Jednou to muselo přijít a byť jsem to svým způsobem čekal, tak mne to stejně překvapilo. Když přemýšlím, proč jsem tak dlouho nepsal, napadá mne sice, že přece proto, že se nic zvláštního, nebo zapsáníhodného nestalo, ale není to tak úplně pravda. Ne, že by se vůbec nic nestalo, ale buď už jsem o tom psal dříve (např. daně jsou věčné), nebo se sice stalo, ale zase jsem nevěděl, co přesně bych o tom měl napsat. Pro zachování kontinuity kontinua těchto příspěvků však tyto věci v následujících pár větách (případně odstavcích) přece jenom zmíním.
Jako tradičně jsem vyrazil na týden na Jadran a jako tradičně si tam skvěle zaplachtil. Přežil jsem dokonce i tradiční akci v Brně, byť to letos byla blamáž. Pak se také podíval párkrát do Mnichova a Barcelony, kam mě mí zákazníci volají.
Vsuvka: blamáž (v originále blâmage) není francouzské slovo, byť jsem se o tom svoje kolegy snažil přesvědčit. Nakonec jsme se shodli na tom, že to je německé slovo (což je také matoucí, protože němčina nemá circumflex - stříšku), které bylo „přejaté“ z francouzštiny, podobně jako bylo „handy“ přejaté z angličtiny.
Také se mi podařilo zaplatit daně za rok 2012, o čemž jsem měl chvíli už vážné pochybnosti. Systém placení daní je tady o poznání více zkostnatělý, než v Česku. Daňové přiznání se podává do konce června a daň si berňák strhne (pokud všechno proběhne bez problémů) někdy v říjnu. V říjnu se také přihlásil o daň z bydlení (taxe d'habitation), kde mne trochu překvapilo, že to dělá přes šest set babek, a že se, podle výpisu, který jsem s tím současně dostal, zvýšila oproti předchozímu roku o 25 %. Po konzultaci s kolegy se ukázalo, že zatímco v Paříži k zásadnímu zdražení nedošlo, já platím daň za to, že bydlím v luxusní čtvrti. Daň z bydlení je totiž vlastně komunální daň, kterou vybírá obec a kterou investuje do infrastruktury a služeb, jako jsou knihovny, kulturní domy, sportoviště, jesle a školky, prostě věci, které běžně využívám. Jsem tak aspoň rád, když vím, kdo financuje tu, už dva roky probíhající a neustále znovu začínající, přestavbu hlavní silnice, po které jezdím denně do práce.
Vsuvka: Ptal jsem se kolegů, proč ve Francii nedaní příjmy stejně jako v Česku přímo u zdroje. Důvod, který jsem se dozvěděl, je typicky francouzský: údajně se o tom diskutovalo někdy v devadesátých letech, ale pak zjistili, že by přišla o práci spousta daňových úředníků. Takže odbory řekly ne a tím diskuse skončila. Vive la France !
V mezičase jsem se také zmínil domácímu, že jsem zklamán, protože nemáme v domě internet zavedený optikou, přestože bydlíme v tak luxusní a technologicky rozvinuté obci. Domácí mi obratem odpověděl, že je také překvapen, a že to tedy navrhl na příští zasedání SVJ, které bude za půl roku, k hlasování. Hlasovat se přitom nebude o tom, zda zavést optiku nebo ne, ale o tom, zda to dovolit operátorům. Jestli to budou ovšem operátoři chtít není úplně jasné.
Na vedlejší parcele úspěšně probíhá dostavba megakomplexu obytných a kancelářských prostor, která začala v okamžiku mého nastěhování a nejspíš skončí až se budu stěhovat pryč. Jak se těch dalších pár tisíc lidí navíc bude ovšem ráno dopravovat do práce vědět raději ani nechci.
V listopadu jsem pak přežil tradiční výstavku ve Villepinte, která se poslední roky vyznačuje tím, že je buď během ní stávka, nebo stávka sice není, ale i tak MHD nejezdí nejplynuleji. První den jsem si vzal auto a zpáteční cesta, kdy jsem se zasekl na A86, když jsem se chtěl vyhnout zácpě na A1 a zavřenému periferiku, která trvala dvě hodiny, se rázem zařadila na přední místa mé „co už bych nikdy nechtěl zopakovat“ hitparády. Musím ovšem přiznat, že se na tom podepsala i moje únava a to, že jsem (opět!) netrefil správnou odbočku na mé oblíbené křižovatce.
Druhý den jsem tedy pro jistotu jel RER, což podle jízdního řádu mělo trvat něco přes hodinu. Takže to, že to nakonec trvalo hodinu a tři čtvrtě bylo ve své relativní podstatě pozitivní. Výrazně pozitivní moment této akce, a současně novinka oproti loňsku, bylo uspořádání souběžné výstavky zbraní, střeliva a všeho ostatního, které byla ve stejném areálu, a na kterou se dalo projít na naši registraci. Konečně jsem viděl naživo FN-SCAR, nebo Dragunova. Doufám, že příští rok to takto udělají zase - to bych se na to dokonce i těšil, protože letos jsem se tam dostal až těsně před koncem, spíše náhodou a vůbec jsem to nestihl všechno projít. Bylo tam vše, od neprůstřelných vest, přes obrněné motorové čluny a transportéry, ruční palné zbraně až po satelitní špionážní systémy a taktické spojovací sítě. Takový sen malého kluka, který se zhmotnil.
