Tři ženy ve člunu

Poznámka pro čtenáře: tento příspěvek nemá s Paříží, nebo Francií, téměř nic společného.

Jak už to tak touto roční dobou bývá, vyrazil jsem, se začátkem podzimu, byť to na podzim ani moc nevypadalo, do teplých krajin, abych si jednak vybral ještě nějakou dovolenou a hlavně, abych si zaplachtil. Tuto aktivitu provozuji už čtyři roky a každý rok se na to těším. Někdy si mi to podaří během roku dokonce i několikrát. Letos to sice vyšlo jenom jednou, ale zato to stálo za to.

Celá akce začala, jako už tradičně, ještě před prázdninami, kdy jsme se, jako tradičně, snažili dát dohromady posádku. Původně jezdilo zdravé jádro, které se znalo už z jachtařského kurzu, ale postupně odpadl jeden (našel si vlastní posádku), druhý (začal plachtit závodně), třetí (začal plachtit na padáku), a tak jsme z původních pěti zůstali jen dva. Sice pořád motivovaní, ale na pohodlnou plavbu to bylo už málo. Většina kamarádů a známých, oslovených v rámci náborových akcí, pokud projevila zájem, tak pouze řečnický, odvolávaje se na málo dovolené, rodinné povinnosti, nebo prostě neschopnost naplánovat akci tak zásadního významu tak dlouho dopředu.

Když jsme tedy nakonec, po mnoha pokusech, sehnali třetího do party, a je potřeba zmínit, že to byla žena, začal jsem být trochu skeptický. Ve třech se sice jet dá, ale chce to sehranou posádku. Jak se ale termín blížil a vypadalo to, že už nikdo další se nepřidá, rozhodli jsme se - my tři: Tom, Irča a já - přijmout chlapské a ženské rozhodnutí a jít do toho, tak jako tak. Loď bylo potřeba zamluvit (a zaplatit) co nejdříve, aby ještě nějaká byla, a také pořád mohlo dojít k tomu, že se z řady latentních jachtařů, přece jenom na poslední chvíli někdo přidá. Což se nakonec vyplnilo, protože jak Tom se zamlouváním váhal, přihlásili se další dva - Katka s Pepou.

Pět už bylo dobré číslo. Dohodli jsme se tedy, že vezmeme větší loď, abychom tam měli pohodlí a každý měl svůj prostor, i s ohledem na to, že většina se navzájem neznala. A když pak došlo na lámání chleba, shodli jsme se s Tomem, že se nám líbí německá Bavaria 36, která byla oficiálně pro sedm (6 lidí v kajutách a jeden v salónu). V tomto je potřeba přiznat německé značce upřímnost v tom, že se nesnaží tvrdit, že se v salónu vyspí dva. Nevyspí. Tom zamluvil loď, já si koupil letenky do Splitu, tam přes Mnichov a zpět přes Stockholm, a začal se těšit. Proč tak krkolomně? Protože přímý spoj byl buď výrazně dražší, nebo v nevhodnou dobu, nebo obojí. Fakt, že mi posledně při přestupu v Mnichově ztratili kufr a dostal jsem ho až za 3 dny na ostrově, kam ho přivezl trajekt z pevniny, mě sice trochu znervózňoval, ale doufal jsem, že tahle věc se Lufthanse stává maximálně jednou za 10 let.

Poslední týdny před akcí byly poměrně hektické, takže se informace příliš nešířily a tak, když jsem den před odjezdem dostal od Toma esemesku, že se přidá na poslední chvíli ještě Roman a Šárka, na sobě zcela nezávisle, napadlo mne jen jediné - škoda, že jsme nevzali větší loď. Roman patří ke zdravému jádru a letos se rozhodl zjevně všechno zpovzdálí sledovat a v pravou chvíli se do věci vložit. Čímž zároveň zvýšil počet pravidelných jachtařů na palubě na tři. Šárka byla pro změnu náhradnice za Pepu, který těsně před akcí onemocněl, ale ještě těsněji před akcí, když už byla Šárka nachystaná, že pojede, se rozhodl, že vlastně nechce nejet a raději se doléčí na zdravém mořském vzduchu, a Šárka, když se to dozvěděla, už nechtěla šanci pustit. Tím se zároveň dosáhlo maximální kapacity lodi.

Bohužel se také ukázalo, že při zamlouvání lodi došlo k šumu na lince a místo z Trogiru pojedeme ze Sukošanu a ne na Bavarii 36 ale na Elanu 384. Marína v Sukošanu je v pohodě, jen není 10 km od letiště ve Splitu jako Trogir, ale 120 km, i když stejným směrem. Zato je kousek od letiště v Zadaru, kam létá přímá linka Ryanairu z Beauvais-Tillé. Sice bych si mohl koupit novou letenku (a starou zahodit, protože nic jiného s ní dělat nešlo), ale nakonec jsme s Tomem usoudili, že bude lepší, když mě vyzvedne ve Splitu na letišti a na konci mě tam zase odveze. Štěstí bylo, že jsem měl přílet i odlet v relativně rozumnou dobu. Optimální to ale úplně nebylo.

Kufr letos Lufthansa neztratila. Jen jsem měl trochu obavu, jestli stihnu přestup, protože z nějakého důvodu jsem musel v Mnichově přes pasovou kontrolu a jako na potvoru tam byly u všech okýnek pěkné fronty. Jediný volný byl turniket na biometrické pasy, ale ten jsem neměl, protože létám na občanku. Šel jsem tedy do zvláštní fronty pro urgentní lety, ale ta šla tak pomalu, že nakonec jsem skončil stejně v té „normální“.

Protože jsem přijel poslední, měl jsem nejhorší postel v nejhorší kajutě, jak mě neopomněl přátelsky povzbudit Roman, který měl druhé nejhorší místo v nejhorší kajutě. Což bylo ovšem řečeno s nadsázkou, protože nejhorší, ovšem čestné, místo - spaní v salónu - si vzal Tom, z titulu organizátora celé akce a kapitána lodi. Spaní v salónu má své výhody i nevýhody. Pro toho, kdo trpí v kajutě klaustrofobií, jsou to výhody. Pro toho, kde chce spát, i když ostatní chtějí pořádat v salónu párty, to jsou nevýhody. Jinak je to prašť jako uhoď. Kolébá se to tam stejně, rachotí to tam stejně a je tam zima nebo teplo stejně. Letos se na seznam nevýhod zařadily i zapáchající vlhké utěrky na nádobí, které se v průběhu plavby začaly v salónu hromadit a nepodařilo se nám je nikdy během dne úplně usušit. Z nějakého důvodu totiž někdo pořád umýval a utíral nádobí - a to i několikrát během dne.

