Intermezza

Pomalu přišlo léto, nebo to tak aspoň podle teplot vypadalo. Protože jsem chtěl zůstat stylový, odložil jsem svoje standardní rifle, které mám sice několikery, ale protože vypadají všechny stejně, kolegyně si myslí, že nosím pořád jedny, a vytáhl ze svého šatníku svoje letní, přímořské „pláťáky“ z OP Prostějov. Zároveň s tím jsem také oprášil svoje hnědé polobotky, které mám shodou okolností úplně stejné jako svoje černé „pracovní“, a které používám převážně pro volný čas a léto. Koupil jsem si je před mnoha lety a netušil, že se z nich stanou moje oblíbené boty (tehdy jsem ještě nosil do práce tenisky a šortky). Bohužel tyhle polobotky mají v sobě „kurvítko“, které způsobí, že se jim po určité době rozpadne podrážka tak, že se už nedá opravit. Takže jsou sice perfektní, pohodlné, díky pěnové podrážce velice příjemné na chůzi, ale časem mě opustí a já už teď mám hrůzu z toho, jak a kde koupím podobné.

Nicméně, abych se vrátil k letnímu stylu. Při prvním testu oprášených hnědých polobotek se ukázalo, že černý „standardní“ opasek k nim už není tak cool, jak býval za mlada, a že můj starý hnědý už nemá dostatečnou délku, asi tak o dvě dírky. Nezbylo tedy než přijmout chlapské rozhodnutí a vydat se nějaký opasek koupit. V našem lokálním nákupním centru jsem nepochodil a tak jsem nakonec vyměkl a vyrazil do 4 Temps, což je nákupní centrum na La Défense, a kde je asi tak minimálně deset obchodů s pánskou konfekcí a doplňky, kde mají mimo jiné i opasky. Navíc se tam dá dojet ode mne tramvají přímou linkou a pokud je navíc hezky, může se člověk přitom kochat malebným pařížským předměstím.

Tam jsem zjistil, že hnědých opasků je k mání relativně dost, ale francouzská hnědá není úplně kompatibilní s mojí hnědou botou. Také jsem dostal lukrativní nabídky na opasek za osmdesát babek s výhodou, že když koupím dva najednou, bude to dohromady jen za stodvacet. Protože jsem si ale zcela začátečnicky s sebou inkriminované boty nevzal, musel jsem nakonec zbaběle připustit, že budu muset koupi odložit o týden, neboť trefit některé odstíny jsem si, navíc v umělém osvětlení obchodů, netroufal.

Druhý víkend tedy už připraven, se správnými botami i kalhotami, jsem znovu dorazil do 4 Temps, abych po důkladné obhlídce zjistil, že byť opasků je hodně, buď mají trochu jinou barvu, nebo šířku, nebo nejsou v požadované délce. Nakonec jsem tedy skončil u H&M v podstatě s jedinou možností co zbyla a koupil tam opasek, který sice byl o něco světlejší v odstínu, ale zato neměl správnou délku. Je zajímavé, že i když si to člověk v obchodě vyzkouší, stejně pak doma zjistí, že to má špatně. Takže druhý den jsem tam naklusal znovu, s tím, že bych chtěl kratší verzi a přitom si všiml, že tam mají lepší barvu (skoro přesnou). Dopadlo to tedy tak, že jsem nakonec místo výměny délky vyměnil typ a vítězně se vrátil. A stačily k tomu jen tři návštěvy.

Pří výběru jsem mimo jiné zjistil, že moje hnědá není vlastně hnědá (marron), ale medová (miel) a že mám pěkný přízvuk, čímž mne překvapila prodavačka v jednom butiku, ale když viděla, že na mě nemá správnou délku, tak její zájem rychle opadl :). Také jsem zjistil, že přijít do obchodu s tím, že bych si chtěl zkusit pásek a že potřebuji konkrétní velikost, nemá žádný vliv na to, co vám prodavač nabídne, protože on to ví vždycky líp.

Při svém hraní na kytaru jsem pokročil a už se mi jednou podařilo zahrát jednu písničku v Rocksmith 2014 na 100 %. Což byl můj osobní postupný cíl. Sice to je skoro nejjednodušší písnička, co tam je, ale i tak to má všechny ingredience správného rockového šlágru (skluzy, příklepy, odtrhy a výtahy). Také jsem přitom přišel na zajímavou věc, že to zahraji přesněji, když se nedívám na vizualizaci prstokladu a hraji to jen podle sluchu, jako bych měl nějakou kolizi v koordinaci rytmu podle grafiky a podle zvuku (a nebo to mám špatně seřízené na xboxu). Každopádně povzbuzen tímhle úspěchem jsem si objednal nová trsátka a struny a protože jsem chtěl zkusit nějaký hi-tech, rozhodl jsem se pro speciální trsátka, vyrobená ze speciálního materiálu. Bohužel je ve Francii nikde neměli, až na dva obchody, do jednohož z nich jsem také napsal.

