Versailles - zahrady

Přišlo jaro a s jarem přiletěla Jarmila a prý jestli někam nevyrazíme. Byl jsem někam připravený vyrazit už půl roku, takže jsem obratem navrhl Fontainbleau - zámek s parkem a lesy asi hodinu cesty jihovýchodně od Paříže. Doporučila mi to moje francouzská kolegyně, co má anglické kořeny, žije v Německu a má za manžela Dána, takže se vyzná. Fontainbleau je také vyhledávaným místem skálolezců, ale to jsem zatím neplánoval.

Při předstartovní přípravě se ovšem ukázalo, že názory na Fontainbleau (na internetu) se různí. Prý je to něco jako Versailles, ale lepší (případně horší - to byl ten druhý názor) a rozhodně se vyplatí tam jet namísto přelidněného Versailles (případně nemá vůbec cenu tam jezdit, když to člověk může mít ve Versailles lepší - to byl ten druhý názor). Tak jsem si nakonec řekl, proč jezdit hodinu na jihovýchod, když mohu jet půl hodiny na jihozápad do Versailles, kde to navíc budu mít lepší (případně horší - to byla ta druhá varianta), a jal se zkoumat nabídku Château Versailles.

Musím přiznat, že po dvou a půl letech ve Francii, pořád nechápu jak francouzští weboví designeři přemýšlí a co je vede k tomu dělat weby tak, jak je dělají. Ať už to je internetové bankovnictví, online obchod, noční kabaret, La Poste nebo třeba Château Versailles. Pokaždé, když tam něco potřebuji najít, je to většinou jinde, než bych to čekal. Tipuji, že to nějak souvisí s jazykem, výchovou a kulturní tradicí, která se takto prostě projevuje v praxi. A nemyslím, že by ty stránky nutně byly špatné, jen prostě to, co by člověk čekal na jednom místě, je na mnoha místech a to, co člověk považuje za důležité, je zastrčené někde v rohu.

Tudíž, po důkladné několikafázové analýze webových stránek Château Versailles jsem nebyl přesvědčení, že zhruba tuším, co a jak bude potřeba udělat, abychom se tam dostali, ale nebyl jsem si úplně jist, jestli mi něco neuniklo. Zámek ve Versailles je sice hlavní turistickou atrakcí, nicméně, k zámku se pojí též zajímavé zahrady a dále pak detašované „sídlo“ Marie-Antoinetty (Domaine de Marie-Antoinette). Člověk si může vybrat jestli navštíví všechno naráz a koupí si lístek univerzální se vstupem všude, nebo se vydá na jednotlivé atrakce jednotlivě. Samozřejmě, na univerzální lístek je sleva, potíž je ovšem v tom, jak to všechno za jeden den stihnout. Druhá věc, která není zřejmá, vstup do zahrad je (snad) zdarma s výjimkou dnů, kdy jsou v zahradách k vidění vodotrysky doprovázené hudbou. Tyto dny jsou v zásadě víkendy a v tyto dny se i do zahrad platí vstupné. Celý areál zámku je obklopen parkem, kterému vévodí Grand Canal, který je otevřený a přístupný veřejnosti zdarma a který spojuje část náležející Marii-Antoinettě s vlastním zámkem. Protože první víkend v dubnu shodou okolností začala sezóna vodotrysků, vypadalo to, že budeme mít šanci je vidět v akci.

Další věc, kterou je potřeba zvážit je doprava. Do Versailles se dá dostat poměrně pohodlně z Paříže městským vláčkem (RER) nebo také autem. Výhoda vláčku je, že člověk nemusí hledat parkování a může se po cestě kochat pařížským předměstím, nevýhoda je, že je trochu omezen jízdním řádem a druhak, že ač vlastní vláček je ve Versailles poměrně rychle, dostat se na něj v Paříži nemusí být úplně jednoduché, podle toho, kde člověk je/bydlí, respektive může trvat skoro stejně tak dlouho jako vlastní cesta. Pro cestu autem je dobré si připravit dopředu pár míst, kde se dá zaparkovat, protože o víkendu to nemusí být úplně triviální. Což jsem také udělal, neboť jsme se nakonec dohodli, že pojedeme autem.

Parkovišť v okolí je opravdu hromada, ovšem pokud člověk nechce platit pět babek za hodinu stání, je dobré věnovat tomu trochu péči. Samozřejmě, čím dál od zámku, tím je parkování levnější (ale také je pravděpodobnější, že tam bude místo). Zkoušet hledat místo na ulici je adrenalin a osobně se do toho nepouštím, pokud je jiná možnost, ale proti gustu... Navíc, pro mne může být oříšek i zaparkovat v garáži pod hotelem a pak svoje auto znovu najít. A když ho konečně najdu, tak najít pokladnu, kde zaplatit :).

Nic z toho se ovšem nestalo při příjezdu do Versailles, dokonce i vytipované parkoviště bylo otevřené a mělo volná místa a jako bonus, bylo v neděli zdarma (což jsem ani nevěděl).

