Tváří na tvář

Kdysi dávno jsem se tady rozepsal o francouzských verbálních pozdravech a naznačil, že se někdy vrátím i k těm neverbálním. Měl jsem to sice v hlavě, ale nechával jsem si to na okurkovou sezónu, až nebude o čem psát, neb to bylo téma nadčasové, které stárnutím nijak neutrpělo - spíše naopak. Situace se ovšem vyvinula nakonec jinak, a tak příležitost se vyjádřit k neverbálním pozdravům právě nastala.

Nejprve je potřeba zdůraznit, že neverbální pozdravy jsou ve Francii poměrně důležitou součástí společenského chování a komunikace. Určitě více, než v Česku. Na rozdíl od smršti verbálních pozdravů, které rozebíral můj první příspěvek, jsou neverbální pozdravy v zásadě jen dva. Podání ruky a dotek tváří. Záměrně nepíši „pusa“, protože by to bylo zavádějící. Později vysvětlím proč.

Podání ruky je univerzální pozdrav. Pokud nevíte, jak se s někým (neverbálně) pozdravit, podejte mu ruku. Samozřejmě, pokud jste muž, a druhá osoba je žena, vyčkejte, co udělá ona. Podání ruky se používá buď při představení, pokud se zdravím s někým, koho jsem nikdy předtím neviděl, podobně jako v Česku, nebo jako denní pozdrav, kterým se zdraví lidé, kteří se denně vídají, třeba v práci, a kteří patří do stejné skupiny nebo organizace. Uklízečku, nebo recepční, i když je vídáme denně, takhle nezdravíme.

Je to tedy formální, ale zároveň i přátelský pozdrav. V každém případě je ovšem doprovázen pozdravem verbálním. Při představování, například bonjour (dobrý den) a enchanté (těší mne). Při denním setkání to může být bonjour nebo salut, následované ça va? [sa va] (jak se máš? - doslova, jak to jde?), pokud jde o známé, nebo kolegy.

Tady by se hodilo udělat krátkou odbočku. Ça va je svým způsobem také verbální pozdrav, protože ve skutečnosti nikoho nezajímá, jak vám to skutečně jde, nebo jak vám je, podobně jako anglické how are you? Jen ve skutečně důvěrném kruhu (mezi přáteli, dobrými známými) si můžete dovolit na tuto otázku odpovědět v duchu jejího původního smyslu, jinak je to bráno jako spouštěč zdravícího obřadu. Další detail, který je potřeba zmínit, je, že ça va je často uvozeno jiným verbálním pozdravem, například bonjour nebo salut.

Typický pozdrav s kolegy tedy vypadá následovně:

Podávám ruku kolegovi a říkám:

• Salut !
• Ça va ? (otázka na kolegu)
• Ça va. (odpovídá kolega)
• Ça va ? (otázka na mne)
• Ça va. (odpovídám stejně)

Jak je vidět, při formálně správném postupu musí při zdravení zaznít čtyřikrát ça va. Přičemž otázka ça va znamená jak se máš? a odpověď ça va, znamená dobře. Což i Francouzům při každodenním zdravení přijde moc, takže to zkracují tak, že druhou a třetí odpověď spojí v jednu. Přitom se drží za ruce.

To přátelské podání ruky je skutečně důležité, a tak si ráno vlastně podá ruku každý s každým. Protože pozdrav začíná vždy ten, kdo přichází, znamená to, že například u nás, když někdo přišel ráno do práce, tak obešel kolegy, co tam už byli, každému potřásl rukou, a zeptal se, jak to jde. Pak si sedl na své místo a čekal, až ho přijdou pozdravit ti, co dorazí po něm.

Doteď jsem psal o podání ruky a zmiňoval přitom kolegy. Nebylo to náhodou, protože takto se zdraví převážně muži mezi sebou (až na výjimky, ale o tom později). Ženy se zdraví podáním ruky jen v tom prvním případě uvedeném výše, tedy při setkání cizích lidí. Pokud se lépe znají, zdraví se dotykem tváří, které provází stejné verbální pozdravy, jako v případě mužů. A zdraví se tak i s muži. Zatímco ženy mezi sebou zvládají tento pozdrav intuitivně správně, u mužů může dojít k pomýlení a je potřeba jej tedy blíže vysvětlit. Následující řádky budou určeny tedy převážně jim.

Předně, ač to možná někdy z dálky tak vypadá, nikdy se nikdo nikoho nedotýká rty. Tváře se dotýkají navzájem svými měkkými částmi a jsou, dalo by se říci, rovnoběžné. Protože tento dotyk vyžaduje určitou koordinaci a cvik, zvláště v bezprostřední blízkosti, kdy už nevidíte, kde přesně je ten druhý, může se stát, že vám to zpočátku úplně nepůjde - narazíte si lícní kosti, nebo se napíchnete na brýle. To se ovšem časem poddá. Pro pomoc s orientací a stabilizací je dovolené se druhé osoby lehce dotýkat rukou na nadloktí. Gentleman si může před pozdravem brýle sundat, ale není to povinné. Já jsem to nedělal, protože je pro mne manipulace s brýlemi vždy komplikovaná, a nejspíš by to zdravenou uvedlo do rozpaků.

Další důležitý prvek pozdravu, který možná vede ke zmatení, je, že ve chvíli, kdy se dotknete tvářemi, vydáte oba zvuk, jako byste si dávali pusu - podobně jako se dělá pusa na malé děti - jen s tím rozdílem, že máte svoje rty vedle uší toho druhého, v bezpečné vzdálenosti od jeho tváře. O to lépe to je ale slyšet, což se hodí, protože zvuk zároveň značí potvrzení pozdravu a je signálem, že můžete tváře zase oddálit, abyste totéž provedli z druhé strany.

Nevím, jestli existuje nějaké doporučení, kterou tváří začínat, mám dojem, že jsem zažil obě možnosti. Údajně také existují varianty pozdravů, v jiných částech Francie, se třemi, nebo dokonce čtyřmi, střídavými dotyky, ale to jsem osobně nezažil. V Paříži a v Provence, kde jsem se hlavně pohyboval, se používaly jen dotyky dva. Pokud bych si nebyl jist, použil bych dva.

Během svého pobytu ve Francii jsem zažil situace, kdy cizinci, neznalí všech detailů, se pokoušeli zdravenou ženu políbit, nebo naopak nevydali závěrečné mlasknutí. To druhé nijak nevadí, to první může ovšem dotyčnou vyvést z míry. Je potřeba si uvědomit, že ženy tento typ pozdravu používají denně, se všemi svými kamarády, nebo blízkými kolegy, takže těch pozdravů zažijí hodně. Proto je jasné, že si rozhodně nepřejí, aby je přitom někdo olizoval, nebo oslintával, byť to některým pánům může přijít patřičné.

Na druhou stranu, tento pozdrav, pokud je proveden správně, je určitě hygieničtější, než podání rukou. Běžný muž, předtím, než dorazí do práce, osahá spoustu věcí. Kliky všelijakých dveří, pokud jede autem, tak i kliky od auta a volant, pokud jede MHD, tak zase různé tyče, apod. a jeho ruka není zrovna sterilní. Může si ji po příchodu do práce a před pozdravem umýt, ale to ne vždy je možné, a ne každý to dělá. Takže mužské ranní podávání rukou je i takové sdílení všeho, co jsme po cestě do práce nachytali. Naproti tomu dotyk tváří, pokud s obličejem neprovádíte nějaké vylomeniny, je v podstatě čistý. V tomhle to ženy mají určitě lépe domyšlené.

Na závěr bych ještě rád zmínil dvě výjimky. I ženy mohou používat pozdrav podání ruky, pokud si chtějí udržet formální odstup (ať už od ženy, nebo od muže). I muži se mohou zdravit dotykem tváří, pokud jde o dobré nebo staré kamarády, běžné to ale není, ani pro ty staré a dobré kamarády.

Když jsem pozdrav dotykem tváří probíral s českými přáteli, narazil jsem na různé reakce. Pro některé, stejně jako pro mne, to byl pozdrav exotický, pro jiné to byl pozdrav známý. Je možné, že vliv má i věk (naše starší generace odchovaná socialismem na to není zvyklá, zatímco dnešní mládežníci to považuji za samozřejmé), nebo prostředí (v umělecky orientovaných kruzích je běžnější, než v technických nebo vědeckých). Navíc, pro někoho, kdo není zvyklý na kontaktní pozdravy, ať už dotykem tváří, nebo i podáním ruky, mohou tyto pozdravy vyvolávat pocit důvěrnosti, což jsem na sobě zpočátku pozoroval, než jsem si na to zvykl. Samy Francouzky jsou si toho vědomy, a ví, že cizinci, pokud to neznají, to mohou takto (špatně) pochopit, a nebojí se toho využít! Na druhou stranu, určitou důvěrnost tyto pozdravy symbolizují. Pokud vás takhle začnou zdravit, znamená to, že vás, jako cizince, přijaly mezi sebe.