Fred mi obratem odpověděl, že je rád, že se zajímám o tyhle trsátka, protože si je taky oblíbil, a že sice normálně koncovým zákazníkům neprodávají, protože jsou distributoři, ale v tomhle udělají výjimku, protože se jim ještě ta trsátka nepodařilo rozdistribuovat. A dokonce souhlasil, že mi namíchá „zkušební balíček“ z různých typů (materiálu a tloušťky) abych je mohl všechny vyzkoušet. Tak jsem toho využil a koupil si u nich i nové struny, nový ořech, speciální zámky na popruh a speciální kovové pravítko, abych si mohl změřit výšku strun. Rozhodl jsem se totiž seřídit si kytaru. E a A už od začátku trochu drnčelo a u G a D zase byla trochu ujetá intonace.

Po prozkoumání internetu a ujištění se, že je ok sundat naráz všechny struny, jsem je sundal, vyhodil ořech, dal tam nový a zjistil, že je nižší, resp. má špatné zakřivení a že na to, abych ho tam mohl dát, bych potřeboval víc, než sadu pilníků a dremel. Takže jsem tam zase vrátil ten původní a doufal, že si toho kytara nevšimla. Aspoň jsem si tedy namazal hmatník citronovým olejem (což kytaristi dělají, a mně to přišlo jako dobrý nápad) a seřídil si výšku strun. Což je trochu na dlouhé lokte, protože na to, aby člověk struny zvedl, nebo snížil, je musí celkem dost povolit, ale na změření výšky je musí zase naladit. Tak jsem si aspoň procvičil ladění (podle ucha to zatím nedám, ale už aspoň poznám, jestli jsem aspoň přibližně v tónu). Také jsem zjistil, že nová trsátka jsou sice opravdu „dost jiná“, ale také, že nejsem schopen s nimi nic pořádně zahrát, protože mají jiný tvar a pocitově nejsem sto určit, kde přesně mají „špičku“. Moje staré trsátko je ovšem už ohrané tak, že tu špičku má trochu nakřivo a úplně jistá hra s ním taky už není. Každopádně to vypadá, že výměna typu trsátka není úplně triviální věc a nejspíš si budu muset jeden tvar vybrat a toho se držet.

A jako poslední upgrade jsem si na kytaru namontoval pořádné zámky na popruh, poté, co jsem ji při jedné tréninkové seanci málem poslal hlavou na zem a bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se mi to skutečně povede. Ne, že bych u hraní prováděl nějaké kejkle, ale hraji ve stoje a mám ji relativně vysoko, což způsobuje, že poutko u krku je vůči patentu dost zešikma a má tendenci se vyvléknout. Takže bylo jen otázkou času, kdy se zvětší natolik, až se mu to povede. Teď jsem tedy na kytaru přidal profi zámky, ze kterých se jen tak lehce nevyvlíkne, ani když udělám piruetu. Také jsem tím zvýšil její hodnotu zhruba o čtvrtinu :). A začal jsem se dívat po nějaké pořádné kytaře. Ne že bych tak dobře hrál, ale krize středního věku se jen tak nedá.

Také jsem si konečně musel nechal poslat šekovou knížku, protože naše leasingovka po mně chtěla, abych zaplatil doplňky, které jsem si objednal do služebního auta nad rámec firemního standardu, a jediný způsob, jak to šlo zaplatit, bylo šekem. Nabízel jsem sice, že to pošlu převodem, ale prý ne. Zkasírují totiž šek teprve až tehdy, kdy to auto dodají, tak proto. Kolega si dokonce postěžoval, že by třeba například svoje nová okna raději zaplatil převodem, protože když je platí šekem, tak se ta firma, co mu je dodává, nepřetrhne. Prostě dokud je nemají, tak ten šek nezkasírují. Zatímco, kdyby ty peníze už prokazatelně měli, museli by dodržet termín. Pro mne osobně to byla spíš exotika, při které jsem si akorát musel zopakovat, jak se píší správně slovně francouzské číslovky, protože sumu tam je potřeba vypsat slovně i číselně. Pak jsem se ptal, jestli ten podpis musí být přesně podle podpisového vzoru, ale kolegové mně ubezpečili, že ne, protože to nikdo nekontroluje. Platba nakonec proběhla tak, že jsem vyplnil na šek sumu, komu ji mají vyplatit a poslal ho normálním dopisem do leasingovky. A nakonec chápu, že to má něco do sebe. Chci někomu zaplatit nějakou nestandardní, vyšší sumu a nechce se mi to vybírat z bankomatu, tak mu na to prostě vystavím šek. A protože šekové operace jsou z historických důvodů zdarma, je zřejmé, proč je spousta lidí používá.

Dnes jsem jel po delší době metrem, na nádraží, odkud jsem pak pokračoval vlakem na služebku. Na jedné zastávce (tuším, že to byl Saint-Michel nebo Odéon) mě řidič překvapil hlášením, které znělo asi takto:

„Upozornění pro cestující. Prosím, vemte na vědomí, že do soupravy právě nastoupili dva kapsáři. Věnujte proto zvýšenou pozornost svým osobním věcem.“ A pro ty kapsáře dodal: „Pánové, myslím, že to fakt nemá cenu.“. A po chvíli, co jsem pořád stáli ve stanici, dodal: „Vemte všichni na vědomí, že kapsáři zase vystoupili, nicméně i přesto vám doporučuji dávat si na svoje věci pozor.“ A rozjel se.

Momentálně už sedím ve vlaku, za oknem ubíhá 300 km/h a já se těším, až vystoupím v Aix-en-Provence a nasaji atmosféru Středomoří.

