Dovolená

Začátkem prázdnin jsem jako tradičně vyrazil na dovolenou do Česka, tedy přesněji řečeno na Moravu. Po cestě jsem se na den zdržel v Praze, abych se stavil u svého zubaře a také se pozdravil se svými spolužáky z vysoké. Přitom se přesvědčil, že D1 je rok od roku větší zoufalost a na celé trase Paříž - Brno bezkonkurenčně nejhorší a nejnebezpečnější úsek. Dovolenou jsem přežil. Sice první týden převážně pršelo, ale na jednu vyjížďku na kole to vyšlo, takže druhý týden jsem byl pro změnu nemocný a původní záměr, projít se po dlouhé době zase jednou po Brně, se scvrkl do krátké noční procházky. Šance tedy bude zase až na Tmou. Místo toho si kladu otázku, zda má cenu s sebou vézt 1250 km v autě kolo, abych pak na něm ujel necelých třicet kilometrů, vyměnil duši, zjistil, že mám kompletně sjetý zadní plášť, a zase ho vezl zpátky. Za zmínku tedy stojí v podstatě jen návštěva nového brněnského Výčepu na stojáka, kde si vyprahlý Brňan může dát, nepřekvapivě na stojáka, jedno, dvě, případně i více piv. Může u toho stát venku nebo vevnitř, u stolu, u plotu, u kašny, nebo u zdi. Piva mají dobrá, ale po dvou hodinách bych si asi raději přece jenom sedl. Což potvrzovaly i okolo na zemi sedící skupinky. Vzhledem k tomu, jaký tam ale byl cvrkot, bych řekl, že újmu z toho určitě nemají.

Při zpáteční cestě, už na francouzské straně, kdy jsem jel na autopilota a tudíž se nechal lehce rozptýlit, jsem pozoroval zajímavý úkaz, který mne překvapil. Při jednom z letmých pohledů na navigaci v Google maps mou pozornost najednou upoutal nápis Burger King a tečka, která vypadala, že leží na mojí cestě a blíží se. V předstihu jsem se připravil na to, že když se budu vracet, pojede v opačném směru zrovna Tour de France (tu jsem ovšem za celou dobu nezahlédl), ale tohle jsem nečekal.

Burger King totiž ve Francii být neměl, a také, jak se ukázalo později, opravdu nebyl, až do loňského roku, kdy otevřel postupně tři pobočky - v celé Francii! - a jednu jsem právě míjel. Proč otevřeli jednu zrovna na „východní dálnici“ (l'Autoroute de l'Est jinak také známá jako A4) jsem ovšem úplně nechápal. Vždy, když tam jedu, mám pocit, že tam jede jen pár podobných zoufalců, jako jsem já. Koho by taky bavilo jet čtyři hodiny po dálnici konstantní sterilní stotřicítkou a ještě si za to platit skoro třicet babek. Možná ale vlastně jsem ta správná cílová skupina. V Německu totiž výhradně zastavuji na odpočívadlech, kde Burger King je. Tedy zastavoval jsem, až do poslední cesty (směrem do Česka), kde jsem se opět zastavil a po akci dospěl k názoru, že bude potřeba najít alternativu.

Což je škoda. Jako, poslední dobou už ne tak častý, nicméně pořád aktivní, návštěvník rychlých občerstvoven, musím konstatovat, že nejlepší hamburgry (pokud se tedy bavíme o těch nejlevnějších, průmyslových a v otrockých podmínkách vyráběných) jsou v Česku a směrem na západ ta kvalita klesá. Minimálně ve směru Praha, Norimberk, Frankfurt, Strasbourg, Paříž. Při zpáteční cestě jsem si na pumpě před Rozvadovem dokonce v mekáči, nebál bych se to říct, pochutnal. V Paříži doporučuji návštěvu mekáče pouze pokud jste alergičtí na obložené bagety, palačinky, koláče a jiné pečivo, všechny obchody jsou zároveň zavřené a hrozí akutní smrt hladem. KFC je na tom podobně, jen to tam páchne jinak. Výjimku tvoří situace, kdy si jdete do mekáče koupit zmrzlinu, kávu, nebo obecně něco, co neobsahuje zeleninu, maso a buchtu-slupku. Nicméně možná ten pařížský Burger King příležitostně zkusím, záleží, kdy se dostanu na nádraží Saint-Lazare, protože tím směrem normálně nejezdím. Leda bych si chtěl zajet Eurostarem do Londýna.

Kromě odpočívadla na A4 a pařížského nádraží, třetí Burger King se nachází na letišti v Marignane, což je marseilleské letiště (byť je 25 km od Marseille). Tam bohužel, od té doby, co jsem se odstěhoval z Prahy, už nelétám, ale jezdím z Paříže vlakem. Chystají se ovšem další a možná budu mít časem jednu i blízko u práce...

Takže, objevení Burger Kingu, uprostřed polí na dálnici A4, byl, po průjezdu D1, druhý nejdramatičtější zážitek na zpáteční cestě. Druhý den jsem se, jak už je poslední dobou dobrou tradicí, vydal do 4 Temps, abych si vyzvedl reklamovanou bundu. Tam mě už zdáli všichni vítali, dokonce měli i bundu, a dokonce mě i ujistili, že ji zkontrolovali, a že je už v pořádku. A v podstatě měli pravdu, až na jeden zlomený knoflík na vnitřní straně předního lemu, ten, proti kterému jsou přišité přední knoflíky. Prodavač mne ujistil, že to je banalita a že na to záruka je také, takže s tím mohu kdykoliv přijít a oni to opraví. Tak jsem jen podotkl, že to tedy mohou opravit hned. Slíbili, že mi to opraví do týdne, což mělo být tento týden. Zatím se ale nikdo neozval, takže tam asi zítra zavolám sám a případně se tam opět vypravím tuto sobotu.

