Je to v procesu

Přes Vánoce se mi ulomil kus zubu - jak to tak už bývá dobrým zvykem. Tahle věc se mi pravidelně stává buď v zimě nebo v létě během dovolené. Nebylo to sice nijak tragické, nebo bolestivé, ale ani to nebylo moc stabilní, takže jsem se nakonec sám, rád, přesvědčil, že bych si měl najít nějakého zubaře. Po krátké anketě v práci, jsem nakonec zůstal s jednou nabídkou od kolegy na někoho, kdo je údajně blízko firmy, takže bych tam mohl lehce zaskočit během pracovní doby. Dělal jsem si z kolegy legraci, že jestli to bude stejně úspěšné, jako jeho poslední doporučení na obchod s košilemi, tak bych tam snad raději ani nechodil, ale kolega mě ujistil, že zubař je v pohodě. Legrace mě přešla, když jsem zjistil, že zubař je ve stejné ulici a přesně naproti košilového butiku. Nicméně, nemaje stejně jinou alternativu, vyrazil jsem tam. Přesněji řečeno, domluvil jsem si rendez-vous (zkráceně RDV) na druhý týden.

Za týden pak, připraven na nejhorší, jsem se dostavil na prohlídku. Zde bych zmínil, pro zajímavost, pár rozdílů, které našinci padnou hned do oka. Francouzská zubařská škola (na rozdíl od české zubařské školy) používá místo křesla lehátko. Tedy přesněji řečeno, je to křeslo, ergonomicky tvarované skoro do roviny, které se pak sklopí skoro do roviny. Výhoda pro zubaře je patrně v tom, že má lepší přístup k oběma řadám zubů, pro pacienta je pak nevýhoda v tom, že mu všechno teče do krku. Což ovšem francouzská škola řeší hezkou sestřičkou, která panu doktorovi drží při akci „odsávačku“, luxuje pacientovy obsah ústní dutiny a všechno pečlivě odsává. Takže pan doktor sice má lepší přístup, ale zase se mu tam motá ta odsávačka. Čtenář si ovšem jistě dovede představit, že ač je odsávačka sebelepší a sestřička sebehezčí, úplně všechno se asi odsát nepodaří, a je potřeba si čas od času vypláchnout. Což ovšem vzhledem k ergonomii křesla je trochu problém, protože miska na vyplivnutí je nedosažitelná a voda se v poloze leže na zádech také špatně pije. Takže se nevyplachuje. Tož tak.

Takže pan doktor odvrtal starou plombu, prohlásil, že zubu už chybí dost na to, aby mělo smysl ho znovu plombovat, že to nejspíš nepůjde, a že mi udělá korunku, ale bude muset předtím zub umrtvit. Což se mi moc nezamlouvalo, tak jsem ho požádal, jestli by tu korunku mohl dát na živý zub, když mu, kromě toho, že ho část chybí, vlastně nic není. Prý mohl. Trochu mě to vyvedlo z míry. Zároveň mi dal na korunku odhad ceny pro moji pojišťovnu na férových šest set šedesát babek. Po diskusi s kolegou a studiem systému proplácení lékařské péče jsem zjistil, že zubní ošetření mají výjimku a podstatně horší tarify. Například taková korunka, která stojí přes šest set babek (což je skutečně férová tržní cena) je sociálkou ohodnocena, že by měla stát sto a z toho mi sociálka uhradí sedmdesát procent, tedy sedmdesát babek. Zbytek pak záleží na mutuelle - smluvní zdravotní pojišťovně. Proč, když je tržní cena šest set, tvrdí sociálka, že je sto, je jedna z věcí, kterou by se člověk v Francii neměl nechat zaskočit.

Zavolal jsem tedy do své mutuelle, abych se dozvěděl, že mi proplatí asi další čtyři sta. Dohromady tedy něco přes sedmdesát procent. Podle kolegy to je údajně dobrý tarif. Nicméně v mezičase jsem se přesvědčil, že korunku nechci, částečně i proto, že jsem zjistil, že s vložkou, kterou mi tam zubař dal jako ochranu do další návštěvy, mohu docela dobře kousat. Na další „rande“ jsem tedy přišel s tím, že bych chtěl plombu místo korunky. A tak se také stalo. Bohužel, plomba si úplně nesedla s okolím a mám dojem že tlačí i uvnitř zubu, takže už mám za sebou jednu opravu, a vypadá to, že za pár dní budu muset jít na další.

Když už jsem u toho zdravotnictví, minulý týden mě skolila rýmička a protože jsem si nechtěl brát dovolenou navštívil jsem svého praktického lékaře (neboť to vypadalo na pár dní). Během konzultace jsem si také postěžoval, že bývám odpoledne unavený a na to mi pan doktor doporučil odpolední siestu. Prý dvacet, pětadvacet minut stačí. Navrhl jsem to v práci, ale zatím se to nesetkalo s takovým ohlasem, jaký bych si představoval. Také stále pracuji na proplacení zdravotní poplatků, které jsem zaplatil v roce 2012 a které mi sociálka tehdy zkrátila a zatím nedoplatila. Je to v procesu...