Tak zatímco předchozí odstavce jsem napsal ve vlaku do Aix, následující řádky dopisuji o dva týdny později.

Zákazník si vybral, že stráví noc v Marseille a protože jsme v rámci utužení dobrých zákaznických vztahů plánovali společnou večeři, rozhodl jsem se z Aix vyrazit rovnou do Marseille a neztrácet čas zajížďkou přes svůj nocleh. Google maps mi hlásily zácpu v Marseille a 35km trasu odhadovaly na hodinu - a téměř se nemýlily - trvalo to asi hodinu a půl. Nejenže jediná přístupová cesta do Starého přístavu (Vieux Port) byla totálně zacpaná, ale také se mi nepodařilo napoprvé najít parking (a ani napodruhé). Takže, když jsem to tam napotřetí konečně slavnostně „hodil“, bylo už dost pozdě. Naštěstí mojí kolegové, beroucí Marseille útokem z druhé strany, byli ve skluzu ještě větším, takže jsem to byl nakonec já, kdo převzal roli průvodce.

Večeře v luxusní restaurace téměř nad mořem s výhledem na záliv mně úplně nesedla, ale bylo to částečně mojí vinou, nechal jsem příliš unést místem a šel naplno do ryb. Při zpáteční cestě jsem si pak už jen užil půlnoční zácpu na nábřeží, protože obě únikové cesty, které jsem měl naplánované, byly uzavřené. Tak jsem si apoň trochu zajezdil a pokochal se industriální zónou. Na nocleh jsem dorazil kolem jedné, což byl dobrý start do zítřejšího/dnešního mítinku. Naštěstí domácí už jsou na tohle zvyklí, takže mi všechno nachystali dopředu. Původní myšlenka, že se pozdravím s kolegy vzala za své, protože mítink se protáhl a druhý den jsem pro změnu odjížděl relativně brzo, protože jsem se nechtěl vrátit domů o půlnoci. Další den mě totiž čekal let do Prahy, se vstáváním v 04:30. O tom ale jindy.

Versailles - zahrady

Přišlo jaro a s jarem přiletěla Jarmila a prý jestli někam nevyrazíme. Byl jsem někam připravený vyrazit už půl roku, takže jsem obratem navrhl Fontainbleau - zámek s parkem a lesy asi hodinu cesty jihovýchodně od Paříže. Doporučila mi to moje francouzská kolegyně, co má anglické kořeny, žije v Německu a má za manžela Dána, takže se vyzná. Fontainbleau je také vyhledávaným místem skálolezců, ale to jsem zatím neplánoval.

Při předstartovní přípravě se ovšem ukázalo, že názory na Fontainbleau (na internetu) se různí. Prý je to něco jako Versailles, ale lepší (případně horší - to byl ten druhý názor) a rozhodně se vyplatí tam jet namísto přelidněného Versailles (případně nemá vůbec cenu tam jezdit, když to člověk může mít ve Versailles lepší - to byl ten druhý názor). Tak jsem si nakonec řekl, proč jezdit hodinu na jihovýchod, když mohu jet půl hodiny na jihozápad do Versailles, kde to navíc budu mít lepší (případně horší - to byla ta druhá varianta), a jal se zkoumat nabídku Château Versailles.

Musím přiznat, že po dvou a půl letech ve Francii, pořád nechápu jak francouzští weboví designeři přemýšlí a co je vede k tomu dělat weby tak, jak je dělají. Ať už to je internetové bankovnictví, online obchod, noční kabaret, La Poste nebo třeba Château Versailles. Pokaždé, když tam něco potřebuji najít, je to většinou jinde, než bych to čekal. Tipuji, že to nějak souvisí s jazykem, výchovou a kulturní tradicí, která se takto prostě projevuje v praxi. A nemyslím, že by ty stránky nutně byly špatné, jen prostě to, co by člověk čekal na jednom místě, je na mnoha místech a to, co člověk považuje za důležité, je zastrčené někde v rohu.

Tudíž, po důkladné několikafázové analýze webových stránek Château Versailles jsem nebyl přesvědčení, že zhruba tuším, co a jak bude potřeba udělat, abychom se tam dostali, ale nebyl jsem si úplně jist, jestli mi něco neuniklo. Zámek ve Versailles je sice hlavní turistickou atrakcí, nicméně, k zámku se pojí též zajímavé zahrady a dále pak detašované „sídlo“ Marie-Antoinetty (Domaine de Marie-Antoinette). Člověk si může vybrat jestli navštíví všechno naráz a koupí si lístek univerzální se vstupem všude, nebo se vydá na jednotlivé atrakce jednotlivě. Samozřejmě, na univerzální lístek je sleva, potíž je ovšem v tom, jak to všechno za jeden den stihnout. Druhá věc, která není zřejmá, vstup do zahrad je (snad) zdarma s výjimkou dnů, kdy jsou v zahradách k vidění vodotrysky doprovázené hudbou. Tyto dny jsou v zásadě víkendy a v tyto dny se i do zahrad platí vstupné. Celý areál zámku je obklopen parkem, kterému vévodí Grand Canal, který je otevřený a přístupný veřejnosti zdarma a který spojuje část náležející Marii-Antoinettě s vlastním zámkem. Protože první víkend v dubnu shodou okolností začala sezóna vodotrysků, vypadalo to, že budeme mít šanci je vidět v akci.