Tím, že jsem neuspěl s bundou, tak snad z pocitu, aby tahle výprava nepřišla vniveč, zašel jsem za lidových deset babek alespoň na poslední letní blockbuster. Digitální efekty pokročily, takže Tom Cruise tam vypadá na pětatřicet. Emily Blunt vypadá parádně i bez efektů, ale hlavně to po dlouhé době mělo něco do sebe a občas jsem se i bavil. Takže palec spíš nahoru. Nicméně druhý den mě, jak už začíná být po návštěvě 4 Temps také tradicí, skolila migréna a tak jsem si státní svátek 14. července užil jinak, než jsem původně zamýšlel a nakonec jsem byl rád, že jsem byl schopen dorazit druhý den do práce. Nové auto tam na mne zatím nečekalo, tak jsem si aspoň přezul pláště na kole, doufaje, že na nich také toto léto ještě vyjedu. Koupil jsem si je (po neúspěšných návštěvách v kamenných prodejnách kol v Moravských Budějovicích) kde jinde, než na Amazonu. Proti trudomyslnosti se mazlím s novou kytarou a už jsem ji objednal nový, široký a komfortní popruh z bizona, aby mě z toho mazlení tak nebolelo levé rameno.

V mezičase se mi podařilo konečně dostat ze sociálky doplatek za návštěvy u lékaře z roku 2012, který mi dlužili, což považuji za osobní úspěch. Přitom se ukázalo, že mi ty poplatky postupně dopláceli už v roce 2013, ale protože mi nikdy neposlali vyúčtování, nebo nějaký přehled o tom, kdy a jak mi jednotlivé doplatky poslali, neměl jsem šanci to zjistit. Občas mi sice na účet přišly nějaké peníze od naší místní „kasy“, ale vzhledem k tomu, že byly často sloučené za více položek a nebyl u nich žádný popis, tak se to dalo těžko určit. Jediný způsob, jak se posléze ukázalo, jak to zjistit, by byl, podívat se na internetu na výpis, který mám na svém zdravotním účtu. Doplatky, které mi posílali za rok 2012, tam totiž nebyly, a právě tak jsem je měl podle sociálky identifikovat!

To mi ovšem řekli až poté, co jsem do nich nepřestával tepat svými emaily, až se nakonec někdo slitoval, a ten výpis, kdy, kolik a za co mi poslali, udělal a poslal mi ho. Dokonce jsem je tak zmátl, že mi poslali víc než měli (protože si to špatně ověřili), takže nakonec mi přišel dopis, ať vrátím 27,69, které jim dlužím, protože mi je poslali omylem, a pokud to neudělám do dvou měsíců, budou oprávněni je na mě získat za použití „jakýchkoliv prostředků“. Tak jsem jim je poslal a doufám, že mi je stejně strhnou znova a budeme pokračovat v krasojízdě. Momentálně to ovšem vypadá na férové vyrovnání, takže je na čase začít vymáhat doplatky za rok 2013. Mám totiž pocit, že mi prohlídku u ušního proplatili špatně.

Opasek

Po delší době jsem vyrazil na další služebku, tentokrát k novému zákazníkovi. Tedy, novému v mém oboru, ale nikoliv pro naši firmu. Pro ni je to naopak jeden z klíčových zákazníků. Pobočka, kam jsme jeli, je v Černém lese (Schwarzwald) kousek od francouzských hranic, ovšem na německé straně, takže se tam nedá nějak jednoduše dostat. V podstatě existují dvě možnosti – přes Stuttgart nebo Strasbourg a pak autem. Nakonec vyhrál Strasbourg a protože nám zakázali letadla, jeli jsme vlakem. Což není nutně nevýhoda, protože těch cca 400 km udělá TGV za zhruba dvě a půl hodiny, což je v podstatě jako z Prahy do Brna. Mohlo by i rychleji, ale bohužel ve druhé půlce (nebo třetině) cesty už není trať tak rychlá, protože tam vlak viditelně zpomalí (asi na 160 km/h). Každopádně při výjezdu z Paříže svítilo ve vagóně na displeji pěkných 315 km/h což jsem si ověřil i GPSkou. Po zpomalení pak přestali rychlost ukazovat :). Ze Starsbourgu jsme si pak autem užili malebnou cestu přes Černý les, kde jsme se mohli kochat typickými německými vesnicemi a perfektními silničkami, vinoucími se mezi kopci a lesy. Jen škoda, že tam nebyl moc signál GSM, takže se moje google mapy přestaly chytat. Na druhou stranu pořád lepší než GPS, kterou nám dali v půjčovně k autu a u které jsme až v autě zjistili, že má jen francouzskou mapu.

Na schůzku jsem z Paříže vyrazil se svým N+2 šéfem, který mi dělal doprovod a dvěma kolegy z německé pobočky. Zákazník totiž vyžadoval výslovně schůzku expertů, takže logicky jsme tam z naší firmy jeli: jeden lobbista, jeden obchodník, jeden markeťák a já. Takhle to dopadne, když chce každý šéf být u toho, když se rozjíždí nový business. A to ještě jeden obchodník, co tam měl jet také, na poslední chvíli nemohl. Tak jsem jen doufal, že ti dva experti, co tam měli přijít od zákazníka si toho nevšimou a že nebudem mít očividnou převahu v kravatách. Abych to trochu kompenzoval (a budil zdání experta), tak jsem si oblek nebral. Nakonec se ukázalo, že od zákazníka přišlo na schůzku asi 10 expertů, ale všichni byli v teniskách a riflích, takže to bylo vyrovnané.

Šéf navíc zamluvil vlak na 07:45 z Gare de l’Est, což obnášelo, že jsem vstával v pět, jel z domu asi první tramvají a nebyl jsem úplně ve formě. Nicméně šéf byl ve formě ještě menší, takže jsem si aspoň ze Strasbourgu zařídil. I tak jsme tam dorazili až po poledni a stihli jen rychlovku v mekáči. Vynahradili jsme si to pak na večeři v typické německé hospodě, kde mluvili jen německy a kde měli jen typická německá jídla a nápoje – např. digestiv Ramazzoti (což mi až do té doby asociovalo výhradně pop pochybné kvality). Navíc nadšen z toho, že si konečně mohu dát pořádné pivo, jsem podcenil řízné Weizenbier, až jsem se pak probudil ve čtyři ráno, se svítící lampičkou a telefonem v nabíječce na polštáři. Naštěstí druhý den už byly na pořadí méně důležité body. Při návratu nás pak ve Starsbourgu trochu zdržela výluka, protože někdo spadl pod vlak, takže to vyřadilo celou trať Starsbourg-Paříž. Naštěstí se nejhorší obavy nepotvrdily a odjížděli jsme jen asi s půlhodinovým zpožděním. Nicméně, první dojem, když jsme přišli na nádraží ve Strasbourgu, které bylo přecpané k prasknutí a na tabulích svítilo, že všechny vlaky na Paříž jsou zpožděné na neurčito, moc optimismu nedával. Do půlnoci jsem to ale domů nakonec stihl.