Je m'en vais

Bude to téměř přesně rok, co jsem se vrátil do Česka, a necelé dva roky od posledního příspěvku. Což značí, že patrně došlo k nějakým změnám, prozřením, nebo jiným událostem, které měly zásadní vliv na vedení tohohle blogu. Jednak musím předeslat, že jsem loni na začátku roku dal výpověď ve firmě, která se ovšem zrealizovala až loni o prázdninách. O tom, jak jsem chodil (fyzicky, i virtuálně) po pohovorech, jsem tehdy psát nemohl, protože to bylo tajné, byť některé historky by mohly patřit ke zlatým hřebům tohoto blogu (nebo taky ne). O tom, jak jsem dával výpověď, jsem také psát nemohl, protože to bylo také tajné, a když jsem to nakonec odtajnil, tak jsem už neměl čas ani sílu o tom psát. A o ostatních věcech jsem nepsal proto, že jsem už neměl motivaci. Postupně jsem dospěl do stavu, asi jako bych bydlel v Praze, a blogoval o tom, jak to v té Praze chodí. Koho by to zajímalo?

Na druhou stranu, po návratu do vlasti, jsme si říkal, že aspoň jeden článek, možná dva, bych ještě rád přidal, jako rozloučení se vším, co na těchhle stránkách během pěti let vzniklo. Přitom se měnil i charakter blogu. Počáteční smršť příspěvků, která měla spíše terapeutický význam, vystřídaly články o zajímavostech, psané pro mé příznivce v Česku, a ty později vystřídaly články, které jsem psal už čistě pro vlastní zábavu, až ani ty nebyly, a o jiných jsem psát nemohl. Nakonec ale, v duchu předchozího předsevzetí, bych přece jen loňský (a předloňský) rok nějak shrnul.

To, že jsem se rozhodl dát výpověď, nebylo žádné překvapení, minimálně pro mého šéfa, kterému jsem to naznačoval už několik let. Důvody, které k tomu vedly, byly hlavně únava a zmar. Přes veškerou snahu a úsilí, některé věci prostě nešlo změnit. Po třinácti letech u firmy už mi málokdo mohl zazlívat, že jsem tomu nedal dost času. Druhým důvodem byly změny v práci, kdy mi ubylo toho, co mne bavilo, a přibylo toho, co mne nebavilo, až se to prostě překlopilo. A třetím důvodem byla chuť zkusit něco jiného, resp. nedělat vůbec nic. Takže loni po novém roce jsem šéfovi oznámil, že končím, a pak jsme jen ladili detaily.

Dát výpověď ve Francii je výjimečná událost, takže to má určité formální náležitosti. Po několika pokusech ji napsat se šéf slitoval a napsal mi ji sám. Musím přiznat, že některé obraty bych ani po téměř šesti letech ve Francii sám nedal. Stejně jako úvodní větu, která začínala stylem: „Je mi ctí Vám oznámit svoji demisi...“. Prostě, úřední komunikace má ve Francii svá pravidla. Důstojnosti tomu dodávalo i to, že jsem výpověď, na doporučení personální ředitelky, napsal ručně a předal osobně do vlastních rukou. Druhým, jak se později ukázalo, ne úplně triviálním detailem, byla výpovědní lhůta, která je ve Francii tříměsíční, ale počítá se od data předání výpovědi, takže pokud chcete skončit s posledním dnem v měsíci (pro jednoduchost ve výpočtech), je potřeba buď výpověď podat přesně tři měsíce v předstihu, a pokud to nejde, protože například den podání výpovědi vychází na den pracovního klidu, je potřeba to ve výpovědi zvlášť ošetřit - což byl také můj případ.

Kvůli pracovním závazkům jsem se nakonec se šéfem dohodl, že odjedu na konci června. Do té doby jsem měl stihnout předat svoji práci, nebo dokončit, co šlo dokončit, a vyřešit i ostatní náležitosti, jako třeba ukončit pronájem bytu, nebo odhlásit se z různých služeb. Přestože jsem měl z těchto věcí docela strach, maje v paměti neuvěřitelnou byrokracii při jejich zřizovaní, ukázalo se nakonec, že to až takový problém nebyl. Odhlášení telefonu/internetu proběhlo bez problémů, stejně tak elektřiny, nebo zrušení roční šalinkarty (francouzskou roční šalinkartu můžete zrušit během roku a nic vás to nestojí, pokud k tomu máte dobrý důvod, třeba stěhování do zahraničí).

Jako největší problém se tak paradoxně ukázalo odhlášení z fitka, kam jsem musel poslat doporučený dopis s doručenkou a oni mně i tak naúčtovali další dva měsíce, protože výpověď z fitka je pro ně tak zásadní a destabilizující operace, že mají dvouměsíční výpovědní lhůtu na vyřízení (počítající se od následujícího měsíce), kterou samozřejmě naúčtují. I tak jsem měl ale štěstí, že mě vůbec odhlásili, protože na internetu jsem našel hodně příběhů, kdy fitko dotyčného odhlásit „zapomnělo“, nebo ho neodhlásilo, protože inkriminovaný doporučený dopis s doručenkou neobsahoval všechny předepsané náležitosti.

Poslední na seznamu pak bylo předání bytu. Z toho jsem měl největší obavu, vida, jak mě pořád prudili z agentury, přes kterou jsem ho měl pronajatý, kvůli nějakým potvrzením a prohlášením, jestli dodržuji všechna nařízení a vyhlášky. Na druhou stranu, s domácím, přestože jsme se nikdy neviděli, jsme měli poměrně dobrý vztah, takže jsem byl zvědav, jak se to vyvine. Starosti mi dělala hlavně podmínka v nájemní smlouvě, že musím byt uvést do původního stavu, jako byl před pronájmem, tedy zakitovat a přemalovat všechny díry, vyčistit a nebo přemalovat špinavé stěny, vyčistit podlahy, koberce, atd. Což byla výzva, protože byt, když jsem se do něj stěhoval, byl fungl nový, právě postavený.

Oříškem bylo i jak to provést organizačně. Ideální by bylo, uvádět byt do původního stavu, až z něj vše vystěhuji (ukázalo se, že nikdo neměl zájem si nějaký můj nábytek nechat, přestože např. šatní skříně v ložnici, podle mne, nemohly být lepší), jenže vystěhování jsem zase chtěl provést co nejpozději, abych tam nemusel bydlet na zemi. Takže bylo jasné, že pokud bude potřeba nějaký větší zásah, například vymalovat, tak to asi nestihnu.

Poslední neznámou bylo stěhování. Stěhování do Francie mi zařídila a zaplatila firma. Teď to bylo v mé režii, takže jsem oslovil šest českých stěhovacích firem a jednu vybral. Vlastně jsem ani nečekal, že by to mohl být problém, protože první stěhování proběhlo bezchybně, a podle informací na webu, byli všichni oslovení profesionálové každým coulem. Což, jak se později ukázalo, byla zásadní chyba.

V mezičase se sice událo pár událostí, o kterých bych se asi zmínil, kdybych měl o čem psát, ale které si samostatný článek nezasloužily. Namátkou vzpomenu náraz do svodidel, při cestě autem z Prahy zpět do Paříže, kdy jsem jel asi sto padesát kilometrů po dálnici stovkou s rozbitým a vibrujícím diskem a modlil se abych dojel. Případně výměnu světlometu v autě, která trvala čtyři měsíce (a chvíli jsem pochyboval, jestli to do odjezdu stihnu), protože se servis s pojišťovnou nemohli domluvit, kdo to zaplatí (v tom jsem byl nevinně). Zlatým hřebem pak byly ztracené klíče od domu, které, jak se později ukázalo, zůstaly v Krakově na letišti, a já to zjistil, až když jsem vystoupil z taxíku před vchodem doma.

Všechny tyto skvělé zážitky ovšem nebyly nic proti tomu, co mne čekalo při stěhování. Původní plán byl, že v sobotu připravím náklad, v neděli ráno to stěhováci naloží, já večer přiletím do Prahy, a v pondělí ráno to přivezou ke mně domů v Praze. Já pak v pondělí večer odletím zpátky do Paříže, v úterý půjdu do práce, ve středu odevzdám vše v práci a udělám rozlučku s kolegy, a ve čtvrtek předám byt a odletím definitivně. Ke stěhování jsem si vybral firmu Stěhování Langer, protože nabízeli velké auto, vše, co jsem potřeboval, a zaručovali se, že jejich cena se „nedá navýšit“.

Sobotní příprava byla hektická, i díky tomu, že jsem objevil staré krabice z předešlého stěhování, včetně krabice na šaty, takže jsem si mohl dost věcí předbalit. Večer jsem ještě zaparkoval auto před dům, kde sice byl zákaz parkovat (s výjimkou motorek), ale pořád tam někdo parkoval, a šel spát s očekáváním věcí příštích. V neděli ráno mě probudil telefon, že pánové nemají moji adresu, jestli bych jim ji nemohl říci. Byli u mě asi o hodinu a půl dříve, než měli, ale protože jsem stejně nespal, tak mi to nevadilo a spustil jsem akci kulový blesk v předstihu. Ukázalo se, že šatní krabice, které slibovali na stránkách, nemají, dokonce že nemají ani stěhovací krabice, ale zato měli hromadu nějakých krabic, které sebrali patrně někde u popelnic u obchoďáku, minimálně podle nápisů na krabicích. Měli aspoň lepící pásku a bublinkovou fólii, takže nakonec to všechno nějak zabalili (i díky tomu, že jsem většinu krabic měl svých) a odjeli.

