli na oběd. Nakonec tedy jen pár skalních tuto specialitu okusilo, a ještě méně ocenilo. Kolega, který pro experiment zapůjčil svoji hermetickou krabičku, pak musel tuto vyhodit, protože se mu z ní ani po několika vypráních v myčce nepodařilo zápach odstranit.

Nutno podotknout, že jsem sehnal k ochutnávce nákladného hermelínu pravý Plzeňský Prazdroj, který mají u nás v Auchanu (a který, z nějakého důvodu, stojí dvakrát tolik co Guiness). Protože mi po ochutnávce asi deset třetinek zbylo, měl jsem možnost ocenit nejen jeho kvalitu, ale také si uvědomit, že ve srovnání s těmi všemi ostatními pivy, co jsem zatím zkoušel, je to pořád jiná třída. Také jsem se rozhodl zlikvidovat nedopité láhve Becherovky a Fernetu, které jsem přivezl před skoro třemi lety na ochutnávku a kterých se od té doby nikdo nedotkl, přestože kolega, který je měl zamčené u sebe v kanceláři je neustále nabízel. Nakoupil jsem k tomu účelu několik „sixpacků“ plechovek s tonicem a během dvou týdnů bylo po ptákách.

Také mi napsali z pojišťovny, že mi nabízí prodloužení smlouvy o pojištění domácnosti. Tady se totiž pojistné platí na rok a smlouva platí také rok a po roce dělá pojišťovna novou nabídku, kterou zákazník buď přijme, nebo odmítne. Jsou na to zákony. Zajímavé je, že v Česku jsem podepsal smlouvu jednou a od té doby jen platím pojistné, zatímco tady se každý druhý rok musím handrkovat s pojišťovnou o tarifu. Jako třeba letos. Poslali mi smlouvu a zvýšili mi sazbu o dvanáct procent. Což je celkem dost s ohledem na to, že inflace byla méně než jedno procento, nájmy stouply o procento a půl a ceny nemovitostí se také moc nezvýšily. Tak jsem jim zavolal, že se mi to zvýšení zdá nějak moc a jako motivaci uvedl, že stejné pojištění, které platím za svůj byt v Praze, se pro změnu s léty snižuje. Ujistili mne, že ve Francii se pojištění rozhodně nesnižuje, ale že se mrknou na těch dvanáct procent, že to je fakt nějak moc. Druhý den mi přišla opravená nabídka, kde bylo zvýšení oproti loňsku už jenom pět procent. Takhle to tady funguje.

Dnes jsem poprvé vyzkoušel Vélib', takový ten systém cyklistických kol na krátké přesuny, které si člověk někde vezme a jinde zase nechá. Tady je možné si pořídit předplatné na rok za 30 babek, nebo si koupit na krátkou dobu (jeden nebo sedm dní) lístek. Když má člověk předplatné, má k tomu bezkontaktní kartu, nebo se to dá naroubovat na šalinkartu, kterou si kolo rovnou odemkne ze stojanu, pokud má lístek, naťuká na automatu u stojanů číslo lístku a PIN. Pokud to kolo vrátí (zamkne) do stojanu někde jinde do třiceti minut, nic dalšího neplatí. Pokud přetáhne, platí za každou další půlhodinu příplatek, který geometricky roste. Prostě je to na krátké přesuny.

Jednodenní lístek, který platí dvacet čtyři hodin za stejných podmínek, jak jsem uvedl výše, stojí babku sedmdesát a ten jsem si dnes koupil. Potřeboval jsem totiž koupit napájecí kabel k disku a měli ho v obchodě, co není daleko, ale pěšky by to bylo tak na tři čtvrtě hodiny. Na kole tak čtvrt. Mohl jsem ten kabel sice koupit na ebay za babku i s poštovným a pak čekat tři týdny, až mi dojde z Číny, ale potřeboval jsem ho hned a tak jsem šel do kamenného obchodu. Při zpáteční cestě jsem pak také vyzkoušel co se stane, když člověk přijede ke stanovišti, kde by chtěl kolo nechat a není tam volný stojan. V tom případě je potřeba mít s sebou mobil s internetovým připojením a v něm mobilní aplikaci, která mu ukáže, kde jinde blízko je volno. Což může být někdy trochu komplikace. Ale na druhou stranu, přestože ta kola nejsou žádné závodničky, je to zajímavé zpestření a příležitost, poznávat svoje okolí trochu jinak. Navíc jsem zjistil, že jsem na kole byl rychlejší, než kdybych jel autem, protože jsem se mohl proplétat zácpou a řezat křižovatky.

