Prázdniny

Nastala okurková sezóna a v mém životě došlo k dalšímu zásadnímu průlomu. Dal jsem si v kantýně andouillette. Docela dobrovolně a docela rád. Kdo mě vídá občas i jinak, než na blogu, ví, že to nebylo poprvé, a rozhodně to nebylo naposled. Byť kolega tvrdil, že kvalitou nebyla nijak výjimečná (a rozhodně nebyla „silná“), pro mne to bylo potvrzení nového trendu. Příští andouillette si dám už klidně i v restauraci. Ostatně, jak mi vysvětlila moje kamarádka doktorka, z čistě fyziologického hlediska, jde v podstatě o hladké svalstvo. Na druhou stranu pieds paquets, zůstává nadále v zemi zapovězené. Byť, jak mě ujistili moji oblíbení domácí, historka o tom, jak mě tenkrát chtěli pohostit místní specialitou a jak jsem to tehdy nedal, se zařadila do análů veselých historek a tvoří dnes jeden ze základních příběhů, který se váže k historii jejich ubytovacího zařízení.

Kromě kulinářských extempore jsme s kolegy zase jednou vyrazili na oběd do restaurace, pro jistotu tam, kde jsem si minule dal rybu, co chutnala po naftě a pak mi zase jednou donesli steak s příchutí ryby. Kolega se ale dušoval, že tahle restarauce byla nedávno vyhodnocena, jako nejlepší v dané čtvrti, a že určitě stojí za to, dát tomu novou šanci. Nutno ovšem podotknout, že to byl stejný kolega, který mi doporučoval, abych si kupoval džemy „dobrá máma“, protože jsou dobré. Abych se vyhnul případné patálii s naftou, případně steakem, dal jsem si pro jistotu do měkka upečené jehně a jako zákusek financier. Jehně bylo překvapivě bez (nečekané) příchutí, tudíž dobré, ale pro změnu zklamal zákusek. Nebo přesněji řečeno, chuťově mě zdaleka tak neoslovil, jako jeho průmyslová varianta, kterou jsme shodou okolností pár dní předtím testovali v práci. U tohoto zákusku bych se rád zastavil. Jedná se totiž o na první pohled poměrně nezajímavý (minimálně v jeho průmyslové variantě) počin, tvarem a barvou připomínající piškot, nicméně když se do něj člověk zakousne, pochopí, že nejsou všechno piliny, co vypadá jako piškot. Základní složku totiž tvoří mandlová mouka. Mandle obecně jsou poměrně populární surovina, ať už do těsta, nebo různých nádivek. Zvlášť známá nádivka je frangipane, která se dává do galette. Začínám tomu přicházet na chuť.

V neděli se mi stala zvláštní věc. Šel jsem si koupit bagetu, do svého oblíbeného pekařství, a oni neměli. Vůbec žádnou. Francouz by řekl impossible. Bylo to ale tak. Prý budou až za hodinu a půl. Protože bylo relativně hezky, řekl jsem si tedy, co s načatým nedělním odpolednem a vydal se po našem luxusním předměstí hledat jinou otevřenou pekárnu. Věděl jsem, že nějakou musím najít. Ve Francii totiž není dovoleno, abych všechny pekárny současně měly v neděli (nebo jakýkoliv jiný den) zavřeno. S čím jsem ovšem nepočítal, že byl zrovna týden 15. srpna, takže proti předchozímu nařízení šlo nařízení druhé, že i pekárny musí čerpat dovolenou. Prošel jsem se tedy víc, než jsem původně zamýšlel, ale nakonec se na mne přece jen usmálo štěstí. A navíc jsem díky tomu mohl ochutnat zajímavé rulé pistache chocolat. A to nemluvě o pain au chocolat aux amandes. Je však nutno přiznat, že bez ohledu, kolik čokolády, nebo mandlí, do toho dají, mák to nenahradí a pomalu se mi už stýská i po tvarohových „honzovkách“.

Také jsem, zase po delší době, vyrazil toto pondělí do terénu, tentokrát to Kodaně. Už před cestou jsem trochu s rozpaky sledoval předpověď počasí, kde to vypadalo, že by se teplota mohla přes den vyškrábat až na patnáct stupňů, což trochu hatilo můj plán vzít si svoje letní polobotky a tenké pláťáky. Vzal jsem si tedy rifle a bundu, kterou normálně nosím přes zimu. Když jsme přistáli, tak nás letuška radostně uvítala a potvrdila těch patnáct. Při cestě z letiště pak přišla ještě vodní smršť, kdy pršelo vodorovně a jen taxikář viděl šestým smyslem kam jede. Místní mě pak ujistili, že léto skončilo právě v neděli, ale že předtím bylo fakt až nečekaně krásně a teplo, prý až 25 stupňů.

Když se pak večer přece jen trochu vyčasilo a vysvitlo slunce vyrazil jsem na tradiční procházku po trase hlavní nádraží - Nový přístav (Nyhavn). Je to taková skoro až učebnicová cesta přes centrum a kolem zásadních pamětihodností, parku Tivoli, radnice, luxusních obchodů a restaurací. A končí v Novém přístavu. Teoreticky by mohla pokračovat dál, protože přes zátoku měl vést most na druhou stranu, kde stojí kodaňská opera, ale hlavní stavební firma, která most stavěla, stihla zkrachovat a tak tam stojí jen dva na sebe ukazující pahýly. Škoda, prodloužil bych si jinak svůj tradiční itinerář až k opeře. Takto jsem musel otočit u detašované divadelní scény.