V mezičase mě vyhmátli z berňáku. Došel mi nenápadný email, že prý se mám na webu mrknout na svůj daňový účet, že tam je nový odhad zálohy na daň. Trochu mě to překvapilo, protože jsem doteď žádnou zálohou neplatil, ale asi to bylo už francouzské administrativě hloupé, kasírovat mě s téměř ročním odstupem, takže mi udělali férovou nabídku, abych zaplatil. A nabídli mi hned několik možností. Prý mohu zaplatit online jednorázovou zálohu, která odpovídá asi třem měsíčním zálohám. Nebo si mohu nastavit inkaso na tři jednorázové zálohy (každá zhruba ve výši tří měsíčních záloh), nebo si mohu nastavit inkaso na měsíční zálohy. S poznámkou, že v prvním případě, platba online, znamená, nastavit si jednorázové inkaso. Jasné, ne?

Poznámka na okraj: Francouzský státní aparát neumí, nebo nechce, používat bezhotovostní platby (ve smyslu zadám bance účet příjemce, částku a peníze tam přijdou), přestože to banky umožňují, takže i jednorázovou platbu vyžaduje zadat jako inkaso. Když se k tomu přidá, jaký opruz je zadání a správa inkasa, je jasné, proč je tady online banking pořád ve 20. století.

Když jsem ovšem studoval velkorysou nabídku na zaplacení záloh, zaujala mne jedna věc. Prý, když se nedokáži rozhodnout hned, kterou z lukrativních nabídek na platbu zálohy přijmout, mohu se rozhodnout později. A jestli mi neunikl nějaký text pod čarou, tak později v tomhle případě znamená v podstatě kdykoliv do konce roku. Zdá se, že ani francouzský berňák si nedovolí omezit základní osobní svobody francouzského občana. Nicméně, abych se vyhnul iluzi, že mám hodně peněz, rozhodl jsem se nabídku berňáku využít a zálohu na daň „jednorázovým inkasem“ zamáznout.

V souvislosti s daněmi a díky tomu, že se mi podařilo dosáhnout příjem v Česku, neboť jsem pronajal svůj byt v Praze, jsem také měl možnost si prostudovat smlouvu o dvojím zdanění mezi Českem a Francií (která, zdá se, existuje už několik desítek let) a překvapilo mne, že ačkoliv jsem dělal státnice z několika matematických disciplín, výpočet poměrné daně z příjmu v cizím státě, tak jak je popsaný v dané smlouvě, jsem nepochopil (a to jsem to četl, jak v české, tak ve francouzské verzi několikrát). Přitom to vypadá, že to je tak triviální věc, že to pochopí i člen vlády (české nebo francouzské), který to zjevně podepsal. Také jsem zjistil, že zmiňovaná smlouva používá česká slova ve významech, které jsem zatím neznal, např. „může být zdaněno (v cizím státě)“, znamená „(dotyčný) musí zdanit (v cizím státě)“. Druhá zajímavá věc, že ačkoliv to vypadá, že smlouva je obousměrná a měla by teoreticky být symetrická, každý stát si „zabránění dvojího zdanění“ řeší úplně jinak.

V práci jsme úspěšně zavedli home office  (tedy práci z domova, nebo, jak se říká francouzsky télétravail, případně travail à distance). Byla kolem toho mohutná a dlouhá diskuse mezi odbory, osobním oddělením a vedením pobočky, aby se nakonec všichni shodli na tom, že to bude povolené maximálně jeden den v týdnu, musí se to ohlásit nejpozději den předem a bude to po dobu následujících šesti měsíců probíhat ve zkušebním provozu, který se pak vyhodnotí, vyvodí se závěry a přijme se rozhodnutí. Pak se ještě vydalo neoficiální omezení, že to nesmí být pravidelně (např. každý pátek, nebo pondělí, atd.) a pak přišel nejvyšší šéf (kterého do předchozí diskuse „zapomněli“ pozvat) a všem obchodníkům to zkrátil na dva dny za čtvrtletí. Tolik tedy ke zkušebnímu provozu.

Protože mezi obchodníky nepatřím, mám pořád den na týden, ale kolegové obchodníci z toho byli docela zklamaní. Při podepisování dodatku ke smlouvě jsem se dozvěděl, že musím mít pojištěný byt, nesmím pracovat na zahradě nebo u bazénu (resp. musím uvést přesně místnosti v bytě, kde budu pracovat), a že mě může navštívit podniková komise pro pracovní hygienu a zkontrolovat si, že moje pracovní/domácí prostředí neporušuje základní předpisy (které stejně netuším jaké jsou).

Mezitím proběhla v naší luxusní obci stávka proti vrtulníkům, kterou organizovala místní opoziční buňka. Do ní jsem se nezapojil, protože jsem si nebyl jist, jestli mám dostatek informací pro vlastní názor. Zdá se ovšem, že nad naším domem budou prolétávat pravidelně vrtulníky a že to je pro místní nepřijatelné. To aspoň tvrdila místní buňka v letáku, který jsem měl ve schránce. Starosta naproti tomu vydal prohlášení, že vše je v pohodě, protože podle rozhodnutí soudu, který proběhl před třemi lety, vrtulníky jsou v pohodě. Musím ale přiznat, že prohlášení starosty jsem úplně nepochopil, a neměl jsem sílu to nějak hlouběji studovat, zvláště komplikovanou historii soudních procesů a následných rozhodnutí a odvolání. Fakta jsou ovšem jednoduchá, asi tři kilometry od nás je helioport, který je přesně na hranici Paříže. Nad Paříží jsou jakékoliv komerční lety zakázány, takže vrtulníky mohou létat jen podél Paříže. Kousek od helioportu vede řeka, takže je logické, že než létat nad hustou zástavbou, bylo by lepší létat na řekou. A to je shodou okolností v podstatě nad naším domem.