První noc jsem usínal v lehkém rozechvění z toho, jak se celá akce vyvíjí. Přece jenom měl jsem trochu obavu, zda svým pojetím jachtingu si budeme navzájem rozumět. Doteď si totiž pamatuji pasáž ze Tří mužů ve člunu, klasiky, kterou jsem četl před pětadvaceti lety, o tom, jaké to je, nechat se ve člunu táhnout děvčaty. Byť paralela byla zjevně obrazná, určitá podobnost by se tam s jachtingem najít dala. Pokud to ale bylo rozechvění z obav, byly tyto rozptýleny hned druhý den, kdy se Šárka s Katkou přiznaly, že jsou vodačky a Irča prozradila, že dělá celý život balet a tudíž ji nějaká kolébající se podlaha nemůže nijak vyvést z rovnováhy. A všichni dohromady vyzařovali motivaci si to užít.

Počasí nám první dny svým způsobem přálo, sice moc nefoukalo, ale na začátek, a osahání si lodi, to bylo ideální. K tomu slunce a blankytně modrá obloha bez mráčků dávaly dobrou záminku k zastávkám a koupání. A moře bylo příjemně osvěžující, jelikož teplota vody nikde neklesla pod dvacet jedna stupňů. Mohli jsme se i opalovat. Jen ten jachting nebyl úplně ideální.

Kromě toho, že nebyl vítr, tak se také rychle ukázalo, že naše loď nebyla žádné žihadlo, ale spíš takový rodinný karavan. Vybavená vším možným i nemožným, i za cenu toho, že na ní nebylo téměř žádné úložné místo. Tak jsme například v půlce pobytu zjistili, když jsme se už obávali, že nám dochází voda v naší dvěstělitrové nádrži, že máme ještě jednu podobnou, zcela netknutou. Nebo že máme nafty na to, abychom dojeli dvakrát do Itálie a zpátky. Nastavit plachty sice byla trochu výzva, protože tyto už nebyly nejmladší a nejpevnější, ale časem jsme si zvykli, jak na vytahanou hlavasku, kterou bylo potřeba refovat i v relativně malém větru, tak na kmitavý pohyb lodi, do kterého se dostávala poměrně snadno. Co pak bylo vyloženě zklamáním, byl děravý nafukovací člun a motor na něj, který se podařilo nastartovat, tak v polovině pokusů. To první se nám stalo poprvé, to druhé jsme tak nějak tušili, a proto jsme si motor na dinghu normálně nikdy nebrali, ale letos Toma napadlo, že bychom to jednou pro změnu mohli zkusit.

Oproti tomu, jak jsem si pamatoval naše námořní vyjížďky z minulých let, jsem si ovšem brzo začal uvědomovat další výrazné změny. To, kde zastavíme, už neurčovalo, zda je dosažení místa dostatečně náročné a vyžaduje jachtařský um, ale jestli se tam dá koupat a na zábradlí se začaly hromadit sušící se dámské plavky. Stejně tak došlo k výraznému obratu ve stravování na lodi.

Sušenky na svačinu a salám s kečupem už nebyly hlavní volba dne a návštěva restaurace přestala být nutností jak ukojit chuťové potřeby chátrajících lodníků, nýbrž stala se možností, o kterou jsme se zajímali spíš jen ze zvědavosti, než že by nám něco vyloženě chybělo. Jedno teplé jídlo denně, někdy i dvě, připravované děvčaty, totiž hravě strčily do kapsy, co nám mohla turistická vybavenost na odlehlých místech ostrovů v Kornatech, na konci, nebo spíše už po konci, turistické sezóny, nabídnout. Ještě nikdy jsem si tak na lodi nepochutnal, a bojím se, že si tak dlouho už zase nepochutnám. Takže na takovou malichernost, jako že nefouká vítr, si člověk ani nemohl stěžovat.

Kromě plavek se na palubě sušilo kde co, včetně Pepovy deky na spaní na ráhně hlavní plachty a naše loď tak svým vzezřením čím dál více připomínala „párty boat“. Což se také vymstilo, když začalo konečně foukat a Pepova deka se ocitla v moři než bys řekl švec. Zatímco my tři „jachtaři“ jsme začali plánovat záchranou akci a počítat optimální dráhu lodě, Pepa se omezil jen na tichou účast, a deka sama se rozhodla, že se potopí, než si pro ni přijedeme. Jediná, kdo neztratil přehled, byla Šárka, která začala v mžiku jednat. Aniž by si odložila (nutno přiznat k mírnému zklamání mužské části posádky) se vrhla přes palubu do rozbouřeného moře, a za obdivu nás ostatních, deku před utonutím zachránila. My jsme pak pro změnu zachránili Šárku i s dekou a Pepa od té doby spal ve spacáku. Tím začal konečně pořádný jachting.

Jiné další nehody nás už nepotkaly, když nepočítám, že kapitán nalil z výchovných důvodů Katce a Pepovi do kajuty luknou vodu (při umývání kokpitu), a já jsem s Romanem nalil pro změnu vodu při umývání horní paluby do kajuty luknou Šárce a Irče. Na svoji obhajobu musím uvést, že jsem se napřed několikrát u holek ujistil, že mají všechno zavřené. Takže jsme si pak akorát znovu vysvětlili, jak vypadá zavřená lukna. Z nějakého důvodu, do naší kajuty, kterou jsem sdílel s Romanem, nikdo nic nenalil.

Další rozdíl, který jsem zpozoroval oproti dřívějším výpravám, bylo používání záchodu. Na charterových lodích totiž bývá malá koupelna, s umyvadlem, sprchou a záchodem, která ovšem většinou představovala spíš tajemnou komnatu, kam se málokdo odvážil. Částečně k tomu přispívala často klaustrofobní velikost, jak místnosti, tak jednotlivého vybavení, a částečně mýty, které se kolem lodního záchodu tradují a předávají z jedné jachtařské generace na druhou. Často to navíc nejsou jen mýty.