Kromě všedních záležitostí na mne přišla tradičně se zimním splínem i tradiční krize středního věku, která se normálně projevuje pochybnostmi o smyslu života, milenkou a Porschem. Vzhledem k tomu, že pochybnosti o smyslu života (plynoucí z toho, že bych už všeho dosáhl) nemám, protože jsem ničeho nedosáhl a přestože rozumím významu slova milenka, nejsem si jist, jestli v případě starého mládence má tento význam smysl, zůstává jako jediné srozumitelné a moji krizi určující to poslední - Porsche. Navíc systém danění, kdy se daně neodečítají hned, ale až s více než ročním zpožděním, může za to, že jsem se mohl chvíli opájet iluzí, že mám na to, abych si něco koupil. Něco, co si kupují muži středního věku, aby si tím splnili svůj dětský sen - dokonalou hračku. Nebo prostě něco technicky dokonalého. Porsche sice ne, na to bych potřeboval platovou třídu o více než pár stupňů vyšší, ale něco „menšího“ už by se dalo. Po konzultaci se znalcem a shlédnutí pár dílů Top Gearu jsem pak dospěl k názoru, že to „něco“ by měla být zadokolka benzíňák o minimálně 300 koních. Pak jsem se pomazlil s myšlenkou, udělal průzkum trhu, spočítal si orientační předběžnou cenu, když to viděl, tak se rozhodl místo toho zamáznout hypotéku, zamáčkl slzu a koupil si raději za padesát babek „věrnou repliku volantu Ferrari 458 Italia“ k Xboxu, a šel se prohánět ve virtuálním monopostu na virtuální okruh Le Mans.
To by ovšem nebyla krize, kdyby se dala tak snadno. A protože mi navíc vrátili nějaký přeplatek z poplatků za služby, nebylo potřeba ani hledat nějakou výmluvu a před pár týdny jsem dostal, od strejdy Amazonu, doručenou až do domu, elektrickou kytaru. Kytara byla přibalená ke hře, a tak se momentálně ve volných chvílích přistihuji s kytarou na krku, jak pařím kytarové „karaoke“ na známé pecky. Dnes jsem si byl koupit nové struny...
7. prosince 2013
8. září 2013
Dépannage
V některých konstrukcích není francouzština příliš vynalézavá. Například la panne znamená porucha (nikoliv panna), nebo závada, prostě cokoliv, co brání tomu, aby věc fungovala. A její opravení, jak se dá i vlastně odvodit, je ve francouzštině doslova odporušení neboli le dépannage (všimněte si, že závada je rodu ženského, zatímco oprava mužského). Může se to týkat zašití košile, opravení výtahu, nebo znovuzprovoznění počítače.
Předpona de je obecně dost častá, a to i ve slovech, kde by to člověk nehledal. Třeba nalačno se řekne à jeun a tak odlačnění bude logicky déjeuner. Pro jistotu to funguje jako sloveso i podstatné jméno, aby člověk, potácející se na pokraji smrti hladem, náhodou neumřel při hledání správného gramatického tvaru. Jako sloveso to znamená obědvat a jako podstatné jméno je to oběd. Aby se to odlišilo, tak snídaně je pro změnu le petit déjeneur (tedy doslova malý oběd nebo ještě doslovněji malé odlačnění). Čímž se déjeneur ovšem obsahově zcela vyčerpalo, takže pro večeři už existuje jiné slovo dîner, nicméně opět je to stejné slovo pro podstatné jméno (večeře) a pro sloveso (večeřet). Což dokazuje, že vše, co souvisí s jídlem, je zásadního významu.
Abych se ale vrátil k depanáži (neplést s apanáží). Nedávno mi v autě zablikala na palubní desce kontrolka a zůstala svítit. Chvíli jsem zjišťoval, co by to mohlo být, než jsem si všiml, že to mám napsáno (při nastartování) rovnou pod nosem, byť francouzsky. Přepnul jsem si totiž palubní počítač do francouzštiny (i když umí i češtinu), neboť jsem časem došel k tomu, že tyhle detaily pomáhají k aklimatizaci. Když jsem ho před dvěma roky viděl poprvé ve francouzštině, tak mě to vyděsilo (a proto jsem to hned přepnul do češtiny), teď už to ale vlastně ani nevnímám.
Měl jsem tam napsáno, že mám prasklou pravou přední obrysovou žárovku. Což byla poměrně neškodná porucha, protože ty obrysovky i když svítí, tak stejně skoro nejsou vidět, a proto jsem jezdil se zapnutými potkávacími světly, byť to, zdá se, není povinné. Resp. je na to údajně zákon, ale není na to vyhláška, takže, jak mi to kdysi vysvětlovali, není, kdo by to kontroloval a kdo by to postihoval.
Nicméně jsem detailista, takže jsem na internetu vyšťoural český servisní manuál, abych zjistil, že výměna obrysové žárovky obnáší sundání masky a za určitých okolností může vyžadovat i rekalibraci světel. Navíc je potřeba dávat pozor, protože na potkávacích světlech může být až 30 kV (a ty se mohou příležitostně zapnout) a proto je lepší raději úplně odpojit baterku a pořádně se ujistit, že nic není pod proudem. Čímž ze mne původní nadšení domácího kutila vyprchalo a nemaje, ani nářadí, ani diagnostiku, jsem se tedy rozhodl svěřit výměnu autorizovanému servisu. Auto je stejně na leasing, takže by to měla hradit leasingová smlouva. A abych tam nejel jen kvůli žárovce, tak jsem po nich chtěl, ať se mrknou i na geometrii, neb jsem měl lehký pocit, že to jede lehčeji doleva. Nabídli mi to za férovou cenu (protože to leasingovka neproplácí), která byla jen o 80 % vyšší, než kolik to stálo v servisu v Praze (kde to ta samá leasingovka proplácela). Dohodli jsme se tedy nakonec, že napřed zjistí, jestli to je vůbec potřeba a teprve pak to budou řešit. No a pak mi řekli, že to potřeba nebylo a že žárovku vyměnili.
Jinou depanáž jsem rozjel na své nové košili, které se v pračce odpáral celý rukáv. Po korespondenci s prodejcem se ukázalo, že tento to má na háku, přestože se zjevně jedná o skrytou vadu - jak by člověk měl poznat, byť po důkladné prohlídce, že se mu při praní odpáře rukáv? Když jsem to diskutoval s kolegy, tak mě ujistili, že tohle (skryté vady) u košile nikdo neřeší. Kdyby to byla televize, nebo auto, tak ano, ale u položky za pár babek nemám šanci, i když jsem formálně v právu. Nicméně jeden kolega se nabídl, že to vezme své sousedce, která šije, jestli by to opravila. Ta zatím přišla s tím, že rukávy (oba) byly přišité špatným stehem - řetízkovým - zatímco správný má být obnitkovací (názvosloví jsem si musel najít), takže to vypáře a přešije. Protože kolega je z Marseille a ta sousedka je také tam, tak je to na dlouhé lokte. Pro jistotu jsem se pak podíval na svoje ostatní košile a zjistil, že polovina z nich má rukávy přišité tím samým stehem. Jsem zvědav, jak to dopadne.
