Tři ženy ve člunu

Poznámka pro čtenáře: tento příspěvek nemá s Paříží, nebo Francií, téměř nic společného.

Jak už to tak touto roční dobou bývá, vyrazil jsem, se začátkem podzimu, byť to na podzim ani moc nevypadalo, do teplých krajin, abych si jednak vybral ještě nějakou dovolenou a hlavně, abych si zaplachtil. Tuto aktivitu provozuji už čtyři roky a každý rok se na to těším. Někdy si mi to podaří během roku dokonce i několikrát. Letos to sice vyšlo jenom jednou, ale zato to stálo za to.

Celá akce začala, jako už tradičně, ještě před prázdninami, kdy jsme se, jako tradičně, snažili dát dohromady posádku. Původně jezdilo zdravé jádro, které se znalo už z jachtařského kurzu, ale postupně odpadl jeden (našel si vlastní posádku), druhý (začal plachtit závodně), třetí (začal plachtit na padáku), a tak jsme z původních pěti zůstali jen dva. Sice pořád motivovaní, ale na pohodlnou plavbu to bylo už málo. Většina kamarádů a známých, oslovených v rámci náborových akcí, pokud projevila zájem, tak pouze řečnický, odvolávaje se na málo dovolené, rodinné povinnosti, nebo prostě neschopnost naplánovat akci tak zásadního významu tak dlouho dopředu.

Když jsme tedy nakonec, po mnoha pokusech, sehnali třetího do party, a je potřeba zmínit, že to byla žena, začal jsem být trochu skeptický. Ve třech se sice jet dá, ale chce to sehranou posádku. Jak se ale termín blížil a vypadalo to, že už nikdo další se nepřidá, rozhodli jsme se - my tři: Tom, Irča a já - přijmout chlapské a ženské rozhodnutí a jít do toho, tak jako tak. Loď bylo potřeba zamluvit (a zaplatit) co nejdříve, aby ještě nějaká byla, a také pořád mohlo dojít k tomu, že se z řady latentních jachtařů, přece jenom na poslední chvíli někdo přidá. Což se nakonec vyplnilo, protože jak Tom se zamlouváním váhal, přihlásili se další dva - Katka s Pepou.

Pět už bylo dobré číslo. Dohodli jsme se tedy, že vezmeme větší loď, abychom tam měli pohodlí a každý měl svůj prostor, i s ohledem na to, že většina se navzájem neznala. A když pak došlo na lámání chleba, shodli jsme se s Tomem, že se nám líbí německá Bavaria 36, která byla oficiálně pro sedm (6 lidí v kajutách a jeden v salónu). V tomto je potřeba přiznat německé značce upřímnost v tom, že se nesnaží tvrdit, že se v salónu vyspí dva. Nevyspí. Tom zamluvil loď, já si koupil letenky do Splitu, tam přes Mnichov a zpět přes Stockholm, a začal se těšit. Proč tak krkolomně? Protože přímý spoj byl buď výrazně dražší, nebo v nevhodnou dobu, nebo obojí. Fakt, že mi posledně při přestupu v Mnichově ztratili kufr a dostal jsem ho až za 3 dny na ostrově, kam ho přivezl trajekt z pevniny, mě sice trochu znervózňoval, ale doufal jsem, že tahle věc se Lufthanse stává maximálně jednou za 10 let.

Poslední týdny před akcí byly poměrně hektické, takže se informace příliš nešířily a tak, když jsem den před odjezdem dostal od Toma esemesku, že se přidá na poslední chvíli ještě Roman a Šárka, na sobě zcela nezávisle, napadlo mne jen jediné - škoda, že jsme nevzali větší loď. Roman patří ke zdravému jádru a letos se rozhodl zjevně všechno zpovzdálí sledovat a v pravou chvíli se do věci vložit. Čímž zároveň zvýšil počet pravidelných jachtařů na palubě na tři. Šárka byla pro změnu náhradnice za Pepu, který těsně před akcí onemocněl, ale ještě těsněji před akcí, když už byla Šárka nachystaná, že pojede, se rozhodl, že vlastně nechce nejet a raději se doléčí na zdravém mořském vzduchu, a Šárka, když se to dozvěděla, už nechtěla šanci pustit. Tím se zároveň dosáhlo maximální kapacity lodi.

