9. září 2012

Bílá prostěradla z Pákistánu

Po necelém roce se mi konečně naskytla příležitost vyrazit k zákazníkovi ve Francii. Šéf prohlásil něco v tom smyslu, že je to celkem nedaleko a pak něco zamumlal, že tam teda pojedeme autem. Nabídl se totiž, že mě tam uvede. Při pohledu na Google Maps se ukázalo, že termín "nedaleko" znamená 350 km po dálnici na západ, do nějaké vesnice poblíž Rennes. A autem tam pojedeme proto, že šéf bydlí kousek od dálnice a tudíž je to pro něj lepší, vstávat půl hodiny před odjezdem a počkat na mne před domem, až ho vyzvednu, než vstávat dvě a půl hodiny před odjezdem, aby stihl vlak. Protože mám svého šéfa rád, rád jsem pro něj zajel, navíc, bylo to fakt po cestě. Cesta po dálnici probíhala přesně podle plánu - 130 na tempomatu a prázdná cesta - koho by to taky bavilo se takhle "ploužit" a ještě si za to platit mýtné, když to může skoro rychleji ujet TGV (a může přitom spát, nebo dělat něco jiného zábavnějšího, než je řízení na francouzské dálnici).

Při příjezdu do Bretaně ovšem bylo všechno nepohodlí rychle zapomenuto, a protože i schůzka u zákazníka nedopadla úplně nejhůř, na zpáteční cestě se šéf rozmáchl a pod záminkou, že mi musí ukázat, kam se mám v Bretani určitě podívat, koupil u pumpy nějakou plechovku se sušenkami pro kolegy, na které byla známá turistická letoviska - Saint Malo, Dinard, Le Mont-Saint-Michel, a hned mi na ní ukazoval, kde bydlel, na které pláži se opaloval a v jakém pořadí mám jednotlivá místa projíždět. Nutno podotknout, že plechovka měla druhý den úspěch i v kanceláři, kde se po tradičních bretaňských sušenkách jen zaprášilo a teď ji mám doma na stole a zkouším zjistit, kdy by se mi to mohlo hodit do Saint-Malo vyrazit.

Saint-Malo mám totiž nesmazatelně zapsané z francouzského filmu Erica Rohmera Conte d'été, který jsem kdysi dávno náhodou viděl v televizi (nejspíš na ČT2 v originálním znění s titulky). I když, když se teď dívám na synopsi filmu, možná to nebylo Saint-Malo, ale Dinard! Další důvod, to prozkoumat. Už se mi to málem povedlo, protože to chvíli vypadalo, že tam vyrazím na jachtu, ale nakonec z toho sešlo - zjistil jsem, že nemám tolik dovolené :). Je to zvláštní, v Česku mi vždycky minimálně týden zbyl, a teď si musím dávat pozor, abych vůbec vyšel.

Náhodou jsem zjistil, že kolegové se občas baví tím, že mne napodobují. Hlavně, když tam nejsem :). Beru to ovšem pozitivně. Za prvé si tím pádem všimli, že mluvím a za druhé, rozumí tomu, co říkám. Co je na tom ovšem tak zábavného zatím úplně nechápu :). Nedávno ovšem projevili i zájem o češtinu. Chtěli vědět, jak se řekne bílá. Říkám bílá. Kolega hned ukazuje na auto a říká bílá Volkswagen. Vysvětluji jim, že bílá je barva a jinak ženský rod, Volkswagen je mužský rod, tudíž bílý. Kolega hned, bílý Audi. Zavádím tedy další rod - střední - který ve francouzštině není, ale Francouzi o něm vědí, protože ho mají Němci a říkám bílé Audi. Pak ještě kolega sice zkouší bílá a ukazuje na vlasy, ale když kontruji plurálem, tak to vzdává. Čeština je zapeklitý jazyk a kromě toho, že nikdy nevíš, jakou příponu má bílá, tak se také začalo tradovat, že v češtině nejsou samohlásky. Ne nutně.