Po odvezení šatních skříní z ložnice se ukázalo, že na stěně za nimi vznikly dva široké černé pruhy, které nešly ničím odstranit. Protože se skříně stěny nedotýkaly, vysvětluji si to tak, že lepící páska, kterou byla slepená zadní část, uvolňovala nějakou chemikálii, která přes vzduch reagovala s bílou barvou a ta zčernala. Byly to skříně PAX z IKEA. Už předtím jsem se snažil zakitovat a zamalovat díry po kuchyňské lince, ale to se mi také nepovedlo. Kitování bylo ještě v pohodě, ale celý byt byl vymalován nějakou speciální bílou barvou, která byla omyvatelná a dost odolná, a tu se mi nepodařilo koupit, a ta, co jsem koupil, byla bohužel o dost jiná. Takže jsem se rozhodl, že to vše nafotím a pošlu domácímu, ať mi to strhne z kauce.

Odpoledne jsem se pak vypravil na letiště a ještě, než jsem tam dorazil, dostal jsem email od stěhováků, že mi cenu musí neplánovaně navýšit o šestnáct tisíc, protože museli platit mýto, a ať se na to nachystám. Když pominu, že mýto bylo, podle smlouvy, v ceně, tak mne zarazilo, co za mýto to bylo, a proč mi to neřekli ráno, když byli u mě. Chtěl jsem zavolat do firmy, ale ukázalo se, že telefon na zákaznickou linku je ten stejný, jako mobil, co měli v autě. Zavolal jsem jim tedy do auta a chtěl telefon na „šéfa“, a dostal telefon na někoho dalšího, což jsem tehdy ještě netušil, že pan Langer byl nejspíš osobně řidič toho stěhovacího auta, co mne stěhovalo, a že celá firma bylo to stěhovací auto a „šéf“ byl jeho kámoš, co měl podobnou firmu. Ten druhý „šéf“ mi slíbil, že mi dovezou potvrzení o mýtném, takže budu vědět, za co platím. Nakonec to vyjednávání trvalo dost dlouho a nakonec mě to stálo i letadlo do Prahy, které jsem i díky nepozornosti zmeškal. Sice znám Orly už skoro jako své boty, ale i tak se mi podařilo si sednout před špatnou stojánku, a pak ještě přijít pozdě.

Zavolal jsem tedy Ireně, jestli by to mohla v pondělí ráno přebrat za mne, a ať si nechá ukázat účtenky a zaplatí, co si řeknou, s tím, že to s nimi dořeším sám. Pánové ovšem měli jen účtenky na mýto ve Francii, které bylo asi za osm set, takže komu, nebo proč, museli platit šestnáct tisíc, nikdo nebyl schopen vysvětlit, a nemusím ani dodávat, že nevysvětlil ani později, přestože jsem to po nich opakovaně několik měsíců žádal. Poté, co jsem navrhl schůzku u nich v kanceláři, přestali odpovídat úplně. Na radu právníka jsem poslal dopis se žádostí do vlastních rukou panu Langerovi na adresu uvedenou na stránkách i v živnostenském rejstříku, ale ten se mi obratem vrátil, že tam adresát nebydlí. Když jsem se pak vypravil na adresu sám, našel jsem polorozpadlý, vybydlený dům na Smíchově, kde na jednom ze zvonků bylo napsáno Langerová, ale počítám, že to nebyl nikdo, kdo by pana Langera mohl znát.

Táhlo se to až do konce roku a nakonec to skončilo oznámením na Českou obchodní inspekci, s žádostí o zprostředkování mimosoudního vyrovnání, která můj případ sice zpracovala a vyzvala pana Langera, aby se k věci vyjádřil, ale tím to skončilo. Nikdo se neozval. Podle ČOI je to v pořádku a není způsob jak druhou stranu přimět, aby se vyjádřila, resp. ČOI může udělit pokutu, ale nijak se nemůže angažovat ve vlastním sporu. Sice mě ve Francii párkrát okradli, ale nakonec mě nejvíc obrali zase Češi. To člověka po návratu z ciziny zamrzí.

Pak mne už čekalo jen předání bytu, s jedinou drobnou komplikací, a sice, že mi prasklo těsnění u rozvodu vody, a v pondělí, když jsem odcházel z bytu, našel jsem na dveřích lístek od souseda pode mnou, že mu ze stropu teče voda. Sice jsem tomu zpočátku nevěřil, protože u mne bylo všude sucho, ale po zevrubnějším prozkoumání situace a konzultaci se sousedem se ukázalo, že prasklo (nebo se rozpadlo) těsnění u rozvodu vody pod bojlerem, a že to teklo pod mojí podlahou v předsíni (takže to nebylo vidět) až do skříně v ložnici, kde už byl nacucaný koberec, a mimo to, také dolů k sousedovi. Charakter závady bohužel vyžadoval vypnout hlavní přívod vody do bytu, takže poslední dny v bytě, jsem nejen spal ve spacáku na karimatce, ale neměl ani vodu, jen když jsem si ji na chvíli šel ven na chodbu pustit, a pak hned zase zastavit. Ale přežil jsem to.

Vlastní předání proběhlo překvapivě hladce a bezproblémově. Paní z agentury měla několik archů s dotazníky, které pečlivě vyplňovala, a až na závady, které jsem už předtím hlásil domácímu, vše bylo v bezvadném stavu, takže byla sama spokojená. A pak jsem mohl už sbalit svých posledním pár švestek a vyrazit, naposledy, na letiště a domů. Nalétal jsem se za dobu ve Francii poměrně dost, jak služebně, tak i soukromě, a tohle byl symbolicky, na dlouhou dobu, můj poslední let. A po roce bez létání musím přiznat, že mi to nechybí.

Svůj byt v Praze jsem na stěhování připravoval dopředu. Nechal jsem ho po posledních nájemnících vymalovat, stěny opravit, pak to všechno uklidil, abych pak vybaloval do „čistého“, ale i tak to zabralo volným tempem skoro celé prázdniny. Ve Francii jsem byl formálně zaměstnaný až do konce července, díky čemuž jsem měl celý červenec na to se přehlásit na zdravotní pojištění a obecně čas na přechod do českého systému. I tak ovšem zkušenost s přihlašování na ZPMV připomínala to nejtužší z francouzských začátků. To už by bylo ale na jiný blog. Odhlášení z Francie bylo naproti tomu bez problémů.

Když jsem v práci ohlašoval svůj konec, zjistil jsem, že většina lidí, kterým jsem to psal, byli mimo Paříž, ať už to byli kolegové z Provence, nebo bývalí kolegové v Praze, nebo na jiných pobočkách po celém světě, takže nakonec jsem v Paříži ani žádnou oficiální rozlučku, takovou, jakou jsem udělal v Praze, před stěhováním, nedělal, přestože seznam adresátů byl dlouhý. V Paříži jsem totiž kromě kolegů z týmů vlastně ani nikoho pořádně neznal. Místo toho jsme jen s týmem a nejbližšími příznivci vyrazili na společný oběd do místní zahrádky, a proběhlo to lépe, než bych si dovedl představit. V podstatě celé to ukončení a předání práce proběhlo nakonec lépe, než jsem si dovedl představit. A to i díky podpoře všech mých šéfů. Nakonec mě celková podpora a účast kolegů překvapila a potěšila. I proto na ně, i na to, co jsem ve Francii prožil, budu vzpomínat rád.

Champagne

Protože loňská návštěva v Chantilly se Jolaně líbila, navrhla posléze, jestli bych se s ní a s Jarmilou nezajel podívat na sklepy, kde se dělá šampaňské. Protože šampaňské patří k francouzskému národnímu bohatství, nenechal jsem se dlouho přemlouvat, přestože jsem měl jen velice mlhavé tušení, kde by tak asi ty sklepy mohly být, byť jsem přes Champagne jezdil autem, při svých pravidelných cestách do Česka.

Plán začal nabírat konkrétních rozměrů s blížícími se prázdninami, ale protože jsem nakonec prázdniny vyplnil buď dovolenou, a když jsem nebyl na dovolené, zase jsem zaskakoval za všechny kolegy v práci, ukázalo se nakonec, že nejlepší bude uspořádat akci začátkem září, což se také stalo. A protože jsme se rozhodli to pojmout ve velkém stylu, byla z toho nakonec víkendová akce.

V pátek mám vyzvednout Jarmilu a Jolanu na letišti, shodou okolností mají obě přiletět ve stejnou dobu, ale každá odjinud a k jinému terminálu. Přestože vydám výslovné pokyny, aby nikam neodcházely a zůstaly u východu z terminálu, abych je pak nemusel hledat, k mému překvapení každá někam odešla a u terminálu je nenacházím. Nicméně i přesto se nakonec všichni sejdeme a vyrážíme do Reims (Remeše), která je přirozeným centrem regionu Champagne-Ardenne (což bylo oficiální jméno ještě do loňského roku), byť to není hlavní město.

Na sobotu máme objednanou prohlídku ve sklepích vinařství (šampaňství?) Vranken-Pommery. Slibují hodinovou prohlídku zakončenou ochutnávkou. A když si člověk připlatí deset babek, dostane na konci skleničky dvě. Připlácím tedy na dvě, protože mám chuť na šampaňské. Kromě této prohlídky nemáme další program naplánován, nicméně něco se určitě najde. Kolega doporučuje Faux de Verzy a já při hledání informací o šampaňském narážím na další šampaňství Champagne de Castellane, které také nabízí prohlídky, a kde bychom mohli vidět i něco trochu jiného než u Pommery. Nuda tedy nebude. Že kraj šampaňským žije pak člověk pozná, když tam sám přijde a vidí na každém rohu nějakou tabuli vinařství.