Po cestě zpět jsem uvažoval, že bych zašel někam do restaurace na večeři, ale nakonec jsem vyměkl a nedal to. Prostě mě to samotného nebaví a tak chodím na večeři sám jen výjimečně. Do fastfoodu jsem také nešel, protože Steakhouse Whopper z oběda na kodaňském letišti pořád ještě setrvával v žaludku v nestráveném stavu a nebál se dát o sobě vědět. Zazdít ho druhým Whopperem jsem už i já považoval za nebezpečné a KFC mě odradilo už od pohledu. Nakonec jsem se tedy držel osvědčeného rčení, „když je ti ouzko dej si buchtu“ a „dobrým pivem nic nezkazíš“ a v 7-Eleven si koupil skvělý skořicový šnek a ještě cosi a k tomu Tuborg Gold. Klučina, co mi to prodával, mi k tomu ještě popřál hezký večer. Jestli to myslel vážně, nebo to byl dánský osobitý smysl pro humor, nevím, ale musel jsem mu dát za pravdu. Večer v Kodani, se dvěma buchtami a plechovkou piva, když je venku patnáct stupňů a fouká, nemůže dopadnou špatně. Dokonce mě to tak nadchlo, že jsem to druhý večer zopakoval.

Také jsem si ověřil, že vysoké blondýny s vlasy až po zadek, co vypadají jako Claudia Schiffer, nejsou takový mýtus, jak jsem si původně ze svých předchozích návštěv myslel. Jednou ráno jsem viděl celou třídu i s paní učitelkou na hlavním nádraží. Jinak ale musí být někde schované. Dlouhé vlasy jsou ale vidět hodně, a nebo velké drdoly. Protože jsem jezdil k zákazníkovi z hotelu vlakem (a autobusem), měl jsem dobrou příležitost se tomuto zajímavému pozorování věnovat.

Na check-inu zavazadel pro zpáteční cestu se mě pak letuška pro jistotu zeptala, jestli jsem se náhodou nespletl a neletím do Prahy, místo do Paříže. Shodou okolností totiž probíhala registrace na obě trasy. Chápu, že ji zmátla moje občanka a člověka potěší, že o něj má personál starost. Stejně jako na bezpečnostní kontrole, kde mi moje boty už překvapivě nepípaly, ale zato jsem musel vytáhnout z kapes i kapesníky, protože se kontrolorce nezdály boule na mých kapsách. To se ale dalo pochopit, protože Kodaň byla údajně vyhlášena jako nejbezpečnější letiště. Také asi nejemancipovanější, protože tam běžně provádí šacování žen muži a naopak. Pokud někdo chce, aby ho šacovala osoba stejného pohlaví, musí to dát najevo předem. Což mě nijak nebere, ale jednu slečnu si tam jeden horlivý kontrolor postavil navíc ještě na stupínek, takže na ně oba bylo krásně vidět, a vypadala, že na to rozhodně připravená nebyla. Ale ani se nezdálo, že by jí to nějak vadilo. Můj kolega posledně prohlásil, když uviděl kontrolorku za rámem, že by chtěl, aby ho šacovala osoba opačného pohlaví - bohužel pro něj ho ale nešacovali.

Poslední dobou se přistihuji, že létám, čím dál více, s Air France. Do Mnichova, do Kodaně, a už i do Prahy. Většinou proto, že mají lepší časy i ceny. Jediné, co jim vázne, je Terminál 2F na pařížském letišti. Je to takový přístavek, jako by ho tam připlácli dodatečně. Většinou to k němu trvá z ranveje aspoň čtvrt hodiny a člověk má přitom pocit, že absolvuje okružní jízdu po celém letišti. A to nemluvě o tom, že je po cestě potřeba přejet několik silnic (naštěstí letadla mají před auty přednost), dálnici (naštěstí mimoúrovňová křižovatka), a jednu ranvej (tam mají většinou přednost „ta druhá“ letadla). Nakonec je člověk rád, že se letadlo nedostalo do zácpy a ke stojánce dojelo. Také totiž mohlo zůstat někde uprostřed letištní plochy s přistaveným autobusem.

Je vidět, že se už blíží konec prázdnin. Kolegové v práci začínají přibývat, provoz na periferiku houstne a objevují se první havárie. Ve Versailles to ovšem pořád tepe. Dnes jsem tam byl zase na kole, už bych to skoro mohl prohlásit za pravidelný sobotní program. Trochu mě sice zneklidňovala předpověď, že bude 19 stupňů a občasné spršky, ale nakonec bylo jen chladno, a pár kapek jsem schytal až když jsem na zpáteční cestě projížděl Versailles - město. Park Saint-Cloud, respektive jeho dolní část, je pořád zavřený, protože tam tento víkend probíhá třídenní rockový koncert Rock en Seine. Co přesně tam hrají netuším. Přece jenom, je to asi pět kilometrů a navíc za zástavbou, takže tomu tady už není tak dobře rozumět. Výhodou je, že ti, co tam přijedou na všechny tři dny, mohou v areálu parku i kempovat (za pouhých šedesát babek za stan pro dva). Je to tedy zjevně akce pro mladé, protože, ač kempování zní lákavě, neb park je to vskutku krásný, mám pochyby o tom, že by se tam dalo spát. Na druhou stranu, nejsem si jist, jestli spánek je to, o co na podobných akcích jde.

Každopádně jsem dnes stoupání za Viroflay dal už na první dobrou a přijel v rekordní průměrné rychlosti 20 km/h a to jsem se v zámeckém parku kochal, protože přestože se ochladilo, pořád bylo se na co dívat. Příští týden vyrážím na šifrovačku, tak se ten trénink bude hodit.

Kdo si počká, ten se dočká

Jednou k tomu muselo dojít. Byť to tak ze začátku nevypadalo. Po jedné ze svých pravidelných výprav do 4 Temps, kam mám pocit chodím pravidelně každou sobotu už minimálně dva měsíce, jednou pro opasek, jednou pro jeho výměnu, pak znova pro opasek (a zároveň neplánovanou bundu), pak vrátit bundu, pak znovu pro bundu a nakonec ještě jednou pro bundu, jsem si domů donesl tu, již téměř vytouženou, v opaskovém opojení zakoupenou a několikrát reklamovanou, novou koženou bundu.