Jednou si totiž takhle pískám a kolega přijde a říká tourterelle. Tvrdí, že přesně tak zním. Ukazuji mu, že česky to je hrdlička (Google Images je v tomhle k nezaplacení) a kolega je překvapen, že takové slovo může v nějakém jazyce existovat. Pro Francouze je totiž shluk více souhlásek něco jako omen, že se blíží konec světa. Samozřejmě existují slova ve francouzštině, která mají více souhlásek (i za sebou, třeba stress, graphique, atd.), ale jsou to slova lehce vyslovitelná, ale hrdlička, kde při vypuštění úvodního neznělého H, tam pořád zůstává RDL je něco nepředstavitelného. Ubezpečil jsem je, že to je v češtině docela normální a uvedl další příklady, třeba trh (hlt jsem se zatím zmínit neodvážil). Dívali se na mě divně.

Onehdá se kolegové bavili u oběda o tom, jakou metodou se učí jejich děti číst ve škole. Pochopil jsem, že existují dvě, původní a globální. Původní učí písmena a pak z nich nějak skládat slovo a globální na písmena rezignuje a učí číst rovnou celá slova. Protože, jak podotkl kolega, když jsem mu vysvětlil, že v češtině je v podstatě skoro vždy možné jen spojením písmen dát dohromady slovo, tak ve francouzštině to naopak nejde skoro nikdy. Zdá se, že moderní metoda je globální, byť se mi zdá, že to je další aplikace francouzského systému, kde mechanický přístup převládá nad logickým. V souvislosti se zaváděním nového stylu psaní v Česku jsem se také ptal, jaký styl se učí tady. Prý všechny, pravopis ale i tiskací a to jak velké, tak i malé. Pravopisu tady říkají "spojené" písmo (écriture en attaché), protože linka pořád navazuje. Tiskací je pak écriture scripte.

Diskuse o jazykových rozdílech jsou zvlášť zajímavé s mým učitelem francouzštiny, který se zajímá o všechny možné jazyky a tvrdí, že kromě francouzštiny mluví i italsky, španělsky, německy, švédsky, portugalsky a chorvatsky, s tím, že rozumí i trochu japonsky :). Ten mě mimochodem nedávno překvapil tím, že mi donesl na hodinu makovník, který upekla jeho paní podle kuchařky, kterou si dovezli z dovolené, během které strávili i pár dní v jižních Čechách. A překvapilo mě to jednak tím, že mák je ve Francii v podstatě považovaný za drogu a maximálně se používá na posypání bagety a jednak tím, že makovník byl fakt dobrý (byť šlo o variantu s nepomletým mákem, což přisuzuji nejspíš tomu, že stejně jako mák v buchtách, neexistují ve Francii ani mlýnky na mák).

Pak na mě zkoušel nějaká česká slova, ale musím přiznat, že přece jenom ta francouzská výslovnost mi dávala zabrat. Třeba když mluvil o sučabela a teprve pohledem do průvodce se ukázalo, že to je Suchá Belá. Také jsem se dozvěděl, že české šumafuk, pochází z francouzského je m'en fous [ʒə mɑ̃ fu] a na Moravu se dostalo během bitvy u Slavkova, kde to údajně francouzští vojáci neustále používali. Česky to znamená je mi to jedno, jen trochu víc expresivně. Já jsem pro změnu začal pracovat na svojí výslovnosti francouzského r. Ukázalo se, že IFP mi přece jen pár věcí zatajil, ale pořád ještě není vše ztraceno. Akorát nevím, co si mohou myslet sousedi, pokud mne slyší při "tréninku" :).

A jak s tím vším souvisí prostěradla z Pákistánu? Nijak. Čerstvě se mi rozpadla, skoro naráz, dvě prostěradla z Číny a potřeboval jsem koupit nová. Vyrazil jsem tedy do Auchanu a chvíli bloumal kolem regálu s povlečením, až jsem si nakonec jedno vybral. Sice ten rozměr nebyl úplně přesně na moji postel, která je zcela mimo francouzské normy (ve Francii jsou i postele normované, když jsem kolegům vykládal, že mám postel "na míru", nechtěli mi to věřit), ale říkal jsem si, že to risknu. Co mi ovšem uniklo bylo, že prostěradlo (drap) nebylo úplně obyčejné prostěradlo, ale navlékací (housse), čemuž jsem při nákupu úplně nerozuměl. Takže jsem ho dopoledne koupil a odpoledne ho šel vrátit. Pak se ukázalo, že koupit "normální" prostěradlo, není tak úplně jednoduché, protože housse varianta zjevně převládá (díky normalizovaným matracím), a protože moje matrace k Valašským roštům se vymyká ve všech rozměrech (i výšce).