Celkem jsem si oblíbil la galette (jak jsem psal minule) a přitom zjistil, že to dělá i nezanedbatelný podíl na mých výdajích. Přece jenom jeden kotouč za osm babek, který je oficiálně pro šest, ale mně vyšel nejvíc vždy tak na třikrát, se projeví. Také díky tomu, že v Auchanu prodávali galette až do půlky února. Zato jsem ale rozšířil svoji sbírku figurek (foto jsem přidal pod původní příspěvek). A onehdá mě překvapili v Auchanu tím, že tam smažili koblihy přímo v koutku s pečivem. Chlapík tam měl vanu s olejem, velké síto, do něj sázel dopředu nachystané bochánky těsta a vysmažené kousky pak plnil náplní. Neodolal jsem a koupil si jednu krabičku a vrátil se do dětských let, kdy koblihy byly křupavé, děsně mastné a poctivě plněné. Bohužel se to asi neujalo, protože jsem ho tam viděl jen dvakrát a pak už ne.

V práci v mezičase svádím boj o českou klávesnici. Minulý rok mi vyměnili počítač. Přesněji řečeno, v červnu jsem si dal žádost s tím, že ho chci s českou klávesnicí. Což sice zní jako děsná exotika, nicméně je to v naší firmě (proto, že máme poměrně důležitou pobočku v Praze) oficiálně schválená a kodifikovaná konfigurace. Dal jsem to našemu lokálnímu IT s tím, že jsem jim přesně napsal jaké objednací číslo mají použít (definované v podnikovém standardu). Šéf IT mi ale řekl, že to takhle dělat nebude, že objedná laptop s francouzskou klávesnicí  a pak doobjedná tu českou a nechá to vyměnit, údajně proto, že neví jak objednat ten s českou.

Pro vysvětlení: píšu deseti a programuji na české klávesnici už dvacet let (na pravé české klávesnici, nikoliv nějakém programátorském hybridu). Jsem schopen na ní psát nejen česky, ale také francouzsky, nebo německy, když na věc přijde. Francouzská klávesnice je AZERTY, plus má ještě pár dalších přehozených kláves, navíc má úplně jinou horní řadu. Momentálně používám externí českou klávesnici v kanceláři a na laptopu píšu po paměti. Ale není to ono.

V červenci tedy dorazil můj laptop s francouzskou klávesnicí. Pak se půl roku nic nedělo, protože naše IT nebylo s to přijít na to, jak udělat na mém novém počítači samostatní diskový oddíl (partition). V prosinci mi došla trpělivost, tak jsem jim poradil, jak to udělat a k mému překvapení mi obratem dali počítač, ovšem, jak čtenář asi tuší, s francouzskou klávesnicí.

Požádal jsem tedy naše IT, aby objednali tu českou klávesnici. Po měsíci přiznali, že neví jak ji objednat. Momentálně je situace zablokovaná. Naše IT neumí objednat počítač s českou klávesnicí, ani objednat později klávesnici samostatně, a zjevně, když něco neumí, tak to nejen neudělají, ale navíc to i ignorují, a ani můj šéf neví jak s tím hnout. Je to v procesu...

La galette

Přišla krize už i do Francie. Úroky z hypoték povážlivě rostou a začínají se blížit třem procentům, poprvé za posledních patnáct let nerostly ceny nemovitostí v Paříži a na periferiku je od předvčerejška nejvyšší povolená rychlost sedmdesátka. Na nový rok se mi kolega postěžoval, jak jsou ve Francii drahé byty (ve srovnání např. s Německem prý až třikrát, když se to přepočítá na počet průměrných platů nutných ke koupi průměrného domu) a když jsem se ho ptal proč, tak z něj vypadlo, že za to může systém daní a regulací, který je (jak asi ve všem ostatním) dovedený k dokonalosti.

Například, již zmiňovaná daň z bydlení. Nebo daň z nebydlení - ano i tato daň ve Francii existuje. Oficiálně se to jmenuje „daň z prázdného bytu“ (Taxe sur les logements vacants). Protože stát zjistil, že když někdo má víc bytů a nebydlí v nich, a ani je nepronajímá, tak přichází státní pokladna o daň z bydlení. Proto zavedli daň z nebydlení, kterou platí vlastník, za to, že v bytě nikdo nebydlí. Zajímavý způsob jak motivovat vlastníky aby byty pronajímali (daň z bydlení totiž platí nájemník).