Bohužel se také ukázalo, že při zamlouvání lodi došlo k šumu na lince a místo z Trogiru pojedeme ze Sukošanu a ne na Bavarii 36 ale na Elanu 384. Marína v Sukošanu je v pohodě, jen není 10 km od letiště ve Splitu jako Trogir, ale 120 km, i když stejným směrem. Zato je kousek od letiště v Zadaru, kam létá přímá linka Ryanairu z Beauvais-Tillé. Sice bych si mohl koupit novou letenku (a starou zahodit, protože nic jiného s ní dělat nešlo), ale nakonec jsme s Tomem usoudili, že bude lepší, když mě vyzvedne ve Splitu na letišti a na konci mě tam zase odveze. Štěstí bylo, že jsem měl přílet i odlet v relativně rozumnou dobu. Optimální to ale úplně nebylo.

Kufr letos Lufthansa neztratila. Jen jsem měl trochu obavu, jestli stihnu přestup, protože z nějakého důvodu jsem musel v Mnichově přes pasovou kontrolu a jako na potvoru tam byly u všech okýnek pěkné fronty. Jediný volný byl turniket na biometrické pasy, ale ten jsem neměl, protože létám na občanku. Šel jsem tedy do zvláštní fronty pro urgentní lety, ale ta šla tak pomalu, že nakonec jsem skončil stejně v té „normální“.

Protože jsem přijel poslední, měl jsem nejhorší postel v nejhorší kajutě, jak mě neopomněl přátelsky povzbudit Roman, který měl druhé nejhorší místo v nejhorší kajutě. Což bylo ovšem řečeno s nadsázkou, protože nejhorší, ovšem čestné, místo - spaní v salónu - si vzal Tom, z titulu organizátora celé akce a kapitána lodi. Spaní v salónu má své výhody i nevýhody. Pro toho, kdo trpí v kajutě klaustrofobií, jsou to výhody. Pro toho, kde chce spát, i když ostatní chtějí pořádat v salónu párty, to jsou nevýhody. Jinak je to prašť jako uhoď. Kolébá se to tam stejně, rachotí to tam stejně a je tam zima nebo teplo stejně. Letos se na seznam nevýhod zařadily i zapáchající vlhké utěrky na nádobí, které se v průběhu plavby začaly v salónu hromadit a nepodařilo se nám je nikdy během dne úplně usušit. Z nějakého důvodu totiž někdo pořád umýval a utíral nádobí - a to i několikrát během dne.

První noc jsem usínal v lehkém rozechvění z toho, jak se celá akce vyvíjí. Přece jenom měl jsem trochu obavu, zda svým pojetím jachtingu si budeme navzájem rozumět. Doteď si totiž pamatuji pasáž ze Tří mužů ve člunu, klasiky, kterou jsem četl před pětadvaceti lety, o tom, jaké to je, nechat se ve člunu táhnout děvčaty. Byť paralela byla zjevně obrazná, určitá podobnost by se tam s jachtingem najít dala. Pokud to ale bylo rozechvění z obav, byly tyto rozptýleny hned druhý den, kdy se Šárka s Katkou přiznaly, že jsou vodačky a Irča prozradila, že dělá celý život balet a tudíž ji nějaká kolébající se podlaha nemůže nijak vyvést z rovnováhy. A všichni dohromady vyzařovali motivaci si to užít.

Počasí nám první dny svým způsobem přálo, sice moc nefoukalo, ale na začátek, a osahání si lodi, to bylo ideální. K tomu slunce a blankytně modrá obloha bez mráčků dávaly dobrou záminku k zastávkám a koupání. A moře bylo příjemně osvěžující, jelikož teplota vody nikde neklesla pod dvacet jedna stupňů. Mohli jsme se i opalovat. Jen ten jachting nebyl úplně ideální.

Kromě toho, že nebyl vítr, tak se také rychle ukázalo, že naše loď nebyla žádné žihadlo, ale spíš takový rodinný karavan. Vybavená vším možným i nemožným, i za cenu toho, že na ní nebylo téměř žádné úložné místo. Tak jsme například v půlce pobytu zjistili, když jsme se už obávali, že nám dochází voda v naší dvěstělitrové nádrži, že máme ještě jednu podobnou, zcela netknutou. Nebo že máme nafty na to, abychom dojeli dvakrát do Itálie a zpátky. Nastavit plachty sice byla trochu výzva, protože tyto už nebyly nejmladší a nejpevnější, ale časem jsme si zvykli, jak na vytahanou hlavasku, kterou bylo potřeba refovat i v relativně malém větru, tak na kmitavý pohyb lodi, do kterého se dostávala poměrně snadno. Co pak bylo vyloženě zklamáním, byl děravý nafukovací člun a motor na něj, který se podařilo nastartovat, tak v polovině pokusů. To první se nám stalo poprvé, to druhé jsme tak nějak tušili, a proto jsme si motor na dinghu normálně nikdy nebrali, ale letos Toma napadlo, že bychom to jednou pro změnu mohli zkusit.

