Tour de France

Kromě 14. července, o kterém jsem psal loni, je další pravidelnou událostí, která spadne na začátek a vlastně na většinu července, Tour de France. Cyklistický závod, který, jak název napovídá, prochází skrz na skrz Francií a končí pravidelně v Paříži na Champs-Élysées, bez ohledu na to, kde začal a kudy vedl. Ve Francii je více věcí, které začínají nebo končí na Champs-Élysées, ať už doslova nebo obrazně. Tour de France tam končí několika kolečky, letos to bylo tuším deset, což dává příchozím, oproti ostatním divákům na trati, velkou výhodu, mohou si užít závodníky dosyta. Byť je otázka, zda se tam dá něco užívat.

Jednou jsem se náhodou na Champs-Élysées připletl, několik hodin před koncem a přišel na to, že tam asi do konce vydržet nechci. Pro ty, co ale mají rádi atmosféru davu, omezený pohyb a Champs-Élysées, to naopak může být událost roku. Po vojenské přehlídce u příležitosti dobytí Bastily, která je shodou okolností o týden dříve, je to totiž asi druhá největší akce, která se tam koná. Pokud zájemce ovšem neodradí mohutné reklamy na česká auta Škoda, která jinak ve Francii nepatří k úplně nejpopulárnějším značkám. Jak se Škodovce podařil tenhle husarský kousek nechápu, ani mi není jasné, jak jsou příznivci vrcholové cyklistiky cílovou skupinou - asi stejně jako příznivci vrcholového hokeje na mistrovství světa. Každopádně, reklamy jsou všude, sem tam někde na piedestalu i skutečné auto a na stáncích v tradičních barvách je možné si koupit kšiltovky, trička, bundy, dresy a další propriety s okřídleným šípem. Srdce škodováckého fanouška by určitě neméně zaplesalo.

Věda, že na Champs-Élysées se kvůli tomu nejspíš nevypravím, přesto jsem pokukoval po tom se na Tour podívat. Zvláště, když mi to loni vlastně nevědomky uniklo, po té, co jsem zjistil, že poslední etapa mi vedla v podstatě kolem domu. Příjezdů do Paříže se totiž zas až tak moc udělat nedá, zvlášť pokud se startuje ve Versailles. Letos jsem to tedy neponechal náhodě a vyrazil na kruhový objezd před místním obchoďákem, kde to vypadalo poměrně volně a poměrně výhodně, co se týkalo výhledu na trať. Překvapilo mne, že tam bylo více lidí, než jsem čekal. Přece jenom bylo asi 35 stupňů (ve stínu) a navíc neděle podvečer. Vzal jsem si stylově kolo, že se potom projedu a využiji okolních uzavírek k nerušenému průjezdu. A jak to dopadlo?

Napřed se dlouho nic nedělo. Přesto, že podle živého zpravodajství na internetu jeli závodníci rychle, měli stejně i tak oproti plánu asi 25 minut zpoždění. První dorazily motorky policie, pak nějaká pořadatelská auta (Škoda), poté něco co mohli být hasiči, možná pak ještě záchranka, instalatéři, truhláři, prostě hromada aut podobného typu. Pak znovu motorky a pořadatelská auta, pak se ozval povyk a pak kolem projelo všech, tuším, 169 jezdců. Jeli ležérně v balíku, bylo vidět, že si to dávají spíš na pohodu a nikam se nehnali. Přesto mi za pár vteřin zmizeli z výhledu. Pak se trousila zase auta týmů, servisní dodávky a auta a nakonec motorky policie a tím to skončilo. Cyklistika mi nepřijde jako vděčný sport pro diváky.