Druhý den se ukázalo, že můj oblíbený starý zákazník má nějaký akutní problém, a tudíž místo abych se pořádně vyspal, koupil jsem si letenku na druhý den na 07:20 do Barcelony, abych se mohl zase probudit o půl čtvrté ráno (trochu v předstihu) a vyrazit tentokrát na letiště. I to jsem přežil, byť za cenu toho, že místo večerní romantické procházky po Barceloně jsem padl a spal jako dudek až do rána. Neodradilo mne ani to, že jsem měl lukrativní pokoj bez závěsů na oknech s výhledem na betonovou protihlukovou stěnu, která způsobovala, že hluk se kolem ní lámal a pak mezi ní a hotelovou zdí zesílil, aby nakonec pronikal do pokoje. Naštěstí chodba byla daleko hlučnější, takže to, co přišlo zvenku, nepůsobilo rušivě. Co ale taky čekat od hotelu, který se jmenuje Chic & Basic Ramblas.

V sobotu jsem pak vyrazil na procházku po Paříži, přesněji řečeno po la coulée verte, kam mě pozvala moje spolužačka z vysoké, kterou jsem sice skoro 20 let neviděl, ale teď nám přišlo jako dobrý nápad si dát sraz v Paříži. Přestože žije v Londýně, tak zná Paříž líp než já, což jsem pak ocenil i při večeři společně s jejím francouzským přítelem (což lecos vysvětlilo) v koreánské restauraci s typickým barbecue.

No a tento víkend jsem vyrazil koupit kytaru. K tomuhle rozhodnutí jsem dospěl už dřív (jak jsem psal v minulém příspěvku) a začal na tom pracovat už před čtrnácti dny, kdy jsem se vydal do jednoho obchodu s kytarami. Vyrazil jsem tam o víkendu a protože bylo hezky ani mi nevadilo, že to bylo přes celou Paříž. V obchodě překvapivě nikdo nebyl, takže když jsem požádal prodavače, jestli bych si mohl vyzkoušet nějaké kytary, nebyl žádný problém. Dostal jsem k dispozici „kabinku“ s kombem a ladičkou a tam jsem mohl dovádět. Což jsem ocenil, protože jsem byl dost nesvůj, předvádět svoje začátečnické brnkání na veřejnosti. Bohužel ovšem, když chce člověk vyzkoušet kytaru, tak se to bez brnkání neobejde. Takže jsem aspoň zdatnost nahrazoval systematičností. Což se projevilo třeba tak, že jako první věc jsem vypnul zkreslení na kombu, které mi tam nastavil prodavač. Sice to mělo grády, ale zase přitom nebylo moc poznat, na co člověk hraje.

Měl jsem vyhlédnuté tři kytary, které měly to, co jsem si přál, i když se cenově celkem lišily. Což jsem ale nepovažoval za zásadní. Říkal jsem si, že zkusím všechny a když rozdíl nepoznám, tak si prostě vezmu tu nejlevnější. Bohužel jsem ale rozdíl poznal. Protože ale neměli barvu, kterou bych chtěl, domluvil jsem se s prodavačem, že mi zjistí jak dlouho by to mohlo trvat. Což nebyla jen řečnická otázka, protože mě napřed vystrašil tím, že to může klidně trvat až šest měsíců (kdo by to byl dneska řekl). Přitom v Americe tu barvu prodávají běžně, ale na Evropu se nějak nedostává. Vybral jsem tedy ještě jednu alternativu a pustil to z hlavy s tím, že se rozhodnu, až se mi ozve, podle toho, co bude dřív. Ty barvy, co se mi líbily, byly totiž nakonec tři.

No a jak jsem tak čekal na zprávy, všiml jsem si, že v jiném obchodě mají na tyhle kytary promo akci a slevu patnáct procent a dokonce je mají v obchodě k dispozici a dokonce v barvě (té poslední ze tří), kterou bych chtěl. A tak jsem tam tento víkend v sobotu vyrazil. Druhý důvod, proč jsem se tam nakonec vydal byl ten, že jsem si ji chtěl před koupí pořádně prozkoušet a prohlédnout. Přitom jsem si všiml, že můj nový opasek, který jsem si pořídil nedávno, aby ladil k mým polobotkám, skutečně barví a to tak, že nechává na kalhotách tmavé fleky, asi jako od uhlí. Což bylo něco, na co jsem měl být připraven, protože to psali už na visačce, která byla na opasku, když jsem ho kupoval, ale nenapadlo mne, že to bude takhle vážné. Vrátit ho nebylo moc pravděpodobné, protože jednak na to upozorňovali, takže jsem se nemohl vymlouvat, že jsem o tom nevěděl, a jednak jsem si v mezičase do něj nechal udělat další dírku – kterou navíc chlapík úplně netrefil, takže nebyla ani úplně uprostřed ani úplně ve stejné vzdálenosti jako ostatní dírky. Takže ten opasek už byl tak nějak celkově zmršený a ta barva tomu jen přidala. Na kytaru jsem tedy vyrazil bez opasku (mimo jiné i proto, abych jím případně nepoškrábal zkoušenou kytaru), ale s pevným rozhodnutím, že hned jak vyřídím tohle, tak se vypravím pro nový opasek a s tím, že třeba ten za těch osmdesát babek, co mi nabízeli posledně, už bude fungovat.