Oproti tomu, jak jsem si pamatoval naše námořní vyjížďky z minulých let, jsem si ovšem brzo začal uvědomovat další výrazné změny. To, kde zastavíme, už neurčovalo, zda je dosažení místa dostatečně náročné a vyžaduje jachtařský um, ale jestli se tam dá koupat a na zábradlí se začaly hromadit sušící se dámské plavky. Stejně tak došlo k výraznému obratu ve stravování na lodi.

Sušenky na svačinu a salám s kečupem už nebyly hlavní volba dne a návštěva restaurace přestala být nutností jak ukojit chuťové potřeby chátrajících lodníků, nýbrž stala se možností, o kterou jsme se zajímali spíš jen ze zvědavosti, než že by nám něco vyloženě chybělo. Jedno teplé jídlo denně, někdy i dvě, připravované děvčaty, totiž hravě strčily do kapsy, co nám mohla turistická vybavenost na odlehlých místech ostrovů v Kornatech, na konci, nebo spíše už po konci, turistické sezóny, nabídnout. Ještě nikdy jsem si tak na lodi nepochutnal, a bojím se, že si tak dlouho už zase nepochutnám. Takže na takovou malichernost, jako že nefouká vítr, si člověk ani nemohl stěžovat.

Kromě plavek se na palubě sušilo kde co, včetně Pepovy deky na spaní na ráhně hlavní plachty a naše loď tak svým vzezřením čím dál více připomínala „párty boat“. Což se také vymstilo, když začalo konečně foukat a Pepova deka se ocitla v moři než bys řekl švec. Zatímco my tři „jachtaři“ jsme začali plánovat záchranou akci a počítat optimální dráhu lodě, Pepa se omezil jen na tichou účast, a deka sama se rozhodla, že se potopí, než si pro ni přijedeme. Jediná, kdo neztratil přehled, byla Šárka, která začala v mžiku jednat. Aniž by si odložila (nutno přiznat k mírnému zklamání mužské části posádky) se vrhla přes palubu do rozbouřeného moře, a za obdivu nás ostatních, deku před utonutím zachránila. My jsme pak pro změnu zachránili Šárku i s dekou a Pepa od té doby spal ve spacáku. Tím začal konečně pořádný jachting.

Jiné další nehody nás už nepotkaly, když nepočítám, že kapitán nalil z výchovných důvodů Katce a Pepovi do kajuty luknou vodu (při umývání kokpitu), a já jsem s Romanem nalil pro změnu vodu při umývání horní paluby do kajuty luknou Šárce a Irče. Na svoji obhajobu musím uvést, že jsem se napřed několikrát u holek ujistil, že mají všechno zavřené. Takže jsme si pak akorát znovu vysvětlili, jak vypadá zavřená lukna. Z nějakého důvodu, do naší kajuty, kterou jsem sdílel s Romanem, nikdo nic nenalil.

Další rozdíl, který jsem zpozoroval oproti dřívějším výpravám, bylo používání záchodu. Na charterových lodích totiž bývá malá koupelna, s umyvadlem, sprchou a záchodem, která ovšem většinou představovala spíš tajemnou komnatu, kam se málokdo odvážil. Částečně k tomu přispívala často klaustrofobní velikost, jak místnosti, tak jednotlivého vybavení, a částečně mýty, které se kolem lodního záchodu tradují a předávají z jedné jachtařské generace na druhou. Často to navíc nejsou jen mýty.

Například, že když se záchod ucpe, je velmi obtížné ho vyčistit. Nebo, že při prudším obratu může obsah mísy skončit v koupelně na zemi (v lepším případě) nebo na zoufalci, který je za něj odpovědný. K určitému odstupu, který (minimálně mužská) posádka k záchodu zachovává, přispívá i chorvatský přístup. Zatímco na „běžné lodi“ je odpad vyveden do jímací nádrže, kterou pečlivý jachtař nechá v maríně z lodi vypumpovat, nebo ji alespoň ohleduplně vypustí na širém moři, kde nebude ohrožovat lokální flóru a faunu, či případně ostatní jachtaře, v Chorvatsku je jímací nádrž u charterových lodí trvale otevřená do moře a jakýkoliv obsah, který se v ní ocitne je bezprostředně vyvržen do vody přímo pod loď.