To mi ovšem nebránilo v tom, abych inspirován karbonovými rámy a titanovými ráfky neoprášil svého letitého Authora a nevyrazil na svoje tradiční kolečko přes park Saint-Cloud a Meudon, které si teď občas projedu. Jediná trochu nepříjemná pasáž je na začátku, na hlavním tahu, než se kolem Seiny dostanu k parku. Dole v parku se pak spíš kochám, někdy tam piknikuje dost lidí, což tomu dodává takovou víkendovou atmosféru, abych pak vyjel nahoru, odkud je jednak nádherný výhled na Paříž a jednak tam znovu různé skupinky tráví svůj čas na dlouhých trávnících, táhnoucích se téměř přes celý park - který má asi čtyři kilometry na délku a možná dva na šířku. Piknikování je poměrně populární, takže Frantíci dokonce vynalezli speciální „návleky“ na láhve vína, které je udrží správně vychlazené. Něco jako přenosná lednička, ale zabírá to mnohem méně místa. Deka, láhev vína, kilometrový trávník mezi stromy a v dálce západ slunce na Eiffelovkou. A komu by to nestačilo, může využít nabídky několika restaurací, které v parku jsou. Třeba Oáza má pěkný výhled a jako místo na romantickou večeři si to dovedu dobře představit. Škoda jen, že to vaření jim podle tripadvisoru až tak moc nejde.

Po sjezdu a výjezdu z parku mne pak na mé trase čeká stoupání do Meudonu (kudy shodou okolností vedl příjezd poslední etapy Tour), abych pak znovu sjel to, co jsem předtím vystoupal a posléze se i vrátil k řece a nakonec dorazil domů. Nejkratší trasou to není delší než 14 km, ale dá se improvizovat a trasu libovolně prodloužit a to třeba i parkem a díky častým kopečkům to není ani taková nuda. Uvažuji o tom, že až opadnou vedra, tak bych to trochu protáhl a mrkl se třeba do Versailles.

Doma jsem po příjezdu a nutné sprše stihl ještě dojezd Tour v živém zpravodajství.

Tout abus sera puni

Původně jsem chtěl příspěvek nazvat Když udeřila vedra, ale mám dojem, že už mám takové příspěvky dva a nechci se opakovat (alespoň ne vícekrát, než by se hodilo k mému věku). To nicméně nemění nic na faktu, že vedra udeřila. Venku je 35,8 ve stínu, v bytě mi teploměr ukazuje přeživatelných 30,6 a co v takovém počasí, než zasednout na rozpálenou židli, k rozpálené klávesnici a rozpálenému monitoru a rozpáleně něco napsat.

Tout abus sera puni stojí na štítku nalepeném v tramvaji (pro zájemce nechávám k vyřešení, kvůli čemu tam ten štítek je). Poslední dobou jsem párkrát jel tramvají a z nějakého důvodu jsem to měl před očima. A nemaje na práci a na mysli nic lepšího, lehce jsem se nechal unést k rozjímání nad touto větou. Pomineme-li věcný význam (který také nechávám k hloubání laskavému čtenáři), jde graficky i syntakticky o téměř dokonalý tvar. Čtyři slova, každé o čtyřech písmenech. Žádné akcenty, apostrofy, čárky, členy, předložky, spojky, atd. Prostě ryzí význam zkondenzovaný do čtyř slov, z nichž každé je zásadní. Graficky to pak doplňuje vyladěná rovnováha otevřených a uzavřených písmen, která vysázená kvalitním řezem přímo lahodí oku. Pokud to navíc člověk přečte správně francouzsky, dostává perfektně frázovaný zvuk střídajících se souhlásek a samohlásek, začínajících souhláskou a končící samohláskou (ou je jedna samohláska a koncové s v abus se nečte), kde žádný zvuk nezanikne, ani se nedeformuje. Taková téměř zvuková a grafická nirvána k vyjádření něčeho tak banálního. A pak že francouzština není elegantní. Nebo je to latina?

Onehdá mi napsali z finančního úřadu, konkrétně z části, která vybírá audiovisuální poplatky. Prý, že jsem vloni ve svém daňovém přiznání uvedl, že nemám televizi a jestli to nechci přehodnotit. A až to přehodnotím, mám jim poslat zpátky takový papírek, na kterém vyznačím, jak jsem to přehodnotil. Pokud to nepřehodnotím, tak riskuji, že zaplatím 150 babek za to, že jsem to nepřehodnotil, tak ať to raději přehodnotím. Mám na to 4 týdny. Pokud to vyplním špatně, zaplatím také 150 babek.