Také jsem chtěl jít dnes do kina a řekl jsem si, že využiji naší podnikové slevy. Máme totiž možnost si „předplatit“ lístek do kina, který je za výhodnou cenu, kterou dotuje firma. Takže místo deseti babek člověk zaplatí čtyři. Jen to není úplně přímočaré. Je potřeba si zjistit, do kterého kinořetězce by člověk chtěl jít - UGC, Pathé, atd. - a pro něj si slevu objednat. Tu pak může použít v libovolném kině z daného řetězce s výjimkou speciálních představení. Tak jsem si to připravil, objednal, zaplatil, došlo mi potvrzení, pak faktura, ale lístek pořád nikde. Po podrobnějším průzkumu jsem ho nakonec na svém účtu našel, ale když jsem ho chtěl stáhnout, tak se mi místo lístku stáhla stránka s nápisem „neplatný parametr při generování kupónu u Gaumont-Pathé“. Asi tam ještě mají někde soudruzi nějakou chybu. Počítám, že se to během týdne nějak vyřeší a do kina půjdu příští víkend. Třeba budou ještě dávat ten film, co jsem něj chtěl jít dnes.

Boty

Jak jsem už dvakrát zmiňoval, začaly se mi rozpadat moje „pracovní“ polobotky. První v barvě „koňak“ jsem zaslal nějakému ševci do Anglie a druhé zatím nosím, ale jejich čas je sečten. Výrobce totiž vyvinul poměrně kvalitní samodestrukční podrážku, která se po zvolené době rozpadne takovým stylem, že se nedá opravit. Protože švec z Anglie mi dlouho neodpovídal, otázal jsem se znovu, abych se dozvěděl, že jsou skutečně neopravitelné. Tak jsem jim napsal, ať mi je pošlou zpět a od té doby od nich nemám už žádnou další zprávu a na další už mi nikdo neodpovídá. Vida tenhle vývoj, uvědomil jsem si, že nemohu déle riskovat, a budu si muset pořídit náhradu. Mé služební cesty jsou sice zřídka formální, ale v případě těchhle bot nešlo ani tak o formality, jako spíše o to, že byly tak pohodlné, že jsem je nosil nejraději. Nutno také ovšem přiznat, že nakupování oblečení, případně obuvi, se v mé hitparádě řadí někam před návštěvu zubaře a za návštěvu praktického lékaře.

Po zkušenostech s francouzskými košilemi, kdy jsem se přesvědčil, že francouzská jednačtyřicítka se celkem zásadně liší od české, potažmo německé, a to nemluvě o kvalitě materiálu i střihu, jsem měl zábrany jít si koupit francouzské boty, aniž bych cokoliv předjímal o kvalitě, ale zato předjímal hodně o ergonomii a tělesné stavbě průměrného Francouze a šance, že se do ní svojí konstitucí trefím. Protože ale německá konfekční velikost mi vyhovuje, požádal jsem svoji mnichovskou kolegyni o pár tipů a při poslední návštěvě Mnichova se vydal na lov.

Mnichov si rozhodně na nedostatek obchodů s obuví nemůže stěžovat. Prošel jsem značkovou prodejnu Camper, protože tam mají velice příjemné boty (že i manžel mojí kolegyně je ochoten je nosit), bohužel jen jeden až dva modely se daly označit za střízlivé, a zůstal chladný. Poté jsem vyrazil do velkých obchodních domů Thomas a Tretter, kde jsem se mohl kochat výběrem různých značek, a kde měli jedno oddělení, kde byly boty vystavené podle výrobce a druhé, kde byly uspořádané podle velikosti. Když jsem prošel to první, aniž bych našel jakoukoliv inspiraci, vydal jsem se do toho druhého, abych si pak v duchu „no v zásadě by snad tyhle mohly...“ vytáhl z regálu boty značky, o které jsem se zapřisáhl, že ji už nekoupím. Čímž mi došla naplno zoufalost mé situace a vydal se raději místo toho na pivo. V Mnichově jsem tedy neuspěl.

V posledním záchvěvu naděje jsem pak už skoro vyrazil do Londýna, protože tam měli boty, kterými mě zaujal dávný kamarád, se kterým jsem se po mnoha letech nedávno viděl. Nakonec jsem se ale vrátil na zem, zvláště když se ukázalo, že byť ten londýnský obchod měl i obchod na internetu, do Francie by mi to stejně neposlali, a tak i záměr, jet tam si najít velikost, a pak si dokupovat další na internetu, ztratil smysl. A tak přestože do Londýna se už delší dobu chystám, na nákup bot to asi nebude.