Chorvati totiž přišli na to, že si tím ušetří spoustu práce a výsledek bude v podstatě stejný. V důsledku to tedy vede k pravidlu „ve stanici nelze“, minimálně, pokud se tam člověk chce také koupat, nebo pokud je kolem nějaká jiná loď, kterou by to mohlo napadnout. Je to slušnost. Na druhou stranu, při plachtění na to většinou člověk nemá čas (nebo chuť), pokud nejde o vyloženě urgentní záležitost. Navíc, každý správný jachtař se umývá v moři, v nouzi se opláchne sprchou na palubě, močí z paluby rovnou do moře (zásadně po větru) a pokud si přece jenom potřebuje ulevit, vyrazí na břeh. Z těchto důvodů se může stát, že u některých posádek se na záchod podívá jen kapitán při předávání lodi, aby zkontroloval, že tam je.

Ne tak u nás. Přesvědčit dámskou část posádky o výhodách paluby jako místa pro osobní hygienu se nám nepodařilo, a na břeh jsme tak často nechodili, mimo jiné i kvůli děravému člunu. Takže to byla zajímavá zkušenost, a navíc se potvrdilo, že záchod na lodi se používat dá. Nakonec jsem to tedy i já jednou zkusil a usoudil, že příště půjdu asi raději na břeh. Samozřejmě spousta výše zmíněných omezení odpadne, pokud loď kotví pravidelně v maríně, kde je kompletní sociální zázemí, ale to se nám letos v podstatě stalo jen jednou, a to ještě jen přes oběd. Jinak jsme spali na bójkách v zátokách a jednou na městském molu, kde sice byla sprcha, ale taková ta plážová, pod kterou se člověk mohl osprchovat, pokud mu nevadilo, že je na něj výhled ze všech lodí. Koupání nám ovšem nechybělo, díky počasí, takže žádný problém s hygienou nenastal, tedy minimálně já jsem žádný nezaznamenal.

Protože sluníčko svítilo co to šlo a bylo i relativně teplo, holky měly pořád snahu se někde opalovat. Čímž také potvrdily, že 38 stop dlouhá jachta ještě pořád není dostatečně velká na opalovací vyjížďku. Na přídi bylo málo místa, navíc tam byla přivázaná dingha, na bocích to bylo úzké a vadily tam stěhy a lana a v kokpitu na lavičkách tomu chyběla stabilita. Takže jediné místo, které nakonec holky využívaly byla horní část paluby - střecha salónu. Normálně bych to nezmiňoval, kdyby to zároveň neznamenalo, že se mi dvě dámská pozadí v plavkách ocitaly přesně v navigační rovině s horizontem. Jako gentleman jsem považoval za nedůstojné na dámy civět (byť by to stálo za to), jako výkonný kapitán, t.č. u kormidla, jsem ale neměl jinou možnost, jak dostát svým kapitánským povinnostem. Zvládl jsem to však, a mohu potvrdit, že to při navigaci nevadí. A abych nebyl nařčen ze sexismu, dodám, že by tam patrně úplně stejně působil pánský zadek. Akorát jsem nikdy neviděl chlapa, který by si takhle na palubu lehl.

A nakonec došlo i na plachtění, aniž bychom při tom něco rozbili. Jediný, kdo se zranil, byl kapitán, toho však děvčata odborně ošetřila tak, že vypadal, že kromě vzpomínky nebude mít trvalé následky. Jinak jsme si to spolu náramně užili. Ahoj příště!

Fotky: Katka, Šárka a Tom

Rozlítaný měsíc

Dnes jsem po dlouhé době uvedl byt do reprezentativního stavu a pak vyrazil na dlouho odkládaný nákup. Úkol zněl jasně, dovézt kalhoty, které by se daly vzít na schůzku se zákazníkem, protože stávající šatník se nějak scvrkává. V určité idealizaci úspěchu jsem si dovedl představit, že bych si koupil i nějakou odvážnou šálu, např. v křiklavé šedé, abych zapadl v tramvaji, a v úplně tom největším snu jsem viděl vlněný polokabát s kapucí v šik střihu. Po té poslední části pasu už dlouho, většinou to nemá kapuci, a když ji má, pak se většinou zapíná lanem, nebo parožím, což mi ne úplně vyhovuje.