Ubytování volíme v hotelu na kraji Reims, v komerční zóně, protože tam je snadný přístup z dálnice, mají tam parkování zdarma a wifi. Hotel se jmenuje Ibis Budget a možná, kdybych věděl, že to je přejmenovaný Etap, věnoval bych tomu větší pozornost, ale podle fotek to vypadalo dobře. Sice mne pak trochu zarazilo umyvadlo, a v podstatě i sprchový kout, v pokoji, a třílůžková varianta s manželskou postelí, přes kterou byla napříč patrová postel, což byla nakonec konfigurace, kterou jsem měl já, ale pro jednoho to stačilo. Holky se musely na svém dvoulůžáku trochu uskrovnit.

Reims je z letiště CDG po A4 zhruba sto třicet kilometrů a necelou hodinu a půl. Do hotelu přijíždíme po páté. Když se ale ptáme na recepci, kam bychom se mohli jít najíst, tak se dozvíme, že nikam. S výjimkou blízkých fastfoodů (jsme v komerční zóně, takže máme po ruce všechny známé řetězce, KFC, Quick, Hippopotamus, a další), jsou totiž všechny restaurace zavřené a budou otvírat nejdřív v sedm. Recepční navíc zdůrazní, že jídlo v okolí je sice ok, ale pokud chceme tradiční francouzskou kuchyni, tak musíme do Reims. Tím trpí nejvíc Jarmila, která už skoro den pořádně nejedla. Nicméně netrpí natolik, abychom museli kvůli tomu hledat první pomoc v blízkém KFC, takže vyrážíme do Reims s tím, že se trochu projdeme a až bude vhodná doba, najdeme i nějakou restauraci.

Při příjezdu se mi podaří husarský kousek, zaparkovat na ulici, což se mi pak už nikdy nepodaří zopakovat, a krátce nato najdeme dobrou pekárnu, takže zachráníme i Jarmilu. Pak si prohlédneme místní katedrálu a s úderem sedmé vyrážíme do nejbližší restaurace, kterou google hodnotí 4,2 body. Neodradí nás ani jméno Anne-S La table amoureuse (zamilovaný stůl Anny-S). Nicméně, když dorazíme, do, v té době, zcela prázdné restaurace, a číšník se nás zeptá, jestli máme rezervaci, a když mu odpovím, že ne, a jemu se viditelně uleví, aby nám vysvětlil, že bez rezervace nemáme šanci, pochopím, že se budeme muset najíst jinde. Zjevně jsme neladili k jeho večernímu obleku, nebo k precizně urovnaným a nachystaným servisům na stolech.

Holky si tedy místo toho vedle v pekárně koupí nějaké buchty, aby vydržely cestu, a strejda google stanovuje další cíl. Tam ovšem nedojdeme, protože nás přemůže hlad a poměrně sympatická restaurace se zahrádkou, na jednom rohu po cestě. Základní kritérium, šneky, tam mají, což stačí, abychom tam dostali Jarmilu. Mně stačí plátek hovězího, neb jsem se naobědval v poledne dosyta v autě, při cestě na letiště, v zácpě, díky, které jsem přijel o tři čtvrtě hodiny později, než jsem plánoval.

Na druhý den vyhlašuji odjezd na tři čtvrtě na jedenáct, protože prohlídku máme v půl dvanácté. Což poměrně dobře koresponduje se snídaněmi, které jsou do půl jedenácté. Dáváme tedy pozdní snídani a vyrážíme do sklepů. Nutno podotknout, že sklepy jsou přímo v Reims, tedy kousek, takže i když nakonec vyjedeme se čtvrthodinovým zpožděním, pořád máme časovou rezervu. Jediné, z čeho mám trochu obavu, je parkování, ale nakonec parkujeme přímo v areálu vinařství a spolu s námi další návštěvníci.

Vinařství Pommery má poměrně dlouhou a zajímavou tradici. A neméně zajímavé sklepy. Postarala se o to Madame Pommery, která se ocitla ve vedení společnosti v druhé polovině devatenáctého století a která byla, na tehdejší dobu, emancipovaná žena. Jednak se nezalekla vedení podniku a jednak se nebála ho rozvíjet. Třeba tím, že koupila bývalé křídové doly a nechala je propojit osmnácti kilometry chodeb. Chodby jsou přitom asi třicet metrů pod zemí a vzduch se do nich dostává otvory, které spojují  kuželovité místnosti pod zemí, vysoké právě těch třicet metrů, s povrchem.

Křída v těchto kuželích pak zaručuje stálou vlhkost a stálou teplotu deset stupňů Celsia po celý rok, aniž by bylo potřeba pro to něco zvláštního dělat. Ve sklepích je kolem dvaceti pěti milionů lahví, které postupně dozrávají. Pommery vyexpeduje ročně šest miliónů lahví.

Ve sklepích lze, kromě všudypřítomných lahví všech velikostí, také obdivovat plastiky, které nechala Madame Pommery vytesat přímo do křídy. Umělec sám při tom chudák oslepl. Jinak, umístit nějaké umění do sklepů na šampaňské je jistě neotřelé, ale vzhledem k chladu, mizernému osvětlení a vlhkosti, také poměrně náročné pro návštěvníky. V podstatě lze vystavovat jen odolné materiály jako sklo, nerez, titan-molybden, kevlar a křídu.

Po prohlídce následovala ochutnávka a protože jsem předplatil dvě sklenky, trochu nás to, příjemně, zdrželo. Na oběd se pak přesouváme zpět do města, ale protože v sobotu po poledni už nejde tak lehce zaparkovat na ulici, parkuji v garážích. Lákám holky na lehký oběd ve formě sendviče, v duchu francouzské tradice, ale překvapivě se nám nepodaří najít pekárnu, kde by nějaké dobré sendviče měli. Končíme tedy nakonec s pytlíkem buchet na okraji květináče na ulici vedle tramvaje, což nevybízí k velkému kulinářskému zážitku, takže rychle pojíme a vyrážíme do Épernay na prohlídku druhého vinařství de Castellane. Z Reims je to kousek, jsme tak kolem čtvrté. Trochu nás zdrželo, že jsem napoprvé nenašel garáže, kde jsem zaparkoval.

V Épernay se dozvíme, že prohlídka v angličtině bude v pět, což nám dalo skoro hodinu času na prohlídku přistaveného muzea a věže, ze které je pěkný výhled na okolní kopce a vinice. Zároveň jsme si mohli zopakovat v muzeu to, co jsme se dozvěděli předtím v Pommery. A poté ještě jednou, při vlastní prohlídce sklepů s poměrně ukecanou průvodkyní. Je ovšem třeba přiznat, že obě prohlídky se dobře doplňovaly a i vlastní výklad se až tolik nepřekrýval, aby to nějak vadilo. Po skončení prohlídky pak ještě následovala obligátní ochutnávka - tentokrát už jen jedné sklenky, což nakonec bylo dobře, protože jsme se shodli, že se šampaňským v Pommery se to nedalo srovnat.

A protože jsme měli ještě čas a bylo proklatě hezky, zajeli jsme kousek vedle do lesa, podívat se na Faux de Verzy, což jsou zvláštní bukovité stromy, které se spíš plazí než rostou, a které se rozmnožují odnožemi, buď kořenů, nebo dokonce větví, které zarostou pod zem, a pak znovu vyrostou ven (což se nazývá vrstvení). Údajně je v Evropě jen pár míst s takovým úkazem a neví se pořádně, proč se to děje. Na zpáteční cestě pak ještě stihneme obdivovat všudypřítomné vinice, horkovzdušné balóny a já novou funkci google maps, která dovoluje po trase vyhledat nějaké body zájmu, např. benzínovou pumpu.

Škoda jen, že pumpa, kterou mi strejda google našel, měla z deseti stojanů zapnuté jen čtyři, které byly na kartu, a z těch čtyř, jen dva fungovaly. Zjevně běžná věc, ale než jsem na to přišel a pak si vystál tu jedinou frontu, trochu jsme se zdrželi. Parkujeme znovu v garáži, kde jsme parkovali v poledne, a kde pořád svítí „volno“, byť to, zdá se, je spíš přání, než indikátor stavu. Výhodou je, že výstup z garáže je rovnou do restaurace, kam jsme chtěli jít na večeři už den předem, ale nedošli tam. Nevýhodou je, že bez rezervace tam čekáme možná tak dvacet minut na místo. Večeře nám to ale bohatě vynahradí. Doporučují tři ze tří přítomných.

O půlnoci pak ještě na hotelu ve snídaňovém koutku naplánujeme logistiku na neděli a jdeme spát s tím, že vyhlašuji nekompromisní odjezd v jedenáct hodin. Což se opět výborně doplňuje s pozdní snídaní. Asi jsem vypadal hodně nekompromisně, protože když v deset padesát devět vycházím z hotelu, holky jsou už nastoupené venku. Je to ovšem v jejich zájmu. Cesta na letiště je bez problémů. Jedu tenhle úsek v krátké době už po čtvrté, takže už to mám v malíku, což způsobí, že jeden sjezd přejedu, ale ani drobná zajížďka nenaruší plánovaný harmonogram odletů. Pak stačí už jen Jarmilu vysadit, Jolanu vyprovodit, dorazit domů a pořádně se vyspat.