Nakonec kolegové došli k názoru, že jediná šance bude IKEA, nebo nějaký obchod na Rue Rivoli. Protože mi letos zas až tak moc nepřidali, volil jsem IKEU a tam mezi regály navlékacích prostěradel, byla i tři prostěradla prostá. Z toho dvě z bavlny - z Pákistánu. Koupil jsem obě.

15. srpna 2012

Týden 15. srpna

Týdnem 15. srpna vrcholí dovolené. Je to tím, že tento den je vyhlášený státní svátek. Týden 15. srpna, jak bystrý čtenář hned odvodí, je týden, který tento den obsahuje. Tím, že je 15. srpna volno, hodně lidí si plánuje dovolené tak, aby jim to do dovolené vyšlo. Když jsem psal minule, že doba dovolených je největší v období od poloviny července do poloviny srpna, tak 15. srpna je právě jedním z důvodů.

Výhody jsou nasnadě i pro ty, co dovolenou nemají. Ve firmě v podstatě nikdo není, takže lze v klidu pracovat. Totéž platí pro zákazníky. Tedy, platilo by, kdyby si náhodou jeden náš zákazník nevzpomněl, že potřebuje nutně hned něco, a nám se to nutně hned nepodařilo dodat, a shodou okolností, ten kdo to měl zákazníkovi vysvětlit (a během celého minulého týdne v tom pokračovat) jsem byl já. To jsou výhody práce v přední linii. Naštěstí 15. srpna odešli i ti poslední na dovolenou (u nás i u zákazníka), takže pokračovat to bude až zase za pár týdnů. Rozhodně jsem se ale nenudil.

Pracovní vypětí kompenzoval fakt, že jsem se do práce dostával pravidelně autem často méně než za 15 minut (a z práce ještě rychleji). V práci byl naprostý klid a tak nějak obecně všechno ztichlo. Jedním z mála negativních dopadů pak bylo to, že v kantýně omezili nabídku jídel na 3 až 4 a moje oblíbené pekárny jsem našel zavřené s poznámkou - "zavřeno z důvodů státem schválené dovolené." Chudák pekař (nebo pekařka) si taky musí oddechnout. Minulou neděli jsem absenci čerstvé (nebo v zásadě jakékoliv) bagety řešil koupí balených plastikových palačinek z Bretaně, které i po otevření vypadaly celý týden stejně plasticky a vůbec neosychaly. Jako plnivo ovšem posloužily dobře a měly dokonce i palačinkovou chuť.

Což se nedalo říci o jogurtu, který jsem omylem koupil onehdá v Auchanu. Pod vidinou zdravých zítřků, v sekci bio potravin (a jogurtů zvlášť), jsem se nechal unést velkým nápisem bio a nepostřehl, že ten usměváček nahoře byla velká nula. A za ní procenta. Nechápu, jak se dá vyrobit bio jogurt s nulovým obsahem tuku, ale soudruzi z Francie na to zjevně přišli. Má to stejnou barvu i konsistenci, teda skoro. Než do toho člověk strčí lžičku a vytáhne ji. Pokud by někdo chtěl vědět, jak chutná bílá barva, tak já si představuji, že nějak takhle. Rozdíl patrný od prvního sousta mě tak praštil do jazyka (a všeho ostatního, co s tím přišlo do styku), že jsem zbylé neotevřené kelímky všechny otevřel a obsah vyprázdnil a spláchnul. Život má větší cenu, než pár babek.