Nakonec to tedy dopadlo přesně tak, jak jsem se bál. O předminulém víkendu jsem vyrazil do města s tím, že se zastavím i u Ecca, abych se ujistil v tom, že buď jsou to jediné boty, které jsem schopen nosit, a nebo že si je už nikdy nekoupím. Nějaké ujištění však bylo zjevně na pořadu dne. Najít obchod Ecco v Paříži není úplně snadné, protože i oficiální webové stránky o něm mlčí, a to i přesto, že se jedná o jediný značkový obchod v celé Francii. Ecco se sice prodává i jinde, ale nikoliv exklusivně a nikoliv přímo pod křídly své firmy. To mě ovšem nemohlo odradit a naopak, slunné odpoledne a teplota, která si rozuměla i s košilí s krátkým rukávem mě motivovaly k tomu, abych jednal. Zjevně jsem nebyl sám, protože park Tuileries, který leží mezi Louvrem a Champs-Élysées byl plný lidí, kteří vypadali, že si také jdou něco koupit, nebo si už něco koupili, a nebo, v nejhorším, se jen tak potulují a kochají.

Vyrazil jsem lehce po poledni, ale když jsem pak procházel městem, napadlo mne, že bych se mohl před akcí najíst, a využil první bagelterie, která mne potkala. Bagel je americká specialita, takový chlebový donut, plněný masem, sýrem, slaninou, nebo čímkoliv, co je k dispozici. Na rozdíl od Subway, kde také vyrábí bagetu před zraky zákazníka, a kam nemám po předchozích zkušenostech už odvahu jít, jsem byl tady příjemně překvapen. Jako alternativu k plněné bagetě, které se mimochodem říká ve Francii sendvič, mohu doporučit. Při jídle mne navíc upoutal citát na zdi bistra od Georgese Wolinského, který jsem měl přímo před sebou, o tom, že Francouzi masturbují častěji, než si čistí zuby, a který používal ne explétif, což je zvláštní gramatická struktura, v běžné řeči se příliš nevyskytující. Když jsem to pak konzultoval s kolegou v práci, vida ho jít si vyčistit zuby, zjistil jsem, že ani Francouzi sami nemají v jejím zdůvodnění jasno.

Dobře naladěn jsem tedy dorazil do obchodu Ecco na Avenue de l'Opéra, kde na mě byli, přesto, že jsem se rozhodl, že se nenechám opít rohlíkem a budu tvrdý, milí, ale boty neměli. Tedy neměli velikost, která by mne zajímala. Ale vzali si telefonní číslo s tím, že se ozvou. Postupoval jsem tedy dál směrem k Opeře a nestačil se divit, kolik obchodů s botami tam je. Nenechal jsem se však rozptýlit, můj cíl totiž byl Camper na konci ulice, v podstatě hned vedle Opery. Tam sice pořád měli ten samý mix, co jsem už viděl v Mnichově, ale překvapivě mě tam jeden pár a zaujal a nezůstalo jen u toho, takže nakonec jsem odcházel s novými botami a v dobrém rozpoložení, jak to tentokrát šlo hladce.

Situace se normalizovala, když jsem přišel domů a boty si znovu zkusil pořádně a zjistil, že jsem v obchodě „přehlédl“ drobnou vadu, která ovšem vypadala, že bude docela vadit. To mě svým způsobem uklidnilo, protože kdybych si koupil boty na první dobrou, bylo by to děsně podezřelé. Takže v pondělí jsem se vypravil k Opeře znovu. Bohužel ale druhý pár neměli, aby mi to mohli vyměnit, ale uklidnili mne, že v Paříži jsou ještě tři další obchody, které jej mají a kde bych to mohl zkusit.

V úterý jsem tedy vyrazil do prvního obchodu v seznamu a dal jsem si schválně předstih, abych měl čas případně pokračovat do těch dalších. Nepočítal jsem však s tím, že v tomhle zavírali o hodinu dříve, než v tom na Opeře, takže jsem to nakonec taktak stihl - a nepochodil. Boty sice měli, ale ty měly stejnou vadu. Ve středu jsem se tedy, doufaje, že už snad naposled, vydal na lov znovu. V prvním obchodě to pořád bylo s vadou, ale ve druhém (a celkově posledním) jsem boty vyměnil, abych pak doma zjistil (opět po důkladném zkoušení), že i bez vady mě tlačí.