Další věc, kterou je potřeba zvážit je doprava. Do Versailles se dá dostat poměrně pohodlně z Paříže městským vláčkem (RER) nebo také autem. Výhoda vláčku je, že člověk nemusí hledat parkování a může se po cestě kochat pařížským předměstím, nevýhoda je, že je trochu omezen jízdním řádem a druhak, že ač vlastní vláček je ve Versailles poměrně rychle, dostat se na něj v Paříži nemusí být úplně jednoduché, podle toho, kde člověk je/bydlí, respektive může trvat skoro stejně tak dlouho jako vlastní cesta. Pro cestu autem je dobré si připravit dopředu pár míst, kde se dá zaparkovat, protože o víkendu to nemusí být úplně triviální. Což jsem také udělal, neboť jsme se nakonec dohodli, že pojedeme autem.

Parkovišť v okolí je opravdu hromada, ovšem pokud člověk nechce platit pět babek za hodinu stání, je dobré věnovat tomu trochu péči. Samozřejmě, čím dál od zámku, tím je parkování levnější (ale také je pravděpodobnější, že tam bude místo). Zkoušet hledat místo na ulici je adrenalin a osobně se do toho nepouštím, pokud je jiná možnost, ale proti gustu... Navíc, pro mne může být oříšek i zaparkovat v garáži pod hotelem a pak svoje auto znovu najít. A když ho konečně najdu, tak najít pokladnu, kde zaplatit :).

Nic z toho se ovšem nestalo při příjezdu do Versailles, dokonce i vytipované parkoviště bylo otevřené a mělo volná místa a jako bonus, bylo v neděli zdarma (což jsem ani nevěděl).

Co mě trochu vyděsilo, byla asi 200 metrová fronta, která čekala u zámku, když jsme tam dorazili. Mnohem menší pak byla u vchodu s nápisem „Vstupenky“. Když jsme se ale s frontou dostali dovnitř, vyšlo najevo, že díky sofistikovanému uspořádání místností se fronta uvnitř kroutí a možná ještě tak 40 metrů má. Cedulkou na zdi, která hlásala, že vstup do zahrad je zdarma, jsem se nenechal zmást. Měl jsem totiž nastudováno, že právě začala sezóna vodotrysků a tudíž jsou zahrady se vstupným. Co jsem ovšem nastudováno neměl byl fakt, že do zahrad se kupují lístky někde úplně jinde (u vstupu do zahrad - kdo by to byl řekl) a že tahle celá budova, fronta v ní, a také fronta venku slouží jen ke vstupu do zámku. Štěstí, že Informace, kde jsem se to dozvěděl byly odhadem tak v půlce fronty na lístky, takže jsme si ušetřili druhou půlku čekání a vyrazili do zahrad, kde skutečně bylo lidí o poznání méně.

Překvapilo nás, že ač bylo všude plno vodotrysků, žádný nestříkal. Čekal jsem něco jako Křižíkovu fontánu v Praze, ale tady nebyly ani vodotrysky. Zato však byla hudba, která hrála z repráků, dovedně maskovaných na stromech, ostošest. Že by soudruzi zapomněli zapnout vodu? Nebo se objevil nějaký drobný zádrhel na poslední chvíli? (Přece jenom, byl to první víkend, kdy měly být vodotrysky v akci.) Těžko říct. Nicméně i bloumání po suchých zahradách nás utahalo a tak nabídka stylové zahrádky s infračervenými teplomety nešla odmítnout, zvláště, když počasí bylo ne úplně výletní - sice nepršelo, ale trvale zatažená obloha a občasný studený vítr tomu nepřidaly. Po pozdním obědě se ovšem na nás přece jen usmálo štěstí - někdo konečně pustil vodu, takže jsme si mohli naši původní trasu projít znovu a tentokrát se kochat i vodní dekorací. Což, i když se to nezdá, dělá hodně. A dokonce jsme našli i jeden vodotrysk s hudbou - byť s Křížíkovou fontánou se to nedá srovnat. Bohužel, než jsme si stačili nové efekty pořádně užít, objevil se chlapík s asi metrovým klíčem a začal kohoutky zase zavírat. Vypadá to, že vodotrysky jsou jen na příděl a samozřejmě o tom nikde na webu není zmínka. Každopádně dát si jeden den na zahrady je poměrně realistické, pokud se člověk nechce honit.

Na zpáteční cestě k autu přes Versailles jsem pak chtěl předvést typický francouzský zákusek café gourmand, bohužel nás ale v kavárně považovali za ignoranty a místo toho nám donesli něco úplně jiného. Když jsem pak paní, co nás obsluhovala, překvapil tím, že jsem se podivil, že znám tento klasický dezert dost jinak, přiznala, že už neměli ty správné ingredience a tak nám prostě dali nějaké zbytky. Zbytky špatné nebyly, ale café gourmand to nebylo. Tož tak, aspoň byla upřímná, člověk nemůže chtít všechno.

Foto: Jarmila

Sem tam něco

Od posledního příspěvku uplynulo pár měsíců a je tudíž čas vydat souhrn událostí tiskem. Předně, sehnal jsem si konečně českou klávesnici k počítači. A udělal jsem to tak, že jsem šel na francouzské stránky HP pro náhradní díly a tam ji objednal, kartou zaplatil, a s expresním doručením v ceně ji měl druhý den ve firmě (stálo to celé asi 50 babek a půl hodiny času). Škoda, že na to naše IT za 8 měsíců nepřišlo.