Například, že když se záchod ucpe, je velmi obtížné ho vyčistit. Nebo, že při prudším obratu může obsah mísy skončit v koupelně na zemi (v lepším případě) nebo na zoufalci, který je za něj odpovědný. K určitému odstupu, který (minimálně mužská) posádka k záchodu zachovává, přispívá i chorvatský přístup. Zatímco na „běžné lodi“ je odpad vyveden do jímací nádrže, kterou pečlivý jachtař nechá v maríně z lodi vypumpovat, nebo ji alespoň ohleduplně vypustí na širém moři, kde nebude ohrožovat lokální flóru a faunu, či případně ostatní jachtaře, v Chorvatsku je jímací nádrž u charterových lodí trvale otevřená do moře a jakýkoliv obsah, který se v ní ocitne je bezprostředně vyvržen do vody přímo pod loď.

Chorvati totiž přišli na to, že si tím ušetří spoustu práce a výsledek bude v podstatě stejný. V důsledku to tedy vede k pravidlu „ve stanici nelze“, minimálně, pokud se tam člověk chce také koupat, nebo pokud je kolem nějaká jiná loď, kterou by to mohlo napadnout. Je to slušnost. Na druhou stranu, při plachtění na to většinou člověk nemá čas (nebo chuť), pokud nejde o vyloženě urgentní záležitost. Navíc, každý správný jachtař se umývá v moři, v nouzi se opláchne sprchou na palubě, močí z paluby rovnou do moře (zásadně po větru) a pokud si přece jenom potřebuje ulevit, vyrazí na břeh. Z těchto důvodů se může stát, že u některých posádek se na záchod podívá jen kapitán při předávání lodi, aby zkontroloval, že tam je.

Ne tak u nás. Přesvědčit dámskou část posádky o výhodách paluby jako místa pro osobní hygienu se nám nepodařilo, a na břeh jsme tak často nechodili, mimo jiné i kvůli děravému člunu. Takže to byla zajímavá zkušenost, a navíc se potvrdilo, že záchod na lodi se používat dá. Nakonec jsem to tedy i já jednou zkusil a usoudil, že příště půjdu asi raději na břeh. Samozřejmě spousta výše zmíněných omezení odpadne, pokud loď kotví pravidelně v maríně, kde je kompletní sociální zázemí, ale to se nám letos v podstatě stalo jen jednou, a to ještě jen přes oběd. Jinak jsme spali na bójkách v zátokách a jednou na městském molu, kde sice byla sprcha, ale taková ta plážová, pod kterou se člověk mohl osprchovat, pokud mu nevadilo, že je na něj výhled ze všech lodí. Koupání nám ovšem nechybělo, díky počasí, takže žádný problém s hygienou nenastal, tedy minimálně já jsem žádný nezaznamenal.

Protože sluníčko svítilo co to šlo a bylo i relativně teplo, holky měly pořád snahu se někde opalovat. Čímž také potvrdily, že 38 stop dlouhá jachta ještě pořád není dostatečně velká na opalovací vyjížďku. Na přídi bylo málo místa, navíc tam byla přivázaná dingha, na bocích to bylo úzké a vadily tam stěhy a lana a v kokpitu na lavičkách tomu chyběla stabilita. Takže jediné místo, které nakonec holky využívaly byla horní část paluby - střecha salónu. Normálně bych to nezmiňoval, kdyby to zároveň neznamenalo, že se mi dvě dámská pozadí v plavkách ocitaly přesně v navigační rovině s horizontem. Jako gentleman jsem považoval za nedůstojné na dámy civět (byť by to stálo za to), jako výkonný kapitán, t.č. u kormidla, jsem ale neměl jinou možnost, jak dostát svým kapitánským povinnostem. Zvládl jsem to však, a mohu potvrdit, že to při navigaci nevadí. A abych nebyl nařčen ze sexismu, dodám, že by tam patrně úplně stejně působil pánský zadek. Akorát jsem nikdy neviděl chlapa, který by si takhle na palubu lehl.

A nakonec došlo i na plachtění, aniž bychom při tom něco rozbili. Jediný, kdo se zranil, byl kapitán, toho však děvčata odborně ošetřila tak, že vypadal, že kromě vzpomínky nebude mít trvalé následky. Jinak jsme si to spolu náramně užili. Ahoj příště!

Fotky: Katka, Šárka a Tom

Transpozice

Doporučuji si před tímto příspěvkem přečíst konec minulého.

První známky toho, že ne všechno půjde podle plánu, se objevily zanedlouho po vystoupení z vlaku v Aix-en-Provence. Po krátkém občerstvení v mé oblíbené bagetárně Paul (jiná na nádraží není) jsem pln elánu a motivace vyrazil do místní půjčovny aut, abych se na dva zbylé dny vybavil nějakým „žihadlem“. Neměl jsem nějak zvláštní nároky, obyčejně beru cokoliv nad Fiatem 500 (což je mimochodem docela populární auto, zvlášť ve variantě kabriolet). I tak jsem ovšem byl překvapen, když mi ve všech pěti půjčovnách, co tam jsou, oznámili, že mají všechna malá auta rozpůjčovaná. Prý je stávka, a tak je velký zájem na letišti a vůbec. Samozřejmě jsem si mohl udělat rezervaci, ale to jsem nikdy předtím nedělal, protože jsem zjistil, že když pak na místě obejdu víc půjčoven, seženu většinou auto nejen levnější, ale i lepší. Teď se to ale vymstilo. Sice mi v jedné nabídli Mercedes E Klasse za bratru 250 babek na den, ale nějak jsem si nedovedl představit, jak to pak zdůvodním finančnímu kontrolorovi v práci, že jsem si neudělal rezervaci, a musel jsem tak vzít zavděk tímhle, byť mně osobně by to jinak nevadilo. Druhá dostupná varianta bylo BMW řady 5, tam jsem se pro jistotu už ani na cenu neptal.