Zlatým hřebem ovšem byla zkušenost s kancelářskou židlí, kterou mám doma u počítače. Před, možná půl rokem, z ní začaly vypadávat nějaké kousky suchého maziva, nebo oleje. Chvíli trvalo, než jsem zjistil, od čeho mám ty černé tečky na (světlém) koberci. Pak to přestalo. Nicméně mi to nedalo, a tak jsem napsal do obchodu, kde jsem židli před třemi lety koupil, v domnění, že mi možná dole chybí jen nějaký kryt, který by zabránil tomu, aby ty věci padaly na koberec. Je možné, že jsem ho ztratil, když jsem se stěhoval a počítal jsem s tím, že bych ho v nejhorším objednal a nějak do Francie dostal. Jaké však bylo moje překvapení, když mi odepsali, že prý potřebuji vyměnit celý píst, že mi to vymění v rámci záruční opravy, a že mám napsat, kdy se u mne má zastavit technik, aby to vyměnil. Zmátlo mne jednak, že židle je ještě v záruce (kupoval jsem ji tehdy v showroomu jako předváděcí kousek s 80% slevou, i se kterou ovšem byla cena pořád na úrovni „dobré kancelářské židle“), a že to vyžaduje výměnu pístu. Odpověděl jsem, že to asi bude problém, protože už nebydlím v Praze.
Po pár dnech ovšem přišla odpověď, kterou jsem nečekal. Prý to mám domluvené ve francouzské pobočce, která je shodou okolností kousek od Paříže, a že se mi ozvou. Nakonec jsem tedy vezl židli (sice mi nabízeli i opravu na místě, ale to by bylo také komplikované) tam. „Kousek“ sice bylo pětadvacet kilometrů od Paříže, ale to tak nějak odpovídalo v proporcích tomu pražskému umístění. Navíc to bylo stejným směrem, jako bydlím já. Dokonce i ta „obchodní“ zóna, kde to bylo, jako by té pražské z oka vypadla. Tam mi pak jeden žoviální monsieur, který vypadal jako bývalý ragbista, píst na počkání vyměnil, promazal mechaniku a popřál bonne journée. Jedinou vadou na kráse bylo, že jsem se při zpáteční cestě dostal do ranní špičky (mezi devátou a desátou ranní) a cesta zpět, místo půl hodiny, trvala skoro hodinu a půl.
Předpona de je obecně dost častá, a to i ve slovech, kde by to člověk nehledal. Třeba nalačno se řekne à jeun a tak odlačnění bude logicky déjeuner. Pro jistotu to funguje jako sloveso i podstatné jméno, aby člověk, potácející se na pokraji smrti hladem, náhodou neumřel při hledání správného gramatického tvaru. Jako sloveso to znamená obědvat a jako podstatné jméno je to oběd. Aby se to odlišilo, tak snídaně je pro změnu le petit déjeneur (tedy doslova malý oběd nebo ještě doslovněji malé odlačnění). Čímž se déjeneur ovšem obsahově zcela vyčerpalo, takže pro večeři už existuje jiné slovo dîner, nicméně opět je to stejné slovo pro podstatné jméno (večeře) a pro sloveso (večeřet). Což dokazuje, že vše, co souvisí s jídlem, je zásadního významu.
Abych se ale vrátil k depanáži (neplést s apanáží). Nedávno mi v autě zablikala na palubní desce kontrolka a zůstala svítit. Chvíli jsem zjišťoval, co by to mohlo být, než jsem si všiml, že to mám napsáno (při nastartování) rovnou pod nosem, byť francouzsky. Přepnul jsem si totiž palubní počítač do francouzštiny (i když umí i češtinu), neboť jsem časem došel k tomu, že tyhle detaily pomáhají k aklimatizaci. Když jsem ho před dvěma roky viděl poprvé ve francouzštině, tak mě to vyděsilo (a proto jsem to hned přepnul do češtiny), teď už to ale vlastně ani nevnímám.
Měl jsem tam napsáno, že mám prasklou pravou přední obrysovou žárovku. Což byla poměrně neškodná porucha, protože ty obrysovky i když svítí, tak stejně skoro nejsou vidět, a proto jsem jezdil se zapnutými potkávacími světly, byť to, zdá se, není povinné. Resp. je na to údajně zákon, ale není na to vyhláška, takže, jak mi to kdysi vysvětlovali, není, kdo by to kontroloval a kdo by to postihoval.
Nicméně jsem detailista, takže jsem na internetu vyšťoural český servisní manuál, abych zjistil, že výměna obrysové žárovky obnáší sundání masky a za určitých okolností může vyžadovat i rekalibraci světel. Navíc je potřeba dávat pozor, protože na potkávacích světlech může být až 30 kV (a ty se mohou příležitostně zapnout) a proto je lepší raději úplně odpojit baterku a pořádně se ujistit, že nic není pod proudem. Čímž ze mne původní nadšení domácího kutila vyprchalo a nemaje, ani nářadí, ani diagnostiku, jsem se tedy rozhodl svěřit výměnu autorizovanému servisu. Auto je stejně na leasing, takže by to měla hradit leasingová smlouva. A abych tam nejel jen kvůli žárovce, tak jsem po nich chtěl, ať se mrknou i na geometrii, neb jsem měl lehký pocit, že to jede lehčeji doleva. Nabídli mi to za férovou cenu (protože to leasingovka neproplácí), která byla jen o 80 % vyšší, než kolik to stálo v servisu v Praze (kde to ta samá leasingovka proplácela). Dohodli jsme se tedy nakonec, že napřed zjistí, jestli to je vůbec potřeba a teprve pak to budou řešit. No a pak mi řekli, že to potřeba nebylo a že žárovku vyměnili.