Abych se ale vrátil k dovoleným. Hektický poslední týden způsobil, že jsem plánovanou návštěvu Česka koncem srpna stihl zajistit až teprve dnes. Normálně bych si asi netroufl odkládat nákup letenek, ale chtěl jsem si koupit bonusovou letenku od ČSA za míle ze svého OK Plus účtu, protože mi napsali, že mi k poslednímu září vyprší 35.000 mil a když je neutratím, tak mi je prostě smáznou. Ale abych je mohl utratit, musel jsem tam zavolat a celou objednávku udělat po telefonu, protože bonusové letenky se přes internet koupit nedají. A na to jsem neměl čas, až dnes.

Volám tedy do ČSA a říkám, že bych chtěl zpáteční bonusovou letenku z Paříže do Prahy na další víkend. Slečna (nebo paní) na druhé straně mi říká, že to bude stát 30.000 mil a 3.200 Kč. Jsem zaskočen výhodností této bonusové letenky, ale slečna mi vysvětlí, že to jsou letištní poplatky, které si holt každý musí zaplatit sám. Také mám štěstí, protože na mne vyšlo, jak pro cestu tam, tak pro cestu zpět, vždy poslední místo v bonusové třídě. Paráda. Přemýšlím, co jsem si vlastně ze těch 30.000 mil koupil. Když to vypadá, že nejlevnější letenka se dá koupit kolem 150 babek. Asi dobrý pocit, že jsem za svoji věrnost náležitě odměněn.

Zeptám se, čistě informačně, proč se mi za poslední let z Paříže do Prahy a zpět, z května, nezapočetly žádné míle, jestli to není chyba. Jsem ujištěn, že to chyba není, ale ČSA změnily politiku udělování mil, podle ceny letenky (je pak otázka, jestli je na místě tomu říkat míle) a to tak, že za ty levné nebude už nic. Musím uznat, že ta moje stála jen 175 babek, takže si asi fakt nic nezasloužím. Prostě férová nabídka. Sice už tuším odpověď, ale pro jistotu se ještě zeptám, zda za bonusovou letenku mohu dostat míle. Tak to nemohu, je přece zřejmé, že když míle čerpám, nemohu je zároveň dostat. Nakonec mě napadne, když vidím, že další míle si už asi nevydělám a na účtu mi zůstane po zakoupení téhle bonusové letenky ještě 28.500 mil, se zeptat, jestli se míle dají získat i jinak. Dají - třeba koupit - 1.500 mil za 1.500 Kč. Tomu říkám OK Plus.

Je ovšem pravda, že svůj věrnostní program u Lufthansy (Miles&More) jsem přestal sledovat před několika lety, kdy mi začali připočítávat zcela zanedbatelné počty mil. Člověk se nediví, že s takovýmhle marketingem ty aerolinky krachují. "Nechci slevu zadarmo."

A když už jsem se tady nechal unést, zmíním ještě jednu věc. Zjistil jsem, že cena za letenku, v celkové sumě nákladů na cestu, není sama o sobě rozhodující. Je totiž potřeba započítat dopravu na letiště v Paříži a v Praze. Zatímco v Praze se to dá zvládnout MHD za pár korun, v Paříži to stojí RER 10 babek (jedna cesta). A ke mně domů to trvá MHD až 2 hodiny! Což je skoro jako z Prahy do Brna. Druhá možnost je taxík za 55 až 65 babek, nebo vlastní auto a parkování na letišti. První dvě možnosti jsem už vyzkoušel, tak teď zkusím tu třetí. Speciální tarif "Víkend" za pouhých 55 babek mě nenechal chladným. A platí to od rána od pátku do pondělka do půlnoci. Tož tak.

A ještě poznámka pod čarou. V boji s francouzskou byrokracií jsem zaznamenal jedno vítězství a jednu porážku. Z berňáku mi poslali vyúčtování daně - nula. Nebudu nic platit. YES. Ze sociálky mi napsali, že aby mi mohli vydat Carte vitale, mám dodat ověřený překlad rodného listu. Ten, co jsem jim tam poslal (a který mi firma nechala vyrobit), zjevně nestačí. Jdeme do dalšího kola.