Dopadlo to tak, že jsem se vrátil místo toho s pouzdrem na svůj nový smartphone, ale jinak zcela nevybaven. Jak k tomu došlo? Nejdřív jsem si spletl zastávku a přestoupil jinde, než by asi bylo nejvýhodnější. Pak jsem po cestě do Galeries Lafayette narazil na FNAC, což je asi jeden z největších řetězců kamenných obchodů prodávajících elektroniku. Proč se to jmenuje FNAC netuším, druhý největší řetězec kamenných obchodů prodávajících elektroniku se jmenuje Boulanger, což znamená česky pekař. Jména zjevně nehrají roli. A když tak vidím FNAC, říkám si, že bych tam mohl zkusit vyřešit svůj čerstvý problém, jaký obal na mobil. Ve FNACu měli shodou okolností právě jeden druh, zrovna ten, o který jsem se zajímal, a ukázalo se, že opravdu vypadá dobře. Chudáci uživatelé iPhonů, kteří si museli vybírat z regálu různých obalů.

S elánem z úspěšné koupě jsem dorazil do Galeries Lafayette. A se mnou tam dorazila s elánem polovina Paříže. Chtít v tom něco nakupovat, bylo jako nakupovat v demonstraci. Na to jsem nebyl psychicky ani fyzicky připraven. Takže jsem si to prošel (i tak to zabralo pár hodin - a to byla jen "malá" pánská část), omrknul rifle od Armaniho, tenisky Prada a čepice Scotch & Soda. Jediná věc ze seznamu, kterou se mi podařilo identifikovat, byly šály v přízemí, ale 150 babek za šálu se mi zdálo jako příliš dobrá cena. Šály za 20 babek mne zase neoslovily svým 100% akrylem. Díky slevám to byl navíc skoro boj o holáč, který překvapivě vyhrávali malí turisté z Asie.

O tom jsem ale vlastně psát nechtěl. Chtěl jsem psát o tom, proč jsem tak dlouho nepsal. Zatímco v předchozím půl roku jsem, obrazně řečeno, nevytáhl paty z domu, poslední měsíc se to nějak nahromadilo a můj rozvrh spočíval v tom buď někde být (= jinde než ve Francii) a nebo vracet věci do původního stavu po těchto "výletech". O první akci jsem se zmiňoval už v předchozím blogu, ale nezmiňoval se zvlášť o aerolinkách - udělám to tedy teď, v trochu netradičním formátu.

26. 9. z Paříže do Prahy tradiční ČSA, slané křupky a široká škála nápojů. Zpáteční z Vídně, pondělí potom, Air Berlin - new experience. Kolegyně mi sice říkala, že jednou tím letěla a už to nechce opakovat, ale mně se nic zásadního nestalo. Dostali jsme i micro sendvič. Jen jsem si na Vídeňském letišti opět koupil hnusnou bagetu v terminálu ve stejném stánku jako posledně, poté, co jsem předtím uvažoval o tom (jako posledně), jestli nemám jít do jistějších Starbucks (a jako posledně jsem se rozhodl pro místní specialitu). Uvědomil jsem si to přesně ve chvíli, kdy jsem se zakousl do té bagety. Mozartovy koule, které jsem dovezl kolegům v práci, byly zoufalé. Chudák Mozart.

Ve středu na to jsem letěl na otočku do Kodaně. Protože to bylo narychlo, podařilo se mi získat lukrativní cestu tam s SAS z letiště Charles De Gaulle (Roissy) a zpáteční s low cost společností Norwegian na Orly. U SAS mi utkvěl čaj, který mi připomněl Technickou menzu v Údolní, kde jsem se několikrát zastavil na čaj, pokecat s kamarády, kteří se tam na ten čaj scházeli pravidelně (a možná tam i předtím jedli). Letušky byly patrně přímí potomci Vikingů a dokreslovaly drsnou atmosféru severských zemí. Byl to low cost za plnou cenu.

Kodaň sama naopak na mě působila uklidňujícím dojmem. Takže jsem ani nedbal rady kolegy, abych si vzal taxi, a místo toho se projel městským systémem vlaků a užil si atmosféru místa.