Prodavači se ke mně už nechovali tak přátelsky jako na začátku, v podstatě dělali, že mě neznají, ale já se nedal a oni museli přiznat, že ji mají a že je dokonce i opravená. Že má ještě pár mušek jsem už přešel, protože mi bylo jasné, že s kvalitou, kterou do té doby předvedli, jsem se už dostal na úroveň, kdy jakýkoliv další pokus o zlepšení riskoval mnohem větší zhoršení. Například tak, že ji při opravách zničí. Takže jsem si ji donesl domů, zjistil, že mi padne jak ulitá, a že už se těším, až v ní vyrazím na pařížský boulevard. Každý Francouz má totiž koženou bundu. Normální Francouz ji sice většinou má z dob svého rebelského mládí, kdy protestoval proti establišmentu, takže je patřičně ošoupaná, popálená od cigaret, ale pořád moderní a chic. A nebojí se ji obléci, aby dal najevo, že také býval divoch. Já jsem tohle štěstí neměl. V době, kdy bych mohl protestovat proti něčemu zásadnímu koženou bundou, byla jediná šance, jak si ji opatřit, si sehnat kůži v JZD a nechat si ji ušít. Což samo o sobě moc rebelsky nevypadá. Ale i ta moje má osobité kouzlo, minimálně tím, že není dokonalá :).

Další věc, která mě přesvědčila o pomíjivosti světa, byla moje nová kytara, která postupně vydala svědectví o tom, v jakých nelidských podmínkách byla v vyrobena a že „made in U.S.A.“ nemusí nutně znamenat kvalitu. I to ovšem v důsledku vedlo k silnějšímu citovému poutu. Je jednoduché obdivovat něco, co je dokonalé, ale je umění, najít stopy dokonalosti v tom, co není ;-).

O víkendu jsem se konečně projel po dlouhé době zase na kole a abych se vyhnul nějakému zbytečnému překvapení, zamířil jsem pro změnu do Versailles. Přesně tak, jak to mám rád, a jak mě to baví. Když jsem vyjížděl, tak sice trochu pršelo, ale motivace se projet (a vyzkoušet nové pláště, které jsem nedávno nasadil) byla větší, takže jsem se nenechal odradit a tradiční cestou se ocitl až v zámeckém parku. A protože v parku bylo krásně a já byl pořád ještě ve formě, objel jsem i Grand Canal a kochal se výletníky, piknikujícími u vody a nebo korzujícímí kolem, rozjímal nad nesmrtelností chrousta a vychutnával ideální cyklistické podmínky sobotního odpoledne. Jít do versailleského parku „na lodičky“ zdá se býti poměrně populární a dovedu si představit proč. Po polibku na vrcholu Eiffelovky, asi druhý nejromantičtější zážitek. Nikoliv však pro mne.

Při cestě zpět, ve stoupání za Viroflay, kde naštěstí je vedle silnice chodník, po kterém se dá jet na kole, takže se člověk necítí trapně, ale zato bezpečně, i když jede „šestkou“, jsem ve svahu potkal pěšáka. Seděl ve stínu na svodidle, batoh opřený vedle, kouřil pomalu svoji cigaretu a zřetelně na mě pokýval, vyjadřujíce soucit, uznání, nebo jen prostě dával najevo, že mě bere na vědomí. Přeložil jsem si to jako „brácho, cítím s tebou, i když máš jazyk na vestě (respektive na triku), ale nevzdáváš to". Pokynul jsem mu tedy v podobném duchu také - vyjadřujíce něco ve smyslu jako: „oukej“. Na víc jsem neměl kyslík v plicích a dostatečně prokrvený mozek. Když jsem pak nahoře zastavil, abych doplnil tekutiny, které jsem cestou nahoru vypařil, minul mne cyklista na silničním speciálu, jedoucí v pohodovém tempu, bez známky nějaké větší námahy, kterého jsem před chvíli viděl, jak jel po druhé straně dolů. A když jsem pak vyrazil za ním, tak jsem jen stihl postřehnout, jak nahoře otáčí a spouští se znova z kopce dolů. Přiměl mě se zamyslet nad tím, zda moje předchozí oukej nebylo přece jen trochu nabubřelé. Celkový dojem byl ovšem pozitivní. Trasa je pořád parádní, počasí nakonec bylo také, a navíc, nové pláště se osvědčily.

Další z nevyhnutelných věcí, která ovšem nastala a která mi připomněla absurdní zákony, které si sami rádi na sebe upleteme, bylo to, že mi konečně vyměnili služební auto. A přitom se potvrdilo přesně to, co jsem si předtím jen myslel a čeho jsem se bál. Dát do Passatu 1,6L motor v dieselu je úlet, který se snad dá prodat jen ve Francii, kde zjevně autům nerozumí. Marně jsem prosil, marně jsem žadonil, marně jsem vyhrožoval, že si lepší motor zaplatím ze svého. Firemní politika služebních aut a náš šéf pobočky (shodou okolností také autor zmiňovaného předpisu) byli neoblomní. Možná pro Renault Clio, nebo Hyundai Getz by to byla dobrá motorizace, ale pro jeden a půl tunový behemot je to zrůdnost nejvyššího kalibru.

Dnes jsem jel ráno do práce a protože se Paříž vylidnila, tak i na periferiku byl plynulý provoz a těch sedmdesát to tam jelo. Blížil jsem se v přípojném pruhu a chtěl se zařadit před dodávku, která se blížila. Jel jsem padesát, dodávka možná těch sedmdesát. Šlápl jsem na plyn a začal přejíždět do pruhu. K mému překvapení auto nijak nezrychlilo a tak jsem mohl jen pozorovat, jak mě dodávka dojíždí. Když už to vypadalo, že to nedám, začal jsem se vracet, abych se vyhl srážce, ale pro změnu se zase blížil konec nájezdu, který, kdybych minul, tak bych mohl maximálně buď zastavit úplně, nebo sjet.

Řidič v dodávce ovšem projevil nečekanou předvídavost, asi pochopil, že mám něco s motorem a zpomalil, aby mě nevyautoval. Trochu mě to vystrašilo. Na další čtyři roky mám zjevně o zábavu postaráno, a pak buď dostanu silnější auto, nebo dám výpověď. A když už jsem u toho nového auta, nedá mi to, abych nezmínil ještě jednu „vlastnost“. Nové auto má automatický start-stop systém. Což znamená, že když člověk zastaví na semaforu a vyřadí, tak motor automaticky zhasne. A když pak sešlápne spojku, aby zařadil jedničku na rozjezd, tak se zase automaticky nastartuje. Je to zjevně úlitba novým evropským normám o emisích a je to opruz. Protože motor zhasne těsně před tím, než se rozsvítí zelená, nebo právě ve chvíli, kdy se kolona pohne, případně když se člověk rozhodne vyrazit vpřed. Když pominu namáhání celého startovacího systému, tak to také vkládá skoro vteřinu zpoždění, do všech výše zmíněných situací. Což je, aspoň pro mne, další faktor, který zvyšuje (spolu s líným motorem) nebezpečí v autě.