Co mě trochu vyděsilo, byla asi 200 metrová fronta, která čekala u zámku, když jsme tam dorazili. Mnohem menší pak byla u vchodu s nápisem „Vstupenky“. Když jsme se ale s frontou dostali dovnitř, vyšlo najevo, že díky sofistikovanému uspořádání místností se fronta uvnitř kroutí a možná ještě tak 40 metrů má. Cedulkou na zdi, která hlásala, že vstup do zahrad je zdarma, jsem se nenechal zmást. Měl jsem totiž nastudováno, že právě začala sezóna vodotrysků a tudíž jsou zahrady se vstupným. Co jsem ovšem nastudováno neměl byl fakt, že do zahrad se kupují lístky někde úplně jinde (u vstupu do zahrad - kdo by to byl řekl) a že tahle celá budova, fronta v ní, a také fronta venku slouží jen ke vstupu do zámku. Štěstí, že Informace, kde jsem se to dozvěděl byly odhadem tak v půlce fronty na lístky, takže jsme si ušetřili druhou půlku čekání a vyrazili do zahrad, kde skutečně bylo lidí o poznání méně.

Překvapilo nás, že ač bylo všude plno vodotrysků, žádný nestříkal. Čekal jsem něco jako Křižíkovu fontánu v Praze, ale tady nebyly ani vodotrysky. Zato však byla hudba, která hrála z repráků, dovedně maskovaných na stromech, ostošest. Že by soudruzi zapomněli zapnout vodu? Nebo se objevil nějaký drobný zádrhel na poslední chvíli? (Přece jenom, byl to první víkend, kdy měly být vodotrysky v akci.) Těžko říct. Nicméně i bloumání po suchých zahradách nás utahalo a tak nabídka stylové zahrádky s infračervenými teplomety nešla odmítnout, zvláště, když počasí bylo ne úplně výletní - sice nepršelo, ale trvale zatažená obloha a občasný studený vítr tomu nepřidaly. Po pozdním obědě se ovšem na nás přece jen usmálo štěstí - někdo konečně pustil vodu, takže jsme si mohli naši původní trasu projít znovu a tentokrát se kochat i vodní dekorací. Což, i když se to nezdá, dělá hodně. A dokonce jsme našli i jeden vodotrysk s hudbou - byť s Křížíkovou fontánou se to nedá srovnat. Bohužel, než jsme si stačili nové efekty pořádně užít, objevil se chlapík s asi metrovým klíčem a začal kohoutky zase zavírat. Vypadá to, že vodotrysky jsou jen na příděl a samozřejmě o tom nikde na webu není zmínka. Každopádně dát si jeden den na zahrady je poměrně realistické, pokud se člověk nechce honit.

Na zpáteční cestě k autu přes Versailles jsem pak chtěl předvést typický francouzský zákusek café gourmand, bohužel nás ale v kavárně považovali za ignoranty a místo toho nám donesli něco úplně jiného. Když jsem pak paní, co nás obsluhovala, překvapil tím, že jsem se podivil, že znám tento klasický dezert dost jinak, přiznala, že už neměli ty správné ingredience a tak nám prostě dali nějaké zbytky. Zbytky špatné nebyly, ale café gourmand to nebylo. Tož tak, aspoň byla upřímná, člověk nemůže chtít všechno.

Foto: Jarmila

Sem tam něco

Od posledního příspěvku uplynulo pár měsíců a je tudíž čas vydat souhrn událostí tiskem. Předně, sehnal jsem si konečně českou klávesnici k počítači. A udělal jsem to tak, že jsem šel na francouzské stránky HP pro náhradní díly a tam ji objednal, kartou zaplatil, a s expresním doručením v ceně ji měl druhý den ve firmě (stálo to celé asi 50 babek a půl hodiny času). Škoda, že na to naše IT za 8 měsíců nepřišlo.

V březnu na Paříž udeřil smog. Takový ten, co v Praze bývá běžně půl zimy, vzduch se nehne, obloha není vidět a všechno je tak nějak přidušené. Zatímco v Praze to nikomu nevadí, v Paříži to způsobilo ohrožení nejvyššího významu. Asi jako když loni napadlo 20 cm sněhu. Celý pařížský region balancoval na hraně života a smrti, kdo nemusel, byl vyzván, aby nevycházel a když se situace pořád nezlepšovala, vydala pařížská radnice rozhodnutí o radikálním omezení automobilové dopravy. Bohužel mi o tom nikdo neřekl. Takže si takhle jedu v pondělí do práce, všude je překvapivě prázdno a když přijedu na periferik, na tabulích, kde normálně svítí, jak dlouho to potrvá k následujícím významným sjezdům, svítilo toto: 17/03 NUM PAIR CIRCULATION INTERDITE. Přečetl jsem si to, ale nějak jsem se nedovtípil, co to přesně znamená, respektive, pochopil jsem slova, ale ne smysl a řekl si, že to je zajímavý systém a zřejmě ti, co ví, která čísla jsou myšlena, tak také vědí, co dělat.

Na cestě z práce mi to ale nedalo, a tak jsem se díval na periferiku kolem, a pak mi to došlo. Později jsem se dozvěděl od kolegů, že to vyhlásili přes víkend v televizi (tu nemám) a v rádiu (to mám akorát v autě, ale neposlouchám ho) a samozřejmě pak kasírovali ty, co to nedodrželi. Během cesty domů jsem ještě přemýšlel, jakou mám vlastně espézetku (protože už i tak banální informaci si nepamatuji) a po příjezdu se ujistil, že náhodou tu správnou. Aspoň že tak. Kolega slíbil, že příště mi dá vědět. Druhý den se magistrát poplácal po zádech, jací jsou pašáci a jak tu dopravu zvládli, protože prokazatelně ubylo aut na ulicích, a všechno se vrátilo do starých kolejí. Jestli to mělo nějaký vliv na smog se neví. Naštěstí pak začal foukat vítr a vyřešilo se to samo. Paříž totiž má oproti Praze skutečně daleko méně smogu. Dokonce, než se udála tahle katastrofa, tak jsem byl přesvědčený, že v Paříži smog v podstatě není (minimálně v porovnání s tím, na co jsem byl zvyklý z Prahy). Vysvětluji si to tím, že často fouká vítr ze západu, tedy z otevřené strany a město samo je v podstatě placka.

