Kulminace

V pátek, když už jsem byl na odchodu z práce s představou volného víkendu, který navíc sliboval letní počasí, ale také příležitost k domácím pracem, jsem dostal stručnou SMS ze své banky: „Pro podezření ze zneužití bude vaše platební karta zablokovaná v pondělí 12:00 přesně a nová vám bude obratem vystavena a zaslána na vaši adresu“. Což mi trochu zkazilo okamžité rozpoložení. Tak jsem zavolal do banky, abych se informoval, co se děje a zjistil, že v podstatě nic. Prý dostali avízo od Visa, že by mohlo dojít ke zneužití a tudíž se rozhodli jednat. Namítl jsem, že jsem žádnou podezřelou transakci na svém účtu nenašel a ani, že bych si byl vědom nějakého podezřelého obchodu, který bych v poslední době navštívil a zeptal se, jestli by mi nemohli říct, co vlastně Visa považuje za nebezpečné, abych se tomu příště mohl vyhnout. Prý nemohli. Takže počítám, že některému z mých stálých internetových obchodů ukradli údaje o platebních kartách, ale protože moje stálé internetové obchody jsou dostatečně známé (a velké), tak se to ve spolupráci s Visou ututlalo a řeší se to takto. Není nad to, když člověk nakupuje u prověřených značek.

Každopádně prý mohu kartou klidně dál do pondělka platit, schválně mi dali čas, abych si mohl vybrat dost peněz na přežití, než mi za týden dojde karta nová. Tak jsem jim poděkoval, rychle provedl pár plateb na podezřelých místech, aby se případně „spláchly“ s tou starou kartou, a oprášil svoji druhou platební kartu, kterou jsem si v rámci experimentu pořídil na začátku pobytu u druhé online banky, ověřil, že ještě funguje, a začal platit tou. Platit hotově by totiž byl strašný opruz. Tím, že se všechno počítá na centy, člověku se začnou velmi rychle hromadit „měďáky“, tedy mince 1, 2 a 5 centů, z čehož ty nejmenší dvě nejdou typicky použít do automatů a při placení často člověk zjistí, že mu jeden nebo dva centy chybí, takže musí rozměnit další větší minci – prostě, strašně rychle se množí.

Když už jsem u těch karet, zmíním zajímavost, které jsem si všiml při poslední návštěvě Česka před měsícem. Všechny drobné platby, které jsem platil kartou (v tomto případě ovšem českou), za různé drobné nákupy, lístky na vlak, občerstvení, atd., jsem mohl provést bezkontaktně a všude to bezproblémově fungovalo. Vzhledem k tomu, že mám s touhle technologií zkušenost z první ruky, byl jsem příjemně překvapen. Zdá se, že někdo úspěšně proloboval u českých bank zavedení bezkontaktních plateb. Francii tenhle boom teprve čeká. S tím, jak jsou tady banky pružné, počítám, že tak do pěti, maximálně deseti let, na tom budou stejně.

Další kartou, se kterou bojuji, je mezinárodní karta zdravotního pojištění, která je v rámci EU standardní a kterou místní zdravotní pojišťovna vydává na požádání. Drobný problém je v tom, že karta platí omezenou dobu. První mi vydali na 3(!) měsíce, druhou na rok, a o další vydání lze požádat teprve až té předchozí vyprší platnost. Takže se samozřejmě stane, že si chci požádat o kartu, protože pojedu do ciziny a automatický systém mě uzemní, že už jednu mám, a ať s tím neotravuji. Pravidelně totiž jezdím do ciziny přesně v tom období, kdy mi už vypršela předchozí karta a novou mi ještě nestihli vydat (trvá to totiž 2-3 týdny). Psal jsem jim, ať si ten systém opraví a oni mi odpověděli, že mi pošlou novou kartu až ta stará vyprší a v mezičase mi pošlou dočasný certifikát, kterým se budu prokazovat. Do odjezdu bohužel nedošlo ani jedno.