Dá se to vypnout, tlačítkem vedle řadící páky, ale při dalším nastartování se to automaticky zase zapne. A nejde to vypnout trvale. Takže se to vlastně stává součástí standardního rituálu - člověk se připoutá a pak automaticky vypne automatický start-stop systém. A nejde to vypnout ani v servisu (tedy, to tvrdí v tom servisu). Prostě je to m-e-g-a-o-p-r-u-z. Bravo VW! Nebýt toho, mohlo to být docela hezké auto.

V práci jsem se zmínil o tom, že bych si rád přečetl nějakou kvalitní francouzskou literaturu v originále. Důvodem bylo to, že jsem si chtěl něco přečíst, ale Malého Prince od Saint-Exupéryho nějak nemohu pořád dorazit a Černého Tulipána, kterého jsem si pořídil místo toho, pro změnu nejsem schopen ani začít pro věty na jeden odstavec a slovesné časy o kterých někdy ani nevím, že existují. Kolegyně mně tedy druhý den na to donesla asi osm knížek, počínaje průřezem francouzské poezie, přes Emila Zolu až po Alberta Camuse, s tím, že si mám vybrat. Já si pro změnu v mezičase stáhl z Amazonu v akci „francouzské knihy pro Kindle zdarma“ nějakého Vernea, Zolu a Prousta. A to nemluvím o možnosti koupit všech 149 románů Julese Vernea na Kindle za necelé dvě babky. Zdá se, že moje potřeba je na několik desítek let uspokojena.

Dovolená

Začátkem prázdnin jsem jako tradičně vyrazil na dovolenou do Česka, tedy přesněji řečeno na Moravu. Po cestě jsem se na den zdržel v Praze, abych se stavil u svého zubaře a také se pozdravil se svými spolužáky z vysoké. Přitom se přesvědčil, že D1 je rok od roku větší zoufalost a na celé trase Paříž - Brno bezkonkurenčně nejhorší a nejnebezpečnější úsek. Dovolenou jsem přežil. Sice první týden převážně pršelo, ale na jednu vyjížďku na kole to vyšlo, takže druhý týden jsem byl pro změnu nemocný a původní záměr, projít se po dlouhé době zase jednou po Brně, se scvrkl do krátké noční procházky. Šance tedy bude zase až na Tmou. Místo toho si kladu otázku, zda má cenu s sebou vézt 1250 km v autě kolo, abych pak na něm ujel necelých třicet kilometrů, vyměnil duši, zjistil, že mám kompletně sjetý zadní plášť, a zase ho vezl zpátky. Za zmínku tedy stojí v podstatě jen návštěva nového brněnského Výčepu na stojáka, kde si vyprahlý Brňan může dát, nepřekvapivě na stojáka, jedno, dvě, případně i více piv. Může u toho stát venku nebo vevnitř, u stolu, u plotu, u kašny, nebo u zdi. Piva mají dobrá, ale po dvou hodinách bych si asi raději přece jenom sedl. Což potvrzovaly i okolo na zemi sedící skupinky. Vzhledem k tomu, jaký tam ale byl cvrkot, bych řekl, že újmu z toho určitě nemají.

Při zpáteční cestě, už na francouzské straně, kdy jsem jel na autopilota a tudíž se nechal lehce rozptýlit, jsem pozoroval zajímavý úkaz, který mne překvapil. Při jednom z letmých pohledů na navigaci v Google maps mou pozornost najednou upoutal nápis Burger King a tečka, která vypadala, že leží na mojí cestě a blíží se. V předstihu jsem se připravil na to, že když se budu vracet, pojede v opačném směru zrovna Tour de France (tu jsem ovšem za celou dobu nezahlédl), ale tohle jsem nečekal.

Burger King totiž ve Francii být neměl, a také, jak se ukázalo později, opravdu nebyl, až do loňského roku, kdy otevřel postupně tři pobočky - v celé Francii! - a jednu jsem právě míjel. Proč otevřeli jednu zrovna na „východní dálnici“ (l'Autoroute de l'Est jinak také známá jako A4) jsem ovšem úplně nechápal. Vždy, když tam jedu, mám pocit, že tam jede jen pár podobných zoufalců, jako jsem já. Koho by taky bavilo jet čtyři hodiny po dálnici konstantní sterilní stotřicítkou a ještě si za to platit skoro třicet babek. Možná ale vlastně jsem ta správná cílová skupina. V Německu totiž výhradně zastavuji na odpočívadlech, kde Burger King je. Tedy zastavoval jsem, až do poslední cesty (směrem do Česka), kde jsem se opět zastavil a po akci dospěl k názoru, že bude potřeba najít alternativu.

Což je škoda. Jako, poslední dobou už ne tak častý, nicméně pořád aktivní, návštěvník rychlých občerstvoven, musím konstatovat, že nejlepší hamburgry (pokud se tedy bavíme o těch nejlevnějších, průmyslových a v otrockých podmínkách vyráběných) jsou v Česku a směrem na západ ta kvalita klesá. Minimálně ve směru Praha, Norimberk, Frankfurt, Strasbourg, Paříž. Při zpáteční cestě jsem si na pumpě před Rozvadovem dokonce v mekáči, nebál bych se to říct, pochutnal. V Paříži doporučuji návštěvu mekáče pouze pokud jste alergičtí na obložené bagety, palačinky, koláče a jiné pečivo, všechny obchody jsou zároveň zavřené a hrozí akutní smrt hladem. KFC je na tom podobně, jen to tam páchne jinak. Výjimku tvoří situace, kdy si jdete do mekáče koupit zmrzlinu, kávu, nebo obecně něco, co neobsahuje zeleninu, maso a buchtu-slupku. Nicméně možná ten pařížský Burger King příležitostně zkusím, záleží, kdy se dostanu na nádraží Saint-Lazare, protože tím směrem normálně nejezdím. Leda bych si chtěl zajet Eurostarem do Londýna.