Pak se ale na mě přece jen usmálo štěstí. U mé druhé nejvíc oblíbené značky našli jedno užitkové auto, za pohodovou cenu a s reklamními nálepkami přes oba boky, kufr a zadek navíc jako bonus. Měl jsem variantu bez oken, což mělo tu výhodu, že jsem neviděl dozadu a ani moc dozadu a do stran a mohl se soustředit na výhled dopředu. Když jsem pak dorazil do kanceláře, došel mi email od ČSA: „Váš let z Paříže do Prahy byl zrušen, kontaktujte co nejrychleji naši zákaznickou linku. Hezký den.“ Tak jsem je kontaktoval a ukázalo se, že by mi mohli jako náhradní dát let z Nice do Prahy. Což by mělo dvě výhody. Byl to přímý let a přestal bych být závislý na letu z Marseille do Paříže, který původně celou cestu do Prahy začínal, a který samozřejmě byl s Air France. A navíc bych ušetřil čas a opruz s přestupem na CDG. Tak jsem to vzal. Do Nice to je z Aix zhruba 150 km po dálnici a podle google maps to mělo jít za hoďku a půl dojet. Ještě jsem se pro jistotu ujistil, že můj let v neděli z Prahy stále platí. Díky stávce jsem se ocitl v situaci ještě lepší než před stávkou. A navíc si ještě projedu svůj užitkový pickup. Co víc jsem si mohl přát.

Během následujících dvou dní se pak neudálo nic zvláštního, kromě toho, že jsem se marně snažil dovolat na zákaznickou linku Air France, abych zrušil svůj let z MRS na CDG. Mohl bych to sice udělat přes internet, ale to bych musel souhlasit s tím, že mi proplatí jen letištní poplatky. A s tím jsem principiálně nesouhlasil. Nicméně moje snaha nebyla moc úspěšná. Buď mi suše automat řekl, že všichni operátoři jsou obsazeni a aby neplýtval mým časem, mám zavolat jindy a zavěsil. A když jsem se tam nakonec přece jen dovolal a vysvětlil chlapíkovi na druhé straně svůj problém, chlapík prohlásil, že mě přepojí na reklamace a v tom to spadlo. Napsal jsem tedy aspoň email na jejich zákaznické centrum, na který mi zatím nikdo neodpověděl, a na protest se odhlásil z letu, na který mne 24 hodin před odletem automaticky přihlásili.

Za zmínku pak stojí ještě společná večeře s kolegy z celého světa v Aix, ze které jsem dva z nich vezl zpět do hotelu. Varoval jsem je, že mám v autě jen jedno místo a že se budou muset tulit, ale mysleli, že si dělám legraci a vtipkovali. Legrace je přešla, když v garáži uviděli moje auto. Naštěstí jsme byli všichni v dobré náladě, takže jsme si to náramně užili a nebýt toho, že mi při jednom prudším zabrždění spadl pod plynový pedál popelník a tudíž jsem nemohl přidat plyn, dokud jsem ten popelník neodstranil (což bylo o půlnoci, za jízdy, po pár skleničkách a s mizerným osvětlením, trochu výzva), nedošlo ani k žádným výjimečným událostem. Naopak jsem ocenil, že jsem měl spolujezdce, protože na trase z Aix je jedna křižovatka, na které z mého auta nebylo prostě vidět doprava. Leda bych si přesedl.

V pátek po poledni jsem pak vyrazil do Nice. Původně jsem myslel, že se budu kochat, ale zrovna přišla průtrž, kdy i přes nejrychlejší režim stěračů se valil přes přední sklo shora dolů souvislý proud vody a to nemluvě o gejzírech od aut jedoucích přede mnou. Snažil jsem se je tedy předjíždět, abych jel první, ale z Côte d'Azur jsem i tak toho moc neviděl. Na vracení aut byla trochu fronta, ale protože jsem si schválně dal větší rezervu, stihl jsem ještě sendvič ve své oblíbené bagetárně Paul (jediné na letišti) a pak splynul s davem českých turistů, vracejících se z dovolené na francouzské riviéře.

Do Prahy jsem jel na výroční setkání spolužáků z vysoké, což byla dlouho dopředu plánovaná (a očekávaná) akce, takže bylo nemyslitelné, aby to zhatila taková malichernost, jako stávka pilotů Air France. Nicméně piloti se nedali a nedlouho po začátku akce v sobotu po obědě se ozvali znovu z ČSA, aby mi oznámili, že mi zrušili i zpáteční let z Prahy do Paříže. Prý jestli by mi nevadilo letět o den později. Když jsem se ptal, jakou mám jinou možnost, tak žádnou. Takže mi to nevadilo. Možná bych měl zmínit, proč mi ČSA rušila letenky, když stávkovali piloti Air France a nikoliv ČSA? Protože letenky, co jsem si koupil u ČSA, byly na lety provozované Air France, na které ČSA jenom přeprodávala místa. Na trase Praha - Paříž si obě společnosti lety mezi sebou rozdělily zhruba tak půl na půl a já měl smůlu, že jsem se zrovna trefil do té druhé půlky. A nakonec i to bylo svým způsobem štěstí, protože v neděli mne přepadla migréna, a tak, místo v letadle, jsem mohl trpět v pohodě, v Praze, v hotelu a v pondělí se pak už ve formě vrátit. Vive Air France !

Kulminace

V pátek, když už jsem byl na odchodu z práce s představou volného víkendu, který navíc sliboval letní počasí, ale také příležitost k domácím pracem, jsem dostal stručnou SMS ze své banky: „Pro podezření ze zneužití bude vaše platební karta zablokovaná v pondělí 12:00 přesně a nová vám bude obratem vystavena a zaslána na vaši adresu“. Což mi trochu zkazilo okamžité rozpoložení. Tak jsem zavolal do banky, abych se informoval, co se děje a zjistil, že v podstatě nic. Prý dostali avízo od Visa, že by mohlo dojít ke zneužití a tudíž se rozhodli jednat. Namítl jsem, že jsem žádnou podezřelou transakci na svém účtu nenašel a ani, že bych si byl vědom nějakého podezřelého obchodu, který bych v poslední době navštívil a zeptal se, jestli by mi nemohli říct, co vlastně Visa považuje za nebezpečné, abych se tomu příště mohl vyhnout. Prý nemohli. Takže počítám, že některému z mých stálých internetových obchodů ukradli údaje o platebních kartách, ale protože moje stálé internetové obchody jsou dostatečně známé (a velké), tak se to ve spolupráci s Visou ututlalo a řeší se to takto. Není nad to, když člověk nakupuje u prověřených značek.