Poznámky:

Šampaňské

Jak název napovídá, pravé šampaňské může pocházet jen z oblasti Champagne, a z jejích vinic, které se rozléhají kolem Reims, Épernay a v údolí řeky Marne, která celou oblastí protéká. Víno pro výrobu šampaňského smí pocházet jen z těchto vinic. Navíc, před začátkem sběru se sejde zvláštní komise pro šampaňské, která odhadne výnos z jednotlivých vinic a podle toho nastaví jednotlivým výrobcům maximální objem šampaňského, který mohou vyrobit. Všechno je regulované s francouzským smyslem pro byrokracii a centralizaci. Aby někoho nenapadlo například dovézt levné víno ze Španělska a udělat si „pár lahví“ navíc.

Sběr se provádí pouze ručně, aby se hrozny nepoškodily, a aby se také vytřídily ty špatné ještě před lisováním. Lisování se provádí citlivě, aby se nerozdrtila semínka, a aby slupky bobulí neobarvily šťávu. Mimochodem, pro údržbu vinic platí také přísná pravidla, například se nesmí uměle zavlažovat. A pro zajímavost, hektar vinic v Champagne přijde zhruba na jeden a půl miliónu euro.

Pro výrobu šampaňského se používají tři odrůdy.

• Pinot Noir, dodává jemnou chuť, ale moc nevydrží. Bobule jsou tmavé (noir), ale šťáva je bezbarvá.
• Pinot Meunier, odolnější a výraznější než Pinot Noir, také s tmavými bobulemi (noir) a bezbarvou šťávou.
• Chardonnay, se světlými bobulemi (blanc), které dodává barvu, a které lze archivovat téměř neomezeně dlouho.

Poměr je zhruba rovnoměrný s menší převahou tmavých odrůd, ovšem každý výrobce má svůj vlastní recept a tudíž i svůj poměr. Státní nařízení povoluje i jiné odrůdy, nicméně, tři uvedené výše jsou ty, které používají známá vinařství. Pokud je dobrá úroda, je možné vyrobit šampaňské „jedné barvy“, které se pak označuje buď blanc de blancs (čisté z bílých), pokud je zdrojem pouze Chardonnay, a nebo blanc de noirs (čisté z tmavých), pokud je zdrojem pouze jedna nebo obě tmavé odrůdy.

Poté, co jsou hrozny sklizeny a vylisovány, nechá se výsledný mošt jednotlivých odrůd za pomoci vinných kvasinek vykvasit za přístupu vzduchu ve velkých nerezových kádích. Kvašení trvá zhruba dva týdny za teploty osmnáct až dvacet stupňů. Výsledný mok sice už obsahuje bublinky, ale ty se přefiltrováním, stejně jako zbytky kvasinek, ztratí, takže zůstane čisté neperlivé víno s obsahem asi 10,5 % alkoholu.

Pět až šest měsíců po sklizni jsou všechna tři vína smíchána v patřičném poměru, typickém pro každé vinařství. Obyčejně se používají vína jednotlivých odrůd z různých ročníků, aby byla zachována stejná chuť a ostatní vlastnosti. Pokud je však obzvláště dobrý ročník, je možné použít vína ze stejného roku. Šampaňské se pak označuje milléssime (ročníkové) a považuje se za výjimečné (a to i cenou). Takové se může povést jednou za pět, deset let.

Výsledná směs je naplněna do lahví. Zároveň je do lahví přidán liquer de tirage (kvasná směs), který obsahuje cukr a znovu kvasinky. Množství cukru pak určuje výsledný obsah alkoholu. Dále pak pokračuje nové kvašení a zrání v lahvích, které už jsou však zašpuntované. Druhé kvašení trvá zhruba osm týdnů a při něm se veškerý kyslík v lahvi za účasti kvasinek přemění na oxid uhličitý a cukr se přemění na alkohol. Zároveň vznikne v láhvi usazenina z „mrtvých“ kvasinek. Druhé kvašení se nazývá prise de mousse (tvorba pěny).

Tady je potřeba zmínit, že láhve na šampaňské existují v různých velikostech, od „klasické sedmičky“, která má 75 cl, až po třicetilitrového macka. Každá velikost má svoje jméno, např. klasická velikost se jmenuje nepřekvapivě Champagne, jedenapůllitrovka, která má údajně nejlepší kvalitu, Magnum, třílitrovka, kterou používají piloti F1 na stupních vítězů, Jéroboam a třicetilitrovka Melchizédec. Mezi tím je ještě dalších osm velikostí.

Když i druhé kvašení skončí, začne vlastní doba zrání, při které se ještě pořád mění chuť, jak se do láhví znovu dostává přes špunt kyslík. Proto je nutné, aby láhve byly uložené vodorovně, a aby špunt byl namočen v šampaňském. Zrání trvá minimálně rok a půl, ale většinou spíše dva roky, pro běžné šampaňské, a minimálně pět let, většinou ale více, pro ročníkové šampaňské, a pak samozřejmě podle potřeby, pro různé zvláštní edice, různě dlouho. Nejstarší láhev, kterou mají v Pommery, je z roku 1874. Během zrání se v láhvi vyvine tlak až šest atmosfér.

Až doběhne čas zrání, tak pořád ještě není konec. Je totiž potřeba ještě odstranit sedlinu. K tomu se používá zvláštní postup, při kterém se láhev postupně otáčí a zvedá z vodorovné polohy do polohy svislé špuntem dolů, což trvá další měsíc. Díky otáčení a zvedání se usazenina „sesype“ do hrdla, kam předtím zvlášť pro tento účel, pod špunt, byla dána bidule  (což je francouzské označení pro věc, která nemá jméno, česky by se dalo říci udělátko), což je vlastně náprstek otevřený do láhve, který se na konci operace naplní sedlinou.

Pak už zbývá jen hrdlo láhve prudce ochladit, aby náprstek se sedlinou zmrzl, vyjmout špunt, nechat náprstek tlakem vystřelit i se zmrzlou sedlinou, nevylít přitom moc šampaňského, doplnit úbytek a láhev rychle zašpuntovat. Pro doplnění se používá liquer de dosage (doplňovací směs), který obsahuje znovu cukr, a který určuje výslednou chuť a podle obsahu cukru i třídu sladkosti: Brut, Extra-sec, Demi-sec, Doux. Bez přidání cukru se pak šampaňské označuje Extra-Brut.

Láhve se pak umyjí a vyleští, protože se za ta léta na nich usadila pěkná vrstva prachu (která chrání obsah před světlem), nalepí se na ně etikety a mohou do obchodu.

Tolik tedy k výrobě šampaňského.

Pití šampaňského

Příznivci šampaňského by měli vědět, že šampaňské nesmí přijít do mrazáku, správně ho lze chladit pouze v kyblíku s ledovou tříští, a nemá cenu jej schovávat, pokud to není nějaká zvláštní edice, která vydrží, protože nejlepší je čerstvé. A pokud ho chce někdo skladovat, tak nejlépe v deseti stupních Celsia, šeru a v devadesátiprocentní vlhkosti, a ve vodorovné poloze. Kdo chce nejlepší chuť, měl by si koupit Magnum.

Původně se šampaňské pilo velice sladké, po jídle jako digestiv. Svět převrátila naruby právě Madame Pommery, která nechala jako první vyrobit třídu Brut. Dnes tvoří Brut osmdesát procent celkové spotřeby. Šedesát procent produkce šampaňského spotřebují Francouzi.

Proč, možná vysvětlí experiment, který jsem provedl v rámci silvestrovských oslav s přáteli, kterým jsem nabídl možnost, vedle již tradičního Bohemia Sektu, ochutnat také pravé šampaňské.

Část oslovených se apriori vyjádřila, že Bohemia Sekt je dost dobrý a nemá cenu šampaňské ani ochutnávat. Další část šampaňské sice ochutnala, ale došla ke stejnému závěru. Někteří nepoznali žádný rozdíl mezi Bohemia Sektem a šampaňským, a přišlo jim, že jsou to vyhozené peníze. Někteří rozdíl poznali, ale i tak jim bylo líto peněz. Jediný účastník ocenil rozdíl. Takže dál pijeme na Silvestra Bohemia Sekt. Jak by řekl klasik, pití šampaňského nemá v Česku tradici.

Fotky: Jolana

Expedice Sardinie - Korsika 2016 (Korsika)

Pro ucelenější zážitek doporučuji přečíst si nejdříve první příspěvek o části na Sardinii, který končí tím, že usínáme na lodi na Sardinii, abychom druhý den vyrazili na Korsiku.

Způsob, jak tam vyrazit, zabral v mé přípravě poměrně zásadní místo. Nabízelo se totiž několik variant. Například vmáčknout se k někomu do auta, využít hromadné dopravy, nebo, v extrémním případě, použít taxík až do Santa Teresa di Gallura, odkud pak jel trajekt do Bonifacia. Každá varianta skýtala určité výhody a nevýhody, ale v zásadě jsem se žádnou nebyl vyloženě spokojen.
Zároveň ale bylo jasné, že na Korsice bude auto potřeba tak jako tak, takže nakonec jsme se s Irenou dohodli, že si půjčíme auto na Sardinii, hned v Olbii. To sice obnášelo určité riziko, a kamarádi mě strašili, že s půjčeným autem na trajekt nebudu moci, ale když mi pak v půjčovně potvrdili, že s autem na trajekt mohu, ale když se mi na Korsice něco stane, tak budu mít smůlu, protože tam nemají zastoupení a doprava tam (či zpět) je poměrně obtížná, rozhodl jsem se to risknout. Další důsledek byl, že návrat budeme muset naplánovat tak, abychom odlétali zase z Olbie, tudíž dostat se z Korsiky zpátky na Sardinii (opět trajektem).