4. srpna 2012

Canicule

La Canicule je zvláštní období od 24. července, do 24. srpna, kdy slunce vychází a zapadá stejně jako hvězda Sirius, která se také jinak jmenuje Malý Pes (latinsky Canicula). V přeneseném významu to znamená období největšího vedra a rusky to znamená prázdniny.

A přestože prázdniny jsou už v plném proudu, hlavní nápor dovolených právě teprve začíná. Nejoblíbenější období pro Francouze je od poloviny července, do poloviny srpna. Ale protože hodně lidí to nerespektuje, je lepší, pokud je potřeba v práci něco udělat, nebo zařídit, udělat to buď v červnu, nebo počkat na září, a úplně nejjistější je květen a pak říjen. Momentálně v práci skoro nikdo není, na silnicích se proháním s větrem ve vlasech, cesta do práce autem se dá zvládnout za 20 minut a zpáteční jsem dokonce dal včera za 15 (a bylo to teprve kolem sedmé večer). Napsat ovšem, že se Paříž vylidnila, by bylo přehnané. Ubylo však určitě výrazně domácích. A ti co zůstali, patrně sedí u televize a sledují olympiádu.

Pod vlivem této sportovní události roku jsem odhodlal přidat se ke kolegům a vyrazil do blízkého „centra volného času“, kde je bazén (la piscine), posilovna (la salle de remise en forme), sauna (sauna) a bůhvíco ještě. Kolegové říkali, že si mám koupit permici na rok (za 400 babek), a že na to dostanu od závodního výboru (le comité d'entreprise) slevu až 200 babek. A mohu tam pak chodit, kdy budu chtít. Což znělo lákavě a protože jsem byl jednak zvědavý a jednak nechtěl nic ponechat náhodě, vypravil jsem se tam jeden den s nimi, do bazénu na zkoušku. A zjistil, že určité „kulturní“ rozdíly mohou existovat i v této oblasti.

Napřed jsem se lekl, že jsem omylem vlezl do dámské šatny, protože zrovna na mě vykoukla nějaká paní v koupací čepici. Čepice jsou mimochodem povinné a můžete si je za 2 až 3 babky koupit v automatu. Bohužel ty z automatu jsou jedna velikost na univerzální francouzskou, nebo čínskou hlavu, která je zjevně menší než moje - o několik čísel. Trochu jsem měl pak při plavání pocit, že mám hlavu ve svěráku.

Abych se ale vrátil k šatnám. Do bazénu se procházelo přes kabinky, které byly přístupné ze dvou stran, z vnější pro ty, co se převlékali do plavek a z vnitřní pro ty druhé, co se převlékali opačně. Po převlečení tak člověk kabinkou zároveň prošel do protějšího prostoru a pokud to byl příchozí, za kabinkou si zamčel věci do skřínky. Zjistil jsem, že to má oproti českému systému poměrně velkou nevýhodu v tom, že je potřeba čekat, až se nějaká kabinka uvolní (a čekají na to lidi na obou stranách, ale navzájem o sobě neví, dokud se nezačnou drát dovnitř), což někdy trvá dlouho, a že pak je potřeba všechny vysvlečené věci z kabinky přenést do skřínky, což je taky nepraktické, i když má člověk jen košili, kalhoty a boty. Při výstupu pak zase si člověk nemůže ve sprše sundat plavky (teda možná může, ale asi by to bylo naposledy) a normálně se umýt a utřít, vyždímat plavky a tak, ale musí jít v těch mokrých plavkách, vzít si věci ze skříňky a čekat až se uvolní kabinka, aby se konečně mohl převléci zpět do civilního.

Popisoval jsem kolegům geniálně jednoduchý český systém s oddělenými šatnami a skřínkami, které jsou pro změnu dvakrát větší, a měl pocit, že jim přijde naopak dost nezvyklé se převlékat před cizími lidmi. Je to tedy holt o zvyku.