Další zajímavá regulace je na minimální pozemek, nutný k postavení domu, která říká, že na metr čtverečný obytné plochy je třeba minimálně 5 metrů pozemku (samozřejmě ne všude, třeba v Paříži by to nešlo). Na domek se 160 m2 tedy bude potřeba 800 m2 pozemku, což zvyšuje cenu jakékoliv nové nemovitosti, protože pozemky jsou tím pádem drahé (jsou potřeba ze zákona). Stát se dostává do patové situace. Na jedné straně by rád, aby bytů bylo co nejvíce (má z nich daň ať tam někdo bydlí, nebo ne), na druhé straně by chtěl, aby tržní cena byla co největší, aby z ní měl co největší daň z nemovitosti a na třetí zdražuje peníze, takže zvyšuje cenu hypoték, což následně vede k menší poptávce po bytech, což následně vede k nižší ceně, atd. Před pár dny jsem si všiml na nějakém revolučním plakátku, vylepeném na silniční zátarase, toto „Francie upadá do krize, přestože nikdy dřív neplatili Francouzi tolik daní jako teď.“

A když už jsme u daní, prezident Hollande loni do svého majetkového přiznání nezahrnul svoji partnerku - tudíž se vešel do limitu, který je osvobozen od daně z bohatství (l'impôt de solidarité sur la fortune - zkráceně L'ISF), který je normálně 1.300.000 €. Ještě předloni to bylo 800.000, tam by se nevešel, ale podařilo se mu ještě loni prosadit změnu na 1.3 M, kam se už vešel, byť o fous. Jinak, kdo se nevejde do limitu platí, čtvrt, nebo půl procenta z hodnoty celého majetku. Údajně těch lidí není málo a státní kasa si tak přijde ročně na více než 4 miliardy. Pan prezident nicméně neplatil, protože tak bohatý nebyl. Problém byl, že svoji přítelkyni jinak ale používá zcela otevřeně jako první dámu a nechává jí hradit výdaje ze státní kasy. Veřejné mínění nyní debatuje, zda by ji měl přiznat i v majetkové dani, pak by totiž musel danit společný majetek, který by už asi limit přesáhl (což by mimo jiné znamenalo, že spáchal daňový únik), nebo naopak se od ní distancovat a v tom případě by měla vrátit všechny „dotace“, které dostala jako první dáma. Prezident slíbil, že situaci objasní do 14. ledna. Počítám, že se to vyřeší nějak „po francouzsky“.

Mobilní operátor Free se vytasil s novým tarifem 4G LTE s 20 GB FUPem za baťovských 15,99/měsíc, ceny bavoráků oproti loňsku mírně klesly, a na tradičním novoročním přípitku (cidrem) nad galette nám šéf pobočky oznámil, jak ten loňský rok byl těžký, a jak ten letošní bude ještě těžší.

Nicméně, galette byla, je, a bude, i kdyby na chleba nebylo. Tuhle tříkrálovou tradici si Frantíci vzít nedají. Oč přesně běží je la galette des rois neboli galette králů, což je tradiční koláč, který se peče na večer tříkrálový a do kterého se zapeče „zrnko“ (la fève). V současné době existují dvě „školy“. Severní, vycházející z bretaňské tradice, peče koláč z lístkového těsta, do kterého se dává mandlová náplň a který se, jako všechno z Bretaně, vyznačuje absurdním množstvím másla (na mé z Auchanu udávají např. 33 % másla v těstě a 23 % másla v nádivce). Druhá, jižní škola, peče bábovku králů (le gateau des rois), která se vyznačuje tím, že je více dietní, a spíše připomíná bábovku ovšem z vánočkového těsta. Drobný rozdíl je i v použitém „zrnku“. Zatímco v severní galette lze najít jednu zapečenou figurku, v jižní variantě je kromě figurky ještě také fazole.

Tříkrálová tradice pak spočívá v tom, že se v rodině, nebo s přáteli, galette nakrájí a kdo najde ve svém kousku figurku je král, případně královna. Jde o čestný titul, ze kterého neplynou žádné povinnosti. Může si však zvolit svoji královnu, případně krále. V jižní variantě k tomu slouží právě fazole. Existují různé modifikace této tradice. Například, že ten, kdo má fazoli, kupuje galette příští rok, nebo že se krájí o jeden dílek víc, než je přítomných osob a volný dílek je pro Boha, strýčka příhodu, nebo prvního cizího člověka, který přijde. Milovníci napětí zase doporučují, aby se při krájení galette jeden člověk ujal krájení a druhý, nejlépe nejmladší dítě, si zalezl pod stůl, aby nevěděl, co se krájí, a určoval, komu daný kousek připadne.

V komerčním balení je pak možné v galette najít roztodivné figurky, a součástí každého balení je i papírová koruna pro šťastného krále - ten má totiž nakonec jak figurku, tak i korunu. Momentálně mám čtyři figurky z průmyslových galette, co jsem si koupil v supermarketu : jednoho Asterixe, jednoho človíčka s nápisem Balin The Hobbit (což považuji za trochu matoucí), jednu figurku s nápisem Queen Mara (netuším, k čemu se tato váže) a jednu figurku bez nápisu, která se asi nejvíce blíží třem králům, byť by mohla klidně být i teroristou.

Přestože je na webu spousta informací, co na první pohled zřejmé není, že se galette jí teplá. Což asi není problém, když se čerstvě upeče, ale i když si ji člověk koupí, tak by si ji pak měl „rozpéct“. Zahřátím se jednak uvolní nějaké máslo, a jednak zvýrazní chuť mandlové náplně. Když se k tomu pak přidá i správně (ne)vychlazený cidre, tak se dá přežít i v Bretani.

Kytaru s sebou

Minule jsem zmiňoval, že mi doma přibyla elektrická kytara. Její příběh vám teď budu vyprávět. Bude to docela nuda, ale pokusím se to oživit.