Současně se smogem mi přestal fungovat internet. Měl jsem už dříve výpadky, a postupně se to stupňovalo, až se prostě už modem jednou nepřipojil a zůstal tak. Tak jsem zadal na Free žádost o opravu. Pořád něco prověřovali a za týden poslali chlapíka, který prohlásil, že všechno je ok, ale pro jistotu mně odpojil všechny ostatní nepoužívané zásuvky, pak zkontroloval i přívod do bytu a že mám správně odpojený kondenzátor (což je nějaká specialita France Telecomu, kterou dává na každou přípojku a první věc, kterou musí majitel přípojky udělat, je ten kondenzátor odpojit) a prohlásil, že nic nezjistil. Jelo to pak asi 5 hodin a zase to spadlo. Tak jsem druhý víkend, znovu zapojil odpojené zásuvky, a znovu přepojil dráty v zásuvkách. Což překvapivě pomohlo a Internet začal fungovat. Načež mi napsali z Free, že už to opravili a tím moji reklamaci vyřešili. Bohužel to po pár týdnech začalo zase vypadávat. Řekl bych, že to bude linkou a doufám, že sem brzo zavedou optiku. Na posledním shromáždění místního SVJ, ze kterého mi můj domácí poslal kopii zápisu, totiž odhlasovali, že si do našeho domu mohou operátoři na svoje náklady začít tahat kabely (pokud budou chtít). Připomínám, že toto hlasování bylo na jednání zaneseno na můj popud (prostřednictvím mého domácího, který dále požádal správcovskou firmu), ale někdo tu technologii do Francie dostat musí. Teď už stačí počkat ještě dva měsíce, kdyby se náhodou někdo ze spoluvlastníku rozhodl toto hlasování napadnout a pak už to bude jen na těch operátorech. Tipuji, že tak do pěti let bych to mohl mít doma.

V práci mi končí čtyřletý leasing služebního auta, které jsem zdědil po někom kdo odešel, takže jsem si začal vyřizovat nové. Napsal jsem na Arval, který to pro nás dělá, a zeptal se, co mi mohou nabídnout. Zeptali se mě na platovou třídu a poslali mi nabídku. Byla tam sice spousta aut, ale to, co mám teď, tam nebylo. Podivil jsem se, a dozvěděl, že dolehla krize i na firemní auta, takže Passata v kombíku vyřadili. Což by asi nebyl nějak velký problém, protože sedan tam zůstal. Pak jsem ale zjistil, že je nějak podezřele hůř vybavený a se slabším motorem. Ukázalo se totiž, že jsem auto zdědil po nějakém šéfovi. Tak jsem tedy požádal Arval, ať mi udělají nabídku na to, co tam mají, ale s pořádným motorem, že si to doplatím. Prý to nejde. Podle platové třídy mám nárok na tenhle motor, a když budu chtít lepší motor, tak buď budu muset být větší šéf, nebo budu muset pracovat jinde. S motorem se prostě nedá hnout. Tak jsem prozkoumal stránky francouzského Volkswagenu (čímž jsem si výrazně rozšířil slovní zásobu týkající se autodoplňků a vybavení) a řekl si, že když mi nedají jiný motor, tak by mi mohli dát aspoň jinou standardní výbavu, takže bych za stejné peníze místo DVD přehrávače a 230V zásuvky v kufru mohl mít pořádná světla a automatickou kontrolu tlaku v pneumatikách. Ale ani to nejde. Tak jsem si doplatil aspoň ta světla. Naše firemní politika služebních aut je velice pružná.

Při té příležitosti jsem také zjistil, že jsem až doteď jezdil bez techničáku. Respektive, co jsem považoval za techničák, byla fotokopie dočasného certifikátu o imatrikulaci, jehož platnost skončila v červenci 2010. Protože jsem to nějak zvlášť nezkoumal a protože mi kolegové hned na začátku vysvětlili, že ve Francii je v pořádku jezdit s fotokopií (navíc dost mizernou) úředního dokumentu, byl jsem přesvědčen, že to, co mám, je techničák, a že to je ok. Ani když jsem to vytáhl v servisu, tak mi nikdo nic neřekl. Nebyl to jejich problém. Takže jsem teď konečně objevil pravdu a požádal Arval, jestli by mi neposlali skutečný techničák, když mám jen to dávno neplatné potvrzení. Obratem mi poslali (mizernou) fotokopii. Tak jsem se ještě ze zvědavosti zeptal, zda jsou si jisti, že tahle kopie bude platit ještě někde jinde než ve Francii a oni obratem odpověděli, že ne, a že mi teda pošlou originál. Voilà, všechno jde, když se člověk nedá. Originál se bude hodit mimo jiné až půjdu na technickou kontrolu, kam musím po čtyřech letech a která patrně přijde dřív, než nové auto. Teď ještě zjistit, jestli mám auto vůbec správně vybavené.