Norwegian byl proti SAS patrně v lepším stavu, protože letadlo bylo nové a v letadle bylo i Wifi zdarma. Sice jsem nutně nepotřeboval surfovat, ale když mne spolusedící požádal, zda by si mohl u mne na počítači přečíst poštu, tak jsem to zkusil. A pak v duchu řešil, jaká bezpečnostní rizika přináší nechat někoho cizího na svém počítači číst jeho poštu. S překvapením jsem zjistil, že dost velká. Naštěstí pro mě (a bohužel pro spolusedícího), na yahoo, kde měl svoji schránku, se nepodařilo připojit. České stránky ale šlapaly v pohodě.

Ve středu o týden později jsem letěl pro změnu na den do Mnichova s Lufthansou. Ta se ráno vytasila s müsli a micro kefírem. Večerní návrat si nepamatuji, protože jsme úspěšnou schůzku s kolegy na letišti trochu zapili pivem.

Zato si pamatuji, že v sobotu jsem odlétal do Splitu na týdenní dovolenou na jachtě. Přímá linka s Air Croatia. Tentokrát se mi podařilo sehnat přímý spoj a byl jsem tomu rád, po předchozí blamáži s kufrem. V letadle nás letělo pár, letušky i stewardi byli sympaťáci a dokonce se servisoval i burek se sýrem a perníčky, co vypadaly jako piškoty. Bohužel výborný dojem si Air Croatia zkazila na odletu (v sobotu o týden později). Když vyhlásili, že rozdávají občerstvení pasažérům do Paříže, tušil jsem nějakou záludnost. A také že ano. Pro drobnou technickou poruchu jsme měli tři a půl hodiny zpoždění na odletu a domů jsem dorazil možná stejně jako kluci z Prahy, kteří se vraceli autem a ráno mě po cestě hodili na letiště (kde jsem sice nezůstal, ale to je už jiná story).

Po návratu z Chorvatska mě čekala, tentokrát dvoudenní, služebka do Barcelony. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený film. Docela jsme se na to těšil, ale bohužel program návštěvy se na poslední chvíli zvrtnul a nemělo smysl tam zůstávat, takže z toho zase byl jednodeňák, jen s tím rozdílem, že jsem s sebou táhl kufr. Tak jsem zbytečnou úložnou kapacitu využil alespoň na to, abych si koupil před odletem láhev whisky. Jinak jsem viděl skutečně impozantní letiště v Barceloně (čímž se Barcelona stává jedničkou ve mé hitparádě letišť) a pak kus industriální zóny, kde byl zákazník. Letěl jsem s Vueling z Orly, což mělo tu výhodu, že to mám z domu o poznání blíž než CDG a navíc díky tomu, že i návrat byl na stejné letiště, jsem si tam mohl vzít auto a nechat ho tam.

Vueling je low cost, takže se platí za každou jednotlivost. Chcete si poslat zavazadlo, zaplaťte. Chcete si zarezervovat vybrané místo, zaplaťte. Chcete v letadle občerstvení, zaplaťte. Při pokusu o přebookování zpátečního letu se jim dokonce podařil husarský kousek (telefonem na zákaznické lince), že mi zpáteční let dali znovu z Paříže do Barcelony. Vyřešil jsem to až na letišti, kde naštěstí měli pochopení. A stálo to jenom 140 babek. Druhá věc, kromě letiště, která mi utkvěla, byla spousta krásných holek, které jsem všude viděl (dokonce i u zákazníka). Nevím, jak to ti Španělé dělají, ale dělají to dobře. To bylo tuto středu.

V pondělí letím na otočku do Mnichova (Lufthansa) a ve středu přes Vídeň (Air Berlin), na akci v Brně. Díky vlastní blbosti se mi podařilo docílit toho, že pro návrat (opět z Vídně) mám odlet v pondělí v šest hodin ráno. Už se vidím, jak v pondělí v devět naklušu do práce v plné síle, abych přežil tři následující dny, kdy bude probíhat nejdůležitější výstavka v našem oboru, které se bohužel budu muset zúčastnit a poslední tři roky jsem při ní vždycky onemocněl. Už se těším.