V bazénu byly natažené dráhy tak úzké, že se v jedné skoro dva plavci proti sobě nevyhuli a tak narvané, že jsem to po půl hodině vzdal (ale pak se zasekl čekáním na kabinku, takže to stejně hodinu ve výsledku dalo). Ještě se chci podívat do posilovny, ale je fakt, že asi nic lepšího nenajdu. Relativně blízko od domu mám sice posilovnu, ale není tam bazén. Po cestě do práce mám sice bazén (dokonce celý akvapark), ale to je zase přesně tak daleko, že se tam nedá rychle dojet ani z práce, ani z domu. A kolegové mne navíc uklidňovali, že pokud si koupím permici, budu se moci převlékat i pro bazén v šatnách pro posilovnu, kde je to údajně lepší. Uvidíme, každopádně ještě jsem to nerozsekl a do posilovny se od té doby nedostal, protože mě po plavání přepadla nějaká rýmička. Nevím, jestli to byl nebezpečné zvuky vydávající (a značně nemocně vypadající) kolega, nebo klasická bazénová slabost, ale od posilování nebo plavání mě to spolehlivě odradilo. Místo toho jsem si začal do práce vařit čaj do petky - zelený s citrónem a medem - protože tam nemáme kuchyňku a ten čaj mi fakt pomáhal.

V práci postupně zavládla volnější atmosféra, ke které přispěla i ochutnávka pravého rumu z Mauriciu, který dovezl jeden kolega, tamější rodák, který když mluví kreolsky, tak i já poznám, že to s tou jeho francouzštinou „není úplně v pořádku“ :). Před obědem se vytasil se sedmi láhvemi, každá s jinou příchutí, některé tmavé, některé čiré. Název Cyclone sice motivoval k sarkastickým poznámkám, ale po pár ochutnávkách se většina shodla, že chutná dobře. Zajímavý byl také rum s vanilkou nebo pravý kořeněný. Jak jsem pochopil, výroba rumu na Mauriciu je v podstatě domácí hobby místních obyvatel a každý, kdo má trochu třtiny, se o to pokouší. Je to ovšem pak většinou poměrně nekontrolované kvality a také chuti, takže pro nemístní je lepší koupit průmyslovou produkci, která má stálou kvalitu i chuť.

A aby ochutnávkám nebyl konec, vyrazili jsem do blízké restaurace, zpestřit svůj kantýnový jídelníček. To přineslo několik nových zásadních poznatků. Daurade je oblíbená ryba, pro svou čerstvou chuť, pokud tedy nechutná po naftě, což byl můj případ. Café gourmand není káva připravená zvláštním způsobem, ale zvláštní všehochuť zákusků s kávou. Jak někdo poznamenal v diskusi pod článkem, je to přesně pro ty, co si nechtějí dát zákusek, ale přijde jim hloupé si dát jenom kávu. Nakonec, porce jsou sice malé, ale je jich několik a vydá to za slušnou energetickou bombu. Proto je lepší si před tím dát něco lehkého, třeba gazpacho a rybu, a sklenku (nebo dvě) růžového, to pomůže.

Bohužel, naftová daurade nebyla ojedinělá, když mi při druhé návštěvě, další týden, donesli hovězí steak, který chutnal po rybím oleji, poté co jsem ho reklamoval, že nebyl dostatečně à point. Tedy přesněji, kolegyně ho reklamovala pro mě, když jsem se ujistil, že i pro Francouze to nebylo úplně à point. Možná to byla pomsta šéfkuchaře, každopádně, příště už bude velice obtížné mě přesvědčit, abych se tam vypravil znovu.

U steaku bych se ale zastavil. Francouzi mají samozřejmě také stupnici přípravy: bleu, saignent, à point, cuit, bien cuit. Což by se dalo přeložit jako syrový, hodně krvavý, míň krvavý, ještě o něco míň krvavý, trochu krvavý, úplně malinko krvavý (až nekrvavý). Problém je, že cokoliv, s výjimkou posledního stupně (někdy), je do určité míry krvavé, a člověk by na to měl být připraven. Pokud chce mít jistotu, že tam nebude ani trocha krve může použít termín carbonisé :). To ovšem může kuchař chápat jako výzvu na souboj.