Ve čtvrtek jsem nikam nevyrazil, protože jsem jel na služebku. Do Barcelony. A vypadalo to slibně, protože jsem tam výjimečně neměl být sám, ale s kolegou a to až do pátku. Takže bylo jasné, že večer vyrazíme do ulic. Předtím ale bylo potřeba dostát povinnostem a navštívit zákazníka. Už dopředu jsem kolegu varoval, že taxikáři často nemluví jinak než španělsky (nebo katalánsky) a často mají velký problém k zákazníkovi trefit, protože ten je uprostřed industriální zóny s krypticky znějícími názvy ulic. Kolega prohlásil, že se v mládí učil španělsky, a že to nějak dáme. Takže jsme si vzali taxíka, s taxikářem, co mluvil jen španělsky, nevěděl, jak se k zákazníkovi dostat a navíc ani neměl GPSku. Kolega to po chvíli vzdal i se španělštinou a jediná šance byla, že jsem na svém mobilu zapnul navigaci a v klíčových momentech se na taxikáře tvářil buď povzbudivě, nebo naopak výstražně, a přitom vydával primitivní anglické zvuky. Taxikář ale byl fér chlap, a když viděl, že to jen tak nedá, vypnul taxametr, takže když jsme nakonec dojeli, tak nás to nestálo nic navíc (kromě času).

Večer pak měl kolega zjevně chuť vyzkoušet španělskou nebo katalánskou kuchyni a já byl celý žhavý se k němu přidat, protože kdykoliv jsem tam byl sám, tak jsem se k tomu neměl. V hotelu nám poradili, ať se vyhneme restauracím na La Rambla a najdeme si něco ve staré čtvrti, kterou právě La Rambla ze západu ohraničuje. A tak se taky stalo. Nejdřív jsme zašli na pivo do baru, který zevnitř vypadal jak bunkr, který kompletně vysprejovali sprejeři. Ze stropu visely řetězy, na nich televize, nebo světla, a přestože chlapík na baru měl točené pivo, všichni uvnitř pili lahváče a tvářili se u toho drsně. Navíc se jim ty lahváče hromadili na stolku, což umožňovalo náhodnému příchozímu poměrně snadno odhadnout, jak dlouho tam už kdo je. Pět lahváčů - hodinka, dvacet - už hodně dlouho. Je třeba přiznat, že to ovšem byly třetinky. Přestože tam hráli klasiku, tak jsme se nakonec po pivu rozhodli, že dost bylo klasiky a vyrazili najít místo, kde bychom se mohli najíst.

Což nebyla ani tak otázka příležitosti, jako spíš výběru. Na každém rohu a i mezi nimi totiž byly minimálně dvě restaurace nebo bistra, které nabízely tapas. I když to byla jinak italská, čínská, nebo japonská kuchyně, tapas měli všude. Protože jsme sice hledali tapas, ale také něco stylovějšího, skončili jsme nakonec v takovém nenápadném podniku, který z ulice vypadal jako bar, a který patrně byl rodinný. Minimálně starší pán na baru a paní, která chystala jídlo, vypadali, že se dobře znají a rozumějí si. Navíc nedělali nic jiného než tapas a byli pohodoví a příjemní. Vedle na baru seděli sympatičtí Frantíci - kluk s holkou a popíjeli mojito, na druhé straně dva Amíci, tak jsme si sedli doprostřed, abychom byli v centru dění a měli všechno po ruce.

Na baru totiž byly různě velké nádoby a kádě na různé ingredience a také bylo vidět na přípravu jídel, kterou jsme měli přímo před očima. Autentický dojem - jedenáct z deseti - a chuťový zážitek tomu nezůstával nic dlužen, ať už to byly mušle jako předkrm, nebo studený a „teplý“ talíř tapas, které jsme si dohromady dali. Inspirovali jsme i vedle sedící Frantíky, kteří, když viděli, co nám přinesli, se odhodlali také. K tomu dobrá Rioja a na závěr panáka jako digestiv. Akorát jsem pak na hotelu asi do jedné hodiny nebyl schopný na spaní ani pomyslet. Pátek pak už byla zase rutina.

No a v sobotu jsem naklusal do původního obchodu na Opeře s tím, že jsem během týdne s výměnami bot neuspěl a že chyba nebyla v nich, ale ve mně, a oni mi je bez mrknutí oka a bez ptaní vzali zpět a vrátili peníze. Což mě překvapilo příjemně, dokonce natolik, že jsem měl chuť tam ještě něco zkusit. Bohužel tam nic dalšího, co bych považoval za zkoušeníhodné, nebylo.