Tady bych udělal malou odbočku. Na francouzském daňovém přiznání je jedna kolonka, ve které je napsáno zaškrtněte pokud nemáte ve svém hlavním ani jiném bydlišti televizi. Slouží to k tomu, že tím, že to člověk nezaškrtne, tak přizná, že se dívá na televizi a tudíž je potřeba pro něj nějak financovat televizní programy odpovídající kvality a tudíž by na ně měl přispět. Vybíraný obnos se pak jmenuje contribution à l'audiovisuel public, který finančák zkasíruje spolu s daní. Loni to bylo 125 babek, letos 131. Vysílací čas holt něco stojí. Bere se to vždy na rok aktuální, tedy, pokud podávám v dubnu 2012 daňové přiznání za rok 2011, tak v něm přiznávám, že 1. ledna 2012 jsem měl televizi (což je rozhodné datum pro daný rok) a podle toho pak platím za rok 2012.

Já televizi nemám (ani jsem nikdy neměl), takže jsem s klidným svědomím tehdy (a i letos) zatrhl, že televize nemám. No a finančák mi napsal, že se na mě trochu poptávali (podle nějakého zákona, který dovoluje ptaní se na to, jakou službu si kdo kde objednal a užívá), a že vyplavalo napovrch, že jsem si 12. prosince 2011 objednal internetovou přípojku od Free, což by mi teoreticky mělo bránit tvrdit, že nemám televizi, protože podle zákona o daních (Code général des impôts) a prováděcí vyhlášky (Livre des procédures fiscales) je potřeba na otázku o televizích odpovědět záporně (tedy netvrdit, že nemám televizi) i v případě, že ji nemám, ale mám takzvaný dispositif assimilé, což je terminus technicus, který je definován v zákoně, nicméně nikdo pořádně neví, co to je. Teoreticky to může být cokoliv, díky čemuž lze sledovat televizi. Tuner v počítači, tuner ve Freeboxu, vysílání po internetu (a sledování v počítači), atd.

Napsal jsem tedy na úřad odpověď, že bych si napřed potřeboval ujasnit, jak to s tím deklarováním televizí je, protože je pro mne jako cizince dost těžké pochopit, když je v daňovém přiznání otázka, zda nemám televizi, tak bych na ni měl odpovědět záporně, přesto že ji nemám, neboť ve skutečnosti ta otázka není o televizi, ale o něčem úplně jiném - což ovšem francouzský výběrčí neřeší, protože je mu to šumafuk - i když by stačilo do formuláře přidat tři slova. Dále jsem napsal, že přestože jsem si přípojku objednal 12. prosince 2011, tak 1. ledna 2012 jsem se na televizi dívat nemohl, protože jsem Freebox dostal až 6. ledna (protože ve Free jsou zoufalci, kteří to nebyli schopní dodat dřív - to jsem tam ovšem nepsal) a navíc, že se v zásadě na televizi nedívám, párkrát jsem to zkusil, ale pak toho nechal. Sice si platím dvě babky měsíčně v rámci připojení k internetu za televizi, ale protože se na to mohu dívat jen na počítači (což jde), tak tam stejně z nějakých podivných důvodů nemám TF1 (což je něco jako ČT1, ale větší a důležitější). Říkal jsem si, že dvě babky měsíčně za televizi bych dal, i kdybych se na ni nedíval, čistě pro případ, kdybych se na ni musel dívat, ale za rok a půl tahle situace nenastala. Ale když bych k tomu měl připočíst ještě 125 babek příspěvek, tak se mi to zdálo už zbytečně moc jenom za to, že jsem připraven, a to navíc ještě bez TF1.

Z úřadu mi odpověděli, že v tom případě mám tedy situaci přehodnotit tak, že televizi pořád nemám (tedy přesněji, 1. ledna 2012 jsem neměl). Což byla šalamounská odpověď, která ale vůbec neodpovídala na moji otázku, jaké jsou tedy podmínky pro placení. Pro jistotu jsem ještě konzultoval svoji korespondenci s kolegou, zda náhodou nebylo něco ztraceno v překladu, ale ten mi potvrdil, že moje formulace je významově přesná a jasná (až na nějaké chybky) a že na mě úředník akorát kašle (bienvenue en France). Nakonec jsem z nich ale jakés takés vyjádření vypáčil a vypadá to, že letošních 131 babek si dopřeji zaplatit - pokud mě tedy vyzvou, abych přehodnotil i letošní daňové přiznání, což se zatím nestalo.