Abych se ale vrátil k víkendu. V sobotu bylo skoro až moc horko, a tak jsem nakonec svůj oblíbený výlet do Versailles odložil na neděli. Přestože Météo France vytrvale předpovídalo střídavou oblačnost a 23 stupňů, byla modrá obloha a můj venkovní teploměr ukazoval 29 ve stínu. V neděli se naštěstí trochu ochladilo a podmínky na kolo byly ideální. A nejenom na kolo, jak se ukázalo, když jsem dorazil do versailleského parku. Pokud jsem posledně měl pocit, že tam bylo narváno, tak teď tam bylo lidí dvakrát tolik a jízda na kole kolem kanálu už spíš připomínala bojovou hru o tom, jak nesestřelit nějakého chodce. Ale zase bylo co obdivovat. Navíc si u kanálu zjevně dalo sraz několik skautských skupin, které jsem odlišil podle stejnokrojů, aby tam pořádaly nějaké skautské rituály. Co přesně jsem nepochopil, trochu to vypadalo jako přísahy, nebo něco podobného, i s ohledem na to, že se toho účastnilo dost přihlížejících dospělých, patrně rodičů. Takže Grand Canal byl doslova v obležení, nemluvě o versailleských zahradách.

Než jsem ale mohl vyrazit do parku, musel jsem se stavit na pumpě dofouknout kola, protože nové pláště jsou sice super, ale nové duše zjevně vzduch moc dlouho neudrží. Při průjezdu parkem Saint-Cloud mě pak zmátlo, že moje oblíbená cesta byla zavřená a když jsem se ptal chlapíka, co tam stál a organizovaně odrazoval přicházející a přijíždějící návštěvníky, jestli bych to nemohl projet po druhé straně, tak jen lakonicky zakroutil hlavou a poslal mě zpátky za začátek parku. Prý to mám vzít tamtudy. Takže jsem objížděl centrální část, která byla celá omotaná výstražnou páskou „nebezpečná oblast – pyrotechnici“ a přemýšlel, co tam komu „upadlo“.

Také jsem objevil další praktický aspekt mé stále cyklistické trasy, kromě toho, že skýtá členitý terén, v krásném prostředí, vede také ve svém závěru kolem pekárny, která má v sobotu a v neděli otevřeno, čím se z ní stala už téměř pravidelná zastávka. Není nad to si na odpolední, případně večerní, svačinu, případně večeři, koupit čerstvou, ještě teplou bagetu spolu s pain au chocolat aux amandes, který tam mají fakt dobrý. Akorát si člověk musí na to vzít igelitový pytlík, protože ta čokoládovo mandlová buchta je tak mastná, že během pár vteřin promastí libovolný papír. Což se ovšem předpokládá. Počítám, že to dělají z pravého másla.

V naší luxusní rezidenci se společenství vlastníků rozhodlo, že mechanické zámky a klíče jsou technologie minulosti a rozhodli se zavést otevírání vstupních dveří bezkontaktním přívěškem. Trochu mne to znervózňuje, protože, jak jsem už psal, z těmito bezkontaktními a zabezpečenými technologiemi mám zkušenosti z první ruky a jistotu tomu nepřidá ani to, že dodavatelem systému je La poste, tedy francouzská pošta, která má stejnou reputaci asi jako Česká pošta. Nicméně výbor SVJ rozhodl a tak to budeme mít možnost v praxi ověřit. Správce pak rozhodl, že přívěsky bude předávat výhradně vlastníkům a ti je pak budou předávat nájemníkům. Napsal jsem výboru, že by se mi zdálo jednodušší, kdybych si mohl přívěsky vyzvednout také u výboru, tedy sousedky o dvě patra výše, jako ostatní vlastníci, než aby to posílali mému domácímu přes půl Francie a on to pak posílal zpátky, ale přestože domácí i výbor by v zásadě proti tomu nic neměli, jelikož správce rozhodl, tak jak rozhodl, už se nedá nic dělat. Holt, když se jednou rozhodne, improvizace a iniciativa jdou stranou.

K poště bych ovšem rád zmínil jednu věc, která mne zaujala a pokud skutečně funguje, tak by se mi i líbila. Před pár dny jsem chystal na odeslání balík a protože se mi osvědčilo vyřizování podání a platby přes internet, šel jsem na svůj účet u La poste. Což není úplně triviální, protože díky promyšlené koncepci a integraci informačních systémů má člověk hned dva účty. Jeden, na kterém si může balíky podávat a platit, a druhý, na kterém je může sledovat. Oba mají samozřejmě nezávislé přihlašovací údaje, protože tak daleko, aby na to stačil jeden účet, integrace v La poste, tedy přesněji řečeno v její dceřiné firmě Colissimo, nepokročila.