Řekl jsem si tedy, co s načatým sobotním odpolednem, opět příjemným, byť na dvacet šest stupňů v Barceloně to nemělo, a vydal se po Avenue de l'Opéra, tentokrát opačným směrem s tím, že se zastavím i v těch ostatních obchodech a nějaké boty si aspoň snad i zkusím. Nicméně i přes snahu, žádné další jsem nenašel. Jen v Eccu si mě už pamatovali, asi to byl zase můj přízvuk, a nebo to, že jsem měl na sobě jejich boty. Nakonec jsem došel na konec až k Rue de Rivoli, a hledal, kde bych si odskočil, což se ukázalo, jako poměrně velký oříšek, protože ve veřejných podnicích jednak měli WC všude výhradně pro hosty a druhak, bylo většinou jen jedno sdílené, a stála před ním poměrně dlouhá fronta. Jako nouzovka mě napadlo, že zajdu do Carousel du Louvre, což je obchodní centrum vedle Louvru, a tam určitě něco najdu.

A taky že ano, za pouhou jednu a půl babky, jsem si tam, na „nejčistších záchodech na světě“, mohl ulevit. Jedna slečna si tam tabuli s touto sebevědomou formulací (a cenou) fotila, neboť tušila, že tomu nebudou doma věřit. A když už jsem tam byl, mrknul jsem ještě do vedle stojícího Apple Store na nový iPhone, abych se přesvědčil, že Apple má pořád ještě na čem pracovat, a že tuhle verzi asi přece jenom zatím ještě vynechám. Nebýt toho, že jsem nové boty pořád neměl, byl to docela vydařený den.

Tři ženy ve člunu

Poznámka pro čtenáře: tento příspěvek nemá s Paříží, nebo Francií, téměř nic společného.

Jak už to tak touto roční dobou bývá, vyrazil jsem, se začátkem podzimu, byť to na podzim ani moc nevypadalo, do teplých krajin, abych si jednak vybral ještě nějakou dovolenou a hlavně, abych si zaplachtil. Tuto aktivitu provozuji už čtyři roky a každý rok se na to těším. Někdy si mi to podaří během roku dokonce i několikrát. Letos to sice vyšlo jenom jednou, ale zato to stálo za to.

Celá akce začala, jako už tradičně, ještě před prázdninami, kdy jsme se, jako tradičně, snažili dát dohromady posádku. Původně jezdilo zdravé jádro, které se znalo už z jachtařského kurzu, ale postupně odpadl jeden (našel si vlastní posádku), druhý (začal plachtit závodně), třetí (začal plachtit na padáku), a tak jsme z původních pěti zůstali jen dva. Sice pořád motivovaní, ale na pohodlnou plavbu to bylo už málo. Většina kamarádů a známých, oslovených v rámci náborových akcí, pokud projevila zájem, tak pouze řečnický, odvolávaje se na málo dovolené, rodinné povinnosti, nebo prostě neschopnost naplánovat akci tak zásadního významu tak dlouho dopředu.

Když jsme tedy nakonec, po mnoha pokusech, sehnali třetího do party, a je potřeba zmínit, že to byla žena, začal jsem být trochu skeptický. Ve třech se sice jet dá, ale chce to sehranou posádku. Jak se ale termín blížil a vypadalo to, že už nikdo další se nepřidá, rozhodli jsme se - my tři: Tom, Irča a já - přijmout chlapské a ženské rozhodnutí a jít do toho, tak jako tak. Loď bylo potřeba zamluvit (a zaplatit) co nejdříve, aby ještě nějaká byla, a také pořád mohlo dojít k tomu, že se z řady latentních jachtařů, přece jenom na poslední chvíli někdo přidá. Což se nakonec vyplnilo, protože jak Tom se zamlouváním váhal, přihlásili se další dva - Katka s Pepou.

Pět už bylo dobré číslo. Dohodli jsme se tedy, že vezmeme větší loď, abychom tam měli pohodlí a každý měl svůj prostor, i s ohledem na to, že většina se navzájem neznala. A když pak došlo na lámání chleba, shodli jsme se s Tomem, že se nám líbí německá Bavaria 36, která byla oficiálně pro sedm (6 lidí v kajutách a jeden v salónu). V tomto je potřeba přiznat německé značce upřímnost v tom, že se nesnaží tvrdit, že se v salónu vyspí dva. Nevyspí. Tom zamluvil loď, já si koupil letenky do Splitu, tam přes Mnichov a zpět přes Stockholm, a začal se těšit. Proč tak krkolomně? Protože přímý spoj byl buď výrazně dražší, nebo v nevhodnou dobu, nebo obojí. Fakt, že mi posledně při přestupu v Mnichově ztratili kufr a dostal jsem ho až za 3 dny na ostrově, kam ho přivezl trajekt z pevniny, mě sice trochu znervózňoval, ale doufal jsem, že tahle věc se Lufthanse stává maximálně jednou za 10 let.