V březnu na Paříž udeřil smog. Takový ten, co v Praze bývá běžně půl zimy, vzduch se nehne, obloha není vidět a všechno je tak nějak přidušené. Zatímco v Praze to nikomu nevadí, v Paříži to způsobilo ohrožení nejvyššího významu. Asi jako když loni napadlo 20 cm sněhu. Celý pařížský region balancoval na hraně života a smrti, kdo nemusel, byl vyzván, aby nevycházel a když se situace pořád nezlepšovala, vydala pařížská radnice rozhodnutí o radikálním omezení automobilové dopravy. Bohužel mi o tom nikdo neřekl. Takže si takhle jedu v pondělí do práce, všude je překvapivě prázdno a když přijedu na periferik, na tabulích, kde normálně svítí, jak dlouho to potrvá k následujícím významným sjezdům, svítilo toto: 17/03 NUM PAIR CIRCULATION INTERDITE. Přečetl jsem si to, ale nějak jsem se nedovtípil, co to přesně znamená, respektive, pochopil jsem slova, ale ne smysl a řekl si, že to je zajímavý systém a zřejmě ti, co ví, která čísla jsou myšlena, tak také vědí, co dělat.

Na cestě z práce mi to ale nedalo, a tak jsem se díval na periferiku kolem, a pak mi to došlo. Později jsem se dozvěděl od kolegů, že to vyhlásili přes víkend v televizi (tu nemám) a v rádiu (to mám akorát v autě, ale neposlouchám ho) a samozřejmě pak kasírovali ty, co to nedodrželi. Během cesty domů jsem ještě přemýšlel, jakou mám vlastně espézetku (protože už i tak banální informaci si nepamatuji) a po příjezdu se ujistil, že náhodou tu správnou. Aspoň že tak. Kolega slíbil, že příště mi dá vědět. Druhý den se magistrát poplácal po zádech, jací jsou pašáci a jak tu dopravu zvládli, protože prokazatelně ubylo aut na ulicích, a všechno se vrátilo do starých kolejí. Jestli to mělo nějaký vliv na smog se neví. Naštěstí pak začal foukat vítr a vyřešilo se to samo. Paříž totiž má oproti Praze skutečně daleko méně smogu. Dokonce, než se udála tahle katastrofa, tak jsem byl přesvědčený, že v Paříži smog v podstatě není (minimálně v porovnání s tím, na co jsem byl zvyklý z Prahy). Vysvětluji si to tím, že často fouká vítr ze západu, tedy z otevřené strany a město samo je v podstatě placka.

Současně se smogem mi přestal fungovat internet. Měl jsem už dříve výpadky, a postupně se to stupňovalo, až se prostě už modem jednou nepřipojil a zůstal tak. Tak jsem zadal na Free žádost o opravu. Pořád něco prověřovali a za týden poslali chlapíka, který prohlásil, že všechno je ok, ale pro jistotu mně odpojil všechny ostatní nepoužívané zásuvky, pak zkontroloval i přívod do bytu a že mám správně odpojený kondenzátor (což je nějaká specialita France Telecomu, kterou dává na každou přípojku a první věc, kterou musí majitel přípojky udělat, je ten kondenzátor odpojit) a prohlásil, že nic nezjistil. Jelo to pak asi 5 hodin a zase to spadlo. Tak jsem druhý víkend, znovu zapojil odpojené zásuvky, a znovu přepojil dráty v zásuvkách. Což překvapivě pomohlo a Internet začal fungovat. Načež mi napsali z Free, že už to opravili a tím moji reklamaci vyřešili. Bohužel to po pár týdnech začalo zase vypadávat. Řekl bych, že to bude linkou a doufám, že sem brzo zavedou optiku. Na posledním shromáždění místního SVJ, ze kterého mi můj domácí poslal kopii zápisu, totiž odhlasovali, že si do našeho domu mohou operátoři na svoje náklady začít tahat kabely (pokud budou chtít). Připomínám, že toto hlasování bylo na jednání zaneseno na můj popud (prostřednictvím mého domácího, který dále požádal správcovskou firmu), ale někdo tu technologii do Francie dostat musí. Teď už stačí počkat ještě dva měsíce, kdyby se náhodou někdo ze spoluvlastníku rozhodl toto hlasování napadnout a pak už to bude jen na těch operátorech. Tipuji, že tak do pěti let bych to mohl mít doma.