Z Olbie do Santa Teresy to je podle Google maps šedesát kilometrů a autem to má trvat zhruba hodinu. Trajekt jede ve tři odpoledne (on teda jezdí čtyřikrát denně, ale tohle byla optimální doba), takže máme poměrně pohodovou rezervu, když ráno vyrazíme a ještě si třeba stihneme prohlédnout Santa Teresu.

Fiat 500L - Pop Star

Pavel nás vezme autem do Olbie na letiště, s tím, že pár věcí přeložíme do našeho auta, abychom ulehčili zbytku výpravy, která to má trochu složitější, protože musí koordinovat opuštění lodi a vily, kde bydlela suchozemská část, současně. Přestože jsme tam před devátou, padesátimetrová fronta u Europcar nedává moc nadějí, ale nakonec se ukazuje, že naše půjčovna je jen místního významu (Maggiore) a čeká před ní jen asi osm lidí. Pak se ale ukazuje, že tam sice je pár lidí, ale také to odpovídajícím způsobem (místnímu významu) odsýpá, takže tam strávím možná tři čtvrtě hodiny ve frontě, abych si vítězoslavně odnesl Fiat Qubo. To se mi ale nezdá. Jednak se mi nelíbí, a jednak mám pocit, že jsem si zaplatil vyšší kategorii, takže po ověření na internetu (skutečně mi dali nižší kategorii) se tam obratem vracím a domáhám se odpovídajícího vozu. Tentokrát se vracím s Fiatem 500L. Mám sice pořád trochu pochybnosti, ale už jsem s ním párkrát na služebce jel, a vím, že tak špatné auto to nebylo.

Překládáme tedy Pavlovo auto do našeho, Pavel vyráží podpořit zbytek rodiny v balení a já s Irenou míříme do Santa Teresy. Při jízdě se ukazuje, že FIAT 500L 1.3 Multijet 85 CV Pop Star (měli jsme ho v bílé) skutečně nejede špatně, vevnitř je prostorný a pohodlný, a dokonce zrychluje i do kopce. Sice jsem se těšil, že si vyzkouším Alfu nebo Golfa, ale nakonec jsem musel uznat, že tahle nafouklá pětistovka má něco do sebe. A navíc také perfektně splývá s prostředím. Protože jsme na dovolené, nijak se neženeme, občas trochu zabloudíme, ale i tak, přijíždíme na nástupiště trajektu jako druhé auto. Stavíme se tedy do fronty a vyrážíme na prohlídku Santa Teresy.

Santa Teresa di Gallura je malebné městečko, v podstatě na skále, která chrání zátoku s přístavem proti převládajícím západním větrům, které vanou od Gibraltaru. Dokonce má i malebnou, a k prasknutí narvanou pláž, opět chráněnou před větry. Úzké uličky, a v nich malé domky, s barevnou fasádou jako z pohádky, dodávají místu magickou atmosféru. Po pobřeží pak vede vyhlídková cesta, ze které je pěkně vidět do zátok a na moře, a po které jsme se také vydali a po cestě se dokonce i vykoupali, v krásně čistém moři, v jednom z mnoha zákoutí ve skalách kolem přístavu. Během oběda na náměstí se hlásí pak i zbytek výpravy, že dorazili do přístavu, parkují hned za námi, a že zůstávají na jídlo na místě. Se suchozemskou částí výpravy se tak shledáváme poprvé vlastně až na trajektu.

Santa Lucia di Moriani

Plavba do Bonifacia poklidně plyne a protože suchozemci projevili zájem si Bonifacio prohlédnout, dostáváme s Irenou úkol, protože vyrážíme první, přebrat naši vilu na Korsice. Ne že bychom se nechtěli do Bonifacia podívat, ale počítáme s tím, že se tam stavíme při našem návratu. Takže vyrážíme do Santa Lucia di Moriani, jak se jmenuje místo, kde máme bydlet. To v té chvíli ovšem nevíme. Postupně zjišťuji, že nevím, nejen jak se jmenuje místo, ale ani kde to tam přesně je, a ani od koho bychom měli vilu přebrat. Doprava na Korsice je poměrně jednoduchá. Po každém břehu vede jedna silnice, od shora až dolů, a z nich pak vybíhají silnice do vnitrozemí. My vyrážíme po té východní, kolem Porto Vecchia, Solenzary, Ghisonaccie a Alérie.

Ostatní jsou přesvědčeni, že mi budou stačit GPS souřadnice a telefon, tak jim věřím, a po příjezdu na souřadnice, volám. Nějaká paní na druhé straně se tváří, že napřed neví o čem mluvím. Přisuzuji to svému přízvuku. Pak se mne na něco ptá, ale já jí vůbec nerozumím. Ona si myslí, že jí nerozumím proto, že mám možná špatný signál, nebo telefon, a tak prostě opakuje otázku. Já opakuji, že jí nerozumím. Na chvíli se na tom zasekneme, zjevně také není rodilá mluvčí. Pak se vyjasní, že chce vědět, kde jsme. V té chvíli zjišťuji, že to vlastně nevím. Odkazuji se tudíž na Janu, která to celé domlouvala. Nakonec se nějak domluvíme, prý dorazí do dvou minut.

Madame skutečně dorazí do dvou minut a jde nám ukázat vilu. Když pominu mravenčí dálnici na zahradě a hromadu mrtvých mravenců na terase v prvním patře (jsou to ovšem zřetelně mravenci jiného druhu, větší a zjevně nebezpečnější), tak jsem v podstatě spokojen. Jediná věc, která se ukazuje trochu rušivá, je hlavní silnice asi dvacet metrů od vily. Projdeme se i na pláž, která je pár minut od vily. Sice se musí přes staveniště, ale to nikoho, zdá se, nevzrušuje. Postupně přijíždějí ostatní a ukazuje se, že hlavní silnice je více než trochu rušivá, a že v podstatě nejde mít otevřené okno směrem k ní. Což trochu komplikuje spaní. Slibujeme si, že příště je potřeba věnovat více pozornosti nejenom vybavení a dostupnosti, ale také přítomnosti potenciálním dálnicím. Naše T10, která nám vede vedle domu, je totiž taková korsická dálnice.

Nicméně, jsme rozhodnutí vytrvat. Přece jenom, plánujeme čas trávit hlavně na výletech po okolí, a na večerní posezení na zahradě, u sklenky vychlazeného růžového, to stačí. Tedy, výlety plánuje hlavně Polda, který údajně zná někoho, kdo na Korsice už byl, a zná to tam, takže má informace z první ruky. My ostatní spíš čekáme s čím Polda přijde.

Bavella

Na druhý den Polda navrhuje, že vyrazíme na Solenzaru, což je řeka v dolní části Korsiky, proslavená vodopády a tím, že kolem ní vede spousta turisticky zajímavým cest, částečně i slavná GR20, a vytyčuje jako postupný cíl Village de Bavella, která se nachází asi třicet kilometrů směrem do vnitrozemí, od ústí řeky Solenzara. Nikdo ovšem netuší, že těch třicet kilometrů se pojede v serpentýnách, kde dvě auta proti sobě se jen tak tak vyhnou. Na Solenzaře je údajně spousta hezkých míst na navštívení (a na koupání!), takže Bavella vypadá dobře.

Přestože byl jasně domluvený odjezd v devět ráno, překvapuje mne, že jsme nakonec s Irenou první, kdo vyjíždí, někdy kolem čtvrt na deset. Do Bavelly přijíždíme také první. Chvíli rekognoskujeme terén, a pak objevujeme stánek s mapami okolí, které jsou volně k dispozici. Bereme si tedy jednu mapu s vyznačenými cestami a protože zbytek výpravy je pořád v nedohlednu, rozhodujeme se vyrazit do hor. Irenu zaujme „alpinistická“ verze GR20, která tudy prochází, a která vede přes pár vrcholů v okolí. Převýšení šest set metrů nás nemůže odradit, náš cíl, Punta di u Pargulu ve výšce 1785 m, také ne.

GR20 stojí za samostatnou zmínku. GR je z francouzského sentier de grande randonnée (hlavní turistická stezka) a 20 je její číslo v evropském číslování a současně také bývalé číslo departmentu Korsiky (dnes má Korsika departmenty dva, 2A a 2B). Má necelých 180 kilometrů a protíná celý ostrov od severozápadu na jihovýchod. Celkové převýšení po celé trase je třináct kilometrů. Přechází korsický masiv a je vyhlášená horská trasa pro všechny příznivce hor. Dá se zvládnout za patnáct dní, když člověk půjde denně alespoň sedm hodin. Na trase jsou tábory, kde je možné přespávat, mimo ně je nocování zakázáno. GR20 má typické červenobílé značení a v terénu je také vyznačena hromádkami kamenů, což na první pohled vypadá zvláštně, ale v terénu, který je jinak dost nepřehledný, a nedává moc šancí na to, umístit barevnou značku, je to řešení velice praktické. GR20 je považována za jednu z nejtěžších turistických tras v Evropě.