Minulý měsíc proběhly ve Francii komunální volby (Élections municipales). V souvislosti s tím vyšel v našem obecním měsíčníku i návod k použití, který vysvětloval jak funguje volební systém, jak probíhají volby a kdo může volit. Tam jsem ke svému překvapení zjistil, že bych mohl volit také, pokud bych byl zapsaný v seznamu voličů na magistrátě. Ne, že bych věděl koho volit, ale nejspíš bych se ze zvědavosti zúčastnil, kdybych mohl. V seznamu voličů jsem ovšem zapsaný nebyl, a zápis končil posledním dnem minulého roku. Takže třeba příště.

Politická volba ve Francii je poměrně jednoduchá, v podstatě existují čtyři základní kategorie: levice, pravice, extrém a „bez nálepky“ (sans étiquette). První dvě kategorie jsou jasné, extrém je v podstatě ten zbytek (anarchisté, Národní fronta, atd.) a poslední jsou ti, kteří se nehlásí k žádnému jasně definovanému směru. Většina Francouzů volí z těch prvních tří možností, protože „beználepkoví“ jsou už z principu podezřelí. Ptát se ovšem, kdo koho volil, je společenské tabu. Mně to tolerují, protože je jim jasné, že je mi to šumafuk a ptám se čistě ze studijních důvodů :).

Volby samotné skončily fiaskem socialistů.

Tady je zajímavá mapka, která ukazuje pouze změny oproti minulému rozložení. Která města (volební obvody) přešla na pravici a která na levici (a která k Národní frontě).

Z toho François Hollande, jako předseda socialistů, vyvodil osobní zodpovědnost a odvolal svého stranického kolegu, předsedu vlády. Někteří ministři si vyměnili křesla, takže třeba ministr financí se stal ministrem pro výzkum, nebo ministryně pro ženská práva (ano toto ministerstvo ve Francii existuje) si přibrala k ženským právům i sport (což je ve Francii zřejmě velice příbuzný obor). Z největšího zoufalce udělali evropského komisaře. Čímž vznikla úplně nová vláda, která už nebude dělat takové chyby, jako ta předchozí. Všichni se poplácali po zádech, jak skvěle tuhle politickou krizi zvládli a už tak mizerná podpora Hollanda ze strany běžného lidu se ještě více snížila. Občas si kolegy dobírám, že jsou větší komunisti (nikoliv ovšem ve smyslu aplikovaného režimu, ale ve smyslu ideí o tom, jak má společnost fungovat), než jsme byli za totáče my, a oni to ani nepopírají. Momentálně to ovšem pro socialisty moc růžově nevypadá.

A to by bylo pro dnešek vše.

Pozdrav od sousedů

Povinnost tomu chtěla, abych se vypravil na krátkou služební cestu přes kanál do Anglie. Což pro mne byla svým způsobem jedinečná příležitost. Sice používám angličtinu jako pracovní jazyk už skoro deset let, ale zatím jsem nikdy v rámci služebních aktivit do staré dobré Anglie nemusel (zato jsem byl už v JAR a Austrálii) a přece jenom, slyšet naživo pravou nefalšovanou angličtinu, bez francouzského, německého, nebo italského přízvuku, se mi jen tak nepoštěstí (nemluvě o jihoafrickém nebo australském). Takže jsem se celkem těšil.

Radost trochu hatil fakt, že zákazník sídlí „někde mezi Manchesterem a Liverpoolem“ v místě, které se jmenuje Warrington, a které patrně nedisponuje ničím zajímavým (kromě toho, že je mezi Manchesterem a Liverpoolem). Což jsem nakonec ale ani neměl možnost ověřit, protože se ukázalo, že místo kam jedu je vlastně technologický park, na okraji města, kde lišky dávají dobrou noc a kam směřují podobní zoufalci, jako já, kteří by rádi navštívili nějakou hi-tech firmu v parku. Dal jsem tedy na doporučení zákazníka a zamluvil si noc v hotelu v místě, abych se mohl pak ráno lehce přesunout po svých a nemusel se shánět po místní, nebo jiné dopravě.

Během plánování cesty se ukázalo, že do Manchesteru létá přímý spoj, který se jmenuje Flybe a je to už podle názvu low-cost, ale když jsem pak zjišťoval, ze kterého terminálu na Roissy to poletí, tak vyšla najevo pravda a Flybe se vyjevila jako přebarvená Air France. Což nebylo nutně na škodu, protože jsem se nemusel štrachat na Terminál 3, ze kterého low-costy normálně létají, ale mohl si dopřát luxusu Terminálu 2E, což je domácí terminál Air France a samozřejmě nejpohodlnější a nejlepší ze všech.

Manchester není podle wiki příliš velké město a letiště tomu odpovídá. Reklamní upoutávky, že jde o druhé nejlepší business letiště v Anglii nemohly smýt dojem, že jde o lokální letiště oproti kterému i Praha vypadá jako mezinárodní hub. A jak tak bloumám po chodbách a hledám, kde jsou taxíky, nějaký chlapík mě zastavil a požádal, jestli bych ho nevyfotil. Prý to bude jen chvilka, on si stoupne támhle ke sloupu, a já to tady jen zmáčknu. A dal mi do ruky Canon EOS 5D, který vypadal, že už má za sebou minimálně cestu kolem světa. Tak jsem to zmáčkl, a bylo to nějaké rozmazané. Zmáčkl jsem to ještě jednou a nezlepšilo se to. Pak jsem si všiml na displeji (kde byla hromada nějakých čísel), že tam bliká ISO 100. Což se mi zdálo málo, na to, abych ho z ruky a bez blesku vyfotil. Zeptal jsem se tedy chlapíka, jestli by to nechtělo trochu zvednout citlivost, že se mi zdá, že 100 je málo a on se mě zeptal, jestli tomu rozumím a nevím tedy, jak to udělat (modří asi tuší). Zaimprovizoval jsem a navrhl, že bychom mohli zkusit tlačítko nahoře s nápisem ISO, což se ukázalo jako dobrá volba. Jen to pak bylo zase moc světlé. Takže chlapík chvíli šteloval nastavení, aby mi foťák nakonec zase předal, ať to zkusím znovu. Bylo to o poznání lepší, ale pořád ne úplně ostré. Tak jsem zkusil cvičně zakroutit objektivem a ejhle, šlo to i zaostřit. Udělal jsem tedy dvě další fotky a ponechal chlapíka osudu. Proč se chtěl fotit na chodbě manchesterského letiště, které vypadalo jako pražské hlavní nádraží před rekonstrukcí, jsem se už ani raději neptal.