V práci mi končí čtyřletý leasing služebního auta, které jsem zdědil po někom kdo odešel, takže jsem si začal vyřizovat nové. Napsal jsem na Arval, který to pro nás dělá, a zeptal se, co mi mohou nabídnout. Zeptali se mě na platovou třídu a poslali mi nabídku. Byla tam sice spousta aut, ale to, co mám teď, tam nebylo. Podivil jsem se, a dozvěděl, že dolehla krize i na firemní auta, takže Passata v kombíku vyřadili. Což by asi nebyl nějak velký problém, protože sedan tam zůstal. Pak jsem ale zjistil, že je nějak podezřele hůř vybavený a se slabším motorem. Ukázalo se totiž, že jsem auto zdědil po nějakém šéfovi. Tak jsem tedy požádal Arval, ať mi udělají nabídku na to, co tam mají, ale s pořádným motorem, že si to doplatím. Prý to nejde. Podle platové třídy mám nárok na tenhle motor, a když budu chtít lepší motor, tak buď budu muset být větší šéf, nebo budu muset pracovat jinde. S motorem se prostě nedá hnout. Tak jsem prozkoumal stránky francouzského Volkswagenu (čímž jsem si výrazně rozšířil slovní zásobu týkající se autodoplňků a vybavení) a řekl si, že když mi nedají jiný motor, tak by mi mohli dát aspoň jinou standardní výbavu, takže bych za stejné peníze místo DVD přehrávače a 230V zásuvky v kufru mohl mít pořádná světla a automatickou kontrolu tlaku v pneumatikách. Ale ani to nejde. Tak jsem si doplatil aspoň ta světla. Naše firemní politika služebních aut je velice pružná.

Při té příležitosti jsem také zjistil, že jsem až doteď jezdil bez techničáku. Respektive, co jsem považoval za techničák, byla fotokopie dočasného certifikátu o imatrikulaci, jehož platnost skončila v červenci 2010. Protože jsem to nějak zvlášť nezkoumal a protože mi kolegové hned na začátku vysvětlili, že ve Francii je v pořádku jezdit s fotokopií (navíc dost mizernou) úředního dokumentu, byl jsem přesvědčen, že to, co mám, je techničák, a že to je ok. Ani když jsem to vytáhl v servisu, tak mi nikdo nic neřekl. Nebyl to jejich problém. Takže jsem teď konečně objevil pravdu a požádal Arval, jestli by mi neposlali skutečný techničák, když mám jen to dávno neplatné potvrzení. Obratem mi poslali (mizernou) fotokopii. Tak jsem se ještě ze zvědavosti zeptal, zda jsou si jisti, že tahle kopie bude platit ještě někde jinde než ve Francii a oni obratem odpověděli, že ne, a že mi teda pošlou originál. Voilà, všechno jde, když se člověk nedá. Originál se bude hodit mimo jiné až půjdu na technickou kontrolu, kam musím po čtyřech letech a která patrně přijde dřív, než nové auto. Teď ještě zjistit, jestli mám auto vůbec správně vybavené.

Minulý měsíc proběhly ve Francii komunální volby (Élections municipales). V souvislosti s tím vyšel v našem obecním měsíčníku i návod k použití, který vysvětloval jak funguje volební systém, jak probíhají volby a kdo může volit. Tam jsem ke svému překvapení zjistil, že bych mohl volit také, pokud bych byl zapsaný v seznamu voličů na magistrátě. Ne, že bych věděl koho volit, ale nejspíš bych se ze zvědavosti zúčastnil, kdybych mohl. V seznamu voličů jsem ovšem zapsaný nebyl, a zápis končil posledním dnem minulého roku. Takže třeba příště.

Politická volba ve Francii je poměrně jednoduchá, v podstatě existují čtyři základní kategorie: levice, pravice, extrém a „bez nálepky“ (sans étiquette). První dvě kategorie jsou jasné, extrém je v podstatě ten zbytek (anarchisté, Národní fronta, atd.) a poslední jsou ti, kteří se nehlásí k žádnému jasně definovanému směru. Většina Francouzů volí z těch prvních tří možností, protože „beználepkoví“ jsou už z principu podezřelí. Ptát se ovšem, kdo koho volil, je společenské tabu. Mně to tolerují, protože je jim jasné, že je mi to šumafuk a ptám se čistě ze studijních důvodů :).

Volby samotné skončily fiaskem socialistů.

Tady je zajímavá mapka, která ukazuje pouze změny oproti minulému rozložení. Která města (volební obvody) přešla na pravici a která na levici (a která k Národní frontě).

Z toho François Hollande, jako předseda socialistů, vyvodil osobní zodpovědnost a odvolal svého stranického kolegu, předsedu vlády. Někteří ministři si vyměnili křesla, takže třeba ministr financí se stal ministrem pro výzkum, nebo ministryně pro ženská práva (ano toto ministerstvo ve Francii existuje) si přibrala k ženským právům i sport (což je ve Francii zřejmě velice příbuzný obor). Z největšího zoufalce udělali evropského komisaře. Čímž vznikla úplně nová vláda, která už nebude dělat takové chyby, jako ta předchozí. Všichni se poplácali po zádech, jak skvěle tuhle politickou krizi zvládli a už tak mizerná podpora Hollanda ze strany běžného lidu se ještě více snížila. Občas si kolegy dobírám, že jsou větší komunisti (nikoliv ovšem ve smyslu aplikovaného režimu, ale ve smyslu ideí o tom, jak má společnost fungovat), než jsme byli za totáče my, a oni to ani nepopírají. Momentálně to ovšem pro socialisty moc růžově nevypadá.

A to by bylo pro dnešek vše.

Pozdrav od sousedů

Povinnost tomu chtěla, abych se vypravil na krátkou služební cestu přes kanál do Anglie. Což pro mne byla svým způsobem jedinečná příležitost. Sice používám angličtinu jako pracovní jazyk už skoro deset let, ale zatím jsem nikdy v rámci služebních aktivit do staré dobré Anglie nemusel (zato jsem byl už v JAR a Austrálii) a přece jenom, slyšet naživo pravou nefalšovanou angličtinu, bez francouzského, německého, nebo italského přízvuku, se mi jen tak nepoštěstí (nemluvě o jihoafrickém nebo australském). Takže jsem se celkem těšil.