V Paříži se kytarové obchody koncentrují kolem Pigalle (to je tam, kde jsou také sexshopy a Moulin Rouge). Proč tomu tak je nevím, ale když člověk vystoupí nahoře na náměstí z metra, a jde dolů po Rue Jean-Baptiste Pigalle, tak potkává na každé straně jeden obchod s hudebními nástroji za druhým. Každopádně jen s elektrickými kytarami je tam nejmíň asi pět obchodů a to nemluvím o kytarách akustických, nebo jiných strunných nástrojích. Takže jsem tam vyrazil s ladičkou v batohu a trsátkem v kapse a přemýšlel jak to udělat, abych nebudil veřejné pohoršení svojí produkcí. Prodavač mně kytaru napřed nechal vyzkoušet „na sucho“ aniž bych ji někam zapojoval, což se ukázalo jako užitečné, protože drnčela. Což by se asi dalo nejspíš seřídit, ale protože jsem nechtěl kupovat kytaru a hned nato ji dávat seřídit, když by měla být teoreticky už seřízená z výroby, tak jsem mu ji vrátil s tím, že drnčí a že se mi to nezdá. Prodavač mě překvapil tím, že ho to nechává naprosto klidným, protože když ji zapojím, tak to určitě neuslyším. Což sice byla možná pravda, ale já se nedal, takže donesl druhou, která překvapivě nedrnčela a navíc byla i o poznání lehčí. Což také není jen kosmetický rozdíl, protože tyhle kytary jsou z masivního dřeva, které, díky rozdílné hustotě, může mít různou hmotnost a rozdíl může být až jeden kilogram váhy u přesně stejného modelu.

Nakonec mě tedy přesvědčil, že už nemám jinou možnost, než ji zapojit, což jsem tedy s váháním provedl, přesvědčil se o tom, že všechno ostatní funguje jak má a přitom se tvářil, jako že vím, co dělám. Jenom kluk, co vedle mě zkoušel nějakou děsně exotickou kytaru, a bušil do toho jeden riff za druhým, se na mě trochu nevěřícně koukal. Prodavač ale byl taktní a ochotný, takže jsem nakonec odcházel s dobrým pocitem, o něco lehčím bankovním kontem a novou čtyř a půl kilovou kytarou k tomu. Zbytek dne jsem se pak s ní mazlil a nesměle na ni zkoušel svoje hmaty. A konečně ocenil svoje kombo, které konečně mělo odpovídající zdroj, a které mi do sluchátek dodalo všechny detaily, které jsem byl schopen postřehnout a o kterých jsem do té doby jen snil.

V neděli jsem pak vyrazil na poslední úkol, doplnit opasek a šel přímo do obchodu, kde mi minule prodavačka chválila přízvuk a kde měli skoro ideální opasek, až na to, že neměli délku. Prodavačka si mne překvapivě pamatovala (asi mám fakt exotický přízvuk) a překvapivě se ukázalo, že sice mají pořád stejné délky, ale že jedna z nich mi přesně sedne. Takže jsem neváhal a chtěl ho koupit. Když se do toho náhle vložil druhý prodavač a prý jestli nechci koženou bundu, že mají zrovna akci (50% slevu ke dni otců) a že mi udělá nabídku, které neodolám. Původně jsem chtěl koupit jen opasek, ale protože v obchodě zjevně nikdo další nebyl a protože o kožené bundě uvažuji už delší dobu, nakonec jsem si řekl, proč ne.

A chlapík mně začal nabízet jednu bundu za druhou a prý, když si vezmu dvě, tak mi dá jednu zdarma a k tomu opasek zdarma a prodlouženou záruku a bude mě zdravit pokaždé, když tam přijdu... Dvě bundy jsem nechtěl, a stejně tak jsem neměl v plánu utratit tisícovku, byť by to bylo s 50% slevou. Takže jsme chvíli diskutovali, až tedy nakonec přišel s tím, že mi dá tu jednu (co se mi líbila) s 50% slevou a opasek k tomu a prodlouženou záruku. Teprve až jsem přišel domů a bundu si pořádně prohlédl, tak jsem zjistil, že není všechno zlato, co se třpytí, a že ač to vypadá jako nová bunda, tak už je tak nějak opotřebovaná a někde i podezřele roztržená/nezašitá. Takže to vypadalo, že se tam příští víkend vypravím znovu abych ji vrátil a jsem zvědav jak to dopadne. A to jsem měl pocit, že jsem měl situaci pod kontrolou a stejně mi tenhle zásadní detail unikl.

V mezičase jsem znovu vyrazil do Provence, opět TGV. Sice zrovna probíhala stávka SNCF, ale tím jsem se nenechal odradit, neboť jak se říká: „Psi štěkají, ale karavana táhne dál.“. Na nádraží panovalal typická francouzská organizace (což není myšleno apriori negativně), kde na každém rohu stál jasně označený železničář nebo železničářka, který podával informace a vysvětloval zoufalým cestujícím, které vlaky byly zrušeny, které zpožděny, a které přesunuty. Z nějakého důvodu si ale všichni nespokojení, opoždění a nervózní zoufalci dali sraz u nástupiště, ze kterého jel zrovna můj vlak, místo aby dali přednost jednomu ze zbývajících patnácti, která byla prázdná. Čímž se jim podařilo totálně ucpat příchod na perón a my, co jsme měli jízdenky, jsme se tam prodírali jen s největším usílím stále hustším a stále nervóznějším davem. Což nás zpozdilo naštěstí jen o dvacet minut.

Původní idea, že se zúčastním diskuse se zákazníkem, který dorazil na dva dny dopadla tak, že jsem se zvládl účastnit je obědů a večeří a během dne místo toho řešil kritickou situaci jinde. Což ovšem nutně nebyla nevýhoda, protože jsem měl všechny kolegy po ruce. Protože požadavky železničářů se přes socialistkou příchuť nové vlády nepodařilo naplnit, stávka pořád pokračovala, až mi ve středu došel email, že můj vlak ve čtvrtek zrušili – ale prý si mohu nechat cestu proplatit. Tak jsem si obratem koupíl lístek na pátek, domluvil se s domácími, že tam zůstanu o den déle a využil večeru navíc k tomu, že jsem si konečně skočil zaplavat do bazénu a aspoň trochu si užil relaxace ve večerních paprscích hřejivého, provensálského slunce. Silné bouřky, které udeřily první tři dny v týdnu a které proměnily schodiště ve vodopády a chodníky v potoky, totiž toho léta moc neukázaly.