Jinou depanáž jsem rozjel na své nové košili, které se v pračce odpáral celý rukáv. Po korespondenci s prodejcem se ukázalo, že tento to má na háku, přestože se zjevně jedná o skrytou vadu - jak by člověk měl poznat, byť po důkladné prohlídce, že se mu při praní odpáře rukáv? Když jsem to diskutoval s kolegy, tak mě ujistili, že tohle (skryté vady) u košile nikdo neřeší. Kdyby to byla televize, nebo auto, tak ano, ale u položky za pár babek nemám šanci, i když jsem formálně v právu. Nicméně jeden kolega se nabídl, že to vezme své sousedce, která šije, jestli by to opravila. Ta zatím přišla s tím, že rukávy (oba) byly přišité špatným stehem - řetízkovým - zatímco správný má být obnitkovací (názvosloví jsem si musel najít), takže to vypáře a přešije. Protože kolega je z Marseille a ta sousedka je také tam, tak je to na dlouhé lokte. Pro jistotu jsem se pak podíval na svoje ostatní košile a zjistil, že polovina z nich má rukávy přišité tím samým stehem. Jsem zvědav, jak to dopadne.
Zlatým hřebem ovšem byla zkušenost s kancelářskou židlí, kterou mám doma u počítače. Před, možná půl rokem, z ní začaly vypadávat nějaké kousky suchého maziva, nebo oleje. Chvíli trvalo, než jsem zjistil, od čeho mám ty černé tečky na (světlém) koberci. Pak to přestalo. Nicméně mi to nedalo, a tak jsem napsal do obchodu, kde jsem židli před třemi lety koupil, v domnění, že mi možná dole chybí jen nějaký kryt, který by zabránil tomu, aby ty věci padaly na koberec. Je možné, že jsem ho ztratil, když jsem se stěhoval a počítal jsem s tím, že bych ho v nejhorším objednal a nějak do Francie dostal. Jaké však bylo moje překvapení, když mi odepsali, že prý potřebuji vyměnit celý píst, že mi to vymění v rámci záruční opravy, a že mám napsat, kdy se u mne má zastavit technik, aby to vyměnil. Zmátlo mne jednak, že židle je ještě v záruce (kupoval jsem ji tehdy v showroomu jako předváděcí kousek s 80% slevou, i se kterou ovšem byla cena pořád na úrovni „dobré kancelářské židle“), a že to vyžaduje výměnu pístu. Odpověděl jsem, že to asi bude problém, protože už nebydlím v Praze.
Po pár dnech ovšem přišla odpověď, kterou jsem nečekal. Prý to mám domluvené ve francouzské pobočce, která je shodou okolností kousek od Paříže, a že se mi ozvou. Nakonec jsem tedy vezl židli (sice mi nabízeli i opravu na místě, ale to by bylo také komplikované) tam. „Kousek“ sice bylo pětadvacet kilometrů od Paříže, ale to tak nějak odpovídalo v proporcích tomu pražskému umístění. Navíc to bylo stejným směrem, jako bydlím já. Dokonce i ta „obchodní“ zóna, kde to bylo, jako by té pražské z oka vypadla. Tam mi pak jeden žoviální monsieur, který vypadal jako bývalý ragbista, píst na počkání vyměnil, promazal mechaniku a popřál bonne journée. Jedinou vadou na kráse bylo, že jsem se při zpáteční cestě dostal do ranní špičky (mezi devátou a desátou ranní) a cesta zpět, místo půl hodiny, trvala skoro hodinu a půl.
24. srpna 2013
Salut !
Jedna z věcí, o které jsem se zatím nezmiňoval, která však patří ke každodennímu rituálu, je zdravení a jeho různé formy a způsoby. Možná je to proto, že ač se s tím případný návštěvník setká téměř okamžitě, vyžaduje to určitou dobu, a také méně formální vztahy, aby si uvědomil všechny různé nuance a varianty. A také se hodí nějaká základní znalost francouzštiny.
Když mě napadlo, že o tom něco napíšu, a přemýšlel jsem, jak začít, došlo mi, že nejdříve budu muset udělat malou exkurzi do francouzských termínů, které se při zdravení používají. Což může být pro některé docela nuda, nicméně, bez toho by to bylo těžké pochopit.
Při běžném denním styku v práci, na úřadech, v obchodech, a podobně, je zdravení důležitá (a poměrně netriviální) součást společenské kultury. Což platí nejspíš o každé společnosti, národu, zemi, ale francouzská sofistikovanost je svým způsobem výjimečná a zajímavá (byť má i dost podobností s českými pozdravy a způsoby zdravení). Tam, kde si anglosaské země vystačí s poměrně neurčitým hello, případně určitějším good morning/evening, nabízí francouzština spoustu variací, které je ovšem třeba používat správně. Nyní tedy k teorii.
Francouzský den (le jour) se dělí na ráno (le matin), poledne (le midi), odpoledne (l'après-midi), večer (le soir) a noc (la nuit). Oproti češtině je vidět, že ve Francii nemají dopoledne, místo toho je pořád ráno, až do oběda. Pokud vám někdo řekne, že něco udělá „na konci rána“ (à la fin du matin), znamená to, že to udělá před obědem a nejspíš těsně před ním. Nebo to znamená, že by to měl udělat dopoledne, ale je si téměř jist, že to nestihne. Díky tomu se nedá „ráno“ moc použít jako termín při dojednávání schůzek. „Sejdeme se ráno“ je příliš neurčité. Francouzské ráno se spíš blíží významově českému dopoledni. Naproti tomu odpoledne je stejné v obou. Poledne (le midi) se používá poměrně často, a oproti českému je jeho francouzský význam přesný. Pokud se řekne à midi, znamená to přesně ve 12:00. Je to mimochodem také díky tomu, že když se řekne francouzsky „ve dvanáct (hodin)“ (à douze heures) a „ve dvě (hodiny)“ (à deux heures), zní to velice podobně. Takže, aby se předešlo nedorozumění, používá se místo prvního à midi. Co se týká večera a noci, je to také dost podobné českému významu. Večer začíná v blíže neurčenou dobu, v zimě, když se setmí, v létě po sedmé hodině večerní, nebo jinak podle zvyklostí. Dokud je člověk vzhůru, je to pořád večer a až jde spát, začíná noc.