Také jsem dostal svůj v životě první avis de contravention, oznámení o přestupku, protože jsem jel příliš rychle. Byla neděle ráno - půl osmé - byl jsem sám na periferiku, zrovna jsem vyjížděl na dovolenou a překročil jsem dovolenou osmdesátku. Automatický systém řešení přestupků, který změří rychlost, vyfotí SPZ, zjistí majitele a pošle pokutu zcela autonomně a bez zásahu lidské ruky, funguje díky tomu bezchybně, takže ještě než jsem se vrátil z dovolené, tak mi volali z práce, že dostali na firmu oznámení (asi 3 dny po přestupku), a že to musím do patnácti dnů zaplatit, tak abych to stihl. Musím pochválit dokonalý systém, kde kromě oznámení dojde i kompletní vysvětlení různých pojmů a různých způsobů plateb, od platby kartou, přes virtuální kolek, až po po platbu hotovostí někde na trésor public (státní pokladna). Tak jsem si za svých osmdesát sedm svých 45 babek nakonec zaplatil přes internet kartou. Pochopil jsem, že to byla nejlevnější pokuta, jakou jsem mohl dostat. Nejdražší (z těch drobných pokut) bylo telefonování za jízdy za devadesát. Současně mi slíbili, že přijdu o jeden bodík, tak jsem zvědav jak. Ve firmě mi ukazovala naše nákupčí skříň plnou od shora dolů takových oznámení. 

Toutes les contraventions seront punies.

Rádio

Je už dlouho po poledni, možná, že se už chýlí večer, těžko říct. V tomhle ročním období, blízko slunovratu, je denní světlo matoucí. Někdy nejenom denní světlo.

Sedím na ulici před domem a poslouchám rádio. Dávají nějaký odborný pořad o počítačích, nebo o hrách, nějak si to nedokážu ujasnit. Přestože je všude klid, patrně nedělního večera a rádio je výborně slyšet, dělá mi problém tomu rozumět. Nevím jestli to je únavou, nebo magií léta. I tak si ale svůj čas užívám. Kolem prochází malá skupinka, dva kluci a dívka, jsou zjevně opojení nadčasovostí okamžiku podobně jako já. Dívka se na mne otáčí a usměje se. Rázem mám pocit, že je mi velice blízká, přestože jsem si jist, že ji neznám. Její vlasy, sytě slámové ani krátké ani dlouhé a lehce rozcuchané, podtrhují letní dojem. Něco mi chce říci, ale neslyším ji dobře, vedle hraje hlasitě rádio. Ani nepoznávám jazyk, kterým mluví. Nejspíš pochopila, že jsem cizinec, a tak možná zkouší, zda se netrefí do příbuzného jazyka. Bohužel nevím, jak odpovědět, tak se jen smutně pousměji. Jako by to pochopila, přestane mluvit a vše, co nejspíš chtěla říci, vyzařuje úsměvem a očima. Přes podvečerní slunce sice nevidím jakou mají barvu, ale stejně se nedokáži odtrhnout, dokud se sama neotočí.

Chtěl bych na ni zavolat, ale mám pocit, že mne přes rádio neuslyší. Měl bych s tím něco udělat. Hledám hlasitost, abych to ztlumil, nebo úplně vypnul, ale ať točím, čím točím, zdá se, že to na hlasitost, a dokonce ani stanici, nemá vliv. Dívám se pořádně, co to je za rádio, ale vypadá normálně. Takové to z 80. let, z umělé hmoty a hliníku, s jedním reproduktorem a prutovou anténou na VKV. Proč to jenom nejde vypnout? Že by nějaký vtípek? Točím knoflíky až nadoraz, a přestože jeden i cvakne, rádio hraje pořád dál. Zkoumám, jak je napájené a hledám přípojku elektřiny nebo baterie. Přívodní šňůru to nemá, ale zásobník na monočlánky, který je tradičně vzadu, je plný. Vybírám jeden po druhém, a když vyskládám všechny, najdu za nimi jakousi změť drátů, která vypadá, jako by ji tam někdo dodělal dodatečně. Přemýšlím, k čemu by mohla být dobrá a zkouším vytáhnout i ji. Teprve, až se mi to podaří, si uvědomuji, že rádio pořád hraje dál. Nebo ne? Už to není rádio, ale hlouček nějakých kluků, kteří zastavili zrovna u mne a hlasitě se mezi sebou baví.