Jak jsem také minule uvedl, nebyla sama, ale spíš vlastně takový přídavek ke hře, byť poměrně zásadní (a dominantní). Přece jenom, krabice s kytarou, která má přes metr na délku a skoro půl metru na šířku, se dá už těžko přehlédnout. Měl jsem sice štěstí, že mě pošťák chytil ráno doma, takže mi krabici mohl předat osobně, ale zase mi přitom vnutil tři balíky pro sousedku, která se pak ani neukázala a místo toho si pro balíky poslala nějakého chlapíka, který tady snad ani nebydlí (k ničemu tedy nedošlo).

Když jsem pak hru nainstaloval, kytaru přes dodaný kabel připojil do USB a zkusil to nastavit na Xboxu, měl jsem problémy s tím, že buď to bylo moc tiché, nebo to moc šumělo. Jako naprostý analfabet přes elektrické kytary jsem byl rád, že se v Rockstaru rozhodli ke hře přibalit kytaru, která měla jen jeden snímač, žádné přepínače a jen dva knoflíky na kroucení. Trochu mně zpočátku vadilo, že k těm knoflíkům nebyla na kytaře ani ryska, takže nebylo patrné, kdy jsou nastavené na max, a hlavně, co bylo horší, nebylo jasné, k čemu tam vlastně jsou. Naštěstí jsem si ale mohl stáhnout manuál (ke kytaře!) a poučit se z něj, jak nastavit oba, aby byl signál z kytary, co nejméně ovlivněný, ale i přesto mi to pořád přišlo slabé. Pak jsem někde v diskusi na netu našel tip, že je potřeba ještě kytaru ve hře správně zkalibrovat (kvůli šumu a hlasitosti), což pomohlo, ale ne úplně přesvědčivě.

Při prolézání diskusí jsem ovšem také mimoděk zjistil drobnou odchylku od oficiálních fotek v tom, že mi chybí na kobylce zezadu jeden šroubek (ze dvou). Navíc jsem si v mezičase ještě pořídil malý sluchátkový zesilovač, abych kytaru vyzkoušel, ale i přes toto úsilí se mi nepodařilo dojít k nějakému jasnému závěru, co se týče správné funkčnosti, a to nepočítám, že jsem kytaru proměřoval voltmetrem a zkoumal na osciloskopu. Takže jsem měl pocit, že mám dostatečný důvod k tomu, abych napsal email na SAV (Service après-ventes - zákaznická služba) Amazonu, že mi chybí šroubek, a protože jsem pořád nebyl přesvědčený o tom, že kytara i kabel jsou v pořádku, přidal do něj svoje pochybnosti i v tomto směru.

Musím přiznat, že zákaznická služba Amazonu je tady fakt akční. Nevím, jestli to je tím, že jsem z jejich pohledu domácí, ale s anglickým nebo americkým Amazonem se mi nikdy předtím nic podobného nestalo, a že jsem si s nimi dopisoval rozhodně více než tady.

Už když jsem se rozhodoval o koupi, nebyl jsem si jist, jestli bude hra v angličtině, nebo jenom ve francouzštině. Poslal jsem tedy do Amazonu emailem dotaz „V jakých jazycích je hra dostupná?“, což mi přišlo dostatečně jednoznačné, nicméně hned druhý den ráno mi volali, že by to v té francouzštině mělo jít. Když jsem chlapíkovi vysvětlil, že mně vlastně na francouzštině až tak nesejde a jestli by mohl zjistit v jakých další jazycích to je (pokud jich tam je víc), tak slíbil, že to prověří ve skladu. Druhý den mi napsali ze skladu, že to je ve francouzštině, španělštině a němčině. Což mě sice nepotěšilo, ale když jsem posléze zjistil, co by obnášelo, kdybych chtěl zaručeně anglickou verzi (z Anglie, nebo třeba z Česka), rozhodl jsem se jít do té francouzské - aspoň se trochu poučím. No, samozřejmě, že tam byla i anglická verze, která se mi dokonce automaticky nainstalovala. Takže jsou akční, ale ne úplně přesní :).

Když jsem tedy odeslal dotaz ohledně šroubku (což bylo v neděli odpoledne) a svých pochybnostech, byl jsem už připraven a tudíž mne nepřekvapilo, když mi ještě ten večer volala nějaká slečna a chtěla se mnou řešit moje problémy. Bohužel se přitom ukázalo, že jediné řešení, kterého je Amazon schopen, je všechno vrátit, a buď to vyměnit, nebo si nechat vrátit peníze. Vrátit samostatně kabel, nebo kytaru, nebo si nechat poslat jenom šroubek, je pod rozlišovací schopností jejich reklamační služby (což svým způsobem chápu, ale přesto mi to pořád přijde jako strašné plýtvání energií a časem).

Dohodli jsme se tedy, že zkusím vzít kytaru do nějakého obchodu s kytarami a tam ji vyzkoušet, případně ji nechat odborně prohlédnout znalcem. Což byla vlastně rada, na které se shodli i všichni známí, kteří dělají do kytar, a kterých jsem se ptal. Pokud by se ukázalo, že kytara je v pořádku, mohl bych se pak soustředit na kabel. Nemám sice žádné zkušenosti s kytarami, ale zato jsem trénovaný na odhalování příčin technických problémů (a nejspíš mi to už leze na mozek). Po průzkumu terénu se ukázalo, že v Paříži je sice hromada kytarových obchodů, ale ne všechny nabízí i opravy, a protože se mi táhnout se na opačný konec města s kytarou nechtělo, našel jsem jeden menší obchůdek asi deset minut pěšky od práce.