Kromě odpočívadla na A4 a pařížského nádraží, třetí Burger King se nachází na letišti v Marignane, což je marseilleské letiště (byť je 25 km od Marseille). Tam bohužel, od té doby, co jsem se odstěhoval z Prahy, už nelétám, ale jezdím z Paříže vlakem. Chystají se ovšem další a možná budu mít časem jednu i blízko u práce...

Takže, objevení Burger Kingu, uprostřed polí na dálnici A4, byl, po průjezdu D1, druhý nejdramatičtější zážitek na zpáteční cestě. Druhý den jsem se, jak už je poslední dobou dobrou tradicí, vydal do 4 Temps, abych si vyzvedl reklamovanou bundu. Tam mě už zdáli všichni vítali, dokonce měli i bundu, a dokonce mě i ujistili, že ji zkontrolovali, a že je už v pořádku. A v podstatě měli pravdu, až na jeden zlomený knoflík na vnitřní straně předního lemu, ten, proti kterému jsou přišité přední knoflíky. Prodavač mne ujistil, že to je banalita a že na to záruka je také, takže s tím mohu kdykoliv přijít a oni to opraví. Tak jsem jen podotkl, že to tedy mohou opravit hned. Slíbili, že mi to opraví do týdne, což mělo být tento týden. Zatím se ale nikdo neozval, takže tam asi zítra zavolám sám a případně se tam opět vypravím tuto sobotu.

Tím, že jsem neuspěl s bundou, tak snad z pocitu, aby tahle výprava nepřišla vniveč, zašel jsem za lidových deset babek alespoň na poslední letní blockbuster. Digitální efekty pokročily, takže Tom Cruise tam vypadá na pětatřicet. Emily Blunt vypadá parádně i bez efektů, ale hlavně to po dlouhé době mělo něco do sebe a občas jsem se i bavil. Takže palec spíš nahoru. Nicméně druhý den mě, jak už začíná být po návštěvě 4 Temps také tradicí, skolila migréna a tak jsem si státní svátek 14. července užil jinak, než jsem původně zamýšlel a nakonec jsem byl rád, že jsem byl schopen dorazit druhý den do práce. Nové auto tam na mne zatím nečekalo, tak jsem si aspoň přezul pláště na kole, doufaje, že na nich také toto léto ještě vyjedu. Koupil jsem si je (po neúspěšných návštěvách v kamenných prodejnách kol v Moravských Budějovicích) kde jinde, než na Amazonu. Proti trudomyslnosti se mazlím s novou kytarou a už jsem ji objednal nový, široký a komfortní popruh z bizona, aby mě z toho mazlení tak nebolelo levé rameno.

V mezičase se mi podařilo konečně dostat ze sociálky doplatek za návštěvy u lékaře z roku 2012, který mi dlužili, což považuji za osobní úspěch. Přitom se ukázalo, že mi ty poplatky postupně dopláceli už v roce 2013, ale protože mi nikdy neposlali vyúčtování, nebo nějaký přehled o tom, kdy a jak mi jednotlivé doplatky poslali, neměl jsem šanci to zjistit. Občas mi sice na účet přišly nějaké peníze od naší místní „kasy“, ale vzhledem k tomu, že byly často sloučené za více položek a nebyl u nich žádný popis, tak se to dalo těžko určit. Jediný způsob, jak se posléze ukázalo, jak to zjistit, by byl, podívat se na internetu na výpis, který mám na svém zdravotním účtu. Doplatky, které mi posílali za rok 2012, tam totiž nebyly, a právě tak jsem je měl podle sociálky identifikovat!

To mi ovšem řekli až poté, co jsem do nich nepřestával tepat svými emaily, až se nakonec někdo slitoval, a ten výpis, kdy, kolik a za co mi poslali, udělal a poslal mi ho. Dokonce jsem je tak zmátl, že mi poslali víc než měli (protože si to špatně ověřili), takže nakonec mi přišel dopis, ať vrátím 27,69, které jim dlužím, protože mi je poslali omylem, a pokud to neudělám do dvou měsíců, budou oprávněni je na mě získat za použití „jakýchkoliv prostředků“. Tak jsem jim je poslal a doufám, že mi je stejně strhnou znova a budeme pokračovat v krasojízdě. Momentálně to ovšem vypadá na férové vyrovnání, takže je na čase začít vymáhat doplatky za rok 2013. Mám totiž pocit, že mi prohlídku u ušního proplatili špatně.

Opasek

Po delší době jsem vyrazil na další služebku, tentokrát k novému zákazníkovi. Tedy, novému v mém oboru, ale nikoliv pro naši firmu. Pro ni je to naopak jeden z klíčových zákazníků. Pobočka, kam jsme jeli, je v Černém lese (Schwarzwald) kousek od francouzských hranic, ovšem na německé straně, takže se tam nedá nějak jednoduše dostat. V podstatě existují dvě možnosti – přes Stuttgart nebo Strasbourg a pak autem. Nakonec vyhrál Strasbourg a protože nám zakázali letadla, jeli jsme vlakem. Což není nutně nevýhoda, protože těch cca 400 km udělá TGV za zhruba dvě a půl hodiny, což je v podstatě jako z Prahy do Brna. Mohlo by i rychleji, ale bohužel ve druhé půlce (nebo třetině) cesty už není trať tak rychlá, protože tam vlak viditelně zpomalí (asi na 160 km/h). Každopádně při výjezdu z Paříže svítilo ve vagóně na displeji pěkných 315 km/h což jsem si ověřil i GPSkou. Po zpomalení pak přestali rychlost ukazovat :). Ze Starsbourgu jsme si pak autem užili malebnou cestu přes Černý les, kde jsme se mohli kochat typickými německými vesnicemi a perfektními silničkami, vinoucími se mezi kopci a lesy. Jen škoda, že tam nebyl moc signál GSM, takže se moje google mapy přestaly chytat. Na druhou stranu pořád lepší než GPS, kterou nám dali v půjčovně k autu a u které jsme až v autě zjistili, že má jen francouzskou mapu.