GR20 je většinou popisovaná v itinerářích od severu na jih, byť k tomu není nějaký zvláštní důvod, a někteří proto doporučují ji jít opačně, aby se člověk pořád nepotkával s těmi stejnými lidmi. Je pravdou, že my šli ten kousek na Pargulu právě opačně a potkávali jsme dost skupinek jdoucí proti nám. Většinou působily zádumčivě. Nutno přiznat, že zhruba dva kilometry na mapě a zhruba šest set metrů kumulovaného převýšení jsme šli dvě a tři čtvrtě hodiny. Sice jsme se kochali, odpočívali, na skálu si vylezli, ale i tak, že bychom to šli nějak rychle se říci nedalo. Sestup sice byl rychlejší, ale ne nutně pohodlnější, protože to pro změnu na prašném nebo štěrkovém podloží z kopce klouzalo a v mém případě i navíc otravný v tom, že mi každou chvíli zapadl nějaký kámen do sandálů (které sice na výstup fungovaly dobře, ale na sestup se ukázaly jako jasně nedostatečné).

Naše vybavení nebylo nijak ohromující. V mapce psali, že je dobré mít s sebou odpovídající vybavení, což bylo: dobré boty, sluneční brýle, opalovací krém a dost vody. To jsme v zásadě měli. To, že jsme neměli nic dalšího byla naopak výhoda právě při zdolávání překážek, nebo prudkých výstupů. Navíc jsem se přepnul do nějaké jiného energetického režimu, takže jsem neměl vůbec hlad (možná to bylo tím vedrem, nebo zvykem z lodě na větší jídlo večer) a kromě vody jsem nic nepotřeboval. Nutno přiznat, že jsme nevylezli až na vrchol, ale skončili u nějakého rozcestníku Bocca di u Pargulu (1.662 m n.m.), ale i to na „alpinistický“ zážitek stačilo. Na to, že to byla těžší varianta GR20, byl tam docela provoz.

V serpentýnách se osvědčil i Fiat 500L. Zpátky si zařídila Irena, a tak jsem se mohl kochat výhledy do údolí, které stály zato. Dodatečně pak zjišťuji, že červený prach z výstupu, který se mi nalepil na propocené triko, se nedá vyprat.

Cap Corse

Den po výstupu volíme volnější režim, a zatímco ostatní vyráží opět pod Poldovým vedením na kešky a koupání, my volíme za cíl Bastii, relativně velké město na sever od nás, které se mi zdálo, že by mohlo být zajímavé. Po příjezdu se ukazuje, že se mi to jen zdálo. Dojem tak zachraňuje jen oběd v restauraci u tržiště na hlavním náměstí, kde jednak dobře vaří, a jednak je tam příjemný stín, když jinak venku zuří prudké slunce.

Protože máme ale relativně dost času, vyrážíme na Cap Corse, severní výběžek Korsiky, o kterém se traduje, že je miniaturou celého ostrova. Přejíždíme ústřední pohoří na západní pobřeží a hledáme romantickou pláž na koupání. První pokus o sestup po skaliskách k vodě ovšem ukazuje, že to asi nebude snadné. Skála je od moře tak rozedraná, že se po ní v podstatě nedá jít bosou nohou, nebo stát. Nakonec tedy potřeba vítězí nad uměleckým dojmem a končíme na naprosto konzumní písečné pláži L'Ambada. Nechápu, jak někdo na takovou pláž může dobrovolně jít. Kromě toho, že jsem se nedovedl vyhnout tomu, abych měl po chvíli písek všude, je navíc tento tak rozpálený, že se po něm nedá chodit (je to tmavý „korsický“ písek), a navíc je tam hlava na hlavě a člověk musí jít tři sta metrů vodou, aby se vůbec ponořil. Takže ani tady se nezdržíme.

Monte Cinto

Relaxační den jsme zařadili také proto, že na další den jsme plánovali vyrazit na Monte Cinto, nejvyšší horu Korsiky s vrcholem ve výšce 2.706 metrů a bylo potřeba se připravit, a to i teoreticky, protože nebylo úplně jasné, jestli a jak se tam vlastně dá dojít. Z dostupných zdrojů pak postupně vyšlo najevo, že na vrchol vedou tři cesty. Jedna ze severu, z Asca, o kterou se bez lezecké přípravy a vybavení nemá cenu pokoušet, a dvě z jihu, jedna „zleva“ od horského jezera Lac du Cinto (2289 m n.m.) a druhá „zprava“ z Refuge de l'Erco, což je příbytek na úpatí (1.667 m n.m), kde je možné bezpečně přenocovat před výstupem. Nocovat jsme tam nechtěli, ale i tak to vypadalo jako volba pro nás. Do nedalekého Lozzi (1.080 n.m.), se totiž dalo dojet autem a pak stačilo vystoupat z Lozzi na refuge a z refuge na vrchol.

Kousek pod Lozzi je navíc malé městečko Calacuccia a u něj poměrně velké jezero, takže i kdyby to neklaplo s Monte Cinto, tak by bylo kam se vypravit. Jako první postupný cíl tedy určujeme Calacuccii, mimo jiné také proto, že by tam měly být turistické informace, kde, doufám, se nám podaří zjistit podrobnosti k výšlapu.

Vyrážíme dopoledne, protože to nevypadá až tak daleko. Podle Google maps je to sedmdesát čtyři kilometrů, ale skoro hodinu a půl, což byl údaj, který jsem podcenil. Po cestě ještě nakupujeme sušenky, abychom měli alespoň nějakou energetickou zásobu. Já sice mám pocit, že toho moc nesním, ale Irena tvrdí, že se nám to může hodit. Posledních šestnáct kilometrů trasy pak vede po skále (a ve skále), se srázem na jedné straně, který je někdy chráněn kamennou zídkou, a vlastní skálou na straně druhé. Díky tomu není do poloviny zatáček vůbec vidět, takže je potřeba jet velmi opatrně. Irena raději spí, takže si ani nevychutná okamžik, kdy proti mně vyjede tahač s návěsem a musím couvat serpentýnami dolů, do výklenku ve skále, kam mě řidič tahače navigoval, aby mě mohl objet.

V Calacuccii nacházíme turistické informace, ale nevypadá to tam nějak akčně. Paní mi na otázku, zda mají nějakou mapu pro výstup na Monte Cinto, nabídne dvoustránkový malý leták, s ilustrační kresbou, kterou bych zvládl možná i já nakreslit lépe, ze které je vidět maximálně, že tam vede cesta. Prý nic jiného nemají. Ptám se jí tedy, jestli by mi mohla prodat tu mapu, co mají nalepenou na zdi a mají u ní cenu. Vytáhne novou, prý mohla. Pak se ještě ptám, jestli nemá něco detailnějšího pro přilehlé jezero, kde by byly vyznačené turistické cesty. Prý nic nemá, ale stejně tam žádné cesty nejsou.

No, neměl jsem z toho pocit, že by tady žili turistickým ruchem, ale z mapy jsem měl radost. Jednak byla poměrně detailní (1:25 000) a jednak byla nepromokavá. Z toho by si měl svaz českých turistů vzít příklad. Ty jejich mapy na jedno použití se už přežily. Každopádně, bez mapy jsem to viděl dost skepticky, ale s mapou naše šance (někam) dojít výrazně stouply. Přece jenom, GPS v mobilu je sice dobrá věc, ale jednak jsem neměl offline mapy, o signálu jsem si nedělal iluze a hlavně, žádný mobil nenahradí pořádnou papírovou mapu.

Přesouváme se tedy o kousek dál a výš do Lozzi, respektive do autokempu nad Lozzi, kde parkujeme auto, bereme si vodu a krabici sušenek a vyrážíme na refuge de l'Erco. Podle mapy by tam měla být značená cesta. A také že je. Těch, odhadem šest kilometrů na mapě, nám sice trvá vyjít dvě hodiny, ale je to po pěkné cestě. Moc lidí nepotkáváme, spíš krávy. Refuge je příbytek pro nocování, který může využít kdokoliv, kdo tam přijde, pokud tam je místo. Na GR20 jsou placené, tenhle vypadá, že je volný. Také je u něj k dispozici pitná voda. My jsme už ale dobrali vodu v pěkném potůčku, který teče okolo.

U refuge potkáváme nějaký pár, který právě dorazil, ale chystají se tam nocovat, s tím, že na vrchol se vydají druhý den brzo ráno. Odhadují, že výstup by mohl trvat tak pět hodin. To mi přijde dost, a tolik času nemáme, jsme však odhodlaní dojít kam to půjde, pojíme pár sušenek a vyrážíme.

Stoupání je možná prudší než na Bavelle, ale zase je lepší cesta, takže nám to jde celkem dobře, pokud se dá jeden a půl kilometru za dvě hodiny označit jako celkem dobře. Končíme před spárou ve skále, kterou je potřeba přelézt a jelikož to nevypadá triviálně, nechce si mi to zkoušet. Jsme asi sedm set metrů od vrcholu a čtyři sta metrů pod ním. Podle mapy tady začíná tečkovaná část výstupu, kterou mapa vysvětluje jako „těžší část trasy“. I tak si užíváme nádherný výhled do údolí, nad kterým krouží v naší výšce pár dravců. Kroužíme s nimi.

Sestup už je jednodušší a rychlejší a od refuge do Lozzi je to v podstatě pěkná procházka. Na cestě potkáváme dva býky, kteří stojí v zatáčce těsně vedle sebe, příčně na cestu, každý otočený na jinou stranu. Pronikám po levé straně, využívaje slepého úhlu, který má býk hlídající levou stranu, protože mu stíní jeho parťák stojící před ním. Po té, co je mineme, se oba synchronně otáčí o devadesát stupňů. Zjevně odhalili svůj omyl. Vracíme se na základnu, toho dne jako poslední, příjemně unavení a naladění.