Posud je vše dost podobné. V čem je však rozdíl, že francouzština vytváří k některým částem dne (dokonce i ke dni samému) jejich „přechýlené“ ženské tvary - le jour x la journée, le matin x la matinée, le soir x la soirée. Tohle dokonce funguje i na rok - l'an x l'année. Ve všech případech vyjadřuje „ženský“ tvar konkrétní časový úsek (jinými slovy dobu, nebo interval), který je definován začátkem a koncem (byť tento může být neurčitý). Zatímco „mužský“ tvar vyjadřuje neurčitý pojem, který nespecifikuje blíže vlastní trvání. Dá se to zapamatovat třeba tak, že žena je praktická/konkrétní, zatímco muž je nepraktický/abstraktní :).
Například, „Je hezký den“ (C'est un beau jour), oproti: „Od rána do večera jsem moc nejedl“ (Je n'ai pas mangé beaucoup pendant la journée). La journée může znamenat 24 hodin (tedy od 00:00 do 24:00), nebo od rána do večera, nebo od mého příchodu do práce, do mého odchodu z práce, záleží na kontextu. Každopádně to je ale vždy určitá doba vymezená začátkem a koncem. V češtině se místo toho spíš používá opis od - do. Podobně by se dalo říci „od rána do oběda“ (matinée). Večer, ve smyslu konce dne, je le soir, ale večer, jako doba od, například příchodu z práce, do doby, než jdu spát, je la soirée. Někdy mohou ženské tvary přibírat i další význam, například matinée se používá v divadle (kde to ovšem znamená odpolední představení - nejspíš byli herci, v době kdy se toto označení zavedlo, zvyklí se probouzet odpoledne) a soirée znamená také večírek.
U let je to jednodušší. Vše, kde se používá letopočet je l'année, protože to je vždy konkrétní doba od 1. ledna daného roku, do 31. prosince téhož roku. „Narodil se v roce 2008“, bude Il est né dans l'année 2008. Zatímco „má pět let“ bude il a cinq ans. Ovšem „v (jeho) prvním roce“ bude dans sa première année, protože to vymezuje přesně jeden rok od jeho narození. Toliko tedy k teorii. A jaké jsou tedy možné pozdravy?
Bonjour
Bonjour je úplně základní pozdrav, se kterým se nedá nikdy udělat chyba, a který docela přesně odpovídá českému „dobrý den“. Můžete to použít na cizí lidi, i když je už dávno večer, v obchodě, v telefonu, ale i na nejbližší kolegy, nebo přátele. V obchodě nebo na úřadě to navíc má ještě vedlejší význam, pokud vás takhle pozdraví prodavač(ka) nebo úředník/úřednice, znamená to automaticky „co si přejete?“ (nebo „co pro vás mohu udělat?“). Často je to spojené s monsieur nebo madame.
Přijdete do pekárny a prodavačka začne konverzaci bonjour monsieur. Na to se dá odpovědět bonjour madame, ale většinou stačí jen bonjour. Pak řeknete, co chcete koupit a na konec přidáte s'il vous plaît. Čímž jednak dáte najevo, že už nic dalšího nechcete a jednak je to formální standardní ukončení objednávky. Je to tak formální a tak standardní, že když to tam nedáte, budou vás mít za burana. Mě už za něj mají, protože na to zapomínám. Většinou použiji zdvořilostní tvar na začátku věty, ale na konci už na to zapomenu.
Ovšem pozor, bonjour je pozdrav „potkávací“ (podobně jako české „dobrý den“), pro loučení je potřeba použít nějaký z pozdravů níže.
Au revoir
Au revoir je přímý ekvivalent českého „na shledanou“ (doslova to znamená znovu na viděnou). Je to, podobně jako bonjour, zcela univerzální pozdrav na rozloučení. Pokud se tedy potřebujete rozloučit. Používá se to i při telefonování, byť to vlastně nedává smysl, když mluvíte s někým, koho jste v životě neviděli, a nejspíš ani neuvidíte. Francouzština ale nemá obdobu českého „na slyšenou“.
Na druhou stranu, jsou situace, kdy české „na shledanou“ ve francouzštině nefunguje. Například, když jedete s cizími lidmi ve výtahu a při nástupu se pozdravíte bonjour, tak při výstupu si neřeknete au revoir. Protože se s těmi lidmi vlastně vůbec znovu vidět nechcete. Místo toho se použije jeden z pozdravů pro loučení uvedených dále.
Salut
Salut je pozdrav, který použijete při setkání s někým, s kým se už znáte buď dobře, nebo dlouho, byť ne třeba nijak důvěrně. Takto zdravím svoje kolegy. Je to méně formální, ale není to tak neformální, nebo důvěrné, jako české ahoj. Někdy telefonuji poprvé s někým, koho jsem možná viděl předtím jednou a řekneme si salut, čistě jen z toho titulu, že pracujeme ve stejné firmě, ve stejné organizaci. Jindy mi moji kolegové řeknou ráno bonjour.
Obecně ovšem platí, že použít salut s cizími lidmi by bylo krajně nezdvořilé a divné, zdaleka to není tak univerzální jako anglické hello, které se dá použít v podstatě všude. Na rozdíl od hello je ovšem salut jediný pozdrav, který lze použít jak při setkání, tak při loučení.
Bonsoir
Po bonjour je to druhý nejčastější (a také druhý formální) pozdrav. Používá se večer, od kdy přesně se nedá přesně říci, záleží to na situaci i vztahu těch, co se zdraví. Prakticky ovšem by se dalo říci, že s odchodem z práce začíná „večer“ a od té chvíle je vhodné použít i příslušný pozdrav. Bonsoir je nicméně pořád formální, tedy pozdraví vás tak třeba prodavačka, nebo vrátný. Na druhou stranu, podobně jako bonjour se to dá použít i s kolegy, aniž by to znělo strojeně. Bonsoir je sice potkávací pozdrav, ale dá se podle situace chápat i jako pozdrav rozloučení.
Bonne journée
Po předchozím teoretické úvodu doufám, že bonne journée, je už jasné :). Používá se při loučení, místo formálního au revoir a znamená „hezký den“, nebo „hezký zbytek dne“. Prakticky se ovšem používá většinou jen dopoledne, protože odpoledne a večer přejímají tento význam jiné pozdravy. Typická situace je ráno v práci ve výtahu. Při nástupu si všichni řeknou bonjour a při výstupu bonne journée.