Nakonec mi došla i „dobrá zpráva“ od SNCF, že můj vlak v pátek bude vypraven a že tam mám přijít raději v předstihu. Což jsem nepodcenil a tudíž měl čas nejen si nechat proplatit jízdenku, kterou mi zrušili a jednak si dát sendvič a ještě naposled nasát přicházející léto. Tím, že mě světelná tabule napřed poslala na nástupiště 3, a když jsem se tam pohodlně usadil, tak ohlásili, že se mám dostavit na nástupiště 4 pro oskenování jízdenky mě nepřekvapilo. Vždycky to jezdí ze čtyřky, takže to, že tam dali trojku vyburcovalo k přesunu jen pár lidí a mě (to že má nádraží dvě nástupiště očíslované 3. a 4., kde to 4. je vlastně první může zaskočit už jenom nováčka). Stejně tak to, že jsem si šel nechat oskenovat jízdenku na jeden konec, abych se pak přes celé nástupiště prodíral na druhý konec.

Nakonec jsem se ale do vlaku dostal a aby toho nebylo v málo, v Paříži jsem zjistil, že jsem zapomněl svůj mobil v autě z půjčovny. Během cesty na nádraží mi totiž volal zákazník, ten, kvůli kterému jsem musel zrušit všechny plánované schůzky, a tak, ač bych to normálně nedělal, jsem to zvedl. No a pak jsem si odložil mobil do držáků na kelímky a protože jsem byl trochu na štíru s časem, když jsem dorazil na nádraží a konečně našel místo, kde zaparkovat, už jsem na mobil zapomněl. Chtěl jsem zavolat do půjčovny, ale zjistil jsem, že ani jeden z mých českých mobilů, které mají normálně roaming, nedokáže zavolat z Francie na francouzské číslo. Nezbylo mi tedy než vybalit svůj starý „pevný“ telefon, dobít do něho baterky abych se pak konečně dovolal na půjčovnu. Ti samozřejmě nic nenašli, což mně ale nepřekvapilo, protože můj telefon byla stará Nokia, která měla stejnou barvu jako vnitřek auta, ale slíbili, že se poptají i nového nájemce a dají mi vědět. Nakonec se mi ale ozval kolega, že mu někdo volal, že má můj telefon. Takže se dohodli, že telefon nechá v půjčovně a kolega ho tam vyzvedne, až bude okolo v úterý projíždět. Jen je trochu opruz, že v úterý letím do Mnichova, a zrovna prý začaly stávkovat aerolinky, takže pokud mi budou chtít zrušit letadlo a pošlou mi to na mobil, tak se to nedozvím.

V sobotu odpoledne pak, jak je už dobrým zvykem, jsem znovu vyrazil do 4 Temps. Tentokrát s novou koženou bundou a předsevzetím, že se ji pokusím vrátit. Prodavači si mne sice všichni pamatovali, ale všichni mne unisono ujistili, že mi nic na vrácení nevezmou a peníze mi tudíž nevrátí. Prý to je na účtence a také na ceduli, které je vedle kasy, jasně uvedeno. Což také vysvětlilo, proč se mi minule snažili prodat dvě bundy za cenu jedné. Když jsem pochopil jejich strategii, vytáhl jsem tedy bundu a začal předvádět vady a k mému překvapení mi bez řečí nabídli výměnu. Jen tam bohužel druhou takovou ve stejné velikosti neměli, takže ji objednali a bude prý ve čtvrtek. Ve čtvrtek budu ale doufám už sedět v autě na cestě do Česka, takže na bundu si budu muset počkat. Aspoň že nový opasek funguje bez problémů a bez závad, až jsem si ho za ten týden oblíbil. S kytarou jsem se totiž zatím moc nepomazlil a do dovolené už to moc nestihnu. Tak to všechno rozjedu po svém návratu, včetně pravidelné návštěvy 4 Temps.

Intermezza

Pomalu přišlo léto, nebo to tak aspoň podle teplot vypadalo. Protože jsem chtěl zůstat stylový, odložil jsem svoje standardní rifle, které mám sice několikery, ale protože vypadají všechny stejně, kolegyně si myslí, že nosím pořád jedny, a vytáhl ze svého šatníku svoje letní, přímořské „pláťáky“ z OP Prostějov. Zároveň s tím jsem také oprášil svoje hnědé polobotky, které mám shodou okolností úplně stejné jako svoje černé „pracovní“, a které používám převážně pro volný čas a léto. Koupil jsem si je před mnoha lety a netušil, že se z nich stanou moje oblíbené boty (tehdy jsem ještě nosil do práce tenisky a šortky). Bohužel tyhle polobotky mají v sobě „kurvítko“, které způsobí, že se jim po určité době rozpadne podrážka tak, že se už nedá opravit. Takže jsou sice perfektní, pohodlné, díky pěnové podrážce velice příjemné na chůzi, ale časem mě opustí a já už teď mám hrůzu z toho, jak a kde koupím podobné.

Nicméně, abych se vrátil k letnímu stylu. Při prvním testu oprášených hnědých polobotek se ukázalo, že černý „standardní“ opasek k nim už není tak cool, jak býval za mlada, a že můj starý hnědý už nemá dostatečnou délku, asi tak o dvě dírky. Nezbylo tedy než přijmout chlapské rozhodnutí a vydat se nějaký opasek koupit. V našem lokálním nákupním centru jsem nepochodil a tak jsem nakonec vyměkl a vyrazil do 4 Temps, což je nákupní centrum na La Défense, a kde je asi tak minimálně deset obchodů s pánskou konfekcí a doplňky, kde mají mimo jiné i opasky. Navíc se tam dá dojet ode mne tramvají přímou linkou a pokud je navíc hezky, může se člověk přitom kochat malebným pařížským předměstím.

Tam jsem zjistil, že hnědých opasků je k mání relativně dost, ale francouzská hnědá není úplně kompatibilní s mojí hnědou botou. Také jsem dostal lukrativní nabídky na opasek za osmdesát babek s výhodou, že když koupím dva najednou, bude to dohromady jen za stodvacet. Protože jsem si ale zcela začátečnicky s sebou inkriminované boty nevzal, musel jsem nakonec zbaběle připustit, že budu muset koupi odložit o týden, neboť trefit některé odstíny jsem si, navíc v umělém osvětlení obchodů, netroufal.