Radost trochu hatil fakt, že zákazník sídlí „někde mezi Manchesterem a Liverpoolem“ v místě, které se jmenuje Warrington, a které patrně nedisponuje ničím zajímavým (kromě toho, že je mezi Manchesterem a Liverpoolem). Což jsem nakonec ale ani neměl možnost ověřit, protože se ukázalo, že místo kam jedu je vlastně technologický park, na okraji města, kde lišky dávají dobrou noc a kam směřují podobní zoufalci, jako já, kteří by rádi navštívili nějakou hi-tech firmu v parku. Dal jsem tedy na doporučení zákazníka a zamluvil si noc v hotelu v místě, abych se mohl pak ráno lehce přesunout po svých a nemusel se shánět po místní, nebo jiné dopravě.

Během plánování cesty se ukázalo, že do Manchesteru létá přímý spoj, který se jmenuje Flybe a je to už podle názvu low-cost, ale když jsem pak zjišťoval, ze kterého terminálu na Roissy to poletí, tak vyšla najevo pravda a Flybe se vyjevila jako přebarvená Air France. Což nebylo nutně na škodu, protože jsem se nemusel štrachat na Terminál 3, ze kterého low-costy normálně létají, ale mohl si dopřát luxusu Terminálu 2E, což je domácí terminál Air France a samozřejmě nejpohodlnější a nejlepší ze všech.

Manchester není podle wiki příliš velké město a letiště tomu odpovídá. Reklamní upoutávky, že jde o druhé nejlepší business letiště v Anglii nemohly smýt dojem, že jde o lokální letiště oproti kterému i Praha vypadá jako mezinárodní hub. A jak tak bloumám po chodbách a hledám, kde jsou taxíky, nějaký chlapík mě zastavil a požádal, jestli bych ho nevyfotil. Prý to bude jen chvilka, on si stoupne támhle ke sloupu, a já to tady jen zmáčknu. A dal mi do ruky Canon EOS 5D, který vypadal, že už má za sebou minimálně cestu kolem světa. Tak jsem to zmáčkl, a bylo to nějaké rozmazané. Zmáčkl jsem to ještě jednou a nezlepšilo se to. Pak jsem si všiml na displeji (kde byla hromada nějakých čísel), že tam bliká ISO 100. Což se mi zdálo málo, na to, abych ho z ruky a bez blesku vyfotil. Zeptal jsem se tedy chlapíka, jestli by to nechtělo trochu zvednout citlivost, že se mi zdá, že 100 je málo a on se mě zeptal, jestli tomu rozumím a nevím tedy, jak to udělat (modří asi tuší). Zaimprovizoval jsem a navrhl, že bychom mohli zkusit tlačítko nahoře s nápisem ISO, což se ukázalo jako dobrá volba. Jen to pak bylo zase moc světlé. Takže chlapík chvíli šteloval nastavení, aby mi foťák nakonec zase předal, ať to zkusím znovu. Bylo to o poznání lepší, ale pořád ne úplně ostré. Tak jsem zkusil cvičně zakroutit objektivem a ejhle, šlo to i zaostřit. Udělal jsem tedy dvě další fotky a ponechal chlapíka osudu. Proč se chtěl fotit na chodbě manchesterského letiště, které vypadalo jako pražské hlavní nádraží před rekonstrukcí, jsem se už ani raději neptal.

Venku jsem pak konečně našel taxíky. Tedy, napřed jsem si nebyl úplně jist, vypadaly totiž poněkud podezřele, ale dispečeři, co to tam organizovali, mě přesvědčili, že se nemám bát, a že to určitě dojede až do Warringtonu. Tak jsem se seznámil s kultovním black cab. Co z obrázků patrné není, je spartánská výbava uvnitř. Zadní část vypadá spíš jak nákladní prostor pickupu, je tam sice sedadlo (které vypadá jak z první republiky), ale oproti němu jsou na stěně za řidičem výklopná sedátka (tak jak bývají ve vlaku v některých vagónech na chodbičce), takže se tam teoreticky vejde až 6 lidí (jeden si může čupnout doprostřed). Řidič je oddělen stěnou, která má dole ta sedátka a nahoře přechází do plexisla, ve kterém je jen díra, jako někde na přepážce, kterou si můžete podat peníze, nebo kreditku. Vzhledem k tomu, jak je řidič daleko a díky té stěně, se s ním celkem nepohodlně konverzuje - je potřeba řvát do té díry uprostřed - a navíc kvůli tomu, že taxík v podstatě nemá odhlučnění, je to za jízdy v podstatě nemožné. A to nemluvě o tom, že v taxíku bylo stejných 8 stupňů jako venku a odněkud tam navíc pekelně táhlo.