Bon après-midi
Je další loučící pozdrav, používaný odpoledne, kdy bonne journée už nevystihuje přesně zbývající dobu, po kterou přejeme dotyčnému dobré. Jako příklad je opět možné vzít výtah v práci (zdá se, že výtah představuje skvělý model pro všechny možné situace), když se lidé vrací z oběda. Typicky se už nezdraví při nástupu. Pokud se předtím neviděli, mohou použít bonjour. Při výstupu si ale popřejí bon après-midi - tedy dobré odpoledne. Protože bon après-midi je výhradně loučící pozdrav, nikdy se nepoužije pro setkání.
Bonne soirée
Při loučení s někým, kdo odpoledne/večer odchází, nebo o něm víte, že nejde hned spát, se často používá bonne soirée. Je to taková obdoba bonne journée, nebo bon après-midi pro večer. Méně formální a více závisející na okolnostech. Když odcházím večer z práce, tak mne jedna recepční na vchodu zdraví bonsoir, což je formálnější varianta a v pozdravu převažuje výraz toho, že se vlastně vidíme poprvé během dne (služba se po obědě střídá) a tudíž se hodí pozdrav „setkávací“ bez vedlejšího významu. Druhá recepční mě zdraví bonne soirée, čímž mi přeje „hezký večer“ (nebo zbytek dne) a v pozdravu převládá význam „loučící se“, s tím, že současně dává najevo, že tím, že odcházím z práce, mám před sebou ještě celý večer, který mohu strávit jinak (než prací). A přeje mi, abych ho strávil dobře.
Bonne nuit
Pouze, pokud se s někým vidíte těsně před spaním :).
Bon matin
Ve francouzštině neexistuje, místo toho se používá bonjour.
Další pozdravy, které se používají pravidelně jsou bon week-end (week-end, s pomlčkou uprostřed, je skutečně francouzské slovo, které ovšem Francouzi někdy zkrátí jen na bon week, čímž zmatou ty, co mluví anglicky), kterým se v pátek loučíte s ostatními, případně před dovolenou bonnes vacances. Vzhledem k tomu, že Francouzi mají spoustu dovolené, je tento pozdrav také poměrně běžný :). Tolik tedy k verbální pozdravům. Někdy příště si probereme ty neverbální.
Když mě napadlo, že o tom něco napíšu, a přemýšlel jsem, jak začít, došlo mi, že nejdříve budu muset udělat malou exkurzi do francouzských termínů, které se při zdravení používají. Což může být pro některé docela nuda, nicméně, bez toho by to bylo těžké pochopit.
Při běžném denním styku v práci, na úřadech, v obchodech, a podobně, je zdravení důležitá (a poměrně netriviální) součást společenské kultury. Což platí nejspíš o každé společnosti, národu, zemi, ale francouzská sofistikovanost je svým způsobem výjimečná a zajímavá (byť má i dost podobností s českými pozdravy a způsoby zdravení). Tam, kde si anglosaské země vystačí s poměrně neurčitým hello, případně určitějším good morning/evening, nabízí francouzština spoustu variací, které je ovšem třeba používat správně. Nyní tedy k teorii.
Francouzský den (le jour) se dělí na ráno (le matin), poledne (le midi), odpoledne (l'après-midi), večer (le soir) a noc (la nuit). Oproti češtině je vidět, že ve Francii nemají dopoledne, místo toho je pořád ráno, až do oběda. Pokud vám někdo řekne, že něco udělá „na konci rána“ (à la fin du matin), znamená to, že to udělá před obědem a nejspíš těsně před ním. Nebo to znamená, že by to měl udělat dopoledne, ale je si téměř jist, že to nestihne. Díky tomu se nedá „ráno“ moc použít jako termín při dojednávání schůzek. „Sejdeme se ráno“ je příliš neurčité. Francouzské ráno se spíš blíží významově českému dopoledni. Naproti tomu odpoledne je stejné v obou. Poledne (le midi) se používá poměrně často, a oproti českému je jeho francouzský význam přesný. Pokud se řekne à midi, znamená to přesně ve 12:00. Je to mimochodem také díky tomu, že když se řekne francouzsky „ve dvanáct (hodin)“ (à douze heures) a „ve dvě (hodiny)“ (à deux heures), zní to velice podobně. Takže, aby se předešlo nedorozumění, používá se místo prvního à midi. Co se týká večera a noci, je to také dost podobné českému významu. Večer začíná v blíže neurčenou dobu, v zimě, když se setmí, v létě po sedmé hodině večerní, nebo jinak podle zvyklostí. Dokud je člověk vzhůru, je to pořád večer a až jde spát, začíná noc.
Posud je vše dost podobné. V čem je však rozdíl, že francouzština vytváří k některým částem dne (dokonce i ke dni samému) jejich „přechýlené“ ženské tvary - le jour x la journée, le matin x la matinée, le soir x la soirée. Tohle dokonce funguje i na rok - l'an x l'année. Ve všech případech vyjadřuje „ženský“ tvar konkrétní časový úsek (jinými slovy dobu, nebo interval), který je definován začátkem a koncem (byť tento může být neurčitý). Zatímco „mužský“ tvar vyjadřuje neurčitý pojem, který nespecifikuje blíže vlastní trvání. Dá se to zapamatovat třeba tak, že žena je praktická/konkrétní, zatímco muž je nepraktický/abstraktní :).
Například, „Je hezký den“ (C'est un beau jour), oproti: „Od rána do večera jsem moc nejedl“ (Je n'ai pas mangé beaucoup pendant la journée). La journée může znamenat 24 hodin (tedy od 00:00 do 24:00), nebo od rána do večera, nebo od mého příchodu do práce, do mého odchodu z práce, záleží na kontextu. Každopádně to je ale vždy určitá doba vymezená začátkem a koncem. V češtině se místo toho spíš používá opis od - do. Podobně by se dalo říci „od rána do oběda“ (matinée). Večer, ve smyslu konce dne, je le soir, ale večer, jako doba od, například příchodu z práce, do doby, než jdu spát, je la soirée. Někdy mohou ženské tvary přibírat i další význam, například matinée se používá v divadle (kde to ovšem znamená odpolední představení - nejspíš byli herci, v době kdy se toto označení zavedlo, zvyklí se probouzet odpoledne) a soirée znamená také večírek.