Hned druhý den jsem tam vyrazil. Trochu mi zatrnulo, když jsem pohlédl na stěny, které byly ověšené kytarami, které vypadaly, že tam už visí dlouho, a pak když jsem pohlédl na jejich cenovky (že by to byl důvod?). Pochopil jsem, že nemám jak, s odstupem si mě měřícího chlapíka, který stál uvnitř, motivovat. I tak jsem to ale zkusil. Lámaně jsem se pokusil vylíčit svoje pochybnosti, na což chlapík ani nečekal, protože mu vedle schnulo lepidlo na kytaře, vzal moji kytaru, prohlédl si ji, jako bych si já prohlížel při koupi lyže, prohlásil něco jako „tak, je to Epiphone“ (což nebylo těžké poznat, protože to je velkým písmem napsáno na hlavě), „Les Paul Junior“ (což je o něco menším písmem pod tím), něco na ni zabrnkal (aniž by ji někam zapojil), přitom ji doladil, pak přidal pár riffů a vrátil mi ji s tím, že je v pohodě. A šel zpátky lepit díru do španělky, kterou měl vedle upnutou do „svěráku“. Že tam chybí šroubek si nevšiml, ale to jsem chápal, neměl čas to zkoumat detailně. Chtít po něm, aby to do něčeho zapojil jsem se neodvážil, protože i kdyby to zapojil, tak bych stejně nevěděl, jestli to zní, jak má, a jemu to zjevně zato nestálo. Nicméně jednu věc jsem se od něj naučil. Struny je možné po kobylce posunout a srovnat (což byla další kosmetická „vada“).

Na druhou návštěvu hudebnin jsem se už více připravil a rovnou tam na ně vytáhl šroubek. Obchod vypadal jako rodinný podnik. Paní byla praktická, prohlásila, že šroubek nemá a ať to zkusím u výrobce. Ochotný pán, který se tam ochomýtal kolem všeho a všech a vypadal, že tam také pracuje, mi vysvětlil, že ten šroubek v podstatě stejně na nic není, a že na jeho kytaře Gibson dokonce nejsou žádné šroubky. A pak zavolal někoho (patrně syna), koho představil jako odborníka na kytary, aby mu to potvrdil. Takže jsme se shodli, že ten šroubek v podstatě nepotřebuji, a navíc tam vůbec nevypadá hezky, takže vlastně je to lepší, když tam není. A protože byl jinak velice ochotný, koupil jsem si od něho místo jedněch strun hned dvoje. A k tomu jako závdavkem dostal trsátko zadarmo.

Doma mi to ovšem nedalo, a tak poté, co jsem vyměnil struny, jsem napsal na zákaznickou podporu Gibsonu (protože Epiphone je jejich značka a protože to bylo výslovně uvedené v balení hry - pokud budete mít problémy s kytarou, nepište nám, ale rovnou jim). No a z Gibsonu mi přišla obratem odpověď: „Že Vám chybí intonační šroubek nás velice mrzí, pošlete nám sériové číslo kytary a my Vám pošleme obratem náhradní.“ A tak jsem zjistil, k čemu tam ty šroubky jsou (i když jsem si o tom pak musel ještě něco přečíst), a že je potřeba odborníky v hudebninách brát s rezervou.

Bohužel je v Gibsonu napadlo mi to poslat TNT Express službou, která když přijela, zjistila, že dveře do domu jsou zamčené, a že nemají kód, takže zase odjeli a nic neřekli. Teprve, až jsem se podíval na sledování zásilky na webu, tak jsem zjistil, že mám problém. Tedy ne úplně hned. Poprvé jsem se totiž díval na sledování zásilky na anglických stránkách, kde zněla zpráva následovně:

Held Awaiting Correct Address. Follow Up Actions Underway.

Což dávalo tušit, že je problém s adresou, ale Follow Up Actions Underway naznačovalo, že se pracuje na opravě. Takže jsem to nechal být. Když se další den nic nedělo, zeptal jsem se v Gibsonu, kam to poslali, a oni mi obratem potvrdili správnou adresu (jejich zákaznická služba je podobně akční jako ta z Amazonu, byť v tomhle případě to nebyli Frantíci). Tak jsem mrknul znovu na sledování zásilek a přitom, jak jsem to zkoumal, jsem se omylem proklikl na německou verzi:

Fehlerhafter Türcode - Bitte Kontaktieren Sie Tnt Express

Která překvapivě vyznívala jinak a dávala daleko větší smysl. Abych se ujistil, že nejde jen o další variantu nahodilého překladu, sáhl jsem ještě po francouzské verzi:

L'envoi ne peut être livré car le code porte est manquant ou incorrect.

Ještě navíc s tlačítkem „Doručit znovu“. Voilà, americká firma a překvapivě nejsrozumitelnější a uživatelsky nejpřívětivější jsou její francouzské stránky. Druhá možnost je, že tam ten německý a anglický text zadával nějaký Frantík, a patrně mu ve škole šla spíš němčina než angličtina. Takže šroubek ještě nemám, ale teď už stačí jen zjistit kód od domovních dveří (mám dva a dnes jsem zjistil, že ani jeden nefunguje), abych jim ho mohl poslat a nechal si to znovu doručit. Doufám, že to nebudu muset osobně podepsat.