Druhý víkend tedy už připraven, se správnými botami i kalhotami, jsem znovu dorazil do 4 Temps, abych po důkladné obhlídce zjistil, že byť opasků je hodně, buď mají trochu jinou barvu, nebo šířku, nebo nejsou v požadované délce. Nakonec jsem tedy skončil u H&M v podstatě s jedinou možností co zbyla a koupil tam opasek, který sice byl o něco světlejší v odstínu, ale zato neměl správnou délku. Je zajímavé, že i když si to člověk v obchodě vyzkouší, stejně pak doma zjistí, že to má špatně. Takže druhý den jsem tam naklusal znovu, s tím, že bych chtěl kratší verzi a přitom si všiml, že tam mají lepší barvu (skoro přesnou). Dopadlo to tedy tak, že jsem nakonec místo výměny délky vyměnil typ a vítězně se vrátil. A stačily k tomu jen tři návštěvy.

Pří výběru jsem mimo jiné zjistil, že moje hnědá není vlastně hnědá (marron), ale medová (miel) a že mám pěkný přízvuk, čímž mne překvapila prodavačka v jednom butiku, ale když viděla, že na mě nemá správnou délku, tak její zájem rychle opadl :). Také jsem zjistil, že přijít do obchodu s tím, že bych si chtěl zkusit pásek a že potřebuji konkrétní velikost, nemá žádný vliv na to, co vám prodavač nabídne, protože on to ví vždycky líp.

Při svém hraní na kytaru jsem pokročil a už se mi jednou podařilo zahrát jednu písničku v Rocksmith 2014 na 100 %. Což byl můj osobní postupný cíl. Sice to je skoro nejjednodušší písnička, co tam je, ale i tak to má všechny ingredience správného rockového šlágru (skluzy, příklepy, odtrhy a výtahy). Také jsem přitom přišel na zajímavou věc, že to zahraji přesněji, když se nedívám na vizualizaci prstokladu a hraji to jen podle sluchu, jako bych měl nějakou kolizi v koordinaci rytmu podle grafiky a podle zvuku (a nebo to mám špatně seřízené na xboxu). Každopádně povzbuzen tímhle úspěchem jsem si objednal nová trsátka a struny a protože jsem chtěl zkusit nějaký hi-tech, rozhodl jsem se pro speciální trsátka, vyrobená ze speciálního materiálu. Bohužel je ve Francii nikde neměli, až na dva obchody, do jednohož z nich jsem také napsal.

Fred mi obratem odpověděl, že je rád, že se zajímám o tyhle trsátka, protože si je taky oblíbil, a že sice normálně koncovým zákazníkům neprodávají, protože jsou distributoři, ale v tomhle udělají výjimku, protože se jim ještě ta trsátka nepodařilo rozdistribuovat. A dokonce souhlasil, že mi namíchá „zkušební balíček“ z různých typů (materiálu a tloušťky) abych je mohl všechny vyzkoušet. Tak jsem toho využil a koupil si u nich i nové struny, nový ořech, speciální zámky na popruh a speciální kovové pravítko, abych si mohl změřit výšku strun. Rozhodl jsem se totiž seřídit si kytaru. E a A už od začátku trochu drnčelo a u G a D zase byla trochu ujetá intonace.

Po prozkoumání internetu a ujištění se, že je ok sundat naráz všechny struny, jsem je sundal, vyhodil ořech, dal tam nový a zjistil, že je nižší, resp. má špatné zakřivení a že na to, abych ho tam mohl dát, bych potřeboval víc, než sadu pilníků a dremel. Takže jsem tam zase vrátil ten původní a doufal, že si toho kytara nevšimla. Aspoň jsem si tedy namazal hmatník citronovým olejem (což kytaristi dělají, a mně to přišlo jako dobrý nápad) a seřídil si výšku strun. Což je trochu na dlouhé lokte, protože na to, aby člověk struny zvedl, nebo snížil, je musí celkem dost povolit, ale na změření výšky je musí zase naladit. Tak jsem si aspoň procvičil ladění (podle ucha to zatím nedám, ale už aspoň poznám, jestli jsem aspoň přibližně v tónu). Také jsem zjistil, že nová trsátka jsou sice opravdu „dost jiná“, ale také, že nejsem schopen s nimi nic pořádně zahrát, protože mají jiný tvar a pocitově nejsem sto určit, kde přesně mají „špičku“. Moje staré trsátko je ovšem už ohrané tak, že tu špičku má trochu nakřivo a úplně jistá hra s ním taky už není. Každopádně to vypadá, že výměna typu trsátka není úplně triviální věc a nejspíš si budu muset jeden tvar vybrat a toho se držet.

A jako poslední upgrade jsem si na kytaru namontoval pořádné zámky na popruh, poté, co jsem ji při jedné tréninkové seanci málem poslal hlavou na zem a bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se mi to skutečně povede. Ne, že bych u hraní prováděl nějaké kejkle, ale hraji ve stoje a mám ji relativně vysoko, což způsobuje, že poutko u krku je vůči patentu dost zešikma a má tendenci se vyvléknout. Takže bylo jen otázkou času, kdy se zvětší natolik, až se mu to povede. Teď jsem tedy na kytaru přidal profi zámky, ze kterých se jen tak lehce nevyvlíkne, ani když udělám piruetu. Také jsem tím zvýšil její hodnotu zhruba o čtvrtinu :). A začal jsem se dívat po nějaké pořádné kytaře. Ne že bych tak dobře hrál, ale krize středního věku se jen tak nedá.