U let je to jednodušší. Vše, kde se používá letopočet je l'année, protože to je vždy konkrétní doba od 1. ledna daného roku, do 31. prosince téhož roku. „Narodil se v roce 2008“, bude Il est né dans l'année 2008. Zatímco „má pět let“ bude il a cinq ans. Ovšem „v (jeho) prvním roce“ bude dans sa première année, protože to vymezuje přesně jeden rok od jeho narození. Toliko tedy k teorii. A jaké jsou tedy možné pozdravy?
Bonjour
Bonjour je úplně základní pozdrav, se kterým se nedá nikdy udělat chyba, a který docela přesně odpovídá českému „dobrý den“. Můžete to použít na cizí lidi, i když je už dávno večer, v obchodě, v telefonu, ale i na nejbližší kolegy, nebo přátele. V obchodě nebo na úřadě to navíc má ještě vedlejší význam, pokud vás takhle pozdraví prodavač(ka) nebo úředník/úřednice, znamená to automaticky „co si přejete?“ (nebo „co pro vás mohu udělat?“). Často je to spojené s monsieur nebo madame.
Přijdete do pekárny a prodavačka začne konverzaci bonjour monsieur. Na to se dá odpovědět bonjour madame, ale většinou stačí jen bonjour. Pak řeknete, co chcete koupit a na konec přidáte s'il vous plaît. Čímž jednak dáte najevo, že už nic dalšího nechcete a jednak je to formální standardní ukončení objednávky. Je to tak formální a tak standardní, že když to tam nedáte, budou vás mít za burana. Mě už za něj mají, protože na to zapomínám. Většinou použiji zdvořilostní tvar na začátku věty, ale na konci už na to zapomenu.
Ovšem pozor, bonjour je pozdrav „potkávací“ (podobně jako české „dobrý den“), pro loučení je potřeba použít nějaký z pozdravů níže.
Au revoir
Au revoir je přímý ekvivalent českého „na shledanou“ (doslova to znamená znovu na viděnou). Je to, podobně jako bonjour, zcela univerzální pozdrav na rozloučení. Pokud se tedy potřebujete rozloučit. Používá se to i při telefonování, byť to vlastně nedává smysl, když mluvíte s někým, koho jste v životě neviděli, a nejspíš ani neuvidíte. Francouzština ale nemá obdobu českého „na slyšenou“.
Na druhou stranu, jsou situace, kdy české „na shledanou“ ve francouzštině nefunguje. Například, když jedete s cizími lidmi ve výtahu a při nástupu se pozdravíte bonjour, tak při výstupu si neřeknete au revoir. Protože se s těmi lidmi vlastně vůbec znovu vidět nechcete. Místo toho se použije jeden z pozdravů pro loučení uvedených dále.
Salut
Salut je pozdrav, který použijete při setkání s někým, s kým se už znáte buď dobře, nebo dlouho, byť ne třeba nijak důvěrně. Takto zdravím svoje kolegy. Je to méně formální, ale není to tak neformální, nebo důvěrné, jako české ahoj. Někdy telefonuji poprvé s někým, koho jsem možná viděl předtím jednou a řekneme si salut, čistě jen z toho titulu, že pracujeme ve stejné firmě, ve stejné organizaci. Jindy mi moji kolegové řeknou ráno bonjour.
Obecně ovšem platí, že použít salut s cizími lidmi by bylo krajně nezdvořilé a divné, zdaleka to není tak univerzální jako anglické hello, které se dá použít v podstatě všude. Na rozdíl od hello je ovšem salut jediný pozdrav, který lze použít jak při setkání, tak při loučení.
Bonsoir
Po bonjour je to druhý nejčastější (a také druhý formální) pozdrav. Používá se večer, od kdy přesně se nedá přesně říci, záleží to na situaci i vztahu těch, co se zdraví. Prakticky ovšem by se dalo říci, že s odchodem z práce začíná „večer“ a od té chvíle je vhodné použít i příslušný pozdrav. Bonsoir je nicméně pořád formální, tedy pozdraví vás tak třeba prodavačka, nebo vrátný. Na druhou stranu, podobně jako bonjour se to dá použít i s kolegy, aniž by to znělo strojeně. Bonsoir je sice potkávací pozdrav, ale dá se podle situace chápat i jako pozdrav rozloučení.
Bonne journée
Po předchozím teoretické úvodu doufám, že bonne journée, je už jasné :). Používá se při loučení, místo formálního au revoir a znamená „hezký den“, nebo „hezký zbytek dne“. Prakticky se ovšem používá většinou jen dopoledne, protože odpoledne a večer přejímají tento význam jiné pozdravy. Typická situace je ráno v práci ve výtahu. Při nástupu si všichni řeknou bonjour a při výstupu bonne journée.
Bon après-midi
Je další loučící pozdrav, používaný odpoledne, kdy bonne journée už nevystihuje přesně zbývající dobu, po kterou přejeme dotyčnému dobré. Jako příklad je opět možné vzít výtah v práci (zdá se, že výtah představuje skvělý model pro všechny možné situace), když se lidé vrací z oběda. Typicky se už nezdraví při nástupu. Pokud se předtím neviděli, mohou použít bonjour. Při výstupu si ale popřejí bon après-midi - tedy dobré odpoledne. Protože bon après-midi je výhradně loučící pozdrav, nikdy se nepoužije pro setkání.
Bonne soirée
Při loučení s někým, kdo odpoledne/večer odchází, nebo o něm víte, že nejde hned spát, se často používá bonne soirée. Je to taková obdoba bonne journée, nebo bon après-midi pro večer. Méně formální a více závisející na okolnostech. Když odcházím večer z práce, tak mne jedna recepční na vchodu zdraví bonsoir, což je formálnější varianta a v pozdravu převažuje výraz toho, že se vlastně vidíme poprvé během dne (služba se po obědě střídá) a tudíž se hodí pozdrav „setkávací“ bez vedlejšího významu. Druhá recepční mě zdraví bonne soirée, čímž mi přeje „hezký večer“ (nebo zbytek dne) a v pozdravu převládá význam „loučící se“, s tím, že současně dává najevo, že tím, že odcházím z práce, mám před sebou ještě celý večer, který mohu strávit jinak (než prací). A přeje mi, abych ho strávil dobře.