Venku jsem pak konečně našel taxíky. Tedy, napřed jsem si nebyl úplně jist, vypadaly totiž poněkud podezřele, ale dispečeři, co to tam organizovali, mě přesvědčili, že se nemám bát, a že to určitě dojede až do Warringtonu. Tak jsem se seznámil s kultovním black cab. Co z obrázků patrné není, je spartánská výbava uvnitř. Zadní část vypadá spíš jak nákladní prostor pickupu, je tam sice sedadlo (které vypadá jak z první republiky), ale oproti němu jsou na stěně za řidičem výklopná sedátka (tak jak bývají ve vlaku v některých vagónech na chodbičce), takže se tam teoreticky vejde až 6 lidí (jeden si může čupnout doprostřed). Řidič je oddělen stěnou, která má dole ta sedátka a nahoře přechází do plexisla, ve kterém je jen díra, jako někde na přepážce, kterou si můžete podat peníze, nebo kreditku. Vzhledem k tomu, jak je řidič daleko a díky té stěně, se s ním celkem nepohodlně konverzuje - je potřeba řvát do té díry uprostřed - a navíc kvůli tomu, že taxík v podstatě nemá odhlučnění, je to za jízdy v podstatě nemožné. A to nemluvě o tom, že v taxíku bylo stejných 8 stupňů jako venku a odněkud tam navíc pekelně táhlo.

Zato ale řidič neuměl moc anglicky, takže jsme se ani moc vybavovat nepotřebovali. Nakonec mě ale k hotelu dovezl a řekl si za to o 52 anglických babek (27 km), což ho rázem udělalo, kromě nejbizarnějšího, také nejdražším taxíkem, jakým jsem kdy jel. Prý kvůli nočnímu tarifu, který začíná v sedm večer. Také mi vnutil náhradní účtenku. Když jsem se pozastavil nad tím, k čemu mi bude nevyplněná účtenka, tak mě ubezpečil, že se mi může hodit, protože údajně ne všichni taxikáři je mají. Vypadá to, že život taxikáře v Anglii je boj o holáč - za neprůstřelným plexisklem a s nebezpečným nočním provozem po sedmé večer, v autech, ve kterých bych nechtěl jezdit ani zadarmo.

Když jsem vstoupil do hotelu, trochu jsem znejistěl, protože jsem se ocitl v nočním baru. Vyšel jsem tedy ven, obešel hotel, ujistil se, že jiný vchod tam není a znovu vešel. Barmanka se mne ptala, jestli prý něco hledám. Řekl jsem, že recepci. Prý je to ona u toho barového pultu, co stojí proti vchodu. Aha. Nabídla mi, jestli si něco nedám k večeři, což jsem odmítl, ale když jsem přišel na pokoj a našel v hotelovém menu Penta Cheesburger a French fries za třináct anglických babek, tak jsem se ještě rád, sám, dobrovolně vrátil. A cheesburger nezklamal, vypadal nějak takhle (a obecně to vypadalo dost podobně), takže pro Vídeňáky jednoznačně příležitost užít si poctivý hambáč :).

Trochu zklamáním byla poměrně malá (až žádná) nabídka točených piv, zato jsem na jídelníčku našel takové exklusivity jako singapurský Tiger, nebo budějovický Budvar. Dal jsem si tedy konzervativně Guinesse, neboť na pravé anglické pivo jsem neměl odvahu. Servírka na mně vyzvídala odkud jsem a když jsem přiznal, že z Česka, tak se pochlubila, že je Polka. Čímž se vysvětlilo, že jsem jí perfektně rozuměl, zatímco ostatním jsem musel občas trochu pomoct. Další zvláštností bylo to, že 99 % osazenstva byli chlapi, což pro změnu vyplynulo z toho, že tam všichni byli, podobně jako já, na služebce.

Druhý den jsem dorazil ráno k zákazníkovi poměrně hladce, že pršelo a šel jsem bahnem mě nezaskočilo, neboť si svoje služební polobotky pravidelně krémuji impregnačním krémem a pro anglické počasí jsem se vybavil heavy-duty softšelkou, která odolá i vichřici a vodní smršti. (Jediné, co jsem trochu podcenil byly kalhoty, vlněné černé pracovní, které neodolávaly tak dobře sprchám bahna od okoloprojíždějících aut.)