Poslední týdny před akcí byly poměrně hektické, takže se informace příliš nešířily a tak, když jsem den před odjezdem dostal od Toma esemesku, že se přidá na poslední chvíli ještě Roman a Šárka, na sobě zcela nezávisle, napadlo mne jen jediné - škoda, že jsme nevzali větší loď. Roman patří ke zdravému jádru a letos se rozhodl zjevně všechno zpovzdálí sledovat a v pravou chvíli se do věci vložit. Čímž zároveň zvýšil počet pravidelných jachtařů na palubě na tři. Šárka byla pro změnu náhradnice za Pepu, který těsně před akcí onemocněl, ale ještě těsněji před akcí, když už byla Šárka nachystaná, že pojede, se rozhodl, že vlastně nechce nejet a raději se doléčí na zdravém mořském vzduchu, a Šárka, když se to dozvěděla, už nechtěla šanci pustit. Tím se zároveň dosáhlo maximální kapacity lodi.

Bohužel se také ukázalo, že při zamlouvání lodi došlo k šumu na lince a místo z Trogiru pojedeme ze Sukošanu a ne na Bavarii 36 ale na Elanu 384. Marína v Sukošanu je v pohodě, jen není 10 km od letiště ve Splitu jako Trogir, ale 120 km, i když stejným směrem. Zato je kousek od letiště v Zadaru, kam létá přímá linka Ryanairu z Beauvais-Tillé. Sice bych si mohl koupit novou letenku (a starou zahodit, protože nic jiného s ní dělat nešlo), ale nakonec jsme s Tomem usoudili, že bude lepší, když mě vyzvedne ve Splitu na letišti a na konci mě tam zase odveze. Štěstí bylo, že jsem měl přílet i odlet v relativně rozumnou dobu. Optimální to ale úplně nebylo.

Kufr letos Lufthansa neztratila. Jen jsem měl trochu obavu, jestli stihnu přestup, protože z nějakého důvodu jsem musel v Mnichově přes pasovou kontrolu a jako na potvoru tam byly u všech okýnek pěkné fronty. Jediný volný byl turniket na biometrické pasy, ale ten jsem neměl, protože létám na občanku. Šel jsem tedy do zvláštní fronty pro urgentní lety, ale ta šla tak pomalu, že nakonec jsem skončil stejně v té „normální“.

Protože jsem přijel poslední, měl jsem nejhorší postel v nejhorší kajutě, jak mě neopomněl přátelsky povzbudit Roman, který měl druhé nejhorší místo v nejhorší kajutě. Což bylo ovšem řečeno s nadsázkou, protože nejhorší, ovšem čestné, místo - spaní v salónu - si vzal Tom, z titulu organizátora celé akce a kapitána lodi. Spaní v salónu má své výhody i nevýhody. Pro toho, kdo trpí v kajutě klaustrofobií, jsou to výhody. Pro toho, kde chce spát, i když ostatní chtějí pořádat v salónu párty, to jsou nevýhody. Jinak je to prašť jako uhoď. Kolébá se to tam stejně, rachotí to tam stejně a je tam zima nebo teplo stejně. Letos se na seznam nevýhod zařadily i zapáchající vlhké utěrky na nádobí, které se v průběhu plavby začaly v salónu hromadit a nepodařilo se nám je nikdy během dne úplně usušit. Z nějakého důvodu totiž někdo pořád umýval a utíral nádobí - a to i několikrát během dne.

První noc jsem usínal v lehkém rozechvění z toho, jak se celá akce vyvíjí. Přece jenom měl jsem trochu obavu, zda svým pojetím jachtingu si budeme navzájem rozumět. Doteď si totiž pamatuji pasáž ze Tří mužů ve člunu, klasiky, kterou jsem četl před pětadvaceti lety, o tom, jaké to je, nechat se ve člunu táhnout děvčaty. Byť paralela byla zjevně obrazná, určitá podobnost by se tam s jachtingem najít dala. Pokud to ale bylo rozechvění z obav, byly tyto rozptýleny hned druhý den, kdy se Šárka s Katkou přiznaly, že jsou vodačky a Irča prozradila, že dělá celý život balet a tudíž ji nějaká kolébající se podlaha nemůže nijak vyvést z rovnováhy. A všichni dohromady vyzařovali motivaci si to užít.

Počasí nám první dny svým způsobem přálo, sice moc nefoukalo, ale na začátek, a osahání si lodi, to bylo ideální. K tomu slunce a blankytně modrá obloha bez mráčků dávaly dobrou záminku k zastávkám a koupání. A moře bylo příjemně osvěžující, jelikož teplota vody nikde neklesla pod dvacet jedna stupňů. Mohli jsme se i opalovat. Jen ten jachting nebyl úplně ideální.