Přihlásil jsem se tedy na svůj podávácí účet a vybafla ne mne reklama na novinku – od teď je možné balíky odesílat tak, že je člověk nechá ve své(!) poštovní schránce a pošťák je tam vyzvedne. Jak přesně přijde na to, že ho má vyzvednout (a že to není balík, který naopak třeba včera doručil) mi není úplně jasné, stejně tak jak má přijít na to, že se má podívat zrovna do mé schránky, ale dovedu si představit, že nějak by to jít zařídit mohlo. Například, když zadám podání a platbu na internetu, dostane nějaké echo ze systému. Případně, když doručuje do schránek (což jsem jednou viděl v akci), vidí, co je v ostatních schránkách, i když třeba pro dotyčného zrovna nic nemá. Každopádně je to zajímavý nápad a dobré využití pro francouzské normalizované poštovní schránky (kam se vejde i žehlička v krabici).

Ještě k tomu balíku. Jak jsem jednou už psal, mám dvoje úplně stejné polobotky, které se liší jen barvou. Jedny černé a druhé v barvě „koňak“. K těm druhým se mi nedávno po nemalém úsilí podařilo koupit parádní opasek (a mimochodem ještě koženou bundu). Také jsem psal, že ač jsou ty polobotky velice pohodlné a vypadají skvěle, mají v sobě kurvítko. A to se právě aktivovalo. Psal jsem výrobci, který mne ujistil, že v botech problém není. Problém je údajně v tom, že je mám už dlouho (přes 5 let), tudíž je logické, že se rozpadnou. Poradili mi však ševce, který by je snad údajně mohl spravit, byť už to zdaleka nebude tak dobré jako originál. Švec se shodou okolností nachází v nějaké zapadlé vesničce v Anglii.

Napsal jsem tedy ševci (i s fotkami), co by se s tím dalo dělat. Prý těžko říct podle fotek, ale mohu to tam poslat, a když to půjde spravit, tak mi to za 70 anglických babek rádi opraví. A protože s poštovným mi to pořád vyšlo levnější než nové boty (pokud bych je vůbec sehnal), rozhodl jsem se to prubnout. Navíc mám teď ten opasek, který by jinak přišel vniveč. Odtud tedy ten balík. Druhé, černé, polobotky zaktivovaly svoje kurvítko asi o čtrnáct dní později. Tak doufám, že vydrží, než mi opraví ty první, případně než seženu náhradu. Můj problém, zdá se, není ojedinělý, a na internetu lze najít dost podobně postižených. Asi je to fakt dobře vymyšlené kurvítko.

Momentálně sedím ve vlaku do Aix-en-Provence a jak je dobrým zvykem, píšu blog. Teoreticky bych tam měl být do konce týdne a pak se přesunout do Prahy na víkendovou akci. Schválně jsem si kvůli tomu na zpáteční cestu do Paříže místo vlaku koupil letadlo, abych mohl plynule navázat spojem do Prahy. Celá akce byla tak dobře promyšlená a zorganizovaná, že by bylo překvapivé, kdyby nevyšla. Leda snad, ze zásahu vyšší moci. Nebo stávky pilotů Air France, která začala v pondělí, a která má trvat až do příštího pondělí.

Piloti stávkují proto, že je Air France chce přeložit do své nízkonákladové odnože, která se jmenuje Transavia, kde by museli létat víc hodin a vydělali by si míň peněz. Chápu, že Air France, pokud chce konkurovat EasyJetu nebo Ryanairu, nemá v podstatě jinou možnost. Chápu také piloty, že se jim to nelíbí. A protože už tři roky žiji ve Francii, chápu také, že místo, aby piloti, kterým se to nelíbí, odešli, začnou stávkovat – protože každý Francouz má kromě práva na práci, také právo na „nezhoršení“ svých výhod a požitků. A pokud se nedej bože něco zhorší, je čas k mobilizaci, bez ohledu na na firmu, zákazníky, prostě všechny okolo.

Posledně jsem, při stávce řídících letového provozu, zůstal jen o pár hodin déle v Mnichově, přestože mně do poslední chvíle tvrdili, že poletíme načas. Air France nabízí možnost si bezplatně cestu o týden přeložit. Nebo v případě zrušení, vrácení peněz, byť by to normálně v dané třídě nebylo možné. Jediný háček je v tom, že o tom zrušení nám řeknou nejdříve den předem. A den předem už mohou být všechny alternativní způsoby přepravy beznadějně vyprodány. Jak se dostanu v pátek do Paříže, abych stihl spoj do Prahy, je tak zatím ve hvězdách.