Každopádně prý mohu kartou klidně dál do pondělka platit, schválně mi dali čas, abych si mohl vybrat dost peněz na přežití, než mi za týden dojde karta nová. Tak jsem jim poděkoval, rychle provedl pár plateb na podezřelých místech, aby se případně „spláchly“ s tou starou kartou, a oprášil svoji druhou platební kartu, kterou jsem si v rámci experimentu pořídil na začátku pobytu u druhé online banky, ověřil, že ještě funguje, a začal platit tou. Platit hotově by totiž byl strašný opruz. Tím, že se všechno počítá na centy, člověku se začnou velmi rychle hromadit „měďáky“, tedy mince 1, 2 a 5 centů, z čehož ty nejmenší dvě nejdou typicky použít do automatů a při placení často člověk zjistí, že mu jeden nebo dva centy chybí, takže musí rozměnit další větší minci – prostě, strašně rychle se množí.

Když už jsem u těch karet, zmíním zajímavost, které jsem si všiml při poslední návštěvě Česka před měsícem. Všechny drobné platby, které jsem platil kartou (v tomto případě ovšem českou), za různé drobné nákupy, lístky na vlak, občerstvení, atd., jsem mohl provést bezkontaktně a všude to bezproblémově fungovalo. Vzhledem k tomu, že mám s touhle technologií zkušenost z první ruky, byl jsem příjemně překvapen. Zdá se, že někdo úspěšně proloboval u českých bank zavedení bezkontaktních plateb. Francii tenhle boom teprve čeká. S tím, jak jsou tady banky pružné, počítám, že tak do pěti, maximálně deseti let, na tom budou stejně.

Další kartou, se kterou bojuji, je mezinárodní karta zdravotního pojištění, která je v rámci EU standardní a kterou místní zdravotní pojišťovna vydává na požádání. Drobný problém je v tom, že karta platí omezenou dobu. První mi vydali na 3(!) měsíce, druhou na rok, a o další vydání lze požádat teprve až té předchozí vyprší platnost. Takže se samozřejmě stane, že si chci požádat o kartu, protože pojedu do ciziny a automatický systém mě uzemní, že už jednu mám, a ať s tím neotravuji. Pravidelně totiž jezdím do ciziny přesně v tom období, kdy mi už vypršela předchozí karta a novou mi ještě nestihli vydat (trvá to totiž 2-3 týdny). Psal jsem jim, ať si ten systém opraví a oni mi odpověděli, že mi pošlou novou kartu až ta stará vyprší a v mezičase mi pošlou dočasný certifikát, kterým se budu prokazovat. Do odjezdu bohužel nedošlo ani jedno.

Abych se ale vrátil k víkendu. V sobotu bylo skoro až moc horko, a tak jsem nakonec svůj oblíbený výlet do Versailles odložil na neděli. Přestože Météo France vytrvale předpovídalo střídavou oblačnost a 23 stupňů, byla modrá obloha a můj venkovní teploměr ukazoval 29 ve stínu. V neděli se naštěstí trochu ochladilo a podmínky na kolo byly ideální. A nejenom na kolo, jak se ukázalo, když jsem dorazil do versailleského parku. Pokud jsem posledně měl pocit, že tam bylo narváno, tak teď tam bylo lidí dvakrát tolik a jízda na kole kolem kanálu už spíš připomínala bojovou hru o tom, jak nesestřelit nějakého chodce. Ale zase bylo co obdivovat. Navíc si u kanálu zjevně dalo sraz několik skautských skupin, které jsem odlišil podle stejnokrojů, aby tam pořádaly nějaké skautské rituály. Co přesně jsem nepochopil, trochu to vypadalo jako přísahy, nebo něco podobného, i s ohledem na to, že se toho účastnilo dost přihlížejících dospělých, patrně rodičů. Takže Grand Canal byl doslova v obležení, nemluvě o versailleských zahradách.

Než jsem ale mohl vyrazit do parku, musel jsem se stavit na pumpě dofouknout kola, protože nové pláště jsou sice super, ale nové duše zjevně vzduch moc dlouho neudrží. Při průjezdu parkem Saint-Cloud mě pak zmátlo, že moje oblíbená cesta byla zavřená a když jsem se ptal chlapíka, co tam stál a organizovaně odrazoval přicházející a přijíždějící návštěvníky, jestli bych to nemohl projet po druhé straně, tak jen lakonicky zakroutil hlavou a poslal mě zpátky za začátek parku. Prý to mám vzít tamtudy. Takže jsem objížděl centrální část, která byla celá omotaná výstražnou páskou „nebezpečná oblast – pyrotechnici“ a přemýšlel, co tam komu „upadlo“.

Také jsem objevil další praktický aspekt mé stále cyklistické trasy, kromě toho, že skýtá členitý terén, v krásném prostředí, vede také ve svém závěru kolem pekárny, která má v sobotu a v neděli otevřeno, čím se z ní stala už téměř pravidelná zastávka. Není nad to si na odpolední, případně večerní, svačinu, případně večeři, koupit čerstvou, ještě teplou bagetu spolu s pain au chocolat aux amandes, který tam mají fakt dobrý. Akorát si člověk musí na to vzít igelitový pytlík, protože ta čokoládovo mandlová buchta je tak mastná, že během pár vteřin promastí libovolný papír. Což se ovšem předpokládá. Počítám, že to dělají z pravého másla.

V naší luxusní rezidenci se společenství vlastníků rozhodlo, že mechanické zámky a klíče jsou technologie minulosti a rozhodli se zavést otevírání vstupních dveří bezkontaktním přívěškem. Trochu mne to znervózňuje, protože, jak jsem už psal, z těmito bezkontaktními a zabezpečenými technologiemi mám zkušenosti z první ruky a jistotu tomu nepřidá ani to, že dodavatelem systému je La poste, tedy francouzská pošta, která má stejnou reputaci asi jako Česká pošta. Nicméně výbor SVJ rozhodl a tak to budeme mít možnost v praxi ověřit. Správce pak rozhodl, že přívěsky bude předávat výhradně vlastníkům a ti je pak budou předávat nájemníkům. Napsal jsem výboru, že by se mi zdálo jednodušší, kdybych si mohl přívěsky vyzvednout také u výboru, tedy sousedky o dvě patra výše, jako ostatní vlastníci, než aby to posílali mému domácímu přes půl Francie a on to pak posílal zpátky, ale přestože domácí i výbor by v zásadě proti tomu nic neměli, jelikož správce rozhodl, tak jak rozhodl, už se nedá nic dělat. Holt, když se jednou rozhodne, improvizace a iniciativa jdou stranou.