Na schůzku jsem z Paříže vyrazil se svým N+2 šéfem, který mi dělal doprovod a dvěma kolegy z německé pobočky. Zákazník totiž vyžadoval výslovně schůzku expertů, takže logicky jsme tam z naší firmy jeli: jeden lobbista, jeden obchodník, jeden markeťák a já. Takhle to dopadne, když chce každý šéf být u toho, když se rozjíždí nový business. A to ještě jeden obchodník, co tam měl jet také, na poslední chvíli nemohl. Tak jsem jen doufal, že ti dva experti, co tam měli přijít od zákazníka si toho nevšimou a že nebudem mít očividnou převahu v kravatách. Abych to trochu kompenzoval (a budil zdání experta), tak jsem si oblek nebral. Nakonec se ukázalo, že od zákazníka přišlo na schůzku asi 10 expertů, ale všichni byli v teniskách a riflích, takže to bylo vyrovnané.

Šéf navíc zamluvil vlak na 07:45 z Gare de l’Est, což obnášelo, že jsem vstával v pět, jel z domu asi první tramvají a nebyl jsem úplně ve formě. Nicméně šéf byl ve formě ještě menší, takže jsem si aspoň ze Strasbourgu zařídil. I tak jsme tam dorazili až po poledni a stihli jen rychlovku v mekáči. Vynahradili jsme si to pak na večeři v typické německé hospodě, kde mluvili jen německy a kde měli jen typická německá jídla a nápoje – např. digestiv Ramazzoti (což mi až do té doby asociovalo výhradně pop pochybné kvality). Navíc nadšen z toho, že si konečně mohu dát pořádné pivo, jsem podcenil řízné Weizenbier, až jsem se pak probudil ve čtyři ráno, se svítící lampičkou a telefonem v nabíječce na polštáři. Naštěstí druhý den už byly na pořadí méně důležité body. Při návratu nás pak ve Starsbourgu trochu zdržela výluka, protože někdo spadl pod vlak, takže to vyřadilo celou trať Starsbourg-Paříž. Naštěstí se nejhorší obavy nepotvrdily a odjížděli jsme jen asi s půlhodinovým zpožděním. Nicméně, první dojem, když jsme přišli na nádraží ve Strasbourgu, které bylo přecpané k prasknutí a na tabulích svítilo, že všechny vlaky na Paříž jsou zpožděné na neurčito, moc optimismu nedával. Do půlnoci jsem to ale domů nakonec stihl.

Druhý den se ukázalo, že můj oblíbený starý zákazník má nějaký akutní problém, a tudíž místo abych se pořádně vyspal, koupil jsem si letenku na druhý den na 07:20 do Barcelony, abych se mohl zase probudit o půl čtvrté ráno (trochu v předstihu) a vyrazit tentokrát na letiště. I to jsem přežil, byť za cenu toho, že místo večerní romantické procházky po Barceloně jsem padl a spal jako dudek až do rána. Neodradilo mne ani to, že jsem měl lukrativní pokoj bez závěsů na oknech s výhledem na betonovou protihlukovou stěnu, která způsobovala, že hluk se kolem ní lámal a pak mezi ní a hotelovou zdí zesílil, aby nakonec pronikal do pokoje. Naštěstí chodba byla daleko hlučnější, takže to, co přišlo zvenku, nepůsobilo rušivě. Co ale taky čekat od hotelu, který se jmenuje Chic & Basic Ramblas.

V sobotu jsem pak vyrazil na procházku po Paříži, přesněji řečeno po la coulée verte, kam mě pozvala moje spolužačka z vysoké, kterou jsem sice skoro 20 let neviděl, ale teď nám přišlo jako dobrý nápad si dát sraz v Paříži. Přestože žije v Londýně, tak zná Paříž líp než já, což jsem pak ocenil i při večeři společně s jejím francouzským přítelem (což lecos vysvětlilo) v koreánské restauraci s typickým barbecue.

No a tento víkend jsem vyrazil koupit kytaru. K tomuhle rozhodnutí jsem dospěl už dřív (jak jsem psal v minulém příspěvku) a začal na tom pracovat už před čtrnácti dny, kdy jsem se vydal do jednoho obchodu s kytarami. Vyrazil jsem tam o víkendu a protože bylo hezky ani mi nevadilo, že to bylo přes celou Paříž. V obchodě překvapivě nikdo nebyl, takže když jsem požádal prodavače, jestli bych si mohl vyzkoušet nějaké kytary, nebyl žádný problém. Dostal jsem k dispozici „kabinku“ s kombem a ladičkou a tam jsem mohl dovádět. Což jsem ocenil, protože jsem byl dost nesvůj, předvádět svoje začátečnické brnkání na veřejnosti. Bohužel ovšem, když chce člověk vyzkoušet kytaru, tak se to bez brnkání neobejde. Takže jsem aspoň zdatnost nahrazoval systematičností. Což se projevilo třeba tak, že jako první věc jsem vypnul zkreslení na kombu, které mi tam nastavil prodavač. Sice to mělo grády, ale zase přitom nebylo moc poznat, na co člověk hraje.

Měl jsem vyhlédnuté tři kytary, které měly to, co jsem si přál, i když se cenově celkem lišily. Což jsem ale nepovažoval za zásadní. Říkal jsem si, že zkusím všechny a když rozdíl nepoznám, tak si prostě vezmu tu nejlevnější. Bohužel jsem ale rozdíl poznal. Protože ale neměli barvu, kterou bych chtěl, domluvil jsem se s prodavačem, že mi zjistí jak dlouho by to mohlo trvat. Což nebyla jen řečnická otázka, protože mě napřed vystrašil tím, že to může klidně trvat až šest měsíců (kdo by to byl dneska řekl). Přitom v Americe tu barvu prodávají běžně, ale na Evropu se nějak nedostává. Vybral jsem tedy ještě jednu alternativu a pustil to z hlavy s tím, že se rozhodnu, až se mi ozve, podle toho, co bude dřív. Ty barvy, co se mi líbily, byly totiž nakonec tři.