Zato ale řidič neuměl moc anglicky, takže jsme se ani moc vybavovat nepotřebovali. Nakonec mě ale k hotelu dovezl a řekl si za to o 52 anglických babek (27 km), což ho rázem udělalo, kromě nejbizarnějšího, také nejdražším taxíkem, jakým jsem kdy jel. Prý kvůli nočnímu tarifu, který začíná v sedm večer. Také mi vnutil náhradní účtenku. Když jsem se pozastavil nad tím, k čemu mi bude nevyplněná účtenka, tak mě ubezpečil, že se mi může hodit, protože údajně ne všichni taxikáři je mají. Vypadá to, že život taxikáře v Anglii je boj o holáč - za neprůstřelným plexisklem a s nebezpečným nočním provozem po sedmé večer, v autech, ve kterých bych nechtěl jezdit ani zadarmo.

Když jsem vstoupil do hotelu, trochu jsem znejistěl, protože jsem se ocitl v nočním baru. Vyšel jsem tedy ven, obešel hotel, ujistil se, že jiný vchod tam není a znovu vešel. Barmanka se mne ptala, jestli prý něco hledám. Řekl jsem, že recepci. Prý je to ona u toho barového pultu, co stojí proti vchodu. Aha. Nabídla mi, jestli si něco nedám k večeři, což jsem odmítl, ale když jsem přišel na pokoj a našel v hotelovém menu Penta Cheesburger a French fries za třináct anglických babek, tak jsem se ještě rád, sám, dobrovolně vrátil. A cheesburger nezklamal, vypadal nějak takhle (a obecně to vypadalo dost podobně), takže pro Vídeňáky jednoznačně příležitost užít si poctivý hambáč :).

Trochu zklamáním byla poměrně malá (až žádná) nabídka točených piv, zato jsem na jídelníčku našel takové exklusivity jako singapurský Tiger, nebo budějovický Budvar. Dal jsem si tedy konzervativně Guinesse, neboť na pravé anglické pivo jsem neměl odvahu. Servírka na mně vyzvídala odkud jsem a když jsem přiznal, že z Česka, tak se pochlubila, že je Polka. Čímž se vysvětlilo, že jsem jí perfektně rozuměl, zatímco ostatním jsem musel občas trochu pomoct. Další zvláštností bylo to, že 99 % osazenstva byli chlapi, což pro změnu vyplynulo z toho, že tam všichni byli, podobně jako já, na služebce.

Druhý den jsem dorazil ráno k zákazníkovi poměrně hladce, že pršelo a šel jsem bahnem mě nezaskočilo, neboť si svoje služební polobotky pravidelně krémuji impregnačním krémem a pro anglické počasí jsem se vybavil heavy-duty softšelkou, která odolá i vichřici a vodní smršti. (Jediné, co jsem trochu podcenil byly kalhoty, vlněné černé pracovní, které neodolávaly tak dobře sprchám bahna od okoloprojíždějících aut.)

Kolegové mi potvrdili, že black cab není výjimka, nýbrž pravidlo a pozvali mne na čaj z automatu. Když jsem se podivil, že čaj z automatu není v Anglii zakázán jako kacířství, tak mě ubezpečili, že ne a že se nemám obávat a dali si všichni kávu. Neobával jsem se tedy a zjistil, že chutná překvapivě dobře - stokrát lépe, než chutnal čaj z automatu, co byl v pařížské pobočce, než někomu došlo, že jenom kvůli mně (kdo si ho dal jednou) se ho tam mít nevyplatí a z automatu ho zrušili. Odpoledne jsem se tedy nechal navnadit na kávu a dal si ji také. Zjevně existuje káva z automatu a káva z automatu a nejsou tytéž. Život v Anglii je zjevně boj o holáč nejen pro taxikáře.

Což se ukázalo na zpáteční cestě na letiště. Kolegové mi objednali taxíka a zase přijel black cab. Už jsem byl připraven, takže jsem si nasadil čepici, zapnul bundu, připoutal zavazadla i sebe a vyrazili jsme se. Bohužel tenhle taxík nebral karty, takže mě vysadil u bankomatu, kde jsem si vylovil pár babek v hotovosti. Překvapivě cesta zpět stála jen 35 babek, což mi potvrdili ostatně i kolegové, prý je to jiný tarif a obecně ceny jsou tak nějak smluvní. Trochu mi vadilo, že ani v polovině cesty nezačal taxík topit (což ten z předchozího dne udělal), ale pak jsem si všiml, že taxikář má otevřené okýnko u spolujezdce díky čemuž do taxíku celkem dost táhlo a to i dozadu dírou v plexiskle, takže topit nemělo smysl. Asi mu bylo teplo, což jsem chápal, že je zvyklý na drsné anglické počasí, a navíc měl na sobě asi třikrát silnější zimní bundu než já. Druhý důvod, proč možná větral, byl ten, že chtěl zvýšit hluk uvnitř, aby nebylo tak nepříjemné hlasité praskání, které se ozývalo ze zadního reproduktoru hned vedle mé hlavy a které připomínalo praskání tvrdého a silného materiálu a bylo tím intenzívnější, čím rychleji jsme jeli. Celkový estetický zážitek ze zpáteční jízdy bych přirovnal k práci venku v zimě a dešti se sbíječkou. Tak to bychom měli black cab. Už se těším, až tam zase někdy pojedu :).

Air France mi na zpáteční cestě už žádné další překvapení nepřipravila a díky poměrně pozdnímu příletu na mě čekal prázdný periferik, navíc bez uzavírek, takže jsem cestu z letiště domů zvládl za rekordních 38 minut, aniž bych porušoval rychlostní limity. Druhý den jsem si dal kávu z automatu a vše se vrátilo do normálu.