Námořníkem v Chorvatsku

Co si říkají všichni tři zbývající pravidelní čtenáři tohoto blogu, se odvažuji jen odhadovat. Možná čekají, kdy to konečně začne být o Paříži a ne jenom o IKEI, doktorech nebo byrokracii. Kdy konečně vyrazím do pařížských ulic, poznávat (nejen) noční život a všechna ta lákadla, která metropole nabízí. Kdy vyrazím do Louveru, Disneylandu nebo Versailles. Abych se přiznal, sám nevím a jsem na to také sám zvědav. Zatím to však vypadá, že to hned tak nebude. Když pominu, že posledních pár týdnů je tady spíš hnusné počasí, které k nějakých toulkám rozhodně neinspiruje, pořád se potýkám s věcmi ryze pragmatickými a všednodenními.

Od posledního příspěvku už uplynulo pár týdnů, během kterých jsem zvládl skoro dva týdny strávit doma. Nejdříve díky tomu, že mne skolila viróza a poté pro změnu nějaká rýmička, abych se akorát tak stačil vypravit ještě jednou do IKEI a trochu pokročit s montáží kuchyně a hlavně se připravit na akci, kterou jsem plánoval už několik měsíců - týdenní plavbu na moři v Chorvatsku.

Zde by se hodilo zmínit, že plavby na moři v Chorvatsku jsou v mém životě relativní novinkou, která mne potkala víceméně náhodou. Jednou jsem se v práci svěřil kolegovi, o kterém jsem věděl, že je náruživý jachtař, o tom, že mám slabost pro moře a pro lodě a on prohlásil, že by se s tím něco dalo dělat a protože zrovna sháněl lidi do posádky na Českou námořní rallye (tehdy 14. ročník), nabídl mi, zda bych se nechtěl zúčastnit. Na jednou stranu jsem měl určité pochybnosti o tom, zda je tato nabídka relevantní, protože jsem nikdy na plachetnici nejel (a natož na moři), ale on, jako zkušený mořský vlk (a shodou okolností také hlavní rozhodčí tohoto závodu) mi vysvětlil, že to nemusí být překážkou, když seženeme dobrého kapitána. To se pak stalo a díky tomu se nám také podařil husarský kousek, nejenom si užít pocit napětí, překvapení a legraci, ale také ochutnat pocit skutečného závodění a dokonce i vítězství na kterém se mohl podílet, v rámci svých možností, každý člen posádky.

Tento historický úspěch mne motivoval k tomu, abych se loni, hned jak začala nová sezóna, přihlásil do kursu na kapitánský průkaz Day Skipper, který pořádá česká škola NYS v licenci britské RYA. Nebyl jsem si sice jist, jak se mi podaří se to naučit během dvou víkendů na souši a jednoho týdnu na moři, ale o to zase až tak nešlo. Chtěl jsem se hlavně dozvědět v souvislé a ucelené formě základy teorie i praxe, abych příště, až budu zase na lodi, už mohl i rozumět tomu, co se vlastně děje a hlavně proč. Podobný pocit patrně měla i většina mých bývalých spoluúčastníku z rallye, takže nakonec se nás přihlásilo pět a vytvořili jsme tak jednu kompletní posádku. A díky nejen příznivým povětrnostním podmínkám, ale hlavně díky naší instruktorce Katce, která nás na moři měla na starosti, jsme si výcvik nejen užili, ale také si odnesli chuť co nejdříve dál pokračovat. Společně jsme se přihlásili na další ročník České námořní rallye (který proběhl loni v říjnu), ze kterého jsem ovšem bohužel vypadl za pět minut dvanáct ze zdravotních důvodů. V mezičase jsem si tedy alespoň ještě stihl udělat školení na VHF operátora lodní stanice (opět u NYS a opět s Katkou). Formálně jsem tedy byl plně vybaven.

Ovšem šedivá je teorie, zelený je strom života a proto o to víc jsem se těšil na tuhle akci, čistě soukromou, ale o to zajímavější. Byli jsme čtyři čerství kapitáni a jeden nadšený lodník (mimochodem, také účastník první rallye, který ovšem místo kapitánského kurzu na jachtu, dal přednost kurzu výcviku paraglidingu). Původně jsme plánovali, že objednáme více lodí, protože jsme čekali, že až akci vyhlásíme, budeme mít spoustu zájemců, kteří se budou chtít přidat. K našemu překvapení se však nikdo nepřidal. Jednomu kolegovi se sice podařilo ukecat nezkušenou dívku, ale ta naštěstí nakonec dostala strach (nebo rozum) a před akcí se odhlásila. Zůstalo nás tedy jen pět, což ovšem v zásadě nebylo špatné. Jeden bývalý horolezec, druhý čerstvý parašutista, třetí vybavený nejmodernější komunikační a navigační technikou, čtvrtý schopný cokoliv rozebrat (a zase složit) a já.