Také jsem si konečně musel nechal poslat šekovou knížku, protože naše leasingovka po mně chtěla, abych zaplatil doplňky, které jsem si objednal do služebního auta nad rámec firemního standardu, a jediný způsob, jak to šlo zaplatit, bylo šekem. Nabízel jsem sice, že to pošlu převodem, ale prý ne. Zkasírují totiž šek teprve až tehdy, kdy to auto dodají, tak proto. Kolega si dokonce postěžoval, že by třeba například svoje nová okna raději zaplatil převodem, protože když je platí šekem, tak se ta firma, co mu je dodává, nepřetrhne. Prostě dokud je nemají, tak ten šek nezkasírují. Zatímco, kdyby ty peníze už prokazatelně měli, museli by dodržet termín. Pro mne osobně to byla spíš exotika, při které jsem si akorát musel zopakovat, jak se píší správně slovně francouzské číslovky, protože sumu tam je potřeba vypsat slovně i číselně. Pak jsem se ptal, jestli ten podpis musí být přesně podle podpisového vzoru, ale kolegové mně ubezpečili, že ne, protože to nikdo nekontroluje. Platba nakonec proběhla tak, že jsem vyplnil na šek sumu, komu ji mají vyplatit a poslal ho normálním dopisem do leasingovky. A nakonec chápu, že to má něco do sebe. Chci někomu zaplatit nějakou nestandardní, vyšší sumu a nechce se mi to vybírat z bankomatu, tak mu na to prostě vystavím šek. A protože šekové operace jsou z historických důvodů zdarma, je zřejmé, proč je spousta lidí používá.

Dnes jsem jel po delší době metrem, na nádraží, odkud jsem pak pokračoval vlakem na služebku. Na jedné zastávce (tuším, že to byl Saint-Michel nebo Odéon) mě řidič překvapil hlášením, které znělo asi takto:

„Upozornění pro cestující. Prosím, vemte na vědomí, že do soupravy právě nastoupili dva kapsáři. Věnujte proto zvýšenou pozornost svým osobním věcem.“ A pro ty kapsáře dodal: „Pánové, myslím, že to fakt nemá cenu.“. A po chvíli, co jsem pořád stáli ve stanici, dodal: „Vemte všichni na vědomí, že kapsáři zase vystoupili, nicméně i přesto vám doporučuji dávat si na svoje věci pozor.“ A rozjel se.

Momentálně už sedím ve vlaku, za oknem ubíhá 300 km/h a já se těším, až vystoupím v Aix-en-Provence a nasaji atmosféru Středomoří.

Tak zatímco předchozí odstavce jsem napsal ve vlaku do Aix, následující řádky dopisuji o dva týdny později.

Zákazník si vybral, že stráví noc v Marseille a protože jsme v rámci utužení dobrých zákaznických vztahů plánovali společnou večeři, rozhodl jsem se z Aix vyrazit rovnou do Marseille a neztrácet čas zajížďkou přes svůj nocleh. Google maps mi hlásily zácpu v Marseille a 35km trasu odhadovaly na hodinu - a téměř se nemýlily - trvalo to asi hodinu a půl. Nejenže jediná přístupová cesta do Starého přístavu (Vieux Port) byla totálně zacpaná, ale také se mi nepodařilo napoprvé najít parking (a ani napodruhé). Takže, když jsem to tam napotřetí konečně slavnostně „hodil“, bylo už dost pozdě. Naštěstí mojí kolegové, beroucí Marseille útokem z druhé strany, byli ve skluzu ještě větším, takže jsem to byl nakonec já, kdo převzal roli průvodce.

Večeře v luxusní restaurace téměř nad mořem s výhledem na záliv mně úplně nesedla, ale bylo to částečně mojí vinou, nechal jsem příliš unést místem a šel naplno do ryb. Při zpáteční cestě jsem si pak už jen užil půlnoční zácpu na nábřeží, protože obě únikové cesty, které jsem měl naplánované, byly uzavřené. Tak jsem si apoň trochu zajezdil a pokochal se industriální zónou. Na nocleh jsem dorazil kolem jedné, což byl dobrý start do zítřejšího/dnešního mítinku. Naštěstí domácí už jsou na tohle zvyklí, takže mi všechno nachystali dopředu. Původní myšlenka, že se pozdravím s kolegy vzala za své, protože mítink se protáhl a druhý den jsem pro změnu odjížděl relativně brzo, protože jsem se nechtěl vrátit domů o půlnoci. Další den mě totiž čekal let do Prahy, se vstáváním v 04:30. O tom ale jindy.

Versailles - zahrady

Přišlo jaro a s jarem přiletěla Jarmila a prý jestli někam nevyrazíme. Byl jsem někam připravený vyrazit už půl roku, takže jsem obratem navrhl Fontainbleau - zámek s parkem a lesy asi hodinu cesty jihovýchodně od Paříže. Doporučila mi to moje francouzská kolegyně, co má anglické kořeny, žije v Německu a má za manžela Dána, takže se vyzná. Fontainbleau je také vyhledávaným místem skálolezců, ale to jsem zatím neplánoval.

Při předstartovní přípravě se ovšem ukázalo, že názory na Fontainbleau (na internetu) se různí. Prý je to něco jako Versailles, ale lepší (případně horší - to byl ten druhý názor) a rozhodně se vyplatí tam jet namísto přelidněného Versailles (případně nemá vůbec cenu tam jezdit, když to člověk může mít ve Versailles lepší - to byl ten druhý názor). Tak jsem si nakonec řekl, proč jezdit hodinu na jihovýchod, když mohu jet půl hodiny na jihozápad do Versailles, kde to navíc budu mít lepší (případně horší - to byla ta druhá varianta), a jal se zkoumat nabídku Château Versailles.

Musím přiznat, že po dvou a půl letech ve Francii, pořád nechápu jak francouzští weboví designeři přemýšlí a co je vede k tomu dělat weby tak, jak je dělají. Ať už to je internetové bankovnictví, online obchod, noční kabaret, La Poste nebo třeba Château Versailles. Pokaždé, když tam něco potřebuji najít, je to většinou jinde, než bych to čekal. Tipuji, že to nějak souvisí s jazykem, výchovou a kulturní tradicí, která se takto prostě projevuje v praxi. A nemyslím, že by ty stránky nutně byly špatné, jen prostě to, co by člověk čekal na jednom místě, je na mnoha místech a to, co člověk považuje za důležité, je zastrčené někde v rohu.