Kolegové mi potvrdili, že black cab není výjimka, nýbrž pravidlo a pozvali mne na čaj z automatu. Když jsem se podivil, že čaj z automatu není v Anglii zakázán jako kacířství, tak mě ubezpečili, že ne a že se nemám obávat a dali si všichni kávu. Neobával jsem se tedy a zjistil, že chutná překvapivě dobře - stokrát lépe, než chutnal čaj z automatu, co byl v pařížské pobočce, než někomu došlo, že jenom kvůli mně (kdo si ho dal jednou) se ho tam mít nevyplatí a z automatu ho zrušili. Odpoledne jsem se tedy nechal navnadit na kávu a dal si ji také. Zjevně existuje káva z automatu a káva z automatu a nejsou tytéž. Život v Anglii je zjevně boj o holáč nejen pro taxikáře.

Což se ukázalo na zpáteční cestě na letiště. Kolegové mi objednali taxíka a zase přijel black cab. Už jsem byl připraven, takže jsem si nasadil čepici, zapnul bundu, připoutal zavazadla i sebe a vyrazili jsme se. Bohužel tenhle taxík nebral karty, takže mě vysadil u bankomatu, kde jsem si vylovil pár babek v hotovosti. Překvapivě cesta zpět stála jen 35 babek, což mi potvrdili ostatně i kolegové, prý je to jiný tarif a obecně ceny jsou tak nějak smluvní. Trochu mi vadilo, že ani v polovině cesty nezačal taxík topit (což ten z předchozího dne udělal), ale pak jsem si všiml, že taxikář má otevřené okýnko u spolujezdce díky čemuž do taxíku celkem dost táhlo a to i dozadu dírou v plexiskle, takže topit nemělo smysl. Asi mu bylo teplo, což jsem chápal, že je zvyklý na drsné anglické počasí, a navíc měl na sobě asi třikrát silnější zimní bundu než já. Druhý důvod, proč možná větral, byl ten, že chtěl zvýšit hluk uvnitř, aby nebylo tak nepříjemné hlasité praskání, které se ozývalo ze zadního reproduktoru hned vedle mé hlavy a které připomínalo praskání tvrdého a silného materiálu a bylo tím intenzívnější, čím rychleji jsme jeli. Celkový estetický zážitek ze zpáteční jízdy bych přirovnal k práci venku v zimě a dešti se sbíječkou. Tak to bychom měli black cab. Už se těším, až tam zase někdy pojedu :).

Air France mi na zpáteční cestě už žádné další překvapení nepřipravila a díky poměrně pozdnímu příletu na mě čekal prázdný periferik, navíc bez uzavírek, takže jsem cestu z letiště domů zvládl za rekordních 38 minut, aniž bych porušoval rychlostní limity. Druhý den jsem si dal kávu z automatu a vše se vrátilo do normálu.

Je to v procesu

Přes Vánoce se mi ulomil kus zubu - jak to tak už bývá dobrým zvykem. Tahle věc se mi pravidelně stává buď v zimě nebo v létě během dovolené. Nebylo to sice nijak tragické, nebo bolestivé, ale ani to nebylo moc stabilní, takže jsem se nakonec sám, rád, přesvědčil, že bych si měl najít nějakého zubaře. Po krátké anketě v práci, jsem nakonec zůstal s jednou nabídkou od kolegy na někoho, kdo je údajně blízko firmy, takže bych tam mohl lehce zaskočit během pracovní doby. Dělal jsem si z kolegy legraci, že jestli to bude stejně úspěšné, jako jeho poslední doporučení na obchod s košilemi, tak bych tam snad raději ani nechodil, ale kolega mě ujistil, že zubař je v pohodě. Legrace mě přešla, když jsem zjistil, že zubař je ve stejné ulici a přesně naproti košilového butiku. Nicméně, nemaje stejně jinou alternativu, vyrazil jsem tam. Přesněji řečeno, domluvil jsem si rendez-vous (zkráceně RDV) na druhý týden.

Za týden pak, připraven na nejhorší, jsem se dostavil na prohlídku. Zde bych zmínil, pro zajímavost, pár rozdílů, které našinci padnou hned do oka. Francouzská zubařská škola (na rozdíl od české zubařské školy) používá místo křesla lehátko. Tedy přesněji řečeno, je to křeslo, ergonomicky tvarované skoro do roviny, které se pak sklopí skoro do roviny. Výhoda pro zubaře je patrně v tom, že má lepší přístup k oběma řadám zubů, pro pacienta je pak nevýhoda v tom, že mu všechno teče do krku. Což ovšem francouzská škola řeší hezkou sestřičkou, která panu doktorovi drží při akci „odsávačku“, luxuje pacientovy obsah ústní dutiny a všechno pečlivě odsává. Takže pan doktor sice má lepší přístup, ale zase se mu tam motá ta odsávačka. Čtenář si ovšem jistě dovede představit, že ač je odsávačka sebelepší a sestřička sebehezčí, úplně všechno se asi odsát nepodaří, a je potřeba si čas od času vypláchnout. Což ovšem vzhledem k ergonomii křesla je trochu problém, protože miska na vyplivnutí je nedosažitelná a voda se v poloze leže na zádech také špatně pije. Takže se nevyplachuje. Tož tak.

Takže pan doktor odvrtal starou plombu, prohlásil, že zubu už chybí dost na to, aby mělo smysl ho znovu plombovat, že to nejspíš nepůjde, a že mi udělá korunku, ale bude muset předtím zub umrtvit. Což se mi moc nezamlouvalo, tak jsem ho požádal, jestli by tu korunku mohl dát na živý zub, když mu, kromě toho, že ho část chybí, vlastně nic není. Prý mohl. Trochu mě to vyvedlo z míry. Zároveň mi dal na korunku odhad ceny pro moji pojišťovnu na férových šest set šedesát babek. Po diskusi s kolegou a studiem systému proplácení lékařské péče jsem zjistil, že zubní ošetření mají výjimku a podstatně horší tarify. Například taková korunka, která stojí přes šest set babek (což je skutečně férová tržní cena) je sociálkou ohodnocena, že by měla stát sto a z toho mi sociálka uhradí sedmdesát procent, tedy sedmdesát babek. Zbytek pak záleží na mutuelle - smluvní zdravotní pojišťovně. Proč, když je tržní cena šest set, tvrdí sociálka, že je sto, je jedna z věcí, kterou by se člověk v Francii neměl nechat zaskočit.