Začínám být nervozní, ztrácejí se mi souvislosti. Dívka, jako by mne chápala, se vrací. Nebo možná vůbec neodešla, nevím, na dlouhou chvíli jsem na ni zapomněl. Usmívá se, bere mne za ruce a naznačuje, že bychom měli najít větší klid. Jsem pro, můžu na ní oči nechat a nejspíš to je na mně vidět. Obejmu ji a cítím chvění v obětí, které mne pohltí. Ani nevím, jak se ocitáme na dolním konci ulice. Konečně v klidu a sami, nebo ... ne? Pořád mi něco brání, abych rozuměl, nebo abych něco řekl. Pořád něco slyším a teprve teď, když už jsem se fakticky izoloval v prostoru, si všímám, že mám pořád sluchátka, která poslouchám. Připadám si jako totální pako a chci si je sundat, když v tom mi dojde, že nejsou do ničeho zapojená.

Můj rozum už není schopen dál pokračovat a vzdává svůj marný boj. Krása okamžiku i nadčasový úsměv dívky je navždy ztracen. Svět se v ten moment zhroutí do jediného bodu, projde singularitou tuposti a poté vstoupí do jiné reality. Probouzím se a vedle ucha mám na polštáři telefon, ze kterého hraje mluvený pořad.

Chvíli ještě trochu tápu, ale realita je neúprosná. Je ráno, nebo večer? V tomhle ročním období, blízko slunovratu, je denní světlo matoucí. Někdy nejenom denní světlo.

Chèque Cadhoc

Francie stojí na šecích. Máte zaplatit někomu zálohu, chce po vás šek. Nabízí vám vaše firma nějakou finanční výhodu, nabízí to v šeku. Platíte nájem a neumíte to udělat bezhotovostně, budete potřebovat šek. Šekem zaplatíte i v Carrefouru chleba, když na věc přijde. Důvod je prostý, není to anonymní (což vyhovuje francouzské byrokracii) a je to zadarmo. Zaplatit hotově lze jen do výše 3.000 babek - je na to zákon - pokud jde o Francouze a do 15.000 babek pokud jde o cizince.

Jako jsou v Česku populární „stravenky“ (ať už určené k jídlu, nebo určené naopak k čemukoliv jinému kromě jídla), tak jsou ve Francii populární různé šeky, kterými firma opíjí své zaměstnance. Zaměstnanci s dětmi ve školním věku dostanou chèque scolaire, aby si za to mohli koupit tužky, sešity a pytlíky na cvičky. Zaměstnanci, kteří rádi jezdí na dovolenou si mohou zažádat o chèque vacances, což je příspěvek podniku na dovolenou. Funguje to jednoduše. Zaměstnanec si u své firmy „koupí“ zmíněný šek za cenu nižší než nominální. Rozdíl pak činí ten příspěvek a jeho výše se odvíjí od „koeficientu domácnosti“, čím víc dětí, případně nezaměstnaný partner, tím líp. Omezení s tím spojené spočívá v tom, že následně ten šek musí utratit „schválený způsobem“, tedy za dovolenou, nebo něco, co s ní souvisí. Pokud se navíc rozhodne pro nějakou nabídku sponzorovaného pobytu se zvýhodněnou cenou, může výrazně ušetřit. Zálohu na ni (tu dovolenou) samozřejmě složí šekem, pro změnu svým.

Chèque scolaire se mne netýká. K tomu, abych trávil dovolenou státně schváleným a regulovaný způsobem, jsem se zatím také nedostal, tudíž jsem ani nemusel skládat tu zálohu a úspěšně se tak šekům vyhýbám, dokonce nemám ani šekovou knížku. Téměř. Přece jenom, jeden šek mě pořád straší - chèque cadhoc. Název je taková slovní hříčka, se spojení dvou slov cadeau (dárek) a ad-hoc (ad-hoc). Na slovní hříčky si tady potrpí. Chèque cadhoc jsem vyfasoval už dohromady třikrát. Je to až překvapivé, že existuje šek, který se rozdává bez rozdílu všem.