No a jak jsem tak čekal na zprávy, všiml jsem si, že v jiném obchodě mají na tyhle kytary promo akci a slevu patnáct procent a dokonce je mají v obchodě k dispozici a dokonce v barvě (té poslední ze tří), kterou bych chtěl. A tak jsem tam tento víkend v sobotu vyrazil. Druhý důvod, proč jsem se tam nakonec vydal byl ten, že jsem si ji chtěl před koupí pořádně prozkoušet a prohlédnout. Přitom jsem si všiml, že můj nový opasek, který jsem si pořídil nedávno, aby ladil k mým polobotkám, skutečně barví a to tak, že nechává na kalhotách tmavé fleky, asi jako od uhlí. Což bylo něco, na co jsem měl být připraven, protože to psali už na visačce, která byla na opasku, když jsem ho kupoval, ale nenapadlo mne, že to bude takhle vážné. Vrátit ho nebylo moc pravděpodobné, protože jednak na to upozorňovali, takže jsem se nemohl vymlouvat, že jsem o tom nevěděl, a jednak jsem si v mezičase do něj nechal udělat další dírku – kterou navíc chlapík úplně netrefil, takže nebyla ani úplně uprostřed ani úplně ve stejné vzdálenosti jako ostatní dírky. Takže ten opasek už byl tak nějak celkově zmršený a ta barva tomu jen přidala. Na kytaru jsem tedy vyrazil bez opasku (mimo jiné i proto, abych jím případně nepoškrábal zkoušenou kytaru), ale s pevným rozhodnutím, že hned jak vyřídím tohle, tak se vypravím pro nový opasek a s tím, že třeba ten za těch osmdesát babek, co mi nabízeli posledně, už bude fungovat.

V Paříži se kytarové obchody koncentrují kolem Pigalle (to je tam, kde jsou také sexshopy a Moulin Rouge). Proč tomu tak je nevím, ale když člověk vystoupí nahoře na náměstí z metra, a jde dolů po Rue Jean-Baptiste Pigalle, tak potkává na každé straně jeden obchod s hudebními nástroji za druhým. Každopádně jen s elektrickými kytarami je tam nejmíň asi pět obchodů a to nemluvím o kytarách akustických, nebo jiných strunných nástrojích. Takže jsem tam vyrazil s ladičkou v batohu a trsátkem v kapse a přemýšlel jak to udělat, abych nebudil veřejné pohoršení svojí produkcí. Prodavač mně kytaru napřed nechal vyzkoušet „na sucho“ aniž bych ji někam zapojoval, což se ukázalo jako užitečné, protože drnčela. Což by se asi dalo nejspíš seřídit, ale protože jsem nechtěl kupovat kytaru a hned nato ji dávat seřídit, když by měla být teoreticky už seřízená z výroby, tak jsem mu ji vrátil s tím, že drnčí a že se mi to nezdá. Prodavač mě překvapil tím, že ho to nechává naprosto klidným, protože když ji zapojím, tak to určitě neuslyším. Což sice byla možná pravda, ale já se nedal, takže donesl druhou, která překvapivě nedrnčela a navíc byla i o poznání lehčí. Což také není jen kosmetický rozdíl, protože tyhle kytary jsou z masivního dřeva, které, díky rozdílné hustotě, může mít různou hmotnost a rozdíl může být až jeden kilogram váhy u přesně stejného modelu.

Nakonec mě tedy přesvědčil, že už nemám jinou možnost, než ji zapojit, což jsem tedy s váháním provedl, přesvědčil se o tom, že všechno ostatní funguje jak má a přitom se tvářil, jako že vím, co dělám. Jenom kluk, co vedle mě zkoušel nějakou děsně exotickou kytaru, a bušil do toho jeden riff za druhým, se na mě trochu nevěřícně koukal. Prodavač ale byl taktní a ochotný, takže jsem nakonec odcházel s dobrým pocitem, o něco lehčím bankovním kontem a novou čtyř a půl kilovou kytarou k tomu. Zbytek dne jsem se pak s ní mazlil a nesměle na ni zkoušel svoje hmaty. A konečně ocenil svoje kombo, které konečně mělo odpovídající zdroj, a které mi do sluchátek dodalo všechny detaily, které jsem byl schopen postřehnout a o kterých jsem do té doby jen snil.

V neděli jsem pak vyrazil na poslední úkol, doplnit opasek a šel přímo do obchodu, kde mi minule prodavačka chválila přízvuk a kde měli skoro ideální opasek, až na to, že neměli délku. Prodavačka si mne překvapivě pamatovala (asi mám fakt exotický přízvuk) a překvapivě se ukázalo, že sice mají pořád stejné délky, ale že jedna z nich mi přesně sedne. Takže jsem neváhal a chtěl ho koupit. Když se do toho náhle vložil druhý prodavač a prý jestli nechci koženou bundu, že mají zrovna akci (50% slevu ke dni otců) a že mi udělá nabídku, které neodolám. Původně jsem chtěl koupit jen opasek, ale protože v obchodě zjevně nikdo další nebyl a protože o kožené bundě uvažuji už delší dobu, nakonec jsem si řekl, proč ne.

A chlapík mně začal nabízet jednu bundu za druhou a prý, když si vezmu dvě, tak mi dá jednu zdarma a k tomu opasek zdarma a prodlouženou záruku a bude mě zdravit pokaždé, když tam přijdu... Dvě bundy jsem nechtěl, a stejně tak jsem neměl v plánu utratit tisícovku, byť by to bylo s 50% slevou. Takže jsme chvíli diskutovali, až tedy nakonec přišel s tím, že mi dá tu jednu (co se mi líbila) s 50% slevou a opasek k tomu a prodlouženou záruku. Teprve až jsem přišel domů a bundu si pořádně prohlédl, tak jsem zjistil, že není všechno zlato, co se třpytí, a že ač to vypadá jako nová bunda, tak už je tak nějak opotřebovaná a někde i podezřele roztržená/nezašitá. Takže to vypadalo, že se tam příští víkend vypravím znovu abych ji vrátil a jsem zvědav jak to dopadne. A to jsem měl pocit, že jsem měl situaci pod kontrolou a stejně mi tenhle zásadní detail unikl.