Diskusi v restauraci vyvolal také dezert, který se jmenoval 95B avec sa crème anglaise. Poté, co jsme si ujasnili, že 95B není letadlo (jak jsem se původně domníval), to je totiž B52, ale velikost podprsenky, nikdo z kolegů mi nedokázal vysvětlit, co to je, a nikdo neměl odvahu si to dát. Ta anglická šlehačka vypadala totiž podezřele. Když jsem pak dodatečně zjišťoval, co znamená 95B přesně, tak nevím, jako podprsenka mi to nepřišlo jako nějaká typická velikost, (navíc mám pocit, že v Česku se používá, nebo používal, jiný systém značení, ve kterém by to bylo 3B), ale těžko říct, moc zkušeností s tím nemám :).

Вот каникулы.

25. července 2012

Do kina

Kromě toho, že se mi podařilo tak nějak přejít po dovolené do klidového režimu (to znamená vyprat a vyžehlit všechno to, co se nashromáždilo a pro jistotu udělat i "prázdninový úklid"), jsem se také odhodlal vyjet si na kole.

Vyjet si na kole není jen tak. Na většině silnic a během většiny času se jedná o adrenalinový sport, nehledě na smog, který přitom člověk nabere plnými doušky. Ovšem kolo jsem si dovezl a to s cílem na něm jezdit. A o víkendu v neděli k večeru to vypadalo nadějně. Teplota opadla na snesitelných 26 stupňů, slunce už tak nepeklo, stejně nebylo co dělat - všechno jsem měl hotové (i nový build OpenWRT) - co tedy s načatým večerem. A měl jsem i tip. Kousek od domu mám poměrně velký ostrov Île Saint-Germain, který skýtá z větší části prostor právě pro trávení volného času. Vyrazil jsem tedy tam.

Bohužel jsem nebyl dítě do 6 let na kole, což byl limit pro cyklisty. Jinak, zdá se, tam mohou pejskaři a pěšáci. Je to ovšem oblíbené místo běžců, takže chápu, proč tam ty cyklisty nechtějí. Vydal jsem se tedy na druhou stranu, podél řeky směrem k La Défense a říkal si, že to je celkem nuda. Silnice, auta (i v neděli) a naprostá rovina. Věděl jsem ovšem, že někde po cestě bych mohl narazit na Club Nautique a také, že na levé straně byl nějaký větší park (po pravici jsem měl řeku), kterého jsem si všiml, když jsem kolem několikrát projížděl autem. Tak jsem se (po projetí Nautique Clubu a zjištění, že tam nic není) vydal tam. Sebevědomě jsem tam vjel přes zátaras z boku (který nějaký iniciativní Francouz už přede mnou trochu odstavil) a říkal si, že díky tomu, že jsem na kole, bych to mohl projet relativně rychle. Projel jsem dolní část, pak se vydrápal nahoru a zjistil, že park je o něco větší, než se zdálo zdola a že to asi bude na víc výletů. Teprve doma jsem zjistil, že se jmenuje Le Parc de Saint-Cloud, má údajně 460 hektarů a je to národní památka, a je fakt, že to tam vypadá hezky a je od tam i pěkný výhled na Paříž, díky tomu, že to je celkem do kopce a slunce svítí do zad.

Projel jsem s bídou první desetinu a musel se pomalu vracet, tak jsem se alespoň vrátil jinudy a přitom objevil pěknou cestu přes okolní "vesnice". Také jsem zjistil, že mi skoro kolem domu vedla poslední etapa Tour de France (až dodatečně jsem si to našel na internetu), upozornili mne na to cedule kolem silnice, že tam bude uzavírka. Já tam ale projížděl asi dvě hodiny po konci a silnice byly prázdné. Mám tedy za sebou prvních necelých 13 kilometrů, což je nic, ale cítím, že se začínám sžívat se "svojim mestom". Přece jenom, ze sedla je to něco jiného, než když člověk sedí v autě.

No a jako by to nebylo málo, odhodlal jsem se také vyrazit do víru velkoměsta a zajít do kina. Inspirovalo mne k tomu, že zrovna začali promítat poslední díl trilogie o Batmanovi - The Dark Knight Rises - který byl přijat poměrně dobře a který byl zajímavý také tím, že trvá skoro tři hodiny. Musím sice přiznat, že k prvním dvěma dílům trilogie jsem měl poněkud ambivalentní vztah a rozhodně jsem nebyl tak unešen jako recenzenti, vyloženě špatné filmy to ale nebyly.