Tudíž, po důkladné několikafázové analýze webových stránek Château Versailles jsem nebyl přesvědčení, že zhruba tuším, co a jak bude potřeba udělat, abychom se tam dostali, ale nebyl jsem si úplně jist, jestli mi něco neuniklo. Zámek ve Versailles je sice hlavní turistickou atrakcí, nicméně, k zámku se pojí též zajímavé zahrady a dále pak detašované „sídlo“ Marie-Antoinetty (Domaine de Marie-Antoinette). Člověk si může vybrat jestli navštíví všechno naráz a koupí si lístek univerzální se vstupem všude, nebo se vydá na jednotlivé atrakce jednotlivě. Samozřejmě, na univerzální lístek je sleva, potíž je ovšem v tom, jak to všechno za jeden den stihnout. Druhá věc, která není zřejmá, vstup do zahrad je (snad) zdarma s výjimkou dnů, kdy jsou v zahradách k vidění vodotrysky doprovázené hudbou. Tyto dny jsou v zásadě víkendy a v tyto dny se i do zahrad platí vstupné. Celý areál zámku je obklopen parkem, kterému vévodí Grand Canal, který je otevřený a přístupný veřejnosti zdarma a který spojuje část náležející Marii-Antoinettě s vlastním zámkem. Protože první víkend v dubnu shodou okolností začala sezóna vodotrysků, vypadalo to, že budeme mít šanci je vidět v akci.

Další věc, kterou je potřeba zvážit je doprava. Do Versailles se dá dostat poměrně pohodlně z Paříže městským vláčkem (RER) nebo také autem. Výhoda vláčku je, že člověk nemusí hledat parkování a může se po cestě kochat pařížským předměstím, nevýhoda je, že je trochu omezen jízdním řádem a druhak, že ač vlastní vláček je ve Versailles poměrně rychle, dostat se na něj v Paříži nemusí být úplně jednoduché, podle toho, kde člověk je/bydlí, respektive může trvat skoro stejně tak dlouho jako vlastní cesta. Pro cestu autem je dobré si připravit dopředu pár míst, kde se dá zaparkovat, protože o víkendu to nemusí být úplně triviální. Což jsem také udělal, neboť jsme se nakonec dohodli, že pojedeme autem.

Parkovišť v okolí je opravdu hromada, ovšem pokud člověk nechce platit pět babek za hodinu stání, je dobré věnovat tomu trochu péči. Samozřejmě, čím dál od zámku, tím je parkování levnější (ale také je pravděpodobnější, že tam bude místo). Zkoušet hledat místo na ulici je adrenalin a osobně se do toho nepouštím, pokud je jiná možnost, ale proti gustu... Navíc, pro mne může být oříšek i zaparkovat v garáži pod hotelem a pak svoje auto znovu najít. A když ho konečně najdu, tak najít pokladnu, kde zaplatit :).

Nic z toho se ovšem nestalo při příjezdu do Versailles, dokonce i vytipované parkoviště bylo otevřené a mělo volná místa a jako bonus, bylo v neděli zdarma (což jsem ani nevěděl).

Co mě trochu vyděsilo, byla asi 200 metrová fronta, která čekala u zámku, když jsme tam dorazili. Mnohem menší pak byla u vchodu s nápisem „Vstupenky“. Když jsme se ale s frontou dostali dovnitř, vyšlo najevo, že díky sofistikovanému uspořádání místností se fronta uvnitř kroutí a možná ještě tak 40 metrů má. Cedulkou na zdi, která hlásala, že vstup do zahrad je zdarma, jsem se nenechal zmást. Měl jsem totiž nastudováno, že právě začala sezóna vodotrysků a tudíž jsou zahrady se vstupným. Co jsem ovšem nastudováno neměl byl fakt, že do zahrad se kupují lístky někde úplně jinde (u vstupu do zahrad - kdo by to byl řekl) a že tahle celá budova, fronta v ní, a také fronta venku slouží jen ke vstupu do zámku. Štěstí, že Informace, kde jsem se to dozvěděl byly odhadem tak v půlce fronty na lístky, takže jsme si ušetřili druhou půlku čekání a vyrazili do zahrad, kde skutečně bylo lidí o poznání méně.

Překvapilo nás, že ač bylo všude plno vodotrysků, žádný nestříkal. Čekal jsem něco jako Křižíkovu fontánu v Praze, ale tady nebyly ani vodotrysky. Zato však byla hudba, která hrála z repráků, dovedně maskovaných na stromech, ostošest. Že by soudruzi zapomněli zapnout vodu? Nebo se objevil nějaký drobný zádrhel na poslední chvíli? (Přece jenom, byl to první víkend, kdy měly být vodotrysky v akci.) Těžko říct. Nicméně i bloumání po suchých zahradách nás utahalo a tak nabídka stylové zahrádky s infračervenými teplomety nešla odmítnout, zvláště, když počasí bylo ne úplně výletní - sice nepršelo, ale trvale zatažená obloha a občasný studený vítr tomu nepřidaly. Po pozdním obědě se ovšem na nás přece jen usmálo štěstí - někdo konečně pustil vodu, takže jsme si mohli naši původní trasu projít znovu a tentokrát se kochat i vodní dekorací. Což, i když se to nezdá, dělá hodně. A dokonce jsme našli i jeden vodotrysk s hudbou - byť s Křížíkovou fontánou se to nedá srovnat. Bohužel, než jsme si stačili nové efekty pořádně užít, objevil se chlapík s asi metrovým klíčem a začal kohoutky zase zavírat. Vypadá to, že vodotrysky jsou jen na příděl a samozřejmě o tom nikde na webu není zmínka. Každopádně dát si jeden den na zahrady je poměrně realistické, pokud se člověk nechce honit.

Na zpáteční cestě k autu přes Versailles jsem pak chtěl předvést typický francouzský zákusek café gourmand, bohužel nás ale v kavárně považovali za ignoranty a místo toho nám donesli něco úplně jiného. Když jsem pak paní, co nás obsluhovala, překvapil tím, že jsem se podivil, že znám tento klasický dezert dost jinak, přiznala, že už neměli ty správné ingredience a tak nám prostě dali nějaké zbytky. Zbytky špatné nebyly, ale café gourmand to nebylo. Tož tak, aspoň byla upřímná, člověk nemůže chtít všechno.

Foto: Jarmila