Bonne nuit
Pouze, pokud se s někým vidíte těsně před spaním :).
Bon matin
Ve francouzštině neexistuje, místo toho se používá bonjour.
Další pozdravy, které se používají pravidelně jsou bon week-end (week-end, s pomlčkou uprostřed, je skutečně francouzské slovo, které ovšem Francouzi někdy zkrátí jen na bon week, čímž zmatou ty, co mluví anglicky), kterým se v pátek loučíte s ostatními, případně před dovolenou bonnes vacances. Vzhledem k tomu, že Francouzi mají spoustu dovolené, je tento pozdrav také poměrně běžný :). Tolik tedy k verbální pozdravům. Někdy příště si probereme ty neverbální.
18. srpna 2013
Dlouhý víkend
Když tedy nevyšel prodloužený víkend u moře, řekl jsem si, co s načatým volnem a dovolenou v pátek zase zrušil. Přestože se totiž mělo jednat o týden, kdy ani pes, unavený sluncem, neštěkne, nakonec z toho bylo spíš něco, co připomínalo DEFCON 2, takže jsem vůbec neměl problém s tím, co si v pátek v práci počnout, spíš naopak. Nicméně 15. srpen zrušit nešel, a tak jsem se rozhodl ho využít ke zvýšení své kulturní úrovně návštěvou místního kina. Což se do té doby stávalo maximálně jednou za dobu mého pobytu. Šlo tedy v podstatě o zdvojnásobení mé kulturní zdatnosti, a abych tento kulturní šok neponechal náhodě, vše jsem pečlivě naplánoval. Vybraný film měl všechny předpoklady, aby naplnil mé nejvyšší nároky. Dvě hlavní role hráli mí dva oblíbení herci, natočil to režisér, který předtím natočil pouze jeden film, který se mi dost líbil a mělo to rozpočet jak prase.
Zaujalo mne i pár reklam, které byly v pásmu před filmem. Například to, že v Paříži vystoupí Большой театр, případně upozornění na aktuální vernisáže, které právě začínají. Jak jsou diváci hollywoodského letního sci-fi blockbusteru cílovou skupinou pro balet mi sice trochu uniká, ale přišlo mi to i tak jako zajímavé zpestření. Když pak došlo na upoutávky na nové filmy, tak musím přiznat, že z těch amerických si nepamatuji ani jeden, přestože ji bylo víc, ale francouzské si pamatuji oba, protože byly ze života běžných Francouzů.
Po úspěšně zabitých dvou hodinách, jsa kousek od Saint-Michel, jsem si řekl, že bych mohl splnit další svůj rest a vylézt do věže katedrály Notre Dame. Tahle možnost mi až do nedávna byla skryta, ale teď, když už o tom vím, přišlo mi, že by bylo škoda, optimální světelné a tepelné podmínky, nevyužít. Bohužel tam ovšem bylo zavřeno. Prošel jsem se tedy trochu kolem Seiny, po latinské čtvrti, pokochal se výprodeji v (již) zavřených obchodech a vrátil se zpět na základnu.
V pátek jsem pak v rámci propagace českého stylu života ve Francii svému bývalému učiteli francouzštiny věnoval mlýnek na mák, který jsem po dlouhé úvaze vybral jako věc typicky českou (ve Francii se mlýnek na mák neprodává a nikoho by ani nenapadlo jíst mák jinak, než nasypaný na bagetě) a také užitečnou. Jednou se mi totiž svěřil, že jeho žena experimentuje s českou kuchyní, podle kuchařky, kterou si přivezli z dovolené v jižních Čechách a donesl mi na ochutnávku makovník. Samozřejmě z nepomletého máku. Teď vypadal, že ho mlýnek zaujal, tak jsem zvědav, jestli to bude mít i nějaký praktický dopad.
Tentokrát jsem volil cestu po severní straně parku, která jím prochází od východu na západ po celé jeho délce, a byl jsem překvapený, jaké, téměř ideální, podmínky na kolo představuje. A i když nakonec z parku vyjde, vyústí do malebné vesničky a dál pokračuje lesy v podstatě až do Versailles (zde ovšem mám na mysli městečko Versailles, nikoliv populární zámek a park, který je jeho součástí).
Po průjezdu severní částí Versailles jsem se po bulváru de la Reine dostal až k parku a to k jeho severnímu vchodu, který vede do veřejné části, tedy do části, kam se neplatí a kam si může každý zajít dělat, co uzná za vhodné, jako v každém jiném parku. Piknikovat, běhat, projet se na kole, atd. Se vstupem do parku jsem současně získal i iluzi určité nadřazenosti, vida houfy japonských turistů, kteří letěli přes půl zeměkoule, aby se sem mohli podívat. A já to mám, k branám versailleského parku, zhruba šestnáct kilometrů, necelou hodinku na kole. Což je docela dobrá volba pro delší vyjížďky.
Výjezdem na jižní straně jsem se dostal už na poměrně frekventovanou silnici, po které bych se teoreticky mohl vrátit, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem jet zpět zase přes lesy, a navíc se stavit ještě na jednom místě, které bylo na seznamu tajných cílů. Ve Versailles sídlí totiž francouzská pobočka (a vlastně i evropská) Blizzardu (modří už vědí), kde mají (mimo jiné) sochu Kerrigan v nadživotní velikosti. Bohužel, socha je v atriu a není zvenku v podstatě vidět a do areálu jsem vstupovat nechtěl, takže jsem zahlédl jen kousek pařátů nad hlavou, z takové malé uličky na boku, pod dohledem bezpečnostní kamery přímo nade mnou. Další cestu se mi pak podařilo naplánovat kolem vysílače, což byl patrně nejvyšší bod v okolí. Přitom jsem zjistil, že jet podle navigace na mobilu by bylo lepší, kdyby ho člověk nemusel na každé křižovatce vytahovat z kapsy. Tuhle technickou stránku budu muset ještě dořešit. Nakonec to dalo pěkných čtyřicet kiláků a pocit dobře vykonané práce.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)