Takže jsem se rozhoupal a koupil si za skoro 12 babek lístek na předpremiéru do Gaumont Alésia, což mám nedaleko od práce, takže jsem nemusel řešit dopravu - došel jsem tam z práce pěšky a večer si pak z garáže vzal auto. Musím tady zmínit, že lístek jsem si koupil na netu a trochu mě překvapilo, že tam nebyla možnost si vybrat místo. Po diskusi s kolegy se vyjasnilo, že ve Francii sedadla nečíslují, je to prostě, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Měl jsem pocit, že to v podstatě takhle fungovalo i v Česku v mulitplexech, ale je fakt, že tam se většinou sešlo pár lidí (alespoň co si pamatuji ze svých poměrně řídkých návštěv). Každopádně to má něco do sebe - motivuje to lidi, aby přišli včas a pokud chtějí dobré místo, tak i v předstihu. Kolega mě sice ujišťoval, že stačí přijít 10 minut předem a že kino většinou je stejně jen zčásti zaplněné, takže budu mít určitě dobré místo, ale tohle doporučení nebralo v úvahu to, že jde o letní hit a navíc o předpremiéru. Nicméně z mého pohledu, jako takový "stress test" mi přesně tohle vyhovovalo. Na druhou stranu, neponechával jsem to náhodě a pro jistotu došel už půl hodiny před začátkem, což mi pomohlo k tomu, že jsem sehnal jedno z posledních dobrých míst.

Kino bylo totiž vyprodané. Nebudu se rozepisovat o filmu, na to jsou na webu jinačí frajeři, ale jen podotknu, že film mě zklamal (po té reklamě, kterou měl) a přesně zapadl do zbytku trilogie tím, že byl (pro mne) stejně rozporuplný jako díly předchozí. O čem bych se trochu zmínil je kino. Nebylo zdaleka tak velké, jako jsou multiplexy v Česku. Plátno bylo "normální", velké asi jako si pamatuji z pražského Blaníku (blahé paměti), nebo malého sálu brněnského Špalíčku (ještě blažejší paměti). Stejně tak mě překvapil zvuk. Do multiplexů v Praze jsem přestal chodit mimo jiné i proto, že byly strašně hlučné (až nepříjemné). Tady byl zvuk normální, kde v tichých pasážích skutečně bylo potřeba napínat uši a v hlasitých naopak byl člověk "pod tlakem". Mělo to výchovný účinek na pojídače popcornů (a že jich tam ani moc nebylo), kteří se snažili být tiše, protože byli právě v těch tichých pasážích hodně slyšet.

Tím bych uzavřel příjemná překvapení a přešel k nevýhodám. Vlastně jen jedné - sedadlům - která byla na můj vkus velmi nízko a velmi měkká. Možná, že průměrný Francouz se svými 170 cm výšky s tím problém nemá, ale já s dlouhými nohami jsem je za chvíli neměl kam dát (naštěstí byla hned vedle ulička) a také sezení na měkkém bylo po dvou hodinách už nepohodlné. Každopádně jsem to přežil a možná ještě někdy na něco zajdu. Ale mám pocit, že mě víc láká jít na nějaký francouzský film. O víkendu jsem si totiž pouštěl na DVD (které mi půjčil ze studijních důvodů můj učitel Francouzštiny) francouzskou komedii Bienvenue chez les Ch'tis, která byla v době uvedení snad největší hitem ve Francii za poslední desetiletí a musím uznat, že jsem se bavil víc, než u Temného rytíře. Nevím jestli to šlo v Česku, ale mám určité pochybnosti. Humor totiž, přestože je srozumitelný i například mně (s dost omezenou slovní zásobou) je založen na francouzských stereotypech a rozdílech v místních nářečích. Takže bych řekl, že člověk nemusí být Francouz, nebo umět perfektně francouzsky, aby si to užil, ale měl by mít pozitivní (a/nebo intenzivní) vztah k Francii - což já zatím mám :).