Zavolal jsem tedy do své mutuelle, abych se dozvěděl, že mi proplatí asi další čtyři sta. Dohromady tedy něco přes sedmdesát procent. Podle kolegy to je údajně dobrý tarif. Nicméně v mezičase jsem se přesvědčil, že korunku nechci, částečně i proto, že jsem zjistil, že s vložkou, kterou mi tam zubař dal jako ochranu do další návštěvy, mohu docela dobře kousat. Na další „rande“ jsem tedy přišel s tím, že bych chtěl plombu místo korunky. A tak se také stalo. Bohužel, plomba si úplně nesedla s okolím a mám dojem že tlačí i uvnitř zubu, takže už mám za sebou jednu opravu, a vypadá to, že za pár dní budu muset jít na další.

Když už jsem u toho zdravotnictví, minulý týden mě skolila rýmička a protože jsem si nechtěl brát dovolenou navštívil jsem svého praktického lékaře (neboť to vypadalo na pár dní). Během konzultace jsem si také postěžoval, že bývám odpoledne unavený a na to mi pan doktor doporučil odpolední siestu. Prý dvacet, pětadvacet minut stačí. Navrhl jsem to v práci, ale zatím se to nesetkalo s takovým ohlasem, jaký bych si představoval. Také stále pracuji na proplacení zdravotní poplatků, které jsem zaplatil v roce 2012 a které mi sociálka tehdy zkrátila a zatím nedoplatila. Je to v procesu...

V mezičase mě vyhmátli z berňáku. Došel mi nenápadný email, že prý se mám na webu mrknout na svůj daňový účet, že tam je nový odhad zálohy na daň. Trochu mě to překvapilo, protože jsem doteď žádnou zálohou neplatil, ale asi to bylo už francouzské administrativě hloupé, kasírovat mě s téměř ročním odstupem, takže mi udělali férovou nabídku, abych zaplatil. A nabídli mi hned několik možností. Prý mohu zaplatit online jednorázovou zálohu, která odpovídá asi třem měsíčním zálohám. Nebo si mohu nastavit inkaso na tři jednorázové zálohy (každá zhruba ve výši tří měsíčních záloh), nebo si mohu nastavit inkaso na měsíční zálohy. S poznámkou, že v prvním případě, platba online, znamená, nastavit si jednorázové inkaso. Jasné, ne?

Poznámka na okraj: Francouzský státní aparát neumí, nebo nechce, používat bezhotovostní platby (ve smyslu zadám bance účet příjemce, částku a peníze tam přijdou), přestože to banky umožňují, takže i jednorázovou platbu vyžaduje zadat jako inkaso. Když se k tomu přidá, jaký opruz je zadání a správa inkasa, je jasné, proč je tady online banking pořád ve 20. století.

Když jsem ovšem studoval velkorysou nabídku na zaplacení záloh, zaujala mne jedna věc. Prý, když se nedokáži rozhodnout hned, kterou z lukrativních nabídek na platbu zálohy přijmout, mohu se rozhodnout později. A jestli mi neunikl nějaký text pod čarou, tak později v tomhle případě znamená v podstatě kdykoliv do konce roku. Zdá se, že ani francouzský berňák si nedovolí omezit základní osobní svobody francouzského občana. Nicméně, abych se vyhnul iluzi, že mám hodně peněz, rozhodl jsem se nabídku berňáku využít a zálohu na daň „jednorázovým inkasem“ zamáznout.

V souvislosti s daněmi a díky tomu, že se mi podařilo dosáhnout příjem v Česku, neboť jsem pronajal svůj byt v Praze, jsem také měl možnost si prostudovat smlouvu o dvojím zdanění mezi Českem a Francií (která, zdá se, existuje už několik desítek let) a překvapilo mne, že ačkoliv jsem dělal státnice z několika matematických disciplín, výpočet poměrné daně z příjmu v cizím státě, tak jak je popsaný v dané smlouvě, jsem nepochopil (a to jsem to četl, jak v české, tak ve francouzské verzi několikrát). Přitom to vypadá, že to je tak triviální věc, že to pochopí i člen vlády (české nebo francouzské), který to zjevně podepsal. Také jsem zjistil, že zmiňovaná smlouva používá česká slova ve významech, které jsem zatím neznal, např. „může být zdaněno (v cizím státě)“, znamená „(dotyčný) musí zdanit (v cizím státě)“. Druhá zajímavá věc, že ačkoliv to vypadá, že smlouva je obousměrná a měla by teoreticky být symetrická, každý stát si „zabránění dvojího zdanění“ řeší úplně jinak.