V mezičase jsem znovu vyrazil do Provence, opět TGV. Sice zrovna probíhala stávka SNCF, ale tím jsem se nenechal odradit, neboť jak se říká: „Psi štěkají, ale karavana táhne dál.“. Na nádraží panovalal typická francouzská organizace (což není myšleno apriori negativně), kde na každém rohu stál jasně označený železničář nebo železničářka, který podával informace a vysvětloval zoufalým cestujícím, které vlaky byly zrušeny, které zpožděny, a které přesunuty. Z nějakého důvodu si ale všichni nespokojení, opoždění a nervózní zoufalci dali sraz u nástupiště, ze kterého jel zrovna můj vlak, místo aby dali přednost jednomu ze zbývajících patnácti, která byla prázdná. Čímž se jim podařilo totálně ucpat příchod na perón a my, co jsme měli jízdenky, jsme se tam prodírali jen s největším usílím stále hustším a stále nervóznějším davem. Což nás zpozdilo naštěstí jen o dvacet minut.

Původní idea, že se zúčastním diskuse se zákazníkem, který dorazil na dva dny dopadla tak, že jsem se zvládl účastnit je obědů a večeří a během dne místo toho řešil kritickou situaci jinde. Což ovšem nutně nebyla nevýhoda, protože jsem měl všechny kolegy po ruce. Protože požadavky železničářů se přes socialistkou příchuť nové vlády nepodařilo naplnit, stávka pořád pokračovala, až mi ve středu došel email, že můj vlak ve čtvrtek zrušili – ale prý si mohu nechat cestu proplatit. Tak jsem si obratem koupíl lístek na pátek, domluvil se s domácími, že tam zůstanu o den déle a využil večeru navíc k tomu, že jsem si konečně skočil zaplavat do bazénu a aspoň trochu si užil relaxace ve večerních paprscích hřejivého, provensálského slunce. Silné bouřky, které udeřily první tři dny v týdnu a které proměnily schodiště ve vodopády a chodníky v potoky, totiž toho léta moc neukázaly.

Nakonec mi došla i „dobrá zpráva“ od SNCF, že můj vlak v pátek bude vypraven a že tam mám přijít raději v předstihu. Což jsem nepodcenil a tudíž měl čas nejen si nechat proplatit jízdenku, kterou mi zrušili a jednak si dát sendvič a ještě naposled nasát přicházející léto. Tím, že mě světelná tabule napřed poslala na nástupiště 3, a když jsem se tam pohodlně usadil, tak ohlásili, že se mám dostavit na nástupiště 4 pro oskenování jízdenky mě nepřekvapilo. Vždycky to jezdí ze čtyřky, takže to, že tam dali trojku vyburcovalo k přesunu jen pár lidí a mě (to že má nádraží dvě nástupiště očíslované 3. a 4., kde to 4. je vlastně první může zaskočit už jenom nováčka). Stejně tak to, že jsem si šel nechat oskenovat jízdenku na jeden konec, abych se pak přes celé nástupiště prodíral na druhý konec.

Nakonec jsem se ale do vlaku dostal a aby toho nebylo v málo, v Paříži jsem zjistil, že jsem zapomněl svůj mobil v autě z půjčovny. Během cesty na nádraží mi totiž volal zákazník, ten, kvůli kterému jsem musel zrušit všechny plánované schůzky, a tak, ač bych to normálně nedělal, jsem to zvedl. No a pak jsem si odložil mobil do držáků na kelímky a protože jsem byl trochu na štíru s časem, když jsem dorazil na nádraží a konečně našel místo, kde zaparkovat, už jsem na mobil zapomněl. Chtěl jsem zavolat do půjčovny, ale zjistil jsem, že ani jeden z mých českých mobilů, které mají normálně roaming, nedokáže zavolat z Francie na francouzské číslo. Nezbylo mi tedy než vybalit svůj starý „pevný“ telefon, dobít do něho baterky abych se pak konečně dovolal na půjčovnu. Ti samozřejmě nic nenašli, což mně ale nepřekvapilo, protože můj telefon byla stará Nokia, která měla stejnou barvu jako vnitřek auta, ale slíbili, že se poptají i nového nájemce a dají mi vědět. Nakonec se mi ale ozval kolega, že mu někdo volal, že má můj telefon. Takže se dohodli, že telefon nechá v půjčovně a kolega ho tam vyzvedne, až bude okolo v úterý projíždět. Jen je trochu opruz, že v úterý letím do Mnichova, a zrovna prý začaly stávkovat aerolinky, takže pokud mi budou chtít zrušit letadlo a pošlou mi to na mobil, tak se to nedozvím.

V sobotu odpoledne pak, jak je už dobrým zvykem, jsem znovu vyrazil do 4 Temps. Tentokrát s novou koženou bundou a předsevzetím, že se ji pokusím vrátit. Prodavači si mne sice všichni pamatovali, ale všichni mne unisono ujistili, že mi nic na vrácení nevezmou a peníze mi tudíž nevrátí. Prý to je na účtence a také na ceduli, které je vedle kasy, jasně uvedeno. Což také vysvětlilo, proč se mi minule snažili prodat dvě bundy za cenu jedné. Když jsem pochopil jejich strategii, vytáhl jsem tedy bundu a začal předvádět vady a k mému překvapení mi bez řečí nabídli výměnu. Jen tam bohužel druhou takovou ve stejné velikosti neměli, takže ji objednali a bude prý ve čtvrtek. Ve čtvrtek budu ale doufám už sedět v autě na cestě do Česka, takže na bundu si budu muset počkat. Aspoň že nový opasek funguje bez problémů a bez závad, až jsem si ho za ten týden oblíbil. S kytarou jsem se totiž zatím moc nepomazlil a do dovolené už to moc nestihnu. Tak to všechno rozjedu po svém návratu, včetně pravidelné návštěvy 4 Temps.