K poště bych ovšem rád zmínil jednu věc, která mne zaujala a pokud skutečně funguje, tak by se mi i líbila. Před pár dny jsem chystal na odeslání balík a protože se mi osvědčilo vyřizování podání a platby přes internet, šel jsem na svůj účet u La poste. Což není úplně triviální, protože díky promyšlené koncepci a integraci informačních systémů má člověk hned dva účty. Jeden, na kterém si může balíky podávat a platit, a druhý, na kterém je může sledovat. Oba mají samozřejmě nezávislé přihlašovací údaje, protože tak daleko, aby na to stačil jeden účet, integrace v La poste, tedy přesněji řečeno v její dceřiné firmě Colissimo, nepokročila.

Přihlásil jsem se tedy na svůj podávácí účet a vybafla ne mne reklama na novinku – od teď je možné balíky odesílat tak, že je člověk nechá ve své(!) poštovní schránce a pošťák je tam vyzvedne. Jak přesně přijde na to, že ho má vyzvednout (a že to není balík, který naopak třeba včera doručil) mi není úplně jasné, stejně tak jak má přijít na to, že se má podívat zrovna do mé schránky, ale dovedu si představit, že nějak by to jít zařídit mohlo. Například, když zadám podání a platbu na internetu, dostane nějaké echo ze systému. Případně, když doručuje do schránek (což jsem jednou viděl v akci), vidí, co je v ostatních schránkách, i když třeba pro dotyčného zrovna nic nemá. Každopádně je to zajímavý nápad a dobré využití pro francouzské normalizované poštovní schránky (kam se vejde i žehlička v krabici).

Ještě k tomu balíku. Jak jsem jednou už psal, mám dvoje úplně stejné polobotky, které se liší jen barvou. Jedny černé a druhé v barvě „koňak“. K těm druhým se mi nedávno po nemalém úsilí podařilo koupit parádní opasek (a mimochodem ještě koženou bundu). Také jsem psal, že ač jsou ty polobotky velice pohodlné a vypadají skvěle, mají v sobě kurvítko. A to se právě aktivovalo. Psal jsem výrobci, který mne ujistil, že v botech problém není. Problém je údajně v tom, že je mám už dlouho (přes 5 let), tudíž je logické, že se rozpadnou. Poradili mi však ševce, který by je snad údajně mohl spravit, byť už to zdaleka nebude tak dobré jako originál. Švec se shodou okolností nachází v nějaké zapadlé vesničce v Anglii.

Napsal jsem tedy ševci (i s fotkami), co by se s tím dalo dělat. Prý těžko říct podle fotek, ale mohu to tam poslat, a když to půjde spravit, tak mi to za 70 anglických babek rádi opraví. A protože s poštovným mi to pořád vyšlo levnější než nové boty (pokud bych je vůbec sehnal), rozhodl jsem se to prubnout. Navíc mám teď ten opasek, který by jinak přišel vniveč. Odtud tedy ten balík. Druhé, černé, polobotky zaktivovaly svoje kurvítko asi o čtrnáct dní později. Tak doufám, že vydrží, než mi opraví ty první, případně než seženu náhradu. Můj problém, zdá se, není ojedinělý, a na internetu lze najít dost podobně postižených. Asi je to fakt dobře vymyšlené kurvítko.

Momentálně sedím ve vlaku do Aix-en-Provence a jak je dobrým zvykem, píšu blog. Teoreticky bych tam měl být do konce týdne a pak se přesunout do Prahy na víkendovou akci. Schválně jsem si kvůli tomu na zpáteční cestu do Paříže místo vlaku koupil letadlo, abych mohl plynule navázat spojem do Prahy. Celá akce byla tak dobře promyšlená a zorganizovaná, že by bylo překvapivé, kdyby nevyšla. Leda snad, ze zásahu vyšší moci. Nebo stávky pilotů Air France, která začala v pondělí, a která má trvat až do příštího pondělí.

Piloti stávkují proto, že je Air France chce přeložit do své nízkonákladové odnože, která se jmenuje Transavia, kde by museli létat víc hodin a vydělali by si míň peněz. Chápu, že Air France, pokud chce konkurovat EasyJetu nebo Ryanairu, nemá v podstatě jinou možnost. Chápu také piloty, že se jim to nelíbí. A protože už tři roky žiji ve Francii, chápu také, že místo, aby piloti, kterým se to nelíbí, odešli, začnou stávkovat – protože každý Francouz má kromě práva na práci, také právo na „nezhoršení“ svých výhod a požitků. A pokud se nedej bože něco zhorší, je čas k mobilizaci, bez ohledu na na firmu, zákazníky, prostě všechny okolo.

Posledně jsem, při stávce řídících letového provozu, zůstal jen o pár hodin déle v Mnichově, přestože mně do poslední chvíle tvrdili, že poletíme načas. Air France nabízí možnost si bezplatně cestu o týden přeložit. Nebo v případě zrušení, vrácení peněz, byť by to normálně v dané třídě nebylo možné. Jediný háček je v tom, že o tom zrušení nám řeknou nejdříve den předem. A den předem už mohou být všechny alternativní způsoby přepravy beznadějně vyprodány. Jak se dostanu v pátek do Paříže, abych stihl spoj do Prahy, je tak zatím ve hvězdách.

Versailles - zámek

Poznámka pro čtenáře: Tento příspěvek je potřeba posunout o měsíc do minulosti.