Kromě toho, že nebyl vítr, tak se také rychle ukázalo, že naše loď nebyla žádné žihadlo, ale spíš takový rodinný karavan. Vybavená vším možným i nemožným, i za cenu toho, že na ní nebylo téměř žádné úložné místo. Tak jsme například v půlce pobytu zjistili, když jsme se už obávali, že nám dochází voda v naší dvěstělitrové nádrži, že máme ještě jednu podobnou, zcela netknutou. Nebo že máme nafty na to, abychom dojeli dvakrát do Itálie a zpátky. Nastavit plachty sice byla trochu výzva, protože tyto už nebyly nejmladší a nejpevnější, ale časem jsme si zvykli, jak na vytahanou hlavasku, kterou bylo potřeba refovat i v relativně malém větru, tak na kmitavý pohyb lodi, do kterého se dostávala poměrně snadno. Co pak bylo vyloženě zklamáním, byl děravý nafukovací člun a motor na něj, který se podařilo nastartovat, tak v polovině pokusů. To první se nám stalo poprvé, to druhé jsme tak nějak tušili, a proto jsme si motor na dinghu normálně nikdy nebrali, ale letos Toma napadlo, že bychom to jednou pro změnu mohli zkusit.

Oproti tomu, jak jsem si pamatoval naše námořní vyjížďky z minulých let, jsem si ovšem brzo začal uvědomovat další výrazné změny. To, kde zastavíme, už neurčovalo, zda je dosažení místa dostatečně náročné a vyžaduje jachtařský um, ale jestli se tam dá koupat a na zábradlí se začaly hromadit sušící se dámské plavky. Stejně tak došlo k výraznému obratu ve stravování na lodi.

Sušenky na svačinu a salám s kečupem už nebyly hlavní volba dne a návštěva restaurace přestala být nutností jak ukojit chuťové potřeby chátrajících lodníků, nýbrž stala se možností, o kterou jsme se zajímali spíš jen ze zvědavosti, než že by nám něco vyloženě chybělo. Jedno teplé jídlo denně, někdy i dvě, připravované děvčaty, totiž hravě strčily do kapsy, co nám mohla turistická vybavenost na odlehlých místech ostrovů v Kornatech, na konci, nebo spíše už po konci, turistické sezóny, nabídnout. Ještě nikdy jsem si tak na lodi nepochutnal, a bojím se, že si tak dlouho už zase nepochutnám. Takže na takovou malichernost, jako že nefouká vítr, si člověk ani nemohl stěžovat.

Kromě plavek se na palubě sušilo kde co, včetně Pepovy deky na spaní na ráhně hlavní plachty a naše loď tak svým vzezřením čím dál více připomínala „párty boat“. Což se také vymstilo, když začalo konečně foukat a Pepova deka se ocitla v moři než bys řekl švec. Zatímco my tři „jachtaři“ jsme začali plánovat záchranou akci a počítat optimální dráhu lodě, Pepa se omezil jen na tichou účast, a deka sama se rozhodla, že se potopí, než si pro ni přijedeme. Jediná, kdo neztratil přehled, byla Šárka, která začala v mžiku jednat. Aniž by si odložila (nutno přiznat k mírnému zklamání mužské části posádky) se vrhla přes palubu do rozbouřeného moře, a za obdivu nás ostatních, deku před utonutím zachránila. My jsme pak pro změnu zachránili Šárku i s dekou a Pepa od té doby spal ve spacáku. Tím začal konečně pořádný jachting.

Jiné další nehody nás už nepotkaly, když nepočítám, že kapitán nalil z výchovných důvodů Katce a Pepovi do kajuty luknou vodu (při umývání kokpitu), a já jsem s Romanem nalil pro změnu vodu při umývání horní paluby do kajuty luknou Šárce a Irče. Na svoji obhajobu musím uvést, že jsem se napřed několikrát u holek ujistil, že mají všechno zavřené. Takže jsme si pak akorát znovu vysvětlili, jak vypadá zavřená lukna. Z nějakého důvodu, do naší kajuty, kterou jsem sdílel s Romanem, nikdo nic nenalil.

Další rozdíl, který jsem zpozoroval oproti dřívějším výpravám, bylo používání záchodu. Na charterových lodích totiž bývá malá koupelna, s umyvadlem, sprchou a záchodem, která ovšem většinou představovala spíš tajemnou komnatu, kam se málokdo odvážil. Částečně k tomu přispívala často klaustrofobní velikost, jak místnosti, tak jednotlivého vybavení, a částečně mýty, které se kolem lodního záchodu tradují a předávají z jedné jachtařské generace na druhou. Často to navíc nejsou jen mýty.