První várka mi měla vypršet v květnu a utratit to byl oříšek. Měl jsem sice už trochu trénink z Prahy, kde mne pro změnu mučili Flexipassy, které jsem nakonec prodával se slevou kolegovi, protože se mi nepodařilo najít jiného, trvale udržitelného odběratele. Buď jsem s tím totiž mohl platit za něco, co jsem nepotřeboval nebo nechtěl, nebo za něco, co bych možná chtěl, ale zase to bylo jednodušší a levnější pořídit jinak. Nicméně oceňuji genialitu a lobbying dotyčného, který to vymyslel (skoro bych si tipl, že to vymysleli frantíci), že se mu podařilo přesvědčit firmy (a od státu na to vymoci výjimky), aby místo peněz dávali zaměstnancům tuhle zoufalost a ještě si za to nechat platit. Počítám, že chèque cadhoc funguje na podobném principu.

Ptal jsem se kolegů, co s ním - prý si mám něco koupit. Stáhl jsem si z internetu seznam povolených obchodů, ale nevyznal jsem se v něm. Zkoušel jsem se ptát příležitostně, třeba u Maria Dessuti, ale neuspěl jsem. Navíc to bylo potřeba dát do souladu se svými základními životními potřebami, což nebylo snadné:

• počítačové hry - nakupuji online
• letenky - nakupuji online
• košile - nakupuji online

Nakonec, když se začal blížit den D, zašel jsem do blízkého Auchanu, kde mne zaujala reklama cuisinez comme un chef (vařte jako šéfkuchař), v rámci které nabízeli sadu hrnců i jednotlivě. Původní idea sice byla, že ty hrnce si člověk mohl koupit za nějaké Auchan body (něco jako Billa nálepky), které dostával za útratu, když měl věrnostní kartu Auchan. Tu sice nemám (ač tam nakupuji pravidelně), ale nic mi nebránilo v tom, si ty hrnce koupit za plnou pálku. A zaplatit to šekem. Z věcí do domácnosti to byla další relativně důležitá věc, která mi chyběla, hned po počítačových hrách, letenkách a košilích. Mám sice sexy pánev z pravého rezavějícího železa, ale ta na vaření polévky z pytlíku není úplně vhodná. Nevím totiž jak se mi to stalo, ale v rámci nějakého hnutí mysli jsem si po příjezdu do Francie koupil polévku v pytlíku, aniž bych ji měl v čem uvařit. Variantu s konvicí na čaj jsem zavrhl jako příliš hardcore a pánev neměla dostatečný objem.

Vyrazil jsem tedy nakonec do Auchanu, vyzbrojen svými šeky (mezitím se mi sešly už dvě dávky, dohromady za devadesát babek), několikrát se ujistil na informacích, že s tím skutečně mohu zaplatit a vítězoslavně naložil dva vyhlédnuté hrnce, jeden s pokličkou a jeden zase s rukojetí a oba se stejným průměrem, abych mohl sdílet tu jednu pokličku (na což jsem obzvláště hrdý). Když na mě pak na kase přišla řada, říkám pokladní, že budu chtít platit šekem, ale ona, že to napřed namarkuje, a pak to vyřešíme. Takže to namarkovala a pak říká: „Ale tím šekem nemůžete platit za potraviny“, a já na to „no vždyť to nechci, chci zaplatit tyhle dva hrnce“, a ona „no, to ale musím rozmarkovat za dva nákupy“ a fronta za mnou začala povážlivě hlučet. Nikdo mě však neinzultoval.

Doma jsem si hned cvičně uvařil tu rok starou polévku z pytlíku, která byla mimochodem překvapivě dobrá, a zjistil, že nemám žufánek. Premiéra tedy úplně jako šéfkuchař nebyla. Nicméně žufánek jsem pořídil vzápětí a od té doby je moje kuchyně úplná. Navíc oceňuji na těch hrncích jednu věc, která je velice praktická, a to je vylaserovaná objemová stupnice na vnitřní straně. Odměřit litr na polévku je tak hračka. Radost z toho, že jsem se úspěšně zbavil svých chèques cadhoc ovšem netrvala dlouho. Týden na to jsem totiž vyfasoval další várku.