Přesto, že léto bylo v plném proudu, ozvala se Jarmila, s tím, že bude v neděli v Paříži. Což je vždy příležitost k tomu vyrazit za kulturním, přírodním a jiným poznáním. Protože jsme od posledně měli „načatou“ Versailles, bylo poměrně jednoduché určit, co s končícím víkendem. Abych se na to připravil, a abych také smyl pozůstatky 2,500 kilometrů najetých při výletu do Česka, vydal jsem se v sobotu na místní myčku, kam chodím relativně rád, hlavně proto, že docela myje. Na myčce bylo překvapivě málo lidí, takže jsem ani moc nečekal. Co jsem také nečekal, že po výjezdu z myčky bude horní půlka auta neumytá. Šel jsem tedy za chlapíkem, co to tam má na starost, že se mi to moc nezdá. Ten to omrknul a prohlásil, že to fakt umyté není, a asi to bude tím, že v myčce došel mycí prostředek. Prý se to v sobotu stává, protože lidi tam celý týden chodí, takže to málokdy vydrží až do konce týdne - soboty večer. Mám prý přijít v neděli ráno a dal mi kupon na mycí program grátis. Paráda, až na to, že v neděli jsem plánoval něco jiného než myčku. Tak jsem to aspoň na oknech vyřešil operativně na sucho a šel si dofouknout kola.

Na vzduchu byla fronta, protože všichni se rozhodli si před cestou na dovolenou zkontrolovat tlak, a nebýt toho, že jsem viděl téhož chlapíka z obsluhy měnit úchyt na ventil na hadici těsně přede mnou, šel bych za ním znovu, protože nějak netěsnil a bylo potřeba ho držet v určitém úhlu k ventilku, jinak vzduch nešel do pneumatiky, ale z ní. Taxikář, který čekal za mnou, když mě viděl jak s tím zápasím, tak se slitoval, a šel mi „pumpovat“, zatímco já si držel hadici. Pak jsem si ještě dofoukl obě kola (s novými plášti) na kolo, které jsem si vzal prozíravě s sebou, protože mi bylo jasné, že na pět atmosfér je svojí ruční pumpičkou nenafouknu. Přitom se ukázalo, že přestože ciferník na vzduchu byl do šesti atmosfér, pět byl limit, při kterém začal kompresor chrochtat, třást se a odmítal přidat. Nicméně i pět bylo víc, než jsem kdy na kole v duších měl. A protože jsem počítal, že budu auto brzo v práci vracet, tak jsem ho i vysál, abych ho měl připravené. V zásadě to tedy byla úspěšná akce, akorát na Jarmilu to neudělalo žádný dojem.

Cesta do Versailles je skoro už rutina, nebýt toho, že jsem tentokrát, když jsem Jarmilu vyzvedával, zaparkoval, místo pod hotelem, v garáži naproti, slibujíce si od toho, že se vyhnu minulému faux-pas, kdy jsem se nemohl dostat k autu. Úplně se mi to nepovedlo, protože jsem pro změnu zase nemohl najít vchod do garáže. Pořád se člověk učí. Nakonec jsme ale přece jenom vyjeli.

Předpověď počasí byla na víkend poměrně nejistá. Už od pátku slibovali bouřku, průtrže a pokles teplot. Když i v sobotu odpoledne se můj venkovní teploměr nehodlal snížit ze svých téměř 35 stupňů ve stínu, začal jsem věřit, že i v neděli to vydrží. Proto mne deštík, který začal, když jsme přijížděli do Versailles trochu zklamal. Na druhou stranu, aspoň se trochu ochladilo a vzduch se osvěžil. A protože už také disponuji moderní technikou, objednal jsem lístky na prohlídku přes internet, ze svého mobilu, z auta zaparkovaného v dešti kousek od zámku. Což nám ušetřilo frontu na lístky, která, s ohledem na zkušenost popsanou dále, mohla být dobrá polovina čekací doby.

Nutno přiznat, že jsem se zpočátku stavěl k návštěvě zámku skepticky, nicméně po konzultaci s francouzskými přáteli jsem se nakonec sám rád přesvědčil, že se tam chci podívat. Podmínkou údajně bylo tam dorazit odpoledne, protože to tam bývá daleko menší fronta na vstup. Tohle jsme shodou okolností splnili. Bohužel hypotéza o vlivu denní doby na frontu se nepotvrdila. Minimálně tedy ne v neděli odpoledne uprostřed července. Fronta byla totiž ještě delší než posledně, kdy jsme šli na zahrady. Začal jsem být opět skeptik, to trvalo ovšem jen krátce, než se ukázalo, že fronta sice má možná 200 metrů (a vine se jako had přes první nádvoří), ale postupuje poměrně rychle, takže nakonec jsme tam stáli ne déle než půl hodiny. Druhá překvapivá věc byla, že se fronta před vstupem do budovy (záměrně nepíši do zámku, protože tam je takový přístavek, kterým je potřeba projít a kde vás zkontrolují) téměř rozpadne a vstupem pak prochází téměř nekoordinovaně (nicméně na francouzské poměry stále velice uspořádaně). Nevím přesně, co kontrolují uvnitř (kromě platných lístků), ale měl jsem v batohu deštník a dvě láhve vody a obojí prošlo „rentgenem“ bez problémů.

Chtěl jsem po slečně na informacích plánek prohlídky, protože jsem si nebyl jist, jestli to bude samovysvětlující (nebylo) a ona, poté, co mě ujistila, že plánek má, mi dala plánek zahrad s jakýmsi víceméně schématickým plánkem zámku. Celý zámek je totiž poměrně rozsáhlá a celkem složitá stavba, která vznikala postupným přistavováním a modernizací, což se návštěvník dozví na jedné z prvních zastávek, ale zdaleka není celý přístupný pro veřejnost. Odhaduji, že jsme viděli tak možná desetinu z celkových prostor (i tak to ale zabralo celé odpoledne). Druhá věc, která nemusí být zřejmá, je, že v rámci prohlídky se mísí stálá výstava, což je vlastně prohlídka vlastních prostor zámku, komnat, sálů, chodeb a několik tematických výstav, které nesouvisí nutně se zámkem, ale jsou umístěny v jeho prostorách a do kterých se dá odbočit při prohlídce.