Relaxace

Poslední den byl opět v duchu relaxace, po předchozím výstupu na Monte Cinto, zcela na místě. Navíc Polda s rodinou ten den odjel, takže žádný společný úkol nebyl stanoven a všichni si to tak nějak užívali. Zašli jsme na společný oběd do místní společensko-kulturně-sportovní zóny, kousek vedle v Moriani-Plage, kde byly restaurace, obchůdky a různé další atrakce. Večer jsme pak s Irenou vyrazili na vodopády, kde byli předchozí den Pavel s Danou na keších, a které Dana líčila v superlativech. Navíc byly kousek od nás.

To, co ovšem vypadalo, vzdušnou čarou na mapě, jako kousek, bylo přes půl hodiny jízdy autem celkem do kopce, v divokých serpentýnách, až k místu, kde přes silnici byla nasypaná hromada hlíny a průjezd dál byl nemožný. Pokud tedy člověk neměl terénní čtyřkolku, na kterých se tam někteří proháněli. Dana nám dala dva tipy, ale ten první, co byl níže a blíže, jsme přejeli, tak jsme pokračovali plynule na ten vyšší (Cascade de l'Ucelluline). Přístup nebyl úplně triviální, ale i tak tam bylo relativně plno, a hodně lidí se v přilehlé tůni koupalo. Než jsme tam ale vylezli, tak všichni odešli, takže jsme toho využili a také se pod vodopádem vykoupali. Po dlouhé době sladká, čistá a čerstvá voda měla povzbuzující účinek. Stejně tak výhled na moře.

Také jsme si všimli, že někdo zapomněl na větvích stromku, který rostl na skalní plošině pod tůňkou tričko a kraťasy, a pod ním mobil. Obojí jsme tam nechali. U auta jsme pak potkali nějakou slečnu jak usilovně něco hledá se psem, a protože jsme je viděli i vodopádu, zeptal jsem se jí, jestli nehledá mobil. Když přiznala, že ano, poslali jsme ji na skálu pod vodopádem.

Večer nás pak navštívila majitelka, dámskou části naší výpravy důvěrně přezdívaná babice, která si přišla stěžovat na naše stížnosti, které psala Jana pravidelně na agenturu, přes kterou jsme měli vilu zamluvenou. Normálně bych se do toho nepletl, ale protože majitelka neuměla moc dobře anglicky a jen o něco lépe německy, nakonec jsme končili u francouzštiny a v ten moment jsem přicházel na scénu já, většinou jinak zcela neinformován, takže naše hovory někdy vypadaly dost bizarně.

Například, když si začala stěžovat, že jsme si stěžovali, že se nedá chodit na pláž a já jí tvrdil, že na pláž se chodit dá, protože jsem tam sám několikrát byl, na což one prohlásila, že mne tam teda zavede, aby mi ukázala, že to jde. A tak jsme šli na pláž. Netušil jsem co, ale něco se zjevně ztratilo v překladu. Pak se vyjasnilo, že se tam tudy sice chodit dá, ale dělníci na stavbě nám říkali, že je tam průchod zakázán. Na což ona prohlásila, že si nemáme všímat dělníků a normálně tam chodit dál. Nebo, když jsme upozorňovali, že ze stavby jsou od rána slyšet stavební stroje, tak nám tvrdila, že tam probíhají jen dokončovací práce v interiéru a žádný hluk odtam nejde. A pak jsme šli kolem toho bagru... Aspoň jsem si trochu procvičil francouzštinu.

Bonifacio

Ve čtvrtek odjíždíme skoro všichni, jen Pavlovi s Danou se tam nakonec tak zalíbilo, že zůstávají do pátku. S Irenou míříme do Bonifacia, abychom se přeplavili na Sardinii. Nocleh máme v Santa Terese. Máme koupený lístek na trajekt na osmou večer, ale pokud to půjde, plánujeme ho vyměnit na pátou. V jednu přijíždíme do Bonifacia, ale budka s lístky je zavřená až do tří. Vyrážíme tedy napřed na oběd a poté na prohlídku druhé části náhorní plošiny, kterou jsme při první návštěvě nestihli. Je od tam pěkný výhled na útesy a na moře. A moře je neklidné. Jednak zjevně fouká přesně do bonifácké zátoky, takže i lodě v maríně jsou neklidné, jednak jsou už i trochu vlny (tipuji tak do dvou metrů). Předpověď hlásí vítr v bonifácké úžině kolem třiceti uzlů, ale těžko říci, jestli k tomu není potřeba připočíst bonifáckou konstantu.

V dáli vidíme loďku, která se udatně probíjí, zmítána vlnami, proti větru a zjevně míří do Bonifacia. Když se přiblíží, ukáže se, že to je trajekt, který má v pět odjíždět. To dává tušit potíže. Když se chlapíka v budce ptám, jestli nám může vyměnit lístek z osmé na pátou, tak prohlásí, že ho vyměnit musí, protože v osm žádný trajekt nepojede. Jen si říkám, co bychom dělali, kdybychom přijeli až na tu osmou.

Na trajektu si ti zkušení už lehají na záda na palubu a připravují se na vlny. Musím přiznat, že po týdnu na lodi mne tohle už nemůže rozhodit a vyplutí si užívám. Místo na Santa Teresu plujeme sice první půlku cesty na Mallorcu, ale to jen kvůli vlnám kapitán musí křižovat. Přitom pozoruji posádku trajektu, která krmí racky, kteří se v silném větru dokáží zastavit na jednom místě nad palubou. Pak mne ale začne přerušovaná slaná sprcha unavovat, a tak si jdu na chvíli zdřímnout. Což se bude posléze hodit.

Sardinie

Protože přijíždíme do Santa Teresy v předstihu a máme odhadem tak ještě dvě až tři hodiny světla, vyrážíme na Capo Testa, což je mys, pět kilometrů na západ od Santa Teresy, tvořený žulovými masivy, který sloužil už Římanům jako strategické místo, a kde se současně od nepaměti těžila žula. V tom, co zbylo, pak moře vytvořilo svým stálým působením roztodivné tvary, někdy něco připomínající, jindy fantastické. My měli příležitost to vidět navíc v momentě, kdy celou západní stranu bičovaly vlny rozbouřeného moře, podporované silným větrem. Po možná hodině lezení po balvanech se vracíme do Santa Teresy, napřed najdeme náš B&B, pak něco k snědku a jdeme spát. Venku kvílí třicet uzlů.

Druhý den je naším jediným úkolem přepravit se do Olbie, odkud pak další den ráno máme odlétat. Nocleh máme kousek na východ od Olbie směrem do ústí olbijského zálivu, nedaleko od moře v oblasti, která se jmenuje Pittulongu. Než tam ale dojedeme, zastavíme se ještě v Tempio Pausania, což je stylové kamenné městečko, nicméně jinak nijak zvlášť zajímavé, a protože se tam dlouho nezdržíme, pokračujeme v podstatě plynule na Monte Limbara, která se vypíná nedaleko a kam to vypadá, že by se dalo vyjet autem, až téměř na vrchol. Což se nám v zásadě i podaří, nicméně původní plán, dojít pěšky, bere za své, když se na vrcholu spustí déšť, silný vítr a teplota klesne na patnáct stupňů. Pozorujeme tedy okolní údolí pouze z auta a vracíme se zpět.

Cestou zpět pak ještě pozdravíme Lago del Coghinas, které je zajímavé hlavně tím, že tam je teplo, svítí slunce, a voní tráva, a pak už nabereme směr na Pittulongu. V B&B se nemůžeme dozvonit, tak se tam pokouším dovolat. Nějaká paní mi odpovídá italsky, tak jí italsky říkám, že nemluvím italsky, a jestli neumí anglicky. Prý ne, ale umí francouzsky. Výborně, tak to na ni vybalím francouzsky a ona mi odpovídá italsky. Nakonec to nějak dáme dohromady. Zvláštní, že přestože mluvila jen italsky, tak si dovedla s Irenou pěkně povykládat, a i já jsem z jejího vyprávění něco pochytil. Irena přitom mluvila nějakým obecným románským jazykem, patrně vycházejícím ze španělštiny. Člověk by neměl mít předsudky. Večer pak oficiálně zakončíme celou expedici večeří na pláži, kterou Irena objevila při odpoledním koupání, za svíček, šumění moře, a přistávajících letadel.

Druhý den ráno už stačí jen vrátit auto, což je díky tomu, že je zase sobota a změna turnusů, ještě horší, než prvně jeho převzetí, pak podat zavazadla, což je díky (dez)organizaci, kterou to easyjet řeší, také na dlouhé lokte, a nakonec, doběhnout na last call na stojánku, kde sice vyvolávají last call, ale nikoho zatím do letadla nepustili. Po startu se kocháme všemi ostrovy a zátokami, kde jsme plachtili, protože letová dráha vede přesně podél pobřeží mezi Sardinií a La Maddelenou, pak vidíme i vrcholky hor na Korsice a dokonce poznáváme cestu, kde jsme stoupali na Monte Cinto. A protože jsme se nestihli najíst, dáváme si snídani v letadle, která nakonec není tak špatná, jak by se mohlo zdát. Korunu tomu nasadí letuška, která se nás ptá, jestli nejsme Belgičani, protože se jí zdálo, že mám belgický přízvuk.