V práci jsme úspěšně zavedli home office  (tedy práci z domova, nebo, jak se říká francouzsky télétravail, případně travail à distance). Byla kolem toho mohutná a dlouhá diskuse mezi odbory, osobním oddělením a vedením pobočky, aby se nakonec všichni shodli na tom, že to bude povolené maximálně jeden den v týdnu, musí se to ohlásit nejpozději den předem a bude to po dobu následujících šesti měsíců probíhat ve zkušebním provozu, který se pak vyhodnotí, vyvodí se závěry a přijme se rozhodnutí. Pak se ještě vydalo neoficiální omezení, že to nesmí být pravidelně (např. každý pátek, nebo pondělí, atd.) a pak přišel nejvyšší šéf (kterého do předchozí diskuse „zapomněli“ pozvat) a všem obchodníkům to zkrátil na dva dny za čtvrtletí. Tolik tedy ke zkušebnímu provozu.

Protože mezi obchodníky nepatřím, mám pořád den na týden, ale kolegové obchodníci z toho byli docela zklamaní. Při podepisování dodatku ke smlouvě jsem se dozvěděl, že musím mít pojištěný byt, nesmím pracovat na zahradě nebo u bazénu (resp. musím uvést přesně místnosti v bytě, kde budu pracovat), a že mě může navštívit podniková komise pro pracovní hygienu a zkontrolovat si, že moje pracovní/domácí prostředí neporušuje základní předpisy (které stejně netuším jaké jsou).

Mezitím proběhla v naší luxusní obci stávka proti vrtulníkům, kterou organizovala místní opoziční buňka. Do ní jsem se nezapojil, protože jsem si nebyl jist, jestli mám dostatek informací pro vlastní názor. Zdá se ovšem, že nad naším domem budou prolétávat pravidelně vrtulníky a že to je pro místní nepřijatelné. To aspoň tvrdila místní buňka v letáku, který jsem měl ve schránce. Starosta naproti tomu vydal prohlášení, že vše je v pohodě, protože podle rozhodnutí soudu, který proběhl před třemi lety, vrtulníky jsou v pohodě. Musím ale přiznat, že prohlášení starosty jsem úplně nepochopil, a neměl jsem sílu to nějak hlouběji studovat, zvláště komplikovanou historii soudních procesů a následných rozhodnutí a odvolání. Fakta jsou ovšem jednoduchá, asi tři kilometry od nás je helioport, který je přesně na hranici Paříže. Nad Paříží jsou jakékoliv komerční lety zakázány, takže vrtulníky mohou létat jen podél Paříže. Kousek od helioportu vede řeka, takže je logické, že než létat nad hustou zástavbou, bylo by lepší létat na řekou. A to je shodou okolností v podstatě nad naším domem.

Celkem jsem si oblíbil la galette (jak jsem psal minule) a přitom zjistil, že to dělá i nezanedbatelný podíl na mých výdajích. Přece jenom jeden kotouč za osm babek, který je oficiálně pro šest, ale mně vyšel nejvíc vždy tak na třikrát, se projeví. Také díky tomu, že v Auchanu prodávali galette až do půlky února. Zato jsem ale rozšířil svoji sbírku figurek (foto jsem přidal pod původní příspěvek). A onehdá mě překvapili v Auchanu tím, že tam smažili koblihy přímo v koutku s pečivem. Chlapík tam měl vanu s olejem, velké síto, do něj sázel dopředu nachystané bochánky těsta a vysmažené kousky pak plnil náplní. Neodolal jsem a koupil si jednu krabičku a vrátil se do dětských let, kdy koblihy byly křupavé, děsně mastné a poctivě plněné. Bohužel se to asi neujalo, protože jsem ho tam viděl jen dvakrát a pak už ne.

V práci v mezičase svádím boj o českou klávesnici. Minulý rok mi vyměnili počítač. Přesněji řečeno, v červnu jsem si dal žádost s tím, že ho chci s českou klávesnicí. Což sice zní jako děsná exotika, nicméně je to v naší firmě (proto, že máme poměrně důležitou pobočku v Praze) oficiálně schválená a kodifikovaná konfigurace. Dal jsem to našemu lokálnímu IT s tím, že jsem jim přesně napsal jaké objednací číslo mají použít (definované v podnikovém standardu). Šéf IT mi ale řekl, že to takhle dělat nebude, že objedná laptop s francouzskou klávesnicí  a pak doobjedná tu českou a nechá to vyměnit, údajně proto, že neví jak objednat ten s českou.

Pro vysvětlení: píšu deseti a programuji na české klávesnici už dvacet let (na pravé české klávesnici, nikoliv nějakém programátorském hybridu). Jsem schopen na ní psát nejen česky, ale také francouzsky, nebo německy, když na věc přijde. Francouzská klávesnice je AZERTY, plus má ještě pár dalších přehozených kláves, navíc má úplně jinou horní řadu. Momentálně používám externí českou klávesnici v kanceláři a na laptopu píšu po paměti. Ale není to ono.

V červenci tedy dorazil můj laptop s francouzskou klávesnicí. Pak se půl roku nic nedělo, protože naše IT nebylo s to přijít na to, jak udělat na mém novém počítači samostatní diskový oddíl (partition). V prosinci mi došla trpělivost, tak jsem jim poradil, jak to udělat a k mému překvapení mi obratem dali počítač, ovšem, jak čtenář asi tuší, s francouzskou klávesnicí.

Požádal jsem tedy naše IT, aby objednali tu českou klávesnici. Po měsíci přiznali, že neví jak ji objednat. Momentálně je situace zablokovaná. Naše IT neumí objednat počítač s českou klávesnicí, ani objednat později klávesnici samostatně, a zjevně, když něco neumí, tak to nejen neudělají, ale navíc to i ignorují, a ani můj šéf neví jak s tím hnout. Je to v procesu...