A když už tady zmiňuji doručovací služby, zmíním ještě jednu zajímavost. Po zkušenostech se sluchátkovým zesilovačem ke kytaře, a po diskusi se znalci, jsem se rozhodl, že si pořídím i nějaké kombo, abych nebyl za úplnou socku. A protože jsem to chtěl dostat co nejdříve a chtěl předejít tomu, že mi to budou doručovat zrovna (tedy v podstatě vždy ve všední den), když tam nebudu, nechal jsem si to poslat na tzv. „předávací místo“ (point relais). Což je podobné, jako mají v Česku některé obchody osobní vyzvednutí na „odběrném místě“. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že zatímco v Česku si odběrní místa provozují obchody, tady to provozuje třetí firma jako službu všem, kdo mají zájem. Většina internetových obchodů tedy nabízí, kromě normálního doručení poštou, také doručení na point relais. Firem, které taková odběrní místa provozují je několik, největší jsou možná tři, nebo čtyři, každá má několik tisíc odběrních míst.

Zajímavé na tom je, že ta odběrní místa nejsou provozované přímo firmou, ale jde většinou o obchod, nebo služby s něčím úplně jiným, které ovšem jsou na „strategickém“ místě, mají příznivou otevírací dobu a výdej zásilek mají jako vedlejší činnost. Může to být obchod - večerka, tabák, butik v obchodním centru, apod. Někdy jsou to místa poměrně překvapivá, nicméně všechna mají společné to, že jsou otevřená dlouho, v sobotu a často i neděli. Člověk si tedy při objednávání vybere, kam to poslat, kde mu to nejvíc vyhovuje, a tam si to pak na občanku vyzvedne. Dokonce to ani nemusí být v místě bydliště. Další výhoda je, že doručení z obchodu na odběrní místo je zpravidla dost rychlé, často do druhého dne.

Objednával jsem to ve čtvrtek večer. V pátek mi napsali, že to expedovali, a že to dorazí v pondělí, nicméně, když jsem se dnes (v sobotu) vrátil odpoledne domů, dostal jsem SMSku a email, že to bylo doručeno a mohu si to vyzvednout. Takže jsem neváhal a vyrazil do Casina, kam jsem si to nechal poslat a které je otevřené celý týden od rána do večera. Ti, co četli A Year in the Merde, ví, pro ostatní připojím, abych se vyhnul nedorozumění, že Casino je řetězec samoobsluh s potravinami, spíš menší, asi jako Billa. V Paříži není moc vidět, ale jinak je po celé Francii. Když jsem tam dorazil, byla tam akorát pokladní, která měla vedle kasy zrovna čerstvou hromadu balíků a která mě požádala, ať si balík zatím v té hromadě najdu, než namarkuje zákazníka. Což nebylo těžké vzhledem k tomu, že to je poměrně macek. Pak mi zkontrolovala občanku, oskenovala čárový kód, nechala mě to podepsat a šla markovat dalšího zákazníka. Kombo je tedy doma. Teď ještě natrénovat pár riffů, ať můžeme se švagrem dát nějaký gig ;-).

Vánoční úklid

Jednou to muselo přijít a byť jsem to svým způsobem čekal, tak mne to stejně překvapilo. Když přemýšlím, proč jsem tak dlouho nepsal, napadá mne sice, že přece proto, že se nic zvláštního, nebo zapsáníhodného nestalo, ale není to tak úplně pravda. Ne, že by se vůbec nic nestalo, ale buď už jsem o tom psal dříve (např. daně jsou věčné), nebo se sice stalo, ale zase jsem nevěděl, co přesně bych o tom měl napsat. Pro zachování kontinuity kontinua těchto příspěvků však tyto věci v následujících pár větách (případně odstavcích) přece jenom zmíním.

Jako tradičně jsem vyrazil na týden na Jadran a jako tradičně si tam skvěle zaplachtil. Přežil jsem dokonce i tradiční akci v Brně, byť to letos byla blamáž. Pak se také podíval párkrát do Mnichova a Barcelony, kam mě mí zákazníci volají.

Vsuvka: blamáž (v originále blâmage) není francouzské slovo, byť jsem se o tom svoje kolegy snažil přesvědčit. Nakonec jsme se shodli na tom, že to je německé slovo (což je také matoucí, protože němčina nemá circumflex - stříšku), které bylo „přejaté“ z francouzštiny, podobně jako bylo „handy“ přejaté z angličtiny.

Také se mi podařilo zaplatit daně za rok 2012, o čemž jsem měl chvíli už vážné pochybnosti. Systém placení daní je tady o poznání více zkostnatělý, než v Česku. Daňové přiznání se podává do konce června a daň si berňák strhne (pokud všechno proběhne bez problémů) někdy v říjnu. V říjnu se také přihlásil o daň z bydlení (taxe d'habitation), kde mne trochu překvapilo, že to dělá přes šest set babek, a že se, podle výpisu, který jsem s tím současně dostal, zvýšila oproti předchozímu roku o 25 %. Po konzultaci s kolegy se ukázalo, že zatímco v Paříži k zásadnímu zdražení nedošlo, já platím daň za to, že bydlím v luxusní čtvrti. Daň z bydlení je totiž vlastně komunální daň, kterou vybírá obec a kterou investuje do infrastruktury a služeb, jako jsou knihovny, kulturní domy, sportoviště, jesle a školky, prostě věci, které běžně využívám. Jsem tak aspoň rád, když vím, kdo financuje tu, už dva roky probíhající a neustále znovu začínající, přestavbu hlavní silnice, po které jezdím denně do práce.