Další věc, kterou si návštěvník musí rozhodnout, poté, co prošel vstupní prohlídkou, ale před tím, než vkročí do zámku, je, zda chce audioprůvodce. Podle toho se buď zařadí do další fronty na audioprůvodce, nebo pokračuje plynule na prohlídku. My jsem volili variantu sólo, tedy „bez“, inspirováni hlavně frontou, která byla obsažena ve variantě „s“. Audioprůvodce vypadá jako mobilní telefon, který se automaticky aktivuje při vstupu do výstavních prostor a poté, podle toho, na jaký exponát, obraz, nebo postel se člověk dívá, mu k tomu podává odborný výklad ve všech světových jazycích. Kdo audioprůvodce nemá, může si číst popisky u děl sám (jsou tam v angličtině a francouzštině a jsou poměrně detailní - zdaleka ne všechno jsem četl).

Vlastní prohlídka je poměrně náročná, mimo jiné i díky davům, které proudí okolo a které, i přes vyvěšené zákazy, se potřebují fotit a filmovat před každým obrazem. Obrazy jsou totiž to jediné, co v místnostech zůstalo, jinak je nábytek vystěhován. Většinou se jedná o podobizny vlastníků - obyvatelů zámku. Nástropní malby pak zase symbolizují výjevy buď z historie, alegoricky zachycené, nebo z křesťanské mytologie. V extrémním případě je pak možné spatřit celou galerii obrazů bitev - je tomu vyhrazena jedna dlouhá chodba - nepřepkvapivě vítězných.

A i když v některých případech je obrazová výzdoba impozantní, o to více to umocňuje prázdnotu okolního prostoru. S výjimkou chodeb, které jsou takto proměněny v grandiózní galerie. Další výjimku tvoří ložnice, kde jsou i postele s nebesy, aby to tematicky zdůraznilo vyznění místnosti. Nutno ovšem podotknout, že postele nejsou přístupné veřejnosti. K ložnicím se pak váží i historky o tajných dveřích, kudy chodili panovníci za milenkami, nebo kudy prchali při francouzské revoluci. A nakonec je k vidění pár izolovaných případů, např. stůl, kde královský pár veřejně obědval a uděloval u toho audienci.

I holé prostory by mohly být inspirující, kdyby tam mohl být člověk sám, nebo v malém množství, a v klidu si tak vychutnat genius loci. Prosklená chodba, ze které byl nádherný výhled do zahrad, se mi stále vrací. Kvetoucí zahrady, které byly vidět venku, byly velmi inspirující.

Kromě stálé prohlídky jsou pak v objektu přidružené výstavy. Za zmínku stojí například výstava čínského porcelánu, kterou uvozují dřevěné sáně a který byl údajně na královském dvoře velmi populární a kde se nám podařilo nejprve obsluhu vyprovokovat focením přímo pod zákazem (neúmyslně) a poté spuštěním alarmu při důkladném (bezkontaktním) zkoumání zavěšené tapisérie. I když se mi teď už nevybavuje, jak sáně, nebo tapisérie souvisely s porcelánem.

V prostorách zámku je také kavárna a bistro, kde je možné získat první pomoc při akutním nebezpečí smrti hladem, případně žízní. Mimo obrazů je možné v jedné chodbě také vidět výstavu bust a soch. Mezi bustami lze najít slavné panovníky, filozofy, básníky, spisovatele a také jednoho agronoma. Snažil jsem se přesvědčit Jarmilu, kterou zaujalo, že se obyčejný agronom ocitl v takové společnosti, že je to logický důsledek významu zemědělství v historii francouzského státu, ale ta se nedala, a tak se pak ukázalo, že ač označený jako agronom, byl to vpravdě renesanční člověk, který se zabýval botanikou, chemií, mořeplavbou, studiem počasí, konstrukcí lodí a byl, mimo jiné, i hlavním inspektorem námořnictva.

V komnatách dvorních dam pak bylo možné spatřit další nábytek, kromě postelí, a dokonce i různé hudební nástroje, které se podařilo zachovat. Komnaty dvorních dam jsou ovšem trochu mimo hlavní trasu a až na konci prohlídky a lze je lehce minout, takže si člověk musí dát pozor.

Možná to bylo těmi davy, možná to bylo těmi holými místnostmi, nebo tím, jak byla prohlídka „zabezpečená“, nevím, co ale vím, že jsem zdaleka neměl ten pocit, že na mě „dýchla historie“, jako při loňské návštěvě Monetova domu v Giverny, kde jsem si dokázal živě představit a zpřítomnit fakt, že tam mistr žil a tvořil a i jaký to na něj mohlo mít vliv. V zámku ve Versailles jsem si nic takového představit nedovedl a atmosféru osudové historie postřehoval jen stěží. Nicméně rozkvetlé zahrady, které bylo vidět během prohlídky, mě pořád lákají. Nejspíš tam vyrazím při první příležitosti na kole. A také jsem zvědavý na usedlost Marie-Antoinetty, což je poslední část z celého versailleského areálu, kam bych se rád někdy ještě podíval.

Za zmínku stojí už jen večeře v restauraci, kterou mám kousek, a kam jsem se chystal od té doby, co tady bydlím, ale nikdy jsem k tomu nenašel vhodnou příležitost. Nejdříve mne překvapilo, že mi při zamlouvání řekli, ať přijdeme o půl osmé, když jsem chtěl přijít v sedm. To jsem pochopil, když jsme tam dorazili o půl osmé a byli jsme tam první. Tak jsem si vzpomněl na kolegy, co mi říkali, že v Paříži se chodí na večeře tak na osmou a když je víkend tak i později. A je pravda, že kolem půl deváté bylo plno, minimálně na terase, ze které byl pěkný výhled na vykrmenou kočku, co se rozvalovala a vyhřívala na výletních stolcích pod terasou. A když ji to přestalo bavit, tak se vydala do restaurace, aby byla krátce nato vynesena asertivně číšníkem zpět do svého teritoria. Vypadala, že ač asi už moc neloví, rozhodně nestrádá.

Restaurace je na ostrově, v části, která je jinak vyhrazená parku, který je oblíbeným výletním místem pro víkendové vycházky (je tam zákaz cyklistům), takže člověk nemá pocit, že je ve městě. Jídlo bych i pochválil (oproti internetový recenzím), ale souhlasím s tím, že obsluha je tam zvláštní a pomalá. Teď už zbývá vyzkoušet tu druhou restauraci, co je hned vedle a kterou poslední tři roky kompletně přestavěli. Jak jsem mohl pozorovat každý den, projížděje okolo na cestě do práce.

Fotky: Jarmila