Situace se lehce přiostřila, když těsně před odjezdem odpadl další člen posádky. Čtyři lidi jsou minimum na to, aby se loď dala pohodlně ovládat. Jde to i v méně lidech, ale při přistávání už to může působit komplikace. Zvlášť u nezkušené posádky, jako jsme my. Přesto jsme plni elánu vyrazili minulou sobotu směr Split. Já svojí oblíbenou leteckou společností, kluci z Prahy autem. Autem do Splitu to trvá z Prahy kolem 11 hodin (pokud je normální provoz a jede se rozumnou rychlostí). Letadlem z Paříže by to bylo za 2 hodiny, bohužel jsem ale nesehnal přímý spoj a musel volit cestu s mezipřistáním v Mnichově (což mělo zanedlouho nečekané následky). Když jsem totiž přistál ve Splitu, zjistil jsem (a se mnou asi dalších 20 lidí), že mně nedorazil kufr. Ne, že by se mi to stalo poprvé, ale přece jenom, druhý den jsem měl vyplouvat na moře a v kufru jsem měl všechno svoje oblečení na loď, plus samozřejmě i běžné věci. Chlapík v reklamacích mne sice ujistil, že mi to klidně pošlou na nějaký ostrov, pokud to teda najdou, ale to mne moc neuklidnilo. Prý mi zavolají.

Alespoň jsem si vyzkoušel, jak funguje moje cestovní pojištění, které mám na platební kartě. Když mi to do čtyř hodin nedodají, mohu si koupit základní věci a pojišťovna mi to pak proplatí. Problém byl v tom, že do 4 hodin bylo všude zavřeno a druhý den byla neděle. Doufal jsem, že do pondělka to snad najdou, ale protože ani v neděli ani v pondělí nikdo nevolal, volal jsem tam já a vždy jsem se dozvěděl to samé. Nikdo neví kde kufry jsou, ani kdy a zda dojdou. Nakonec se ukázalo, že bylo postižených asi 40 kufrů, které se ztratily v Mnichově, což mne překvapilo. V Paříži bych si to dovedl lehce představit, ale že se ztratí (patrně celý vozík) Lufthanse v Mnichově? Kam ho asi poslali?

Mezitím jsem si tedy vypůjčil tričko a šortky od kolegy, ručník byl na lodi ve výbavě, a měl jsem štěstí, že moje tenisky, ve kterých jsem přijel a moje větrovka, byly na palubu vhodné. A zatímco my jsme křižovali moře mezi ostrovy Šolta, Brač, Hvar a Vis, křižoval můj kufr někde jinde, aby se mi v úterý skutečně vrátil. Vyzvedl jsem si ho na Hvaru, v městském přístavu, kam ho přivezl katamaran ze Splitu v pět hodin odpoledne. My jsme tam dorazili v předstihu už v poledne, a protože se nám tam stát do pěti nechtělo (byť Hvar je velmi pěkné městečko), zase jsme odrazili, abychom se odpoledne vrátili. A protože se nám odpoledne už podařilo zakotvit jenom na bójce, byla výprava za kufrem ještě okořeněná výsadkem (a následným návratem) na gumovém člunu.

Shodou okolností dorazil v úterý také kolega, který byl před začátkem nemocný. Sehnal spoj přes Vídeň do Splitu a potom pro změnu trajekt do Starého Gradu, který byl nedaleko od města Hvar (také na ostrově Hvar). Takže na večer jsme se vypravili pro něj. Radost ze shledání se se ztraceným kufrem, i z kompletace posádky, mi trochu zkalila tradiční migréna, takže jsem to ani pořádně neoslavil. Ale zato jsem se konečně pořádně vyspal, což se vyplatilo, protože druhý den začal foukat vítr a konečně jsme začali i pořádně plachtit. Nakonec jsme si to tedy všichni užili a už se těšíme na další podobné akce. Osobně doufám, že se mi podaří ještě něco na podzim. Kde přesně a s kým, zatím ještě jasné není.

Zpáteční cesta neštěstí už proběhla (s Austrian přes Vídeň) bez problémů. Jen mne trochu zdeptalo, když jsem vystoupil v Paříži do deště a 13 stupňů s vyhlídkou, že to v nejbližší době o moc lepší nebude.