Vsuvka: Ptal jsem se kolegů, proč ve Francii nedaní příjmy stejně jako v Česku přímo u zdroje. Důvod, který jsem se dozvěděl, je typicky francouzský: údajně se o tom diskutovalo někdy v devadesátých letech, ale pak zjistili, že by přišla o práci spousta daňových úředníků. Takže odbory řekly ne a tím diskuse skončila. Vive la France !

V mezičase jsem se také zmínil domácímu, že jsem zklamán, protože nemáme v domě internet zavedený optikou, přestože bydlíme v tak luxusní a technologicky rozvinuté obci. Domácí mi obratem odpověděl, že je také překvapen, a že to tedy navrhl na příští zasedání SVJ, které bude za půl roku, k hlasování. Hlasovat se přitom nebude o tom, zda zavést optiku nebo ne, ale o tom, zda to dovolit operátorům. Jestli to budou ovšem operátoři chtít není úplně jasné.

Na vedlejší parcele úspěšně probíhá dostavba megakomplexu obytných a kancelářských prostor, která začala v okamžiku mého nastěhování a nejspíš skončí až se budu stěhovat pryč. Jak se těch dalších pár tisíc lidí navíc bude ovšem ráno dopravovat do práce vědět raději ani nechci.

V listopadu jsem pak přežil tradiční výstavku ve Villepinte, která se poslední roky vyznačuje tím, že je buď během ní stávka, nebo stávka sice není, ale i tak MHD nejezdí nejplynuleji. První den jsem si vzal auto a zpáteční cesta, kdy jsem se zasekl na A86, když jsem se chtěl vyhnout zácpě na A1 a zavřenému periferiku, která trvala dvě hodiny, se rázem zařadila na přední místa mé „co už bych nikdy nechtěl zopakovat“ hitparády. Musím ovšem přiznat, že se na tom podepsala i moje únava a to, že jsem (opět!) netrefil správnou odbočku na mé oblíbené křižovatce.

Druhý den jsem tedy pro jistotu jel RER, což podle jízdního řádu mělo trvat něco přes hodinu. Takže to, že to nakonec trvalo hodinu a tři čtvrtě bylo ve své relativní podstatě pozitivní. Výrazně pozitivní moment této akce, a současně novinka oproti loňsku, bylo uspořádání souběžné výstavky zbraní, střeliva a všeho ostatního, které byla ve stejném areálu, a na kterou se dalo projít na naši registraci. Konečně jsem viděl naživo FN-SCAR, nebo Dragunova. Doufám, že příští rok to takto udělají zase - to bych se na to dokonce i těšil, protože letos jsem se tam dostal až těsně před koncem, spíše náhodou a vůbec jsem to nestihl všechno projít. Bylo tam vše, od neprůstřelných vest, přes obrněné motorové čluny a transportéry, ruční palné zbraně až po satelitní špionážní systémy a taktické spojovací sítě. Takový sen malého kluka, který se zhmotnil.

Kromě všedních záležitostí na mne přišla tradičně se zimním splínem i tradiční krize středního věku, která se normálně projevuje pochybnostmi o smyslu života, milenkou a Porschem. Vzhledem k tomu, že pochybnosti o smyslu života (plynoucí z toho, že bych už všeho dosáhl) nemám, protože jsem ničeho nedosáhl a přestože rozumím významu slova milenka, nejsem si jist, jestli v případě starého mládence má tento význam smysl, zůstává jako jediné srozumitelné a moji krizi určující to poslední - Porsche. Navíc systém danění, kdy se daně neodečítají hned, ale až s více než ročním zpožděním, může za to, že jsem se mohl chvíli opájet iluzí, že mám na to, abych si něco koupil. Něco, co si kupují muži středního věku, aby si tím splnili svůj dětský sen - dokonalou hračku. Nebo prostě něco technicky dokonalého. Porsche sice ne, na to bych potřeboval platovou třídu o více než pár stupňů vyšší, ale něco „menšího“ už by se dalo. Po konzultaci se znalcem a shlédnutí pár dílů Top Gearu jsem pak dospěl k názoru, že to „něco“ by měla být zadokolka benzíňák o minimálně 300 koních. Pak jsem se pomazlil s myšlenkou, udělal průzkum trhu, spočítal si orientační předběžnou cenu, když to viděl, tak se rozhodl místo toho zamáznout hypotéku, zamáčkl slzu a koupil si raději za padesát babek „věrnou repliku volantu Ferrari 458 Italia“ k Xboxu, a šel se prohánět ve virtuálním monopostu na virtuální okruh Le Mans.

To by ovšem nebyla krize, kdyby se dala tak snadno. A protože mi navíc vrátili nějaký přeplatek z poplatků za služby, nebylo potřeba ani hledat nějakou výmluvu a před pár týdny jsem dostal, od strejdy Amazonu, doručenou až do domu, elektrickou kytaru. Kytara byla přibalená ke hře, a tak se momentálně ve volných chvílích přistihuji s kytarou na krku, jak pařím kytarové „karaoke“ na známé pecky. Dnes jsem si byl koupit nové struny...