Například, že když se záchod ucpe, je velmi obtížné ho vyčistit. Nebo, že při prudším obratu může obsah mísy skončit v koupelně na zemi (v lepším případě) nebo na zoufalci, který je za něj odpovědný. K určitému odstupu, který (minimálně mužská) posádka k záchodu zachovává, přispívá i chorvatský přístup. Zatímco na „běžné lodi“ je odpad vyveden do jímací nádrže, kterou pečlivý jachtař nechá v maríně z lodi vypumpovat, nebo ji alespoň ohleduplně vypustí na širém moři, kde nebude ohrožovat lokální flóru a faunu, či případně ostatní jachtaře, v Chorvatsku je jímací nádrž u charterových lodí trvale otevřená do moře a jakýkoliv obsah, který se v ní ocitne je bezprostředně vyvržen do vody přímo pod loď.

Chorvati totiž přišli na to, že si tím ušetří spoustu práce a výsledek bude v podstatě stejný. V důsledku to tedy vede k pravidlu „ve stanici nelze“, minimálně, pokud se tam člověk chce také koupat, nebo pokud je kolem nějaká jiná loď, kterou by to mohlo napadnout. Je to slušnost. Na druhou stranu, při plachtění na to většinou člověk nemá čas (nebo chuť), pokud nejde o vyloženě urgentní záležitost. Navíc, každý správný jachtař se umývá v moři, v nouzi se opláchne sprchou na palubě, močí z paluby rovnou do moře (zásadně po větru) a pokud si přece jenom potřebuje ulevit, vyrazí na břeh. Z těchto důvodů se může stát, že u některých posádek se na záchod podívá jen kapitán při předávání lodi, aby zkontroloval, že tam je.

Ne tak u nás. Přesvědčit dámskou část posádky o výhodách paluby jako místa pro osobní hygienu se nám nepodařilo, a na břeh jsme tak často nechodili, mimo jiné i kvůli děravému člunu. Takže to byla zajímavá zkušenost, a navíc se potvrdilo, že záchod na lodi se používat dá. Nakonec jsem to tedy i já jednou zkusil a usoudil, že příště půjdu asi raději na břeh. Samozřejmě spousta výše zmíněných omezení odpadne, pokud loď kotví pravidelně v maríně, kde je kompletní sociální zázemí, ale to se nám letos v podstatě stalo jen jednou, a to ještě jen přes oběd. Jinak jsme spali na bójkách v zátokách a jednou na městském molu, kde sice byla sprcha, ale taková ta plážová, pod kterou se člověk mohl osprchovat, pokud mu nevadilo, že je na něj výhled ze všech lodí. Koupání nám ovšem nechybělo, díky počasí, takže žádný problém s hygienou nenastal, tedy minimálně já jsem žádný nezaznamenal.

Protože sluníčko svítilo co to šlo a bylo i relativně teplo, holky měly pořád snahu se někde opalovat. Čímž také potvrdily, že 38 stop dlouhá jachta ještě pořád není dostatečně velká na opalovací vyjížďku. Na přídi bylo málo místa, navíc tam byla přivázaná dingha, na bocích to bylo úzké a vadily tam stěhy a lana a v kokpitu na lavičkách tomu chyběla stabilita. Takže jediné místo, které nakonec holky využívaly byla horní část paluby - střecha salónu. Normálně bych to nezmiňoval, kdyby to zároveň neznamenalo, že se mi dvě dámská pozadí v plavkách ocitaly přesně v navigační rovině s horizontem. Jako gentleman jsem považoval za nedůstojné na dámy civět (byť by to stálo za to), jako výkonný kapitán, t.č. u kormidla, jsem ale neměl jinou možnost, jak dostát svým kapitánským povinnostem. Zvládl jsem to však, a mohu potvrdit, že to při navigaci nevadí. A abych nebyl nařčen ze sexismu, dodám, že by tam patrně úplně stejně působil pánský zadek. Akorát jsem nikdy neviděl chlapa, který by si takhle na palubu lehl.

A nakonec došlo i na plachtění, aniž bychom při tom něco rozbili. Jediný, kdo se zranil, byl kapitán, toho však děvčata odborně ošetřila tak, že vypadal, že kromě vzpomínky nebude mít trvalé následky. Jinak jsme si to spolu náramně užili. Ahoj příště!

Fotky: Katka, Šárka a Tom